Garry sotva znatelně pobledl * Dan Koumes je idiot * Michal Roháč vypráví své zážitky z Ameriky * Vznikají důvodné pochybnosti, že Terenc Bota a Antonín Hlodštajn jsou jedna a tatáž osoba * Grizzly Zlý znovu zasahuje * Kamil Křivý prý vyfotil Támhletu jako jednu ze svých francouzských dívek * Támhleta si měla raději vzít Pištu Hufnágla
Kapitola pátá:
Sedm zlých ex
Dan Koumes
„Co po mně vlastně chceš, Garry?“ zeptal se Dan Koumes. Seděli na lavičce uprostřed Oblé ulice. Garry maskoval svou podobu slamákem s širokou krempou, černými brýlemi a falešným knírkem. Pro jistotu se ještě většinu času schovával za rozloženými novinami.
„Potřebuju od tebe souhlas, abych si mohl vzít Támhletu,“ vzdychl Garry.
Dan Koumes se zamračil. „Nejsem její otec.“
„Takže je ti jedno, koho si vezme, ne? Proto se tím vůbec nebudeme zdržovat, tady mi to podepiš a každý můžeme jít zase svou cestou,“ vytáhl Garry ze slaměného klobouku připravený formulář.
„Ale tady se píše: Potvrzuji, že mě Garry Poker porazil v kartách, čímž mě přinutil, abych souhlasil s jeho sňatkem s Támhletou Vlezlou,“ vrátil mu Dan Koumes papír zpátky.
„Jak myslíš, chtěl jsem tě ušetřit ponížení. Jestli na tom trváš, klidně tě rozdrtím v pokeru a připravím o všechny prachy.“
„Jestli mě chceš vyzvat na souboj, mám právo vybrat si hru,“ odtušil Dan. „Slyšel jsem, že nejsi zrovna mistr v… hm, vlastně nejsi mistr skoro v ničem kromě pokeru. Troufáš si?“
„Troufám,“ odsekl Garry sebevědomě. „Vyzývám tě na souboj! Kdo prohraje, musí si vzít Támhletu Vlezlou, a ten druhý navždycky zmizí z jejího života.“
„Platí,“ podal nabízenou ruku Dan Koumes. „Prší.“
Garry zvedl zrak k obloze. „Nesmysl, nikde ani mráček.“
„Budeme hrát prší,“ zavrčel Dan a vytáhl karty.
„To je ta hra, kde si na sedmičku lížeš dvě karty?“ ujišťoval se Garry.
…
„Na eso nemůžeš hodit dvojku!“ rozčílil se Dan Koumes. „Navíc v prší dvojka ani není! Kdes ji sebral?“
Garry pokrčil rameny.
„Na eso můžeš hodit jen jiné eso. Jestli ho nemáš, musíš vynechat tah,“ poučoval ho dál Dan.
„Eso je ta karta, kde je nakreslený pán s korunkou?“ znejistěl Garry.
„NE!“
„V tom případě asi stojím.“
Dan Koumes zoufale skryl hlavu do dlaní. „A ty máš zachránit karbanický svět?“ zamumlal nevěřícně.
„Kdo jiný?“ ohradil se Garry dotčeně.
„Tak si ten svět klidně zachraňuj, ale na Támhletu zapomeň,“ ušklíbl se Dan a zamával Garrymu poslední kartou před nosem. „Vyhrál jsem. Hrál jsi jak ponocný.“
„To neplatí, neřekl jsi UNO!“
Dan kartu odhodil. „Tohle je prší! Sakra, co jsi dělal ve škole celé ty čtyři roky?“
„Pět,“ opravil ho Garry netečně. „To je toho, prostě jsem neměl svůj den.“
„Tos teda neměl. Tak já asi vyrazím do Brajglu,“ zasmál se Dan. „Doufám, že Támhleta bude mít radost, že si nemusí brát takového idiota, jako jsi ty.“
„Promiň, Dane, ale idiot jsi leda ty,“ zpražil ho Garry. „Říkal jsem, že kdo prohraje, musí si vzít Támhletu Vlezlou. Ty jsi vyhrál, tak se už nikdy neukazuj v její blízkosti. Teď už mi to podepíšeš?“
„To přece nedává žádný smysl!“
„Nevymlouvej se a podepiš to,“ vyzval Dana Garry. „Stačí tři křížky.“
„Jak jsi mě vlastně našel?“ zajímal se ještě Dan, zatímco na Garryho papír znechuceně naškrábal svůj podpis.
Garry sotva znatelně pobledl. „Kdybych ti to řekl, stejně mi neuvěříš.“
Michal Roháč
Michal Roháč odložil svůj burger na stůl a otřel si pusu ubrouskem. Garry se znuděně rozhlédl po interiéru McDonaldu nacházejícího se na dálnici D1 u exitu 66.
„Byl jsem minulý měsíc v Americe,“ usmál se Michal.
„Hned si to zapíšu do svého zamakového seznamu,“ vyplázl na něj Garry jazyk.
„Cože?“
„Seznamu informací, které mě ani za mák nezajímají,“ zívl Garry. „Můžeme přejít k věci?“
„Víš, jak v Americe říkají McRoyalu?“ zamával mu Michal Roháč před nosem bulkou s plátkem hovězího masa a sýra.
„McPresident?“ hádal Garry.
„Ne. Proč by mu měli říkat McPresident?“ divil se Michal.
Garry si promnul bradu: „Myslel jsem, že když tam mají republiku…“
„Říkají mu čtvrtlibrák se sýrem,“ přerušil Garryho raději Michal Roháč.
„To je docela levný, když stojí jen čtvrt libry,“ zamyslel se Garry. „Čekal bych, že bude stát aspoň libru padesát.“
„V Americe se platí dolary, ty idiote!“
„Tak proč mu neříkají čtvrtdolarák se sýrem?“ zabručel Garry. „Američani jsou divní.“
„Můžeme přejít k věci?“ zavrtěl hlavou Michal.
„Budu si brát Támhletu Vlezlou,“ začal Garry. „Možná si ji pamatuješ, na holku docela vysoká, zrzavé vlasy v culíku, její oči mají tvar, jaký oči mívají, hrála fotbal za naše kolejní mužstvo…“
„Nejsem idiot! Vždyť jsem s ní půl roku chodil!“ štěkl Michal Roháč.
„A proto jsem tady. Abych si ji mohl vzít, musím porazit jejích sedm zlých ex a získat jejich souhlas se svatbou,“ zavrčel netrpělivě Garry.
„Když ti ho dám hned, vypadneš?“
Garry se zaculil: „S radostí. Jenom mi to tady podepiš.“
„Jak jsi mě vlastně našel?“ zajímal se ještě Michal, zatímco na Garryho papír znechuceně naškrábal svůj podpis.
Garry sotva znatelně pobledl. „Kdybych ti to řekl, stejně mi neuvěříš.“
Terenc Bota
Garry zazvonil u dveří šedivého domku na předměstí Rumburku.
„Terenc Bota?“ zeptal se, když mu otevřel hnědovlasý kluk v červeném tričku s obrázkem srdce.
„Chodili jsme spolu čtyři roky do školy,“ zamračil se oslovený. „To mě nepoznáváš?“
„Nemám v paměti kapacitu na zbytečnosti. Vlastně nemám v paměti kapacitu ani na důležité věci, tak musíš pochopit, že si nemůžu pamatovat každého idiota, který mi kdy zkřížil cestu. Takže jsi, hm…,“ Garry se odmlčel, jak pátral v papíře, který držel v ruce, „Terenc Bota, nebo ne?“
„Samozřejmě, že jsem!“ vyštěkl Bota. „Jak jsi mě vlastně našel?“
Garry sotva znatelně pobledl. „Kdybych ti to řekl, stejně mi neuvěříš.“
Antonín Hlodštajn
„Ty jsi vlastně kdo?“
„Antonín Hlodštajn,“ zavrčel netrpělivě dotázaný.
Garry si ho zkoumavě prohlédl. „Jsi si jistý, že nejsi Terenc Bota?“
„Ne! Jsem Antonín Hlodštajn! Říkám ti to už popáté!“
„Ale v Rumburku přece bydlí Terenc Bota!“ rozhodil Garry ve výmluvném gestu ruce po náměstí, kde se sešli.
„Tohle je Nymburk, ty idiote!“ křikl Hlodštajn.
„Aha,“ podíval se Garry zamyšleně na svůj seznam. „To je zvláštní, vůbec si nepamatuju, že už jsem Botu porazil. Fakt nejsi Terenc Bota? Poslední slovo?“
„Nejsem!“
„Přísaháš?“
„JSEM ANTONÍN HLODŠTAJN!“ zařval Antonín Hlodštajn, až se všichni lidé na náměstí otočili, ať už zvědavě, nebo pohoršeně.
„Hm, tak jsem si Botu asi jenom zapomněl odškrtnout,“ začal Garry zuřivě čárat v seznamu. „Takže bod číslo čtyři: vystlat na trojboj Antonína Hlodštajna.“
„Vyzvat na souboj?“ vyprskl Antonín Hlodštajn pohrdavě.
„Ty mně vyzýváš na souboj?“ obrátil se na něj Garry. „No, co se dá dělat, výzvu přijímám. Poker?“
„Cože?“
„Poker. Budeme hrát poker,“ dodal Garry. „Platí?“
„Cože?“
„Vyzval jsi mě na souboj, mám právo vybrat si hru. Taková jsou pravidla,“ trval na svém Garry.
„Cože?“ hlesl znovu zcela zmatený Hlodštajn.
Garry vytáhl karty a usmál se na něj: „Neboj, budu milosrdný. Nechci tě obrat o peníze. Zahrajeme si jen o ruku Támhletý Vlezlý. Bereš?“
„Cože?“
„Zasekl se ti gramofon. Rozdávej,“ podal mu Garry balíček karet.
…
„Přihazuju levé stehno, koleno a lýtko,“ zahlásil Garry sebevědomě.
„Měli jsme hrát radši o peníze,“ vzdychl Antonín. „Tohle je dost morbidní.“
„Hrajeme o Támhletu,“ řekl pevně Garry. „Kdybychom ji ocenili v penězích, urazila by se. Není to žádná děvka. I když půlka školy si nejspíš myslí opak. A chodila s takovými pochybnými existencemi, jako jsi ty nebo Antonín Hlodštajn.“
„Já jsem Antonín Hlodštajn!“
„No jo furt,“ zabručel Garry. „Pokládáš konečně, nebo dorovnáváš?“
Antonín vzdychl: „Dorovnávám. A přidávám obě chodidla a… hm… ještě zadek.“
„Nějak si věříš,“ pokýval Garry hlavou. „A já přihodím ještě prsa, ať to máme komplet.“
„Prsa už jsi přihazoval!“ ohradil se Hlodštajn.
„Jenom levé. Ale teď sázím pravé, a to je větší,“ řekl důležitě Garry.
„Nesmysl. Támhleta má větší levé prso.“
„Jak to můžeš vědět, copak jsi s ní… no, nebudeme se hádat,“ zamumlal Garry. „Už je v banku celá?“
„Myslím, že už jsme tam hodili všechno,“ potvrdil váhavě Hlodštajn, poté co si v duchu několikrát přepočítal všechny vsazené části Támhletina těla.
„Čas ukázat karty. Na stole je křížové eso a křížový král. Co máš ty?“
„Srdcové eso…“
„Srdce!“ vyhrkl Garry. „Zapomněli jsme vsadit její srdce!“
„Věděl jsem, že jsem k brzlíku a slezině chtěl přihodit ještě něco,“ plácl se do čela Antonín. „Co budeme dělat?“
„To už je jedno, ukaž karty!“ poklepal Garry netrpělivě rukou do stolu.
„Srdcové eso, pikové eso, kárový král,“ vyložil Antonín Hlodštajn karty na stůl. „Tři esa, dva králové.“
„Umím počítat,“ ucedil Garry.
„Fullhand,“ dodal Hlodštajn.
„Já vím,“ zamračil se Garry.
„Myslel jsem, že jsi v pokeru neporazitelný,“ uchechtl se Antonín Hlodštajn.
Garry zoufale přelétl zrakem svoje karty. „To jsem si myslel taky. Jenže mám jenom dámu, junáka a desítku. Nejsou nějaké body aspoň za to, že mám samé kříže?“
„Děláš si ze mě legraci?“ zmrzl Hlodštajnovi úsměv na rtech. „Vždyť máš královskou postupku!“
„Vlastně máš pravdu!“ rozzářil se Garry. „Tak jsi měl pravdu! Jsem v pokeru neporazitelný.“
„No, stejně teď chodím s…“
„Choď si, s kým chceš, a její jméno si nech pro sebe,“ mávl rukou Garry. „Tady mi to podepiš a rád jsem tě viděl, Terenci.“
Antonín Hlodštajn zaskřípal zuby: „Já jsem A… Fakt nechápu, jak jsi mě vlastně našel.“
Garry sotva znatelně pobledl. „Kdybych ti to řekl, stejně mi neuvěříš.“
Prejt Zabitý
Garry si naposledy prohlédl v zrcadle své vlasy, pomalované zářivou červenou barvou. Posunul si falešné brýle ke kořeni nosu, usmál se a vykročil ze záchodků do nehostinného prostředí Eso-baru v Oblé ulici. Kdybych si ten seznam na začátku lépe pročetl, asi bych si ušetřil spoustu cestování, prolétlo mu hlavou. Na další úvahy ale už neměl čas, protože u stolu v rohu spatřil Prejta Zabitého ze Zmizeluzlu a zamířil k němu.
„Ahoj, Prejte!“ zapištěl.
„Ahoj, Grizzly,“ pozdravil ho Prejt Zabitý váhavě. „Co po mně chceš?“
„Jen chci vědět, jak se ti vede. To se dva kámoši ze Zmizeluzlu nemůžou potkat v hospodě?“ vyjekl Garry.
„Viděli jsme se jednou. Loni ve vlaku,“ přeměřil si ho pochybovačně Zabitý. „Jinak jsem na tebe ve škole za celý rok ani jednou nenarazil. Jsi vůbec ze Zmizeluzlu?“
„Měl jsem individuální studijní plán,“ vysvětloval Garry nervózně. „Jsem hrozně zlý, a tak se Trumpál bál, že bych měl na spolužáky špatný vliv.“
„Na spolužáky ze Zmizeluzlu?“ odfoukl si nedůvěřivě Prejt.
„Aspoň vidíš, jak strašně jsem zlý,“ trval na svém Garry. „Trumpál si po mně ani netroufl chtít, abych si přebarvil vlasy na černo jako všichni ve Zmizeluzlu,[1] protože se bál, abych mu něco neudělal.“
„Kdyby sis přebarvil vlasy na černo, vypadal bys úplně jako Garry Poker.“
Garry polkl. „To ne! Nesnáším Pokera! Ostatně proto jsem tady.“
Prejt Zabitý překvapeně zvedl obočí: „Jak to?“
„Chci si vzít Támhletu Vlezlou,“ usmál se Garry.
„Myslel jsem, že Támhletu Vlezlou si bude brát Garry Poker.“
„To jsem si myslel taky,“ přikývl Garry. „Ale Támhleta slíbila, že si vezme toho, kdo porazí jejích sedm zlých ex.“
„Sedm zlých ex?“ podivil se Zabitý. „Myslel jsem, že já jsem její jediný zlý ex.“
„Všichni, kdo chodili s Támhletou, jsou parchanti a idioti!“ neudržel se Garry. „Támhleta je jenom moje!“
„Nemusíš se hned tak rozčilovat,“ mírnil ho Zabitý. „Nevím, proč ti na tom tak záleží.“
„Miluju ji!“
„Děláš chybu, Grizzly,“ zamračil se Zabitý. „Lidé o ní říkají – slušně řečeno – že je v lásce nestálá.“
„Ona přitom… Prostě jsem si řekl, že zkusím štěstí,“ pokrčil rameny Garry. „Tak zahrajeme si o Támhletu, nebo ne?“
„Vyzýváš mě na souboj?“
„Ano,“ potvrdil Garry po krátkém zaváhání. „Můžeš si vybrat hru.“
„Poker,“ řekl Prejt. „Byl jsem v něm nejlepší v ročníku.“
„O tom dost pochybuju, jsi přece ze stejného… hm. Tak dobře,“ opravil se Garry. „Mně poker vůbec nejde. Ale varuju tě, mívám v kartách dost štěstí.“
„Štěstí ve hře, neštěstí v lásce,“ ušklíbl se Prejt Zabitý a podal mu karty.
Garry zavrčel a začal rozdávat. „A práce u Bordellina přináší štěstí v lásce?“
Prejt Zabitý ztuhl. „Jak víš… jak jsi mě vlastně našel?“
Garry sotva znatelně pobledl. „Kdybych ti to řekl, stejně mi neuvěříš.“
Kamil Křivý
„Doufám, že jako předseda mého fanklubu nebudeš dělat žádné potíže. Podepíšeš mi to?“
„Klidně,“ pokrčil rameny Kamil Křivý. „Stejně jsem s Támhletou v podstatě ani nechodil.“
Garry důležitě zaťukal na papír, který měl položený na stole před sebou. „Mám tě v seznamu. Můžeš mi to nějak vysvětlit?“
Kamil zčervenal. „Když se rozešla… já vlastně ani nevím s kým, nejspíš s nějakým idiotem z Peklospáru, poprosila mě, abych…“
„Abys předstíral, že s ní chodíš, aby ten idiot žárlil?“ zadoufal Garry.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Kamil. „Abych jí nafotil nějaké akty.“
„Ale ty jsi odmítl,“ řekl přesvědčeně Garry.
„Hm,“ polkl Kamil. „Vypadala hrozně smutně. Chtěl jsem jí jen udělat radost! Nedokázal jsem ji odmítnout, nikdy předtím jsem…“
„Tys viděl Támhletu nahou?“ rozčílil se Garry.
„Kdybych s ní chodil, tak bych ji přece taky viděl nahou!“ bránil se Kamil. „A byl to jen jeden večer! Udělal jsem pár fotek, ale pak jsme se napili a…“
„Takže si s ní i spal?!“
„Bylo to jenom jednou!“ vyjekl Kamil. „Ráno mi řekla, že jsem idiot, a vykopla mě z pokoje! Přitom jsme byli celou noc u mě v pokoji!“
Garry se na něj zamračil: „Moc mě neštvi! Už jsem vyhodil předsedu svého fanklubu kvůli větší prkotině.“
„Já… promiň,“ vzdychl Kamil Křivý.
„A to jsem tě chtěl pozvat na svatbu jako fotografa!“
Kamil Křivý si skryl hlavu do dlaní. „Mrzí mě to,“ zašeptal.
„Vím, kde máš auto,“ naklonil se k němu Garry výhružně přes stůl.
„Já přece nemám auto,“ zarazil se Kamil.
„Tak vím, kde bydlíš,“ zašklebil se Garry.
„Stejně nechápu, jak jsi mě našel.“
Garry sotva znatelně pobledl. „Kdybych ti to řekl, stejně mi neuvěříš.“
Pišta Hufnágl
Garry zaklel. Protože Támhleta mu uraženě odmítla dát jmenný seznam svých zlých ex písemně, musel se při pátrání spolehnout jen na svoji paměť, inteligenci a schopnosti. Jinými slovy, byl naprosto v prdeli. A co bylo ještě horší, Hormona si při pobytu v karibském ráji očividně vypnula telefon[2] a Von byl pořád Von, takže se nemohl spolehnout ani na paměť, inteligenci a schopnosti svých kamarádů.
Rozhlédl se po okolí malebného maloměstského nádraží, kde před pár minutami vystoupil z vlaku, a zamířil k nástěnce s plánem města. Tohle byla jediná šance, která ho napadala. Naštěstí po krátkém studiu mapy nalezl to, co hledal.
Nějaký vandal přejmenoval Medunovu ulici na Meduňkovou a její četné větve a slepá ramena pojmenoval podle různých dalších vonných bylin. Mezi nimi se už Garry snadno zorientoval a vyrazil na místo.
…
Dveře předměstského domku se otevřely.
„Co ty tady, hlupáčku?“
„Co… hm… é… já…“ zakoktal se Garry.
Blonďatá žena se usmála a nenuceně si upravila lem ručníku, který byl ostatně jediným kusem oblečení, který měla na sobě, když si odmyslíme růžové plyšové bačkory ve tvaru zajíčků.
„Brownie tady není, jestli jsi přišel za ní.“
„Aha… totiž… hm… vlastně…“
„Potřebuješ od ní něco?“ pokusila se blondýna pokračovat v rozhovoru. „Nebo ti budu stačit já?“
„Ehm,“ polkl Garry.
„Tak pojď dovnitř! Říct mi to můžeš, až přijdeš k sobě,“ zamrkala.
„É… to… vy musíte být Browniina máma,“ vysoukal ze sebe konečně souvislou větu.
Žena ho láskyplně poplácala po tváři. „No vidíš, jak ti to myslí! A to o tobě Brownie tvrdí, že jsi idiot! Tak co potřebuješ, hlupáčku?“
„Jen jsem se chtěl na něco zeptat,“ podařilo se mu dát dohromady odpověď. „Ale když tady Brownie není, asi bych měl…“
„Nesmysl, jen pojď klidně dál,“ vybídla ho a pokynula mu dovnitř. „Dáš si něco k pití?“
…
„Pišta Hufnágl?“ zopakoval Garry nevěřícně. „A není to karbaník? S takovým jménem?“ podivil se ještě nevěřícněji.
„Je to Támhletina první láska. Ze školky,“ vysvětlila mu Brownina matka a nenápadně si přisedla na gauči o kousek blíž k němu. „Doopravdy se jmenuje nějak jinak, ale Támhleta mu to jméno dala jako přezdívku.“
„Proč?“ zajímal se Garry a stejně nenápadně si o kousek odsedl.
„Pro případ, že by si vzala nějakého idiota,“ mrkla paní Levandulová na Garryho. „Aby mu mohla při každé vhodné příležitosti omlátit o hlavu, že si měla radši vzít Pištu Hufnágla.“
„Nikdo mi nebude předhazovat nějakého Fištu Chlupnádla! Jsem Garry Poker! Hrdina, který zachránil karbanický svět před Vy-tušíte-kým. Dokonce dvakrát!“
„Nepředbíhej,“ zarazila ho. „Nikdy nevíš, co se stane zítra. Ani, co se stane dneska…“
„Všichni přece víme, jak to dopadne,“ nafoukl se Garry. „Já vyhraju a Vy-tušíte-kdo uteče do Argentiny!“
„Když myslíš,“ pokrčila paní Levandulová rameny a zvedla lahev. „Dáš si ještě skleničku?“
„Radši ne,“ pokusil se ji Garry neúspěšně zadržet. „Myslím, že bych už dneska neměl pít. Nějak mi to stoupá…“
„Nepovídej!“
„… do hlavy,“ dořekl zrudlý Garry.
…
Z malého přízemního okénka domku na okraji Slatiňan rychle vyletělo postupně několik kusů černého oblečení. Poté se stísněným otvorem pomalu soukala postava v trenkách. Když se jí to konečně podařilo, rychle posbírala své věci a pelášila pryč.
Okenice v prvním patře se otevřely dokořán.
„Mami! Zloděj!“ přerušil noční klid vysoký dívčí hlas.
„Spi dál, Deli, to byl jen milenec!“
…
„Ahoj, já jsem Garry Poker,“ představil se Garry, když mu po deseti minutách usilovného klepání otevřel dveře jednoho z domků v klidné části Nemanic vyzáblý mladík s hnědými kudrnatými vlasy. „Ty jsi Pišta Hufnágl?“
„Ne… teda… jak víš, že…? A jak jsi mě vůbec našel?“
Garry sotva znatelně pobledl. „Kdybych ti to řekl, stejně mi neuvěříš.“
2 komentáře:
:-D :-D :-D :-D :-D Tak to bylo něco :-D Ten Garry je ale mazaný... Takových triků a fíglů, ... na to že je to takový idiot :-) A paní Levandulová tomu opravdu nasadila korunu. Chudinka Deli.
výhodou parodie je, že Garry může být chvíli idiot a chvíli mazaný, jak se zrovna hodí pro děj :D
Okomentovat