7-I/9: Sedm svateb

Paní Vlezlá mluví o zvěřinových hodech * Von ztrácí vědomí a Hormoně se to zasekne * Trumpál odkazuje Garrymu něco, co mu nepatřilo * Bubus Vroubek zjišťuje, že všichni obyvatelé Caribbean Republico dos Cardos mají pitomá jména * Tentononc Vlezlej si vytahuje nejkratší sirku * Ildikó Famacska se ukrývá před dotěrným ctitelem * Garry kombinuje svou výbornou znalost etnologie Balkánu se svým pověstným taktem * Bulharská fotbalistka vyhrožuje nešťastnému chlapci * Teta Odvedle nestihne pomluvit Hormoniny kotníky

Kapitola devátá:

Sedm svateb

Poslední vůle, pořízení pro případ smrti, závěť a testament Nigruse Festivala Woolfreaka Life of Briana Kašpara Melichara Baltazara Amadea Wolfganga Pankráce Serváce Bonifáce Býta Bydlita Obyvatele Byta Příbytka Nábytka Dobytka Obyčeje Bystrého Byliny Kobyly Býka Přibyslava Trumpála

„Dobrý den, omlouvám se, že vás opět obtěžuji v takový sváteční den,“ rozhlédl se nečekaný návštěvník po svatební výzdobě kolem dveří.

„Vedoucí karbanické sekce! U nás! Na svatbě!“ pokusily se o paní Vlezlou mrákoty.

„Dobrý den,“ uklonil se pan Vlezlej. „Je nám velkou ctí! Když jsme vám posílali pozvánku, ani jsme nedoufali, že byste opravdu dorazil! Samozřejmě, máme pro vás připravené čestné místo v první řadě!“ drmolil tónem, kterým dával najevo, že by svému nadřízenému nabídl i ruku vlastní dcery, pokud by měl nějakou volnou k dispozici.

„Omlouvám se, ale asi nebudu mít čas a prostor zdržet se na svatbu,“ odvětil Bubus Vroubek. „Jsem tady pracovně.“

„Pracovně?“ lekl se pan Vlezlej.

„Potřebuji mluvit s vaším synem Vonem a jeho kamarády Garrym Pokerem a Hormonou Dangerovou,“ řekl koženě vedoucí karbanické sekce.

„Co jste provedli, že kvůli tomu musí přijet sám Bubus Vroubek!“ zahučela paní Vlezlá do nitra domu. „Vone, Garry, Hormono! Okamžitě sem!“

„Dojdu pro ně,“ nabídl se pan Vlezlej, využil příležitosti a zmizel do patra mimo dosah obou svých nadřízených.

„Možná tomu nebudete věřit, ale nestalo se nic vážného,“ uklidňoval ji Vroubek. „Je to jen taková drobná formalita, kterou potřebujeme uzavřít.“

„Kdyby šlo o drobnou formalitu, tak sem kvůli tomu nejedete vy!“ Pak se paní Vlezlá najednou rozzářila porozuměním. „Nemá vaše návštěva náhodou něco společného s těmi svěřenskými fondy, které ti tři vyrážejí po svatbě hledat?“

„Jakými svěřenskými fondy?“ zpozorněl Bubus Vroubek.

„Trumpál je pověřil takovým úkolem… ale… dáte si palačinky?“ odvedla paní Vlezlá raději pozornost jinam. „Svatební! Pomazané osmi marmeládami a zatočené do tvaru osmičky…“

„Kam vyrážejí, paní Vlezlá?“ nenechal se odbýt Vroubek.

„Ale toho si vůbec nevšímejte,“ mávla rukou paní Vlezlá. „Von, Garry a Hormona prostě po svatbě vyrážejí na… svatební cestu. Ano, na svatební cestu!“

„Von, Garry a Hormona?“ zopakoval nevěřícně Vroubek. „Myslel jsem, že Garry si bere Támhletu.“

„To jsem si myslela taky!“ zavzlykala paní Vlezlá.

Ani pláč paní Vlezlý ale nezastavil dotěrné otázky vedoucího karbanické sekce. „A co jste to zmiňovala předtím? Svěřenské fondy?“

„Jaké svěřenské fondy?“ otřela si slzy paní Vlezlá. „Zvěřinové hody!“

K další otázce už se Vroubek nedostal, protože do kuchyně se po schodech přišoural Garry s kartáčkem na zuby v ruce. Na sobě měl pyžamo, sako, kravatu a jednu ponožku. „Jednou si chci vyčistit zuby a… hm… Dobrý den,“ pozdravil Bubuse Vroubka. „Co tady děláte?“

„Garry, nečisti si zuby v obleku, pokecáš si kravatu zubní pastou!“ napomenula ho paní Vlezlá.

„To je v pořádku, to pak stejně nebude vidět pod fleky od marmelády,“ mávl rukou Garry a posadil se k hromadě palačinek na stole.

V tu chvíli přiběhl po schodech vyplašený Von. Na posledním schodu zakopl a přistál přímo v jednom z naservírovaných talířů palačinek. Na sobě měl jen spodní díl pyžama a roztrhané tílko. „Vedoucí… co po nás… dobrý… karbanické sekce… chcete? Den… v den svatby,“ pokusil se říct několik vět na jednou.

„Omlouvám se, přišel jsem zjevně nevhod,“ poodstoupil Vroubek zpátky ke dveřím. „Přijdu jindy.“

„Nesmysl,“ postrčila ho paní Vlezlá zpátky. „Jinou příležitost už mít nebudete! Oni si zítra někam zmizí,“ roztřásl se jí ret, „a vy… hm… žijeme v pohnutých časech. Člověk neví dne ani hodiny, kdy se na ministerstvu něco semele a…“

„Karbanická sekce je pevná,“ ujistil ji Bubus Vroubek. „Já i můj nový zástupce Ivo Pupkáč uděláme všechno proto, abychom Vy-tušíte-koho porazili. Do našich zdí jejich přívrženci neproniknou, o to se skvěle stará vedoucí vnitřní bezpečnosti Miksley Pacholek a…“

„Piksley,“ opravil ho nepřítomně Garry.

„Cože?“ otočil se na něj překvapeně Vroubek.

„Piksley. Pacholek se přece jmenuje Piksley.“

„To je jeho bratr,“ vysvětlil Vroubek. „Nejsou dvojčata, ale jsou si k nerozeznání podobní. Miksley Pacholek je opravdový odborník, postaral se nám o instalaci nových alarmů, zabezpečil všechny cennosti v karbanickém archivu a vymyslel také nové psychotesty, které mezi nově nastupujícími zaměstnanci spolehlivě odhalí každého falešného hráče! Ale nechme toho. Zjevně vás nudím,“ podíval se na Vona, který začal u stolu podřimovat, „a taky nepotřebujete vědět věci, které jsou přísně tajné.“

„Tak proč jste sem přišel?“ zajímal se Garry. „Abyste nám řekl, že nám nic neřeknete?“

„Hned se k tomu dostanu,“ posadil se Bubus Vroubek ke stolu a poklepal prsty na koženou brašnu. „Počkejme ale ještě na slečnu Dangerovou.“

Ta se objevila vzápětí. Přiběhla bosá, ale na sobě už měla modré letní šaty na svatbu, které vypadaly, že jí každou chvíli spadnou, takže si je na prsou zoufale přidržovala rukou. Druhou rukou se pokoušela udržet polohu zjevně rozpracovaného účesu na hlavě. Von, který se zrovna probral, zase ztratil vědomí a spadl tváří do palačinek.

„Dobrý den. Ahoj,“ pozdravila Hormona.

Hormona se otočila zády ke Garrymu, čímž odhalila jednak svoje záda a jednak důvod volnosti svých šatů. „Na co koukáš? Mohl bys mi to zapnout, prosím?“

„Eh,“ polkl Garry.

„Proboha, to jsi nikdy neviděl ženská záda?“ Hormona chtěla zalomit rukama, ale na poslední chvíli se zarazila, protože si uvědomila, že by pak Garry viděl mnohem víc. Se zoufalstvím v očích se natočila k Bubusi Vroubkovi. „Mohl byste…“

Bubus Vroubek po chvilce váhání opatrně uchopil zip a pokusil se ho zapnout. Po chvilce za něj rozčileně zatahal. „Obávám se, že se to zaseklo, slečno.“

„Chlapi,“ zabručela paní Vlezlá, která si mezitím všímala plotny, na které ohřívala obrovský kotel s knedlíčkovou polévkou. „Ukaž, já ti to zapnu,“ škubla zipem.

„Au!“ vyjekla Hormona. „Škrábla jste mě!“

„Omlouvám se,“ sykla paní Vlezlá. „Zapomněla jsem, že mám v ruce vidličku.“

„Kdybych vás teď mohl poprosit,“ obrátil se na ni Bubus Vroubek. „Rád bych si s nimi promluvil o samotě.“

„O samotě?“ zhrozila se paní Vlezlá. „Za půl hodiny začne svatba a je tady čtyři sta padesát sedm lidí! A dalších třicet se má každou chvíli objevit!“

„Já tu polévku pohlídám, mamko,“ nabídl se Von. „Udělej si chvíli volno.“

„Chvíli volno!“ zděsila se paní Vlezlá. „Co nevidět se bude ženit osm mých synů a já si mám udělat volno?“

„Sedm,“ opravil ji bezděčně Garry.

„Co?“

„Sedm vašich synů,“ zopakoval Garry. „A já.“

„Víš, že jsem tě považovala vždycky tak trochu za vlastního,“ pohladila ho po vlasech paní Vlezlá.

„Au!“ vyjekl Garry. „Škrábla jste mě!“

„Promiň, pořád mám tu vidličku,“ strčila si paní Vlezlá doličný předmět do kapsy u zástěry. „Tak já tedy půjdu. Vone, ručíš mi za tu polívku vlastním životem!“

Jakmile odešla z kuchyně, Von si vzal z kredence velkou salátovou mísu a naplnil ji po okraj polévkou. Když našel i lžíci, spokojeně se posadil ke stolu a rozhlédl se po ostatních.

„Vy nebudete snídat?“ divil se.

„Ne, děkuji,“ pousmál se Bubus Vroubek. „Můžeme přejít k věci? Potřebuji s vámi mluvit v jedné věci. Jak určitě víte, v červnu zemřel Nigrus – omlouvám se, že nebudu říkat celé jeho jméno – Trumpál.“

„Neříkejte?“ neodpustila si Hormona.

„Ministerstvo se konečně dostalo k tomu, aby vyřídilo jeho pozůstalost,“ ignoroval ji Vroubek.

„Jsou to dva měsíce!“ rozrušil se Garry. „Co vám na tom trvalo tak dlouho?“

„Dlouho?“ rozesmál se Vroubek. „Víš, jaká je průměrná délka dědického řízení? Ještě pořád neskončilo třeba dědické řízení po Cotangensi Flekovi, který zemřel v roce 1985! Což nám mimochodem pořád brání uzavřít otázku vlastnictví Flekova domu na Sezimově náměstí, kterého se neustále domáhá Barbecue Le-Branžová.“

„Proč do toho strkáte… co s tím má vlastně společného ministerstvo?“ zúžila oči Hormona. „Dědické řízení je přece soudní řízení a provádí ho notář. Úředníci ministerstva do toho vůbec nemají co zasahovat!“

„Hodláte mě doučovat z karbanického práva?“ zamračil se na ni Vroubek.

„Zjevně byste to potřeboval,“ ucedila Hormona.

„A vy zjevně nejste seznámena s jednou z našich nejnovějších vyhlášek,“ vytáhl Vroubek z brašny složku s papíry. „Ta dává právo ministerstvu prozkoumat pozůstalost každého karbaníka a zabavit cokoli, co by mohlo být použito k podvodu a falešné hře.“

„Byl to přece Trumpál!“ rozlítil se Garry. „Trumpál by nikdy…“

Hormona si mezitím zběžně přečetla Vroubkovu vyhlášku. „Nabývá účinnosti k 1. srpnu 2008! A výslovně se tady píše, že se uplatní na dědická řízení zahájená po nabytí účinnosti vyhlášky. Trumpál zemřel v červnu, nemáte právo…“

„Pokud Trumpál nevlastnil nic černokarbanického, není důvod se bát,“ umlčel ji Vroubek. „A pokud vlastnil, bude přece jedině dobře, když takový předmět bude odhalen, nemám pravdu?“

Hormona dala svým pohledem jasně najevo, že nemá, ale raději už nic neříkala.

Profesor Trumpál po sobě stejně téměř žádné dědictví nezanechal,“ pokračoval Bubus Vroubek. „Něco ale přece. A odkázal to právě vám.“

Překvapeně se na něj všichni otočili.

„Napadá vás proč?“

„Protože nás měl rád? Byli jsme si opravdu blízcí a…“ Garry se zarazil, když si všiml pátravého výrazu ve Vroubkově obličeji.

Vroubek vytáhl z tašky další listiny. Odkašlal si a začal číst.

„Já, Nigrus Festival Woolfreak Life of Brian Kašpar Melichar Baltazar Wolfgang Amadeus Pankrác Servác Bonifác Být Bydlit Obyvatel Byt Příbytek Nábytek Dobytek Obyčej Bystrý Bylina Kobyla Býk Přibyslav Trumpál, tímto svobodně sepisuji, pořizuji a stvrzuji tuto poslední vůli pro případ své smrti v podobě závěti anobrž testamentu.“ Vroubek se odmlčel, aby se napil a popadl dech.

„Jsemť chudý člověk, neb jsem ještě za života téměř celý svůj majetek věnoval Střední škole karbanu a hazardu v Polné. Přesto mi ještě zůstalo pár drobností, o které bych se rád podělil se svými drahými a nejbližšími.“

Rozhlédl se po Garrym, Vonovi a Hormoně, kteří napjatě čekali na jeho další slova.

„Veškeré své šatstvo…“

„Ne!“ vykřikl automaticky Garry. „Trumpálovo šatstvo nechci!“

„Uklidni se, Garry,“ zarazil ho Vroubek. „Veškeré své šatstvo odkazuji rovným dílem Kentucky Football Club McDonaldové a Seville Tříhlavňové, nechť ho nosí na mou věčnou památku. Rozumíte tomu?“

Váhavě přikývli.

„Zapalovač z mého nočního stolku odkazuji Jemu Vonovi Vlezlýmu, ať nikdy neztratí vnitřní plamen, jiskru a zápal do života,“ podal šokovanému Vonovi malý stříbrný zapalovač. Von s ním zkusil párkrát škrtnout a objevil se malý žlutý plamínek.

„Hustý,“ zasmál se Von.

„Svou oblíbenou dětskou knihu Báchorky blázna Bidla odkazuji Hormoně Dangerové, nechť v ní nalezne otázky na svoje odpovědi a odpovědi na svoje otázky.“ 

„Nepopletl jste to?“ ujišťovala se Hormona, když si prohlédla přebal ohmatané knihy, kterému vévodil růžový králíček s žolíkem v pacce. „Já bych si totiž právě potřebovala zapálit, zatímco Von potřebuje ke čtení knížku s obrázky.“

Bubus Vroubek prolétl text ještě jednou. „Je to správně, slečno. A konečně…“ otočil se na Garryho.

Garry si natěšeně zamnul ruce. „Už jsem se bál, že se na mě nedostane! Jen doufám, že je to něco lepšího než pitomá knížka nebo zapalovač!“

„A konečně, byť nikolivěk v poslední řadě, ježto na závěr jsem jej zařadil ne snad pro nejmenší význam, nýbrž čistě pro zvýšení dramatického napětí a očekávání,“ Vroubek udělal ve čtení malou pauzu a Garry zoufale zakvílel, „svému nejoblíbenějšímu studentovi (a že jsem jich měl za těch padesát let opravdu hodně), na jehož bedrech teď po mé smrti visí osud celého karbanického světa… cože?“ rozčílil se Vroubek. „Budoucnost karbaníků má přece v rukou ministerstvo!“

„Už to přečtěte!“ zasyčel nedočkavě Garry.

„…visí osud celého karbanického světa a k němuž se teď upínají naděje všech karetních i hazardních hráčů,“ navázal znechuceně Vroubek, „Garrymu Pokerovi odkazuji zaprvé: fotbalový míč, aby na dlouhých cestách divočinou nepropadl trudnomyslnosti.“

„Cože?“ zarazil se Garry. „Míč? Je to aspoň zlatý míč?“

„Je to tenhle míč,“ odhalil Bubus Vroubek důvod, proč s sebou k Vlezlejm přinesl tak objemnou a nacpanou aktovku. „Míč, kterým jsi vstřelil svůj první gól ve školní lize.“

Garry míč obřadně převzal. „A zadruhé?“ zajímal se.

„Jaké zadruhé?“

„Říkal jste, že ten míč mi Trumpál odkazuje zaprvé,“ pokusil se Garry vyškubnout Vroubkovi závěť. „Určitě tam musí být i nějaké zadruhé!“

„To tam sice je, ale…“

„Ale co?“ dorážel Garry.

„Když chcete, já vám to přečtu. Ale nesmíte to brát vážně,“ rezignoval Vroubek. „Zadruhé: šavli Patrika z Víru, aby mu pomohla najít víru.“

„Co?“ nechápal Garry.

„Říkal jsem vám, že je to nesmysl,“ mávl rukou Vroubek a schoval složku se závětí do brašny. „Šavle Patrika z Víru je dávno ztracený historický artefakt. A i kdyby se náhodou nalezla, jako památka nedozírné hodnoty patří státu. Zapomeňte na to.“

„Patrikova šavle se má ukázat Poblilvírovi, který je toho hoden!“ vykřikl Von. „Tak proč by ji Trumpál nemohl ukázat Garrymu?“

„Ukázat a odkázat není totéž, Vone! A kromě toho, Trumpál šavli Patrika z Víru nevlastnil,“ zamračila se Hormona, „takže ji nemohl Garrymu odkázat!“

„Přesně tak,“ uzavřel Vroubek a zvedl se. „Já se poroučím, pánové a dámo, povinnosti volají. Za hodinu máme na Křivoklátě výjezdní zasedání s Miksleym Pacholkem a nějakou delegací bezpečnostních expertů z Caribbean Republico dos Cardos.“

„Bezpečnostních expertů z Caribbean Republico dos Cardos?“ vyprskla Hormona. „Nejmenují se náhodou Tennerifos Dredoín Numero Uno a Ounennéz Afroman Sexybeast?“

„Na tyhle žerty nemám čas. Ne všichni karbaníci z Caribbean Republico dos Cardos mají pitomá jména,“ zaklapl Vroubek aktovku a vyrazil ke dveřím. „Sbohem.“

Rychlým krokem opustil Brajgl a s chutí se nadechl čerstvého vzduchu, než se nasoukal do ministerské tatrovky, kterou v garážích ostatně ponechávali právě jen kvůli občasným cestám do Brajglu. Usadil se do pohodlného koženého sedadla a otevřel tašku, aby si pročetl materiály na chystané výjezdní zasedání.

„Tomato Stinkof Hoddde, Mufford Little Fuyo, Barribala Cruela Branchez, Normalberto Popeye Cornout, Foorah O‘Tets. Hm, tak možná mají všichni karbaníci z Caribbean Republico dos Cardos pitomá jména.“

Osm nula osm

„Pam pam padam. Pam pam padam. Pam pam pa párampam pam padadadam. Pam pam padam. Pam pam padam. Pam pam pa párampam pam padadadam. Pam pam padam. Pam pam padam. Pam pam pa párampam pam padadadadadadadadadam,“ rozezněl se jindy tichým lesem zpěv padesátičlenného sboru Vlezlejch sestřenic a tetiček. Paní Vlezlá nedočkavě přešlapovala za prvním párem. Tato pozice nakonec připadla na základě skoro celonoční debaty zakončené taháním sirek Tentononcovi Vlezlýmu a Sakristii Sakramentské.

„Táži se vás, pane ženichu, Tentononci Potento Vlezlej, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomnou…“

Garry se rozhlédl. Vzhledem k tomu, že obřad teprve začínal, usoudil, že má ještě spoustu času na důležitější věci, než přijde na řadu. Rozhodl se tedy, že si zkusí promluvit s Vonem a Hormonou o dnešní překvapivé návštěvě nejvyššího karbanického úředníka. Vona v hlavním stanu nikde neviděl, takže neomylně zamířil do polní kuchyně zajišťující stravu pro čtyři sta sedmdesát čtyři přítomných příslušníků rodiny Vlezlejch. Jak se pokusil proklouznout kolem nekonečné zrzavé fronty na grilovaná kuřata, někdo do něj vrazil.

„Bocsásson.“

Otočil se za povědomým hlasem.

„Aha, to jsi ty, Garry,“ vyklubala se ze stvoření pod krajkovým závojem, v kterém Garry poznával jeden ze svátečních ubrusů paní Vlezlý, Hormona. „Ale kdyby se tě někdo ptal, jsem Florianina sestřenice Ildikó Famacska. Neumím ani slovo česky, tři slova slovensky, mám křivé zuby a jsem tak ošklivá, že pořád radši nosím závoj,“ ukryla opět svůj obličej.

Než se Garry stihl zeptat na důvod jejího prapodivného počínání, strčil do něj někdo z druhé strany.

„Nazdárek, Garry,“ překvapil ho další známý hlas. „Neviděl jsi tady tu nezrzavou holku? Tu tvoji kamarádku, co se mi furt vyhýbá?“

„Nezrzavou holku? Tady?“ rozhlédl se po zástupu Vlezlejch, který je obklopoval ze všech stran. „Co tady vůbec děláš, Kosmasi? Nepamatuju si, že bych tě zval na svoji svatbu.“

„Jdu Markétě Flanelové za svědka,“ mrkl na něj žoviálně Kosmas Děkan.

„Markétě Flanelové? To je přece moje spolužačka! Odkud se znáte?“ 

„Naše rodiny se znají od nepaměti,“ vysvětloval Kosmas Děkan. „Můj strejda Dalimil je ředitelem karbanického archivu, její mamka je zase ředitelkou karbanického muzea. Takže je celkem logické…“

„Rád jsem tě viděl, ale taky někoho hledám,“ odbyl ho Garry. „Musím běžet.“

„Jasně,“ kývl Kosmas Děkan. „Kdybys někde viděl tu svoji kamarádku, dej mi určitě vědět!“

Garry už neodpověděl a zmizel dovnitř kuchyňského stanu. Von seděl u stolu v rohu za velkou mísou s grilovanými kuřecími stehny. Hormona už seděla vedle něj; zjevně stihla využít Garryho krátkého rozhovoru s Kosmasem Děkanem k úprku.

„Co tady ten slizoun dělá?“ zasyčela Hormona, jak se k nim Garry posadil.

„Jde Markétě Flanelové za svědka,“ objasnil Garry. „Což mi připomíná. Vone, půjdeš mi za svědka?“

„Vzpomněl sis na mě dvě hodiny před svatbou? To se mě ptáš proto, že jsi nikoho jiného nesehnal?“ zamračil se na něj Von.

„Že budu potřebovat nějakého svědka, mi došlo teprve před minutou! A ty jsi první, komu to nabízím!“

„Víš to asi dva roky, že si budeš Támhletu brát,“ bručel dál Von. „A teprve teď si vzpomeneš, že by ti tvůj nejlepší kamarád mohl jít za svědka?“

„Hele, jestli chceš dělat ofuky, můžu říct tady Ildikó,“ zašklebil se Garry.

„To asi těžko, protože já jdu za svědkyni Támhleté,“ zahuhlala Hormona zpod ubrusu. „A aniž bych se chtěla nějak míchat do vašeho sporu, poprosila mě o to už před rokem.“

Garry rezignovaně mávl rukou. „Dobře, možná jsem se mohl zeptat dřív. Teď chci ale řešit důležitější věci.“

„Prstýnky?“ nadhodila Hormona.

„Ne, prstýnek už jsem Támhleté dal, když jsem ji žádal o ruku,“ řekl Garry. „Co si myslíte o Trumpálově závěti? Doufal jsem, že dostaneme něco, co by nám mohlo nějak pomoct v hledání svěřenských fondů, ale…“

„Garry, uvědomuješ si, že potřebuješ snubní prstýnky?“

„Sbalil jsem ten míč radši s sebou do batohu, ale myslím, že hledání trustů zvládneme i bez něj,“ mudroval dál Garry. „Zapalovač se hodí na rozdělání ohně, knížka vlastně taky, když bude nejhůř, ale… taky jste čekali něco víc?“

„Zapomněl jsi na šavli Patrika Poblilvíra,“ zasmál se Von.

„A taky jsi zapomněl koupit prstýnky, nemám pravdu?“

„Myslel jsem, že to je jen metafora,“ zavrtěl hlavou Garry.

„Snubní prstýnky nejsou metafora. Během obřadu…“

„Co máš pořád s těmi prstýnky!“ okřikl ji Garry. „Už jsem ti řekl, že jsem prstýnek Táhmhleté dal. Kolik jich podle tebe potřebuje?“

Od vedlejšího stolu se k nim otočila jedna z Vlezlejch sestřenic a postavila před šokovaného Vona malou krabičku. „Až oddávající řekne: ‚Vyměňte si snubní prstýnky,‘ tak tu krabičku otevřeš a ti dva idioti si ty prstýnky navzájem nandají. Pak můžeš tu krabičku zase zavřít. Pusu můžeš zavřít už teď.“

„Co?“

„Uvnitř jsou prstýnky pro Garryho a Támhletu,“ zavrčela Cotamta. „Neztrať to! Nesežer to!“

„Co?“

„Tady to máš písemně,“ položila na stůl ještě papír s poznámkami.

„Nevím, proč se s nimi vůbec bavíš, Cotamto!“ zaskřehotala na ni vychrtlá zrzavá dáma v letech, která si právě přihnula z lahve Trumfu. „Vlezlý z Brajglu byli vždycky strašná cháska! Nechápu, jak se moje sestra mohla oženit s tím troubou. Jsme přece Vlezlý z Brlohu, potomci rytíře Neledajakýho Vlezlýho, naše rodina…“

„Teta Odvedle!“ zasyčel s hrůzou Von, vyškubl Hormoně úkrytový ubrus a sám si ho přehodil přes hlavu. „Mizíme!“

„A macska rúgjon meg!“ zaklela Hormona a rozeběhla se za ním, protože hlavním vchodem znovu nakoukl do stanu Kosmas Děkan. 

…

Po půl desáté zamířil Garry opět k hlavnímu pódiu, kde právě probíhala třetí nebo čtvrtá svatba v řadě. Zdálky nebyl schopen rozlišit, jestli před oddávajícím právě stojí Ten Vlezlej a Palma Patlalová, nebo Onen Vlezlej a Pasta Patlalová. Protože dobře věděl, že by to nebyl schopen poznat ani zblízka, posadil se do poslední řady a začala mu padat hlava. Když už skoro usnul, probudil ho rozpustilý hlas.

„Jé, ahoj Garry, co ty tady děláš?“

„Žením se. Ale kde ses tu vzala ty?“ obrátil se k Viktorce Rumové, která se bez pozvání usadila vedle něj.

„Sakristie je moje dobrá kamarádka a spolužačka z Jamného,“ řekla Viktorka. „Šla jsem jí za družičku.“

„Jako ženich nemusím mít žádné družičky, že ne?“ ujišťoval se Garry.

Viktorka se rozesmála.

„Totiž, před chvílí jsem se dozvěděl, že mám mít svědka, pak jsem zjistil, že potřebuju prstýnky – jako kdyby jeden nestačil. Takže bych teď nerad ještě sháněl družičky,“ bručel Garry.

„Ale kdybys chtěl tradiční venkovskou svatbu, jakou děláme v Bulharsku, tak…“

„No jo, ty jsi vlastně z Bulharska!“ vyhrkl Garry, kterého balkánské lidové obyčeje ani za mák nezajímaly. „Neznáš nějakého profesora Mikuloviče?“

Viktorka se na něj zmateně podívala. „Profesora Mikuloviče samozřejmě znám. Ale jak to má souviset s tím, že jsem z Bulharska?“

„Přišlo mi to jako bulharské jméno. A vím, že bydlí někde, kde to vypadá cizozemsky. Trochu jako u Jadranu,“ vykládal Garry.

„Bulharsko neleží u Jadranu!“

„Tak u Kaspiku.“

„Ani u Kaspiku!“

„Pro mě za mě, ať si leží třeba v aspiku,“ nenechal se zmást Garry a nevšímal si lehkého tiku ve Viktorčině obličeji. „Důležité je, že ho tam nedávno navštívil Ty-tušíš-kdo a…“

„Profesor Mikulovič přece učil dějiny karet v Jamném, Garry!“ vyhrkla Viktorka. „Není to žádný Bulhar, je původem Moravský Chorvat.“

„Bulhar, Chorvat nebo Srb, to je přece totéž,“ mávl rukou Garry. „Všichni se jmenují Něcokov nebo Něcočič, jsou opálení a mají legrační přízvuk.“

Veselý výraz z Viktorčina obličeje nadobro zmizel a v jejích očích se zablesklo. „Máš štěstí, že máš dneska svatbu a kolem je tolik lidí! Jinak bych tě teď a tady vyzvala na souboj!“

Garry raději zmlkl, protože ho nenapadalo žádné bezpečné téma. Proto se místo pokračování konverzace začal rozhlížet kolem. Díky tomu si všiml, že je z uličky nepřítomným výrazem pozoruje bledý černovlasý chlapec, oblečený celý v černém, kterému mohlo být podle Garryho odborného odhadu zhruba pět až čtrnáct let.

„Odprejskni!“ zavrčel na něj.

Kluk se místo toho přišoural o dva kroky blíž.

„Kdo to je?“ zeptala se Garryho nervózně Viktorka Rumová, která už si podivného chlapce také všimla. „A proč má na krku Gringelfaldovo znamení?“

„Gringelfaldovo znamení?“ zamrkal Garry. Pak si kluka, který se k nim šnečím tempem pořád přibližoval, pořádně prohlédl. Na krku mu visel přívěšek ze stříbrných drátků ve tvaru kosočtverce, do kterého byl vepsaný obdélník, v jehož prostředku se nacházel ještě kruh. „Mně to teda připomíná něco jiného.“

„To je symbol, který používal Gringelfald,“ zamračila se Viktorka. „Když byl ředitelem v Jamném, tenhle znak nechal namalovat úplně všude. Dodneška se ve škole najdou místa, kde pod omítkou prosvítá. Pár pitomců maluje každý rok to znamení z legrace na zdi, záchodové dveře nebo do lavic. I když většinou si – stejně jako ty – myslí, že to znamená něco úplně jiného. Považují to zřejmě za velkou zábavu, dokud se jim nedostane lekce ze slušného chování,“ prokřupala si Viktorka klouby na prstech.

„Gringelfald byl ředitelem v Jamném?“ zakuckal se překvapením Garry.

„No samozřejmě, to nevíš?“ vykulila oči Viktorka. „To byl přece jeden z hlavních důvodů sporů mezi Gringelfaldem a Trumpálem. Strašně známá historie! Poprvé se potkali jako začínající učitelé na společné rekreaci ROH a vzpláli k sobě… hm… přátelstvím. Společně taky vymysleli Pohár tří karbanických škol, podle drbů právě proto, aby se mohli vídat častěji. Pak… co chceš, úchyle?“ okřikla Viktorka bledého hocha, který se k nim mezitím přiblížil na vzdálenost necelého půl metru. „Zmizni, nebo tě zabiju!“

„To by od vás bylo velice laskavé, slečno,“ řekl chlapec dutým hláskem.

„Ty jsi Hančin mladší bratr, že jo?“ domyslil si Garry.

„Garry Poker mě poznal,“ zavrávoral kluk. „Podržte mě!“

Garry ho chytil za loket, aby se nezřítil.

„Garry Poker se mě dotkl!“ zavýskal kluk. „Zabte mě!“

Druhé přání už Garry Hančinu bratrovi nesplnil. „Uklidni se,“ řekl jenom.

„Co to je?“ zeptala se Viktorka, která malého Hatebada celou dobu štítivě pozorovala.

„Jsem váš největší fanoušek! Teda váš samozřejmě ne! Garryho!“ mlel kluk. „Strašně moc Garryho…“

„Brzdi,“ zarazil ho Garry. „Jestli řekneš, že mě lovískuješ, zabiju tě!“

„To bys pro mě opravdu udělal?“ rozzářil se Hančin bratr.

„Ne!“ odsekl Garry.

„Já klidně jo,“ zavrčela na kluka Viktorka a přejela si nehtem po krku.

„Musíš ji omluvit,“ uklidňoval Garry Hatebada, kterého hrozba kruté a bolestivé smrti najednou přestala lákat. „Bosňáci jsou strašně horkokrevní… Au!“

„Varuju tě!“ namířila Viktorka nehet na jeho krk.

Garry polkl a raději se vrátil k rozhovoru s Hančiným bratrem. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se.

„Hu-Hu-Hubert Hatebad,“ vysoukal ze sebe nejmladší člen rodiny Hatebadů.

„Tak poslouchej, Huhuhuberte,“ zavrčel na něj Garry. „Vyklop, co po mně chceš a zmizni!“

„Napsal jsem o vás článek do EmOTaYe, pane Pokere!“ vyhrkl Hubert Hatebad. „Podepsal byste mi ho?“

Garry od něj neochotně převzal jmenovaný plátek. Na titulní straně byl jeho černobílý portrét, akorát na tváři a na čele měl přimalované kříže. Velký nápis ve spodní části stránky pak oznamoval, že GaRrRy PoKEr jE jEdNiIiCzKA.

„Držíme vám palce!“ pokusil se Hubert o úsměv, ale jeho obličej na pozitivní emoce nebyl vůbec zvyklý, takže se zkroutil do podivné nepřirozené grimasy.

„Pozdravuj Hanku,“ rozloučil se Garry. „Kde vůbec je?“

„Už jsem ji skoro hodinu neviděl,“ rozhlédl se Hubert smutně. „Možná se jí konečně podařilo zabloudit v té zatrpaslíkované zahradě a zemřít tam hlady a vyčerpáním. Vždycky měla víc štěstí než já.“

„Tohle je tak úžasná svatba! Všechny vás hrozně moc lovískuju! Jedna runda pro všechny na mě!“

„Nebo se jí podařilo najít Hybridův stánek s pampeliškovou šťávou,“ odtušil Garry, zatímco sledoval, jak se teda Odvedle pokouší poskakující Hanku odehnat od stolů s cukrovím. Když malý Hubert viděl, že jeho sestra je v nebezpečí života, vyrazil ji z čisté škodolibosti zachránit.

Celého zmatku okamžitě využil Von, popadl největší tác s koláčky a zamířil ke Garrymu s Viktorkou. Jako stín se za ním proplížila také shrbená dívka ukrytá pod plachetkou.

„Dáte si?“ nabídl Von, když se posadil.

„Ahoj Viktorko!“ ozvala se zahalená dívka, která dosedla na lavici těsně po něm. „Kde se tady bereš?“

„Ildikó?“ vyhrkla překvapeně Viktorka. „Ez te vagy?“

„To jsem já!“ spustila si Hormona ubrus na ramena. „Schovávám se přes Kosmasem Děkanem.“

„Cože? Ten slizoun je tady?“ vyděsila se Viktorka. „Garry, půjč mi sako!“

Garry jí sako neochotně podal a ona si ho přehodila přes sebe. Pak vytáhla make-up a tužkou na obočí si nakreslila pod nos knírek a bradku.

Když bylo maskování hotové, přibelhala se k nim teta Odvedle a chvíli si je zkoumavě prohlížela.

„Stýkáš se fakt s podivnými individui,“ jen co je pravda, odplivla si. „Vždyť ani nejsou zrzaví!“

„Nejsou zas tak hrozní, když je blíž poznáte,“ usmál se na ni Garry.

„Nemluvila jsem s tebou!“ štěkla teda Odvedle. „Co jsi vůbec zač?“

„Garry. Garry Poker,“ uklonil se Garry lehce hlavou. 

„Pch,“ odfrkla si teta Odvedle. „Nikdy jsem o tobě neslyšela.“

Garry se rozohnil: „Určitě mě znáte, jsem nejslavnější a nejznámější žijící karbaník, porazil jsem Vy-tušíte-koho, zachránil jsem asi pětkrát karbanický svět, vyhrál jsem Ohnilý pohár, školní fotbalovou ligu, milují mě všechny ženy a dívky…“

„Já ne,“ neodpustila si Hormona.

„Já taky ne,“ přidala se Viktorka. „Teda, přiznám se, že jsem pro něj měla určitou chvilkovou slabost, ale pak se ukázalo, že je to nechutné šovinistické prase, kterému jde jen o sex.“

„Aha, tenhle Garry Poker!“ blýsklo tetě Odvedle v očích. „Psali o tobě v Kartáři, že jsi byl vždycky jen Trumpálova loutka! A po jeho smrti jsi vyřízený jako mariášník, co ohlásí durch a nemá v ruce trumfové eso. Než se na tebe spoléhat, je prý lepší odstěhovat se do Caribbean Republico dos Cardos.“

„Není,“ zavrtěla hlavou Hormona.

„Přitom ta země ani neexistuje, chápeš?“ rozesmála se teta Odvedle, jako když opilec hraje na rozladěné housle.

„Harpie Jojonesová a Támhletenhle Vlezlej,“ ohlásil herold (této role se ujal Hybrid, protože jako jediný nepotřeboval na překřičení téměř pětisethlavého davu megafon) a pěvecký sbor vlezlých tetiček a sestřenic znovu spustil svatební pochod.

„No nic, půjdu se radši podívat, co za fuchtli si bere Támhletenhle,“ zašermovala teta Odvedle holí a odkymácela se pryč.

Ovšemže Emil nastupuje

Von znovu zamířil do polní kuchyně za grilovanými kuřaty a Hormona s Viktorkou se rozhodly zajít k baru. Ten jako jediný z občerstvovacích zařízení na svatbě totiž nebyl obsypán zástupem Vlezlejch, protože tvrdý alkohol se musel platit v hotovosti na místě. U pultu tak seděla jen Cotamta a něco křičela na nešťastného barmana.

Garry chvíli bezcílně bloumal davem, až si všiml, že u jednoho stolu v rohu sedí osamělý starý karbaník a vykládá si pasiáns. Na druhý pohled mu ten obtloustlý muž s rozcuchanými bílými vlasy připadal povědomý. Po čtvrthodinovém namáhání své paměti si uvědomil, že se jedná o Emila Ovšemže, člena Neřádu a autora Trumpálova vyčerpávajícího životopisu.

Zaváhal, ale nakonec přistoupil blíž.

„Dobrý den, smím si přisednout?“

„Ovšemže, ovšemže,“ přikyvoval nadšeně Emil Ovšemže a nabídl Garrymu místo naproti sobě. Elegantním máchnutím ruky sklidil ze stolu pasiánsové karty.

„Já jsem Garry Poker.“

„Ale ovšemže, to já přece vím!“ rozzářil se Ovšemže. „A jsem poctěn! Dáš si?“ nabídl Garrymu sklenku Křížové vodky.

Garry ji do sebe ochotně vyklopil.

„Četl jsem… slyšel jsem… prý jste napsal Trumpálův životopis,“ vzpomněl si. „Vůbec jsem nevěděl, že jste ho tak dobře znal.“

„Ovšem, že jsem ho znal!“ zapýřil se Ovšemže. „A troufám si tvrdit, že lépe než kdokoli jiný. A déle než kdokoli jiný. Ovšemže kromě Nippleporta, jenže Nippleporta lidi tak nějak nikdy nepočítali. S Nigrusem jsme se znali skoro šedesát pět let, věděli jsme o sobě úplně všechno.“

„Ale nejste jediný, kdo napsal knihu o Trumpálovi,“ pokračoval Garry. „Irrita Hrdličková…“

„O té příšerné slepici přede mnou nemluv!“ roztřásl se vzteky Emil Ovšemže. „Takové výmysly! Všechny ty bláboly o… Nigrus Trumpál nikdy nenosil dámské spodní prádlo!“

„Jste si jistý, že jste ho znal?“

„Nevěř jí ani slovo! Nedovol, aby tvoje vzpomínky na Trumpála cokoli poskvrnilo!“ rozčiloval se Ovšemže.

Garry se zkoumavě podíval na rozzuřeného a nešťastného kouzelníka. Je možné, že by znal Trumpála skoro celý život a nikdy nezaregistroval jeho zálibu v krajkových podprsenkách a punčocháčích?

„Nebojte se,“ uklidňoval ho. „Nic jsem od Irrity Hrdličkové nečetl. Teda, sice jsem nečetl ani ten Trumpálův životopis od vás, ale Irrita Hrdličková mě vůbec nezajímá. Je pravda, že jsem se s ní jednou…“

„Mluvíte o Irritě Hrdličkové?“ zakrákal mu za zády protivný hlas.

Teta Odvedle ho odstrčila holí na okraj lavice a posadila se na jeho místo. Pak si bez ptaní nalila velkou sklenici vodky.

„Čtu od ní úplně všechno! Dá se říct, že jí přímo miluju!“ vykládala. „Co si o ní myslíte vy?“

„Já ji nemiluju! Spal jsem s ní jen jednou a jenom proto… ale na to jste se asi neptala,“ zmlkl Garry pod jejím přísným pohledem.

„Jestlipak víte, že napsala knihu o Trumpálovi?“

„Ano, vím,“ zavrčel Emil Ovšemže. „Taková nebetyčná drzost! Ta ženská neví o Trumpálovi vůbec nic!“

„Zítra mám v plánu zajet si ke Krkalovi a Kanci a koupit si ji,“ mlaskla spokojeně teta Odvedle. „Nemohu se dočkat, až si ji přečtu!“

„Žvásty! Pomluvy! Urážky!“ zvedl Ovšemže buclatý prst.

„Nepředstírej, že tě to nezajímá,“ udeřila na něj teta Odvedle. „Copak nechceš, aby se o Trumpálovi konečně řekla nahlas pravda?“

„Všechno jsou to jen nepodložené spekulace,“ syčel Emil Ovšemže.

„Od tebe ani nic jiného nečekám,“ odfrkla si Odvedle. „V tom svém rádoby životopise ses všem kontroverzním tématům vyhnul. Vychválil bys ho do nebes, i kdyby se ukázalo, že zavraždil svoji sestru!“

„Co?“ vyprskl Garry. „Trumpál měl sestru?“

„Samozřejmě, že neměl sestru,“ zavrtěl hlavou Emil Ovšemže. „To byl od tady Odvedle jen takový řečnický obrat. Myslí si, že bych Trumpála slepě obhajoval, i kdyby se ukázalo, že byl sprostý zločinec. A ovšem, že nebyl!“

„To se ještě uvidí,“ řekla záhadně teta Odvedle. „Co vím, tak v domě Trumpálových byla za Nigrusova mládí pravidelně vídána nějaká dívka! Jsou na to svědci!“

„Výpovědi šmíráků, kteří nakukují lidem do oken, pro mě nemají žádnou hodnotu!“

„A proč tedy Nippleport zlomil Nigrusovi nos? Jen tak pro zábavu?“ útočila dál Odvedle.

„To není vůbec pravda!“ rozhořčil se znovu Ovšemže. „Nigrusovi zlomili nos při hospodské rvačce! Obvinili ho z toho, že podváděl při mariáši, strhla se mela a…“

„Třesky plesky!“ skočila mu do řeči teta Odvedle. „Nos mu zlomil Nippleport, když Nigruse nachytal, jak zahrabává na zahradě nějaké dívčí punčochy. Proč by schovával dívčí prádlo, když ne proto, že zavraždil tu, která je nosila?“

„Hm,“ odkašlal si Garry. „Myslím, že to mohlo být…“

„Ty se do toho nepleť,“ zarazil ho ostře Emil Ovšemže a zamračil se na tetu Odvedle. „Jak víš…“

„Prozradila mi to Kartylda Peschichaková,“ prohlásila vítězně Odvedle. „Bydleli tehdy vedle Trumpálových a Kartylda to všechno viděla. A podle toho, co Irrita Hrdličková naznačila ve svém včerejším rozhovoru pro Kartáře,“ zašustila novinami, které měla složené v kapse, „tak se s Kartyldou Peschichakovou setkala a…“

Jako duch se u jejich stolu objevila Hormona a přisedla si vedle tety Odvedle.

„Kartylda Peschichaková?“ rozšířily se jí zorničky, jakoby k nim právě přiběhla z pauzy na joint. „Vdova po Jindřichu Peschichakovi, autorovi Dějin karetních her, a vnučka Bořislava Rérycha, autora Polenské školy karet?“

„Ano,“ přikývla teta Odvedle, zjevně zmatená z toho, že někdo může mít tolik drzosti jako ona sama a přisednout si bez pozvání k něčímu stolu. „Sama byla také velmi nadaná historička a dobrá známá rodiny Trumpálových.“

„Straší jí ve věži,“ zamumlal Emil Ovšemže.

„A kde bydlí?“ vyhrkla Hormona. „Řekněte mi, kde bydlí!“

„Kde by asi bydlela?“ nechápala otázku Odvedle. „Poslední roky tráví v rodinném letním domě v Patrikově Víru.“

„V Patrikově Víru?“

„Jste vůbec karbanice?“ zamračila se na ni teta Odvedle. „Patrikův Vír je nejznámější tuzemské karbanické letovisko. Každá rodina, která něco znamená, tam má letní dům, chatu nebo aspoň karavan.“

„A kde to je?“ dorážela Hormona.

„Kde asi? Ovšem, že u vírské přehrady!“ nevydržel to Emil Ovšemže a vstoupil do rozhovoru.

Garry i Hormona, kteří oba vyrůstali v nekarbanických rodinách (pokud by tuto informaci někdo za předchozích šest dílů ještě nepostřehl), se na něj nechápavě podívali.

Emil Ovšemže se dal ochotně do vysvětlování: „Nedaleko vesnice Vír na Vysočině se odnepaměti nacházela také karbanická osada nazývaná Patrikův Vír. Ovšem, že vznikla kolem středověké tvrze rytíře Patrika z Víru, známého pod přezdívkou Poblilvír. Dlouhá léta byla jednou z nemnoha čistě karbanických vesnic v zemi. Při stavbě vodní nádrže Vír byla ovšemže zatopena, ale ministerstvu se podařilo dosáhnout toho, že na břehu přehrady, na místě, které je ovšemže veřejnosti nepřístupné a označené jako ochranné pásmo vodního zdroje I. stupně, byla vybudována nová chatová osada. A tam byste nalezli Kartyldu Peschichakovou, rozenou Rérychovou.“

Hormona se tak nadšeně zaposlouchala do vyprávění Emila Ovšemže, že úplně zapomněla na své inkognito. Teď zděšeně ztuhla, když jí někdo položil ruku na rameno.

„Tady seš, srdíčko,“ položil ji Kosmas Děkan ruku na rameno. „Máš na mě chvilku? Hledám tě celé dopoledne.“

Hormona hbitě vyskočila na nohy, otočila se a vlepila mu facku. „Te geci! Mi a faszt csinálsz?! Basszon agyon a kénköves istennyila! Ne szarozz velem!“

Když odběhla, Kosmas si jen nechápavě přetřel zarudlou tvář. Garry se na něj soucitně podíval.

„Asi jsi Ildikó trochu naštval. Je pravda, že Maďarky jsou trochu divočejší, ale nedovedu si představit, co bych musel provést, abych nějakou holku takhle rozzuřil…“

„GARRY POKER a Támhleta Vlezlá! Sedmá svatba je na řadě! Řikám to potřetí a naposled!“ otřásl stanem Hybridův hlas. „Garry, kde seš?“

„Azt a leborult szivarvégit!“ zaklel Garry. „Držte mi palce, protože tohle bude horší, než kdyby na tuhle svatbu zaútočil Vy-tušíte-kdo.“