7-I/3: Sedm cest

Smrtikibicové filozofují o čase * Brownie zapomněla sbalit Garrymu to nejdůležitější * Vonova ostražitost zhatí asasínskou misi * Garry navštíví Náměstí Nebeského klidu * Hormona si uvědomuje, že to byl omyl, a schovává tupé předměty * Australus Grape trpí poruchou krátkodobé paměti
Kapitola třetí:

Sedm cest

V Úzké a zase zpátky

Skupina mužů v kápích se rozhlížela po rozbité kuchyni, která byla ještě před 24 hodinami chloubou Otýlie Drsoňové.

„Vypadá, že nás někdo předběhl,“ zauvažoval jeden z nich, který si prohlížel obrovský otvor zívající do předzahrádky.

„Opravdu, Popkorne?“ zamračil se druhý. „A já už si myslel, že jsme tady moc brzo!“

„Nechápu to,“ nedal se Popkorn. „Přijeli jsme ve čtvrt na deset. Jak to, že tady Poker není?“

„Když devět a tři čtvrtě ukazuje hodin rameno,“ zívl otráveně třetí, „může to být stejně dobře večer jako ráno.“

„Ty tvoje rýmy jsou čím dál horší, Furo,“ zavrčel Měkner. „Cože? Ráno?“

„Už ráno mohli odvézt Pokera,“ přikyvoval Fura. „A my tu ze sebe děláme hlupáky během večera.“

„Vy zabednění pitomci!“ rozkřikla se vysokým hlasem poslední postava, čím vyšlo najevo, že se nejedná o čistě mužský výsadek. „Přestaňte řešit nesmysly! Co teď budeme dělat? Slíbila jsem Pánovi falešných karet Garryho Pokera.“

„Myslím, že je zvyklý, že mu Garry Poker vždycky uteče,“ zauvažoval Popkorn.

…

„Takže jste neuspěli,“ řekl chladně Vrdlmrsmrst, když před něj nešťastní Smrtikibicové krátce po půlnoci předstoupili. Ostatní přítomní přívrženci Pána falešných karet, kteří po jejich příjezdu přerušili slibně rozehranou partii Černého Petra, postávali kolem nich, někteří se dokonce odvážili se jim za zády pošklebovat. „Podívali jste se aspoň, jestli tam nenechal něco podstatného?“

„Prohledali jsme to tam od sklepa až na půdu,“ přikyvoval horlivě Měkner. „Skoro nic, co by stálo za to. Jen v ložnici byly tyhle obrazy s pozlaceným rámem. A taky jsme přinesli plasmovou televizi,“ položil svému pánovi pyšně k nohám pytel s cennostmi.

„Tak vy se opovažujete krást v mém domě?“ ozval se tlumený hlas ze sklepa. Vzápětí do podlahy jejich místnosti začal někdo zespoda vztekle bušit.

„Takže Garry už je tady?“ nechápal Popkorn.

Vrdlmrsmrst si unaveně skryl hlavu do dlaní. Po chvíli mlčení se tiše obrátil na Petra Pětihroba. „Večerníčku, postarej se prosím o naše hosty.“

„Ano, pane továrníku,“ uklonil se prkenně Pětihrob a couval ke schodišti.

Doktor Vrdlmrstmrt se otočil zpátky na neúspěšné Smrtikibice. „Jak své selhání napravíte?“

„Koho mohlo napadnout, že se Neřádu bude chtít pracovat v neděli ráno,“ bránil se nešťastný Měkner. „Devět a tři čtvrtě. Jak jsme z toho měli poznat, že to má být…“

„Ticho! Nezajímají mě vaše výmluvy. Chci slyšet, co s tím teď uděláte, vy duté palice!“

„Najdeme vám ho a přivedeme!“ vykřikla nadšeně Barbecue Le-Branžová. „Ať je kdekoli! I kdybych se kvůli tomu měla…“

„Víme, že bude u jednoho z členů Neřádu,“ přerušil ji raději Miksley.

„U Vlezlejch!“ štěkl další ze Smrtikibiců. „Copak jste neposlouchali, co říkal Grape?“

„No vida, už to pochopil i Popkorn, tak by to snad mohli pochopit všichni,“ vzdychl Vrdlmrsmrst. „Kde bydlí Vlezlý?“

„To nás zkoušíte nebo to nevíte?“ znejistěl Popkorn.

„Samozřejmě, že to vím,“ zasyčel Doktor Vrdlmrsmrst. „Je to v lesích kousek od Rakovníka. Chudožery u Nemanic! Tak na nic nečekejte a padejte!“

„Nejsem si jistá, jestli tomu můžeme věřit, pane továrníku,“ odvážila se zapochybovat Barbecue Le-Branžová. „Australus Grape je zrádce. Měl pomoct tady Crackovi s…“ pohladila po vlasech bledého chlapce po své levici. Ten se zhnuseně ošil.

„Grapeovi věřím,“ řekl pan továrník pevně. „Kromě toho, jeho výpověď potvrdil i ten tlustý blázen, co mezi nás zavítal.“

„Kvikuan?“ podivil se Popkorn.

„Mojmír Drsoň!“ okřikl ho Vrdlmrsmrst. „Garryho adoptivní strýc. Teda, vlastně skutečný strýc, ale současně ho adoptoval. Tím ale nemyslím, že ho adoptoval po právní stránce, jen se o něj staral jako o vlastního. No, popravdě jako o vlastního se o něj rozhodně nestaral, protože o Davida se vždycky staral líp, ale… to je jedno.“

„Můžeme si jít lehnout?“ zívnul Měkner.

„To teda nemůžete!“ zařval Pán falešných karet. „Seberte se a ještě teď vyrazte do Brajglu! A nepočítejte, že vám zase půjčím auto!“

„…to je moje auto…“

„Pojedete vlakem! A ty nebuď drzý, Mufiusi!“

A zase zpátky v Úzké

Garry bral smykem křivolaké zatáčky kolem Křivoklátu. Když mu k tomu dala příležitost nějaká krátká rovinka, zuřivě mlátil pěstmi do volantu.

„Na tom klokanovi! Musela přece vědět, že ty hodinky jsou na tom klokanovi!“

Na poslední chvíli se vyhnul protijedoucí dodávce. Řidič na něj zuřivě zatroubil.

„Polib si! Mám karbanický řidičák, můžu si řídit, jak chci!“ zaječel Garry. Teda vlastně nemám, uvědomil si vzápětí. Nicméně věděl, že u karbaníků není v technice jízdy mezi držiteli a nedržiteli řidičského oprávnění žádný podstatný rozdíl. Na stopce to bez zpomalení (natož blinkru) švihnul doprava. Do nosu ho praštila vůně spálených gum.

„Jasně jsem jí říkal, ať mi sbalí jen to nejdůležitější!“ pokračoval ve své samomluvě, když mu to dovolila dopravní situace. „A ona mi sbalila dvoje trenky, kartáček a balíček kondomů! K čemu budu potřebovat dvoje trenky, budu v Brajglu jen měsíc! A kartáček? K čemu je dobrý kartáček bez pasty?“ Pasta… jeho mysl zaplnila představa dvojčat Palmy a Pasty Patlalových v plavkách.

Na poslední chvíli se prosmýkl levou krajnicí kolem protijedoucího traktoru. „Byly na tom klokanovi! Jak je mohla přehlídnout!“

…

Dvě zrzavé hlavy zdánlivě bezcílně bloumaly lesem.

„Myslíš, že už jsme dost daleko, Vonánku?“ otočila se dívka. Nečekala na odpověď, odhodila košík a vrhla se zrzkovi kolem krku.

„Počkej,“ pokusil se ji jemně odstrčit. „Co když nás někdo sledoval?“

„Kdo by nás sledoval?“

„Jedna z mých sedmatřiceti přítomných tet nebo pratet? Nebo nějaká z jednadvaceti sestřenic? Nebo mé dvě neteře? Ty jsou snad ze všech nejhorší! Kdykoli otevřu dveře, stojí za nimi! Už ani nevěřím svým očím, jak je vidím úplně všude! Nebo chceš, aby nás viděla moje mamka?“ dal si Von zoufale hlavu do dlaní. „Radši si budeme aspoň deset minut jenom povídat. Jestli za námi někdo šel… Když uvidí, že tady nic zajímavého neuvidí, tak snad zmizí.“

Dívka se otráveně posadila na pařez. Vytáhla z taštičky přes rameno malé zrcátko a prohlížela si vlasy. „Budu si je muset zase obarvit, začíná mi to odrůstat.“

„Támhleta snad má ještě nějaký balakryl,“ zauvažoval Von.

„Co vlastně Támhleta po Garrym chce?“ vyzvídala dívka vystupující v Brajglu pod jménem Cotytu Vlezlá.

Von pokrčil rameny. „Nevím. Mně to neprozradila. Říkala jen něco o idiotech.“

„A fakt nevíš, pro co se musel tak nutně vrátit?“ zatahala ho za tričko.

„Nevím víc než ty,“ zamračil se Von. Pak poplašeně zvedl hlavu. „Neslyšelas něco?“

„Co bych měla slyšet?“ přitiskla se k němu Cotytu.

Tentokrát ji odstrčil hruběji. „V těch smrčcích. Něco tam zašustilo.“

Cotytu si poposedla zpátky k němu a objala ho kolem ramen. „Jsme jenom kamarádi! Teda příbuzní!“ vykřikla do lesa. „A povídáme si, proč se Garry dneska dopoledne vrátil jako splašený zpátky do svého domu!“

Von se podezíravě otočil do hustého mlází. „Nevím, co to bylo, ale uteklo to,“ oddechl si.

…

Barbecue Le-Branžová doklopýtala na kraj lesa, kde na ni čekali Měkner, Popkorn a Fura.

„Podařilo se?“ vyzvídal Měkner.

„Ale… jen… na 50% synchronizaci,“ vysoukala ze sebe unavená Barbecue. „Všimli si mě a musela jsem zdrhnout.“

„A zjistila si něco?“

„On… on se vrátil!“ vykřikla dramaticky Barbecue Le-Branžová.

„To přece víme,“ zabručel Popkorn. „Vrátil se už před dvěma lety a od té doby mu musíme sloužit.“

„Ty… vymaštěný…“ sípala Barbecue. „Garry se vrátil! Zpátky do svého domu!“

„Jaký vývoj událostí! Tak vyražme, ať z něj zůstanou jen kosti!“

Měkner se úkosem podíval na Furu. „Radši bych nejdřív zavolal Pánovi falešných karet. Nemám zapotřebí poslouchat, že není nic horšího než iniciativní blbec, který při snaze opravit pojistky nechá vyhořet celý barák.“

„Budeš radši poslouchat, že není nic horšího, než neschopný blbec, který volá svému nadřízenému z latríny, jen aby se zeptal, jestli si může utřít zadek?“ pokrčil rameny Popkorn.

Barbecue Le-Branžová obrátila oči v sloup. „Já mu zavolám.“

…

Garry překvapeně vešel obrovskou dírou do domu v Úzké ulici číslo 6. Nadechl se a ucítil zbytky nezaměnitelného tchořovo-pálenkového odéru. Věta ‚Hybrid byl tady‘ by byla v této situaci zcela nadbytečná. Nejprve se podivil, že se o pobořený dům zatím vůbec nestihli zajímat policisté, hasiči a patrně ani sousedi. Pak si uvědomil, že sousedi se Drsoňovým raději vyhýbají, protože mají podezření, že patří k tomu spolku. Nikdo sice nemá tušení, k jakému spolku, ale k tomu, aby se přestali s Drsoňovými bavit, stačila sousedům sebemenší záminka.

Překročil trosky kuchyňské linky, nakopl památeční hrnec tedy Otýlie a zamířil po schodech nahoru. Opatrně otevřel dveře do svého pokoje a rozhlédl se. Všechno bylo na svém místě – tedy samozřejmě, nic nebylo na svém místě, což ale znamenalo, že se jeho pokoje od jeho nenadálého odjezdu nikdo ani nedotkl. Vyhnul se zakrváceným střepům skleničky, které tady včera ráno zanechal. Pak se vydal sotva znatelnou pěšinou mezi skříní, kde se podle dávné legendy nacházelo jeho sváteční oblečení, a pyramidou na sebe naskládaných židlí. Dával si pozor, aby něco neshodil a nenarušil tak vzácnou rovnováhu. Jedna z židlí se zakymácela. Garry zaklel a opatrně ji přidržel. Když se přestala kývat, s úlevou vydechnul. Dobře si uvědomoval, že kdyby se vysypala hromada krabic s legem postavená na horní židli, už by se odsud nejspíš živý nedostal.

Chvíli si odpočinul na místě, které nazýval Náměstí Nebeského klidu. Zaprvé proto, že ho tam Drsoňovi nikdy nedokázali najít, zadruhé proto, že to bylo jediné místo v pokoji, kde bylo možné spatřit barevný dětský koberec se silnicemi, kolejemi a domečky. Vzhledem k trvalému nánosu nepořádku Drsoňovi už deset let neměli příležitost ho vyměnit.[1]  Když viděl, že se začíná stmívat, pokračoval dál k oknu. Prolezl tunelem tvořeným starou pružinovou matrací, kolem dávno suchého fíkusu se protáhl nahoru a byl u stolu. Okamžitě spatřil u jeho kraje postaveného porcelánového klokana, na kterém visely rozbité oprýskané hodinky.

Popadl je. „Bylo to tak složité?“ štěkl. „Stačilo vzít ty hodinky. Nic víc jsem po ní ani nechtěl!“ Zaklel, protože se při couvání praštil do hlavy o klikovou hřídel z wartburgu.

Když se konečně dostal zase ven ze svého pokoje, ztuhl. Z přízemí domu byl slyšet nějaký šramot. Opatrně se připlížil ke schodišti a podařilo se mu identifikovat několik šeptajících hlasů.

U Malejfujů a zase zpátky

Doktor Vrdlmrsmrst zamyšleně položil sluchátko. Promnul si čelo. „Podle Barbecue Le-Branžové Garry Poker v Brajglu není. Byl tam… ale vrátil se zase zpátky domů do Úzké ulice. Co to má znamenat?“

„Cože? Ten nevděčný spratek se k nám zase nastěhoval? Já jsem to říkal, že mu jde jen o náš dům!“ zadunělo ze sklepení.

„Večerníčku,“ zavrčel Pán falešných karet, „říkal jsem ti přece, aby ses o naše hosty postaral!“

„Starám se o ně, jak nejlíp umím, pane továrníku!“ povyskočil leknutím Petr Pětihrob. „Teď jsem jim dovařil večeři a za chvíli jim půjdu napustit vanu. A koupil jsem jim masážní křeslo! Ze svého,“ vyhnul se nervózně pohledu Mufiuse Malejfuje.

„Když jsem říkal, aby ses o ně postaral, nemyslel jsem tím, že jim budeš dělat pokojskou,“ zaskřípal Doktor Vrdlmrsmrst. Rozhlédl se po ostatních přítomných a usoudil, že další péče o manžele Drsoňovi bude muset počkat do příjezdu Barbecue Le-Branžové.

„Co uděláme s Pokerem?“ připomněl po chvíli ticha Mufius Malejfuj, celý nervózní z toho, že na ně Pán falešných karet přestal štěkat.

„Děkuji za připomenutí,“ usmál se na něj Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit křivě a otočil se zpátky k telefonu. „Musím se o tom poradit s Australusem.“

Mufius Malejfuj nešťastně zakoulel očima.

…

„Kdo to byl?“ zajímal se Australus Grape, který se právě vrátil z pláže.

Hormona, která ho neslyšela přicházet, leknutím upustila sluchátko. „Myslela jsem, že si jdeš zaplavat na druhou stranu ostrova. Jak si mám najít čas na obvolávání svých milenců?“

„Kdo to byl?“

„Ani nevím,“ pokrčila Hormona nevinně rameny.

„Aninevím? To zní jako nějaký Vlezlej,“ zamračil se Grape a vykročil k telefonu. Po chvilce váhání zamířil prstem k tlačítku redial.

„To bych být tebou nedělala,“ pokusila se ho zastavit.

„Proč?“

„To byl omyl,“ usmívala se.

„Tobylomyl? To zní rozhodně jako nějaký Vlezlej,“ zašklebil se Grape a zmáčkl tlačítko.

„Tak teď si půjdu zaplavat na druhou stranu ostrova já. A pro jistotu někam schovám všechny ostré předměty,“ rozhlédla se rychle po pokoji a strčila jediný nůž, který zde měli, za kuchyňskou linku. „A možná radši i všechny tupé předměty,“ odhodila dokonce v panice za skříň Polenskou školy karet. „Kdybys mě hledal, což doufám, že nebudeš…“

…

„Co je, Australusi?“ potlačil zívnutí Doktor Vrdlmrsmrst. „Ještě sis na něco vzpomněl?“

„Jak to myslíš, kdo je tam? Teď jsme spolu mluvili!“

„Proč bych ti měl opakovat, co jsi mi před chvílí říkal? Trpíš poruchou krátkodobé paměti?“

„To je jedno. Když už voláš, můžeš mi vysvětlit, proč máme podle tebe s útokem na dům Drsoňových počkat 24 hodin?“

„Jak to myslíš? To je snad jasné, proč! Protože tam je Garry Poker!“

„Byl v Brajglu, ale vrátil se domů! Vždyť jsem ti to před chvílí říkal.“

„Jak to se mnou mluvíš? Jaké ‚Ani se nehni“? A rozhodně zapomeň, že bych šel klečet do skříně!“

„Pokojskou? Ty tam týráš pokojskou? Uvědomuješ si, jaký by to mohl být průšvih, kdyby tě zavřeli?“

„Australusi, nech toho! Teď to položím!“

„Neupíjím Malejfujovi nic ze sklepa! Jediný, kdo je tady zjevně opilý, jsi ty!“

„Zavolám, až se nám podaří dostat Garryho Pokera. Do té doby mi dej pokoj a zkus vystřízlivět!“ Doktor Vrdlmrsmrst vztekle praštil telefonem. Po chvilce váhání sluchátko zase zvednul a nechal ho vyvěšené. Po další chvilce váhání ho zvedl znovu a vytočil číslo Barbecue Le-Branžové a seznámil ji s vývojem situace.

„Říkala jsem vám, že Grape je zrádce,“ rozčilovala se do telefonu Barbecue Le-Branžová. „To bylo přece jasné už od chvíle, kdy odmítl zabít Nigruse Trumpála!“

„A místo něj jsi to musela udělat ty,“ zívl Vrdlmrsmrst. „Zabila jsi Nigruse Trumpála, la la la. To už jsme slyšeli nejmíň stokrát.“

„Porušil soubojový slib! Měl by nám sloužit a místo toho se schovává někde v Karibiku!“ vztekala se Barbecue.

„To je jen mezi vámi,“ řekl lhostejně Vrdlmrsmrst. „Já se to toho plést nebudu. Ale pokud tě to uklidní, musí se vrátit nejpozději v polovině srpna.“

„Ale… to je pozdě!“ zašermovala Barbecue Le-Branžová bezmocně pěstí, což Doktor Vrdlmrsmrst k jejímu štěstí přes telefon nemohl vidět. „Do šestého…“

„Musí tu být do dvacátého srpna, kdy bude oficiálně jmenován ředitelem Střední školy karbanu a hazardu v Polné,“ sevřel rty Vrdlmrsmrst. „Což je přesně to místo, kde Australuse Grapea potřebuju. Jako váš poskok by jen plýtval svým talentem. Je to můj nejvěrnější a nejschopnější služebník.“

„Po tom všem?“ rozčilovala se ještě tiše Barbecue Le-Branžová.

„Navždycky.“

„Nejvěrnějším a nejschopnějším služebníkem není ten, kdo si to o sobě myslí sám, nýbrž ten, o kom si to myslí falešných karet pán.“

„Sklapni, Furo!“

---

[1] Garryho původní koberec samozřejmě shořel při požáru domu v Úzké ulici číslo 4 před Garryho třetím rokem (druhým ročníkem) v Polné. Trumpálovi se ale podařilo do domu číslo 6, který poté ministerstvo financí Drsoňovým zakoupilo, sehnat úplně totožné vybavení, aby si tam Garry pořád připadal jako doma.