Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

sobota 21. září 2019

7-I/10: Sedm nábojů

Přijíždí pan Nezdvořáček a potřebuje doktora * Garry a Támhleta řeší užívání společného příjmení * Na žádné svatbě by neměl chybět ženichův otec * Mezinárodní kodex zlých a zákeřných padouchů komplikuje situaci * Druhá nejoddanější a nejschopnější služebnice Temného hráče má další zářez na pažbě * Věta ‚Hybrid je tady‘ se ukazuje jako vždy zcela nadbytečná

Kapitola desátá:

Sedm nábojů


Sedmá z devíti

Do hlavního svatebního stanu dolehl kvílivý zvuk přetíženého motoru. ‚Že by nějaký opozdilý host?‘ pomyslel si Garry a začal se ze zvědavosti rozhlížet. Támhleta, která stála vedle něj, mu okamžitě otočila hlavu zpátky dopředu na oddávajícího.
Ten si nervózně odkašlal. „Ptal jsem se, jestli si berete dobrovolně zde přítomnou Támhletu Ano Tu Myslíme Vlezlou.“
Ozvala se rána. To už se vyděšeně otočila i Támhleta a vykřikla.
Jeden z trámů po jejich levé ruce (tedy poté, co se otočili zády k oddávajícímu, už byl po jejich pravé ruce) se povážlivě naklonil. Jeden z odvážnějších hostů odhrnul plachtoví, takže mohli identifikovat příčinu. Do sloupu narazilo auto. S pomocí tří nejblíže stojících Vlezlejch se řidič vysoukal ven.
„Do-do-do-doktor…“
„Doktora! Potřebuje doktora!“
Řidič, v kterém Garry poznal pana Nezdvořáčka, podřízeného a příležitostného řidiče pana Vlezlýho, zoufale zavrtěl hlavou.
„Do-doktor… Vrdm… rnsprst…“
„Kousl se do jazyka, nemůže pořádně mluvit!“
„Sakra! Vy-tušíte-kdo! Je na cestě sem!“
Garry zaklel. Tahle svatba od začátku neprobíhala podle jeho plánů, což by ještě nebylo tak strašné, protože on žádné svatební plány neměl, ale neprobíhala ani podle Támhletiných plánů, což začínalo zbytečně vystavovat jeho i ostatní hosty ohrožení života.
„Každou chvíli je tady!“ drmolil pan Nezdvořáček. „Zachraňte se, kdo můžeš!“
A možný příjezd Doktora Vrdlmrsmrsta patrně taky, uvědomil si Garry.
„Co se stalo, pane Nezdvořáčku?“ pokusil se uklidnit svého podřízeného a celou situaci pan Vlezlej. „Určitě půjde o nějaké nedorozumění. Ráno jsem mluvil s Vroubkem. Ministerstvo by nikdy nedovolilo…“
„Vroubek je mrtvý!“ zakřičel Nezdvořáček. „Jako jeden z řidičů jsem vezl lidi z ministerstva na Křivoklát, měli se tam setkat s nějakou cizozemskou delegací, ale… byli to převlečení Smrtikibicové!“
„Lidi z ministerstva byli převlečení Smrtikibicové?“ zděsil se pan Vlezlej.
„Ne, ti cizinci!“ chytil se za hlavu pan Nezdvořáček. „Ale… když o tom tak mluvíte, půlka delegace z ministerstva asi taky. Spískali to ti zrádci Pupkáč a Pacholek…“
„Pacholek? Piksley Pacholek je přece člen Neřádu, nevěřím, že by… a teď jste nic neslyšel, protože Neřád je přísně tajná organizace bojující proti Vy-tušíte-komu…“ plácal pan Vlezlej.
„Miksley Pacholek, Piksleyho bratr,“ vysvětloval pan Nezdvořáček. „Co má teď na ministerstvu na starosti bezpečnost. Nastražili s Pupkáčem na Vroubka past a nalákali ho přímo mezi Smrtikibice.“
Garry jedním uchem poslouchal rozhovor mezi panem Vlezlym a panem Nezdvořáčkem, který vypadal, že se může táhnout ještě celé hodiny, a druhým okem pozoroval, jak se svatební hosté začínají více či méně nápadně trousit pryč. Ještě před chvílí zcela naplněný stan už byl v tuto chvíli poloprázdný a další a další lidé ho opouštěli.
Zamračil se. Všechno začalo jít do vepsí ve chvíli, kdy se zapomněl v rozhovoru s Emilem Ovšemže a přeslechl první i druhé zvonění oznamující jejich svatbu. Utíkal sice k oltáři, jak nejrychleji to šlo, ale nevyhnul se přitom uličce hanby mezi pohoršenými tetami, pratetami, sestřenicemi, babičkami a neteřemi z rodu Vlezlejch.
„Kde máš sako?“ zahromovala Támhleta, když konečně doběhl před oddávajícího.
Jen pokrčil rameny, protože usoudil, že není vhodná chvíle vysvětlovat, že ho musel půjčit Viktorce Rumové, která se chtěla schovat před Kosmasem Děkanem.
Támhleta zúžila oči. „Doufám, že jsi nebyl nikde s Hormonou! Přiběhla úplně stejně zadýchaná ani ne minutu před tebou!“
„Inkább a holló által vetett szemem volna, mint a gen, amit Garry megérintett valami intimabb, mint egy tíz méteres pólus!“
„Co?“
„Jak ji znám, říkala něco v tom smyslu, že by si radši nechala vyklovat oči havranem, než aby dovolila, abych na ni sáhl z větší blízkosti než desetimetrovou tyčí,“ odtušil Garry.
„Igen!“
„Nechte toho a věnujte se svatbě!“ připomněla jim paní Vlezlá a nahnala je zpátky před oddávajícího. „Hádat se můžete po celý zbytek života!“
Oddávající nahlédl do papíru, který držel v ruce. „Vážení snoubenci, stojíte zde ruku v ruce před zraky svých nejbližších, abyste stvrdili…“
„Tohle můžete vynechat, to už jsme dneska slyšeli šestkrát! Přejděte rovnou k věci!“ zastavila ho paní Vlezlá.
„Snoubenci se dohodli na společném příjmení Vlezlej – Vlezlá…“
„Cože? To jsme se teda nedohodli!“ protestoval Garry.
„Ale no tak,“ chlácholila ho paní Vlezlá, „je přece jedno, jak se budete jmenovat, důležité je, že se máte rádi!“
„To tedy není!“ rozhořčil se Garry. „Nebudu se jmenovat Garry Vlezlej, zní to, jako bych byl nějaký otrapa, co se do všeho… au!“
Važ slova, ten podpatek má sedm centimetrů a kovovou špičku,“ zasyčela Támhleta.
„Vlezlejch je asi milión a já jsem poslední žijící Poker,“ polkl Garry, který si v tu chvíli všiml pánvičky v ruce paní Vlezlý, „chci si nechat příjmení po rodičích.“
„V tom případě tam napište Varrrle – Varrrlová,“ navrhla Hormona.
„Tak jak?“ odvážil se promluvit oddávající.
„Poker – Pokerová,“ řekla nakonec Támhleta.
 Oddávající si oddechl a pokračoval: „Snoubenci prohlásili, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů.“
„Vážně? To jsme udělali?“ zašeptal Garry. Pak zaslechl z dálky zvuk blížícího se motoru. Nervózně se otočil.
„Táži se vás, pane ženichu, Garry Pokere, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomnou Támhletou Ano Tu Myslíme Vlezlou?“
Zvuk motoru zesílil.

Kill Garry

„Připadám ti jako sadista?“ naklonil se Ten, jehož jméno neumíme vyslovit, nad strachem ochromeného Garryho.
„Víš, chlapče, chci věřit tomu, že si uvědomuješ, i teď,“ pokračoval Doktor Vrdlmrsmrst, zatímco ze svatebního stanu prchali poslední vyděšení hosté, „že se jako žádný sadista nechovám. Právě teď se chovám jako ten největší masochista…“
Přiložil Garrymu ke krku hlaveň Coltu 1911.
„Proč?“ polkl Garry.
„Protože se chystám zabít vlastní dítě, to je snad jasný, ne?“ štěkl Doktor Vrdlmrsmrst.
„Proč?!“
„Prostě tě odprásknu a hotovo,“ odbyl ho Doktor Vrdlmrsmrst. „Nemusím ti vysvětlovat proč.“
„Ehm, obávám se, že musíte, vážený pane doktore.“
„To je zase kdo?“ namířil Vrdlmrsmrst zbraň na promluvivší Hormonu.
„Ildikó Famacska, jedna užvaněná Maďarka,“ odvětil Garry. „Té si nemusíš všímat.“
Hormona vrhla po Garrym nazlobený pohled a zvedla před oči nějaký papír. „Mezinárodní kodex zlých a zákeřných padouchů, článek 7, odstavec 1: Je-li padouchovi vydán hlavní hrdina na milost a nemilost, zakazuje se padouchovi hlavního hrdinu zabít nebo zmrzačit.“
„Promiň, změnil jsem názor,“ přerušil ji Garry. „Bude lepší, když si jí budeš všímat.“ 
Hormona pokračovala: „Odstavec 2: Padouch je povinen zdržet se při tom veškerých jiných projevů násilí vůči hrdinovi, s výjimkou lehkých zranění způsobených údery rukou či tupým předmětem, spoutáním nebo jiným znehybněním, které zvyšují dramatičnost děje, ale nezanechají na hrdinově zdraví trvalé následky.“
Doktor Vrdlmrsmrst se zadostiučiněním vrazil Garrymu loket do břicha.
„Odstavec 3: Padouch je dále povinen zajatému hlavnímu hrdinovi vylíčit veškeré své úmysly, záměry a motivaci. Toto vysvětlení musí trvat po dobu nezbytně nutnou pro záchranu hlavního hrdiny.“
„Ó, hogy bassza meg egy talicska apró majom!“ zakřičel Vrdlmrsmrst vzteky.
„Lépe bych to neřekla,“ přikývla Hormona a posadila se na schody pod oltářem. „Tak povídejte, přehánějte.“
„Jak chcete,“ povzdechl si Doktor Vrdlmrsmrst. „Všechno to začalo, když jsem jako malý chlapec vyrůstal v dětském domově. Byl jsem drobný, neduživý a ostatní děti se mi posmívali pro moje jméno…“
„Na Střední škole karbanu a hazardu jsem doslova našel sám sebe,“ vykládal Vrdlmrsmrst. Garry se nervózně krčil na pódiu, protože Vy-tušíte-kdo během svého výkladu občas nedbale zamířil zbraní jeho směrem. Na schůdcích k oltáři seděla Hormona a poslouchala vyprávění Temného hráče. Von ležel zhroucený vedle ní a tiše chrápal. „Konečně jsem měl pocit, že někam patřím. Škola mě doslova pohltila, zajímalo mě všechno, co se nějak týkalo…“
Doktor Vrdlmrsmrst sevřel pěsti a nepříčetně se rozchechtal. „A tehdy jsem poprvé pojal myšlenku ovládnout celý karbanický svět! Muhehe!“ Garry zalapal po dechu. Posledních dvacet minut Vrdlmrsmrstova vyprávění začal přemýšlet o tom, zda by nebylo lepší, kdyby ho Pán falešných karet zastřelil a vysvobodil z tohoto utrpení.
„Za celý svůj život jsem opravdu miloval jen dvě ženy,“ rozvzlykal se Doktor Vrdlmrsmrst. „Jednou z nich byla tvoje matka, Garry!“
„Když jste ji miloval, proč jste ji zabil?“ zvedl hlavu Garry a přestal na chvíli tupě zírat do stropu.
„Já jsem ji nezabil! Zabila se sama!“ položil si Vrdlmrsmrst hlavu do dlaní. „Ale to se nemělo stát, nechtěl jsem… měl se zabít jen Poker, ten nechutný bastard, který mi ji ukradl! Ona by se pak ke mně vrátila… a žili bychom spolu jako spokojená rodina, které patří celý karbanický svět!“
„Léta jsem se ukrýval po všech možných plesnivých dírách světa,“ pokračoval Temný hráč. „Tři roky jsem strávil v přestrojení jako podomní prodavač koberců v Arménii. Za celou tu dobu jsem neprodal ani jeden, protože neumím jediné slovo arménsky! Víš jaké to je, žít bez peněz v nějakých bohem zapomenutých horách, vláčet na zádech třicet rolí koberců a jíst jen kořínky a divoké datle?“ Garry už ho ale nevnímal, protože – podobě jako Von před necelou hodinou – také usnul.
„Garry, prober se!“ strčila do něj Támhleta. „Co budeme dělat?“
Garry se zmateně rozhlédl. Motor byl teď slyšet ještě hlasitěji.
„Musíte se vzít!“ připomněla jim paní Vlezlá. „Šup! Šup!“
„Garrypokere, beretesidobrovolně zdepřítomnou Támhletu Anotumyslíme Vlezlou?“ vychrlil ze sebe oddávající, který už byl v tu chvíli jednou nohou na odchodu.
„Ano!“ vykřikl Garry.
„Támhleto Anotumyslíme Vlezlá, beretesidobrovolně zdepřítomného Garryhopokera?“ drmolil úředník, zatímco po očku sledoval všechny přístupové (a únikové cesty).
„Ano! Ale takhle jsem si to teda nepředstavovala!“
„Žádné ale!“ sykla paní Vlezlá.
„Supr, splnili jste podmínky, bla bla, nejsou známy překážky, bla bla, právoplatně uzavřené. Milujte se a množte se! Tady mi to podškrábněte a až budete mít čas, hoďte to na karbanickou matriku,“ zamával jim oddávající. „Matrikářka totiž utekla už před pěti minutami. Sbohem!“
Hormona od něj ještě stihla formulář převzít, ale na podpisy už nebyl čas. Ozval se dupot a všichni se otočili.
Někdo rozhrnul závěsy vchodu naproti oltáři dokořán. Dovnitř se nahrnulo několik mužů a žen v bílých kápích a okamžitě se rozestoupili kolem stěn. Pak vchodem prošel pomalým krokem muž v obyčejné bílé mikině s nápisem ‚I am evil‘. Teatrálně si sejmul kapucu z hlavy a odhalil tak holou, pečlivě vyleštěnou lebku nezdravě šedého odstínu.
„Proč to ticho?“ zeptal se. „Svatba si snad zaslouží trochu veselé muziky!“
Luskl prsty a jeden ze zahalených Smrtikibiců zvedl přenosný magnetofon. Stanem zaznělo Sladké mámení.
Doktor Vrdlmrsmrst přistoupil blíž. „To od tebe nebylo hezké, nepozvat vlastního otce na svatbu.“
Garry se zašklebil: „Neznám tvoji adresu.“
Von, který vyděšeně stál mezi Garrym a pomalu se blížícím Vrdlmrsmrstem, zvedl krabičku, kterou svíral v ruce.
„Už je čas na ty prstýnky?“
Doktor Vrdlmrsmrst ho odstrčil z cesty. Z kapsy vytáhl kolt a namířil ho na Garryho a Támhletu.
„Ne!“ skočil Garry instiktivně před Támhletu dřív, než začal fungovat jeho nepříliš statečný mozek. „Támhleto, utíkej!“ křikl na svoji ženu. „Dostaňte ji odsud!“ křikl na svoji tchýni, když Támhleta nereagovala a stála jako přikovaná na místě. Paní Vlezlá projevila více duchapřítomnosti, popadla svou dceru kolem pasu a utíkala s ní pryč.
„Hraješ si na hrdinu, Garry?“ odplivl si Doktor Vrdlmrsmrst.
„A na co si hraješ ty?“ odvážil se Garry. „Na sadistického zločince?“
Doktor Vrdlmrsmrst zvedl zbraň do vzduchu a vystřelil. Pak sklonil zbraň zpátky do výše Garryho hrudi a došel až k němu.
„Vždycky jsem si myslel, že mám na to, ovládnout karbanický svět!“ bouchl Doktor Vrdlmrsmrst pistolí do jednoho z trámů podpírajících svatební stan. Garry se probral a zasténal, protože jeho otec vykládající o svém dětství, dospívání, pokusech ovládnout karbanický svět, těžkém údělu v exilu a dalších životních peripetiích nebyla jen noční můra, ale holá skutečnost.
 „Byl jsem neporazitelný skoro ve všech karetních hrách. Jen záchod mi nikdy moc nešel, ale naštěstí, když jsem někoho vyzval na souboj na život a na smrt, nikdo si nikdy nevybral záchod. Všichni si mysleli, že mě přechytračí a vybírali si nějaké obskurní hry jako taroky, skat, vole padni a já nevím co.“
„Už jsi skončil?“ zadoufal Garry, když se jeho biologický otec na chvíli odmlčel.
„A tak jsem se dostal až sem, Garry,“ rozpřáhl ruce, „Dorazil bych mnohem dřív, ale Bubus Vroubek dělal během naší přátelské konverzace nečekané potíže. Museli jsme se o něj postarat, jestli rozumíš, co tím myslím.“ 
Garry překvapeně zvedl obočí.
„Zabila jsem Bubuse Vroubka! Ka ka ka! A taky Nigruse Trumpála! La la la! A předtím Sirénuse Fleka! Ka ka ka! A teď…“
„Sklapni, Barbecue!“
Když jeho druhá nejvěrnější a nejschopnější služebnice uraženě zmlkla, Pán falešných karet pokračoval: „Ani nevíš, jak pro mě bylo životně důležité, abych se sem dostal dřív, než absolvuješ tuhle přihlouplou svatbu. Plán toho…“
Garry se nadechl, ale když si všiml, jak na něj Hormona zuřivě gestikuluje, zůstal zticha a jen se přihlouple usmíval.
Doktor Vrdlmrsmrst, kterému jejich mimická konverzace neušla, blesklo v očích.
„Nebo jste se snad už vzali?“
„Ne, nevzali!“ předběhla Hormona Garryho.
Doktor Vrdlmrsmrst se na ni překvapeně otočil. „Myslel jsem, že si Garry má vzít Támhletu Vlezlou!“
Z únikového východu mířícího k Brajglu vykoukla hlava paní Vlezlý. „To jsem si myslela taky!“ štěkla.
„Tohle zatím nebyla skutečná svatba,“ zkusila to Hormona. „To byl teprve nácvik obřadu. Vidíte, Garry na sobě ani nemá sako!“
 „Nevěsta na sobě měla svatební šaty, než utekla. O nácviku na svatbu jsem sice slyšel, ale že by se nacvičovalo v kostýmech, to jsem ještě neslyšel,“ zasyčel Vy-tušíte-kdo.
„Proč platit tolik peněz za šaty, které se nosí jen jednou?“ usmála se nevinně Hormona.
Doktor Vrdlmrsmrst napřáhl ruku se zbraní směrem k Hormoně a vyštěkl: „Dejte sem ten svatební protokol, vážená Ildikó, nejsem idiot.“
„Vážně jste Garryho otec?“ zeptala se Hormona a neochotně mu podala papír, který držela v ruce.
Vy-tušíte-kdo jí místo odpovědi jen vztekle vyškubl formulář z ruky a rozcupoval ho na malinké kousíčky.
„Muhehe!“ rozesmál se. „Konečně! Teď tě můžu porazit a ovládnout karbanický svět!“
„Myslela jsem, že ho chcete zastřelit?“ podivila se Hormona. „Ne, že bych vás k tomu přesvědčovala, je hezké, že už neusilujete o Garryho život, ale když jste přišel, tak jste říkal…“
„Mám rád dramatický vstup na scénu,“ odvětil Vy-tušíte-kdo. „A taky jsem si říkal, že když budu mít v ruce pistoli, bude pro mě jednodušší přesvědčit Garryho, aby souhlasil se soubojem o všechen majetek. A vždycky ho můžu odprásknout potom, kdybych náhodou prohrál.“
„Myslela jsem, že mezi dvěma karbaníky může proběhnout jen jeden souboj o všechen majetek,“ zamračila se Hormona. „Už jste jednou s Garrym prohrál, nemáte právo vyzývat ho znovu!“
„Vážně chcete bazírovat na formalitách?“
„To není žádná formalita!“ ohradila se ostře Hormona. „Zásada hostiae non coquuntur platí v karbanickém právu od nepaměti! Je výslovně zmíněná i v zakládací listině polenské školy karbanu a hazardu z roku 1249, kterou podepsali všichni její zakladatelé. Včetně Zilvara Zmizeluzla! Je to něco, na čem se všichni karbaníci shodují už po staletí, bez ohledu na to, jestli jsou…“
„Můžete laskavě sklapnout?“ rozčílil se Doktor Vrdlmrsmrst. „Jak mám ovládnout celý karbanický svět, když mi do toho pořád někdo kecá!“
„Vítej v mém světě,“ řekl soucitně Garry.
„To klíčové slovo, které všechno mění, je odveta,“ zahlaholil Doktor Vrdlmrsmrst. „Souboj, v kterém jsi mě porazil, Garry, totiž vůbec nebyl náš souboj. Nikdy jsem tě na souboj nevyzval a nikdy jsem s tebou soupeřit nechtěl. Vyzval jsem na souboj tvoje rodiče. Teda tvojí matku a toho zatraceného pitomce, co s ní žil.“
„No a?“ nechápal Garry. „Co se tím mění?“
Doktor Vrdlmrsmrst vytáhl z rukávu balíček karet. „Tím se mění úplně všechno! Náš souboj tak nebyl svobodným a samostatným soubojem mezi dvěma karbaníky. Byla to odveta! Porazil jsem tvoje rodiče a ty jsi měl právo na odvetu. Nebyl to souboj mezi námi dvěma! Ten přijde na řadu teprve teď.“
„Proč teď?“ pokusila se Hormona zdržovat co nejdéle.
„Popravdě, tohle všechno jsem se dozvěděl teprve dnes ráno, když jsem navštívil jednoho milého starého pána,“ přiznal se Doktor Vrdlmrsmrst.
„Milého? Ani nám na cestu nedal žádnou flašku jako dárek!“
„Buď zticha, Mufiusi!“ okřikl svého služebníka Vrdlmrsmrst. „Ale musím uznat, že plán toho všivého dědka byl opravdu chytrý. Dokud Garry bydlel u Drsoňových, nemohl jsem souboj s ním vůbec riskovat, protože nekarbaničtí příbuzní mají v takovém případě právo na odvetu libovolnými prostředky. A opravdu jsem netoužil po tom, aby mě pan Drsoň vyzval na souboj vrtačkami nebo ve vyplňování daňového přiznání.“
Garry se neubránil uchechtnutí.
„A jakmile by se Garry stal součástí rodiny Vlezlejch, musel bych zase riskovat, že mě vyzve na odvetu kterýkoli z jeho čtyř set padesáti nových příbuzných. Ale v tomhle zajímavém mezičase, kdy Garry už opustil domácnost u Drsoňových, ale ještě nevstoupil do nové u Vlezlejch, se může stát cokoli,“ usmál se Doktor Vrdlmrsmrst.
„Manželství vzniká…“ začala Hormona, ale hned se zarazila a zamyšleně si prohlédla rozcupované kousky svatebního protokolu.
„Škoda, že mi to Trumpál nikdy takhle nevysvětlil,“ zauvažoval Garry. „Vlastně mi nikdy nic nevysvětlil. Anebo jsem ho pořádně neposlouchal.“
Vrdlmrsmrst se rozchechtal: „Možná je na čase, aby sis připustil, že Trumpál byl sobecký a arogantní manipulátor, kterému šlo jen o jeho vlastní prospěch a nikdy se nezajímal o city a myšlenky ostatních. Byl to chladný, bezcitný ignorant! Bezskrupolózní hnusný ubožák, který…“
Ozvala se ohlušující rána, jako kdyby se do místnosti přiřítil pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít dveře. Hormonina věta ‚Hybrid je tady!‘ byla v této situaci zcela nadbytečná, stejně jako je zcela nadbytečné opakovat při každém Hybridově dramatickém příchodu onu pasáž o pronásledovaném slonovi. Každopádně, improvizovaný oltář (představovaný prknem se státním znakem, květinovou výzdobou a několika osmičkami ze slámy, šišek a proutí) se rozletěl na třísky a jiné drobné kousky, protože Hybrid si pro svůj vstup na scénu vybral právě tuto stěnu stanu.
Garry odskočil stranou, Hybrid produpal kolem něj a výhružně se vztyčil nad Doktorem Vrdlmrsmrstem.
„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“
„Švindluješ, Hybride,“ zamračil se Doktor Vrdlmrsmrst. „Ve chvíli, kdy jsem to řekl, jsi tady nebyl.“
Garry se rozhlédl. Všichni hosté už byli dávno pryč, na místě tak zůstal jen on a Hybrid. A Doktor Vrdlmrsmrst. A necelá desítka Smrtikibiců rozestavených kolem bočních stěn stanu.
Pak ještě na schodech pódia stále dřímal Von a nad ním stála Hormona. Garry se spokojeně pousmál. I z nervózních výrazů přítomných Smrtikibiců bylo jasné, že Hybridův příchod vychýlil rovnováhu sil na jejich stranu.
Hybrid se napřáhl obrovskou tlapou. Garry, který se v tu chvíli snažil přes Hybrida nakouknout, aby mu neuniklo, jak udělá z Doktora Vrdlmrsmrsta mastný flek, se bohužel ocitl v dráze rozmáchnuté paže. Schytal tak ránu od Hybridova lokte, upadl a ztratil vědomí.

Konec špatný, všechno špatné

I za jeho probuzení mohla rána do hlavy. Otevřel oči a odlepil svůj obličej z koženkového sedadla. S překvapením zjistil, že se nachází na velmi nepohodlném místě – zadním sedadle Volkswagenu.
Zaostřil na řidiče. K jeho značné úlevě to nebyl Doktor Vrdlmrsmrst. Nebyl to dokonce ani Grape. Nebyl to ani Mufius Malejfuj, Barbecue Le-Branžová nebo jakýkoli jiný Smrtikibic. Nebyl to ani pan Vlezlej nebo paní Vlezlá. Nebyla to ani Támhleta. Nebyla to ani Brownie, Cookie, Deli, Cotamta, Cotytu nebo Cotřeba. Nebyl to ani Von nebo Hormona. Nebyl to ani Hybrid. Nebyl to ani Karkulín ze střechy. Garrymu už začali docházet uvěřitelní i neuvěřitelní lidé, kteří by ho někam mohli odvážet ve starém broukovi. Garry si proto protřel oči a pokusil se soustředit na to, kdo to byl. Pán sedící za volantem mu připadal podivně povědomý. Ale nebyl to ani Kamélius Fuč. Nebyl to ani Nigrus Trumpál, Sirénus Flek či Bubus Vroubek – začal Garry uvažovat i o mrtvých. Nebyl to ani Lotkien – přešel k nemrtvým. Začal ale mít pocit, že už přihořívá. Ale nebyl to ani Slávoslav Pop-Art.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ďalšia kapitola! A to ešte nie je ani dvadsiateho tretieho. Aj keď po tak dlhej dobe, že už som tomu neveril. Snáď riešenie otázky, kto ho vezie, nebude dlho trvať.
A za Mallrats bod navyše.

Betule řekl(a)...

Byl to Shane?

Martin řekl(a)...

Bol to Igor Igory?

Martin řekl(a)...

A bude pod stromcek dalsia kapitola?
A dostal Garry pred casom mail s novou pesnickou?

Petr řekl(a)...

Hm, že by valentýnský speciál? :)