6-3: Cracko v Oblblé

Kdo přijede navštívit Brajgl na Támhletiny osmnáctiny? Co se stalo s Ištvánem Károlyim? Jak vypadá Cracko Malejfuj v nových kalhotech? Už jste viděli Noc na Karolínštejně? Co si Hormona koupí v Oblé ulici? A co v Oblblé ulici?

Kapitola třetí:

Cracko v Oblblé

Předtím ještě pár událostí v Brajglu

Následujících několik týdnů strávil Garry v Brajglu a jeho nejbližším okolí. Většinu dní trávili tím, že na nedaleké mýtině hráli fotbal dvoučlenných družstev: Garry s Hormonou proti Vonovi s Támhletou. Všichni hráli hrozně, takže síly obou stran byly poměrně vyrovnané. Ale aspoň jim vyhládlo a večer spořádali to, co před ně paní Vlezlá postavila. Kromě Hormony, která nejedla haši, uzené skopové, šunkafleky a bůhví co ještě, a úplně nejhorší bylo, že vůbec nechválila palačinky.

Byly by to šťastné a pohodové prázdniny, nebýt zpráv o zmizelých, podivných nehodách, náhodách a dokonce i úmrtích, které Kartář přinášel každý týden, a Betl každý den. Některé informace se doslechli od pana Vlezlýho nebo od Tadytohohle, když výjimečně dorazil, ještě dřív, než si je přečetli v novinách.

Oslavu Támhletiných osmnáctých narozenin pokazily ke Garryho nelibosti novinky, s kterými přišel Rohn Lotkien. I Garry si všiml, že vypadá unaveně a strhaně.

„Došlo k útoku černých serifů,“ oznámil, když mu paní Vlezlá podala velký kus narozeninového dortu.

„Proč jsme tě sem vůbec zvali,“ povzdechla si Vonova matka a vmezeřila se mezi Lotkiena a Toníkovou. „A ty si sedni vedle Tadytohohle, Maybelline!“

„Tam sedí Dan Koumes,“ ukázala Toníková.

„Proč jsi toho kluka vůbec zvala, Támhleto?“ zalomila rukama paní Vlezlá. „Snědl už tři kousky dortu a neřekl ani slovo!“

„Ideální zeť, ne?“ nadhodila Hormona a tentokrát stihla včas uhnout.

„To je… hm… Hormonin spolužák, mami,“ vysvětlovala Támhleta. „Jen se tady zastavil, aby ji pozdravil.“

„Náš dům není žádné pelešiště!“ rozčilovala se paní Vlezlá.

„Jsme jenom kamarádi,“ uklidňovala ji Hormona, zatímco na ni Támhleta něco zuřivě posunkovala. „Nemáte ještě nějaké ty marcipánové tyčinky? Jsou výborné!“

„To jsou svíčky!“ mrskla po ní paní Vlezlá lopatku na dort.

„Au! Aspoň nemiřte pořád do toho oka!“ brblala Hormona a ukousla z další svíčky. „Takže ty jsou asi kupované, co?“

„V nějaké chatrči u Štrbského plesa našli mrtvé tělo Ištvána Károlyiho!“ vykřikl Lotkien, aby odvrátil další neštěstí. „Na chatrči bylo napsáno: ‚Byl jsem tu, Dr. Vrdlmrsmrst‘. Je vůbec s podivem, že vydržel celý rok po tom, co utekl. Sirénusův bratr Tyrénus vydržel jen pár týdnů.“

„Ještě, že mi takové řeči nemůžou pokazit chuť k jídlu,“ odtušila Hormona.

„A slyšeli jste o Cypriánu Cukrkandlovi?“ vyhrkl spěšně Tadytenhle. „Hádkou o spropitné se nechal vyprovokovat k souboji o majetek a propadl Smrtikibicům!“

„Ten zmrzlinář z Oblé? To ne!“ zhroutil se Von ve své židli do klubíčka.

„Proč jsme vlastně neobjednali dort u něj?“ zeptala se Hormona. „Au!“

„Sa ti to snáď páči, či čo…“

„Neříkej mi číčo,“ zavrčela Hormona. „A vypáčit to právě nejde. Snažím se z toho tu višeň dostat celou věčnost.“

„To je malina! Myslela jsem, že přijde i Trumpál,“ vzlykla paní Vlezlá.

„Když už mluvíme o Oblé ulici,“ ozval se pan Vlezlej, i když o Oblé ulici už se dávno nemluvilo, „zdá se, že Oli Vandrák taky zmizel.“

„Výrobce rukávových držáků karet na míru?“ zatvářila se překvapeně Támhleta.

„Přesně ten. Obchod je prázdný a žádná stopa. Nevíme, jestli odešel dobrovolně, nebo byl třeba unesen.“

„A co rukávové držáky karet? Kde si je budou lidi kupovat?“

„Nikde,“ zasmušil se Lotkien. „O to Vy-tušíte-komu nejspíš jde.“

„A proč vlastně ten Koumes sedí vedle tebe, Támhleto, když je to Hormonin kamarád?“ zamyslela se paní Vlezlá. „Sedni si tady ke Garrymu a Hormona si sedne místo tebe.“

„Bezva,“ zahučela Hormona. „Ahoj Dane, vyměním kousek dortu za ty tři svíčky, bereš?“

…

Příští den po nepovedené oslavě dorazily z Polné dopisy a seznamy učebnic. Otevřeli je hned u snídaně. Garry měl v dopise jedno překvapení navíc.

„Doba flákání skončila!“ vykřikl na Vona a Támhletu. „McDonaldová mě jmenovala hrajícím trenérem fotbalového týmu!“

„Co se stalo s nehrajícím trenérem?“ podivoval se Von.

„Utekl ke Smrtikibicům.“

„To je super, Garry,“ radoval se Von, „budeš můj trenér, teda jestli mě vezmeš zpátky do mužstva, hahaha…“

„To se moc nesměj, vypíšu konkurz.“

„Zdá se, že výpravu do Oblé nemůžeme moc dlouho odkládat,“ povzdechla si paní Vlezlá, když prostudovala Vonův a Támhleté seznam učebnic. „Zajdeme tam v sobotu, to snad váš otec nebude v práci.“

„Můj otec pracuje 24 hodin denně, sedm dní v týdnu… ale… vy jste asi myslela… nic jsem neřekl,“ blábolil Garry.

„Ty dokážeš člověka uklidnit!“ obořila se na něj paní Vlezlá. „To abychom si obstarali z ministerstva ještě nějakou ochranku!“

„Snad si nemyslíš, že se Ty-tušíš-kdo bude schovávat za regálem u Krkala a Kance,“ ušklíbl se Von.

„Když se vyhneme policím s horory a thrillery, budeme v bezpečí,“ přisadil si Garry.

„Jestli si myslíte, že je to tak bezpečné, potulovat se po Oblé ulici, tak si můžete jet sami!“ mrskla jim seznamy učebnic k nohám. „Támhleto, pojď! Jdeme prát!“

Támhleta jim na odchodu zahrozila pěstí. „Vy máte kecy a já to zase odskáču!“ sykla.

„Možná by bylo lepší, kdybychom jeli sami,“ zauvažoval Von, když obě Vlezlý odešly k potoku.

„Proč?“ zajímala se Hormona. „Tedy kromě toho očividného důvodu, že bychom se na jedno odpoledne zbavili tvojí matky,“ zaskučela a narovnala si obvaz na hlavě.

„Naši mluví už celý měsíc o tom, jak se podívají k Tomu a Onomu,“ zasmušil se Von.

„Ale vědí, že je to zábavní podnik, ne?“

„To vědí,“ přitakal Von. „Houpačky, kolotoče, skákací hrad, balónky pro děti, cukrová vata, kolo štěstí…“

„Ale Ten a Onen si přece neotevřeli pouť, otevřeli si striptýzový klub,“ nechápal Garry.

„Já vím,“ sykl Von. „Ale oni ne. Řekneš jim to?“

„Jsme všichni dospělí, co je na tom špatného, jít se podívat na striptýz?“

„Zeptej se Vonovy matky, ona ti to ráda vysvětlí,“ zaskučela Hormona, zatímco si vyměňovala náplast na hřbetu ruky.

„Co budeme dělat?“

„Předstírat, že o ničem nevíme a taky jsme čekali kolotoče?“ navrhl Von.

„Ten a Onen slibovali, že jednou za měsíc bude pánský striptýz,“ vzpomněla si Hormona. „Třeba se jí to bude líbit.“

„Fuj!“ oklepal se Von. „Nech toho!“

„Jak se ten podnik vlastně jmenuje?“ zeptala se Hormona.

„Toho a Onoho Podnik Lehce Erotického Studentského Striptýzu,“ řekl Von.

„TOPLESS?“

„Takže i kdyby vaši nevešli dovnitř…“ přemítal Garry.

„Ten neon svítí přes půl Oblé ulice.“

„Ale tvůj taťka přece už na Oblé musel být,“ divila se Hormona. „Už tam tolikrát něco vyšetřoval!“

„Tak to neví jenom mamka,“ zajíkl se Von. „To je ještě horší.“

Z přemýšlení je vytrhl příchod Tadytohohle s Florianou. Tadytenhle položil na stůl před Garryho naditý váček s žetony.

„Vyzvedl jsem je pro tebe z tvého trezoru, Garry,“ vysvětloval, „protože obyčejnému smrtelníkovi to dneska trvá snad pět hodin, než se dostane ke svým žetonům, banka dost zpřísnila všechna bezpečnostní opatření.“

„Zjevně ne dost, když dají moje peníze každému Vlezlýmu, co jde kolem,“ zabručel Garry, když se Tadytenhle s Florianou zase vytratili. „Už chápu, kde vzal peníze na ten prstýnek s diamantem.“

Teď tedy Cracko v Oblblé

V sobotu byl zamračený a pochmurný den. Když vyšli z domu, čekala tam na ně prostorná šedá dodávka.

„To je Nezdvořáček, jeden z mých podřízených,“ vysvětloval pan Vlezlej.

„Nevím, proč to pro vás dělám, vždyť váš syn pracuje na ministerstvu jako řidič,“ zabručel Nezdvořáček.

„Nemluvíme s ním,“ vysvětlil pan Vlezlej.

„Kdybych měl tolik dětí, tak asi taky s některými nemluvím,“ zauvažoval Nezdvořáček. „Tak nasedejte.“

Garrymu se aspoň částečně splnil sen. Zatímco do Brajglu ještě nikdy bezpečně necestoval, mohl si to nyní vynahradit cestou z Brajglu. V pohodlném sedadle téměř okamžitě usnul.

„Jsme na místě,“ budil ho řidič po nepříjemně krátké době.

Před Eso barem je čekalo překvapení. Tyčila se tam obrovská zarostlá postava Rumeuse Hybrida, polenského multifunkčního pracovníka.

„Garry!“ rozburácel se radostně, když Garry vystoupil z auta. „Z ministerstva sem chtěli na tvou ochranu poslat celý komando bystrokartů, ale Trumpál řek, že budu stačit já,“ zabušil hrdě na prsa.

‚Trumpál už je fakt senilní,‘ pomyslel si Garry, ale raději polenského ředitele neurážel nahlas v Hybridově přítomnosti.

„Až po vás,“ ukázal Hybrid do baru.

Poprvé, co si Garry pamatoval, bylo v Eso herna-baru úplně prázdno. Jediným přítomným byl hostinský, který znuděně čistil sklenice. S nadějí vzhlédl k příchozím.

„Voni jen procházej,“ ukázal Hybrid, „ale… to mi rve srdce! Přece ho tady nemůžu takhle nechat samotnýho! Dám si aspoň jednoho maličkýho panáčka!“

Vlezlý, Garry i Hormona se s ním rozloučili, protože jim bylo jasné, že Hybrida už dneska neuvidí.

Oblá ulice se změnila. Kdysi plná spousty barevných výloh, karetních symbolů a blikajících světel heren, teď zela prázdnotou. Část obchodů byla zavřená, zbylé měly výlohy polepené plakáty ministerstva financí obsahující bezpečnostní doporučení a fotografie uprchlých Smrtikibiců. Po ulici se pohybovalo několik potulných prodejců, nabízejících brýle, baterky, UV lampy a jiné pomůcky, které zaručeně odhalí každý karetní podvod.

„Kupte si naše černé brýle s nočním viděním,“ volal na něj jeden z prodavačů. „Zaručeně odhalí každý švindl! Ochraňte svoje dcerušky před Smrtikibici!“

„Mám jen jednu dceru!“ přetáhla ho paní Vlezlá kabelkou.

„Ještě, že nejsem ve službě,“ dovolil si na omráčeného prodejce ještě pan Vlezlej, a pak všichni pospíchali dál.

„Chci si tady něco koupit,“ zastavila se Hormona před domem číslo 8, kde se nacházel obchod madam Ovečkinové.[1]

„Já bych toho chtěla, děvenko,“ zabručela paní Vlezlá. „My jdeme koupit učebnice.“

„A ty zas nepotřebuju já,“ odtušila Hormona.

„Snad nikoho nezabije, když se rozdělíme,“ vložil se do věci pan Vlezlej. „Hormona s Garrym a Vonem můžou jít k madam Ovečkinové, zatímco my s Támhletou nakoupíme učebnice.“

„Proč bychom měli jít s Hormonou kupovat hadry?“ protestoval Von.

„Proč bych měla jít s vámi kupovat učebnice?“ protestovala Támhleta.

„Tak dost! Už to nekomplikujte!“ okřikla je paní Vlezlá. „My půjdeme pro učebnice a žádné odmlouvání!“ S panem Vlezlym a neochotnou Támhletou zamířili ke Krkalovi a Kancovi.

„Co si chceš kupovat?“ zděsil se Von, když vstoupili do obchodu.

„Podkolenky,“ řekla Hormona, zatímco zvědavě procházela kolem stojanů s vyskládanými tričky a svetry.

„Myslíte, že by mi to slušelo?“ otočil se na ně Garry a před sebou držel růžové tričko s nápisem The Chosen One.

„Ne!“ odpověděli jednohlasně.

„A je to dámské tričko,“ dodala ještě Hormona. „Pánské oddělení mají támhle v tom výklenku vzadu.“

Přesunuli se mezi věšáky s halenkami, košilkami a jinými obdobnými částmi oblečení.

„Proč jsme tady, když si chceš koupit podkolenky?“ dotíral Von. „Spodní prádlo mají na druhé straně.“

„Tak ženy nenakupují, Vone,“ odvětila mu klidně Hormona a zkoumala velký koš se zlevněnými věcmi. Když se po chvíli opět zastavili, tentokrát u polic s kalhotami přímo vedle převlékacích kabinek, zaslechli dobře známý hlas.

„Nejsem už dítě, matko, pokud sis toho ještě nevšimla. Umím si nakoupit sám!“

„To určitě, broučku, a někdo mi tě zase unese.“

„Nikdo mě neunesl,“ zasténal hlas z kabinky.

„Jestli tě nikdo neunesl, tak proč jsi vypadal, jako by tě mučili?“

„To není tvoje věc, matko…“

„Vaše matka má pravdu,“ vložil se do hovoru třetí hlas, zjevně madam Ovečkinová, „i v doporučeních ministerstva se píše, že by nikdo neměl vycházet z domu sám.“

„To jsou přece doporučení, jak se ochránit proti černokarbaníkům,“ protáhl otráveně vysoký, ale přesto chlapecký hlas. „To je mi platné asi tolik, jako myslivci rady pro zajíce, jak se vyhnout honu.“

Za stojanem se vynořil Cracko Malejfuj, abychom si odpustili šifrované náznaky o devatenáctiletých mladících s bledým obličejem a blonďatými, téměř bílými vlasy. Na sobě měl tmavozelený svetr a černé kalhoty s flitrovým zeleným vzorem.

„Ty kalhoty jsou těsné,“ prohlížel se kriticky v zrcadle. „Jestli chceš někdy vnoučata, tak mi kup ty druhé.“

„To je pravda,“ vykoukl Garry vedle zrcadla. „Navíc v těchhle vypadáš jako buzerant.“

„Řekla bych, že takové výrazy sem opravdu nepatří!“ osopila se na něj madam Ovečkinová a zahrozila mu krejčovským metrem.

„Chceš vědět, co tu tak páchne, matko?“ přelétl Cracko Malejfuj zrakem na Hormonu. „Tráva.“

„Od kdy ty víš, jak je cítit tráva, Cracko?“ zpozorněla paní Malejfujová.

„Kdo ti udělal toho monokla, Dangerová?“ šklebil se dál Malejfuj. „Moc rád mu pošlu kytku!“

„Paní Vlezlá,“ zabručela Hormona. „Požádala jsem ji o Vonovu ruku, ale ona řekla ne.“

„Cože?“ zakuckal se překvapeně Von.

„Odpovíš mi laskavě, Cracko? Na něco jsem se tě ptala?“ vystoupila paní Malejfujová vpřed. „Odkud víš, jak voní… smrdí tráva?“

„Ale… tady je ta huličská šmejdka… a…“ ukazoval Cracko.

„Vůbec mě nezajímá, co dělají tvoji spolužáci. Jdeme!“

„Ale tohle je Garry Poker,“ protestoval ještě Cracko. „Mohli bychom ho chytit a…“

Garry se po něm nečekaně odvážně ohnal: „To abyste si nejdřív sehnali nějakých pár dalších kámošů Smrtikibiců! Nebo si na mě troufáte sami?“

„Pojď, Cracko,“ postrčila Marfuša Malejfujová svého syna k východu. „Nemáme zapotřebí zamotat se do nějakých konfliktů se zákonem.“

„Nemáme zapotřebí zamotat se do nějakých konfliktů se zákonem?“ opakoval nevěřícně Cracko. „Vždyť jsme Smrtikibicové a letos mám…“

„To by stačilo. Jdeme.“

„To je hrůza,“ posteskla si madam Ovečkinová a začala sbírat ze země odhozené oblečení, které Malejfujovi nekoupili, ani nevrátili na místo. „Ale vážně je tady cítit tráva.“

Hormona se raději přesunula ke stojanům s podkolenkami. „Tyhle nebo tyhle?“ ukázala nakonec Vonovi s Garrym. „Nebo ještě tady ty.“

„Ty jsou trochu infantilní,“ zapochyboval Garry.

„To jsou,“ připustila Hormona. „Jen se divím, že to vadí tobě.“

„Na ženách mi infantilita vadí, protože si pak připadám jako pedofil.“

„Doufám, že jednou vydáš sbírku svých citátů a mouder,“ ušklíbla se Hormona. „Tak teda ty bílé?“ Ukázala na podkolenky poseté černými a červenými karetními symboly.

„Co ty černé?“ ukázal Garry na poslední pár, černé podkolenky s bílými proužky zdobenými srdci a kárami a červenými proužky zdobenými pikami a kříži.

„Ty černé jsou lepší,“ usoudil Von. „Černá se hodí ke všemu.“

„Další chytrák!“ povzdechla si Hormona a prohlédla si vybrané páry. „Vezmu si oboje.“

„Máš štěstí, že druhá alternativa byl nákup učebnic s Vlezlejma,“ ucedil Garry, když čekali u pokladny na zaplacení. „Dvacet minut v obchodě s oblečením?“

…

„Jste v pořádku?“ ujišťovala se paní Vlezlá, když se sešli na rohu Oblé a Oblblé ulice. Pak se zamyšleně rozhlédla. „Chtěli jsme se ještě podívat k Tomu a Onomu. Říkali, že je to tady,“ ukázala na rohový dům blikající růžovými a žlutými neony, „ale to je nějaký bordel! To má být zase nějaký jejich vtip?“

„Asi,“ zamumlal pan Vlezlej. „Co kdybychom se šli podívat na druhý konec Oblé, tam je pár zapadlých krámků, určitě to bude někde tam.“

V tom velký amplion nad vchodem do nějakého bordelu zachrchlal a vydal pár tónů nesourodé melodie. „Zveme vás všechny do TOPLESS! Navštivte nejlepší striptýzový klub v Oblé i Oblblé ulici… protože máme vchod z obou stran, hahaha!“

„Měli bychom jít,“ pokusil se pan Vlezlej odtáhnout svou manželku pryč.

„Velectění majitelé tohoto podniku si dovolují vás pozvat na dnešní jedinečné představení! Krocení divé zvěře! Odvážná lovkyně a cestovatelka bude bojovat proti dvěma lidožravým lvům!“

„Že by cirkus?“ podivovala se Hormona.

„V hlavních rolích: Broooownie Levandulová jako Jane Pattersonová! Paaalma Patlalová jako Duch a Paaasta Patlalová jako Temnota!“

„To už jsem viděl,“ posmutněl Garry.

„Scénář: Oooonen Vleeeezleeej! Režie: Teeeen Vleeeezleeej!“

„Řekla bys někdy, že z nich bude režisér a scénárista?“ pokusil se pan Vlezlej usmát na paní Vlezlou. „Nevedou si tak špatně, ne?“

„Nevedou si špatně?“ zrudla paní Vlezlá a napřáhla kabelku. „Mají striptýzový klub a ještě se tím chlubí!“

„Docela se jim daří… a většina těch představení je docela vtipná a…“ ustupoval pan Vlezlej směrem ke Krkalu a Kancovi.

„Ty jsi to věděl?“ nabrala paní Vlezlá na ještě větších obrátkách. „Nebo jsi snad už nějaké to představení viděl?“

„Ne… jenom… jednou jsme tam museli jít někoho vyslechnout a…“

„Tak proto chodíš z práce tak pozdě?!“ rozeběhla se paní Vlezlá za svým mužem, který se dal na úprk směrem k Eso baru.

„Tak jdeme dovnitř?“ navrhl Garry, když manželé Vlezlý zmizeli v oblacích prachu.

Vstoupili dovnitř, kde je okamžitě uvítali Ten a Onen v blýskavých fialových oblecích se zelenými kravatami a růžovými cylindry.

„Jak se daří, Garry?“ Potřásli si rukama a pustili Garryho dál.

„Tak to bude po dvou stříbrných,“ zamračil se na ostatní Onen. „Teda, vlastně jenom od tebe, Vone. Ženy mají na odpolední představení vstup zdarma.“

„A stejně sem skoro nechodí,“ postěžoval si Ten. „Ženským se holt nezavděčíš.“

„Jsem váš bratr!“ bránil se Von.

„A co? Chceš naúčtovat dětské vstupné?“

„Vy máte dětské vstupné?“ zhrozila se Hormona.

 „Co se ti stalo s okem, Hormono?“ vypálil na ni Onen místo odpovědi.

„Trošku jsem se nepohodla s vaší matkou,“ postěžovala si.

„Počkej!“ usmál se na ni Onen a vylovil z kapsy nějaký kelímek a podal jí ho. Když obezřetně odšroubovala víčko, ukázal se hustý žlutý krém.

  „Vetři si to na poraněné místo a za hodinku bude modřina pryč,“ ujistil ji Ten. „Museli jsme vynalézt účinný odstraňovač modřin, protože mamčinu trpělivost jsme většinu života testovali převážně na sobě.“

„Umíte vyrobit takový krém a živíte se striptýzem?“ obrátila Hormona oči v sloup.

„Omyl! My se neživíme striptýzem!“ opravil ji Onen. „Jsme zprostředkovatelé striptýzu. Někdo se chce svlékat, někdo se na to chce dívat.“

„A my jen umožníme nabídce a poptávce, aby se potkaly na jednom místě,“ usmál se Ten a ukázal do sálu. „Tady! Račte dál.“

Když vešli, představení už se zjevně chýlilo ke konci. Temnota už byla znehybněná a připoutaná ke kůlu v pravé části jeviště, zatímco Jane Pattersonová se s pomocí biče a přísavkové kuše pokoušela přivést k rozumu Ducha. Zdálo se, že při prodírání hustým křovím přišla nejen lovkyně, ale i lev o většinu oblečení.

„A já se bála, že si holky nenajdou slušnou práci,“ pousmála se Hormona.

„Jedno z našich nejúspěšnějších představení,“ ozval se Onen pyšně. „Šest set padesát repríz. Lepší už je jen Marečková, podržte mi pero. To je o…“

„My si to umíme domyslet, díky,“ zadržela ho Támhleta.

„Robby Hoodová je taky trhák,“ mrkl Ten. „Nepřemožitelná zbojnice, která chudým dává a bohatým taky. To si dokonce napsala Brownie sama, je to taková dramatizovaná autobiografie.“

„Myslím, že naši čekali trochu něco jiného, když jste napsali, že máte zábavní podnik,“ řekla opatrně Támhleta a zamyšleně sledovala, jak Jane Pattersonová nakonec chytá Ducha holýma rukama. „Kolotoče, houpačky, autíčka, skákací hrad…“

„Skákací hrad máme,“ zvedl významně prst Onen. „A můžete ho vidět už dneska večer, v premiéře představení Noc na Karolínštejně.“

„Dáte si něco k pití?“ pobídl je Ten. „Amorův šíp neboli nápoj lásky?“

„A funguje?“ vyzvídala Támhleta.

„Jen se tak jmenuje,“ řekl Ten. „Ale na opití funguje spolehlivě.“

„Mimochodem, mamka už ví o podstatě vašeho podnikání,“ upozornil je Von. „Až chytí tátu, tak se tady asi objeví.“

Onen přiskočil k malé skříňce ve stěně. Otevřel ji, tam vytáhl mikrofon a řekl do něj: „Poplach tři, poplach tři, poplach tři!“ Pak překlopil tři červené páčky ve skříňce do opačné polohy a zmáčknul velké zelené tlačítko.

Pod stropem se rozblikala červená světla a ze stínů za sloupy se vynořili zaměstnanci podniku, kteří okamžitě začali odnášet stolky. Po chvíli se uprostřed místnosti objevila ohrádka s plastovými míčky a na jeviště někdo přinesl maňáskové divadlo. Kdyby měli možnost sledovat provozovnu zvenčí, viděli by, jak se před okna vyrolovaly plakáty s Kašpárkem, princem, princeznou, drakem, trpaslíky a obrem. Velký rohový neon obměnil pár písmen a hlásal TOPKIDS.

„Poplach jedna je Ty-tušíš-kdo, poplach dva je útok mimozemšťanů, poplach tři je mamka,“ vysvětloval Onen. „Poplach čtyři je kontrola z ministerstva a poplach pět je požár, povodeň nebo jakékoli jiné nebezpečí.“

„Co to má znamenat?“ vtrhla dovnitř paní Vlezlá a rozzuřeně se rozhlížela kolem, na velké nafukovací míče, barevné balónky u stropu, hromadu plyšáků a veselé pohádkové plakáty na stěnách.

Před jevištěm seděli tři zaražení muži a fascinovaně sledovali maňáskové divadlo. Přicupitala k nim Brownie v kostýmu velikonočního zajíčka. „Dáte si něco k pití?“ nabízela jim. „Džus? Mrkvovou šťávu? Nebo snad colu? Ale ta kazí zuby, vy zlobidýlka!“

„Byl tady… viděla jsem to… ještě před chvílí…“ prskala paní Vlezlá. „Nedělejte ze mě blbce!“

„Co jsi viděla?“ zeptal se Ten tak nevinně, jak dokázal.

„Ale nic,“ chytila se paní Vlezlá za hlavu, „to bude z přepracování.“

„Vždyť jsi v domácnosti,“ divil se Onen.

„A všechno stejně oddřu já.“

„Říkalas něco, Támhleto?“

„Nic, mami,“ odsekla Támhleta. „To maňáskové divadlo je úžasné, nemyslíš?“

„Proč se na něj chodí koukat dospělí?“ zamračila se paní Vlezlá na pány v první řadě, kteří zírali, jak Červená Ponožka (Pastina pravá ruka) nese Modré Ponožce (Pastina levá ruka) rolničku. „Copak to není představení pro děti?“

„Děti chodí hlavně dopoledne,“ vymlouval se Ten. „Odpoledne častou přijdou samotní rodiče. Pro inspiraci a tak.“

„Můžu se trochu porozhlédnout?“ rozhlížela se podezíravě paní Vlezlá.

„My asi půjdeme,“ pospíšil si Garry.

„Ten krém pak máte tady,“ položila Hormona krabičku na velkou barevnou prolézačku.

Garry, Von a Hormona se rychle vytratili. Když otevírali dveře na ulici, všimli si Cracka Malejfuje, jak se opatrně ohlíží a pospíchá do Oblblé ulice.

„To bych rád věděl, kde nechal matku,“ zamračil se Garry.

„Vypadá to, že se jí zdejchnul,“ poznamenal Von. „Ale proč?“

„Proč? Spíš jak?“ uvažovala Hormona.

Garry uvažoval obdobně. Marfuša Malejfujová by svého syna rozhodně nepustila dobrovolně. Malejfuj musel vynaložit značné úsilí, aby se jí zbavil. Asi ne takové, jaké bylo potřeba k setřesení paní Vlezlý, ale Cracko byl zase sám, takže to možná co do obtížnosti vyšlo nastejno.

„Za ním,“ ukázal Garry.

Von zaváhal. „Do Oblblé ulice se přece smí až od osmnácti.“

„A nám je devatenáct, pitomče,“ postrčil ho Garry. „Jdeme, než nám uteče!“

Oblblá ulice byla ve zlých časech kupodivu ještě liduprázdnější, než Oblá. Plížili se podél řady laviček na protějším chodníku, než který zvolil Malejfuj. Cracko ale naštěstí tak pospíchal, že se vůbec neohlížel.

Najednou zahnul a zmizel v jednom z obchodů.

„Kde je?“ vyptával se Garry, který se chvíli věnoval výloze obchodu s pomůckami pro švindlování.

„Šel támhle,“ ukázala Hormona na Sexshop Bordellin – obchod zbožím erotickým.

„Nedá se nic dělat, musíme dovnitř,“ zavelel Garry do jediného obchodu v Oblblé, který kdy navštívil a který toužil navštívit znovu.

Přes výlohu zahlédli Cracka Malejfuje, jak se u pokladny o něčem vybavuje s panem Bordellinem, majitelem obchodu. Neváhali, proklouzli dovnitř a zapluli mezi regály s erotickými filmy.

„Čtyři žaludy, osm kulí a zelená dáma,“ začal si Von se zájmem prohlížet jednotlivé tituly. „Kárová osmnáctka. Hloupý Honza a jeho královská postupka. Eso, stojíš!“

„Ticho,“ zasyčel na něj Garry, „neslyším, co říkají!“

„…dokážete to vyrobit?“ dořekl právě Malejfuj.

„Možná ano, možná ne. Chcete toho poměrně dost,“ vykrucoval se pan Bordellin nervózně. „Navíc ji budu potřebovat vidět. Proč jste ji nepřivedl s sebou?“

„To nejde,“ odpověděl Malejfuj. „Má to být překvapení.“

„No musím říct, že takhle to bude velice nesnadné, když ji ani nevidím, možná to ani nevyjde. Rozhodně vám nic nezaručuju. Nemáte aspoň fotku?“

Malejfuj chvíli šátral v peněžence.

„Fotka obličeje mi je k ničemu!“ vyštěkl pan Bordellin. Garry se pokusil vyhlédnout, o kom je řeč, ale velký trezor zakrýval výhled k pultu.

„Stejně to zkuste, co je na tom tak složitého?“ pokračoval Malejfuj. „A ať je to do Vánoc všechno hotové! A nezapomeňte mi tohle pořádně schovat, budu to potřebovat,“ hodil nějaký předmět na pult.

„Nechtěl byste si to tedy rovnou odnést?“

„Ovšem, že ne, vy pitomče! Jak bych s tím vypadal před lidmi na ulici?“

„Můžete si to odnést v tašce, nemusíte si to hned nasazovat,“ povzdechl si pan Bordellin.

Malejfuj s kyselým obličejem zaplatil.

„Aspoň sem nechodíte inkognito jako váš otec,“ neodpustil si pan Bordellin poznámku, zatímco se ukláněl odcházejícímu Crackovi.

„Nikomu ani slovo, Bordelline! A tím myslím i matku, rozumíte!“

„Moje matka je dávno mrtvá, pane,“ klaněl se Bordellin.

„Moji matku, pitomče!“ štěkl Malejfuj. „Jestli se dozví, že jsem tady byl, tak si mě nepřejte.“

Cinkl zvonek nade dveřmi a Malejfuj se zmuchlanou igelitkou v ruce utíkal pryč.

„Co to mělo znamenat?“ zašeptal Von.

„Nevím,“ pokrčil rameny Garry a snažil se usilovně přemýšlet. To, že se nacházel mezi dvěma regály s pornem, mu ale dost komplikovalo situaci z hlediska soustředění i prokrvení potřebných orgánů.

„Hned to zjistíme,“ usmála se Hormona a vyskočila z úkrytu. V zrcadle vedle stojanu se sexy kostýmky si upravila vlasy a energicky zamířila k pokladně.

„Dobrý den přeji, to je dnes ale den, viďte?“ šveholila Hormona. Bordellin neodpověděl, pouze ji podezíravě sledoval, zatímco si spokojeně pobrukovala a bloumala mezi vystaveným zbožím.

„Ta pouta s diamanty jsou na prodej?“ zastavila se před zasklenou vitrínou.

„Pokud máte půl druhého tisíce zlatých žetonů,“ odpověděl chladně Bordellin.

„Hm, tolik s sebou zrovna náhodou nemám,“ mávla rukou Hormona a přešla k drobným předmětům vystaveným na pokladně. „A co tahle roztomilá… hm… věc?“

„Jeden červený.“

„Prodává se to hodně? Neprodal jste zrovna jednu… tu věc?“

Bordellin si ji prohlížel přimhouřenýma očima. Garry měl nepříjemný dojem, že přesně vytušil, o co jí jde.

„Věc se má tak… hm… ten chlapec, který tu před chviličkou byl… totiž, je to můj kamarád a já bych mu ráda koupila nějaký dárek k narozeninám. Jestli už si u vás ale něco koupil, nechtěla bych mu koupit totéž, takže… no…“

Garry si pomyslel, že Bordellin Hormonu každou vteřinou vyhodí.

„Kdybyste byla jeho kamarádka, tak byste mu přece neříkala ‚chlapec, který tu před chviličkou byl‘,“ zapochyboval Bordellin.

„K čemu by bylo vám říct, že myslím Cracka Malejfuje, copak ho znáte jménem?“

„Já znám všechny své zákazníky jménem, slečno Dangerová,“ ušklíbl se pan Bordellin. „A kamarádka, kterou mi ukazoval na fotce, vypadala úplně jinak.“

„Já jsem jiná kamarádka, chápete,“ mrkla na něj Hormona. „Je to taková trochu trapná situace. Neměl by vědět, že tu jsem. A ona by už vůbec neměla vědět, že tu jsem.“

„Pokud vás to zajímá, kupoval si tady koženou masku na obličej,“ rezignoval pan Bordellin. „Ale celkem zálibně si prohlížel i tyhle jezdecké bičíky.“

„Dobře,“ přikývla Hormona, „tak si vezmu dva.“

„Dva?“ podivil se Bordellin, zatímco mu Hormona podávala peníze.

„Souvisela ta jeho návštěva nějak s tím, že je Smrtikibic?“ nevydržela to, když si převzala zboží. Pak si všimla levého předloktí pana Bordellina. „A vy ostatně taky?“

„Ven!“ vyštěkl ostře. „A honem!“

---

[1] Některé vtipy jsou dobré, některé jsou špatné a některé jsou jen pro fajnšmekry a hokejové fanoušky.