Monday you can fall apart
Tuesday Wednesday break my heart
Oh, Thursday doesn't even start
It's Friday I'm in love
[The Cure: Friday I’m In Love (1992)]
Kapitola III
Von
Von otevřel okno a vyhlédl z rozjíždějícího se vlaku. Garry ho strhl na sedačku právě ve chvíli, kdy zpoza rohu stanice Golčův Jeníkov vyběhla dvojice mužů v bílých kápích. Von pozoroval, jak si je oba vztekle sundali a hodili na zem, zatímco hleděli na mizející vlak.
„Ten plešatý hromotluk je Antonín Doholov a ten malý tlusťoch je Bublín Koule,“ ukázal Garry.
„Jak to víš?“ zamračila se Hormona.
„Hm… jen hádám,“ mlžil Garry. „Holohlavý se jmenuje Doholov, tlustý zase Koule. To přece dává smysl. Jak jinak by se měli jmenovat?“
Hormona zúžila oči. „Nezdají se ti znovu ty sny o Vrdlmrsmrstovi, že ne, Garry?“
„Ne-e,“ zavrtěl Garry rozhodně hlavou. „Chodil jsem přece ke Grapeovi na relaxační tréninky mysli. Z těch jeho hodin mám dodneška tak vygumovaný mozek, že už se mi nezdá vůbec nic. Ani o Palmě a Pastě, jak se procházejí ve vlaku v plavkách! Přitom to byl můj oblíbený sen!“
„Vygumovaný mozek jsi měl vždycky,“ ušklíbla se Hormona.
„Kromě toho, kdyby se mi občas náhodou zjevilo ve snu, co Vrdlmrsmrst kutí po nocích, tak to přece nemůže být na škodu,“ nadhodil Garry nenápadně.
„Ale co když je to propojení oboustranné?“ zalomila rukama Hormona. „Pak by Ty-tušíš-kdo mohl zase vidět, co kutíš po nocích ty, Garry!“
„Aspoň ušetří za erotický kanál,“ odtušil Von.
„Vone!“
„Spíš za kanál o ručních pracích.“
„Hormono!“ zrudl Garry. „Já nikdy…“
„Kdo tvrdí, že to nikdy nedělal, dělá to dodnes,“ usmála se na něj Hormona.
„Dobře, možná párkrát…“
„…denně,“ doplnil ho Von škodolibě.
„Říká Vonánek – Onánek,“ nakopl ho Garry do holeně.
Hormoně náhle ztuhl pobavený výraz ve tváři.
„Co je?“ všiml si Garry.
„Ale, probleskla mi hlavou taková šílená noční můra,“ hlesla zbledlá Hormona.
„Taky se ti začal zjevovat v hlavě Ty-tušíš-kdo?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Hormona. „Jen jsem si představila, že s vámi budu muset strávit půl roku v prťavém stanu pro dva, bez jakéhokoli klidu a soukromí! Koupat se a čistit si zuby budeme moct jenom v potoce, přičemž je mi naprosto jasné, že mýdlo s sebou nemáte a kartáček na zuby ztratíte hned první týden!“
„Ten stan není tak malý,“ hájil svůj majetek Von. „Naši si ho pořídili, když vyráželi na svatební cestu…“
„Brr,“ otřásla se Hormona. „Zaprvé: při představě, že v tom stanu byl s největší pravděpobností počat nejméně jeden Vlezlej…“
„Naši v tom stanu trávili skoro každé léto,“ zamyslel se Von a začal počítat na prstech. „A je pravda, že já i většina mých bratrů jsme narození na jaře…“
„Nemluv o tom!“ zacpávala si Hormona marně uši. „A zadruhé: předpokládám… a doufám, že vaši trávili v tom stanu čas jen ve dvou!“
„Ale pohodlně se jim tam vešel i Tlustej Ferda, samovar a nafukovací lehátko.“
„To nafukovací lehátko jsi s sebou doufám nevzal,“ zaúpěla Hormona. „A nechci vědět, kdo nebo co je Tlustej Ferda.“
„Trpaslík,“ ozřejmil Von. „Sádrový trpaslík,“ doplnil raději, když viděl, že Hormoně těkají zorničky i koutky úst z usilovného přemýšlení, jestli chce toto téma blíže objasnit, nebo na něj raději co nejrychleji zapomenout.
„Takže je to prostě stan pro dva!“ odsekla Hormona.
„Tak se trochu zmáčkneme, boj proti zlu vyžaduje oběti,“ mávl rukou Garry.
„Zmáčkni se s Vonem. Já budu asi radši spát pod širákem,“ zabručela Hormona. „To jste vážně nebyli schopní sehnat nějaký větší?“
„Drsoňovi mají takový obrovský stan se dvěma oddělenými místnostmi, do kterého se vejdou i kola,“ vzpomněl si Garry. „Přitom na to, jak je velký, je docela lehký, protože má tyče z titanu nebo z čeho. To vaše prastaré áčko bude, Vone, možná i těžší… au! Co… to… děláš, ty krávo?“
Hormona, která ho držela pod krkem a cloumala s ním, ho pustila a odsedla si od něj.
„Promiň,“ zavrčela. „Měla jsem takové vnuknutí, že bude lepší přidat se na stranu Ty-tušíš-koho a uškrtit tě! Stan se dvěma místnostmi!“
Garry si dotčeně uhladil límeček košile.
„Možná ale nebude od věci, když se nejdřív zastavíme někde, kde se budeme moct vyspat v normálních postelích, vykoupat se a převléknout,“ promluvil nečekaně rozumně. „Současně budeme mít příležitost ještě jednou probrat, co musíme vzít s sebou, a možná i pár užitečných věci přibalit.“
„To zní fajn, ale ty znáš nějaké takové místo?“ zeptal se Von.
„Polná,“ řekl Garry rozhodně. „V podstatě tím směrem i jedeme.“
„Nemůžeme se uprostřed prázdnin najednou objevit ve škole,“ nesouhlasila Hormona. „Škola je to první místo, kde nás Smrtikibicové budou hledat.“
„Možná tebe,“ zahučel Von. „Mě určitě ne.“
„A škola je zavřená! Museli bychom se tam vloupat,“ kousla se Hormona zamyšleně do spodního rtu. „Je pravda, že v knihovně by se asi ještě našlo pár knížek o karbanické historii, které by se nám mohly hodit, ale…“
„Dost!“ zarazil ji Garry dřív, než by začala vyjmenovávat kompletní dílo Bořislava Rérycha a vysvětlovat jeho význam pro boj proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi. „Rozhodně jsem neměl v úmyslu dostat se do školy!“
„Tak kam?“ vyhrkli Von a Hormona téměř jednohlasně.
„Flekův dům, Sezimovo náměstí třináct,“ mrkl na ně Garry.
„To je druhé místo, kde nás Smrtikibicové budou hledat,“ oponovala Hormona.
„Nebudou. Dům je zamčený! A Barbecue Le-Branžová přece dosáhla soudního příkazu, že do domu nikdo nesmí vstoupit,“ hájil Garry svůj nápad.
„A jak se tam dostaneme my, chytráku?“ pokračovala Hormona ve zpochybňování Garryho plánu.
„Mám klíč,“ vytáhl Garry z kapsy velký mosazný klíč. „Je to přece můj dům!“
„Nosíš klíč od Flekova domu v kapse svatebních kalhot?“ podivila se Hormona. „Proč?“
„Snad si nemyslíš, že jsem měl v plánu strávit svatební noc v Brajglu? A nechtěl jsem tuhle scénu protahovat tím, že bych čtvrt hodiny štrachal v batohu,“ vysvětlil Garry.
„Klíče od Flekova domu měli i všichni vyšší důstojníci Neřádu,“ připomněl Von. „Kromě Trumpála ho měl určitě i Lotkien, Hooková, Pošuk Woody, Mamlas Fušer, Grape…“
„Budeme to muset risknout,“ otočila Hormona. „Někde přespat musíme.“
„Ale, co když tam uprostřed noci vtrhne Grape?“ znejistěl Garry.
„Jak jsi správně řekl, boj proti zlu vyžaduje oběti,“ rozhodla Hormona. „Když nebudeme ochotní podstoupit trochu rizika, Ty-tušíš-koho nikdy neporazíme.“
„Jízdenky, prosím!“ přerušila je ostře průvodčí. Von z jejího lehce zmateného hlasu nabyl dojmu, že už je asi nějakou chvíli poslouchá.
„Třikrát do Polné!“ zahulákal Garry.
„Vy už máte asi dost, co?“ uchechtla se průvodčí.
„Jedeme ze svatby,“ usmála se omluvně Hormona.
Průvodčí zamyšleně přejela pohledem z Hormony na Garryho a zase zpátky. Pak se podívala i na Vona.
„Myslela jsem, že Garry Poker si má brát Támhletu Vlezlou,“ zarazila se průvodčí.
„Asi jste si nás s někým spletla,“ řekla Hormona nevinně. „Já jsem Arlena Nermalová a tohle jsou mí kamarádi Garfield Pooky a Jon… Jon. Přijeli jsme z ciziny na svatbu našeho kamaráda Odieho Lymana.“
Průvodčí si významně poklepala na nos: „Nemyslete si, že nepoznám, že patříte k tomu spolku. Víte, kolikrát ročně nastoupí v Golčově Jeníkově opilci v komických převlecích, co mají divná jména a dožadují se jízdenky do Polné?“ Pokrčili rameny. Průvodčí už naštěstí dál nevyzvídala, prodala jim jízdenky do Havlíčkova Brodu a zmizela ke dveřím, protože vlak zastavil v Pohledi.[1]
„Musíme být opatrnější,“ zasyčela Hormona. „Zjevně nás každý pozná!“
„To je kvůli Vonovi!“ zvedl Garry obviňující prst. „Jako jediný nemá paruku!“
„Nebo tím, že křičíme na celý vlak,“ nadhodila Hormona. „Vydáváme se za zahraniční studenty na výletě, měli bychom se podle toho chovat.“
„Jsme opilí a vyřváváme tady nesmysly, v čem je problém?“ nechápal Von.
Přesto se raději ztišili a bez dalšího budění pozornosti dojeli až do Havlíčkova Brodu. Přestoupili na poslední spoj autobusové linky 600 080 Havlíčkův Brod – Vysoká – Šlapanov – Polná, který je v souladu s jízdním řádem a linkovou orientací umístěnou za čelním sklem odvezl do hm… malebného městečka v srdci Vysočiny. Řidič nicméně nepodlehl Garryho naléhání, aby jim zastavil přímo na Sezimově náměstí, ale odvezl je až na autobusovém nádraží, nacházející se půlnočním směrem od centra města, na místě bývalého Školského rybníka založeného v patnáctém století. V roce 1880 ho od města zakoupilo právovárečné měšťanstvo, později byl využíván pro veřejné bruslení i hokejové zápasy, přičemž od roku 1933 byl dokonce osvětlen. Po roce 1941 byl ale postupně zavezen a jeho pozůstatky byly definitivně zlikvidovány v letech 1992 až 1993 při výstavbě autobusového nádraží. Tyto informace ale byly přinejmenším Garrymu a Vonovi zcela lhostejné, takže se na stanovišti autobusů nijak nezdržovali a vyrazili pěšky do krátkého kopce k děkanskému chrámu Nanebevzetí Panny Marie, dominantě města.
I ten však minuli zcela bez povšimnutí a prošli úzkou uličkou mezi chrámem a děkanstvím na Sezimovo náměstí. Po chodníku na jeho severní straně prošli kolem domu č. p. 13, který jim ani nestál za pohled. Zastavili se až o pár vchodů dál, kde byl v zemi špinavý kovový poklop. Když si byli jistí, že se nikdo nedívá, zvedli jej a po kamenném schodišti vstoupili do podzemí.
Von si všiml, že i Sezimovo náměstí se od nástupu Vy-tušíte-koho velmi proměnilo. Zdejší obchody byly povětšinou zavřené. V restauracích se sice svítilo, ale zahrádky před vchody byly pryč a všichni hosté se zdržovali uvnitř. To Garrymu, Vonovi i Hormoně více než vyhovovalo. Rozhlédli se a vklouzli do úzkého průchodu mezi domy 12 a 14. Skrčili se, aby nepřetrhli červenobílou pásku s nápisem ‚Vstup zakázán!‘, a stanuli před dveřmi Flekova domu.
Garry se naposledy rozhlédl, zda se náhodou nedívá nějaký Smrtikibic, a vytáhl z kapsy klíč. Odemkl a všichni se protáhli dovnitř, do prostorné haly. Světla v ní se najednou rozsvítila. Hromada špinavého prádla uprostřed haly se vztyčila a získala podobu Nigruse Trumpála, nedávno zavražděného polenského ředitele.
„Ty! Můžeš za to ty!“ obvinila je hlasem, který se rozléhal ze všech koutů místnosti. Pak se začala pomalu přibližovat.
„Ten plešatý hromotluk je Antonín Doholov a ten malý tlusťoch je Bublín Koule,“ ukázal Garry.
„Jak to víš?“ zamračila se Hormona.
„Hm… jen hádám,“ mlžil Garry. „Holohlavý se jmenuje Doholov, tlustý zase Koule. To přece dává smysl. Jak jinak by se měli jmenovat?“
Hormona zúžila oči. „Nezdají se ti znovu ty sny o Vrdlmrsmrstovi, že ne, Garry?“
„Ne-e,“ zavrtěl Garry rozhodně hlavou. „Chodil jsem přece ke Grapeovi na relaxační tréninky mysli. Z těch jeho hodin mám dodneška tak vygumovaný mozek, že už se mi nezdá vůbec nic. Ani o Palmě a Pastě, jak se procházejí ve vlaku v plavkách! Přitom to byl můj oblíbený sen!“
„Vygumovaný mozek jsi měl vždycky,“ ušklíbla se Hormona.
„Kromě toho, kdyby se mi občas náhodou zjevilo ve snu, co Vrdlmrsmrst kutí po nocích, tak to přece nemůže být na škodu,“ nadhodil Garry nenápadně.
„Ale co když je to propojení oboustranné?“ zalomila rukama Hormona. „Pak by Ty-tušíš-kdo mohl zase vidět, co kutíš po nocích ty, Garry!“
„Aspoň ušetří za erotický kanál,“ odtušil Von.
„Vone!“
„Spíš za kanál o ručních pracích.“
„Hormono!“ zrudl Garry. „Já nikdy…“
„Kdo tvrdí, že to nikdy nedělal, dělá to dodnes,“ usmála se na něj Hormona.
„Dobře, možná párkrát…“
„…denně,“ doplnil ho Von škodolibě.
„Říká Vonánek – Onánek,“ nakopl ho Garry do holeně.
Hormoně náhle ztuhl pobavený výraz ve tváři.
„Co je?“ všiml si Garry.
„Ale, probleskla mi hlavou taková šílená noční můra,“ hlesla zbledlá Hormona.
„Taky se ti začal zjevovat v hlavě Ty-tušíš-kdo?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Hormona. „Jen jsem si představila, že s vámi budu muset strávit půl roku v prťavém stanu pro dva, bez jakéhokoli klidu a soukromí! Koupat se a čistit si zuby budeme moct jenom v potoce, přičemž je mi naprosto jasné, že mýdlo s sebou nemáte a kartáček na zuby ztratíte hned první týden!“
„Ten stan není tak malý,“ hájil svůj majetek Von. „Naši si ho pořídili, když vyráželi na svatební cestu…“
„Brr,“ otřásla se Hormona. „Zaprvé: při představě, že v tom stanu byl s největší pravděpobností počat nejméně jeden Vlezlej…“
„Naši v tom stanu trávili skoro každé léto,“ zamyslel se Von a začal počítat na prstech. „A je pravda, že já i většina mých bratrů jsme narození na jaře…“
„Nemluv o tom!“ zacpávala si Hormona marně uši. „A zadruhé: předpokládám… a doufám, že vaši trávili v tom stanu čas jen ve dvou!“
„Ale pohodlně se jim tam vešel i Tlustej Ferda, samovar a nafukovací lehátko.“
„To nafukovací lehátko jsi s sebou doufám nevzal,“ zaúpěla Hormona. „A nechci vědět, kdo nebo co je Tlustej Ferda.“
„Trpaslík,“ ozřejmil Von. „Sádrový trpaslík,“ doplnil raději, když viděl, že Hormoně těkají zorničky i koutky úst z usilovného přemýšlení, jestli chce toto téma blíže objasnit, nebo na něj raději co nejrychleji zapomenout.
„Takže je to prostě stan pro dva!“ odsekla Hormona.
„Tak se trochu zmáčkneme, boj proti zlu vyžaduje oběti,“ mávl rukou Garry.
„Zmáčkni se s Vonem. Já budu asi radši spát pod širákem,“ zabručela Hormona. „To jste vážně nebyli schopní sehnat nějaký větší?“
„Drsoňovi mají takový obrovský stan se dvěma oddělenými místnostmi, do kterého se vejdou i kola,“ vzpomněl si Garry. „Přitom na to, jak je velký, je docela lehký, protože má tyče z titanu nebo z čeho. To vaše prastaré áčko bude, Vone, možná i těžší… au! Co… to… děláš, ty krávo?“
Hormona, která ho držela pod krkem a cloumala s ním, ho pustila a odsedla si od něj.
„Promiň,“ zavrčela. „Měla jsem takové vnuknutí, že bude lepší přidat se na stranu Ty-tušíš-koho a uškrtit tě! Stan se dvěma místnostmi!“
Garry si dotčeně uhladil límeček košile.
„Možná ale nebude od věci, když se nejdřív zastavíme někde, kde se budeme moct vyspat v normálních postelích, vykoupat se a převléknout,“ promluvil nečekaně rozumně. „Současně budeme mít příležitost ještě jednou probrat, co musíme vzít s sebou, a možná i pár užitečných věci přibalit.“
„To zní fajn, ale ty znáš nějaké takové místo?“ zeptal se Von.
„Polná,“ řekl Garry rozhodně. „V podstatě tím směrem i jedeme.“
„Nemůžeme se uprostřed prázdnin najednou objevit ve škole,“ nesouhlasila Hormona. „Škola je to první místo, kde nás Smrtikibicové budou hledat.“
„Možná tebe,“ zahučel Von. „Mě určitě ne.“
„A škola je zavřená! Museli bychom se tam vloupat,“ kousla se Hormona zamyšleně do spodního rtu. „Je pravda, že v knihovně by se asi ještě našlo pár knížek o karbanické historii, které by se nám mohly hodit, ale…“
„Dost!“ zarazil ji Garry dřív, než by začala vyjmenovávat kompletní dílo Bořislava Rérycha a vysvětlovat jeho význam pro boj proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi. „Rozhodně jsem neměl v úmyslu dostat se do školy!“
„Tak kam?“ vyhrkli Von a Hormona téměř jednohlasně.
„Flekův dům, Sezimovo náměstí třináct,“ mrkl na ně Garry.
„To je druhé místo, kde nás Smrtikibicové budou hledat,“ oponovala Hormona.
„Nebudou. Dům je zamčený! A Barbecue Le-Branžová přece dosáhla soudního příkazu, že do domu nikdo nesmí vstoupit,“ hájil Garry svůj nápad.
„A jak se tam dostaneme my, chytráku?“ pokračovala Hormona ve zpochybňování Garryho plánu.
„Mám klíč,“ vytáhl Garry z kapsy velký mosazný klíč. „Je to přece můj dům!“
„Nosíš klíč od Flekova domu v kapse svatebních kalhot?“ podivila se Hormona. „Proč?“
„Snad si nemyslíš, že jsem měl v plánu strávit svatební noc v Brajglu? A nechtěl jsem tuhle scénu protahovat tím, že bych čtvrt hodiny štrachal v batohu,“ vysvětlil Garry.
„Klíče od Flekova domu měli i všichni vyšší důstojníci Neřádu,“ připomněl Von. „Kromě Trumpála ho měl určitě i Lotkien, Hooková, Pošuk Woody, Mamlas Fušer, Grape…“
„Budeme to muset risknout,“ otočila Hormona. „Někde přespat musíme.“
„Ale, co když tam uprostřed noci vtrhne Grape?“ znejistěl Garry.
„Jak jsi správně řekl, boj proti zlu vyžaduje oběti,“ rozhodla Hormona. „Když nebudeme ochotní podstoupit trochu rizika, Ty-tušíš-koho nikdy neporazíme.“
„Jízdenky, prosím!“ přerušila je ostře průvodčí. Von z jejího lehce zmateného hlasu nabyl dojmu, že už je asi nějakou chvíli poslouchá.
„Třikrát do Polné!“ zahulákal Garry.
„Vy už máte asi dost, co?“ uchechtla se průvodčí.
„Jedeme ze svatby,“ usmála se omluvně Hormona.
Průvodčí zamyšleně přejela pohledem z Hormony na Garryho a zase zpátky. Pak se podívala i na Vona.
„Myslela jsem, že Garry Poker si má brát Támhletu Vlezlou,“ zarazila se průvodčí.
„Asi jste si nás s někým spletla,“ řekla Hormona nevinně. „Já jsem Arlena Nermalová a tohle jsou mí kamarádi Garfield Pooky a Jon… Jon. Přijeli jsme z ciziny na svatbu našeho kamaráda Odieho Lymana.“
Průvodčí si významně poklepala na nos: „Nemyslete si, že nepoznám, že patříte k tomu spolku. Víte, kolikrát ročně nastoupí v Golčově Jeníkově opilci v komických převlecích, co mají divná jména a dožadují se jízdenky do Polné?“ Pokrčili rameny. Průvodčí už naštěstí dál nevyzvídala, prodala jim jízdenky do Havlíčkova Brodu a zmizela ke dveřím, protože vlak zastavil v Pohledi.[1]
„Musíme být opatrnější,“ zasyčela Hormona. „Zjevně nás každý pozná!“
„To je kvůli Vonovi!“ zvedl Garry obviňující prst. „Jako jediný nemá paruku!“
„Nebo tím, že křičíme na celý vlak,“ nadhodila Hormona. „Vydáváme se za zahraniční studenty na výletě, měli bychom se podle toho chovat.“
„Jsme opilí a vyřváváme tady nesmysly, v čem je problém?“ nechápal Von.
Přesto se raději ztišili a bez dalšího budění pozornosti dojeli až do Havlíčkova Brodu. Přestoupili na poslední spoj autobusové linky 600 080 Havlíčkův Brod – Vysoká – Šlapanov – Polná, který je v souladu s jízdním řádem a linkovou orientací umístěnou za čelním sklem odvezl do hm… malebného městečka v srdci Vysočiny. Řidič nicméně nepodlehl Garryho naléhání, aby jim zastavil přímo na Sezimově náměstí, ale odvezl je až na autobusovém nádraží, nacházející se půlnočním směrem od centra města, na místě bývalého Školského rybníka založeného v patnáctém století. V roce 1880 ho od města zakoupilo právovárečné měšťanstvo, později byl využíván pro veřejné bruslení i hokejové zápasy, přičemž od roku 1933 byl dokonce osvětlen. Po roce 1941 byl ale postupně zavezen a jeho pozůstatky byly definitivně zlikvidovány v letech 1992 až 1993 při výstavbě autobusového nádraží. Tyto informace ale byly přinejmenším Garrymu a Vonovi zcela lhostejné, takže se na stanovišti autobusů nijak nezdržovali a vyrazili pěšky do krátkého kopce k děkanskému chrámu Nanebevzetí Panny Marie, dominantě města.
I ten však minuli zcela bez povšimnutí a prošli úzkou uličkou mezi chrámem a děkanstvím na Sezimovo náměstí. Po chodníku na jeho severní straně prošli kolem domu č. p. 13, který jim ani nestál za pohled. Zastavili se až o pár vchodů dál, kde byl v zemi špinavý kovový poklop. Když si byli jistí, že se nikdo nedívá, zvedli jej a po kamenném schodišti vstoupili do podzemí.
Von si všiml, že i Sezimovo náměstí se od nástupu Vy-tušíte-koho velmi proměnilo. Zdejší obchody byly povětšinou zavřené. V restauracích se sice svítilo, ale zahrádky před vchody byly pryč a všichni hosté se zdržovali uvnitř. To Garrymu, Vonovi i Hormoně více než vyhovovalo. Rozhlédli se a vklouzli do úzkého průchodu mezi domy 12 a 14. Skrčili se, aby nepřetrhli červenobílou pásku s nápisem ‚Vstup zakázán!‘, a stanuli před dveřmi Flekova domu.
Garry se naposledy rozhlédl, zda se náhodou nedívá nějaký Smrtikibic, a vytáhl z kapsy klíč. Odemkl a všichni se protáhli dovnitř, do prostorné haly. Světla v ní se najednou rozsvítila. Hromada špinavého prádla uprostřed haly se vztyčila a získala podobu Nigruse Trumpála, nedávno zavražděného polenského ředitele.
„Ty! Můžeš za to ty!“ obvinila je hlasem, který se rozléhal ze všech koutů místnosti. Pak se začala pomalu přibližovat.
14 komentářů:
Jé, kapitola. Už som prestával veriť. A teraz ju rýchlo prečítať.
Jsem strašně moc ráda, že Garyho dobrodružství pořád pokračují. Občas nahlédnu a těším se, jak si jednou dám celou sérii znovu a najednou.
Ať žije nesmrtelný Nigrus Trumpál!
Děkuji denice
Pohled a Pohleď, ja ja, srdce sotouse zaplesalo.
Už aby byly Vánoce, tempo kapitola ročně mě dělá nedočkavým.
Už to je viac ako rok. Prestávam veriť.
Já pořád věřím. Tak snad se dočkáme už brzo...
Ahoj, dúfam, že žiješ. Prosím píš ďalej. <3
Kdy bude nová kapitola?
Já to ještě nevzdal.
Autore, autorko věz, že tě budu náležitě otravovat.
Jsou to dva roky a já ještě nezapomněl.
Už to je viac, ako dva roky. Už je to viac ako tri roky.
Tak tak, pořád jsme tady. Pořád věříme.
Přesně. My to jen tak nevzdáme...
Okomentovat