Molitanový pytel trpí rýmičkou * Pořádné jídlo a práce v lese udělá Garrymu dobře * Piksleymu Pacholkovi spadne na hlavu palačinka * Cotamta je fakt Vlezlá a fakt sexy * Proletáři všech zemí, vyližte si prdel! * Inventární číslo z knihovny málem způsobí Grapeovu smrt * Hormona se dozvídá, co má společného František z Ditrichštejna, Augustin Heřman a Che Guevara * Garry se seznamuje s novým řidičem záchranného trolejbusu a dívkou v červených šatech * Cotamta objednává 150 kuřat a zve Garryho na pizzu
Kapitola šestá:
Sedm dní
Zombie v pyžamu
„Garryho nemoc se mi vůbec nelíbí. Doufám, že se do svatby dá do pořádku,“ zauvažovala paní Vlezlá jednoho dne při snídani. „Už zbývá jen sedm dní! A my ještě nemáme ani…“
„Určitě bude v pořádku,“ uklidňovala ji Cotytu. „Je to jen dočasná indispozice, která určitě brzo přejde.“
„Na jídlo nechodí, když mu něco přinesu, tak skoro nic nesní a celé dny jen leží v posteli. Člověk by si skoro myslel, že v té posteli je místo Garryho jen pytel molitanu.“
„Říkali jste, že má choleru a úplavici,“ dumala paní Vlezlá. „A ještě jsem ho neviděla ani jednou jít na záchod.“
„Nechce používat náš záchod, aby nás nenakazil,“ přidala se Támhleta.
„No dobře, ale kam…“
„A včera večer přece tak radostně zvedl ruce, když jste za ním přišla!“ zamluvila rychle nebezpečné téma Cotytu.
„Přísahala bych, že je měl pověšené na provázcích,“ zamračila se paní Vlezlá.
Von něco neurčitě zamručel. Naštěstí měl tolik duchapřítomnosti, že své matce nepřipomněl, že včera večer sama vypila jednu z lahví pampeliškové šťávy, které Hybrid přivezl na svatbu.
„Je teď strašně přepracovaný,“ vysvětlovala Cotytu. „Bylo toho na něj teď moc. Drsoňovi, Ulf Ulička… a určitě je celý nervózní z té blížící se svatby. Ale vy si s tím vůbec nedělejte hlavu, já se o něj postarám.“
„Jsi tak hodná,“ objala ji paní Vlezlá. „Co bych si bez tebe počala?“
„Musela by sis oblíbit nějakou jinou dívku v domě. Třeba svou vlastní dceru.“
„Říkalas něco, Támhleto?“
„Ale nic,“ vzdychla Támhleta a zvedla se od stolu. „Půjdu raději pomoct Tomu a Onomu stavět pódium. Ty trámy se neohoblují samy.“
Paní Vlezlá se otočila na Vona s Cotytu. „Měli byste Garryho vytáhnout na chvíli ven,“ nevzdávala se. „Sluníčko a čerstvý vzduch ho postaví na nohy.“
„Má úpal a úžeh, vůbec nesmí na světlo,“ zavrtěla hlavou Cotytu. „Navíc se bojíme, že je to infekční, měl by radši být v izolaci. Kravské neštovice, skvrnitý tyfus, spalničky…“
Paní Vlezlá nešťastně zalkala. „Snad víte, co děláte! Vone, ručíš mi svou hlavou, že Garry bude do svatby v pořádku!“
Von zbledl. „Co kdyby se nevrátil? Myslím… mezi živé… mezi zdravé…“ blábolil.
„A hned po svatbě se postarám, aby se dal zase pořádně dohromady,“ rozhodla se paní Vlezlá. „Zůstanou s Támhletou hezky bydlet tady. Pořádné domácí jídlo a práce v lese mu určitě udělají dobře!“
Von znejistěl ještě víc. „Víš, teď asi není vhodná doba ti to říct, ale…“
„Ale co?“ zamračila se na něj paní Vlezlá.
„Hned po svatbě musíme s Garrym a Hormonou zmizet,“ vychrlil Von. „Musíme hledat… máme prostě určitou práci od Trumpála… kvůli Ty-tušíš-komu. Chtěl jsem ti to říct hned, jak jsem přijel, ale… ani před tím na to nebyla vhodná doba.“
„Co je to za práci?“
„Je mi líto, ale nesmím ti nic prozradit,“ pípl Von. „Složil jsem soubojový slib.“
„A proč s Hormonou?“ nechápala paní Vlezlá. „Garry si přece vezme si Támhletu, tak by měli být spolu!“
„Já si to nevymyslel, to Trumpál!“ bránil se okamžitě Von. „Uložil ten úkol Garrymu. A mně. A Hormoně. Musíme to být my, kdo…“
„Proč byste to museli být zrovna vy?“ čílila se paní Vlezlá. „Dobře si pamatuji, jak nám Trumpál říkal, že Toho, jehož jméno neumíme vyslovit, porazí každý, kdo má trochu fištrónu a odvahy! Vlastně to vůbec nedává smysl, abyste se někam vypravovali právě vy! Jste sotva plnoletí!“
„Je nám dvacet a Hormoně bude v září dvacet jedna,“ špitl Von.
„Určitě si to Garry vyložil nějak špatně,“ trvala na svém paní Vlezlá. „Nejspíš před ním Trumpál mluvil o něčem, co je potřeba udělat, a Garry si to vyložil tak, že to chce po něm.“
„Garry není úplně ten typ, který by se vrhl do každé práce, o které zaslechne,“ zauvažovala nahlas Cotytu. „Trumpál mu to musel určitě zopakovat aspoň desetkrát, aby byl ochotný o tom vůbec uvažovat.“
„Mluvíš o Garrym a Trumpálovi, jako bys je znala,“ odbyla ji paní Vlezlá. „Ale Trumpál mluvil rád v hádankách a…“
„Trumpál prostě řekl Garrymu, že se má hned po svatbě vydat hledat svěřenské fondy s pomocí zrzavého kolohnáta a nesnesitelné šprtky,“ řekl Von. „Jak to asi mohl myslet?“
„Hledat svěřenské fondy?“ zopakovala překvapeně paní Vlezlá. „Tak to má být ta tajná práce, kterou nesmíš nikomu prozradit, protože jsi složil soubojový slib?“
„Hm,“ připustil Von.
„Komu jsi proboha dal tak hloupý soubojový slib?“ zhrozila se jeho matka. „Uvědomuješ si, že tu osobu teď budeš muset poslouchat do konce života?“
„Tím se vůbec nezatěžujte,“ usmála se na ní Cotytu.
…
Od toho okamžiku zaměstnávala paní Vlezlá přípravami svatby i Vona a Cotytu natolik, že měli sotva čas na něco jiného. A když už si našli čas na něco jiného, nechtěli ho zbytečně promarnit klábosením. Proto neměli vůbec příležitost řešit Garryho trvající nepřítomnost.
Současně se k nim začali na večeře pravidelně připojovat členové Neřádu. Brajgl totiž nahradil dům číslo 13 na Sezimově náměstí v roli hlavního štábu Neřádu. Jednak proto, že bylo jednodušší přesunout těch pár zbývajících členů Neřádu k Vlezlejm než naopak, jednak proto, že sídlo rodu Fleků už nebylo bezpečné. Jak jim vysvětlil pan Vlezlej, Barbecue Le-Branžová v rámci sporu o rodinné dědictví Fleků dosáhla vydání předběžného opatření, které zakazuje komukoli vstoupit do domu, dokud dědické řízení neskončí.
Do kuchyně se ten večer nacpalo tolik lidí, že se jen s obtížemi dalo manipulovat vidličkou a nožem. Naštěstí měli zrovna palačinky, takže to vůbec nevadilo. Von seděl vmáčknutý mezi svou sestrou a sestřenicí a pevně doufal, že ruka, která mu bloudí po stehně, patří právě Cotytu.
„Doufám, že už jsi dostal rozum a zůstaneš tady,“ utrousila k němu paní Vlezlá.
„A co myslíš, že se stane pak?“ zahučel Von. „Že se najde někdo jiný, kdo Ty-tušíš-koho porazí, zatímco my se tady budeme cpát palačinkami?“
Paní Vlezlá ztuhla, takže jedna z palačinek, které se právě chystala dát na stůl, spadla na hlavu zvedající ho Piskleyho Pacholka.
„To je naprosté šílenství, vydat se bojovat proti Ty-tušíš-komu jen ve třech!“
Teď pro změnu zamrzl Piksley a nervózně se podíval na Lotkiena a Toníkovou, kteří právě vstávali z druhé strany stolu.
„Takže tu misi, jak jsme chtěli Vrdlmrsmrsta unést během dnešního lampiónového průvodu na Konopišti, máme zase odvolat?“ ujišťoval se Piksley.
„Ale, vy si běžte, kam chcete,“ mávla rukou paní Vlezlá. „Mluvila jsem s Vonem. Chce s Garrym a Hormonou hned po svatbě vyrazit hledat nějaké pitomé svěřenské fondy!“
„Proč by měl Garry někam vyrážet s Hormonou? Myslel jsem, že si bude brát Támhletu,“ poškrábal se Lotkien po strništi.
„To jsem si myslela taky!“ zapištěla Támhleta.
„Je hloupost, abyste se vydali ve třech někam ven a hledali nějaké… řekněte jim taky něco!“ otočila se paní Vlezlá zoufale na svého muže a další členy Neřádu.
„Myslím, že se půjdeme radši podívat po Pošukovi,“ změnil téma Piksley Pacholek.
„Nějaké novinky?“ zajímal se Von. „Je nějaká šance, že by byl ještě naživu?“
Rohn Lotkien zavrtěl hlavou. „Jestli se neukrývá v Hyperzverimexu v kostýmu orangutana, tak ne.“
„Ale jeho tělo se přece pořád nenašlo!“ nevzdávala se Támhleta.
„Pochybuji, že se najde,“ zasmušil se Lotkien. „Pronásledoval Amébyho a v tom zmatku spadl ze střechy tukaní voliéry k tygrům.“
„Ale neviděl jste…“
„Pošuka Woodyho prostě sežrali tygři!“ okřikla svého syna paní Vlezlá. „Aspoň vidíš, jak je venku nebezpečno. Je holý nesmysl vypravit se pátrat po těch zpropadených svěřenských fondech jen ve třech!“
„Taky si myslím, že to je nesmysl,“ ozvala se zcela překvapivě Támhleta. „Je nesmysl, aby se do něčeho tak nebezpečného pouštěli jen ve třech. Půjdu s nimi!“
„Já se z vás zblázním!“ zalomila paní Vlezlá rukama.
„Nemáte se čeho bát,“ mrkla na ni Cotytu. „Já a moje sestra na ně dohlídneme.“
Paní Vlezlá zvedla překvapeně obočí. „Cotamta? Co ta s tím má společného?“
„Totiž…“
Pan Vlezlej se zkušeným okem podíval na nástěnné sluneční hodiny. „Vlastně by měla každou chvíli přijet. Dopoledne mi volal Cotentam, její manžel.“
„Teď jsem si vzpomněla, že jsem nechala doma puštěný plyn, zapnutou žehličku a otevřenou ledničku. A taky jsem nenakrmila rybičky,“ začala se Cotytu zvedat. „Musím běžet.“
V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vkročila žena v červených páskových sandálcích s podpatkem, červené minisukni a červeném letním svetříku s nápisem ‚Jsem fakt Vlezlá‘. Na očích měla sluneční brýle se širokými červenými obroučkami. Vyzývavě pohodila hustou hřívou jasně červených vlasů.
„Ahoj strýčku a tetičko, ahoj chlupáčku, ahoj sestřičko, ahoj neřádi,“ rozesmála se na celé kolo, ale hned zase zvážněla. „A kde je hlupáček?“
Támhleta znechuceně odložila zbytek palačinky a zvedla oči ke stropu. „Když jsem říkala, že bych své příbuzné nejradši vyměnila, nemyslela jsem to takhle,“ zaúpěla.
„Cotamto!“ vrhla se k nově příchozí okamžitě paní Vlezlá. „Tolik let jsme se neviděly a ty jsi za tu dobu nezestárla ani o píď! Moc ti to sluší!“
…
„Nejradši bych vás všechny roztrhla!“ ulevila si Cotamta. Hned druhý den ráno po svém příjezdu zorganizovala přes slabý odpor paní Vlezlý skupinu sběračů malin, do které zapojila přes jejich silný odpor Vona, Támhletu a Cotytu. Byl to ale jediný způsob, jak je mohla seřvat v bezpečné vzdálenosti od Brajglu, aniž by se na ně pokoušel křičet i někdo další.
„Jak jste mohli Garryho nechat odejít?“ nechápala.
„Je dospělý, může si dělat, co chce,“ pokrčila rameny Cotytu.
„Je to idiot!“ zavrčela Cotamta. „Říkala jsem ti, že na něj máš dávat pozor na každém kroku. Myslela jsem, že aspoň ty máš rozum!“
„Klid, všichni si myslí, že Garry má úžeh, úpal, choleru, úplavici, tyfus, neštovice a spalničky a leží u Vlezlejch na smrtelné posteli,“ culila se Cotytu. „Vyšla o tom dokonce zpráva v Kartáři.“
„A já proč v Kartáři vychází v poslední době tolik nesmyslů,“ zamračila se Cotamta. „Zjevně mají novou dopisovatelku.“
Cotytu se ušklíbla, ale jinak raději neříkala nic.
„Proč vůbec zmizel?“ mračila se dál Cotamta.
„Nejdřív se vracel pro nějaké hodinky,“ vysvětloval Von.
„Já vím, byly na tom klokanovi,“ plácla se Cotamta do čela. „Ale cesta pro hodinky mu přece nemůže trvat tak dlouho!“
„Půjdu se podívat támhle na tu mýtinu. Vždycky tam rostla spousta malin,“ špitla Támhleta a rychlým krokem vyrazila co nejdál.
„A potom se,“ začal rozvážně Von, aby poskytl své sestře co nejvíce času k útěku, „Garry vydal za nějakými… idioty…“
„Proč by jezdil za nějakými idioty?“ zahučela Cotamta. „Vždyť byl v Brajglu, měl kolem sebe idiotů celou kopu!“
Von zrudnul. „On… potřeboval určité konkrétní idioty, aby je porazil a získal tak jejich souhlas… aby si mohl vzít Támhletu,“ mlžil neurčitě.
„Pan Vlezlej mu přece slíbil Támhletu už před dvěma lety! A taky byl celou dobu tady,“ vrčela Cotamta.
Von zrudnul ještě víc a uraženě odkráčel za Támhletou.
„Co to na mě hrajete? Můžeš mi to nějak vysvětlit, sestřičko?“
„Garry požádal Támhletu o ruku,“ pokusila se mluvit jasněji Cookie.
„To vím! Nebo si myslíš, že ten prstýnek kupoval on?“ ušklíbla se Brownie. „Nechceš mi snad říct, že řekla ne, že ne?“
„Svým způsobem řekla vlastně ano, ale jakoby…“
„Jakoby vlastně svým způsobem? Tak řekla ano nebo ne?“ dotírala dál Brownie.
„Doprčic, proč tady není Hormona? To je tak strašně vyčerpávající, když musím být pořád za chytrou!“ posadila se Cookie unaveně na velký kámen obrostlý mechem. „Řekla ano, ale s odkládací podmínkou, která spočívá v tom, že Garry musí porazit jejích sedm zlých ex a získat jejich svolení ke svatbě.“
Brownie mávla rukou. „Nebyla by to první věc, kterou by nesplnil. Na to se mohl klidně vykašlat a nikam nejezdit, určitě by si ho vzala i tak.“
„Garry jí na to ale dal soubojový slib!“ vyhrkla Cookie. „To znamená…“
„Já vím, co je soubojový slib,“ štěkla Brownie.
„Kdyby ho nesplnil, jeho veškerý majetek a osobní svoboda propadne Támhleté,“ doplnila přesto zcela zbytečně Cookie.
Brownie se zasmála. „A když ho splní, tak si ji vezme. A jeho majetek i osobní svoboda jí propadne taky. Ta zrzavá mrcha není úplně pitomá, co má asi za lubem?“
Caribbean Lost Paradiso
„Víš, jak se řekne španělsky vykořisťování člověka člověkem?“ přetočila se Hormona na posteli čelem k Australusi Grapeovi, který seděl v houpacím křesle a zamyšleně pozoroval západ slunce.
„Abuso des humano dem humanem?“ hádal profesor Grape.
Hormona si posměšně odfrkla. „Abuso je zneužití, nevím, na co myslíš. La explotación del hombre por el hombre.“
„Od kdy umíš španělsky?“
„Neumím ani slovo španělsky,“ odvětila Hormona. „I když pár základních frází už jsem pochytila. ¡Proletarios de todos los países, váyanse a cagar!“
„Myslel jsem, že tady mají Kapitál,“ podivil se Grape. „A tahle věta je přece z Komunistického manifestu.“
„Koukám, že jsi opravdu expert na dějiny komunistického hnutí,“ řekla obdivně Hormona. „„Dostal jsi mě. Uvnitř byl vložený nějaký útržek z místního plátku Derecho rojo, kde to je napsané v záhlaví.“
„Soudruh ředitel Trumpál mě kdysi nutil chodit na večerní kurzy marxismu-leninismu,“ zavrčel Grape. „Prý nikdy nevím, kdy se mi to bude hodit. A koukám, že měl zase pravdu.“
„Asi už tehdy plánoval, že ho jednoho dne zabiješ a budeš muset utéct sem,“ zauvažovala Hormona. „A jediné, co tady budeš moct po večerech dělat, bude číst Kapitál ve španělštině.“
„Tak nemusí mít ten plesnivý dědek zase pravdu úplně ve všem,“ mrkl na ni Grape a zvedl se ze svého křesla.
„Zvoní telefon,“ upozornila ho na přístroj na nočním stolku, „neměl bys to radši vzít? Co když je to…“
„Nesmysl. To bude určitě Hybrid.“
…
„Víš, co je zajímavé?“ obrátila se Hormona na Australuse Grapea, když ji po nějaké době nuda opět dohnala ke studiu španělského Kapitálu.
„Že neumíš španělsky a přesto čučíš do té knihy už třetí den?“ hádal Grape. „Co čekáš, že tam najdeš? Odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec? To už pár lidí zkoušelo a moc se jim to nepovedlo.“
„Ne, zlatíčko,“ pokusila se Hormona ignorovat jeho sarkasmus. „Je to výtisk z roku 1897 a do knihovny Carribean Carrban College byl zařazen – pod inventárním číslem 1579/a-c – v roce 1905!“
„Tak to je opravdu strašně zajímavé,“ pokýval hlavou Grape. „Asi to hned zavolám Trumpálovi. Předpokládám, že vstane z mrtvých, jen aby si takovou strhující informaci vyslechnul.“
„Jednodušší bude tě tím Kapitálem umlátit,“ zvedla Hormona výhružně první svazek knihy nad hlavu. „Můžeš mu to pak vyřídit v Pekle.“
„Nebyla by to první smrt, kterou by ta kniha měla na svědomí,“ odtušil klidně Australus Grape. „Nicméně pořád nevím, co je tak zajímavého na tom, že kniha z knihovny má inventární číslo.“
„Říkal jsi, že Caribbean Republico dos Cardos vznikla v šedesátých letech,“ zamračila se Hormona. „Hovacio Kvikuan, Che Guevara a malý expediční sbor kubánských vojáků se tady vylodili a prohlásili tento… hm… malebný ostrov za lidově demokratickou republiku!“
Grape se zvedl z postele. „To je sice pravda, ale to přece neznamená, že tu předtím byly jen panenské pláže, kokosovým mlékem a strdím oplývající. Pokud tak toužíš poznat lépe historii tohoto… hm… malebného ostrova, pojď se mnou.“
Hormonina zvědavost a zájem o historii chvíli zápasily s její nenávistí k tomuto… hm… malebnému ostrovu a profesoru Kvikuanovi. Nakonec samozřejmě neodolala a vstala.
Grape ji vedl skrz tropické houštiny do hloubi ostrova. Naštěstí tento… hm… malebný ostrov byl opravdu malý, takže netrvalo dlouho a ocitli se zhruba v jeho geografickém středu, kde se nacházela rozlehlá mýtina. V jejím prostředku se tyčil omšelý kamenný obelisk s pozlacenou sochou světce na vrcholu.
„Mariánský sloup? Tady?“ divila se Hormona.
„To je svatý Dyndy,“ řekl Grape. „Patron karbaníků a výrobců hracích kostek, ochránce všech hráčů, hazardérů a jiných bláznů.“
Hormona nevěřícně přistoupila ke sloupu.
„Přečti si to,“ ukázal Australus Grape celkem zbytečně na nápis vyrytý na podstavci.
„NOS REX AVGVSTIN HERRMAN VON MSSENO CORSARO Y CARRBANICO CHECO,“ odrecitovala Hormona nápis na jižní straně podstavce. „Cože?“
„Náš král Augustin Heřman ze Mšena, korzár a karbaník český.“
„Tu nesmyslnou karibskou hatmatilku si umím přeložit sama, ale… cože?“ nechápala Hormona.
„Pokračuj,“ ukázal Grape na další stranu podstavce.
Hormona tedy přešla k východní straně. „PROCLAMAT DIS ABANDONA TERRA ALS INDEPENDENTE COLONIAE DE TUTTI CARRBANICI,“ a k severní straně, „MIT NOMINE CARIBBEAN REGNUM DOS CARDOS. Vůbec nechápu, jak sem Ten a Onen dostali ten sloup, ale jako aprílový žert je to bezvadné.“
„A ještě poslední stranu,“ vyzval ji Grape.
„MDCXLIX,“ přečetla Hormona. „1649? Tomu mám věřit? Mohl to sem klidně napsat nějaký Vlezlej jako žert.“
„Pokud by to sem napsal nějaký Vlezlej jako žert, pochybuji, že by zapsal letopočet v římských číslicích,“ argumentoval Grape. „A navíc správně.“
Hormona neochotně přikývla. „Dejme tomu, že ti budu věřit. I když Jindřich Peschichak se ve svých Dějinách karet o žádném Augustinu Heřmanovi nezmiňuje. A to se zabývá i takový věcmi, jak barevné onuce nosil Blažej Onofrej Kartovský.“
Grape mlčel.
„Reformátor pravidel rulety z osmnáctého století,“ nevydržela to Hormona. „Prosadil v české ruletě používání černé a červené barvy. Do té doby byla častější modrá a zlatá.“
„To samozřejmě vím, zajímá mě, jaké nosil…“
„Červené!“
„Každopádně, i když podle rozsahu Peschichakova opus magnum to tak nevypadá, ne vše podstatné, co se v karbanických dějinách událo, si našlo cestu na jeho stránky,“ řekl Grape. „Augustin Heřman byl z českých zemí vypovězen, protože se dostal do sporu s kardinálem Františkem z Ditrichštejna. Když pak kardinál Ditrichštejn ovládl Polnou a s ní i školu karbanu a hazardu, postaral se o to, aby jméno Augustina Heřmana ze Mšena zmizelo z povrchu zemského.“
„Zjevně se mu to nepovedlo, když se objevilo tady,“ poklepala Hormona na kamenný podstavec.
„Augustin Heřman byl nejen vyhlášený karbaník a hazardní hráč, ale po svém příjezdu do Ameriky si začal přivydělávat také jako pirát,“ vysvětloval Grape. „Při první plavbě na své lodi La Grace narazil na tento bohem i všemi námořními mocnostmi zapomenutý ostrov. Prohlásil se zdejším králem a pozval sem všechny karbaníky světa. Moc jich ale nepřišlo…“
„Nechápu proč,“ ucedila Hormona.
„Přesto se zde usídlilo dostatek lidí, aby zde vznikla životaschopná kolonie, nazývaná Karibské království karet,“ rozmáchl se Grape okázale do džungle, která je obklopovala. „Potomci Augustina Heřmana zde pak vládli až do poloviny devatenáctého století. Pokud se tedy posedávání na pláži se sklenkou alkoholu dá nazvat vládnutím. Tahle země totiž vždy vynikala svou svobodomyslností a otevřeností. I když je pravda, že na to několikrát doplatila, protože úmysly lidí, kteří se sem uchylovali, nebyly vždy nejčistší. Mnozí ze zdejších obyvatel byli zločinci, kteří se sem přijeli ukrýt před spravedlivým trestem.“
Hormona se ušklíbla.
„Během dvacátého století začaly přibývat konflikty mezi jednotlivými skupinami usazených karbaníků. Vše komplikovalo i to, že po zmizení posledního Heřmanova potomka v roce 1857 se nepodařilo zvolit nového krále. Zemi od té doby řídili pouzí správcové, kteří se zase naopak věnovali vládnutí až moc, aspoň podle vkusu místních obyvatel. Všechny problémy pak vyvrcholily v roce 1963, kdy tady vypukla občanská válka.“
„Proč?“ vydechla překvapeně Hormona. „Kvůli barvě slunečníků na pláži?“
„I na základě přímluvy profesora Kvikuana, který se právě tou dobou o existenci ostrova dozvěděl, kubánská vláda zaintervenovala a vyslala ve prospěch zastánců červených slunečníků elitní jednotku vedenou samotným Che Guevarou,“ nehnul Grape brvou. „Kubánci se měli hned po uklidnění situace stáhnout, ale rozbil se jim jejich jediný motorový člun. Proto nakonec zůstali a při té příležitosti neodolali pokušení vyhlásit tu socialistickou republiku. A protože socialismus je ve vývoji společnosti jen přechodová fáze ke komunistickému ideálu, netrvalo dlouho a bum! Vypadá to tady, jak to tady vypadá!“
„A co Che Guevara?“ zajímala se Hormona.
„Co s ním má být?“
„Pokud tady Kubánci zůstali a budovali ráj na tomto… hm… malebném ostrově, jak mohl Che Guevara umřít v Bolívii v roce 1967? Ha!“
„Che Guevara samozřejmě neumřel v Bolívii v roce 1967, to byl jeho dvojník,“ vysvětloval Grape. „Ve skutečnosti to byl vlastně dokonce dvojník toho dvojníka. Toho pravého dvojníka odvezli rok předtím do Moskvy a už ho nikdy nikdo neviděl.“
„A skutečný Che Guevara?“
„Zůstal tady a působil podle svých možností jako předseda nejvyššího lidového výboru karbaníků. A protože ostrov je malý a ani budování komunismu tady nezabere víc než polovinu pracovní doby, ve zbytku času se živil lovem krevet,“ povídal Grape. „Umřel v roce 2002 na infarkt s úsměvem na rtech a výkřikem ‚Socialismo y muerte!‘“
Tři sestry
Garry se vyčerpaně posadil na patník u silnice. Protože už se neodvažoval použít k cestě do Brajglu služeb místních autobusů, nezbývalo mu nic jiného než stopovat. Stál u výpadovky z Kladna na západ dobré čtyři hodiny a nezastavilo mu jediné auto. Zvedl výstřih svého trička a opatrně k němu přičichl. Zauvažoval, jestli se za poslední dva týdny, které strávil na cestách, neměl aspoň jednou umýt. Nebo si aspoň vyměnit tričko. Okamžitě ale takové kacířské myšlenky zavrhl.
Neochotně se zvedl a ploužil se podél silnice. Když už byl na dohled od cedule, která oznamovala začátek obce Kamenné Žehrovice, ozvalo se za ním zatroubení. Leknutím nadskočil, protože neslyšel přijíždět žádné vozidlo.
Otočil se a strnul. Jen pár metrů za ním přibržďoval ke krajnici záchranný trolejbus. Dveře se otevřely.
„Nastupuj!“ zavelel rázný hlas. Garry ale zůstal na místě. Jeho první myšlenka byla, že se Ulfu Uličkovi přece jen podařilo ho dostihnout. Pak si ale uvědomil, že Ulf Ulička už záchranný trolejbus neřídí. Kdo ho tady našel? Nedůvěřivě mžoural přes přední sklo trolejbusu, ale odrážející se slunce mu neumožnilo vidět vůbec nic.
Trolejbus se škubnutím popojel přímo k němu a dveře se otevřely.
„Tak už si, kurva, nastup!“ zaburácel řidič. Garry opatrně nakoukl dovnitř. Za volantem neseděl Ulf Ulička. To ho ale příliš neuklidnilo. Místo vychrtlého Uličky se tam totiž rozvaloval zarostlý hromotluk v kožené bundě a slunečních brýlích.
„Dobrý den,“ špitl Garry a opatrně vkročil dovnitř. Jeho odpověď zjevně pobavila zbytek cestujících, protože vozidlem se rozlehl mnohohlasný smích. Garry se rozhlédl po salónu. Osazenstvo záchranného trolejbusu působilo prapodivně i na Garryho standardy, otupené pěti lety zkušeností z karbanického světa. Přímo za řidičem seděla nějaká mladičká zrzavá dívenka v odvážných červených šatech a zubila se na řidiče. V přední části sedělo ještě několik chlapíků v komických baretech v družném hovoru s trojicí zdravotních sester. Na plošině pro kočárky a invalidní vozíky byly bez ladu a skladu navršeny hudební nástroje. Vzadu podle všeho seděla skupinka jeptišek.
„Ahoj, já jsem Láďa a tohle je můj auto… trolejbus,“ pozdravil ho řidič.
„Já jsem Garry Poker,“ řekl Garry samým vyčerpáním pravdu. Ale nevypadalo to, že by to na řidiče udělalo nějaký dojem. „Vezmete mě do Brajglu?“
„To není problém, brajgl ti můžem udělat klidně i tady,“ rozesmál se řidič a ukázal na připravené nástroje.
„Jedete do Rakovníka?“
„Jasně,“ přikývl řidič.
„Tak mi zastavte na tom nejzapadlejším místě v lese, já už to dojdu,“ povzdechl si Garry.
„Samo, že tě vezmem do Brajglu,“ mrkl řidič. „Kam myslíš, že vezu tady slečinku?“
„Ahoj truhlíku,“ uculila se na něj dívka. „Hodně jsem o tobě slyšela!“
„Hm,“ polkl Garry Poker a přemýšlel, jestli už oné dívce bylo patnáct. „Nějaká Támhletina sestřenice, nemýlím-li se?“
Dívka se zvonivě rozesmála. „Říkala jsem si, že mým sestřičkám určitě moc chybím! Co myslíš?“
Řidič přikývl. „To víš, že jo. Tři jsou vždycky lepší než dvě.“
…
„V naší rodině jsi docela slavný,“ poskočila dívka vedle něj, když vystoupili na temném lesním rozcestí.
„Jsem tak nějak slavný v celém karbanickém světě,“ přitakal skromně Garry. „Ale je pravda, že pro Vlezlý jsem toho udělal opravdu hodně. Jeden už si z mých peněz…“
„Pro Vlezlý? Hi hi hi,“ cupitala mu po boku.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ nezajímal se Garry, ale chtěl mít rozhovor více ve svých rukou.
„Jmenuju?“ zarazila se dívka. „Co třeba…“
„Cotřeba?“ pousmál se Garry. „No, už jsem u Vlezlejch slyšel divnější jména. A co děláš?“
„Od září nastupuju do Polné! Škoda, že se tam nepotkáme,“ posmutněla.
Garry se zamyslel, takže se musel zastavit. „Vidíš, to je zvláštní.“
„Co je zvláštní?“ usmála se Cotřeba.
„Von má asi třicet sestřenic a ani jedna nechodila na karetní školu v Polné,“ dumal. „Nebo aspoň o žádné nikdy nemluvil. Žádná nechodila do Poblilvíru, to bych si snad všimnul. Ani do Brzybolu, to bych si určitě všimnul!“
„Brzybolu?“ podivila se.
„Měli jsme na pokoji…“
„Aha, ten váš slavný dalekohled!“ zasmála se Cotřeba.
Garryho už asi sedmý příjezd do Brajglu
„Už jste uklidili u Garryho v pokoji?“ pokazila Vonovi a Cotytu večerní idylku na lehátcích před Brajglem paní Vlezlá.
„U Garryho v pokoji?“ zakuckal se Von. „Od kdy je to Garryho pokoj? Je to snad můj, Toho, Onoho, Tamtoho…“
Paní Vlezlá se na něj zamračila. „Garryho pokoj je to od té doby, co jste ho tam zavřeli a vyhlásili tam karanténu. Když se tak bojíte, že bych něco chytila, a nechcete mě tam pustit, tak tam musíte uklidit vy!“
„Vůbec nevím, proč by se v mém pokoji mělo uklízet,“ trval na svém Von. „Garrymu i mně vyhovuje tak, jak je.“
„Ty tam teď přece vůbec nechodíš!“ rozčílila se paní Vlezlá. Pak se usmála na Cotytu. „Moc ti děkuji, že necháš Vona přespat u sebe ve stanu, jinak nevím, jak bychom se sem všichni vešli!“
Připlula k nim Cotamta na vysokých podpatcích. V jejím stínu se ploužila Támhleta s notýskem v ruce.
„Támhleto, piš si. Chléb – 100 kusů, rohlíky – 500 kusů, řízky – 80 kg, grilovaná kuřata – 100 kusů,“ dlouze se podívala na Vona, „nebo radši 150 kusů. Rajčata – 10 kusů, okurka – 3 kusy, paprika – 1 kus. Salát… hm… ten asi nebude potřeba.“
„Co bych si bez tebe počala, Cotamto,“ objala ji paní Vlezlá. „Nevím, jak bych to všechno zvládla.“
Cotamta se vyprostila z jejího sevření. „Dělám, co můžu. Ze západní a jižní strany už máme hotovou dvojitou kůlovou ohradu i s vodním příkopem. Na tu svatbu neproklouzne ani Vy-tušíte-kdo!“
„Co by tady dělal?“ zděsila se paní Vlezlá.
„Přišel konečně zabít Garryho Pokera?“ navrhla Cotamta. „Pokud ho tedy dřív nepřemůže cholera, tyfus, úplavice nebo rýmička. Nebo co ho to vlastně skolilo.“
„Já myslím, že vypadá docela zdravě,“ zbledla najednou paní Vlezlá.
„Nebyla jste se na něj podívat, že ne?“ ujišťovala se nervózně Cotytu.
„Vypadá úplně v pořádku,“ zašeptala paní Vlezlá a ukázala na příjezdovou cestu od východu.
„Ahoj tetičko! Ahoj sestřičko! Ahoj druhá sestřičko! Ahoj chlupáčku lomeno čumáčku! Přivedla jsem vám Garryho Pokera!“
„Štípněte mě,“ vydechla Támhleta.
…
„Jak ses tak rychle uzdravil?“ vyzvídala paní Vlezlá, když se jí podařilo vtáhnout Garryho do kuchyně, usadit ho ke stolu a postavit před něj plný talíř palačinek. Támhleta využila příležitosti a připojila se k němu.
„Uzdravil?“ nechápal Garry. „Byl jsem… Au!“
„Promiň miláčku, mám křeč v noze z přepracování.“
„Ty si to ani nepamatuješ?“ zhrozila se paní Vlezlá. „Chudáčku! Musel jsi tak strašně trpět…“
„To tedy ano,“ přikývl ochotně Garry. „Takových sedm příšerných… Au!“
„Ty jsi měl dokonce sedm nemocí?!“ spráskla ruce paní Vlezlá. „No hlavně, že už jsi v pořádku!“
„Kdo to s tebou přijel?“ zajímala se Támhleta.
„Snad nežárlíš?“ zasmál se Garry. „Nějaká tvoje sestřenice. Jmenuje se Cotřeba.“
„Sestra Cotytu a Cotamty?“ zamračila se Támhleta.
Garry se zarazil. „Ale Cotytu je přece…“
Cotamta, Cotytu a Cotřeba vstoupily do kuchyně.
„Garry Poker?“ vrhla se k němu Cotamta. „Já jsem Cotamta. Ještě jsme neměli příležitost se seznámit,“ objala ho. „Ale no tak! Snad mi dáš pusu, když teď budeme příbuzní!“
„Nechte toho,“ zavrčela Támhleta.
„Tak my půjdeme zkontrolovat stavbu hlídkové věže v jihovýchodním kvadrantu,“ zavelela Cotamta. „Pojďte sestřičky.“
„Už jsem stará a zapomínám,“ posadila se paní Vlezlá ztěžka naproti Garrymu a Támhleté. „Už si ani nepamatuju, že Cotamta a Cotytu mají ještě jednu sestru.“
„To nejsi sama. Taky jsem byla přesvědčená, že teta Cota měla jenom dvě dcery,“ sevřela rty Támhleta.
„Co když na svatbu přijede dalších padesát příbuzných, na které jsem zapomněla?“ zhrozila se paní Vlezlá. „Co budou jíst? Co tomu řeknou, že nedostali pozvánku? Co budou jíst? Kde budou spát? A co budou jíst?“
Rekapitulace
Tři dny před svatbou se podařilo Cotamté přesvědčit paní Vlezlou, že všechny přípravy na svatbu zdárně postoupily do takové fáze, že si Garry, Támhleta a Von zaslouží den volna. Byť skutečně první den volna od začátku prázdnin to znamenalo jen pro Támhletu.
Za pomoci růžového Volkswagenu Beetle je vyvezla do nejbližší pizzerie, což znamenalo dojet až do Rakovníka na náměstí, a dohled nad stavebními, úklidovými a jinými pracemi ponechala pouze na paní Vlezlý a svých sestrách.
„Cotřeba?!“ rozčílila se Támhleta, jen co brouk projel první zatáčku za Brajglem. „Kolik se vás sem ještě hodlá nastěhovat?“
„Applepie odmítla přijet, že prý je už na tyhle pitomosti stará,“ pokrčila rameny Brownie. „Takže jestli tě to uklidní, víc už nás nebude.“
„Vůbec jsem nevěděl, že máš ještě jednu mladší sestru,“ olízl se Garry. „Asi proto, že jsem se o tebe nikdy nezajímal. A o tvoji rodinu taky ne,“ dodal raději, když si všiml Támhletina pohledu.
„Zmlkni, Garry,“ zavrčela Támhleta. „Nejsem pitomá.“
Brownie se uchechtla. „To jsme pochopili. Doufám, že se Garrymu aspoň podařilo porazit těch sedm idiotů, takže nepřijde o majetek a svobodu. Teda přijde, ale aspoň relativně čestným způsobem.“
„Cože?“
„Podařilo se ti porazit Dana Koumese, Michala Roháče, Terence Botu, Antonína Hlodštajna, Prejta Zabitého, Kamila Křivého a Pištu Hufnágla?“
„Jak víš…“ začervenala se Támhleta.
„Porazit je byla hračka,“ nafoukl se Garry. „Nejhorší bylo vůbec zjistit jejich jména.“
„Říkala jsem ti je!“
„Asi jsem poslouchal jen na půl ucha. A pak jsem půlku zapomněl. A stejně jsem nevěděl, kde bydlí,“ postěžoval si Garry.
„A jak se ti teda nakonec podařilo…“
„Garrylock Pokrmes zase jednou využil veškerý svůj šarm a inteligenci,“ nadechl se Garry.
„No právě!“ nechápala Támhleta. „Jak se ti to nakonec podařilo?“
Garry sotva znatelně pobledl. „Kdybych ti to řekl, stejně mi neuvěříš.“
…
„Takže abychom si pak nekazili chuť k jídlu,“ zamračila se Brownie, když si objednali pizzu a měli chvíli volného času, než jim obsluha přinese aspoň pití. „Povězte mi, jak jste během prázdnin pokročili v boji proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi?“
„Myslel jsem, že Vrdlyho budeme řešit až po svatbě,“ vydechl otráveně Garry.
Brownie vytáhla růžový notýsek Hello Kitty a zalistovala ním. „Co jste zatím zjistili o TSF?“
„Co je TSF?“ nechápal Von.
„To jsem si myslela,“ odškrtla si nějakou poznámku. „A podařilo se vám najít ten trust, co podle všeho souvisí s Vlezlym dědečkem?“
„Co?“ nechápal tentokrát Garry. Von tedy nechápal taky, ale raději mlčel.
„Jeden ze svěřenských fondů je pravděpodobně spojen s rodinou Vlezlejch. Váš dědeček,“ otočila se na Vona a Támhletu, „prohrál všechen svůj majetek se záhadným cizincem v bílé kapuce, a pak se oběsil.“
„A co s tím? Nemáme přece potuchy, kde ho hledat!“
„Šestý díl, dvacátá kapitola,“ řekla chladně Brownie. „Prohlásil jsi, cituji: ‚Až budeme o prázdninách v Brajglu, tak to můžeme prozkoumat. Stejně nebudeme mít co dělat.‘ Takže?“
„Přijel jsem do Brajglu, abych se oženil s Támhletou, ne abych…“
Brownie se na něj přísně podívala. „Na tuhle námitku jsi řekl, opět cituji: ‚Jak dlouho trvá svatba? Půl hodiny?‘ Máš k tomu ještě něco?“
„Navíc většinu času jsem ani nebyl v Brajglu!“ bránil se nešťastný Garry.
„Nečekáš, že ti to přičtu k dobru, že ne, hlupáčku?“ zabubnovala Brownie prsty po stole. „Proč musím pracovat se samými budižkničemy? Co máš ty, chlupáčku?“
„Na kopci v lese za Brajglem je vlezlejovský rodinný hřbitov,“ vybavil si Von. „Je tam i dědečkův hrob. Jestli je v okolí Brajglu něco schovaného, mohlo by to být tam. Nebo by tam mohla být aspoň nějaká stopa.“
Ozvalo se tlumené cvaknutí, jak Brownie spadla čelist z toho, že Von řekl něco smysluplného a k věci. Opatrně si ji nasadila zpátky.
„No aspoň něco,“ řekla. „Zítra to tam půjdeme omrknout.“
Ke stolu se přiloudala servírka. „Bílý rum nemáme. Můžu vám dát vodku?“
„A my zas nemáme peníze,“ zašklebila se na ni Brownie. „Můžu vám dát poukázku na slevu k madam Ovečkinové?“
…
„Zbývá naplánovat poslední věc. Rozlučku se svobodou. Teda vlastně, rozlučky se svobodou. Ale nemusíte si dělat starosti, všechno už je zařízené,“ usmála se, když viděla jejich nešťastné výrazy.
Garry i Támhleta něco nejistě zamumlali.
„Nebojte, jste v nejlepších rukou,“ neuklidnila je Brownie. „Večírek číslo 1 mám na starosti já, večírek číslo 2 druzí nejlepší organizátoři nevázané zábavy hned po mně.“
„Já jsem pro!“ zaradoval se Von.
Brownie se podívala na hodinky. „Srovnejte si čas. Odjezd šestého srpna v 19:00. Večeře ve 20:00. Příjezd do letištní duty free zóny ve 22:30. Opilý Von rozbije výlohu obchodu se suvenýry ve 22:49. Vyvedení z letištní duty free zóny ve 22:53. Garry a Cookie zvrací na stanovišti taxíků ve 23:17. Druhá večeře v letištním McDonaldu ve 23:30. Garry a Cookie znovu zvrací na stanovišti taxíků ve 23:46. Vyzvednutí Hormony v příjezdové hale v 0:05…“
Žádné komentáře:
Okomentovat