7-I/8: Sedm hodin

Cotytu se už v mládí učí hrobařem * Tlustej Ferda odhaluje své tajemství a Vlezlejm se vrací jejich rodinné bohatství * Garry svolává válečnou poradu a balí si trenky * Von Vlezlej myslí na Zlatana Ibrahimoviče * Mufius Malejfuj si plete barvy * Doktor Vrdlmrsmrst se dozvídá, jak je to s oplatkami

Kapitola osmá:

Sedm hodin

Procházka při měsíčku

„Nevím, jestli se mi někam chce,“ mudrovala Támhleta, zatímco si do batůžku sbalila baterku, malý rýč a svetr.

„Nemůžeš vynechat svoji vlastní rozlučku se svobodou,“ odvětila jí Brownie. „Můžu ti slíbit, že to bude…“

„Měla jsem na mysli ten noční výlet na hřbitov,“ vzdychla Támhleta.

„Aha, tohle,“ přikývla Brownie, která si do kabelky právě dávala svazek česneku, stříbrný řetízek a osikový kolík. „Není se čeho bát. A budou tam i Garry s Vonem.“

„A ti nás mají zachránit?“ vyprskla Támhleta.

„Ne, ale kdyby se něco semlelo, stačí utíkat rychleji než oni.“

Když se setmělo, potkali se všichni u přístěnku na košťata neboli u starého kozího chlívku. Chladná Brownie, lehce nervózní Támhleta, duševně nepřítomný Garry, mrtvolně bledý Von i rozjařeně se culící Cookie.

Brownie mrkla na hodinky. „Je 22:30. Zahajuji operaci Sběratel kostí.“

„Brownie!“ vyštěkla Támhleta. „Nemůžeš mít trochu úcty?“

„Nejsem Brownie, jsem Cotamta,“ usmála se Brownie. „A byl to i můj dědeček, můžu si o něm říkat, co chci.“

„To teda nebyl! Tvůj dědeček Takovej Vlezlej byl bratr našeho dědečka Starýho Vlezlýho!“

Brownie pokrčila rameny a obrátila se raději na Vona: „Veď nás.“

„Ma-ma-mám jít první?“ ujišťoval se Von. „Proč?“

Garry ho rychle postrčil před sebe na pěšinku vedoucí do lesa, aby čestné místo v čele výpravy nebylo předelegováno na něj. Cestička vedla hustým lesem a brzy začala stoupat do kopce. Když les zřídl, zahlédli v dáli před sebou polorozpadlou kovovou branku, za kterou vykukovaly křivé siluety hrobů. Lesní ticho rozčíslo táhlé zakvílení.

„Ticho, Vone!“ štěkla Brownie. Z kabelky vytáhla malou lahvičku a stříkla si trochu jejího obsahu pod obě uši a do výstřihu.

„Proč se voníš? Nečekáš doufám, že tady potkáš někoho zajímavého?“ vyzvídala Támhleta.

„To není voňavka, to je svěcená voda.“

„Vážně?“ podivil se Garry. „Jak to, že ti to nespálilo kůži?“

„Jestli chceš spálit kůži, mám s sebou i pepřový sprej,“ poslala mu Brownie vzdušný polibek.

„Proč s sebou nosíš pepřový sprej? Nikdy ses přece nebránila mým nabídkám kvalitního sexuááááá! Áááá! To pálí!“

„Támhleta má zjevně taky pepřový sprej. Na, vezmi si tu svěcenou vodu a vypláchni si oči.“

„Aúúúúúúú!“ zavyl Garry. „To pálííí! Co to je?!“

„Promiň,“ vyjekla Brownie. „Měli jste pravdu, nebyla to svěcená voda, byla to voňavka.“

Když se podařilo uklidnit Garryho i jeho podrážděné oči, vkročili za strašidelného skřípání branky na hřbitov. Támhleta je dovedla do jeho prostředku, kde se pod vzrostlým bukem nacházel skromný hrob Starýho Vlezlýho.

„Takže se tady trochu porozhlédneme?“ usmála se Cookie s krumpáčem v ruce.

„Co hledáme? Ten stříbrný žeton?“ utvrzoval se Von.

„Garry, co ti říkal Trumpál o svěřenských fondech?“

„Že… hm…co?“

„Co je potřeba u každého svěřenského fondu najít?“ naléhala Brownie.

„E? Cože?“

„Bože,“ vzdychla Brownie. „Cookie?“

„Kdy už konečně přijede Hormona? Tohle už mě vážně nebaví!“ rozkřikla se Cookie nešťastně. „Každý svěřenský fond se skládá ze tří částí: zakládací listiny, symbolu a pokladu. Listina je oficiálním dokladem prokazujícím existenci fondu a mělo by v ní být uvedeno, kde se nachází symbol a poklad. Listinu je třeba zničit. Symbol je předmět, který patřil poraženému karbaníkovi, a musí být vrácen příbuzným poraženého. A poklad je ukrytý majetek poraženého, s kterým si můžeme dělat, co chceme. Stačí?“

„Děkuji,“ přikývla Brownie a přiklekla k hrobu. „Kde byste ukryli svěřenský fond, kdybyste byli ten nejzlejší, nejodpornější, nejnebezpečnější, nejsurovější, nejzvrácenější… nepřijde vám, že je tady najednou nějak vedro?“

„Dejme se do práce!“ zvedla Cookie krumpáč.

„Ta deska se dá odsunout,“ zadržela ji Támhleta a opřela se do studeného kamene. „Co koukáte? Pomozte mi!“

Po čtvrthodině námahy se jim podařilo posunout desku aspoň tolik, aby se škvírou protáhla ruka. Po krátkém dohadování, kdo prostor pod deskou prozkoumá, se odhodlala Cookie, protože usoudila, že to bude jednodušší než křísit Vona nebo přesvědčovat Garryho.

Po chvilce pátrání vytáhla z hrobu štůsek zetlelých papírů.

„Vážně? Že by to bylo takhle jednoduché?“ divil se Garry. „Ty-tušíš-kdo je opravdu pěkný idiot.“

Cookie si prohlédla získaný dokument.

„Já, Doktor Vrdlmrsmrst, zakládám tímto svěřenský fond stvořený vítězstvím nad Starym Panem Vlezlym dne… bla bla bla… Symbolem fondu jest stříbrný kutnohorský žeton, který jsem uschoval…“

„Čti dál,“ zašeptal napjatý Garry.

„Dál nic není, spodek stránky chybí!“

„Nepokračuje to na druhé straně?“ nadhodila Brownie. „Na to jsem vždycky zapomínala u písemek. Nemáte tušení, kolik zkoušek jsem si kvůli takové pitomosti musela opravovat ústně.“

„Obávám se, že máme tušení,“ usmála se Támhleta.

Cookie otočila papír na druhou stranu. „Poklad tohoto svěřenství jest ukryt pod škaredým trpaslíkem na zahradě poraženého.“

„Pod škaredým trpaslíkem?“ zopakovala Támhleta. „Máme na zahradě stovky škaredých trpaslíků!“

„A byli tam všichni i před pětadvaceti lety?“ nadhodila Brownie.

Támhleta se zamyslela. „Tlustej Ferda? Taťka ho dal mamce jako dárek k svatbě.“

…

O půl hodiny později se znovu ocitli před Brajglem. Támhleta ukázala na velkého oprýskaného trpaslíka uprostřed zahrady. Cookie se k němu opatrně přebrodila přes záplavu menších a naštěstí mnohem méně vzácných sádrových postaviček. Zvedla Tlustýho Ferdu a podívala se dovnitř. Z jeho útrob vytáhla malou kovovou krabičku a podala ji Vonovi.

Ten ji opatrně otevřel. „Jeden modrý žeton, dva bílé a čtyři zelené. A utržený knoflík od kalhot, přesně jak vyprávěla babička!“

„Naše rodinné bohatství je zpátky!“ zajásala Támhleta.

„Ale pořád jsme nenašli ten stříbrný žeton z Kutné Hory,“ zamračil se Garry. „Nemáte ještě nějakého jiného cenného trpaslíka?“

„Co tady provádíte s těmi trpaslíky!“ vyběhla z domu paní Vlezlá v noční košili a s natáčkami na hlavě. „Co tady vůbec provádíte? Mazejte spát! Kdy si myslíte, že se pořádně vyspíte? Zítra si chcete vyrazit na tu vaši poslední večeři, nebo jak tomu říkáte, pak už bude jen jeden den a svatba!“

„Já se přece nežením,“ zabručel Von,

„Ale mohl bys! Jsi přece starší než Garry a tady Cotytu se moc líbíš,“ udeřila na něj paní Vlezlá.

„Cotytu ještě není osmnáct,“ odstrčila svou sestru od Vona Cotamta. „Na to, aby se usadila a žila spořádaným manželským životem, má ještě dost času. Čekají ji ještě tři roky na Střední škole karbanu a hazardu v Polné.“

„Co to je za nesmysl, Vlezlý z cotéhle větve do Polné nikdy nechodili! Teta Cota vždycky trvala na domácím vzdělávání!“

„Promiň, asi jsem si to popletla s naší sestřenicí Cobytedy,“ usmála se omluvně Cotamta. „Ale pořád jí není osmnáct!“

„Je mi šestnáct!“ dupla si Cotytu. „Kdybychom získali souhlas soudu…“

„Mluvila jsem o tom se všemi karbanickými soudci a věř mi, žádný z nich vám ten souhlas nedá,“ řekla medově Cotamta.

Sedmého srpna

Když Garry s Hormonou dorazili poslední den před svatbou pozdě večer do chlapeckého pokoje, Von, který tu měl třídit jmenovky na zítřejší svatební hostinu, spokojeně chrápal.

„Vstávej, ty líné nemehlo! Mělo to být hotové už předevčírem! Ta svatba bude učiněná katastrofa!“ Hormoně se sice nepodařilo napodobit hlas paní Vlezlý zcela dokonale, ale k tomu, aby Von vyplašeně vyskočil z postele a praštil se hlavou do poličky, to bohatě stačilo.

„Už na tom pracu… Seš blbá?“ třel si rozhořčeně bouli na čele, když si uvědomil, že na něj výjimečně nekřičí jeho matka.

„Ne, jsem chytrá,“ opravila ho Hormona. „To už sis mohl za ty roky všimnout.“

„Jak se ti podařilo sem proklouznout?“ zajímal se Von. „Myslel jsem, že musíte s Cotamtou celý večer žehlit ubrusy.“

„Tvoje matka zapomněla, že to po nás chtěla už odpoledne,“ řekla nevinně Hormona. „Takže teď večer jsme mohly s Cotamtou a citrusovým Trumfem strávit dvě hodiny příjemným nicneděláním ve skladu prádla.“

„My tady máme sklad prádla?“ zděsil se Von.

„Čas na válečnou poradu,“ prohlásil Garry. „Zítra je svatba a pozítří vyrážíme.“

„Pojede Támhleta nakonec s námi?“ zajímala se Hormona. „Přišla mi trochu dotčená, když jsi jí řekl, že musíš hledat trusty jen s pomocí zrzavého kolohnáta a průměrně snesitelné šprtky.“

„Nesnesitelné šprtky,“ opravil ji Garry.

„Urazila se a křičela na Garryho, že půjde hledat svěřenské fondy ve vlastním týmu s Hankou Hatebadovou a Debilem Dlouhým Z.,“ řekl Von.

Garry zakoulel očima.

„Čím víc lidí se zapojí do boje proti Vrdlmrsmrstovi, tím líp,“ zauvažovala Hormona.

„V případě Debila a Hanky by nám možná spíš pomohlo, kdyby se dali ke Smrtikibicům,“ ušklíbl se Garry.

„Musíme se připravit na cestu,“ řekla Hormona a vytáhla ze skříně tři velké batohy. „Kdybychom měli aspoň představu, co nás čeká. Co když se budeme půl roku harcovat skal a stepí divočinou, hladoví a roztrhaní?“

Von se otřásl zděšením. „Myslel jsem, že to sfoukneme do konce prázdnin! Každopádně, mamka mi kdysi sepsala takový univerzální seznam věcí na letní tábory. Určitě ho tady ještě někde mám,“ zapátral v porozpadlé zásuvce nočního stolku. „Stačí, když se zařídíme podle něj a je vymalováno!“

„Tak čti,“ vybídl ho Garry.

„Trička – 5 kusů… tolik jich ani nemám!“ zděsil se Von. „Mikina nebo svetr. Krátké kalhoty, dlouhé kalhoty… kraťasy budou muset stačit, jsou přece prázdniny!“

„A co budeš dělat, až budeme mrznout ve stanu někdy uprostřed prosince?!“ zvýšila hlas Hormona. „Sebereš se a utečeš zpátky k mamince?“

„Nespoileruj,“ sykl Garry a vytrhl Vonovi seznam z ruky. „Ale bude potřeba to trochu protřídit. Ponožky 10 kusů, trenky 15 kusů… troje od každého bohatě stačí. Větrovka, pláštěnka, bla bla bla. Repelent, opalovací krém, kartáček na zuby… co mají všichni pořád s tím kartáčkem na zuby?“

„Čistí si s ním zuby. Mohl bys to někdy taky zkusit,“ podotkla Hormona.

„No, stejně už ho mám s sebou. Ale jinak tady mám jen to, co mám na sobě, jedno náhradní tričko a sluneční brýle. Aspoň budu mít prázdný batoh,“ radoval se Garry.

„Tak můžeš vzít nějaké knížky,“ navrhla Hormona a ukázala na vysoký komín knih připravený vedle skříně. „Pořád se nemůžu rozhodnout, které vzít a které tady nechat.“

„Knihy?“ zděsil se Von. „Kde se tady vzaly? Ještě včera to tady nebylo!“

„Nechala jsem si je sem dovézt z domova kozí poštou,“ řekla Hormona. „Kromě těch pár nejdůležitějších, které jsem měla s sebou v Caribbean Republico dos Cardos. Ty mám pořád v kufru.“

Garry si zděšeně prohlížel vysoký sloupec literatury. „Chceš porazit Vrdlmrsmrsta nebo si otevřít pojízdnou knihovnu?“

Hormona přešla ke hromadě knih a zamyšleně si prohlížela příručku Základních karetních triků. Nakonec ji odložila bokem. „Kdyby to bylo jen na mně, tak si samozřejmě radši otevřu pojízdnou knihovnu,“ odtušila. „Ale nemám na vybranou, když říkáš, že potřebuješ pomoc průměrně snesitelné šprtky.“

„Nesnesitelné šprtky,“ neodpustil si Garry. „Hormono, nechci tě urazit, ale jsi otravná jako…“ Garry se na chvíli odmlčel, protože vytáhl z kapsy tenkou knížečku a listoval v ní, „…jako sedmička v prší? Karta +4 v UNU? Křížová trojka v kanastě?“

„Co to máš za pitomost?“ vytrhla mu Hormona z ruky Dvanáct absolutně spolehlivých způsobů, jak se zbavit karbanic. Pak knížečku odhodila k Základním karetním trikům. „Dvanáct absolutně spolehlivých způsobů, jak se zbavit Ty-tušíš-koho nemáš?“

„Rozhodně je to užitečnější knížka než Polenská škola karet,“ bránil uraženě svůj salátový spisek Garry.

„Vidíš! Polenskou školu karet mám pořád ještě v kufru,“ vzpomněla si Hormona. „A Dějiny karet taky. Jen pořád nevím, jestli je potřeba brát rozšířené vydání. Je tam spousta informací navíc, ale ta kniha má asi patnáct kilo!“

„Nebylo by užitečnější vzít spíš knihy jako Příručka mladého zálesáka nebo Atlas hub?“ napadlo Vona. „Když už máme tábořit někde v pustině a živit se lesními plody a kořínky, nepotřebuju, abys mě ještě otrávila muchomůrkami.“

„Tak můžeš zůstat doma! A doufám, že nečekáš, že ti budu někde v lese vyvařovat tři teplá jídla denně!“

„Budeme muset něco jíst,“ hlesl Von.

„A proč bych se o to měla starat já? Protože jsem holka?“ rozčilovala se Hormona.

„Dost!“ zastavil jejich hádku Garry. „Hormona je tady teprve jeden den! Jak to bude vypadat, až spolu strávíte čtyři měsíce pod stanem?“

„Nepočítej, že ti budu na cestách vařit!“ odfrkla si Hormona.

„A já ti nebudu nosit knížky!“ křikl na ni Von.

„Ani jsem tě o to neprosila,“ založila si Hormona ruce na prsou.

„Taky jsem se tě o nic neprosil,“ zabručel Von. „Ale když aspoň sem tam něco uvaříš, třeba nebudeme všichni tak podráždění!“

„Na ponorku máte vážně ještě dost času,“ hlesl zoufale Garry. „A ty jsi měl před hodinou druhou večeři, Vone.“

„To mi ani nepřipomínej. Na druhé večeře můžu pod stanem asi rovnou zapomenout, co?“ zafuněl Von.

„Sbal si s sebou plný batoh konzerv a kompotů a můžeš si kuchtit tolik jídel, kolik budeš chtít!“ odsekla mu Hormona. „Ale bylo by fajn, kdybychom ušli každý den aspoň třicet kilometrů, nemůžeme zastavovat na každé mezi a dělat si menu o pěti chodech!“

„Nekřičel bych to tak nahlas, nebo tě uslyší paní Vlezlá,“ zarazil ji Garry. „Nepotřebuje vědět, že budeme jejího Vonánka trápit hlady.“

Z hromady dek na Vonově posteli se vynořila svítivě červená hlava. „To není žádný její Vonánek, to je můj Vonánek!“

„Cotytu!“ nadskočila leknutím Hormona. „Cookie tu děláš? Teda… Cookie! Co ty tu děláš?“

„Co asi, špehuju vás,“ zašklebila se Cookie/Cotytu. „Klidně si svoláte válečnou poradu a nás ani nepozvete. Myslela jsem, že proti Vrdlmrsmrstovi bojujeme spolu. Jeden za všechny a všichni za jednoho!“

„Jestli se k nám chceš přidat, tak můžeš,“ nabídla jí Hormona. „Místo au-pair pro Vona je v naší výpravě pořád volné. Umíš vařit, prát a přebalovat?“

„Ne, díky,“ ošila se Cookie. „Založíme si vlastní tým pro boj s Vrdlmrsmrstem! Brownie, já a… někdo s námi určitě rád půjde!“

„Malejfuj asi těžko,“ zamyslela se Hormona. „Je teď u Ty-tušíš-koho.“

Cookie vyrazila ke dveřím. V nich se ještě otočila: „Náhodou máme symbol z jednoho svěřenského fondu, na který jsi úplně zapomněl, Garry! Jsem moc zvědavá, jak se ti bez nás povede!“ Práskla dveřmi a zmizela.

„O čem to mluvila?“ divila se Hormona.

Garry zašátral v kapse. „Nemám potuchy. Ty hodinky po dědečkovi nosím pořád s sebou.“

„A co ten medailonek?“

„Medailonky?“ probral se Von. „Dneska budou k večeři medailonky?“

„Je půlnoc a už jsi dvě večeře měl!“ štěkla Hormona. „Myslím ametystový přívěšek ve tvaru hrací kostky, který Garry s Trumpálem našli na Kozákově.“

„Jo, tenhle,“ vybavil si Garry. „Tak na ten jsem úplně zapomněl. Asi zůstal u Drsoňů.“

„Tam už se vrátit nemůžeme! Co budeme dělat?“ bouchla Hormona rozrušeně s Rozdáváním a mícháním pro pokročilé.

„To je jedno, stejně byl falešný,“ uklidňoval ji Garry.

„Falešný?“

„Byl u něj vzkaz od nějakého T. S. F., že pravý medailonek ukradl a hodlá zničit. Třeba už to udělal,“ pokrčil rameny Garry.

„Ale symbol svěřenského fondu se nesmí zničit, musí se vrátit,“ zhrozila se Hormona. „Chápeš, co by se stalo, kdyby ho někdo zničil?“

„Ne.“

„Hm… já vlastně taky ne,“ připustila. „Ale můžeme pro jistotu vypátrat dědice toho poraženého karbaníka a zeptat se jich, jestli jim náhodu nějaký záhadný cizinec nepřinesl ametystovou hrací kostku.“

Garry zavrtěl hlavou. „Kartoslav Kozel získal ten medailonek jen pár dní před svou smrtí ve vánoční dobročinné dražbě. Jeho příbuzní asi ani nevěděli, že ho má.“

„Ametystová hrací kostka? Kartoslav Kozel? Vánoční dražba? O čem se to proboha bavíte?“ sledoval je zmateně Von.

„Přečti si znovu konec šestého dílu, jestli se nechytáš,“ zavrčela na něj Hormona. „Vždyť se to stalo před dvěma měsíci!“

„Někdy mi připadá, jako by od té doby uplynuly celé dva roky,“ zahuhlal Von.

„Budeme muset přijít na to, kdo je ten T. S. F.,“ ignoroval ho Garry. „A není to Vrdlmrsmrstův pes Tsf, Vone!“

„Pes?“ nechápala pro změnu Hormona.

„V červnu jsme se už snažili přijít na to, kdo ten záhadný T. S. F. je,“ řekl pyšně Garry. „A Von vymyslel, že to byl pes, kterého Ty-tušíš-kdo pojmenoval Tsf.“

„Proč by někdo, kdo sám sebe pojmenuje Vrmdrstrsmlst, nemohl mít psa jménem Tsf,“ trval na svém nápadu Von. „Navíc to byl tvůj nápad! Mně to jen přišlo jako lepší vysvětlení, než tenhle symbol falešný a podobné nesmysly.“

„Tebe něco napadá?“ obrátil se Garry raději na Hormonu.

„Télegraphie sans fils,“ navrhla Hormona.

„Cože?“

„Rozhlas bez drátů,“ vysvětlila Hormona. „Jaroslav Seifert napsal básnickou sbírku Na vlnách TSF. Možná je to nějaká šifra a odpověď najdeme v těch básních. Musím…“

„…do knihovny,“ doplnili ji automaticky Garry a Von.

„Ano, do knihovny,“ kývla Hormona. „Kde tady máte nejbližší veřejnou knihovnu?“

Von pokrčil rameny. „Nevím, nikdy jsme tady v okolí žádnou nehledali. V Rakovníku?“ hádal.

Hormona si povzdychla. „Asi si budeme muset zatím vystačit s pár knihami o svěřenských fondech,“ poklepala na staré zaprášené knihy v černé vazbě.

„Kde jsi je sehnala?“ divil se Garry. „Říkalas, že ve školní knihovně žádné knihy o svěřenských fondech nejsou!“

„Teď už tam rozhodně nejsou,“ souhlasila Hormona.

„Chceš říct, že jsi je ukradla?“ hvízdl Von.

„Říkejme tomu spíš dlouhodobá výpůjčka,“ začervenala se Hormona. „Trumpál nechal všechny knihy o svěřenských fondech z knihovny odstranit, ale nezničil je. Uložil je u jednoho svého kolegy, kterému stoprocentně důvěřoval.“

„Ale jak ses k nim dostala?“ nechápal Garry.

„Řekněme, že toho kolegu ze Střední školy karbanu a hazardu tak trochu znám,“ pípla Hormona. „Když jsem byla naposledy v jeho kabinetu, tak jsem si je půjčila. Ani nijak zvlášť neprotestoval.“

„Je dobře, že se ti podařilo ty knihy sebrat dřív, než je Kvikuanovi ukradl Grape,“ řekl Garry.

„Garry, ty jsi…,“ Hormona nakonec nechala slovo idiot nevyslovené a jen mávla rukou. „Právo nejohavnější – necenzurované vydání z roku 1928. V knihovně jsem našla loni jen cenzurované vydání, kde píšou, že o svěřenských fondech nic nepíšou. Zlořečené instituty karbanického majetkového práva, svazek IV: R-Ž z roku 1919,“ popadla Hormona další knihu. „A konečně Swierzenstwj: Metla czeského karbanictwa z roku 1808. Všechny informace o trustech mohl Vrdlmrsmrst načerpat právě tam.“

„Myslel jsem, že informace o svěřenských fondech má od Kvikuana,“ zarazil se Von. „Proč by za ním chodil, jestli si mohl všechno přečíst v knížkách?“

„Proč ty se pořád na něco ptáš, když si taky můžeš všechno přečíst v knížkách?“ probodla ho Hormona pohledem.

V tom se ozvala ohlušující rána a vzápětí táhlé zabučení. Dveře ložnice rozrazila paní Vlezlá a šlápla na Hybridovu mluvící knihu Obyčejná zvířata a jak je s trochou štěstí chovat, aby nepochcípala hlady.

„CO TO MÁ ZNAMENAT?“ rozčílila se na ně paní Vlezlá. „UŽ HODINU MÁTE TŘÍDIT A BALIT SVATEBNÍ DARY! DO ZAČÁTKU SVATBY UŽ ZBÝVÁ JENOM SEDM HODIN!“

„No dobře,“ zabručel otráveně Garry.

„Na tebe se samozřejmě nezlobím, zlatíčko,“ změnila okamžitě tón paní Vlezlá. „Ty si běž lehnout a hezky si odpočiň! Budeš se zítra ženit, tak ať jsi fit!“

Hormona a Von tedy nechali Garryho v ložnici samotného s paní Vlezlou, která mu ještě nabízela před spaním teplé mléko a pohádku na dobrou noc, a sešli do kuchyně, kde na stole čekala obrovská hromada krabic všech možných tvarů a velikostí.

„Už aby ta svatba byla za námi,“ zaúpěl Von.

Hormona se při pohledu na neuspořádanou hromadu trpce pousmála. „Hladovět v lese a nechat se zabít od Smrtikibiců najednou nezní tak špatně, co?“

Já měl té noci sen

Kráčel úzkou serpentinou do kopce a nadával. Ve slabé záři ranního slunce se kolem leskly bílé skály. Zastavil se a unaveně vzhlédl nahoru. Najde tam muže, kterého hledá? Muže, kterého potřebuje tak zoufale, že nedokáže myslet skoro na nic jiného? Zarazil se. Co je to za nesmysl, vzpamatoval se. Já přece nepotřebuju muže, ale ženu! A ráno se budu ženit, takže…

Celý zpocený otevřel oči a posadil se. Rozhlédl se a uklidnilo ho, když viděl, že je zase Garry Poker a nachází se v pokoji Vlezlejch bratrů v Brajglu.

„Konečně jsi vzhůru,“ zamumlal Von. „Pořád jsi něco volal ze spaní.“

„Opravdu?“

„Jo,“ zamračil se Von. „Dokola jsi opakoval Mikulovič, Mikulovič, Mikulovič…“

„Kdo je Mikulovič?“ zarazil se Garry.

„Jak to mám vědět? Ty jsi ho furt volal ze spaní.“

Garry si unaveně promnul čelo a pokusil se vybavit zbytky svého snu. „Myslím, že je to někdo, koho hledá Vrdlmrsmrst,“ zamyslel se. „A řekl bych, že je někde v zahraničí. Nevypadalo to tam jako u nás.“

„Chceš říct, že se ti zase zdají sny, v kterých se měníš v Ty-tušíš-koho?“ lekl se Von. „Hormona si myslí…“

„Nevím, co vám na tom tak vadí,“ zastavil ho Garry. „Aspoň víme, co Ty-tušíš-kdo chystá. Když najdeme Mikuloviče dřív než on, můžeme ho třeba varovat.“

„Jak bychom ho mohli varovat, když vůbec nevíme, kdo to je a kde bydlí!“

„Mikulovič, Mikulovič,“ opakoval si Garry. „Zní mi to povědomě. Nemůže to mít něco společného s fotbalem?“

„S fotbalem? Nemyslíš náhodou Ibrahimoviče?“

„Ibrahimoviče?“

„Zlatana Ibrahimoviče,“ řekl Von. „Toho švédského fotbalistu.“

„Já vím, kdo je Ibrahimovič!“ ohradil se Garry. „Jak bych si mohl splést Ibrahimoviče s Mikulovičem, vždyť to ani nejsou podobná jména! Nejsem idiot!“

„Být tebou, nevykřikuju to dneska moc nahlas, nebo si tě Támhleta nakonec nevezme,“ ušklíbl se Von.

Pod sedmou kavalérií jak krví rudne zem

„Tady? Jsi si jistý, Améby?“ prohlížel si Doktor Vrdlmrsmrst nedůvěřivě polorozpadlé stavení na okraji vesnice.

„A-a-ano, pane továrníku,“ vykoktal ze sebe Améby. „Tady bydlí.“

„Tak zazvoň… jestli má tahle barabizna zvonek. Nebo zaklepej. Nebo jakýmkoli jiným způsobem ohlas panu profesorovi, že má návštěvu,“ zavrčel Vrdlmrsmrst.

„Zajisté, pane továrníku,“ uklonil se Améby a vyrazil ke dveřím domu.

Po několika minutách se dveře se strašlivým skřípotem otevřely a ven nedůvěřivě vyhlédl starý rozcuchaný pán v tlustých brýlích.

„Co chcete?“ Jeho hlas vrzal podobně jako domovní dveře.

„Mikulovič?“ prohlédl si ho zkoumavě Doktor Vrdlmrsmrst. „Profesor Gregor Mikulovič?“

„Jo, to jsem já,“ přikývl nejistě starý pán. „Ale už jsem patnáct let v penzi!“

„Měl bych na vás pár otázek, pane profesore,“ usmál se koženě Ty-tušíš-kdo. „Máte na mě deset minut?“

„Nic jsem si neobjednával! Já ty vaše zpropadené hrnce nechci!“ vyštěkl najednou profesor Mikulovič a pokusil se prásknout dveřmi. Améby byl ale rychlejší a strčil do dveří svoji botu.

„Nepřišel jsem vám prodat hrnce,“ řekl Doktor Vrdlmrsmrst chladně. „Mám pro vás daleko zajímavější nabídku.“

„A to? Co mi můžete dát?“ couvl Gregor Mikulovič. „A co po mně chcete?“

„Co vám můžu dát?“ rozesmál se Vrdlmrsmrst. „Váš bídný život. A co po vás chci? Odpovědi.“

„Nenechám se zastrašit!“ zaprskal muž a odstoupil ještě o krok dál.

Doktor Vrdlmrsmrst luskl prsty. „Napolini? Vysvětli tady panu profesorovi, proč by pro něj bylo výhodnější s námi spolupracovat. Já si zatím prohlédnu jeho vinný sklípek.“

„Sklípek ne!“ vykřikl profesor Mikulovič. „Řeknu vám všechno, ale sklípek nechte být!“

„Zdá se, že konečně přicházíte k rozumu,“ řekl suše Doktor Vrdlmrsmrst a vstoupil dovnitř stavení. „Ale do sklípku se stejně podíváme, přece nebudeme poslouchat vaše povídání jen tak na sucho. Mufiusi, skoč tam pro nějaké dobré červené.“

„Červené co?“

„Víno, ty pitomče,“ složil si Doktor Vrdlmrsmrst hlavu do dlaní. „Myslel jsem, že aspoň alkoholu rozumíš, když už jsi mi jinak úplně k ničemu.“

„Jsem lihovarník a ne vinař, pane továrníku,“ zasyčel unaveně Mufius. „Víno je pro mě dobré akorát na pálení brandy. A k tomu mu vůbec nemusím rozumět. Popravdě řečeno, vydestilovat můžete klidně i pytel sraček a pořád vám z toho vznikne alkohol.“

Profesor Mikulovič jen s námahou potlačil zvracení. 

„Nemusíš se s námi dělit o svá výrobní tajemství, můj nechutný příteli,“ zavrčel Vrdlmrsmrst. „A padej pro to víno!“

„Proč jste sem tedy přišli?“ zatěkal Gregor Mikulovič nervózně očima po Vy-tušíte-kom (ačkoli on sám vůbec netušil), když Mufius Malejfuj odešel důstojným a uraženým krokem do jeho sklípku.

„Posaďte se,“ pozval Doktor Vrdlmrsmrst profesora k jeho vlastnímu stolu. „Je pravda, že jste největším žijícím odborníkem na karbanické soubojové právo?“

„Hm, dá se to tak říci,“ připustil profesor Mikulovič. „Přinejmenším od nedávné smrti profesora Trumpála patrně ano. Zabýval jsem se tím tématem celých čtyřicet let. Napsal jsem o něm šest knih, padesát dva odborných článků, navštívil jsem…“

„Váš životopis mě nezajímá,“ odbyl ho Doktor Vrdlmrsmrst. „Mám jen pár všetečných dotazů. Mohli bychom přejít rovnou k nim?“

„Jak si přejete,“ přikývl profesor Mikulovič, zatímco sledoval hřmotného Napoliniho, kterak s paličkou na maso v ruce zkoumá rodinné fotografie vystavené na skříňce u okna.

„Dejme tomu, že mě někdo kdysi dávno porazil v souboji o všechen majetek,“ protáhl Doktor Vrdlmrsmrst. „Znamená to, že už s ním nemohu nikdy bojovat znova?“

„V zásadě ano,“ přikývl Gregor Mikulovič. „Uplatní se zásada hostiae non coquuntur, neboli oplatky se nepečou. Mezi dvěma karbaníky se tak může uskutečnit vždy jen jeden souboj o veškerý majetek. Kromě toho, vítěze souboje byste musel do konce života poslouchat na slovo. I bez zmíněné zásady byste k odvetě potřeboval jeho souhlas. To by ten člověk musel být blázen, aby k něčemu takovému svolil!“

„Ztrátě svobody se ale dá vyhnout zřízením svěřenského fondu,“ řekl Vrdlmrsmrst.

„Svěřenského fondu?“ nadskočil zděšeně Gregor Mikulovič. „Kde jste se dozvěděl o něčem tak odporném? Všechny knihy o svěřenských fondech měly být zničeny!“

„Jsem tak trochu fanoušek karbanické historie,“ usmál se Pán falešných karet. „Svěřenské fondy mě zajímají čistě pro vědecké účely, samozřejmě.“

„Vy jste vědec?“ rozsvítily se profesoru Mikulovičovi oči.

„Mám doktorát z jedné prestižní zahraniční univerzity,“ přitakal Doktor Vrdlmrsmrst pobaveně. „Bohužel na svou vědeckou kariéru teď nemám moc času. Musím totiž ovládnout… co to má znamenat, Mufiusi?“

„To víno, co jste chtěl,“ řekl Mufius Malejfuj nejklidněji, jak dokázal, a postavil lahev na stůl.

„Říkal jsem, že chci červené!“ štěkl Doktor Vrdlmrsmrst.

Mufius Malejfuj ukázal prstem na ručně psanou etiketu. „Tra-mín-čer-ve-ný,“ přeslabikoval. „Nebo mi snad chcete tvrdit, že tramín není víno, ale tráva křížená s kmínem?“

„Tramín červený je bílé víno,“ odvážil se profesor Gregorovič.

Mufius Malejfuj si pořádně prohlédl lahev a její obsah. „Že bych nazval svůj nový bílý rum Třtina červená? Nebo zelenou přejmenoval na Modrý list? Proč něco takového neudělám? Proč neříkám griotce Gringelfaldovy slzy a vodce Pokerova krev? Možná proto, že by si o mně lidé mysleli, že jsem idiot!“

„Všichni, kdo tě znají, si to o tobě stejně myslí už dávno,“ zamračil se Doktor Vrdlmrsmrst. „A teď konečně přines to červené víno!“

Mufius Malejfuj se neochotně odšoural pryč.

„Kde jsme to skončili?“ obrátil se Temný hráč zpátky na profesora Mikuloviče. „Aha, už vím, svěřenské fondy! Když bych prohrál souboj o veškerý majetek a měl svěřenský fond, tak o osobní svobodu nepřijdu a ze svěřenského fondu mohu získat nový majetek. Je to tak?“

„Ano, ale svěřenské fondy se už dnes nepoužívají, je to…“

„Čistě pro vědecké účely, samozřejmě!“ zvedl omluvně ruku Doktor Vrdlmrsmrst. „Ještě potřebuji vědět, kdybych měl náhodou těch svěřenských fondů víc…“

„Víc?“ zakuckal se profesor Mikulovič. „I jeden svěřenský fond je naprostá ohavnost! Jak by jich někdo mohl mít víc?“

„Berte to jako takovou logickou hádanku, nic víc,“ uklidňoval ho Temný hráč. „Mám x svěřenských fondů. Prohraju souboj o veškerý majetek a musím uprchnout. Vyberu poklad z jednoho ze svých svěřenských fondů. Mám x-1 svěřenských fondů, nebo se mou porážkou zrušily všechny mé svěřenské fondy?“

Profesor Mikulovič si zamyšleně promnul bradu. „Historie nezná žádný věrohodně dochovaný případ karbaníka, který by skutečně měl dva nebo více svěřenských fondů. Zvykové právo říká, že poražený karbaník má právo získat nový majetek ze svého svěřenského fondu. Nikomu nikdy nepřišlo ani na mysl, že by jich nějaký hráč mohl mít víc!“

„Dejme tomu, že by se to někomu omylem povedlo,“ řekl Doktor Vrdlmrsmrst nezúčastněným hlasem.

 „Vybrat majetek ze svěřenského fondu je právo, nikoli povinnost. Lze tedy dovodit, že zaniknou pouze ty svěřenské fondy, které vyberete. Když vyberete jen jeden, měl by tímto postupem teoreticky zaniknout pouze on, ale neexistuje k tomu absolutně žádná judikatura! Dokud o něčem podobném nerozhodne soud, netroufám si…“

„Co když si nepamatuju, že bych některý ze svých svěřenských fondů vybíral?“ vyzvídal Doktor Vrdlmrsmrst. „Teda, co kdyby hypoteticky někdo majetek ze svěřenského fondu nevybral? Schovával se celé roky v lesích, jedl kořínky… mohl by tímto způsobem svěřenský fond ušetřit a získat majetek jinou cestou?“

„Domnívám se, že nikoli. Jediná cesta, jak znovu získat nějaký majetek je využití svěřenského fondu. Bez jeho využití by takový poražený nezískal ani osobní svobodu, musel by pořád…“

„Co kdybych někoho porazil a on spáchal sebevraždu, což by mně opravňovalo vytvořit z jeho majetku svěřenský fond. Vzápětí bych ale absolvoval odvetu s jejich malým spratkem!“ rozohnil se Doktor Vrdlmrsmrst a bouch pěstí do stolu. „A tu odvetu prohrál! Vznikne svěřenský fond nebo ne, když jsem nestihl vyřídit všechny formality? Tedy čistě pro vědecké účely…“

„Kladete velmi zvláštní otázky,“ polkl Gregor Mikulovič. „Čistě pro vědecké účely jsem se ale náhodou v jednom ze svých článků věnoval podobnému případu doloženému v análech ze sedmnáctého století. Taková situace se označuje jako takzvaný tichý svěřenský fond. Přestože svěřenský fond je po formální stránce představován zakládací listinou, symbolem a pokladem, de iure vzniká již okamžikem sebevraždy poraženého karbaníka. Současně platí, že blízký příbuzný poraženého má právo vyzvat vás na odvetu. Pokud se tato odveta uskuteční před tím, než vypořádáte formální náležitosti jeho vzniku, a vy v ní prohrajete, daný svěřenský fond vaší porážkou zanikne dřív, než byl jeho vznik formálně potvrzen.“

„A prakticky to pro mě znamená co?“ řekl nejistě Doktor Vrdlmrsmrst. „Tedy, čistě teoreticky.“

„Že v takovém případě o osobní svobodu v odvetném souboji nepřijdete,“ zjednodušil své sdělení profesor Mikulovič.

„A můj majetek?“

„Takový poražený se stává žebrákem, osobou bez majetku,“ řekl profesor Mikulovič. „Už nemá právo nic vlastnit, leda by…“

„Leda by co?“

„Pokud vás někdo porazí v souboji o veškerý majetek, ztrácíte právo cokoli vlastnit. Cokoli nabudete, nenabýváte pro sebe, ale právě pro vítěze tohoto souboje,“ dal se do vysvětlování Gregor Mikulovič. „To platí v zásadě až do konce vašeho života, s jedinou výjimkou. Pokud na vás vítěz souboje převede cokoli ze svého majetku, pouto se zpřetrhá a vy můžete opět svobodně nabývat majetek a disponovat s ním.“

„Děkuji,“ napřáhl k němu Doktor Vrdlmrsmrst ruku. „Potvrdil jste moje domněnky, jsem vám velice zavázán.“

Ke stolu opět přišel Mufius Malejfuj a s hlasitým cinkáním postavil na stůl několik lahví. „Rulandské šedé, modrý portugal, veltlínské zelené a růžové cuvée. Doufám, že aspoň jedno z toho by mohlo být červené,“ prohlásil uštěpačně. „Mám to otevřít?“

Profesor Mikulovič se raději ujal jedné z lahví sám. Otevřel ji a spokojeně k vínu přivoněl. „Teď by se mělo nechat aspoň chvíli dekantovat,“ sáhl na příborník pro karafu.

„Co?“ zamračil se Mufius Malejfuj. „Pije se to vůbec nebo je to jen ozdoba na stůl? Zdá se mi, že lidé víno snad ani nepijí, jen si ho vystavují ve vyřezávaných stojanech, přelévají z jedné komické nádoby do druhé a čichají k němu.“

„Můžeš zatím místo troušení moudrostí odnést ty zbylé lahve,“ zavrčel na něj Doktor Vrdlmrsmrst. „A na vás bych měl ještě jednu otázku, pane profesore.“

„Ano?“ přestal se profesor věnovat vínu a otočil se zpátky na svého hosta.

„Na začátku jste řekl, že opakování souboje mezi dvěma karbaníky není v zásadě možné,“ zamyslel se Doktor Vrdlmrsmrst. „Znamená to, že za určitých okolností nebo za splnění určitých podmínek by možné bylo?“

„Opakování souboje není možné nikdy,“ řekl profesor Mikulovič a z tváře Doktora Vrdlmrsmrsta zmizel nadějný škleb.

„Vážně nikdy? Jen tak mohu ovládnout celý karbanický svět!“ zašermoval zaťatou pěstí Temný hráč.

Profesor Mikulovič se na něj zkoumavě podíval. „Vy jste Doktor Vrdlmrsmrst?“

„Neříkají vám doma ‚blesku‘?“ rozesmál se Pán falešných karet.

„A-a-a-ale,“ zakoktal se profesor Mikulovič, „ale… co… vy… proč?“

„Snad jste se nezačal bát,“ ušklíbl se Doktor Vrdlmrsmrst. „Vždyť si tak hezky povídáme.“

„Hm,“ pokusil se přikývnout profesor Mikulovič.

„Potřebuji tedy vědět, za jakých okolností je možné znovu se utkat v souboji s někým, kdo mě už jednou porazil,“ pokračoval Vrdlmrsmrst. „Odpověď na tuhle otázku je pro mě životně důležitá. A pro vás ostatně taky,“ naklonil se k profesorovi a nenápadně kývl hlavou směrem k Napolinimu.

Profesor Mikulovič se nervózně ošil. „Odveta,“ zasípal.

„Na odvetu mají přece právo příbuzní, ne já sám! Nedělejte ze mě pitomce!“

„Ne, tak jsem to nemyslel!“ zvedl vyplašeně ruce Gregor Mikulovič. „Karbanické právo zapovídá opakování souboje mezi dvěma karbaníky, ale to neznamená, že nemůže nikdy nastat situace, že se titíž dva karbaníci nestřetnou podruhé. Souboj totiž není každá hra mezi dvěma osobami, souboj může být řetězem několika dílčích soubojů, které se ale přičítají vždy k jeho prvnímu článku.“

„K věci,“ pobídl ho Doktor Vrdlmrsmrst. „Méně žvanění, více faktů.“

„Jde vám o souboj s Garrym Pokerem, chápu to správně?“ zatřásl se profesor.

„Bingo! Nechcete se přidat mé mezi Smrtikibice? Zoufale bych mezi nimi potřeboval někoho, kdo má mozek mezi ušima.“

„Jestli jste opravdu tím, kým se zdáte být, tak jste s Garrym Pokerem nikdy o veškerý majetek nebojoval,“ ignoroval raději jeho nabídku profesor Mikulovič.

„Ale ano! Porazil mě v pokeru…“ bouchl pěstí do stolu Doktor Vrdlmrsmrst

„Sám jste to řekl, byla to odveta,“ zvedl prst profesor. „To nebyl souboj mezi vámi dvěma, ale souboj mezi vámi a Garryho rodiči. Garry měl pak právo na odvetu, ale formálně se jedná o pokračování předchozího souboje.“

Doktor Vrdlmrsmrst vstal a uklonil se. „Pane profesore, jsem vám velice zavázán.“ 

…

„Vstávej, Garry!“ zacloumal s ním Von Vlezlej. „Zase jsi usnul. Už se musíš oblíkat, svatba začíná za hodinu. A mamka vzkazuje, že by bylo fajn, kdyby ses předtím vykoupal.“

„Mám se vykoupat a oblíknout? A mám na to celou hodinu?“ otřásl se Garry, ale vyrazil neochotně do koupelny. Neušel ani dva kroky a ozvalo se domovní klepadlo.