7-I/4: Sedm Vlezlejch

Garry je dopaden bandou výtržníků a dozvídá se jejich číslo bot * Nad Úzkou ulicí se stahují mraky a sousedé jsou pohoršeni * Cotytu si užívá tropický ráj * Debil Dlouhý Z. se znovu setkává s Ulfem Uličkou * Přírodní zrzavé vlasy od nabarvených každý pozná * Vyřeší se osud ucha, kozy, gibonů, žirafy i tučňáků * Von má namoženou ruku * Garry nechce, aby se z jeho budoucí ženy stala bývalá budoucí žena

Kapitola čtvrtá:

Sedm Vlezlejch

Únos za černé noci

Garry si s hrůzou uvědomil, že záhadní návštěvníci vykročili na schodiště. Přikrčil se mezi dvěma křesly. Do obývacího pokoje proniklo zespoda několik kuželů světla z baterek.

„Grape říkal, že tu bude,“ zaslechl nějaký hlas.

„Nevím, jestli bychom měli Grapeovi věřit. Dost lidí si teď myslí, že je zrádce!“

Garry se otřásl. Grape nějak vyčenichal, že tady je, a poslal na něj Smrtikibice. Tak přece jen měl pravdu! Konečně všem dokáže, že se pletli a Grape je opravdu zradil! Škoda, že tím důkazem bude jen moje chladnoucí mrtvola, uvědomil si vzápětí a začal se v panice rozhlížet po nějaké únikové cestě.

„Přece víš, že…,“ natáhl nějaký smutný hlas, „on vždycky Grapeovi tak věřil! Ale potom, co utekl…“

„Musíš připustit, že v posledních měsících byl tak trochu mešuge.“

„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“

Hybrid? Garry ztuhl uprostřed skoku ke dveřím do ložnice Drsoňových a narazil hlavou do skříně s památečním porcelánem. „Au!“

Podle dupání, které vnímal jen na půl ucha, muselo po schodech vyběhnout asi deset lidí. Nějaké ruce ho popadly a táhly do ložnice, kde ho odhodily na postel. Garry se odvážil otevřít oči a spadl mu obrovský kámen ze srdce – ti, co ho dopadli, nebyli Smrtikibicové, jak původně předpokládal. Podle záplavy zrzavých vlasů, které ho obklopily, si domyslel, že jsou to jeho přátelé a kamarádi z řad Neřádu i mimo ně (protože v Neřádu byla pro zrzavé vyčleněna jen čtyři místa) a jeho budoucí příbuzní.

„Co… co tady děláte?“ divil se. „A kde je Hybrid? Slyšel jsem…“

„Musel hned odjet, má nějakou rozdělanou práci v Eso baru. Radši nám ale řekni, co tady děláš ty?“ obořil se na něj přísně nejbližší stín, v kterém identifikoval Onoho (nebo Toho) Vlezlýho. „Měl už jsi dávno trčet u nás v Brajglu, tam bys byl v bezpečí.“

Garry sice nechápal spojitost mezi Brajglem a bezpečím, ale protože ležel na zemi a kolem něj postávalo sedm Vlezlejch, netroufal si odporovat.

„Ani Doktor Vrdlmrsmrst by si netroufl zaútočit na místo, kde táboří šedesát tet, pratet, sestřenic a neteří z rodu Vlezlejch,“ zasmál se Ten (nebo Onen).

„Von tady není?“ divil se Garry, který se mezitím trochu vzpamatoval a posadil.

„Jsme tady jen my, co se budeme v srpnu ženit,“ vysvětloval Támhletenhle. „Vyrazili jsme si takhle v klidu do Oblé ulice kupovat snubní prstýnky, když v tom najednou…“

„Volal jeden z členů Neřádu, že se Ty-tušíš-kdo dozvěděl, že ses vydal na vlastní pěst zpátky domů,“ dokončil další Vlezlej, kterého Garry nepoznával. „Neváhali jsme ani minutu a vyrazili jsme pro tebe.“

„No, minutu jsme váhali,“ připustil Onen. „A pak nám ještě chvíli trvalo, než jsme zaplatili. Ve zlatnictvích nevidí příliš rádi, když se zákazníci najednou seberou a utíkají ven jako o život.“

„A přitom šlo jen o ten tvůj,“ zabručel Ten.

„Ale pak už jsme pospíchali sem!“ dokončil Onen.

Garry se konečně trochu vzpamatoval a vstal. Rozhlédl se po Vlezlejch. „Ten, Onen, Tamten, Tadytenhle,“ prolétl v rychlosti tváře, které poznával.

„Tohle je Támhletenhle, možná jste se viděli kdysi v sídle Neřádu. Tady to je Tentononc a tady ten je Hejty,“ dokončil rychlé seznamování Onen.

„Bezva,“ usmál se Garry rozpačitě. „Moc rád bych se dozvěděl, koho si vlastně všichni berete, ale nemáme na to celý večer.“

Ten se rychle podíval na hodinky. „V klidu, Smrtikibicové tady budou nejdřív za za pět minut a třicet dva vteřin. Jak už asi víš, já s Oním si bereme Palmu a Pastu, Tadytenhle si bere Florianu, Támhletenhle Harpii Jojonesovou, Tamten Vilemínu Skrounovou… ano, je to vnučka Vilibalda Skrouna, jestli se ptáš…“

„Neptám se.“

„A pak už zbývá jenom Tentononc, který si bere Sakristii Sakramentskou, a Hejty, který si bere Markétu Flanelovou.“

„To byla přece moje spolužačka!“ napnul Garry svoji paměť k obdivuhodnému výkonu.

„Máš na ně snad monopol?“ ušklíbl se Hejty. „Pracuju v karbanickém muzeu. Seznámili jsme se na vánočním večírku. Markéta je totiž dcera…“

„Brzdi,“ zastavil ho Garry. „Sotva jsme se seznámili. I tvoje jméno je něco, co jsem nikdy nechtěl vědět, nepotřebuju znát i tvoji práci, tvoji snoubenku a tvoje číslo bot.“

„Je přesně tak milý, jak jste vyprávěli,“ obrátil se Hejty na Toho a Onoho. „A jen tak pro zajímavost, je to čtyřicet čtyři.“

Garry ho ignoroval a přepočítal si je. „Sedm Vlezlejch,“ zamručel. „To ale znamená osm svateb!“

Tentononc přikývl. „Osm svateb 8. 8. 2008. Není to super?“

„Ještě řekni, že v osm hodin,“ vyděsil se Garry. „Nerad bych zaspal vlastní svatbu.“

„Neboj, začne to až v 8.08,“ neuklidnil ho Tentononc. „Ale ty máš čas zhruba do jedenácti, prý sis přál, abyste s Támhletou přišli na řadu až jako sedmí.“

„Ale z devíti!“ okřikl ho Garry. „teď abych sháněl někoho dalšího, kdo bude ochotný se za měsíc oženit!“

„Garry, ten tvůj vtip se sedmou z devíti ocení na celé svatbě asi tři lidi a z toho dva jen proto, že jsi jim to vysvětlil. A současně strašlivě naštveš svojí budoucí tchýni, která je nadšená z toho, že bude osm svateb 8. 8. 08 v 8.08, a právě nejspíš zdobí Brajgl dalšími a dalšími osmičkami… Stojí ti to za to?“

Garry jen něco zabručel.

„No nic, musíme zmizet, čas se převlíknout a namaskovat,“ zamračil se Tamten. „Nemůžeme vyrazit takhle, kdyby nás náhodou sledovali Smrtikibicové, nesmí poznat, který z nás je Garry.“

„Už to chápu,“ rozsvítilo se Garrymu a rozhlédl se po přítomných zrzavých bratrech. „Vy všichni se přestrojíte za mě! Máte s sebou černé paruky? Nebo dost černé barvy na vlasy? A černé oblečení? Nosím jenom černou…“

Támhletenhle popadl nějaký pytel a vysypal před Garryho opraný hnědý svetr a roztrhané manšestrové kalhoty. „To by bylo moc komplikované. Jednodušší bude, když se ty převlíkneš za jednoho z nás,“ řekl. Onen mu pak podal červenou barvu na vlasy.

„Ale za kterého?“ zaváhal Garry.

„Tvař se třeba jako Von,“ mávl rukou Ten. „Nahrb se, malinko pootevři pusu… ne zas moc. No, na tom nepřítomném výrazu by to chtělo ještě zapracovat, ale na to nemáme čas. Jedeme!“

„Čím jste vlastně přijeli?“ ptal se Garry, když se převlékl.

„Autobusem,“ pokrčil rameny Onen.

„Autobusem? Jak se chcete dostat zpátky? Do brouka se všichni nevejdeme!“ vykřikl Garry.

„Broukem jsi jel sem a Ty-tušíš-kdo už o něm určitě ví,“ zavrtěl hlavou Tamten. „To by bylo příliš riskantní. Brouka odvezu zpátky do Brajglu já s Tadytímhle.“

„A já pojedu jak?“ rozhodil rukama Garry. „Na kole? Stopem? Nebo si snad mám vzít taxíka?“

„Na kole pojedu já,“ uklidnil ho Támhletenhle. „Stopem pojedou Ten a Onen. Tentononc si vezme taxíka, Hejty má v Oblé motorku, takže ty…“

„…pojedeš autobusem,“ dokončil Onen.

„To je teda záchrana za všechny peníze,“ povzdechl si Garry. „Jde po mě nebezpečný šílenec a vy mě pošlete autobusem?“

„Nemluv takhle ošklivě o svém otci,“ ušklíbl se Ten.

…

Postarší manželský pár přes záclonu pohoršeně sledoval, jak se z domu číslo 6 v Úzké ulici vyhrnula banda podivných zrzavých individuí. Krátce na sebe hulákali, a pak se postupně začali trousit pryč. Dva nasedli do růžového volkswagenu, jeden vytáhl z kůlny kolo, jeden odešel pěšky. Další bohužel neodešli a pokračovali v hádce uprostřed ulice.

Žena si znechuceně odfrkla.

Muž zavrtěl hlavou. „Už od doby, co se sem přistěhovali, mi bylo jasné, že patří k tomu spolku.“

…

„Rád bych jednou jel do Brajglu bez rizika kruté a bolestivé smrti,“ zasténal Garry.

„Autobus je ze všech nabízených možností statisticky nejbezpečnější,“ uklidňoval ho Ten.

„Kromě toho, co by to bylo za život, bez rizika kruté a bolestivé smrti?“ zafilozofoval si Onen.

„Fakt díky, ještě nějakou radu do života mi dáte, než mě zabijí a já ji už stejně nebudu potřebovat?“ ulevil si Garry. Na obloze před nimi se znenadání zablesklo. Vzápětí se ze spodního konce Úzké ulice vynořilo černé auto.

Garry zaječel. „Mají nás! Co budeme dělat?!“

„To je jen bouřka,“ uklidnil ho Tentononc.

„A to auto?“ uskočil Garry mezi popelnice.

Tentononc se ušklíbl. „To je jen můj taxík.“ Taxi zastavilo a do jeho kapoty začal bušit prudký déšť.

„No výborně,“ odplivl si Garry. „Tak já jdu na ten autobus. Kdybych se nevrátil, zahrajte mi na pohřbu něco od The Headmaster and His Sorting Package. Ale ne Rekviem za 341 párů síťovaných punčoch, aby si o mně lidi nemysleli, že jsem úchyl.“

Unešená unesená

Hormona se sama posadila do plážové restaurace. Nečekaně brzo se u ní objevila zrzavá servírka a podala jí sklenici s koktejlem.

„Na účet podniku,“ zazubila se. „Co je nového?“

„Dívala jsem se na tu tvojí smlouvu,“ položila Hormona na stůl desky plné hustě popsaných papírů. „Vypadá neprůstřelně, ale… Jako místo výkonu práce je sjednán tenhle prokletý ostrov, a protože se nacházíme v komunistickém ráji, tak tady formálně vzato žádné právo neplatí. Myslím, že si můžeš dělat, co chceš. A když nebudeš dělat nic, asi si toho ani nikdo nevšimne.“

„No právě!“ rozzářila se Cotytu. „Není to tady úžasné?“

„Úpa nejúžasnější, jak by řekla jedna moje kamarádka,“ povzdechla si Hormona.

„Mocinky to tady lovískuju!“

„Přesně to by řekla taky,“ ušklíbla se Hormona. „Každopádně, vypadá to, že ti nic nebrání vrátit se zpátky domů. Jediný problém je vydělat si tady na letenku, ale to by se snad dalo…“

„Zbláznila ses?“ rozesmála se Cotytu. „Proč bych odsud měla chtít odjíždět? Nikdo mě tady nepeskuje, nemusím mýt nádobí, když nechci…“

Hormona nenápadně převrhla svůj koktejl do květináče s umělými orchidejemi.

Cotytu si toho ale nevšimla a dál zářila štěstím. „Už třetí den jsem si neustlala postel a ještě mi nikdo nevynadal, chápeš to?“

Hormona se na ni spiklenecky usmála. „No vidíš, já jsem zase stlala dneska postele už třikrát a stejně jsem dostala pokaždé vynadáno.“

Návrat za bílého dne

Cestou Garry viděl Smrtikibice v každém stínu a nocování na zličínském autobusovém nádraží mu ke klidu taky moc nepřidalo. Proto se mu ulevilo, když se mu podařilo v Novém Strašecí přestoupit na místní autobus, který aspoň podle jízdního řádu zastavoval na rozcestí nejblíže k Brajglu. Protože se jednalo o spoj jedoucí proti směru špičky, po pár zastávkách se ocitl v autobuse sám. Začal dřímat.

Po chvíli si uvědomil, že autobus stojí. Rozespale zamžoural ven a uviděl, že zastavili na opuštěném lesním rozcestí. Vylekaně vyskočil a ocitl se tváří v tvář řidiči autobusu, který ho zkoumavě sledoval.

„Neviděli jsme se už někdy?“

„Pochybuju,“ hlesl Garry a pokusil se kolem něj protáhnout ven. Řidič ho ale chytil za rameno.

„Počkej, ty jsi Debil Dlouhý Z.!“ vykřikl.

„A vy jste… Ulf Ulička,“ uvědomil si Garry. „Jsem rád, že vás pustili. Byl jsem si jistý, že nejste zločinec!“

„Ty-tušíš-kdo za mě zaplatil kauci,“ olízl se Ulička. „Takže jsem mu teď tak trochu zavázanej, Debile.“

„To je fajn,“ hlesl Garry. „A co tady vlastně děláte? Řídil jste přece záchranný trolejbus.“

„Pracuju teď spíš pro Pána falešných karet, Debile. Garry Poker,“ řekl potichu Ulička, ale v Garrym stejně hrklo, když zaslechl své jméno, „se teď prej snaží dostat k Vlezlejm do Brajglu. Tak jsem si řekl, že zkusím štěstí. Co kdyby jel náhodou autobusem?“

„Garry Poker by nikdy autobusem nejel,“ polkl Garry. „Radši bych… radši by prodal vlastní babičku, než by jel autobusem. Ale Garry Poker žádnou babičku nemá, i když Hybrid jednou naznačoval něco, že to skoro vypadalo, že mo… jeho babička je K. F. C. McDonaldová. Ale to snad…“

„Moc žvaníš, Debile. Ale napadlo mě,“ uvažoval Ulf Ulička, „když jsi byl Garryho spolužák a tolik toho o něm víš, nezaslechl jsi náhodou něco, co by mi mohlo pomoct?“

Garry horečnatě přemýšlel. „Slyšel jsem něco o tom, že se schovává v Hyper-zverimexu v Oblé ulici převlečený za gibona lara,“ ohromil biologickými znalostmi i sám sebe. „Můžu už jít?“

…

Další nesnáze už Garryho nepotkaly, takže v osm hodin ráno dorazil celý zpocený a rozklepaný do Brajglu. Ulevilo se mu, když zjistil, že Vlezlý bratři už jsou na místě a užívají si u stolečků vytažených před vchod domu ranní kávu spolu se zbytkem Vlezlejch.[1]

„Garry!“ vrhla se k němu okamžitě Támhleta. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky!“

„Nechali jste mě jet autobusem!“ osočil její sourozence Garry. „Málem mě chytil Ulf Ulička! Dal se ke Smrtikibicům a teď řídí autobus u ČSAD Rakovník!“

„Nesmysl,“ uklidňoval ho pan Vlezlej. „Uličku jsme zavřeli jen proto, že jsme na nikoho nic neměli a potřebovali jsme vykázat činnost v boji proti Ty-tušíš-komu. Každý ví, že není žádný Smrtikibic!“

„Vrdlmrsmrst za něj zaplatil kauci a on se teď přidal na jeho stranu!“ zuřil Garry.

Pan Vlezlej si otřel studený pot z čela. „No, to jsme asi trochu vymňoukli,“ připustil.

„Trochu vymňoukli?!“ neudržel se Garry. „Lidé se přidávají k Vy-tušíte-komu, protože je zavřete bez důkazů, a vy jste to trochu vymňoukli? Mohl mě zabít nebo znásilnit!“

„Proč by to dělal?“ divila se paní Vlezlá. „Přinejhorším by tě odvezl Ty-tušíš-komu.“

„Jak se ti vlastně podařilo mu utéct?“ zajímal se Von.

„Pamatuje si mě ze záchranného trolejbusu,“ vysvětloval Garry. „Tam jsem se mu tehdy představil jako Debil Dlouhý Z., takže si pořád myslí, že jsem Debil.“

Cotytu se uchechtla. Poté, co se na ní paní Vlezlá přísně podívala, ale raději zvážněla. „To vůbec není dobré, Garry. Až se Vrdly dozví, že Ulička narazil v lese kousek od Brajglu na Debila, dá si dvě a dvě dohromady a domyslí si, že jsi to byl ty!“

„Jak by ho to asi mohlo napadnout?“ nechápal Garry. „Mám přece nabarvené vlasy na zrzavo a špinavé hadry! Kdyby něco, bude si myslet, že jsem nějaký Vlezlej…“

„Máš ty vlasy nabarvené sotva z poloviny,“ ušklíbla se Cotytu. „Když už se chceš vydávat za Vlezlýho, dělej to aspoň pořádně. Musíš mluvit jako Vlezlej, chodit jako Vlezlej, dýchat jako Vlezlej…“

„Navíc přírodní zrzavé vlasy od nabarvených každý pozná,“ přidala se paní Vlezlá.

Cotytu si natočila pramen vlasů na prst. „Přesně tak, přírodní zrzavé vlasy od nabarvených každý pozná.“ Támhleta vrhla rozhořčený pohled nejprve na ni, pak na svou matku a pak zase na Cotytu. Otevřela pusu, ale nakonec neřekla nic.

Pan Vlezlej se zamračil. „Cotytu má pravdu. Tím, že jsi Ulfu Uličkovi lhal, ses vlastně prozradil. Lhaní je něco jako tvůj podpis a…“

„To jsem mu měl říct pravdu?“ rozlítil se opět Garry.

„Ne, ale…“

„Nebo jsem ho mu měl dát pěstí do nosu a omráčit ho? Nebo ho rovnou odprásknout?“

„Uklidni se, Garry,“ mírnil ho pan Vlezlej. „Ale když o tom mluvíš…“

„A co vlastně Ten?“ vyhrkla náhle vyděšeně Cotytu. „Bude v pořádku?“

„Proč bych neměl být v pořádku?“ lekl se jmenovaný, který mezitím v klidu klimbal.

Cotytu vytáhla ze svého rozkládacího lehátka tlustý sešit a začala v něm listovat. „Obávám se, že jsme zase něco zku… pos… dělali,“ eufemizovala průběžně své vyjádření pod pohledem paní Vlezlý. „Tady je to. Návrat za bílého dne… Garry přijede s Hybridem trabantem… Ten přijde při boji se Smrtikibici o ucho…“

„Cože?“ protestoval Ten. „Nechci přijít o ucho!“

Onen zatím otevřel svůj scénář. „Za ty hlášky by to možná stálo. Mohl bych ti pak říkat Tencent Van Gogh,“ rozesmál se. „Když se někomu něco stane v originále, měli bychom to respektovat a držet se toho. Mamko, půjčíš mi nůž?“

„Být tebou, nejsem tak hrr,“ zastavila ho Cotytu. „Nalistuj si stránku 394.“

„Cože?“ zbledl Onen. „Nechci umřít! Jsem přece ten nejvtipnější Vlezlej, to mi nemůže nikdo udělat…“

Ten našel příslušnou stránku. „Za ty hlášky by to možná stálo. Mohl bych pak říkat, že můj bratr odešel na onen svět,“ vyprskl.

„Ale…“

„Jak jsi právě řekl, když se někomu něco stane v originále, měli bychom to respektovat a držet se toho,“ šklebil se Ten na Onoho.

„Necháme to být,“ rozhodl Garry, „něco takového Palmě a Pastě nemůžeme udělat. Ten a Onen prostě zůstanou živí a zdraví. Co tam je dál?“

Cotytu otočila stránku. „Garry truchlí nad smrtí své milované Bloody.“

„Cože?“ zděsil se zase Garry. „Co se stalo Bloody?“

„Asi nic,“ odtušila Cotytu. „A to je právě ten problém. Když jste s Hybridem letěli nad lánskou oborou, měli na vás znenadání zaútočit Smrtikibicové. Jeden z nich po tobě hodil páku z jednorukého bandity, která tě trefila do ramene. Když to Bloody viděla, vrhla se proti němu a začala ho zuřivě klovat svým ostrým… zobákem?“ četla nevěřícně. „Rozumíte tomu někdo?“

„Kde vlastně Bloody je?“ napadlo Vona.

„Já ani nevím,“ zamyslel se Garry. „Asi jsem ji nechal v červnu ve škole.“

„Tak co kdybychom předstírali, že je mrtvá?“ navrhl pan Vlezlej.

„Když už mluvíme o mrtvých, poslechněte si tohle,“ položil Tamten doprostřed stolu malé tranzistorové rádio, které si doteď pouštěl potichu jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zvýšil hlasitost.

Komando Smrtikibiců dnes ráno zaútočilo na prodejnu Hyperzverimexu v Oblé ulici. Na místo okamžitě dorazila jednotka bystrokartů z ministerstva a došlo ke střetnutí. Podle prvních informací došlo i k obětem na životech. Pohřešují se tři giboni, jedna žirafa, sedm tučňáků a tajný agent Pošuk Woody. Důvod smrtikibického útoku není v tuto chvíli znám, ale podle neověřených zpráv se domnívali, že se v Hyperzverimexu ukrývá Garry Poker…

Garry rádio poplašeně vypnul. „Kterého debila mohlo napadnout, že bych se schovával ve zverimexu?“

Cotytu si něco odškrtla ve svém scénáři. „Pošuk Woody zemře, když se snaží zachránit Garryho Pokera. Vyřešeno.“

…

Další dny v Brajglu byly zcela zaplněny náročnými přípravami na blížící se svatbu. Uklízely se pokoje, stloukaly se nové stoly a židle, leštilo se nádobí, drhla podlaha, na všechny volné plochy se rozmísťovaly háčkované dečky, věnce ze sušených květin nebo svícínky, vše ve tvaru osmičky.

Garry proto většinu času strávil na plážovém lehátku před Brajglem společně s Vonem a jeho sestřenicí Cotytu.

„Budu muset asi brzo zmizet,“ zauvažovala Cotytu. „Než přijede moje sestra.“

„Brownie přece není tak hrozná, když ji líp poznáš.“ Garry se zamyslel nad tím, co právě řekl. „Vlastně máš pravdu. Když ji líp poznáš, je ještě horší.“

Cotytu zavrčela. „Moje sestra Cotamta! Jsem tady inkognito, tak si dávej pozor na jazyk.“

„Pche, to tvoje inkognito přece musí prokouknout každý,“ ušklíbl se Garry.

„Připomeň mi, jak dlouho trvalo tobě, než jsi na to přišel?“ otočila se na něj Cotytu. „Sedm dní?“

 „Když mně to trvalo sedm dní, Vonova mamka na to musela přijít za sedm minut,“ trval na svém Garry. „Dokáže poznat Toho od Onoho ze sta metrů, tak mi neříkej, že neprokoukla, že ve skutečnosti nejsi Vlezlá…“

„Proč ve skutečnosti nejsi Vlezlá, Cotytu?“ zajímala se paní Vlezlá, která vyplula z kuchyně s tácem malinových limonád. „Co bys měla být jiného?“

Cookie zafňukala a zamrkala nevinnýma očima na paní Vlezlou. „Garry tvrdí, že nejsem Vlezlá, protože prý všechny Vlezlý, které zná, jsou strašně krásné! A já jsem podle něj ošklivá,“ popotáhla.

„Jak můžeš říkat takové věci, Garry?“ Paní Vlezlá se na něj napůl obořila a napůl se pýřila pod tíhou Garryho domnělého komplimentu. Garry raději mlčel, protože věděl, že cokoli řekne před paní Vlezlou, může být použito proti němu.

Paní Vlezlá se proto otočila zpátky na Cotytu: „Moc ti to sluší! Od minulých prázdnin, kdy jsem tě viděla naposledy, jsi úplně vyrostla do krásy!“

„Jste tak milá, že to říkáte,“ začervenala se Cotytu a utřela si slzy z tváří.

„A jak se hezky staráš o Vona, když má tu namoženou ruku,“ pohladila ji paní Vlezlá po vlasech. „Neměla bych to říkat, abych to nezakřikla, ale moc byste se k sobě hodili!“

„Opravdu?“ rozzářila se Cotytu.

„Von má namoženou ruku?“ divil se Garry, když paní Vlezlá hbitě odkvačila za další várkou domácích prací.

Von namáhavě zvedl pravačku. „Nemůžu s ní vůbec hýbat.“

„Podle toho, co jsem slyšel dneska v noci, to tak nevypadalo.“

Zpoza rohu se přišourala Támhleta se sekerou v ruce a nenávistně se na ně podívala. „Nechtěli byste mi pomoct?“ dala jim ještě jednu šanci, než je zavraždí.

„Mám namoženou ruku.“

„Přece nemůžeš chtít po slabých dívkách, aby štípaly dříví!“

„Hm,“ polkl Garry. „Jestli je to tvoje přání, které musím splnit, aby sis mě vzala,“ začal se neochotně zvedat.

„Ne,“ odfrkla si Támhleta a odhodila sekeru. Ta se zaťala přímo doprostřed deset metrů vzdáleného špalku. „Abych si tě vzala, musíš porazit mých sedm zlých ex.“

„Sedm zlých čeho?“ vyhrkl Von.

„Sedm zlých ex,“ zopakovala Támhleta. „Bývalých přítelů!“

„Ty jsi byla s někým tak dlouho, aby se mu dalo říkat přítel? Kromě Dana Koumese a toho druhého idiota… Michala Roháče?“

„Kolika zlých ex?“ zakuckal se Garry. „Ty jsi přede mnou měla sedm známostí?“

„Chceš seznam?“

„No asi jo, jestli je mám najít a porazit,“ připustil Garry. „Potřeboval bych jejich adresy, telefonní čísla…“

„Myslím, že to byla řečnická otázka,“ zauvažovala Cookie, když Támhleta nakvašeně odkráčela štípat dříví. Garry se tedy raději rozeběhl udělat všechno proto, aby se z jeho budoucí ženy nestala jeho bývalá budoucí žena.

---

[1] Nebyl tam samozřejmě celý zbytek Vlezlejch, ale jen ti z nich, kteří jsou důležití pro další postup v ději (Támhleta, Pan a Paní, Von a Cotytu). Tetičky, sestřenice a ostatní Vlezlý pečlivě sledovali celou scénu okny nebo zpoza rohů Brajglu.