7-II: Píseň piků a křížů

Část druhá: Píseň piků a křížů

„Marty!“ zaklepal Rohn Lotkien na dveře pokoje svého syna. „Jsi tam?“
Mladík oslovený jako Marty – pravděpodobně proto, že se tak jmenoval, i když v karbanickém světě nikdy nevíte – si s povzdechem přeměřil vzdálenost mezi otevřeným oknem do zahrady a pracovním stolem, u kterého seděl.
„Jo,“ zabručel nakonec.

„Pohotovost!“ vykřikl Rohn Lotkien. „Garry volá o pomoc!“‚A Lotkien odpoví,‘ ušklíbl se v duchu Marty. „Kde byl Garry, když se mi ve školce smáli, že jsem vlkodlak? Kde byl Garry, když mi ve třetí třídě ukradli kolo? Kde byl Garry…“
„Ale no tak! Garrymu musíš pomoct! Zachránil karbanický svět! Dokonce dvakrát. Všichni jsme jeho dlužníky.“
„Já mu nic nedlužím!“ přerušil ho Marty. „Nemůžu jezdit přes půl republiky pokaždé, když potřebuje posekat trávník nebo nemůže najít brýle. Které mimochodem ani nenosí!“
Lotkien se při vzpomínce na povedený apríl pousmál, ale hned zase zvážněl. „Tentokrát jde o důležitou věc. Jak určitě víš, Garry zachránil karbanický svět…“
„Vážně?“ vyprskl Marty.
„A rád by svá dobrodružství vydal knižně,“ ignoroval Rohn Lotkien jeho ironii. „Má teď ale dost práce na ministerstvu. Navíc víš, jak je Garry skromný. Příliš by umenšil svoje zásluhy a zveličil roli ostatních. Proto je potřeba, aby se napsání Garryho příběhu ujal někdo, kdo dokáže být nestranný a objektivní.“
„Ale jak bych mohl popsat Garryho dobrodružství! Já u toho přece vůbec nebyl! Narodil jsem se jen pár měsíců před bitvou o Polnou!“
„A právě díky tomu dokážeš být nestranný a objektivní!“ plácl se Lotkien hřbetem ruky do dlaně. „Kdybys byl u toho, akorát by tě zbytečně pletly vzpomínky a emoce!“
„Jenže… já přece nejsem žádný spisovatel! Nikdy jsem nic nenapsal, kromě slohovky o tom, co jsem dělal o prázdninách. Na dvě a půl stránky! Kterou jsem opsal od spolužáka!“ pokoušel se Marty se ještě bránit.
„Aby ti usnadnil rozhodování, posílá ti Garry z ministerstva dárek od daňových poplatníků,“ sáhl Rohn do chodby a vytáhl koženou brašnu. Když ji položil na stůl a otevřel, ukázalo se, že ukrývala jeden z nejnovějších modelů přenosného počítače.
Marty zaváhal. „Stejně to nezvládnu.“
„Proč ne?“ usmál se Lotkien a poklepal na notebook. Ten se s tichým zabzučením zapnul. „Máš všechno, co potřebuješ.“
„To je právě ten problém. Nic mi nechybí,“ zabručel Marty. „Spisovatel potřebuje trpět, aby mohl tvořit! Nebo mít aspoň nějaké trauma z dětství! A moje dětství bylo úplně šťastné a bezproblémové. Byli jste na mě hodní, ve škole jsem měl vždycky samé jedničky…“ chrlil vyčítavě.
Lotkien se zamyslel. „Možná nejvyšší čas ti říct, že jsi adoptovaný.“
„To už jste mi přece prozradili, když mi bylo deset,“ vzdychl Marty. „A nevadí mi to.“
„A co bys řekl tomu, že tvůj otec se narodil jako žena a tvoje matka zase jako muž,“ zkusil to ještě Lotkien.
Marty si odfrkl. „Prosím tě, tati… nebo mami,“ zakřenil se, „máme jednadvacáté století. Co jako?“
Rohn Lotkien se ztěžka posadil na synovu postel. „Je tady ještě jedna věc, kterou ti musíme říct, ale vždycky jsme to odkládali.“
„Co?“ zakoulel očima Marty. „Našli jste mě jako mimino v únikovém modulu po havárii mimozemské lodi? Spadl jsem jako dítě do sudu s radioaktivním odpadem? Mám nějaké utajované superschopnosti?“
Ne, to zrovna ne,“ zklamal ho otec. „Víš, ten důvod, proč chceme, abys Garryho příběh napsal právě ty, není jen to, že Garry zrovna nemá čas. Dobře víš, že jsi jako dítě vždycky trávil u Garryho hodně času a máte k sobě blízko. Garry Poker…“
„Dost!“ zděsil se Marty Lotkien. „Nechci to slyšet!“
„Garry Poker je tvůj…“
„Napíšu to!“ vykřikl Marty. „Slibuju! Už nic neříkej!“
„Děkuju,“ poplácal ho Rohn po rameni.
„Akorát nevím, jak na to,“ svěsil Marty hlavu.
„Nemůže to být přece tak složité. Garry ti to přece celé tolikrát vyprávěl.“
„To mám popisovat celé Garryho studium v Polné?“ zděsil se Marty. „Čtyři… pět let školy, letní tábor, závěrečný boj s Tušili-jsme-kým… to vyjde na dobrých sedm dílů!“
„Garry potřebuje napsat jenom konec,“ uklidnil ho Lotkien. „Až do své svatby už to má napsané. A klidně se můžeš poptat ostatních zasloužilých bojovníků, ať to máš i z jejich pohledu. Pamatuj, co jsem ti říkal: nestranný a objektivní! Nemusíš se bát ukázat Garryho občas v trochu horším světle, než jak ho všichni znají z učebnic.“
„Marty se na něj nedůvěřivě otočil. „Tohle není z Garryho hlavy. To jste upekli s Dangerovou?“
„Profesorkou Dangerovou,“ opravil ho automaticky Lotkien. „A mýlíš se, tenhle nápad pochází přímo z nejvyššího velitelství Ne… hm… nejmenované tajné organizace.“
„Tak tohle jste upekli včera na výjezdním zasedání Neřádu,“ zúžil oči Marty.
„Nevím, o čem mluvíš. A ty doufám také ne, jinak bych tě musel zabít. Včera jsem byl na srazu motorkářů u rybníku Neřád[1],“ řekl Lotkien.
„Garryho putování za svěřenskými fondy není zrovna zábavné,“ zamyslel se Marty. „Můžu ho trochu oživit? Můžou tam být rytíři? A draci?“
„Co by v příběhu o boji proti Pánu falešných karet dělali draci? Snaž se držet při zemi.“
„Oživlé mrtvoly?“
„Ne.“
„Tak můžu nechat aspoň všechny umřít?“
„Lidi by to mohli přestat číst, kdybys jim zabil jejich oblíbenou postavu!“
„Tak můžu nechat aspoň někoho umřít?“
Rohn zaváhal. „S rozumem,“ řekl nakonec.
Marty se ušklíbl a otočil se k notebooku. „Nechám umřít aspoň tebe s mamkou. A ze mě se stane nebohý sirotek, o kterého se bude muset postarat Garry Poker, jeho…“ Zbytek věty už zanikl v tichém klapání klávesnice. Martin R. R. Lotkien se dal do práce.

---

[1] Rybník tohoto jména opravdu existuje a nachází se na Svatojiřském potoce, u obce Žerčice v okrese Mladá Boleslav.