6-2: Pár hostů

Dodržuje Trumpál na ambasádách protokol? Je v Polné nějaký učitel, který není úchyl? Kdo je Karolína Křesadlová? Jak řídí Nigrus Trumpál? Jaké je nejoblíbenější jídlo paní Vlezlý? A jak se řekne slovensky veverka?

Kapitola druhá:

Pár hostů

Fifuavá nákaza

Přeběhli Goetheho ulici a po strmých schodech vystoupali nahoru mezi bubenečské vily. Trumpál vodil Garryho chvíli tam, chvíli zase zpátky a rozhlížel se po cedulích a vlajkách na velvyslanectvích, která se tu nacházela v množství větším než malém.

Nakonec se zastavili před malou zastrčenou vilkou, která mezi těmi sousedními vypadala spíše jako garáž nebo zahradní domek.

„Tady to je,“ ukázal Trumpál na branku.

„Ambasado der Caribbean Republico dos Cardos,“ přečetl Garry zaraženě zlacenou cedulku vedle dveří. „To doopravdy existuje?“

„Malý ostrůvek u jamajského pobřeží. Ale kvůli tomu tady nejsme,“ ušklíbl se Trumpál a otevřel branku.  Prošli ke vchodu a Trumpál nedbale zamával do bezpečnostní kamery a pomalu pokračoval podél vily dozadu. Z druhé strany se nacházely ještě jedny, podstatně méně honosné dveře.

„A kvůli čemu tady jsme?“ zeptal se Garry.

„V Polné nám zase chybí jeden učitel, Garry,“ odvětil Trumpál. „Jsme tu, abychom přesvědčili mého někdejšího kolegu a starého přítele, který už dávno odešel do důchodu, aby se vrátil.“

„A kvůli čemu jsem tady já?“ zúžil otázku Garry.

„Řekl bych, že nějak užitečný určitě budeš,“ zamumlal Trumpál. „Otevři dveře. Mě bolí ruka.“

„Co s ní máte?“

„To je jen škrábnutí,“ zaúpěl Trumpál. „Otevřit ty dveře!“

Garry vzal za kliku a dveře zavrzaly, ale otevřely se. „Proč jsme nezazvonili?“

„To by byla nevychovanost, zvonit o půlnoci na lidi. Ještě bychom mohli někoho probudit,“ zašeptal Trumpál. „Budeš tak hodný a pomůžeš mi tady s tím křeslem?“

Garry se podíval na bohatě polstrované pruhované křeslo, které stálo uprostřed mísnosti. Zahleděl se na něj pozorněji a všiml si, že část pruhů a polstrování není součástí křesla, ale tvoří plešatého kulatého muže, který spokojeně oddychoval, až mu nadskakoval mohutný knír.

„Ale na něm někdo spí!“ vykřikl Garry.

„A proto ho popadni opatrně, ať ho nevzbudíš,“ sykl Trumpál. „Až se probudí v Polné, už nebude moct říct ne!“

Spokojené oddychování ustalo. „Co tady děuáte? Nigvusi? Uf jsem ti jasně víkau, fe ne! Ne! Ne a moje posuední suovo je ne.“

Trumpál se rozhlédl po malém útulném bytě plném starožitností, fotografií v rámečcích, knížek s věnováním, VIP lístků z různých významných společenských a sportovních akcí, pamětních medailí, broušených váz, malovaných talířků a jiných dárkových předmětů.

„Jak dlouho to asi potrvá, než si Smrtikibicové domyslí, že žádná Republica dos Cardos neexistuje a tohle není území chráněné diplomatickou imunitou?“ přejel jemně rukou po okraji jedné z broušených skleniček. „Myslíš, že pak budeš mít čas si tohle všechno sbalit? Snadno by to mohlo přijít k úhoně.“

„Jestui jsi mi pvifeu vyhvofovat, tak nejsi o nic uepfí nef oni, Nigvusi!“ vyskočil Kviklan z křesla a namířil na Trumpála obviňující buclatý ukazovák.

„Jen tak přemýšlím nahlas, mě si nevšímej,“ ťukl Trumpál lehce do skleničky a ta se rozkymácela.

„Nefahej na to!“ zbělal tlouštík. „Do pvdeue!“

„Neklej, jsou tady děti,“ řekl jemně Trumpál a ukázal na Garryho.

Mužova pozornost se poprvé přenesla z polenského ředitele na jeho nedobrovolného společníka. Pečlivě si Garryho prohlédl. „Hohó!“ vydechl užasle.

„Tohle je Garry Poker,“ ukázal Trumpál celkem zbytečně. „Garry, seznam se s mým starým přítelem a kolegou, Hovaciem Kvikuanem.“

„Takfe uf ne vyhvofování, aue upuácení?“ podíval se Trumpála a oči mu svítily, jako kdyby toho za večer vypil víc než Garry s Trumpálem dohromady. „Aue uf jsem veku ne!“

„Snad si můžeme aspoň dát skleničku,“ prohodil Trumpál, došel k sekretáři, obratně odšrouboval zátku padesátiletého koňaku a připravil na stůl tři malé broušené sklenky.

„Do těchhue ne, ty jsou památefní!“ zhrozil se Hovacio Kvikuan. „Dostau jsem je v voce 1975 od Bubuse Vvoubka stavfího, kdyf jsem jeho synovi pomohu na vysokou! A museu jsi otevvít zvovna tuhue uahev? Ta je od Kaméuia Fufe! Takových uahví je na světě jen deset, mofná uf jen pět! Ftyvi!“ láteřil Kvikuan.

Trumpál ho ignoroval a rozlil koňak do skleniček od Bubuse Vroubka staršího. Když Kvikuan viděl, jak Garry drží skleničku jen dvěma prsty, zděšeně odvrátil hlavu.

„Tak povídej, Hovacio, jak se ti pořád daří?“ otázal se Trumpál.

„Je to hvůza!“ zalomil rukama Kvikuan. „Svdce, fauudek, puíce, mozek, uedviny, játva, nic uf není jako dvív! A to nemuuvim o stvevech! Hout stáví!“

„To znám,“ přikývl Trumpál a při té příležitosti se chytil za ruku.

„Jsme uf staví, Nigvusi,“ vzdychl Hovacio Kvikuan. „Fas odejít do důchodu a pvedat vfechno muadfím a schopnějfím.“

„Mladší by se možná našli, ale schopnější?“ zapochyboval Trumpál.

„Mě uf do toho nezatáhnef, Nigvusi,“ řekl pevně Kvikuan. „Jsem jen unavený stavec, ktevý si zasuoufí tvochu kuidného fivota a pohoduí.“

„Nejsi tak starý, Horacio, jsi mladší než já,“ snažil se dál Trumpál.

„O tvi měsíce!“

„Klidný život a pohodlí, co z toho Polná nesplňuje?“

„Zbuázniu ses? Ktevý nový ufiteu vydvfeu v Pouné dýu jak vok?“

Trumpál neslyšně pohyboval rtem, jak procházel v hlavě historii učitelského sboru. „Grape,“ řekl nakonec. „Když nepočítám Šutu, ale to je hologram.“

„Gvape? Děuáf si uegvaci?“

„Ale ty se nemáš čeho bát. Nebyl bys nový učitel. Strávil jsi v Polné čtyřicet let.“

„Zůstanu tady!“ trval na svém Kvikuan. „Co by Smvtikibicové chtěui po stavíkovi, jako jsem já?“

„Známosti? Kontakty? Protekce?“ nadhazoval Trumpál. „Jak dlouho dokážeš vysvětlovat Vrdlmrsmrstovi, že ty jsi sehnal lístek do VIP lóže na finále extraligy juniorek ve svlékacím pokeru, a on ne?“

„Já jsem takový idiot!“ přerušil je Garry. „Pořád mi vrtá hlavou, jak se v té lize stát rozhodčím a ony se na to dají normálně sehnat lístky?“

„Novmáuně ne,“ zachichotal se Kvikuan. „Aue kdo umí…“

Kvikuan zalovil v šuplíku a ukázal Garrymu podepsanou fotku. „Podívej, to je Kavouína Kvesaduová. kapitánka Tepuických tygvic. Samozfejmě uf se nebavíme o junioukách, aue povád je na co se koukat.“

Garry při pohledu na fotografii zalapal po dechu.

„Uidi vfdycky fasnou, kdyf se dozvědí, fe si se vfemi Tygvicemi tykám a mám od nich vouňásky na domácí zápasy. A pávkuát uf mě vzauy do fatny!“

Garry měl co dělat, aby se nesložil k zemi a opřel se o nejbližší skříňku. Jen hbitý zásah ruky Hovacia Kvikuana zachránil několik fotografií ve zdobených rámečcích od katastrofy.

Trumpál nečekaně odložil svoji skleničku, aniž by si okamžitě dolil další.

„Snad uf neodcházíf?“ zareagoval zmateně Kvikuan.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Trumpál. „Jen jsem se chtěl zeptat, kde tady můžu vyprázdnit močový měchýř?“

„Tady do chodby a pak dvuhé dveve vuevo,“ zabručel Kvikuan.

Trumpál zmizel v chodbě a v místnosti zavládlo ticho. Garry se nenápadně rozhlížel, jestli neuvidí něco podobně zajímavého jako fotografii Karolíny Křesadlové, ale ty nejvzácnější relikvie si Kvikuan zjevně pečlivě schovával mimo dosah zvědavých návštěv.

„Nemysui si, fe nevím, pvof tě pvidedu s sebou,“ zamručel Kvikuan a se zájmem si Garryho prohlížel.

„Návamně se podobáf otci.“

„To má být urážka?“

„Ne, to ani omyuem,“ vyhrkl rychle Kvikuan omluvně. „Nechápej mě fpatně, nejfem pvedpojatý. I po zuých feunokaubanících pvece můve fuověk zdědit něco dobuého. Tveba ufuechtiuou tváv, euegantní dvfení těua, bystvý pohued… akovát ty ufi. Ty máf…“

„Po matce, já vím,“ hlesl Garry. „Lidi to říkají.“

„A mají pvavdu,“ zíral Kvikuan zblízka na oblouk Garryho uší. „Jako ufiteu by fuověk samozvejmě neměu mít fádné obuíbence, aue ji jsem si obuíbiu. Mysuím tvoji matku,“ dodal Kvikuan, když viděl Garryho nechápavý pohled. „Uivíi Ebavgovou. Byua to jedna z… hm… byua dost tempevamentní, víf? Okouzuující děvfe. Sebevědomá, dvzá, veseuá. Fasto jsem si víkau, jaká fkoda, fe není v mé koueji. Pak bych měu mnohem víc pvíuefitostí, aby sem tam navftíviua moji kanceuáv.“

„Mluvíte o mé matce!“ neudržel se Garry.

„No tak!“ uklidňoval ho Kvikuan. „Nesmíf se na mě kvůui tomu dívat skvz pvsty!“

„Je v Polné nějaký učitel, který není úchyl?!“ ulevil si Garry.

„Šuta!“ houkl ze záchoda Trumpál. „Ale to je hologram.“

„Chápef mě fpatně!“ mírnil Garryho Kvikuan. „O něco tak pvízemního mi nikdy nefuo. Chtěu jsem, aby se staua soufástí tohohue,“ rozhodil rukama po své sbírce. „Kavdý, kdo něco znamená, je někde tady!

Tveba majiteu Honigstumu, Ambvof Pů – kafdý vok mi posíuá dva dávkové kofe, k navozeninám a k Vánocům.

Nebo Kivk Kvesuený, vedoucí dozouu nad kavbanickým bankovnictvím na ministeustvu, kam se dostau jen díky mému dopovufení.

A tady je Ivvita Hvduifková,“ usmál se zálibně, „vedaktovka Betuu. A Kaveu Kafe z Kavtáve. Jestui se budef někdy divit, fe se v Betuu a Kavtávi pífe to samé, asi to bude něco, co jsem jim povadiu já.

Mám tady pvo tvoji matku festné místo, povídej,“ ukázal na prázdný rámeček uprostřed největšího stolku. „Mezi Kaméuiem Fufem a Bubusem Vvoubkem. Aue uf ho nikdy neobsadí.“

„Pořád jsem tady ještě já,“ zamyslel se Garry. „Moje fotka by se tam celkem vyjímala. A v Polné je docela bezpečno, pokud nejste Debil Dlouhý Z. nebo nechcete učit obranu proti švi… je tam prostě bezpečno. Vrdlmrsmrst se střetu s Trumpálem vyhýbá. Je to jediný člověk, kterého se kdy bál.“

Kvikuan sebou leknutím škubl, protože do pokoje se vrátil právě Nigrus Trumpál.

„Á tady jsi, Nigvusi,“ žbleptal poplašeně. „Nějak ti to tvvalo. Pvobuémy s pvostatou?“

„Bolí mě ruka, tak mi některé úkony trvají déle než obvykle,“ osvětlil Trumpál.

„Tak dobve,“ spráskl ruce Kvikuan. „Gavvy, chuapfe, skof do uofnice, tam jsou dva obví kufvy, a pvines je sem. Bauíme!“

„Přijede tě sem vyzvednout Hybrid,“ zastavil Garryho Trumpál. „My s Garrym máme ještě nějaké vyřizování.“

„V půu dvuhé v noci?“

„Jsem zaměstnaný muž, Hovacio,“ odpověděl Trumpál. „A až přijde Hybrid, bude se tě ptát na kontrolní otázku, kolik toho za den vypije. Řekni, co chceš, Hybrid nemá o míře ani ponětí.“

Z ambasády do ještě honosnější rezidence

Když vyšli na chodník před velvyslanectvím, Trumpál vytáhl z kapsy klíčky od auta a namířil s nimi na protější stranu chodníku. Tam zablikaly blinkry a Garry si všiml černého Audi TT Cabriolet.

„To je vaše auto?“ podivil se Garry.

„Kvikuanovo,“ ušklíbl se Hybrid. „Ale do Polné ho vezme Hybrid a ve škole ho nebude potřebovat.“

„A my jedeme kam?“

„Uvidíš,“ nasadil si Trumpál přes své půlměsíčkové brýle ještě jedny černé. „Nasedej, Garry. A neotvírej dveře! Hezky plavým skokem šelmy!“

Garry usoudil, že tuleň je taky šelma a překulil se přes dveře na sedadlo vedle řidiče.

„Vy se nepřipoutáte?“ vyjekl Garry, když radar ve zdejší obytné zóně nahlásil error.

„U mě na tom už tolik nesejde, Garry,“ zachechtal se Trumpál a opřel si loket o dveře. „Já už tady dlouho nebudu. Ale tebe by byla škoda!“

„To byl kruhový objezd! Prostředkem smí jezdit jen tramvaje!“ otočil se Garry zděšeně, zatímco Trumpál šlápl na plyn a pílili po Evropské třídě k západu.

…

„Rád bych se sem jednou dostal normálně!“ ulevil si Garry, když Trumpál prudce zabrzdil na lesní cestě na dohled od sídla rodiny Vlezlejch.

„Brajgl,“ ukázal celkem zbytečně Trumpál. „Tam už tě čekají tví kamarádi. Von, Támhleta… a taky paní Vlezlá, nejlepší kuchařka na světě, pokud máš rád palačinky.“

Garry se předklonil a pozvracel značnou část sbírky zahradních trpaslíků.

„Pokud ti to nebude vadit, Garry,“ promluvil na něj opatrně Trumpál, když se ujistil, že Garry skončil, „rád bych si s tebou ještě chvíli popovídal, než se rozloučíme. Soukromě. Třeba tady?“ ukázal na chátrající dřevěný přístřešek na košťata, opírající se o zeď Brajglu.

Trumpál se nasoukal dovnitř a Garry ho opatrně následoval. Přístřešek skýtal dostatečný prostor na šířku a hloubku, ale znatelně mu chyběla výška, takže se oba krčili pod děravou střechou, z které odpadávala stébla slámy.

„Vrták! Brekot! Veteš! Cuk!“ zašeptal po chvíli ticha Trumpál.

Garry raději mlčel a úporně sledoval pavouka, který se spustil ze stropu na Trumpálův cylindr.

„A pak jsem ti chtěl říct, že jsem hrdý na to, jak ses vyrovnal s událostmi na ministerstvu.“ Pavouk sešplhal na krempu a vyrazil na túru kolem dokola. „A dovol mi říct, že by na tebe určitě byl hrdý i Sirénus. Bylo to kruté, že jste spolu ty a Sirénus mohli strávit tak málo času. Byl to přece jen tvůj… Aáá! Pavouk!“ shodil Trumpál vyděšeně cylindr na zem a začal po něm šlapat.

„Někdy je to hrozné,“ připustil Garry. „Často jsem míval pocit, že Sirénus je jediný, kdo mi rozumí.“

„Díky Sirénusovi jsi náhle objevoval mnoho věcí, které jsi do té doby nepoznal,“ promlouval k němu Trumpál vlídně.

„To snad ani ne,“ vyjekl Garry. „V tomhle ohledu má největší kredit Brownie. Brownie Levandulová.“

Trumpál se na chvíli zasnil. „Teď jsi promluvil jako pravý syn svých rodičů i jako Sirénusův… další bestie!“ smetl ředitel pavouka z rukávu. „Smekám před tebou… nebo přesně řečeno, smekl bych, kdyby můj cylindr nebyl zašlapaný v rozblácené slámě. Je to bláto, doufám?“

„Určitě je to něco hnědého a mazlavého,“ začvachtal Garry podrážkami.

„Druhá věc, kterou ti ještě musím říct,“ odvedl Trumpál jeho pozornost od bublinek, které se mu tvořily na špičce boty, „život je příliš krátký, zvlášť pokud stojíš na špatné straně. Amnésie Bohušová, Evelína Vaňková… obě inteligentní ženy, ale přesto je Vrdlmrsmrst oklamal a připravil je o veškerý majetek a tím i o svobodu. Teď jsou z nich bezejmenné Smrtikibicky. A takové věci, ne-li horší, se teď dějí každý den. Zábava skončila, Garry, začíná jít o krk.“

Garry polkl. „Co mi tím chcete říct?“

„Zapomeň na Brownie, zapomeň na Pastu, zapomeň na Palmu, zapomeň na Irritu Hrdličkovou, zapomeň na…“

„Tu Vietnamku z Peklospáru?“ zkusil to Garry. „Už ani nevím, jak se jmenuje.“

Trumpál ho chytil za ramena. „Zapomeň na ně všechny a dobře mě poslouchej, nebudu to víckrát opakovat! Ať se stane cokoli, musíš si za rok vzít Támhletu za ženu! Slibuješ?“

„Proč?“

„To pochopíš, až přijde čas,“ zasyčel Trumpál. „Nemůžu ti všechno vysvětlovat, na něco musíš přijít taky sám.“

„Nevysvětlujete mi nic!“ protestoval Garry. „To je nějaká další bláznivá věštba profesorky Tříhlavňové?“

„Možná,“ hlesl Trumpál a věnoval se raději prohlídce stropu, jestli se tam nenacházejí ještě nějací jiní pavouci. „Když už mluvíme o bláznivých věštbách profesorky Tříhlavňové, mnohem víc by tě měla zajímat ta, kterou ti prozradil Mufius Malejfuj. Jeden nemůže zvítězit, pokud ten druhý prohrál. Ta nás ještě pěkně potrápí, Garry.“

„Proč?“ divil se Garry. „Cokoli, co Tříhlavňová řekne na hodinách, pouštím okamžitě z hlavy a nemám z toho žádné vředy, boláky, ani mě nesnědl medvěd.“

„Takhle věštby nefungují. A měl bys říkat profesorka Tříhlavňová.“

„Věštby nefungují nijak,“ odvážil se Garry.

„S tou věštbou úzce souvisí ještě poslední věc,“ pokračoval Trumpál. „Chtěl bych, abys ke mně v tomto ročníku chodil na soukromé hodiny.“

„Soukromé hodiny?“ hrklo v Garrym.

„Ano, domnívám se, že je načase, abych se do tvé výuky vložil důkladněji.“

„Vždyť jsem měl jen tři čtyřky!“ protestoval Garry. „A rozdávání a míchání se nepočítá, Grape je proti mně zaujatý!“

„Profesor Grape,“ řekl Trumpál a mávl rkou. „Známky zajímají jen pošetilé blázny s nezdravou fixací na čísla a tabulky. Já tě naučím věci, které by ses na běžných hodinách nedozvěděl, ani kdybys poslouchal.“

„Ale na hodiny vnitrobrany ke Grapeovi tím pádem chodit nebudu, že ne?“ zaprosil Garry.

„K profesoru Grapeovi,“ řekl Trumpál automaticky. „A máš pravdu, tam už chodit nebudeš.“

„To je dobře,“ oddechl si Garry. „Protože to stejně bylo na…“

Zarazil se a přemýšlel nad nějakým slušným výrazem, kterým by mohl svůj postoj k doučování od profesora Grapea nějak popsat.

„Řekl bych, že hovno je to správné slovo, které hledáš.“

Garry se rozesmál.

„Tak pojďme,“ otevřel Trumpál dveře přístřešku a vybídl ho, ať zaklepe. „Jak vidím, v kuchyni už se svítí, tudíž nesmíme připravit paní Vlezlou o možnost zanadávat si, že kdyby to věděla, mohla udělat víc palačinek.“

…

„Kdybych to věděla, udělala bych víc palačinek!“ rozkřikla se paní Vlezlá, když s Trumpálem vklouzli dovnitř. „Měli jste přece přijet až večer!“

„Měli jsme štěstí. Díky Garrymu jsem Hovacia Kvikuana přesvědčil podstatně rychleji, než jsem čekal,“ vysvětlil Trumpál a pak se na paní Vlezlou přísně podíval. „Jaká je moje oblíbená příchuť zmrzliny?“

„Citrónová!“

„A kolik žen jsem v životě doopravdy miloval?“ prohlížel si Garry paní Vlezlou podezíravě.

„Jenom jednu, doufám!“ odložila paní Vlezlá pekáč s palačinkami a zamračila se na něj.

„Měli bychom zavolat bystrokarty,“ zašeptal Garry Trumpálovi.

„To není třeba,“ rozsvítilo se v kuchyni modré světlo, když zpoza trámku, který chránil Brajgl před zřícením, vyhlédla Maybelline Toníková.

„Jako mám barvu vlasů?“ vyptávala se hned.

„Co je to za kontrolní otázku?“ hlesl Garry. „Modrou.“

„To je nebeská modř! RAL 5015,“ zamračila se a zvedla se ze svého křesílka. „Tak já půjdu. Díky za čaj i za karbanátky.“

„Tak se ty večerní palačinky trochu přismahly, nemusíš mi to pořád připomínat!“ křikla za ní paní Vlezlá rozzlobeně. Vzápětí se její výraz proměnil do sladkého úsměvu. „Dáte si palačinky, chlapci?“

„Už je to dávno, co mě někdo naposledy nazval chlapcem,“ začervenal se Trumpál a labužnicky si nabral na talíř čtyři palačinky, vyklopil na ně celou sklenici marmelády a posypal si je centimetrovou vrstvou kakaa. „Proč teď vlastně pořád děláš palačinky, Paní?“

„Když jsem byla loni u Sirénuse Fleka, všichni mi je pořád chválili, ať jsem uvařila cokoli,“ nandala paní Vlezlá další čtyři palačinky a postavila se před Garryho. „Tak jsem si řekla, chutnají jim palačinky, proč jim neudělat radost!“

„Jsi obdivuhodná moudrá žena,“ zvedl Trumpál koutky zamazané marmeládou a kakaem. Chvíli se spokojeně ládoval, a když odložil vylízaný talíř, zvedl se a lehce se paní Vlezlý uklonil. „Já už musím běžet. A když říkám běžet, myslím samozřejmě frčet. A když říkám frčet, myslím odjet. Mám tady auto.“

„Neměl byste si odpočinout? Určitě jste dneska nespal!“

„Ráno musím být v Polné,“ mrkl Trumpál nervózně na hodinky. „Tak snad mi milostivé karty dopřejí na dálnici aspoň pár okamžiků klidného mikrospánku.“

Když Trumpál odešel, na židli vedle Garryho vyskočila velká černá kočka a nepřátelsky na něj zavrčela.

„Takže Hormona už je tu taky?“ zeptal se a štítivě se od Rozhoďnožky odtáhl.

„Není,“ zamračila se paní Vlezlá. „Poslala jen kufr a tu prašivou kočku! Má taky přijet až dneska. Všichni ostatní jsou samozřejmě ještě v posteli, s těmi se uvidíš až ráno. No… snad nejpozději v poledne,“ vrhla vyčítavý pohled do patra.

„Tak proč děláte palačinky v půl páté ráno?“ divil se Garry.

„Kdy jindy mám uvařit, když musím celý den uklízet ten nepořádek, co tady nadělají?!“

Garry sklonil hlavu k ťápotám snadbláta, které nadělal.

„Na tebe se samozřejmě nezlobím!“ podrbala ho paní Vlezlá na hlavě. „Aspoň nikde nenecháváš ležet žádné lahvičky, tubičky, krémy, řasenky, zrcátka… nevíš náhodou, co je kondicionér?“

Garry pokrčil rameny. „Něco takového bylo v tom filmu, jak tam toho judistu chtějí zavřít do blázince, ale on místo toho vyhraje automobilový závod.“

Paní Vlezlá si ho přeměřila pohledem, který naznačoval, jestli do blázince nepatří spíš on. „Jak jsi ty mohl Hovacia Kvikuana přesvědčit, aby tu práci vzal?“ podivila se nakonec.

„Kouzlo osobnosti.“

„Učil mě i manžela,“ vzpomínala paní Vlezlá.

„Vážně?“ vyprskl Garry překvapeně kousky rozžvýkané palačinky. „Netušil jsem, že je až tak starý.“

„Nebuď drzý!“ štěkla paní Vlezlá. „Připadáme ti jako starci nad hrobem, co?“

Garry do sebe raději nasoukal celou palačinku najednou, protože si vybavil, co mu tolik lidí radilo ohledně řečnických otázek.

„Jak se ti líbil?“

Garry pochybovačně ohrnul ret a rozhodil rukama. Pak se zakousl do další palačinky.

„Vím, jak to myslíš,“ přikývla rozvážně paní Vlezlá. „Dokáže být docela milý, ale mně a manželovi se nikdy nezamlouval. Ministerstvo je přitom doslova nacpané různými Kvikuanovými oblíbenci, kterým dokázal zajistit protekci. O Pana se ale nikdy zvlášť nezajímal, zřejmě si myslel, že nemá předpoklady, aby to někam dotáhl. No, aspoň se ukázalo, že i Kvikuan se může občas mýlit.“

Garry polkl poslední sousto a v panice se rozhlédl po stole. V ošatce tam ležela patka chleba. Neváhal ani vteřinu a začal si chléb cpát do pusy.

„Ta už je tvrdá, chtěla jsem ji nechat pro kozy,“ zamračila se paní Vlezlá. „Asi se ti nedonesly poslední novinky. Mého muže povýšili!“

Drobky ztvrdlého chleba se rozletěly po celém stole. „Cože?“

„Bubus Vroubek se v rámci uklízení toho zmatku, co Fuč vytvořil, pustil do reorganizace. Vytvořil pár nových odborů a oddělení, jiné zase sloučil, spoustu lidí propustil, spoustu jiných přijal. Pan je teď vedoucí pododdělení pro odhalování a konfiskaci falešných ochranných prostředků proti švindlování. Má dokonce dva podřízené!“

„Hm, to je báječné!“ zamumlal Garry. „Nosí domů aspoň víc peněz?“

Paní Vlezlá se rozplakala. „N-ne,“ popotahovala, „ale chodí do práce dřív a vrací se později. Přijde v devět, padne do postele, vstane v pět, nasnídá se a zmizí.“

Garry se zamyslel, jestli to je dobře nebo špatně. „Aspoň nemá čas udělat tady nepořádek,“ utěšoval ji. Pak mu něco došlo. „Tak proto děláte snídani takhle brzo! Chcete se s ním aspoň chvíli vidět!“

„Ty jsi tak hodný chlapec!“ rozzářila se paní Vlezlá a utřela si slzy z tváří.

Po schodišti sestoupil zamračený stín, nepřítomně do sebe nalil hrnek kafe připravený na stole, zakousl se do palačinky, hodil si do tašky papírový pytlík se svačinou a zamířil ke dveřím.

„Miluju tě, užij si den,“ zabručel ještě.

„Počkej!“ zadržela ho paní Vlezlá a vyskočila ze své židle. „Máš sako obráceně! A ani si nevšimneš, že máme hosty.“

„Toníková tady přece teď hlídá pořád,“ otočil hlavu nechápavě ke Garrymu. „Koukám, že sis zase přebarvila vlasy. Chceš vzít na ministerstvo, Maybelline?“

„Jsi slepý?“ okřikla ho paní Vlezlá, zatímco mu nervózně převracela sako. Při té příležitosti si všimla, že má kravatu otočenou dozadu, takže sako odhodila a snažila se přemístit kravatu na správné místo. „To je Garry Poker!“

„Pravý Garry Poker?“ zamžoural pan Vlezlej pochybovačně. „Tak schválně, Garry, po čem ze všeho nejvíc toužím?“

„Po pe-pe-penězích?“ zakoktal Garry. „Kolik žen jsem v životě doopravdy miloval?“ zeptal se na oplátku.

„Jednu,“ řekl přesvědčeně pan Vlezlej. „Hm, asi je to skutečně Garry. Rád jsem tě viděl, pozdravuj Vona, Támhletu a další moje děti, jestli je uvidíš.“

Když se za panem Vlezlým zaklaply dveře, paní Vlezlá se znovu rozplakala. „Uvolnila jsem pro tebe pokoj Vona, Toho a Onoho. Teda ne úplně, Von tam samozřejmě pořád je.“

Veverka

Probudila ho rána do temene. Někdo ho praštil a hodil na něj těžkou péřovou duchnu.

„Zloděj! Je tady zloděj!“ křičel známý hlas. „Pomoc!“

„Uklidni se Vone,“ sípal škrceně zpod peřiny. „To jsem já! Garry!“

„Opravdu?“ zarazil se jeho kamarád a sesedl z něj. „Tak mi odpověz na moji kontrolní otázku: vyjmenuj všechny moje bratry!“

„Děláš si prdel?“ pokusil se Garry vykouknout na čerstvý vzduch, ale Von mu hodil na hlavu ještě dva polštáře.

„Kvůli bezpečnosti,“ vysvětloval Von.

„Ten, Onen, Tamten, Támhletenhle, Tadytenhlectenhle, Heletytam, Tenhlecten,…“

„To stačí, sám si jich taky víc nepamatuju,“ zastavil ho Von a osvobodil ho zpod polštářů.

„Co se tady děje?“ otevřely se dveře a v nich se objevila Támhleta v noční košili. „Garry!“ Rozeběhla se ke Garrymu a vší silou ho objala. Garry zalapal po dechu.

„A já jsem vosk,“ postěžoval si Von. „A Dan Koumes asi taky.“

„Tebe vídám každý den. Dan tady není,“ odsekla mu Támhleta.

„Kolik je hodin?“ ptal se Garry, když ho Támhleta vysvobodila ze svého sevření. Přešel k oknu a rozhrnul závěsy. „Neprošvihl jsem snídani?“

„Tobě mamka určitě přinese snídani do postele,“ zabručel otráveně Von. „Zatímco my budeme muset uklízet koupelnu, protože jsme vstali až v jedenáct.“

„Stačilo říct jedenáct, díky,“ umlčel ho Garry. „A moc si nevymýšlej, dobře vím, že tady koupelnu nemáte.“

„Neměli jsme,“ opravila ho Támhleta znechuceně.

„Tak povídej, co s tebou bylo?“ vyzvídal Von.

„Nic zvláštního, celou dobu jsem trčel u Drsoňů.“

„Nekecej!“ nedal se odbýt Von. „Včera jste něco vyváděli s Trumpálem!“

„Na tom nebylo nic zajímavého,“ řekl Garry. „Chtěl jen, abych mu pomohl přesvědčit jednoho učitele v důchodu, aby se vrátil do Polné. Jmenuje se Hovacio Kvikuan.“

„Šlapeš si na jazyk,“ upozornil ho Von.

„Nešlapu, on se opravdu jmenuje Hovacio Kvikuan,“ opravil ho Garry. „Aue muuví pvesně takhue.“

„Proč by po tobě Trumpál chtěl, abys mu s tím pomáhal?“ nechápal Von.

„Pvotofe Hovacio Kvikuan je tak tvochu poseduý suavnými osobnostmi.“

„Nech toho!“ okřikla ho otráveně Támhleta.

„Co je s tebou?“ divil se Garry.

„To ona,“ zabručela Támhleta a ukázala směrem ke svému pokoji. Pak se unaveně sesula na Garryho postel. „Dohání mě k šílenství.“

„Tak Hormona je přece jen tady?“ zeptal se Garry překvapeně.

„Co zase provedla?“ zakoulel očima Von.

„Chová se ke mně, jako by mi bylo pět!“ stěžovala si Támhleta. „Soustředí se pořád jen na sebe!“

„Občas je trochu otravná, když nám musí dokazovat, že je chytřejší než my,“ přisvědčil Garry. „Ale jinak se to s ní dá vydržet.“

„Ještě ty se jí zastávej! Stačí, že se do ní zakoukal Von!“

„Do Hormony?“ otočil se Garry užasle na Vona.

Von s Támhletou zavrtěli hlavami, ale to už se znovu otevřely dveře. V nich stála mladá dívka, tak úchvatně krásná, že se z pokoje nějakým divným způsobem vytratil všechen vzduch, nebo aspoň z těch míst, kde se pokoušeli nadechnout Garry s Vonem. Byla vysoká, štíhlá a pružná, dlouhé odbarvené vlasy jí splývaly na opálená ramena. Obličej jí zdobily modré oči a drobná růžová ústa, jejichž jedinou nedokonalostí byl lehký, téměř neznatelný předkus. Na sobě měla něco, co by informovanější osoby označily jako negližé.

„Ty musíš být henten Garry Poker, však?“ zatrylkovala. Přeplula práh a zamířila k němu. „Nemôžem nájsť svoj kondicionér, nevideli ste ho?“

V tom se jí objevila v patách paní Vlezlá s tácem vrchovatě naloženým palačinkami. Beze slova ho odložila na rozviklaný stolek, zamračila se na všechny přítomné a oddusala zpátky do kuchyně.

„A ty jsi kdo?“ snažil se zorientovat Garry.

Dívka pohodila vlasy a jejich konečky udeřily Támhletu do tváře. „Prepáč,“ řekla, ale nepatřilo to Támhleté, ale Garrymu. „Ja som Floriana Drevokocúrová. Boli bysme sa spoznali na Ohnilom poháre, ale náš autobus mal nejaké problémy.“ Letmo ho políbila na tvář.

„Ty jsi z té školy ve slovenské obci na tři!“ rozsvítilo se Garrymu. „Ty jsi ta nadržená Slovenka, s kterou jsem měl jet do Las Vegas!“

„Hovorili mi, že si trochu zvláštny, Garry Poker,“ zachichotala se. „Som tu kvôli niekomu inému.“

„Komu?“

„Ale nie, hlupáčik!“ rozesmála se Floriana. „Predsa kvôli… nevrav, že si to eště nepočul!“

„Tohle je ještě horší než s Kvikuanem,“ povzdechl si Garry. „Cože?“

Floriana mu s vypísknutím ukázala prstýnek s diamantem. „Ja a Tadytenhle sa budeme brať! Budúce leto!“

„Tadytenhle?“ chytil se Garry slova, kterému porozuměl. „Toho neznám.“

„Robí ako ochranka v Karbanickej banke. Má teraz strašne naponáhlo! Ja som sem prišla iba na pár dňov, aby som sa zoznámila s jeho rodinou. Som naozaj rada, že si prišel, tu nie je žiadna veľká zábava. Iba varenie a tie sliepky!“ mlela Floriana.

„Slepice?“ zpozorněla Támhleta. „Nemáme slepice.“

„Tak zatiaľ,“ zamávala Floriana Garrymu a zmizela.

„Mamka ji taky nesnáší,“ frkla Támhleta, když si byla jistá, že je Floriana pryč.

„Copak jí nemůžete dát pokoj?“ řekl Von, který stále vypadal lehce omámeně.

„A to dovolila, aby se s Tadytímhle zasnoubili?“ podivoval se Garry. „A kde vůbec vzal nějakej Vlezlej na prstýnek s diamantem?“

„Proti tomu zasnoubení může mamka těžko něco říct… protože… hm… příští rok v létě…“ kroutila se Támhleta.

„Počkat! Příští rok se přece budeme brát my!“ vzpomněl si Garry. „A Trumpál mi říkal, že se musíme vzít za všech okolností! Kladl mi to na srdce, když se mnou v noci mluvil v přístěnku na košťata před vchodem!“

„My tady nemáme žádný přístěnek na košťata, Garry,“ upozornil ho Von. „Asi myslíš starý kozí chlívek.“

„Aha, tím se vysvětluje to bláto, co jsem pak roztahal po kuchyni.“

„To nebylo bláto, to byla močůvka.“

„To je jedno, mamka to uklidí,“ mávla rukou Támhleta.

„Támhleto! Pojď dolů! Musíš tady vytřít, Garry s Trumpálem tady v noci trochu našlapali!“

„Už jdu, mami!“ obrátila Támhleta oči v sloup. „Nechce tam být s Veverkou sama.“

„Neříkej jí Veverka, jmenuje se Floriana,“ ozval se Von.

„Bude do nás zase hučet, co máme používat proti vráskám, proti černým tečkám, na celulitidu… připadá ti tohle jako celulitida, Garry?“ odhrnula si sukni.

Garry si otřel zpocené čelo. „Myslel jsem, že celulitida je kaše ze dřeva, z které se pak vyrábí papír.“

„Kde jsi, Támhleto?“

Támhleta si povzdechla a vykročila ke dveřím. „Musím se ještě převlíknout!“ houkla dolů.

„Jak je to teda s tou svatbou?“ vyptával se Garry dál Vona. „Kdo se bude příští rok brát? Já s Támhletou nebo Floriana s Bůhvíkýmhle?“

„Tadytímhle,“ řekl Von. „No, víš, těch svateb bude asi trochu víc.“

„Co to znamená ‚trochu víc‘?“

Von nervózně zatěkal po pokoji. „Když ti taťka slíbil Támhletinu ruku, tak… mamka s taťkou vymysleli… nebudeš křičet, že ne?“

„Už nejsem ten vzteklý fracek, co loni,“ uklidnil ho Garry. „Mě jen tak něco nerozhází.“

„Mamku napadlo, že když bude veliká svatba, na kterou byste stejně pozvali všechny sourozence, tak že bychom mohli ušetřit a uspořádat i svatby všech mých bratrů, kteří by o to měli zájem. Chápeš, spousta svateb, ale jen jedna hostina.“

„Za moje peníze, předpokládám,“ zabručel Garry.

„Takže napsala všem mým svobodným bratrům, že jestli si chtějí někoho vzít, tak můžou. A že když spojí svoji svatbu s tou vaší, tak nijak nebude zpochybňovat jejich výběr a jejich nastávajících se nebude na nic vyptávat,“ vysvětloval Von. „Takže teď se musí smířit s Florianou, i když ji nesnáší. Její poslední naděje je Toníková. Proto je u nás teď pečená vařená.“

Garry vyskočil ze svého místa, natáhl se pro kakao, které mu donesla paní Vlezlá ke snídani, nalil si do úst, kolik dokázal, a vzápětí vše rozprskl po pokoji.

„Co? Toníková“ podíval se vyplašeně na Vona. „A to neví…“

„Neví,“ odpověděl Von. „Řekneš jí to ty?“

„Mnohem radši bych měla v rodině Toníkovou, než Veverku,“ pronesla Támhleta, která se právě vrátila do pokoje. „Je mnohem chytřejší.“

„Floriana je hezčí,“ oponoval jí Von.

„S Toníkovou je aspoň sranda.“

„Poslední dobou s ní moc sranda není,“ poznamenal Von. „Pořád jen fňuká nebo si barví vlasy.“

„I tak stráví v koupelně půlku času, co ta fiflena,“ ušklíbla se Támhleta.

„Toníková je nešťastná? Přivedla snad někoho do jiného stavu? Nebo má problémy s erekcí?“ vyptával se Garry.

„Opovaž se říct něco takového před mamkou!“ zahrozila mu Támhleta prstem. „A Toníková je nešťastná kvůli tomu, co se přihodilo na ministerstvu! Vyčítá si, že nedokázala Barbecue Le-Branžovou chytit. Ta mrcha jí zmizela někde v kanálech. Toníkové se tam udělalo nevolno a nakonec ji museli vytahovat hasiči.“

„Támhleto!“ ozval se zespoda opět hlas paní Vlezlý. „Pojď mi pomoct s obědem!“

„Nemám hlad,“ štěkla Támhleta.

„Ale Garry s Vonem si určitě rádi dají! Padej!“

„O něčem se tady bavíme,“ zasténala zoufale Támhleta.

„Zato já se tady vůbec nebavím!“ křičela paní Vlezlá.

„Pomohla by som vám, ale mám čerstvo nalakované nechty. Mali ste povedať skôr!“

„Já mám taky čerstvě nalakované nehty,“ pištěla Támhleta a posunkem zběsile ukazovala Vonovi na noční stolek vedle opuštěné palandy Toho a Onoho. Jak Garry spatřil za chvíli, v něm se ukrývala plechovka s balakrylem. Támhleta si no začala spěšně natírat na nehty.

„Jestli jsi zase vytáhla ten balakryl, tak si mě nepřej!“ hulákala paní Vlezlá. „A koukej mazat dolů!“

Támhleta vzdala své sabotážní snahy a šourala se do kuchyně. „Doufám, že se tam objevíte co nejdřív!“ zasyčela na něj ještě.

Garry se chtěl pustit do snídaně, ale zjistil, že Von už mu v tomto ohledu žádné starosti nenechal.

„Jak to, že tady vlastně nejsou Ten a Onen?“ zajímal se Garry. „Myslel jsem, že vaši už s nimi mluví.“

„Ty to nevíš?“ vykulil oči Von „Ty vážně nic nevíš? Otevřeli si ten zábavní podnik, který plánovali už nevím kolik let. Na rohu Oblé a Oblblé! Stejně mi vrtá hlavou, kde na to vzali peníze, říkali, že na rozjetí potřebovali tisíc zlatých žetonů.“

„Moje výhra z Ohnilého poháru!“ uvědomil si Garry. „Zapomněl jsem ji tehdy u Trumpála na stole!“

„Ty jsi zapomněl jen tak ležet tisíc žetonů?“ vrhl se na něj rozčíleně Von. „Proč jsi je nedal mně! Jsem tvůj nejlepší kamarád!“

„Aspoň připadly na dobrou věc,“ odstrčil ho Garry. „Ale jestli k nim nebudu mít vstup zdarma, tak ať si mě nepřejí!“

„Taky se nemůžu dočkat, až tam půjdeme,“ zasnil se Von. „Ještě jsme v Oblé nebyli, kvůli všem těm bezpečnostním nesmyslům. Ale podle toho, co jsem slyšel, to tam musí být fantastické.“

„A co Tamten?“ vzpomněl si Garry. „Už s vašimi mluví?“

„Ne,“ zamračil se Von.

„Proč ne?“ divil se Garry. „Přece i slimák po lobotomii už musel pochopit, že jsme měli pravdu, že se Ty-tušíš-kdo vrátil, a Fuč se choval jako idiot!“

„Tamtoho vyhodili z místa tajemníka, protože byl podle Vroubka ‚Fučův člověk‘. Nenesl to moc dobře,“ řekl Von. „Pak se ucházel o místo v Polné, protože Trumpálovu sekretářku přetáhl Vroubek na ministerstvo, mimochodem kvůli tomu se Trumpál s Vroubkem trochu rozhádali a…“

„Mluvil jsi v poslední době s Brownie?“ zajímal se Garry, když viděl, jak je Von informovaný.

Von sevřel rty. „Nechci mít s žádnou Levandulovou už nikdy nic společného. To mě radši zabij. Tohle vím všechno od… tamtoho našeho bratra.“

„Takže Tamten teď bude pracovat pro Trumpála jako sekretářka?“ odbočil Garry raději zpátky na hlavní silnici jejich rozhovoru.

Von zavrtěl hlavou. „Odmítl to kvůli dresscodu. A nakonec zůstal na ministerstvu, ale zase dělá řidiče jako dřív.“

„Což znamená, že mu pořád ještě zbývá nějaká důstojnost, to je dobré znamení. Myslím to, že odmítl místo u Trumpála kvůli oblečení. To, že se připlazil zpátky na ministerstvo, o tom zase moc nesvědčí,“ usmál se Garry, pak ale zvážněl. „Mimochodem, v příštím roce budu k Trumpálovi chodit na soukromé hodiny.“

„Cože? A to nic neřekneš?“

„Řekl mi to teprve dneska v noci v tom vašem přístřešku na košťata.“

„Už jsem ti to jednou říkal,“ zašklebil se Von, „my nemáme přístřešek na košťata. Je to kozí chlívek.“

Dole někdo zabušil na dveře. Garry s Vonem vstali a zamířili dolů.

„Jen tak se tady zjeví už před obědem! Bez varování!“ rozčilovala se paní Vlezlá.

„Nedělejte si starosti,“ nakoukla Hormona opatrně do hrnce, „já květákový mozeček stejně nejím.“

„Jaký květákový mozeček?!“ rozlítila se paní Vlezlá a ohnala se po ní naběračkou. „To jsou palačinky!“

„Jau!“ chytila se Hormona bolestivě za oko a tvář. „Budu mít monokl!“

„Nebude to prvé ani posledné zranenie,“ prohlédla si ji od hlavy až k patě Floriana Drevokocúrová. „Máš strašne otlačené kolená.“

Hormona se na ni pokusila zaostřit přes slzy druhým okem. „Tohle je co?“

„A čo máš s tými vlasmi? Máš je hrozne strapaté,“ pokračovala Floriana. „Môžem ti požičať svoj šampón, ten by narovnal aj ovčiu vlnu.“

Hormona se raději obrátila ke Garrymu s Vonem, a to bylo co říct. „Měsíc jsem byla pryč a už jste si sehnali novou krásku?“

„Jak to myslíš, novou krásku?“ nechápal Von. „Žádnou jsme předtím neměli.“

„Půjčíte mi prosím tu naběračku, paní Vlezlá?“

„Ne, musím míchat marmeládu na palačinky,“ odsekla paní Vlezlá. „Támhleto, podáš mi tu nakrájenou cibuli?“

„No, aspoň Rozhoďnožka mě ráda vidí,“ sklonila se Hormona pod stůl.

„Já tě taky ráda… au! Mami, dávej pozor!“

Hormona zatím dělala půlobličeje na Rozhoďnožku, protože její levá tvář se zatím nevzpamatovala z útoku. „Jestli pak ti dávali najíst? A nechali tě spát v posteli? Jak ses tady měla, povídej!“

„Neumí doufám mluvit, že ne?“ vydechl Von.

…

„To nepomůže, akorát se mi tam dostane infekce,“ odhodila Hormona zhnuseně pytlík s rozmačkanou cibulí. „Nemáte led?“

Támhleta vzdychla. „Už ti to říkám potřetí: Nemáme elektřinu, takže nemáme ledničku. Nemáme ledničku, takže nemáme led.“

„Vraj na to pomáha krém z arniky alebo harmančeka,“ řekla Floriana, která ležela na protější posteli, a líně otočila list časopisu.

„Škoda, že harmanček roste jen v Harmanci, kde z něj dělají toaletní papír,“ zamračila se Hormona.

„Alebo zkus toto,“ hodila jí Floriana nějakou tubičku. „Na modriny to asi nezaberá, ale aspoň ti to vyčistí pleť.“

„Musím se toho nějak zbavit,“ stěžovala si Hormona. „Přece takhle nemůžu přijít do školy.“

„Do školy?“ divila se Támhleta. „Vždyť už jsi přece odmaturovala.“

Hormona se k ní přisunula. „Prozradím ti tajemství, děsně tajný, chceš?“ Támhleta zakývala hlavou a Hormona jí něco pošeptala.

„Idem sa osprchovať,“ vstala znuděně Floriana.

„Co je zač? A co tady dělá?“ vyzvídala Hormona, když Veverka zmizela za dveřmi.

„Chodí s Tadytímhle.“

„A proč tady není Tadytenhle?“ divila se Hormona.

Támhleta sevřela ruce do pěstí. „Přivezl ji před týdnem a od té doby se tady neukázal. Prý má moc práce. Vůbec se k sobě nehodí! On je pořád v práci a ona si jen lakuje nehty, myje vlasy, natírá se nějakými krémy a vzdychá.“

„Nebo se k sobě hodí úplně ideálně,“ zauvažovala Hormona.

„A budou se brát,“ zašklebila se Támhleta. „Příští rok v létě. UŽ JÍ KOUPIL I PRSTÝNEK!“

„Proč řveš?“

„Aby to slyšel i Garry,“ uchechtla se Támhleta.

„Copak nechodíš s Danem Koumesem?“

„Chodím,“ přikývla Támhleta. „Ale svatba bude až za rok. Za rok se může stát spoustu věcí.“

„A nebylo by Danovi divné, že nosíš zásnubní prstýnek od Garryho?“

„Nevšiml by si toho,“ usoudila Támhleta. „Je to idiot.“

„Takže příští léto bude obrovská svatba? Ty a Garry, Floriana a Tadytenhle… ještě někdo?“ vyzvídala Hormona.

„Kdo z mých bratříčků si přivede nevěstu, ten si ji může vzít, a mamka do toho nebude mluvit,“ vysvětlovala Támhleta. „A protože taková nabídka se neodmítá, vypadá to zatím na sedm, možná osm obřadů. Mamka doufá, že devět,“ mrkla na ni Támhleta.

„Proč na mě mrkáš?“ vyděsila se Hormona. „Ne! To nemyslíš vážně, že ne?“

„Von říkal, že s žádnou Levandulovou už nechce mít nic společného, takže je volný.“

„Ne!“ ošila se Hormona.

„Má na to rok, aby tě přesvědčil,“ šťouchla do ní Támhleta.

Hormona vytáhla ze svého napůl vybaleného zavazadla krabičku poslední záchrany a nervózně smotala velký joint. „Promiň, ale musím si zapálit, tohle je na mě moc.“

Zapálila si a s chutí se nadechla prvního šluku.

„Dej mi taky,“ natáhla se pro špek Támhleta. „Na mě je toho tady už taky moc.“

„Vážně chceš říct, že se mě Von bude pokoušet sbalit?“ zasmála se Hormona.

„Říkal něco v tom smyslu, že kdyby se nenašla žádná mladší a hloupější, tak zkusí sm… štěstí s tebou.“

„Všechny holky v Polné jsou teď mladší a hloupější,“ zauvažovala Hormona. „Bez urážky, Támhleto. Ale tebe teď stejně nepočítám, když jsi Vonova sestra.“

„Se mnou nepočítá nikdo,“ zamračila se Támhleta a natáhla kouř do plic.

„Támhleto! Pojď umýt nádobí!“ rozlehl se Brajglem mocný hlas paní Vlezlý.

„Ale počítá, neslyšíš?“ zašklebila se Hormona.

„Pojď se mnou,“ zaprosila Támhleta.

„To nádobí se neumyje samo!“

„Nepůjdu, tvoje matka mě nemá ráda,“ řekla Hormona a schovala si nohy pod deku. „A navíc nemám nohy! Vidíš, další důvod, proč bych si nikdy nemohla začít s Vonem.“

„Protože nemáš nohy? To by mu nevadilo.“

„Protože mě jeho matka nemá ráda! A tvoje matka mě taky nemá ráda!“

Otevřely se dveře a Hormona s Támhletou vyděšeně nadskočily. Hormona rychle schovala zbytek jointu pod jeden z vyšívaných polštářků na posteli.

„Baby, nefajčite tu, teraz som si umyla vlasy!“