Got some cash, bought some wheelsTook it out, through some fieldsLost control, hit a wallBut we're alright[Supergrass: Alright (1995)]
Kapitola II
Garry
Byl to Urquell.
„To jste vy!“ zalapal po dechu Garry.
Urquell se odvážil odtrhnout zrak od provozu na silnici a otočil se na něj.
„Ano, já,“ přisvědčil klidně. „Koho bys čekal?“
Garry se mátožně posadil na sedadlo. „V první řadě bych vůbec nečekal, že mě někdo unese z mé vlastní svatby ve starém broukovi. Myslel jsem, že zvykem je unést nevěstu… Támhleta! Co je s Támhletou?!“ vyhrkl. „Musíme se pro ni vrátit!“
„Uklidni se, všichni jsou v bezpečí,“ mírnil ho jeho bývalý profesor. „A nemám v úmyslu tě nikam unášet, zachraňuju tě z rozkazu velitele Neřádu.“
„Že by se Lotkienovi konečně jednou něco povedlo?“ promnul si Garry bouli na čele.
Urinus Urquell se zvláštně usmál, ale neřekl na to nic. Garry usoudil, že nemá smysl se dále vyptávat. Ostatně věděl, že kdyby mu někdo z členů Neřádu omylem prozradil něco o jeho vnitřní struktuře a fungování, musel by ho okamžitě zabít. Současně si ale byl vědom toho, že kdyby ho každý člen Neřádu zabil pokaždé, když mu o této přísně tajné organizaci něco pověděl, byl by mrtvý sedmkrát týdně a třicetkrát do měsíce.
„Co teď se mnou bude?“ zeptal se.
„To záleží jen na tobě,“ pokrčil rameny Urquell. „Nejsi členem Neřádu a na Trumpálův výslovný rozkaz tě nesmíme po jeho smrti nijak zapojovat do našich plánů. Z toho, co jsem pochopil, tě čeká arcivážná výprava, na jejímž konci najdeš to, co zatím ani nehledáš. Relikvie…“
„Zdá se, že o mém poslání víte víc než já,“ zabručel Garry.
„Jsem jen řadový poddůstojník Neřádu, nevím v podstatě vůbec nic,“ zavrtěl hlavou Urquell. „Ani nesmím nic vědět. Pro případ, že bych se toho dozvěděl příliš mnoho, mi Trumpál dokonce dal kyanidovou kapsli. Někde ji tady mám, podívej,“ začal levou rukou šátrat po kapsách.
„Kam mě vlastně vezete?“ změnil Garry raději téma.
„Na arcivážnou výpravu nemůžeš vyrazit sám, ale budeš potřebovat společníky,“ vysvětlil Urquell. „Mým úkolem je zajistit, aby ses bezpečně potkal…“
„Se zrzavým kolohnátem a nesnesitelnou šprtkou,“ domyslel si Garry. „Proč jste nás odtamtud vlastně neodvezli najednou? Von a Hormona tam přece byli!“
„Náš výsadek dorazil těsně poté, co jsi byl omráčen. Mezi námi a Smrtikibici se strhla menší potyčka,“ vykládal Urquell. „Naštěstí nikdo nebyl zraněn, i když v první chvíli to vypadalo hodně zle. Potřebovali jsme tě z toho místa dostat za každou cenu co nejrychleji.“
„Co je s nimi?“ dorážel Garry. „Nenechali jste je tam, že ne? Nezajali je Smrtikibicové?“
„Já měl za úkol dostat pryč tebe. A to jsem splnil,“ odsekl Urquell. Nemám tušení, co se odehrálo po našem odjezdu.“
Garry se zamračil. „Nemohli jste přece dopustit, aby jim padli do rukou! Vona by určitě upekli a snědli! A nechci ani domýšlet, co by udělali s Hormonou, ale pokud by ji nechytil zrovna jeden konkrétní Smrtikibic, asi by se jí to moc nelíbilo!“
„Když jsem tě odnášel, viděl jsem, že Vona Vlezlýho se tři z našich lidí pokoušeli odtáhnout do Brajglu, ale jak spal…“
„Von celou dobu spal?“ vydechl nevěřícně Garry. „A Hormona?“
„Měl na ni dohlížet jeden konkrétní člen Neřádu,“ řekl Urquell. „Vzhledem k tomu, že to byl Trumpálův nejvěrnější a nejschopnější služebník, tvá kamarádka určitě není v nebezpečí.“
„Obávám se, že teď je v nebezpečí on,“[1] ušklíbl se Garry. „A je to zrádce! Dokonce dvojitý zrádce!“ neodpustil si. „Navíc nechápu, jak se tam mohl jen tak objevit na straně Neřádu! Kdyby si Grapea všimnul Doktor Vrdlmrsmrst, tak…“
„Tak by přišel na to, že je dvojitý agent?“ zasmál se Urquell. „To přece Vy-tušíte-kdo dávno ví. Dokonce tím Grapea sám pověřil. Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit si myslí, že Grape je jeho agentem v našich řadách, který předstírá, že je náš agent v jeho řadách, a on je přitom naším agentem v jeho řadách předstírající, že je jeho agent v našich řadách, který předstírá, že je náš agent v jeho řadách.“
„A co když je Grape ve skutečnosti jeho agent v našich řadách, který předstírá, že je náš agent v jeho řadách, který předstírá, že je jeho agent v našich řadách předstírající, že je náš agent… stopka!“ všiml si Garry jako první křižovatky, protože během diskuse o práci tajných agentů nezvládl Urquell věnovat pozornost řízení.
Auto s hlasitým skřípěním zastavilo s předním blatníkem v křižovatce.
„Kam vlastně míříme?“ Nejspíš do hrobu, pomyslel si Garry, když těsně před jejich nárazníkem profrčel kamion.
„Do Trojky.“
„Do Trojky?“ vyděsil se Garry.
„Vlastně je to klasická čtyřka, ale říká se tomu Trojka,“ vykládal Urquell, „protože oficiálně se to jmenuje Trojzubec.“
„Co je Trojzubec?“ nechápal Garry.
„Přece hospoda, jejíž jméno znají všichni karbaníci,“ mrkl na něj Urquell, zařadil jedničku a rozjel se po hlavní směrem doleva.
„Já ho neznám,“ zavrtěl hlavou Garry.
„Je to místo, kde před čtyřiceti lety Nigrus Trumpál porazil v nezapomenutelné partii lízaného mariáše Graciána Gringelfalda a zachránil karbanický svět!“
„Co tam?“
„To místo má symbolický význam pro všechny karbaníky, kteří věří ve vítězství dobra,“ prohlásil Urquell. „Slouží jako útočistě pro lidi na útěku a místo setkání pro případ nouze.“
„To zní jako armáda spásy,“ ušklíbl se Garry.
„Za minulé války proti Vy-tušíte-komu se pravidelně stávalo, že do hospod, barů, kasin nebo heren, ale i lidem přímo do domovů vtrhli Smrtikibicové. Všichni se pak většinou rozprchli na všechny strany, jen aby si zachránili holý život. Věděli, že po nich přívrženci Vy-tušíte-koho jdou a báli se vrátit domů. Přesto se ale chtěli setkat se svými nejbližšími. A přesně k tomu účelu sloužila hospoda U Trojzubce. Potřebuješ někoho potkat, on potřebuje potkat tebe… dříve nebo později se potkáte u Trojzubce,“ vykládal obšírně Urquell a Garry jen zaraženě sledoval, jak během té doby projeli kruhový objezd středem, nechráněný železniční přejezd a semafor na červenou.
„A proč Vrdlmrsmrst nikdy nevtrhl k Trojzubci?“
„Bojí se tamní hostinské,“ odtušil Urquell.
„Stejně to nechápu. Takové místo mělo smysl možná v pravěku,“ zakoulel očima Garry. „Ale když se dneska budu chtít domluvit s Vonem a Hormonou, tak jim prostě napíšu smsku. Nebo jim pošlu kozu!“ Vytáhl z kapsy mobil a začal do něj něco ťukat.
Urinus Urquell strhl volant ke krajnici.
„Co si myslíš, že děláš?!“
„Píšu Vonovi, že mě vezete k Trojzubci.“
„Okamžitě to polož a vypni!“ vytrhl mu Urquell telefon z ruky. „Chceš snad, aby Ty-tušíš-kdo zjistil, kde jsme?“
„Jak by…“
„Garry, ty si asi vůbec neuvědomuješ, co se stalo!“ okřikl ho Urquell a Garry mu to nechápavým přikývnutím potvrdil.
„Doktor Vrdlmrsmrst dnes ovládl karbanickou sekci ministerstva financí, má teď pod palcem úplně všechno! Může cokoli!“
„Když bylo ministerstvo na naší straně, bylo v boji proti němu úplně neschopné. A když je teď na jeho straně, tak najednou neschopné není?“ podivil se Garry.
„Ministerstvo je samozřejmě zcela neschopné pořád,“ přitakal mu Urquell. „Ale i tak má pod kontrolou spoustu prostředků, kterými nám může boj proti Ty-tušíš-komu pořádně zkomplikovat. Dohlíží na karbanickou poštu, spravuje karbanickou telefonní síť, řídí karbanickou policii a karbanickou banku, provozuje žetonárku, karbanický archiv, muzeum karet, ústřední karbanickou knihovnu, záchranný trolejbus,“ vyjmenovával. „Nic z toho už teď nebudeme moct za žádných okolností použít!“
„Škoda, nikdy jsem v muzeu karet nebyl,“ vzdychl Garry.
„Nedělej si z toho legraci, Garry,“ zamračil se Urquell. „A okamžitě vypni ten telefon. Žádné smsky, žádné telefonáty, žádná kozí pošta, žádné návštěvy veřejných institucí určených pro karbaníky! Když napíšeš zprávu na mobilu, je to totéž, jako kdybys pobíhal po polenském hradu nahý, pomalovaný na červeno a s hořící rachejtlí strčenou mezi půlkami!“
Garry se zakřenil: „Zkusil jsem obojí a nedá se to srovnat.“ Nakonec ale telefon nechotně vypnul a pro jistotu ho i rozebral a vyndal z něj baterku a simkartu.
„A doufám, že máš u sebe nějaké peníze, protože z banky už si nevybereš ani jednoho bídáka.“
Garry zaklel.
…
„Golčův Jeníkov?“ přečetl Garry ceduli na nádraží. „Myslel jsem, že jedeme do hostince u Trojzubce?“
Profesor Urquell mu podal hnědou paruku a falešný knír. Pak pokynul směrem k levým dveřím.
„Máš tam rezervovaný stůl na jméno Garfield Pooky.“
„Nějaké méně očividně falešné jméno vás nenapadlo?“ zabrblal Garry. Odpovědi se ale nedočkal, tak se rozloučil a neochotně vyrazil do Trojzubce.
Pomalu a opatrně otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Krčma byla prostorná, ale nízké stropy a nedostatek oken, které byly navíc zakryty špinavými závěsy, jí dodával zšeřelý a neútulný vzhled, kterému nepomáhal ani všudypřítomný cigaretový dým. V místnosti sedělo u lakovaných dřevěných stolů jen pár osamocených karbaníků. Nad výčepem visela reklamní cedule polenského pivovaru. Sjel pohledem na ženu v černém, která točila pivo. Ztuhnul.
„Co tady chcete?“ houkla na něj plavovlasá výčepní.
„Mám tady rezervaci na jméno Garfield Pooky,“ polkl Garry a nenápadně si přitiskl odlepující se knír.
„Rezervaci? Tady?“ rozesmála se hostinská. „Pán je zřejmě z veselého kraje.“
„Ne, jsem student z ciziny,“ hlesl Garry. „Jsem tady na prázdninách.“
Blonďatá hostinská si ho pořádně prohlédla.
„Neviděli jsme se už někdy?“
„Pochybuju,“ zavrtěl hlavou Garry. „Přiletěl jsem do Čech teprve včera. Rád bych poznal všechny památky zdejších karbaníků.“
„No jasně, že jsem vás viděla!“ vybavila si hostinská. „Vypadáte úplně jako ten slavný německý pornoherec ze sedmdesátých let! Jak se jen jmenoval? Gerhard Pokeher?“
„Jsem z Caribbean Republico dos Cardos!“ ohradil se Garry.
„Na studenta z Caribbean Republico dos Cardos umíte docela dobře česky,“ zúžila oči výčepní.
„Jsem potomek českých emigrantů,“ vymýšlel si. „Můžu už se posadit? Rád bych si dal pivo a něco k jídlu.“
„Utopence, hermelín nebo topinku?“ zabručela hostinská. Garry byl rád, že přestala pátrat po jeho původu a posadil se k volnému stolu před výčepem.
Nestačil si ani v klidu pročíst stručný jídelní lístek (vedle utopenců, hermelínu a topinky zahrnovala zdejší nabídka ještě chipsy, uzené mandle, pistácie a slané tyčinky), když k němu přišla provozovatelka hostince a postavila na stůl polenské výčepní pivo.
„Sem bych si bejt váma nesedala.“
„Proč?“
„Přesně na tomhle místě seděl Gringelfald, když ho tady Trumpál před čtyřiceti lety porazil. Teda, ne že bych si to pamatovala, já tou dobou ještě nebyla na světě,“ upravila si koketně vlasy za uchem, „ale dost lidí si myslí, že sedět na týhle lavici nosí smůlu.“
„Děkuju za péči, ale nejsem pověrčivý,“ odbyl ji Garry, přitáhl si půllitr před sebe a napil se.
„Jak myslíte, já jsem vás varovala,“ pohodila hlavou hostinská a odkráčela zpátky k výčepu. „A spadl vám knír do piva, Gerharde. Teda, Garfielde.“
Garry naštvaně vytáhl knír z pěny a zmačkal ho do popelníku. Hostinské si raději nevšímal a přešel ke studiu značně podrobnějšího lístku nápojového, který zahrnoval vesměs kompletní produkci firmy Malejfuj Liquors a celý sortiment polenského pivovaru k tomu.
Když byl přibližně v polovině, dveře hospody zavrzaly a otevřely se dokořán. Do krčmy vstoupily dvě povědomé postavy s krosnami. Barva vlasů dívky ho na chvíli zmátla, ale pohled o kousek níž ho ujistil, že se skutečně musí jednat o jeho přátele.
„Zdravíme, hospodo!“ zavolal vesele zrzavý mladík. „Je tady Gar…“
„Ano, Garfield Pooky sedí támhle,“ přerušila ho hostinská právě včas a ukázala na Garryho stůl. „A vy musíte být v tom případě Arlena Nermalová!“ obrátila se na Hormonu.
„Opravdu musím?“ vzdychla Hormona. Garry si všiml, jak téměř neznatelně pohybuje horním rtem, a domyslel si, že právě proklíná autora svého pseudonymu.
Hostinská spráskla ruce. „Dva turisti z Carribean Republic dos Cardos! To jsme tady ještě neměli!“
Hormonin ret začal lehce tikat a pak se rozpohyboval rychleji, jak Hormona postupně zahrnovala do kletby i všechny jeho žijící a nežijící příbuzné onoho neznámého nešťastníka.
„A kdo jsem já?“ zajímal se Von.
„To byste snad měl vědět vy, ne?“ ušklíbla se hostinská, zatímco jim začala točit pivo.
„To je Jon. Jon…“ Hormona se v panice rozhlédla po obrazech se zimními krajinkami rozvěšenými po hospodě, jako by se na nich snažila najít inspiraci. Garry se na ně otočil také, bylo mu ale jasné, že hostinská neuvěří tomu, že se Von jmenuje Jon Kámen, Jon Řeka nebo Jon Sníh.
To pochopila i Hormona, takže nakonec rezignovaně postrčila Vona ke stolu. „Jon… Vlezlej.“
„Vlezlej?“ zamrkala hostinská a hbitě vytáhla zpod pultu novou sklenici utopenců. „To abych zavolala do večerky, ať mi sem hodí ještě jeden bochník chleba.“
S nečekanou rychlostí jim přinesla pivo (Garrymu druhé) a vzápětí postavila doprostřed velký talíř utopenců a nakrájený bochník chleba. Von se ihned dal s chutí do jídla a krčmářka pustila rádio.
Je přesně osmnáct hodin a Karetní rozhlas 1 vám přináší pravidelný přehled zpráv. Po záhadném zmizení Bubuse Vroubka se řízení karbanické sekce ujal podle očekávání jeho dosavadní zástupce Ivo Pupkáč. Neprodleně po svém nástupu přednesl projev, v kterém představil základní pilíře nové politiky ministerstva.
„Není absolutně žádný důvod se domnívat, že by Vy-tušíte-kdo a jeho přátelé nazývaní Smrtikibicové představovali pro karbanické společenství nějaké ohrožení. Není známo, že by se Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit pokoušel jakýmkoli způsobem ovládnout karbanický svět. Jeho cílem je pouze vzdělání, osvěta a zlepšení životní úrovně všech karbaníků. Naopak, jediným podvratným živlem v naší společnosti byl celé roky Nigrus Trumpál a jeho nohsledi sdružení do tajné organizace nazývané – dle mého názoru vskutku výstižně – Neřád. Bohužel, v jeho záškodnické činnosti nyní pokračuje náš bývalý hrdina Garry Poker.“
Ministerstvo vyhlásilo po Garrym Pokerovi celostátní pátrání. Hledaný je střední postavy, má černé vlasy, oči jako čerstvý skokan zelený a uši stejné, jako měla Lívie Pokerová. Naposledy měl na sobě bílou košili s motýlkem, černé kalhoty a černé lakované boty. Je pravděpodobné, že se pohybuje ve společnosti dalších dvou hledaných osob: Vona Vlezlýho a Hormony Dangerové. Von Vlezlej je vyšší silnější postavy, má zrzavé vlasy a zelenošedé oči. Hormona Dangerová má výrazné poprsí.
„Výrazné poprsí?“ zasyčela šeptem Hormona. „To je všechno, co jim stojí o mně za zmínku? Zabilo by je, kdyby řekli, že mám husté hnědé vlasy a pistáciové oči?“
„Vždyť máš modré vlasy,“ připomenul jí Von.
„Překvapuje mě, že sis všimnul,“ zavrčela Hormona.
„Jeden pramen ti visí do výstřihu,“ vysvětlil jí Vonův postřeh Garry, který právě onen pramínek vlasů už delší dobu podrobně studoval.
„Nechtěla bych být teď v kůži Garryho a jeho přátel,“ přitočila se k nim opět hostinská a bez pozvání se posadila k jejich stolu. „Jsou teď někde sami, bez pomoci. A vůbec bych se nedivila, kdyby na jejich hlavy ministerstvo vypsalo nějakou odměnu.“
„Máte naprostou pravdu,“ přikývl Garry. „I když vůbec netuším, kdo ten Garry Poker je a co dělá. Jak jsem říkal, přiletěl jsem teprve včera a příští týden se zase vracím…“
„Já vím, hlupáčku,“ zarazila ho hostinská.
„Ani nemám tušení, kdo je ten Doktor Vrdlmrsmrst, o kterém mluvili v rádiu,“ nenechal se zastavit Garry.
„V rádiu nezmiňovali jeho jméno,“ zamračila se hostinská. „Nikdy neříkají jeho jméno. A vám bych to taky nedoporučovala.“
„Omluvte mého kamaráda, je to idiot,“ usmála se Hormona a nenápadně kopla Garryho pod stolem do holeně. „Nechápe místní pravidla a zvyky. Pravé jméno Vy-tušíte-koho nám včera v opilosti prozradil tady náš místní průvodce Jon Vlezlej, který… je taky idiot.“
„Ten Von Vlezlej je váš příbuznej?“ zajímala se krčmářka. „Promiňte, hloupá otázka. Je to váš blízkej příbuznej?“
„É… je to bratranec strýce neteře mojí švagrové z matčiny strany,“ vyhrkl Von. „Nevlastní z druhého kolene.“
„Takže asi ne,“ hádala hostinská. „To je dobře. Jediný, čím vám já mohu pomoct, je, že si připijete na můj účet. Ať se vám tady líbí a ve zdraví se vrátíte do Carribean Republico dos Cardos!“
Garrymu neušlo, jak se Hormona při vyslovení jména toho hm… malebného ostrova otřásla.
„Jste laskavá, ale myslím, že se tam jen tak nevrátíme,“ řekla.
Hostinská se usmála a nalila každému plného panáka Křížové vodky.
„Na zdraví!“
„Egészségedre!“ vykřikla Hormona, načež se zarazila. „Pardon, jedno moje alter ego je Maďarka a už se mi to všechno plete. Chtěla jsem říct: Ty vogo! Ne, to taky ne. Cum saludo!“
„A do druhé nohy!“ vybídla je hostinská, když vypili první kalíšek. Opět se nenechali dlouho pobízet.
„Vyfotil bych se s vámi, abych měl památku na to, jak jsou místní lidé úžasně pohostinní, ale svůj telefon jsem musel rozebrat, rozšlapat a vyhodit z jedoucího auta, aby mě Vrstrndrst nemohl vystopovat!“ rozpovídal se Garry.
„Buď radši zticha, Garfielde,“ sykla na něj Hormona.
„A dej si radši do třetí nohy!“ mrkla na něj svůdně hospodská.
Za oknem se mihl nějaký stín. Poplašeně zvedli hlavy a všimli si siluety muže, který se krčil vedle okenního rámu.
„Smrtikibicové,“ zašeptala hostinská. Garry, Von a Hormona vyplašeně vyskočili.
„Jak nás tak rychle našli?“ zapomněla Hormona na jejich inkognito.
„Nebojte se, neodváží se sem,“ uklidnila je. „Ale dlouho tady zůstat nemůžete.“
„Co budeme dělat?“ přeskakoval Vonovi hystericky hlas.
Hostinská mrkla zkušeným pohledem na hodiny pověšené nad dveřmi.
„Je 18:29 a třicet sekund. Přesně za minutu a půl tady zastaví osobní vlak do Havlíčkova Brodu. Když proběhnete dveřma za výčepem, dostanete se přímo ke kolejím.“
„Je čas se odvážně vytratit!“ zavelel Garry a zvedl se k odchodu.
„No, neděláš to poprvé, určitě to zvládneš,“ ušklíbla se hostinská.
[1] Bez komentáře.
1 komentář:
Ta poslední replika je skvělá :D
Okomentovat