6-7: Pokus vraždy

Dělal si ředitel Trumpál jen šprťouchlata? Kdo se zastane Grapea, když u toho není Hormona? Vyhraje Poblilvír svůj první zápas pod novým trenérem? A vyhraje Ligu mistrů evropských karbanických škol FC Fullhand Fulham? Co ukradl Mamlas Fušer? Kolik toho vypije Dan Koumes? Kolikrát viděla Hormona Samotáře? A zajímá někoho strašlivý osud neznámé dívky z Peklospáru?

Kapitola sedmá:

Pokus vraždy

Hoří horní Hybridova hájenka

Před Hybridovým srubem byl přivázaný statný šedohnědý kasuár Píšoldířk. Tedy Nafolk. Když je viděl přicházet, výhružně zaklapal zobákem a zasyčel. Natáhl k nim hlavu a mrkal na ně očima, většíma než mozek.

„Pořád z něj jde trochu strach, co?“ zamumlal Von.

„Ale jdi,“ mávl rukou Garry a postavil se před Nafolka. „Jak se máš, ty přerostlá krůto?“

„Hej!“ zazněl hlasitý výkřik a za rohem hájovny se rázným krokem vynořil Hybrid. Pod patami se mu motala Fifinka, jeho pes cvičený na černou zvěř, ale prakticky se věnující spíše lovu myší a hrabošů.

„Koukejte ho nechat na pokoji! Ukousne vám prsty! Jo tak, to jste vy tři, tak to ať vám uhryzne kliďánko celou ruku!“

„Jsme jen dva, Hybride,“ upozornil ho Garry, zatímco couval před syčícím Nafolkem a vyjící Fifinkou.

Hybrid mávl obří tlapou a zmizel v hájovně. Garry s Vonem za zády opatrně obešel Nafolka a zabušil na dveře.

„Dejte si vodchod!“

„Jestli nám neotevřeš, vyrazíme dveře!“ vyhrožoval Garry.

„Cože?“ vyjekl Von. „Nemůžeme se prostě vrátit a Hormoně říct, že nás Hybrid nepustil dovnitř?“

„Chceš se hádat s Hybridem nebo s Hormonou?“

Von se zakousl do rtu. „No, když se na to díváš takhle… Už se rozbíháme, Hybride!“

Dveře hájenky se rozlétly dokořán, přesně jak Garry předpokládal. „Já sem učitel!“ rozkřikl se Hybrid. „Učitel, Pokere! Tak mi nevyhrožuj, že mi vyrazíš dveře! Navíc ty dveře se votvíraj ven, myslíte si, že sem tak blbej, abych na to skočil a radši vám votevřel?“

„Je to řečnická otázka?“ otočil se Garry nejistě na Vona.

„Chtěli jsme tě jen vidět,“ usmál se raději Von na Hybrida.

„Stýskalo se nám!“ dodal rozklepaným hlasem Garry.

„A Hormona do nás furt hučela, že za tebou máme zajít,“ doplnil ještě Von.

„Tak to je to jediný, co vám věřim,“ zabručel Hybrid a zalezl zase dovnitř. Dveře ale nechal otevřené, což si Garry a Von vyložili jako pozvání a usadili se u Hybridova stolu.

Hybrid jim neochotně nalil do malých hrnečků čaj z kotlíku nad ohništěm a do misky na stole nasypal hromadu záhadných hrudek.

„Hybride,“ začal opatrně Garry, „abys věděl, vážně jsme chtěli v péči o obyčejné tvory pokračovat!“

„Opravdu jsme chtěli!“ rozváděl to Von. „Ale McDonaldová nás donutila přihlásit se na rozdávání a míchání pro pokročilé!“

„Abychom se mohli stát bystrokarty,“ dovysvětlil ještě Garry.

„A ty se snad chceš stát bystrokartem, Garry?“ vyhrkl vyděšeně Hybrid.

„Nechci!“

„Tak proč sis nechal vnutit nějakej blbej předmět, navíc s Grapem, místo hodiny se mnou?“ mračil se Hybrid.

„Rozdávání a míchání teď učí Kvikuan,“ upozornil ho Garry. „Grape teď učí obranu proti švindlování.“

Hybrid ho poplácal po zádech. „Ale to si Trumpál dělal jen šprťouchlata. Trumpál by nikdy nenechal Grapea učit vobranu! Vždyť je to Smrtikibic! Jasně, bejvalej, ale znáš to, jednou Smrtikibic, navždycky Smrtikibic!“

Chvíli mlčeli, rozhlíželi se kolem a pili čaj.

„To na to ani nic neřeknete?“ ozval se nakonec Hybrid.

„Hormona tady není, aby se Grapea někdo zastával,“ řekl Von.

Ze sudu za jejich zády se najednou ozval mlaskavý zvuk. Von vyděšeně odskočil co nejdál, až málem skončil v ohni. Garry opatrně nahlédl přes okraj sudu a uviděl hemžící se žluté červíky.

„Co to je?“ zeptal se.

„Jen takový malý červi,“ zabručel Hybrid.

„A copak z nich vyroste?“

„Velký červi.“

„A co s nimi budeš dělat?“ vyzvídal s rostoucími obavami Garry.

„Do toho vám nic nejni,“ zahuhlal Hybrid a zaklopil sud víkem. „Mám je čistě pro ty… no…. vědecký účely, samozřejmě.“¨

Pozvánka a jiné novinky

Když se vraceli na ubytovnu, uviděli Kosmase Děkana, jak se na nádvoří marně pokouší obejít studnu. Potřeboval na to tři pokusy, přičemž při jednom málem přepadl do studny. Von se zachechtal.

„Nechápu, jak vůbec takové pako mohlo chtít dělat brankáře,“ prohlásil.

Z protějšího průchodu vešla na nádvoří Hormona, beze slova podala Kosmasovi nějakou obálku a zamířila k nim.

„Nechápu, jak vůbec takové pako mohlo chtít dělat brankáře,“ otočila se za potácejícím se Děkanem.

„Ehm,“ odkašlal si Garry.

„Co?“ začervenala se Hormona. „Podmínky byly pro oba stejné.“

„Ale Von je zvyklý,“ řekl Garry. „Navíc cokoli, co otupuje mozek, na Vona ani nemůže mít žádné účinky!“

„O čem se to vy dva bavíte?“ chtěl vědět Von a podezíravě si je prohlížel.

„O ničem,“ odvětila Hormona a vytáhla z tašky další obálku, stejnou jako před chvíli dala Kosmasi Děkanovi. „Garry, profesor Kvikuan si tě dovoluje pozvat na slavnostní večeři, kterou bude pořádat příští sobotu v osm hodin večer v učitelské klubovně.“

„Učitelé mají klubovnu?“ zarazil se Von.

Hormona přikývla. „V přízemí Zlatého domku. Je to docela fajn místo, většinou tam nikdo není a je tam docela slušně zásobený bar. Nebo spíš byl, než tam začali pravidelně chodit pompedi. Neveřili byste, kolik toho Dan Koumes vypije.“

„Je to idiot,“ zahuhlal Von.

„Potřebuju, abys potvrdil účast, Garry,“ upozornila ještě Garryho Hormona. „A taky tam zaškrtni, jestli přijdeš s doprovodem, nebo bez.“

„Samozřejmě s,“ olízl se Garry. „Nemusím hned psát i jméno, ne? Počkat… v sobotu mám trest s Grapem! Musíš říct Kvikuanovi, ať Grapea přemluví, ať ten trest odloží ještě jednou!“

„Můžu se za tebe přimluvit sama,“ nabídla se Hormona. „Ale vzhledem k tomu, že budu muset obsluhovat na té Kvikuanově pvibubué vefevi, tak si být tebou nedělám moc velké naděje.“

„Budeš tam dělat servírku?“ zachechtal se Von. „Pak nám vykládej, že se vyplatí se dobře učit.“

Hormona zaklela a zamířila do hradu. Ještě, než se doloudali do poblilvírské části ubytovny, dohonila je ve dveřích Černého domku další pomocná pedagogická síla, Cracko Malejfuj.

„Mám pro tebe vzkaz, Pokere,“ šklebil se.

„Od Kvikuana?“ vyhrkl napjatě Garry.

„Ne, od Grapea,“ opravil ho Malejfuj. „Vzkazuje, že máš v sobotu stát v sedm hodin před jeho kabinetem kvůli svému školnímu trestu. Ani o minutu dřív, ani o minutu dýl. A taky ti mám vyřídit, že je mu úplně jedno, na kolik večírků jsi dostal pozvánky. I kdyby si tě pozval sám Bubus Vroubek, aby tě jmenoval svým zástupcem, ty budeš celý večer sedět ve školní kuchyni a přebírat zbytky páteční hrachové kaše s párky a třídit je do sobotní hrachové polévky a nedělních karbanátků. A taky vzkazuje, že ochranné rukavice nebudeš potřebovat.“

Garry se otřásl. „Tak mu vyřiď, že už se nemůžu dočkat a že radši budu koukat celý večer do kýblu s nedojedenými párky, než sedět u něj v kanceláři a dívat se na jeho obličej.“

„Určitě to rád uslyší. Další soboty máš volné?“

…

V následujících týdnech Garry zjistil, že na Browniných slovech o Trumpálově nepřítomnosti něco je. V jídelně se objevoval jen zřídkakdy a na dveřích ředitelny pravidelně visela cedule s lakonickým nápisem Služební cesta. Vypadalo to, že školu opouští vždy i na několik dní v kuse. Že by zapomněl na hodiny, které mu slíbil dávat? Taková úvaha Garryho znervózňovala i uklidňovala zároveň, protože si pořád nebyl jistý, jak má setkání s Trumpálem chápat.

Na poslední víkend v září připadl první zápas školní fotbalové ligy. Garry proto svolal v pátek mimořádný trénink, aby se tým dokonale a pečlivě připravil. Zatímco kreslil na tabuli kosočtverce, které je potřeba při pohybu po hřišti vykrývat, pokusil se jim stručně vylíčit svou představu o taktice.

„Sestava bude trochu improvizovaná,“ začal.

„Proč?“ divila se Támhleta. „Všichni jsme zdraví.“

„A aby to tak zůstalo, tak třeba ty zrovna hrát nebudeš. Všechny opory se budou tenhle týden šetřit – takže já, Támhleta… hm… a… jak se jmenuješ?“

„Jiří Plíšek.“

„Takže my tři hrát nebudeme,“ řekl Garry.

„Proč?“ zamračil se Jiří Plíšek ještě víc, než když si Garry nevzpomenul na jeho jméno.

„Vítězství ve školní lize je samozřejmě taky náš cíl, ale vyhráli jsme ji už loni a teď musíme myslet taky trochu výš!“ gestikuloval dramaticky Garré Pokrinho. „A příští týden nás čeká první soupeř v Lize mistrů evropských karbanických škol…“

„Žádná taková liga neexistuje!“ upozornil ho Von. „Vymyslel sis jí včera večer!“

„A byli jsme vylosovaní do skupiny F, kde je kromě nás taky AC Roullete Monaco, FC Bayerische Kartenspielschule Bad Tölz a FK Chazart Veliko Tărnovo,“ podíval se Garry do hustě popsaného papíru, který držel v ruce. „Náš první soupeř budou právě Bulhaři. Ty bychom sice měli porazit, ale nemůžeme si dovolit žádné podcenění – možná za ně bude hrát i Viktorka Rumová a navíc hrajeme venku!“

„Copak jsme hráli nějaký zápas uvnitř?“ bručel Von. „I když padaly trakaře, vždycky jsme hráli venku! Je tady vůbec nějaká tělocvična?“

„Venku znamená v Bulharsku!“ okřikl ho Garry. „Za týden touhle dobou odlétáme speciálem z Brna a v sobotu odpoledne hrajeme!“

Támhleta mu vytrhla papír z ruky. „To je oficiální rozpis? Je to načmárané tužkou na dvoustránku vytrženou ze sešitu!“

„Navíc příští sobotu je výlet do Húdlar,“ stěžoval si ještě Kamil Křivý.

„Hmhmhm,“ připojil se k němu i jeho bratr Kenny.

„Jak myslíte,“ zmačkal Garry rozčíleně rozpis zápasů. „Ale jen prémie za účast jsou vyšší, než náš aktuální rozpočet! Taková šance!“

Přestože Garryho lamentování pokračovalo ještě po celý trénink, myšlenka účasti v Lize mistrů evropských karbanických škol byla zavržena. V sobotu tedy nastoupili proti Peklospáru v nejsilnější sestavě, pokud tak můžeme nazývat soupisku, kterou Garry vybral na konkurzu začátkem měsíce. Proti všem předpokladům pesimistů se ukázalo, že nový poblilvírský tým má svoje silné stránky, kterými jsou především rychlost v útoku (Támhleta), zkušenost v záloze (Garry) a tvrdá hra na hraně pravidel v obraně (Cookie), díky níž se míč téměř nikdy nedostal k brankáři (Von). Po zápase bylo tedy možné pouze konstatovat, že Poblilvír zaslouženě zvítězil 4:1. V druhém víkendovém zápase zvítězil Brzybol nad věčným konkurentem Poblilvíru, Zmizeluzlem, 2:1. V zápase bylo patrné, že Zmizeluzel se nedokázal vyrovnat s generační obměnou, která vyvrcholila odchodem Malejfujova ročníku.

…

V den výletu se Garry probudil brzy ráno, které se předvedlo bouřlivým počasím, a čas před snídaní si krátil čtením Rozdávání a míchání pro pokročilé. Dobře, něčemu takovému by asi nikdo neuvěřil, bylo to tedy nějak takhle: Ráno byla bouřka a blesk uhodil přímo do jedné z věžiček na střeše Černého domku. Garry se vyděšeně posadil na posteli a praštil se hlavou do poličky s knihami. Rozdávání a míchání pro pokročilé, které bylo pohozené navrchu hromádky učebnic, mu nešťastnou náhodou spadlo do obličeje, přičemž se otevřelo na straně 394.

Neměl tedy rozhodně ve zvyku válet se v posteli a číst si v učebnicích – jak to správně charakterizoval Von, když ho probudil další hrom o pár minut později. Dělat něco takového byla zvrhlost u každého kromě Hormony, která byla tou dobou shodou okolností také již vzhůru, ale věnovala se úplně jiným zvrhlostem.

Garry měl ostatně pocit, že toto Rozdávání a míchání pro pokročilé lze stěží považovat za učebnici. Okraje i volná místa mezi odstavci byly popsány užitečnými radami, jak si usnadnit práci při hraní karetních her. Všechny poznámky navíc byly napsány velmi čtivě a srozumitelně, takže je i Garry bez problémů vstřebával. Díky nim si u Kvikuana vysloužil pověst premianta, i když měl pocit, že tu by si vysloužil i v případě, že by celé hodiny hlasitě prochrápal nebo po Kvikuanovi střílel prakem figurky z Člověče, nezlob se. Což udělal jen jednou a zdaleka to nebylo tak vtipné, jak předpokládal; možná i proto, že mu Hormona prak zabavila a zpátky ho dostane až na konci školního roku.

Jak tak Garry listoval učebnicí, zaujal ho návod, který drobným písmem téměř na polovině stránky popisoval, jak lehkým ťuknutím do balíčku srovnaných karet vystřelit kartu přes celou místnost. Garry vyhrabal pod postelí ušmudlaný balíček karet a začal postupovat podle vypsaných pokynů, což mu čas do snídaně začalo krátit velmi významně. S mícháním a rovnáním balíčku měl stále problémy, nicméně bylo nepochybné, že hrabě se zatím projevoval jako mnohem šikovnější učitel než Grape.[1]

Garry namířil balíček na Vona a klepnul do něj zespoda prsty.

„Áááá!“ rozkřičel se Von, který mezitím začal znovu klimbat. Mezi pravým a levým obočím měl zapíchnutý v kůži roh kulové osmičky.

„Promiň, hned to spravím,“ vyjekl Garry a znovu klepl do balíčku. Druhá karta se zapíchla Vonovi doprostřed čela.

„Tak teď už to spravím,“ řekl Garry omluvně a vystřelil třetí kartu. Ta konečně trefila předchozí dvě a vyrazila je z Vonova čela.

„Zítra si radši nařiď budíka!“ skuhral Von.

„Promiň,“ omlouval se Garry ještě jednou. Ze zbylých postelí se ozval řehot. „Zmlkni, Debile! A ty taky, jak se vlastně jmenuješ?“ obrátil se Garry na čtvrtého spolubydlícího.

„Dan Koumes, přece,“ zaklepal si Von na čelo.

„Dan Koumes už dostudoval,“ oplatil mu gesto Garry. „Už tady nebydlí.“

„Hm, mě bylo divné, že sem za ním Támhleta vůbec nechodí, ale myslel jsem, že je to proto, že to je idiot… počkej, tak proto nemáme dalekohled!“

„Jmenuju se Pavel Pečenáč, a jsem prvák. Už jsem vám to říkal asi padesátkrát,“ ozval se chlapec s rozcuchanými hnědými vlasy.

„A já ti už padesátkrát říkal, že mě to nezajímá,“ odbyl ho Garry. „Jsi členem mého fanklubu?“

„Ne.“

„Máš rád fotbal?“

„Ne.“

„Máš dalekohled?“

„Ne.“

„Tak tě nesnášíme. Zmlkni a padej mi vyprat prádlo!“

…

„… a najednou takové ostré píchnutí, otevřu oči a před obličejem mi plandá kulová osmička! Myslel jsem, že umřu, ale nakonec to byla docela sranda!“ chechtal se u snídaně Von, který ranní příhodu zjevně strávil ještě lépe, než ranní míchaná vajíčka.

Hormoně se během jeho vyprávění neobjevil ve tváři ani náznak úsměvu. Byla ještě rozcuchanější, než obvykle, a kruhy pod očima měla takové, že si jich všiml i Garry. Nepřítomně si naložila porci vajíček do skleničky a napila se.

„To nám na to ani nic neřekneš?“ divil se Garry. „Mohli jsme si ublížit!“

„Hm,“ přikývla Hormona.

„Vzpamatuj se! Zkoušel jsem triky z učebnice Rozdávání a míchání pro pokročilé! Ty mi na to nic neřekneš?“ zamával jí Garry před obličejem životním dílem Brutaliuse Líbáka.

„No jo… cože?“ probrala se Hormona. „Ty jsi zkoušel něco, co je napsané v učebnici?“

„Je to tam dopsané rukou! Není to schválené ministerstvem!“ klepal Garry důrazně na příslušnou stránku.

„Spousta věcí, která se tu odehrává, není schválená ministerstvem,“ odtušila Hormona. „Ale aspoň víme, co by mohl být ten hrabě dvojí barvy zač.“

„Jak to?“ zpozorněl Garry.

Hormona si vzala učebnici a namátkou si přečetla několik tipů. „Zjevně to byl nějaký infantilní puberťák jako ty. Půlka těch triků je o tom, jak někomu ublížit nebo někoho zesměšnit.“

„Myslíš, že by hrabě dvojí barvy mohl být můj otec? Pubertové vyváděli spoustu takových hloupostí!“

„Tvůj otec je Doktor Vrdlmrsmrst,“ připomněla mu Hormona. „A Vrdlmrsmrst by přece těžko byl dvojí barvy, když se považuje za potomka samotného Zmizeluzla.“

„Tak nějaký zrádce!“ napadlo Garryho. „Třeba… hm… Skroun? Pytlík? Hooková? Urquell? Náš bývalý fotbalový trenér?“

„Koukám, že jsi obměnil svůj obvyklý okruh podezřelých, to je dobře,“ pochválila ho Hormona.

„Koho bych asi mohl ještě podezírat?“ rozhodil rukama Garry. „Malejfuje? Na to je ta učebnice moc stará!“

„Nikdo další tě nenapadá?“

„Hybrid? McDonaldová?“ přemýšlel Garry. „Nikdo další mě nenapadá.“

„Je to učebnice rozdávání a míchání, takže se přímo nabízí, že…“

„Nebo snad přímo Kvikuan?“ vyhrkl Garry. „Že by mi dal schválně svoji učebnici, abych mohl vyniknout ještě víc než obvykle?“

Hormona se chytila za hlavu.

„Já bych řekl, že to vypadá spíš jako ženské písmo,“ rozumoval Von.

„Pak by to asi byla hraběnka dvojí barvy, ne?“ rozporovala jeho úvahu Hormona. „A neřekla bych, že to je ženské písmo, to je…“

„Mužské písmo?“ zkusil dokončit Garry.

„Ne… teda jo… ale…“ pozorovala Hormona zamyšleně hustý text na okraji stránky. „Musím…“

„Do knihovny?“

„Ne, musím se ještě stavit u Kvikuana a nakrájet mu ovoce do sangrie, jinak mě nepustí do Húdlar,“ zavrčela Hormona.

„Je to stopro Kvikuan,“ prohodil Garry, když Hormona odešla. „Namyšlený je dost, aby si říkal hrabě. A přetvařovat se umí taky perfektně, na mě je hodný, zatímco na Hormonu je protivný…“

„Na mě taky,“ zamručel Von.

„A proto si říká hrabě dvojí barvy!“ dokončil Garry. „A Hormona to zjevně ví, jenom nechápu, proč ho kryje.“

„Třeba s Kvikuanem něco má,“ uvažoval Von. „A všechno to krájení, loupání a drcení je jen hra, aby se na to nepřišlo. Před námi na sebe štěkají, aby nás nic nenapadlo.“

„Ale je těžké ošálit Garrylocka Pokrmese a jeho věrného Votsona,“ usmál se samolibě Garry.

„Myslel jsem, že Garrylock Pokrmes je mrtvý?“

„Vypadalo to tak. Spadl do vodopádu, ale nikdo si nevšiml, že měl pod kabátem dýchací přístroj.“

Další myšlenky přerušila Aneta Alzheimerová, která přinesla Garrymu srolovaný leták z Penny.

„Ahoj, Garry. Tohle ti mám předat.“

„Díky, to bude další hodina s Trumpálem,“ oznámil Vonovi Garry a rozmotal leták, z kterého vypadlo sedm citrónových bonbónů, lístek z autobusu do Jihlavy a růžová guma ve tvaru prasátka. „V pondělí večer!“

„Jak jsi to poznal?“ zajímal se Von.

„Je to napsáno na lístku,“ ukázal Garry. Pak si všiml, že za Vonem prochází ještě jeden zrzavý stín. „Ahoj Támhleto, nepůjdeš s námi do Húdlar?“

„Jdu tam s Danem, třeba se tam uvidíme,“ zamávala jim a odešla.

V Húdlarech a zase ve škole

Dojeli do Húdlar a vystoupili do nevlídného lezavého mrholení. Když se rozhlédli, zjistili, že venku nikdo není, stánky jsou zatlučené prkny a všichni se drží v jednom z otevřených občerstvovacích zařízení. Von nekompromisně ukázal na Honigstum a Garry s Hormonou váhavě zamířili za ním.

„Díky bohu,“ oklepal se Von v teplém vzduchu vonícím cukrem, umělými sladidly, kakaem a dalšími sladkými vůněmi. „Tady bychom měli zůstat celý den.“

„Ani Garry nemá tolik peněz, abys tu mohl být celý den,“ zabroukala Hormona.

„Gavvy, chuapfe dvahý!“ ozval se za nimi rozjařený hlas.

Všichni tři se otočili a naskytl se jim pohled na profesora Kvikuana v tlustém norkovém kožichu a tvídové čepici. V ruce držel velký pytlík arašídů v medu.

„Vy jste zmefkau moji mauou vefevi, Gavvy!“ vyčetl mu Kvikuan a šťouchl ho pod žebra. „Pvofesov Gvape je pěkný bvufoun, co?“

„A taky je to služebník Vy-tušíte-koho,“ doplnil Garry.

„Takhue to dáu nepůjde, musím vás k sobě nějak pviuákat!“ hlaholil Kvikuan. „Suefna Denfvová si to návamně ufiua, nemám pvavdu?“

„Něco takového jsem ještě nezažila,“ přikývla bezmocně Hormona.

„Pvíftě uvfitě pvijďte,“ podal mu Kvikuan obálku. „Uf tohue ponděuí. Pvního víjna. Vpodvefeu, kvátce po nafí hodině vozdávání a míchání pvo pokvofiué!“

„V pondělí mám večer schůzku s Trumpálem!“ rozhodil rukama Garry.

„I vy fibaue! Vy víte, komu se vuísat do pvízně, co?“ pohrozil mu Kvikuan žertovně prstem. „Věfně se mi aue vyhýbat nemůfete!“

„Mohl bych jít místo Garryho,“ nabídl se Von.

„To byste nemohu, Skuesuej,“ zamračil se Kvikuan.

„Co kdybychom to zrušili a přesunuli na jindy?“ navrhla s nadějí v hlase Hormona. „V květnu bude mít Garry určitě čas, až se nebude učit na maturitu.“

„To by se vám hodiuo se z toho vykvoutit, co?“ podíval se na ni opovržlivě Kvikuan.

„Nepůjdeme k Sedmi kulím?“ navrhla raději zoufale Hormona.

„Vždyť jsme si ještě nic neobjednali!“ protestoval Von.

Hormona ho ale chytila za ruku a táhla ho z dosahu cukru, umělých sladidel, kakaa, dalších sladkých vůní a především profesora Kvikuana. Na ulici je zasáhl řezavý vítr do obličeje a bylo zde stále stejně mrtvo jako před chvílí. Jedinými pocestnými, kteří se zdržovali venku, byli dva muži, kteří stáli přímo přede dveřmi hospody U Sedmi kulí.

„Mamlas Fušer?“ pohlédl Garry překvapeně na muže ve špinavém kabátu.

Mamlas Fušer sebou škubl a polekaně upustil starý srolovaný koberec. Ten se rozmotal a před Garryho zraky se objevil Pervertův soud.

„A hele, nazdárek, Garry!“ zkřivil muž ústa do úlisného úsměvu. „Zrovna jsem ti ho nesl, aby se ti neztratil.“

„Takže mi ho neprodáte?“ zarazil se druhý muž, který svíral v ruce chrastící váček, o kterém se dalo předpokládat, že je plný zlatých žetonů.

„Ty kradeš v mém domě?“ rozkřikl se Garry a chytil Mamlase Fušera pod krkem. „Moje věci? Jak může být takový člověk člen Neřádu? Copak to Trumpálovi nevadí?“

„Garry!“ snažila se ho utišit Hormona. „Neřád je přece…“

„Tajná organizace bojující proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi,“ doplnil ji muž s žetony. „Neměli byste o něm mluvit nahlas na veřejnosti.“

Odtáhli Garryho, který za sebou vlekl ještě Pervertův soud, dovnitř hospody, zatímco Mamlas Fušer s nadávkami utekl směrem k Vrčící vile.

„Copak Neřád nedokáže Fušera ohlídat? Copak může být jeho členem sprostý zloděj?“

„Zmlkni, Garry!“ sykla Hormona, zatímco procházeli kolem dvou karbaníků v kápích, vedle nichž se o trám nedbale opíral Zabitý. „Mamlas Fušer ukradl pár Flekových věcí, ale…“

„Jakých Sirénusových věcí? To jsou teď moje věci!“ vztekal se Garry. „Řeknu to Trumpálovi! Ať si v tom svém Nigrusově ehm řádu zjedná pořádek!“

„Sakra, Garry!“

„Klid,“ mávl rukou Zabitý a zívl. „Neřád je tajná organizace vedená Trumpálem, která bojuje proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi. To přece vědí všichni.“

„Ještě řekni, že jsi taky členem,“ zamračil se na něj Garry.

„Ne,“ ušklíbl se Zabitý. „Jsem rád na straně vítězů.“

„Nezabalíme to radši a nevrátíme se do školy?“ navrhla Hormona, když se rozhlídla po špinavém zakouřeném interiéru.

„Asi jo,“ souhlasil Garry, když si všiml Cracka Malejfuje, který právě vyšel z dámských záchodků a protáhl se kolem nich.

„Co je?“ ušklíbl se. „Na pánských byla fronta.“

Ke Garryho údivu z toalet vzápětí vyšla také Nora Nguyenová se svou bezejmennou kamarádkou, Brownie, její sestra Cookie a profesorka Ferblová.

Krátce se u nich zastavila jen Cookie, která toužebně zírala na Vona. Ten si jí ale vůbec nevšímal, protože podobným pohledem pozoroval madam Robertu za barem.

„Vonánku!“ zakřičela na něj.

„Co? Co je?“ probudil se Von.

„Na co jsi tam koukal?“ mračila se.

Von nervózně polkl. „Na nic.“

„A to tvoje nic stejně právě odešlo narazit další sud, takže můžeme konečně jít,“ poznamenala Hormona.

„Vždyť jsme si ještě nic neobjednali!“ protestoval Von.

Hormona ho ale chytila za ruku a táhla ho z dosahu piva, vína, slivovice a především madam Roberty. Na ulici je zasáhl řezavý vítr do obličeje a bylo zde stále stejně mrtvo jako před chvílí. Protože autobus zpátky do školy jel až vpodvečer, nezbylo jim, než vyrazit pěšky.

Brodili se břečkou podél hlavní silnice a kousek před sebou viděli Noru Nguyenovou se svou kamarádkou. O kousek před nimi se vesele postrkovaly sestry Levandulovy a úplně na hranici rozhledových možností pospíchala směrem ke škole silueta Cracka Malejfuje. Garry si jich však nevšímal a v myšlenkách zabloudil k Támhleté. Bylo sice těžké zabloudit v tak jednoduchém městě, jako byly Garryho myšlenky, ale pokud jste vynechali fotbalový stadion, náměstí Brownie Levandulové a pomník Palmy a Pasty Patlalových v plavkách, nikam jinam než k Támhleté jste se dostat ani nemohli. Garry si uvědomil, že ji s Danem v Húdlarech vůbec nezahlédli. ‚Že by se konečně rozešli?‘ zadoufal. Vždyť Támhleta s nikým tak dlouho nevydržela!

„Vždyť jsme si ještě nic neobjednali!“ stěžoval si stále Von. „Kvůli výletu do Húdlar jsem si v jídelně odhlásil oběd i večeři!“

„Jídla ve školní jídelně se dají odhlásit?“ zaujalo jeho sdělení Garryho.

„Ne,“ řekla Hormona. „Ale Von vždycky řekne dopředu kuchařkám, když chce nějaké jídlo vynechat, aby věděly, že můžou udělat jen poloviční dávku.“

Von si začal zoufale trhat vlasy.

„Uklidni se,“ zarazila ho Hormona. „Vezmu vás do učitelské klubovny. Mají tam i nějaké brambůrky a oříšky. Je na nich sice napsáno ‚Spotřebujte do 11/1998‘, ale to snad nevadí.“

„Vážně nás vezmeš do učitelského klubu?“ zaradoval se Garry, až málem pustil na zem smotanou tapiserii s překrásným výjevem.

Hormona zacinkala svazkem klíčů. „Mám to tam na starosti. Kvikuan chtěl, abych se tam starala o bar… a tak,“ zašklebila se.

„Tobě svěřili klíče od baru a nic neřekneš?“ vyhrkl Von. „To si říkáš kamarádka?“

„Zas tak zajímavé to tam není,“ chlácholila ho Hormona. „Navíc jsou tam v jednom kuse nastěhovaní Koumes s Támhletou a… hm… věř mi, že to bys nechtěl vidět.“

„Ale já bych to třeba chtěl vidět,“ mrkl Garry.

Hormona se zastavila. „Ne, ani ty bys to nechtěl vidět. Pokud teda nejsi ještě větší… Prokrista, vždyť se chcete… budete brát! Vážně by ses chtěl dívat, jak se Támhleta ocicmává s Danem Koumesem?“

„Tak jestli se jenom ocicmávají, tak u toho být nemusím,“ hlesl zklamaně Garry.

„Garry!“ okřikli ho Von i Hormona.

„Tak aspoň něco naznač,“ loudil Garry.

„Tequila body shot,“ řekla jen Hormona. „Samotáře jsi viděl?“

Garry přikývl.

„Když to vidíš jednou, tak je to vtipné, když to vidíš dvacetkrát za sebou, tak z toho bolí oči.“

„To se nedivím,“ přitakal Von. „Proč ses dívala na Samotáře dvacetkrát za sebou? Já vím, že je to o hulení, ale stejně…“

„Viděla jsem dvacetkrát za sebou, jak Dan Koumes pije tequillu z pupíku tvojí sestry, ty tupče,“ zavrčela Hormona.

„Hm, Dan Koumes toho fakt hodně vypije,“ řekl Garry.

Díky příjemnému rozhovoru jim cesta rychle utekla a pomalu se podél břehu Pekla blížili k hradu. S každým dalším metrem si ale Garry s Vonem byli stále méně jistí, jestli chtějí navštívit učitelskou klubovnu ve Zlatém domku.

Situace se ale vzápětí vyřešila za ně. Z mlhy se několik desítek metrů před nimi ozval výkřik. Okamžitě se rozběhli. Pak se vrátili, chytili Garryho, který se s Pervertovým soudem ploužil na druhou stranu, a táhli ho k místu, odkud byl před chvílí slyšet kvílivý zvuk.

Doběhli k ječící Noře Nguyenové, která se skláněla nad bezvládným tělem své kamarádky.

„Co se stalo?“ vyhrkla Hormona.

„Ona… jenom… otevřela ten balíček a…“ vzlykala Nora. Ukázala na svou kamarádku beze jména, která ležela bez hnutí na prochladlé zemi. Vedle její ruky ležela rozbitá lahvička od parfému.

„Nesahej na to!“ zastavila Hormona Vona, sklonila se k peklospárské dívce a nahmatala jí tep. „A zacpěte si nos,“ strčila si šálu před nos, „je to chloroform.“

„Chloroform?“ vyjekl Garry. „Jak jsi to poznala?“

„Prodávají ho u Bordellina,“ zahučela Hormona. „Viděla jsem ho tam u pokladny.“

„Ty chodíš nakupovat k Bordellinovi?“ divila se Nora.

„Byla jsem tam pracovně,“ odbyla ji Hormona. „Nechceš radši zaběhnout pro někoho do hradu?“

Zatímco Nora odběhla, Garry se opatrně sklonil k rozbité lahvičce. „Od tajné ctitelky,“ přečetl nápis na malém rozmáčeném lístečku. „Co to má znamenat? Nořina kamarádka… jak se vlastně jmenuje?“

Hormona pokrčila rameny.

„Proč by dostávala dárek od ctitelky?“ uvažoval Garry. „Nebyl ten balíček spíš pro mě? Někdo mě chtěl omámit! Narafičil to tady na mě, ale Nora se svou kamarádkou sem přišly dřív a…“

Von zvedl zmuchlaný balicí papír, který ležel vedle Nořiny kamarádky. „Tady se píše: Nechť dobrá duše doručí tento dárek nejslavnějšímu, nejúžasnějšímu a nejlepšímu…“

„Vidíte!“

„…řediteli školy, Nigrusi Trumpálovi,“ dočetl Von.

Od školního hradu k nim přiběhly Nora Ngueynová, profesorka McDonaldová a školní ošetřovatelka Majonéza Pommes-Fritesová.

„Co se tady stalo?“ přejela je K. F. C. McDonaldová podezíravým pohledem.

„Moje kamarádka našla na záchodech u Sedmi kulí balíček pro profesora Trumpála,“ pustila se Nora do vysvětlování. „A… nesly jsme ho na hrad… a náhodou se rozlepil a… chtěly jsme ho zabalit znova, ale ta lahvička… najednou vystříkla a moje kamarádka… ztratila vědomí.“

„Jak se jmenuje?“ zeptala se profesorka.

„Nevím… úplně mi to vypadlo. Jsem hrozně nervózní, skoro ani nevím, jak se jmenuju já!“

„To je jedno, prostě nějaká bezvýznamná studentka v červené uniformě,“ mávla rukou McDonaldová. „Majonézo, postaráte se o ni?“

Madam Pommes-Fritesová přikývla a spolu s Norou naložily dívku na nosítka.

„Je jen omámená chloroformem,“ snažila se napomoct Hormona.

„A teď,“ obrátila se profesorka McDonaldová k nim, „co s tím máte společného vy tři? Doufala jsem, že už vás pohromadě neuvidím!“

„Taky jsem doufala, že už vás neuvidím,“ zašeptala Hormona, „ale co se dá dělat.“

„A nemáme s tím společného vůbec nic. Jen jsme šli náhodou kolem!“ vychrlil Von.

„Tomu mám věřit?“ zamrkala McDonaldová. „Mám pocit, že chodíte náhodou kolem nějak příliš často.“

„Rádi chodíme na procházky,“ odtušila Hormona.

„Cože? Nesnáším procházky!“ bránil se Von.

…

Škvárové hřiště na konci čtvrti Kartala se pomalu propadalo do tmy. Dvojice zřízenců popadla dlouhou tyč, zapálila louč na jejím konci a jala se obcházet plynové lampy rozmístěné kolem trávníku.

„To je zbytečné,“ zastavil je vysoký snědý muž s knírkem. „Měli tady být už před dvěma hodinami a nic. Jdeme domů.“

Viktorka Rumová zoufale rozhodila rukama. „Omlouvám se. Garry mi to slíbil. Nevím, co se stalo.“

„Nemůžeš věřit každému cizinci, s kterým si píšeš po internetu,“ zamračil se muž.

---

[1] Ha ha ha.