They call me "Hell", They call me "Stacey"
They call me "her", They call me "Jane"
That's not my name, That's not my name
That's not my name, That's not my name
[The Ting Tings: That’s not my name (2008)]
Kapitola I
Cotamta
Dívky pozorovaly, jak poslední Smrtikibic uprchl. Přes tenkou a na několika místech protrženou látku jižní stěny bylo vidět, jak se zhroutil stan s pečenými kuřaty. Gril vybuchl a kolem se rozletěly tisíce jisker.
„Ty kráso!“ řekla ta s jasně červenými vlasy a podala druhé modrou paruku. „Vezmi si to, kvůli inflagranti.“
„Inkognitu,“ opravila ji automaticky druhá, ale modré vlasy si nasadila. „Jseš fakt blbá. A nesnáším tě!“
„Máme obrovské štěstí. Vypadá to, že se všichni zachránili,“ zauvažovala ta s červenými vlasy a nelichotivé poznámky své kamarádky zcela ignorovala. „Přitom nechybělo mnoho a svatba se mohla odehrávat až v téhle části.“
„No a?“ pokrčila rameny ta s většími prsy.
„Strašlivý masakr. Všichni mrtví. Nejdřív by Smrtikibicové povraždili nás, pak by Neřád povraždil Smrtikibice, pak by karbanická policie pozatýkala a mučila zbývající členy Neřádu. Nakonec by sem spadl meteorit a zničil všechno živé v okruhu dvou set kilometrů,“ otřásla se červenovlasá. „Děkovat mi nemusíš, Hormono.“
„Neděkuju ti, Cotamto. Na tom, že se to nestalo, nemáš sebemenší zásluhu,“ ušklíbla se Hormona. „A i kdybys náhodou měla, nic to nemění na tom, že tě nesnáším.“
„Nemáš k tomu sebemenší důvod.“
„Mám k tomu spoustu dobrých důvodů,“ povzdechla si Hormona. „Například, že existuješ.“
„Nestěžuj si pořád, zachraňuju ti život. Teď je tady zdánlivě bezpečno, ale Smrtikibicům můžou každou chvíli dorazit posily,“ křikla Cotamta. „Takže popadni Vona za nohy a mizíme odsud.“
„Nechápu, jak je možné, že pořád spí,“ zamračila se Hormona. „A o mě jsi vůbec nemusela mít péči. Byla jsem naprosto v bezpečí, byl tam se mnou přece…“
„Promiň, koutkem oka jsem zahlédla, že se po tobě sápe nějaký Smrtikibic, tak jsem tě rychle odtáhla pryč. Stýkat se se Smrtikibici není v dnešní době bezpečné,“ zaculila se Cotamta, zatímco vlekly Vona přes trpaslíkovou zahradu kolem Brajglu. „A pokud jde o Vona, obávám se, že mu Kosmas Děkan nasypal něco do pití.“
„Proč by Kosmas Děkan dával něco do pití Vonovi?“ zděsila se Hormona a položila Vona vedle růžového brouka stojícího na příjezdové cestě přímo před vchodem. „To máš z vlastní zkušenosti, že stýkat se se Smrtikibici není bezpečné?“
„Když na svatbu vtrhnul Garryho otec, Von v nestřeženém okamžiku vypil všechny skleničky určené pro přípitek novomanželů se svědky a rodiči. Takže je asi pravděpodobnější, že Děkan chtěl nasypat něco do pití tobě,“ připustila Cotamta, odemkla auto a sklopila přední sedadla. „A já se Smrtikibici teď bohužel žádnou vlastní zkušenost nemám, protože od té doby, co se starý Malejfuj vrátil z Az-Karbanu, nechce Cracka pustit z domu. Musíme tam Vona nějak nacpat, zkus ho posadit,“ přidala k jejich dvěma paralelně vedeným rozhovorům ještě třetí.
Hormona se ušklíbla. „Možná bys mohla připustit, že stýkat se s dospělými Smrtikibici má svoje výhody. Vona si zkus posadit sama! Nebude lepší ho radši vzbudit? A Kosmas Děkan mi vždycky připadal jako nechutný úchylný prasák, ale myslela jsem, že má aspoň nějakou čest a důstojnost! Zdrogovat mě, to jako vážně?“
„Vona nebudeme budit, dokud nedorazíme na místo, nemáme čas stavět cestou třikrát na jídlo,“ rozhodla Cotamta. „A nevím, k čemu ti ten dospělý Smrtikibic je, když bude muset ředitelovat ve škole, zatímco ty vyrážíš s Garrym a Vonem na arcivážnou výpravu. Nebudete mít za celý rok čas prohodit spolu pár slov, natož… Stejně nechápu, co na tobě vidí. A co na tobě vidí Děkan, nechápu už vůbec. Je docela fešák, holky by na něj klidně stály frontu a on jede po tobě.“
„Nasype mi do pití rohypnol a tvoje reakce je, že nerozumíš, co na mě vidí? Jsou chvíle, kdy nechápu, proč se s tebou bavím,“ odfrkla si Hormona. „A pomoz mi s ním aspoň, nebudu ho do toho auta cpát sama! Proč pořád čekáš, že všechno udělám já? Jsou chvíle, kdy nechápu, proč se s tebou vůbec bavím! Prohodit spolu pár slov jsme mohli teď, kdyby mě někdo nepopadl za loket a neodtáhl pryč! Jsou chvíle, kdy nechápu, proč se s tebou vůbec bavím!“
„Opakuješ se.“
Společnými silami nakonec nasoukaly Vona na zadní dvousedadlo. Než nastoupily, Cotamta si ještě strhla z hlavy červenou paruku. Tím odkryla žluté vlasy momentálně stažené do úzkého drdůlku, čímž se změnila zpět na Brownie Levandulovou.
„Konečně,“ vydechla. „Už mi to začínalo lézt na mozek.“
„Můžeme si je vyměnit,“ nabídla jí Hormona modré vlasy. „Když už jsme se přestrojily za Hanu a Hanu, měla bych mít červené vlasy já.“
„Podle obrázků mi vždycky přišlo, že větší prsa má Hana s modrými vlasy. A já se stejně identifikuju s Hildou,“ ušklíbla se Brownie, rozpustila si vlasy a paruku hodila na zadní sedadlo obsazené chrápajícím Vonem.
„Hilda je kráva,“ zabručela Hormona.
„Ale sbalí dýdžeje,“ mrkla Brownie. „Jedeme.“
„Co bude s Támhletou?“ otočila se ještě Hormona k Brajglu, zatímco nasedla na místo spolujezdce. „Vážně ji tady necháme?“
„Je o ni dobře postaráno,“ uklidnila ji Brownie. „Konejší ji její dvě nejvěrnější a nejschopnější sestřenice – Cotytu a Cotřeba. Shodou okolností také moje dvě nejvěrnější a nejschopnější sestry – Cookie a Deli.“
„Jestli jsou stejně empatické a ohleduplné jako ty, tak se ta svatba pořád ještě může v masakr obrátit. Protože Támhleta určitě není tak trpělivá a klidná jako já.“
„Ty přece vůbec nejsi trpělivá a klidná!“
„Netvrdím, že jsem.“
Ozvalo se zaječení. Brownie na nic nečekala, zmáčkla plyn a rozjela se na východ.
…
„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se Hormona, když minuli[1] nájezd na dálnici a po silnici druhé třídy mířili dál na jih.
Brownie se ohlédla. „Do Golčova Jeníkova.“
„Tudy?“
„Trochu kličkujeme, abychom setřásli případné pronásledovatele,“ řekla Brownie. „Kdyby se ti zdálo, že nás někdo sleduje, v přihrádce je schovaných pár věcí, které nám pomůžou se ho zbavit.“
Hormona opatrně otevřela přihrádku a propátrala její obsah. „Tři banánové slupky, houba a želva?“ řekla nevěřícně.
„Houbu házej před nás, slupky a želvu za nás.“
„Moc vtipné, princezno Broskvičko,“ zakřenila se Hormona. „Proč vlastně jedeme do Golčova Jeníkova?“
„Potřebujeme se tam stavit na nádraží,“ vysvětlila Brownie, zatímco prudkým škubnutím volantu zahnula doprava.
„Co tam? Vlak do Polné pojede až na konci prázdnin.“
„Nebudeme čekat na vlak, jen se potřebujeme dostat do nádražní hospody,“ řekla Brownie.
„Právě jsme přejeli železniční trať,“ poukázala Hormona. „Jsem si jistá, že nějakou nádražku bychom našli i blíž. Nebo spíš našly,“ opravila se, „protože Von nám v tomhle stavu asi moc nepomůže.“
„Nevím, jestli by nám pomohl víc, kdyby byl vzhůru,“ zauvažovala Brownie.
„A teď si představ, že já s ním budu muset hledat celý rok svěřenské fondy,“ zhrozila se Hormona.
„Nechápu, proč Trumpál trval na tom, aby Von hledal trusty s vámi,“ povzdechla si Brownie. „Nikdy nebyl schopný nic najít. Před sexem nikdy nedokázal najít kondom, po sexu zase tričko. A to ani nemluvím o tom, co nikdy nenašel během sexu.“
„Jsou věci, které opravdu nepotřebuju vědět,“ obrátila Hormona oči v sloup.
„Nevíš, kde je nejbližší most přes Vltavu? Nerada bych jela přívozem. Když jsem jedním jela minule, potopila se dvě auta a málem i převozník. A to jsem jela na kole.“
„V plavkách?“ hádala Hormona.
Brownie zavrtěla hlavou.
Most přes Vltavu se jim naštěstí podařilo bez větších problémů najít. Protože se za nimi žádné podezřelé auto neobjevilo, bez dalšího kličkování pokračovali přes Neveklov, Bystřici a Vlašim východním směrem.
Jedinou krátkou přestávku udělaly na benzínové pumpě před Ledčí nad Sázavou. Brownie při placení vytáhla naditou peněženku a položila před obsluhu dvě dostatečně velké bankovky.
„Drobné si můžete nechat,“ naklonila se přes pult a nenápadně si upravila výstřih. „Ale budu na vás mít malinkou prosbičku, nevadí?“
„Hm,“ polkl pumpař.
„Vymažte kamerový záznam z dnešního dne. A kdyby se nějací podivíni v bílých kápích vyptávali, jestli tudy projížděla hezká blondýnka a ošklivá brunetka… au! Promiň, ošklivá modrovláska… au! A průměrně hezká modrovláska, tak jim řekněte, že tady byla jen Ildikó Famacska a cestuje domů do Székesféherváru.“
„Nevím, jestli vnímal aspoň jedno tvoje slovo,“ zapochybovala Hormona, když vyšly ven k autu.
„Potřebovala jsem jen odlákat jeho pozornost,“ usmála se Brownie, „abych mohla pod pult umístit nálož. Za pět minut to tady celé vyletí do povětří.“
„Moc vtipné,“ ušklíbla se Hormona.
Brownie se podívala na hodinky. „Za půl hodiny budeme v Golčově Jeníkově,“ odhadla. „Potřebuješ ještě něco zařídit? Koupit teplé spodní prádlo? Spacák? Stan? Vybrat peníze? Později už nemusí být příležitost.“
„Všechny úspory jsem vybrala už na letišti,“ odvětila Hormona. „Nejsem pitomá.“
„Promiň, někdy zapomínám,“ řekla Brownie a odemkla auto.
„To je tím, že inteligenční kvocient referenčního vzorku individuí, s kterými regulérně komunikuješ, je evidentně inferiorní.“
„Co?“
„Stýkáš se se samými idioty,“ přeložila Hormona a nastoupila.
„To mi připomíná… Garry si nějaké úspory vybral?“
Hormona pokrčila rameny.
„Uvědomuje si, že veškerý přístup k jeho účtu v karbanické bance je teď pod kontrolou Ty-tušíš-koho?“
„Ne.“
„Jestli si žádné peníze nevybral, teď už se k nim nedostane,“ vzdychla Brownie.
„Abych tlumočila Garryho přístup k věci, s obrovským balíkem peněz by nad Doktorem Vrdlmrsmrstem dokázal zvítězit každý,“ objasnila Hormona, zatímco se růžový Volkswagen rozjel z kopce do údolí Sázavy. „Hru, kterou už jednou vyhrál, chce tentokrát zkusit na vyšší obtížnost.“
„Tím začínají Trumpálova slova, že to musí dokázat jen s pomocí zrzavého kolohnáta a nesnesitelné šprtky, dávat smysl,“ rozesmála se Brownie, zatímco vjeli prudkým obloukem na ledečské náměstí.
…
Odhad byl přesný, takže po půl hodině jízdy brouk zastavil na špinavém asfaltovém prostranství před starou budovou starého golčovojeníkovského nádraží. Když Brownie a Hormona vystoupily, překvapil je závan studeného větru od severu.
„Zima se blíží,“ oklepala se Brownie.
„Je začátek srpna. I podzim je zatím daleko,“ nesouhlasila Hormona, ale i ji udeřil severák nepříjemně do tváře.
„Mluvím obrazně.“
Hormona se rozhlédla. „Žádnou hospodu tady nevidím.“
Brownie ukázala na neoznačené tmavě hnědé dveře v levém křídle nádražní budovy.
„Je to tajná karbanická hospoda, nemůžeš čekat obrovský vývěsní štít a blikající neony.“
„Koho napadlo zřídit ji zrovna tady?“
„Za Golčovým Jeníkovem byla od nepaměti křižovatka důležitá pro všechny karbanické pocestné,“ dala se do vysvětlování Brownie. „Cesta od Prahy se tam rozdělovala na tři. Rovně na Jihlavu a Vídeň, doleva na Chotěboř, Žďár a Brno. Uprostřed mezi nimi potom byla krátká odbočka k nejslavnějšímu hostinci a hráčskému doupěti v zemi. Podle tvaru křižovatky se tomu místu neřeklo jinak než…“
„Hospůdka na nádraží?“ přerušila ji Hormona ironicky.
„Když byla postavená železniční trať z Kolína do Havlíčkova Brodu, přestěhovala se ona hospoda sem. Po vybudování dálnice ji sice potkal jistý úpadek, ale…“
„Neříkej,“ přelétla Hormona pohledem praskající zdi nádraží.
„I tak má tato krčma pro všechny karbaníky obrovský význam,“ dořekla dotčeně Brownie. „Takže si seber Vona a běžte dovnitř. Garry už by tady měl být.“
„Ty s námi nepůjdeš?“ podivila se Hormona.
„Ani náhodou,“ řekla rozhodně Brownie.
Hormona si založila ruce v bok. „Pomůžeš mi ho aspoň vytáhnout? Zjevně se sám nezvedne.“
„Myslela jsem, že po pěti letech společného bydlení vím o tvé anatomii všechno,“ zacukaly Brownie koutky. „Co na to překvapení říkal Grape?“
„Vytáhnout Vona z auta,“ ukázala zrudlá Hormona.
„Už by se mohl vzbudit,“ usoudila Brownie a skrčila se zpátky do auta. Když nepomohlo pisklavé zatroubení klaksonu, naklonila se dozadu a pokusila se ho probudit několika prudkými políčky. Když ani to nezabralo, vytáhla zpod sedadla spolujezdce plastovou lahev s destilovanou vodou. Otevřela ji a chrstla Vonovi do obličeje, ale opět bez úspěchu.
„Zkus to taky, Hormono,“ vzdychla unaveně Brownie.
„Vstávej, Vone!“ zabušila Hormona do střechy auta.
„Díky za snahu,“ štěkla Brownie a zatřásla s Vonem. „Chlupáčku, vstávej! Když se vzbudíš, vezmeme tě s Hormonou do trojky!“
Hormona znovu bouchla do kapoty. „Neslibuj něco, co nemůžeš splnit!“
„Ale já to můžu splnit, víš?“ uculila se Brownie.
„Ale já ne,“ zavrčela Hormona.
„Budeš se divit, ale nemyslela jsem…“
„S tím souhlasím,“ přikývla Hormona a jemně zaťukala prsty na zadní okno auta. „Vone, oběd! Polévka s játrovými knedlíčky, moravský vrabec, knedlík, zelí. A jako moučník…“
„Řekl tady někdo moučník?“
„Bingo, tak si vemte z kufru batohy a padejte,“ zatleskala Brownie. Pak si znovu nasadila červenou paruku. „Já musím ještě něco zařídit.“
Hormona vytáhla ze záňadří srolovaný papír. „Když už budeš v tom zařizování, stav se s tímhle na karbanické matrice.“
„Služebníček,“ ušklíbla se Brownie a vyrazila k autu.
„Hele,“ otočila se na ni ještě Hormona, „a vážně by na tu svatbu spadl meteorit a zabil všechny v okruhu dvou set kilometrů?“
„Psali to na internetu,“ přikývla Brownie.
„To by bylo blbý,“ zamračila se Hormona. „To už bych se nikdy neviděla s Majkem.“
„Neděkuju ti, Cotamto. Na tom, že se to nestalo, nemáš sebemenší zásluhu,“ ušklíbla se Hormona. „A i kdybys náhodou měla, nic to nemění na tom, že tě nesnáším.“
„Nemáš k tomu sebemenší důvod.“
„Mám k tomu spoustu dobrých důvodů,“ povzdechla si Hormona. „Například, že existuješ.“
„Nestěžuj si pořád, zachraňuju ti život. Teď je tady zdánlivě bezpečno, ale Smrtikibicům můžou každou chvíli dorazit posily,“ křikla Cotamta. „Takže popadni Vona za nohy a mizíme odsud.“
„Nechápu, jak je možné, že pořád spí,“ zamračila se Hormona. „A o mě jsi vůbec nemusela mít péči. Byla jsem naprosto v bezpečí, byl tam se mnou přece…“
„Promiň, koutkem oka jsem zahlédla, že se po tobě sápe nějaký Smrtikibic, tak jsem tě rychle odtáhla pryč. Stýkat se se Smrtikibici není v dnešní době bezpečné,“ zaculila se Cotamta, zatímco vlekly Vona přes trpaslíkovou zahradu kolem Brajglu. „A pokud jde o Vona, obávám se, že mu Kosmas Děkan nasypal něco do pití.“
„Proč by Kosmas Děkan dával něco do pití Vonovi?“ zděsila se Hormona a položila Vona vedle růžového brouka stojícího na příjezdové cestě přímo před vchodem. „To máš z vlastní zkušenosti, že stýkat se se Smrtikibici není bezpečné?“
„Když na svatbu vtrhnul Garryho otec, Von v nestřeženém okamžiku vypil všechny skleničky určené pro přípitek novomanželů se svědky a rodiči. Takže je asi pravděpodobnější, že Děkan chtěl nasypat něco do pití tobě,“ připustila Cotamta, odemkla auto a sklopila přední sedadla. „A já se Smrtikibici teď bohužel žádnou vlastní zkušenost nemám, protože od té doby, co se starý Malejfuj vrátil z Az-Karbanu, nechce Cracka pustit z domu. Musíme tam Vona nějak nacpat, zkus ho posadit,“ přidala k jejich dvěma paralelně vedeným rozhovorům ještě třetí.
Hormona se ušklíbla. „Možná bys mohla připustit, že stýkat se s dospělými Smrtikibici má svoje výhody. Vona si zkus posadit sama! Nebude lepší ho radši vzbudit? A Kosmas Děkan mi vždycky připadal jako nechutný úchylný prasák, ale myslela jsem, že má aspoň nějakou čest a důstojnost! Zdrogovat mě, to jako vážně?“
„Vona nebudeme budit, dokud nedorazíme na místo, nemáme čas stavět cestou třikrát na jídlo,“ rozhodla Cotamta. „A nevím, k čemu ti ten dospělý Smrtikibic je, když bude muset ředitelovat ve škole, zatímco ty vyrážíš s Garrym a Vonem na arcivážnou výpravu. Nebudete mít za celý rok čas prohodit spolu pár slov, natož… Stejně nechápu, co na tobě vidí. A co na tobě vidí Děkan, nechápu už vůbec. Je docela fešák, holky by na něj klidně stály frontu a on jede po tobě.“
„Nasype mi do pití rohypnol a tvoje reakce je, že nerozumíš, co na mě vidí? Jsou chvíle, kdy nechápu, proč se s tebou bavím,“ odfrkla si Hormona. „A pomoz mi s ním aspoň, nebudu ho do toho auta cpát sama! Proč pořád čekáš, že všechno udělám já? Jsou chvíle, kdy nechápu, proč se s tebou vůbec bavím! Prohodit spolu pár slov jsme mohli teď, kdyby mě někdo nepopadl za loket a neodtáhl pryč! Jsou chvíle, kdy nechápu, proč se s tebou vůbec bavím!“
„Opakuješ se.“
Společnými silami nakonec nasoukaly Vona na zadní dvousedadlo. Než nastoupily, Cotamta si ještě strhla z hlavy červenou paruku. Tím odkryla žluté vlasy momentálně stažené do úzkého drdůlku, čímž se změnila zpět na Brownie Levandulovou.
„Konečně,“ vydechla. „Už mi to začínalo lézt na mozek.“
„Můžeme si je vyměnit,“ nabídla jí Hormona modré vlasy. „Když už jsme se přestrojily za Hanu a Hanu, měla bych mít červené vlasy já.“
„Podle obrázků mi vždycky přišlo, že větší prsa má Hana s modrými vlasy. A já se stejně identifikuju s Hildou,“ ušklíbla se Brownie, rozpustila si vlasy a paruku hodila na zadní sedadlo obsazené chrápajícím Vonem.
„Hilda je kráva,“ zabručela Hormona.
„Ale sbalí dýdžeje,“ mrkla Brownie. „Jedeme.“
„Co bude s Támhletou?“ otočila se ještě Hormona k Brajglu, zatímco nasedla na místo spolujezdce. „Vážně ji tady necháme?“
„Je o ni dobře postaráno,“ uklidnila ji Brownie. „Konejší ji její dvě nejvěrnější a nejschopnější sestřenice – Cotytu a Cotřeba. Shodou okolností také moje dvě nejvěrnější a nejschopnější sestry – Cookie a Deli.“
„Jestli jsou stejně empatické a ohleduplné jako ty, tak se ta svatba pořád ještě může v masakr obrátit. Protože Támhleta určitě není tak trpělivá a klidná jako já.“
„Ty přece vůbec nejsi trpělivá a klidná!“
„Netvrdím, že jsem.“
Ozvalo se zaječení. Brownie na nic nečekala, zmáčkla plyn a rozjela se na východ.
…
„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se Hormona, když minuli[1] nájezd na dálnici a po silnici druhé třídy mířili dál na jih.
Brownie se ohlédla. „Do Golčova Jeníkova.“
„Tudy?“
„Trochu kličkujeme, abychom setřásli případné pronásledovatele,“ řekla Brownie. „Kdyby se ti zdálo, že nás někdo sleduje, v přihrádce je schovaných pár věcí, které nám pomůžou se ho zbavit.“
Hormona opatrně otevřela přihrádku a propátrala její obsah. „Tři banánové slupky, houba a želva?“ řekla nevěřícně.
„Houbu házej před nás, slupky a želvu za nás.“
„Moc vtipné, princezno Broskvičko,“ zakřenila se Hormona. „Proč vlastně jedeme do Golčova Jeníkova?“
„Potřebujeme se tam stavit na nádraží,“ vysvětlila Brownie, zatímco prudkým škubnutím volantu zahnula doprava.
„Co tam? Vlak do Polné pojede až na konci prázdnin.“
„Nebudeme čekat na vlak, jen se potřebujeme dostat do nádražní hospody,“ řekla Brownie.
„Právě jsme přejeli železniční trať,“ poukázala Hormona. „Jsem si jistá, že nějakou nádražku bychom našli i blíž. Nebo spíš našly,“ opravila se, „protože Von nám v tomhle stavu asi moc nepomůže.“
„Nevím, jestli by nám pomohl víc, kdyby byl vzhůru,“ zauvažovala Brownie.
„A teď si představ, že já s ním budu muset hledat celý rok svěřenské fondy,“ zhrozila se Hormona.
„Nechápu, proč Trumpál trval na tom, aby Von hledal trusty s vámi,“ povzdechla si Brownie. „Nikdy nebyl schopný nic najít. Před sexem nikdy nedokázal najít kondom, po sexu zase tričko. A to ani nemluvím o tom, co nikdy nenašel během sexu.“
„Jsou věci, které opravdu nepotřebuju vědět,“ obrátila Hormona oči v sloup.
„Nevíš, kde je nejbližší most přes Vltavu? Nerada bych jela přívozem. Když jsem jedním jela minule, potopila se dvě auta a málem i převozník. A to jsem jela na kole.“
„V plavkách?“ hádala Hormona.
Brownie zavrtěla hlavou.
Most přes Vltavu se jim naštěstí podařilo bez větších problémů najít. Protože se za nimi žádné podezřelé auto neobjevilo, bez dalšího kličkování pokračovali přes Neveklov, Bystřici a Vlašim východním směrem.
Jedinou krátkou přestávku udělaly na benzínové pumpě před Ledčí nad Sázavou. Brownie při placení vytáhla naditou peněženku a položila před obsluhu dvě dostatečně velké bankovky.
„Drobné si můžete nechat,“ naklonila se přes pult a nenápadně si upravila výstřih. „Ale budu na vás mít malinkou prosbičku, nevadí?“
„Hm,“ polkl pumpař.
„Vymažte kamerový záznam z dnešního dne. A kdyby se nějací podivíni v bílých kápích vyptávali, jestli tudy projížděla hezká blondýnka a ošklivá brunetka… au! Promiň, ošklivá modrovláska… au! A průměrně hezká modrovláska, tak jim řekněte, že tady byla jen Ildikó Famacska a cestuje domů do Székesféherváru.“
„Nevím, jestli vnímal aspoň jedno tvoje slovo,“ zapochybovala Hormona, když vyšly ven k autu.
„Potřebovala jsem jen odlákat jeho pozornost,“ usmála se Brownie, „abych mohla pod pult umístit nálož. Za pět minut to tady celé vyletí do povětří.“
„Moc vtipné,“ ušklíbla se Hormona.
Brownie se podívala na hodinky. „Za půl hodiny budeme v Golčově Jeníkově,“ odhadla. „Potřebuješ ještě něco zařídit? Koupit teplé spodní prádlo? Spacák? Stan? Vybrat peníze? Později už nemusí být příležitost.“
„Všechny úspory jsem vybrala už na letišti,“ odvětila Hormona. „Nejsem pitomá.“
„Promiň, někdy zapomínám,“ řekla Brownie a odemkla auto.
„To je tím, že inteligenční kvocient referenčního vzorku individuí, s kterými regulérně komunikuješ, je evidentně inferiorní.“
„Co?“
„Stýkáš se se samými idioty,“ přeložila Hormona a nastoupila.
„To mi připomíná… Garry si nějaké úspory vybral?“
Hormona pokrčila rameny.
„Uvědomuje si, že veškerý přístup k jeho účtu v karbanické bance je teď pod kontrolou Ty-tušíš-koho?“
„Ne.“
„Jestli si žádné peníze nevybral, teď už se k nim nedostane,“ vzdychla Brownie.
„Abych tlumočila Garryho přístup k věci, s obrovským balíkem peněz by nad Doktorem Vrdlmrsmrstem dokázal zvítězit každý,“ objasnila Hormona, zatímco se růžový Volkswagen rozjel z kopce do údolí Sázavy. „Hru, kterou už jednou vyhrál, chce tentokrát zkusit na vyšší obtížnost.“
„Tím začínají Trumpálova slova, že to musí dokázat jen s pomocí zrzavého kolohnáta a nesnesitelné šprtky, dávat smysl,“ rozesmála se Brownie, zatímco vjeli prudkým obloukem na ledečské náměstí.
…
Odhad byl přesný, takže po půl hodině jízdy brouk zastavil na špinavém asfaltovém prostranství před starou budovou starého golčovojeníkovského nádraží. Když Brownie a Hormona vystoupily, překvapil je závan studeného větru od severu.
„Zima se blíží,“ oklepala se Brownie.
„Je začátek srpna. I podzim je zatím daleko,“ nesouhlasila Hormona, ale i ji udeřil severák nepříjemně do tváře.
„Mluvím obrazně.“
Hormona se rozhlédla. „Žádnou hospodu tady nevidím.“
Brownie ukázala na neoznačené tmavě hnědé dveře v levém křídle nádražní budovy.
„Je to tajná karbanická hospoda, nemůžeš čekat obrovský vývěsní štít a blikající neony.“
„Koho napadlo zřídit ji zrovna tady?“
„Za Golčovým Jeníkovem byla od nepaměti křižovatka důležitá pro všechny karbanické pocestné,“ dala se do vysvětlování Brownie. „Cesta od Prahy se tam rozdělovala na tři. Rovně na Jihlavu a Vídeň, doleva na Chotěboř, Žďár a Brno. Uprostřed mezi nimi potom byla krátká odbočka k nejslavnějšímu hostinci a hráčskému doupěti v zemi. Podle tvaru křižovatky se tomu místu neřeklo jinak než…“
„Hospůdka na nádraží?“ přerušila ji Hormona ironicky.
„Když byla postavená železniční trať z Kolína do Havlíčkova Brodu, přestěhovala se ona hospoda sem. Po vybudování dálnice ji sice potkal jistý úpadek, ale…“
„Neříkej,“ přelétla Hormona pohledem praskající zdi nádraží.
„I tak má tato krčma pro všechny karbaníky obrovský význam,“ dořekla dotčeně Brownie. „Takže si seber Vona a běžte dovnitř. Garry už by tady měl být.“
„Ty s námi nepůjdeš?“ podivila se Hormona.
„Ani náhodou,“ řekla rozhodně Brownie.
Hormona si založila ruce v bok. „Pomůžeš mi ho aspoň vytáhnout? Zjevně se sám nezvedne.“
„Myslela jsem, že po pěti letech společného bydlení vím o tvé anatomii všechno,“ zacukaly Brownie koutky. „Co na to překvapení říkal Grape?“
„Vytáhnout Vona z auta,“ ukázala zrudlá Hormona.
„Už by se mohl vzbudit,“ usoudila Brownie a skrčila se zpátky do auta. Když nepomohlo pisklavé zatroubení klaksonu, naklonila se dozadu a pokusila se ho probudit několika prudkými políčky. Když ani to nezabralo, vytáhla zpod sedadla spolujezdce plastovou lahev s destilovanou vodou. Otevřela ji a chrstla Vonovi do obličeje, ale opět bez úspěchu.
„Zkus to taky, Hormono,“ vzdychla unaveně Brownie.
„Vstávej, Vone!“ zabušila Hormona do střechy auta.
„Díky za snahu,“ štěkla Brownie a zatřásla s Vonem. „Chlupáčku, vstávej! Když se vzbudíš, vezmeme tě s Hormonou do trojky!“
Hormona znovu bouchla do kapoty. „Neslibuj něco, co nemůžeš splnit!“
„Ale já to můžu splnit, víš?“ uculila se Brownie.
„Ale já ne,“ zavrčela Hormona.
„Budeš se divit, ale nemyslela jsem…“
„S tím souhlasím,“ přikývla Hormona a jemně zaťukala prsty na zadní okno auta. „Vone, oběd! Polévka s játrovými knedlíčky, moravský vrabec, knedlík, zelí. A jako moučník…“
„Řekl tady někdo moučník?“
„Bingo, tak si vemte z kufru batohy a padejte,“ zatleskala Brownie. Pak si znovu nasadila červenou paruku. „Já musím ještě něco zařídit.“
Hormona vytáhla ze záňadří srolovaný papír. „Když už budeš v tom zařizování, stav se s tímhle na karbanické matrice.“
„Služebníček,“ ušklíbla se Brownie a vyrazila k autu.
„Hele,“ otočila se na ni ještě Hormona, „a vážně by na tu svatbu spadl meteorit a zabil všechny v okruhu dvou set kilometrů?“
„Psali to na internetu,“ přikývla Brownie.
„To by bylo blbý,“ zamračila se Hormona. „To už bych se nikdy neviděla s Majkem.“
3 komentáře:
Toľko otázok? Kto je Majk? A kto viezol Garryho?
Majk je úchylák: http://hanahana.cz/strip_spol/?show=92
Kdo vezl Garryho, se dozvíme v příští kapitole :)
Garryho Pokera som objavila asi pred siedmimi rokmi a odvtedy som celú sériu prečítala niekoľkokrát.
Nový diel mi vždy zlepší deň.
Vďaka,
K
Okomentovat