Byl to Urquell.
„To jste vy!“ zalapal po dechu Garry.
Urquell se odvážil odtrhnout zrak od provozu na silnici a otočil se na něj.
„Ano, já,“ přisvědčil klidně. „Koho bys čekal?“
Dívky pozorovaly, jak poslední Smrtikibic uprchl. Přes tenkou a na několika místech protrženou látku jižní stěny bylo vidět, jak se zhroutil stan s pečenými kuřaty. Gril vybuchl a kolem se rozletěly tisíce jisker.
„Ty kráso!“ řekla ta s jasně červenými vlasy a podala druhé modrou paruku. „Vezmi si to, kvůli inflagranti.“
„Inkognitu,“ opravila ji automaticky druhá, ale modré vlasy si nasadila. „Jseš fakt blbá. A nesnáším tě!“
„Máme obrovské štěstí. Vypadá to, že se všichni zachránili,“ zauvažovala ta s červenými vlasy a nelichotivé poznámky své kamarádky zcela ignorovala. „Přitom nechybělo mnoho a svatba se mohla odehrávat až v téhle části.“
„No a?“ pokrčila rameny ta s většími prsy.
„Marty!“ zaklepal Rohn Lotkien na dveře pokoje svého syna. „Jsi tam?“
Mladík oslovený jako Marty – pravděpodobně proto, že se tak jmenoval, i když v karbanickém světě nikdy nevíte – si s povzdechem přeměřil vzdálenost mezi otevřeným oknem do zahrady a pracovním stolem, u kterého seděl.
„Jo,“ zabručel nakonec.
