7-I/2: Sedm večer

Garry odmítá poslední šanci nestat se jedním z Vlezlejch * Piksley Pacholek pojímá podezření, že jeho bratr je Smrtikibic * Drsoňovi se vydávají na výlet * Hormona zjišťuje, že líbánky v Karibiku měl s Grapem strávit úplně někdo jiný * Zrzavá dívka vyhrála v tombole * Garry obdivuje motocykl a pořizuje zásnubní prstýnek * Támhletina sestřenice půjčuje Garrymu auto a stará se o Vonovo pohodlí

Kapitola druhá:

Sedm večer

Nabídka, která se odmítá

Černý motocykl Harley-Davidson se sice nacházel o něco blíže civilizaci, než muž s velbloudem, ale stále poměrně daleko – konkrétně v hlubokých lesích mezi Novým Strašecím a Rakovníkem. Brownie si sundala helmu a pohodila dlouhými blonďatými vlasy. Pak se ušklíbla na Garryho, zaraženě sedícího v sajdkáře.

„Nezabíjej mě, zaplatím ti,“ pípl Garry. „Mám peníze.“

Brownie se zvonivě rozesmála. „Tvoje peníze mě nezajímají, hlupáčku. Nejsem zlatokopka, i když si možná spousta lidí myslí opak.“

„Tak co chceš?“

„Tebe,“ zaculila se Brownie. Pak ukázala na lesní cestu mizející mezi vzrostlými duby. „Pojedeme támhle a můžeš si rovnou přebarvit vlasy na zrzavo. Vezmeš si Támhletu, pořídíš si s ní Tohle a Tamto a z tebe se stane další Vlezlej.“

„Moje děti se nebudou jmenovat Tohle a Tamto,“ ohradil se Garry.

Brownie si odfrkla. „Když myslíš, hlupáčku.“

„Jakou mám podle tebe jinou možnost?“ přeměřil si ji zkoumavě. „Čistě teoreticky.“

Brownie ukázala na silnici kroutící se k západu. „Odjedeme spolu pryč. Vykašleme se na všechny Vlezlý, Trumpály, Vrdlmrsmrsty a Vroubky. Zmizíme do světa a nebudeme se ohlížet.“

„To je nějaká skrytá kamera?“ znejistěl Garry. „Kdybych čistě teoreticky řekl ano, za rohem na mě vyskočí Támhleta a uškrtí mě?“

Brownie zavrtěla hlavou.

„Tak proč to děláš? Co máš za lubem?“ vyzvídal Garry.

„Jen si začínám myslet, že jsem tě prodala příliš lacino,“ řekla Brownie. „Tak ti chci dát ještě jednu šanci, hlupáčku.“

„Ty mně?“ zamračil se Garry. „Každopádně, podle toho, čeho jsem byl nedobrovolným svědkem, jsem asi ztratil jakýkoli, i čistě teoretický zájem. Takže…“

Chytila ho rukou v kožené rukavici za bradu. „Neříkej, že by se ti to ani trochu nelíbilo, hlupáčku,“ uchechtla se a lehce ho poplácala po tváři.

„Ne!“ odtáhl se Garry.

Brownie stáhla ruku zpátky. „Nebuď tak prudérní. Navíc dobře víš, že tobě bych nikdy neublížila, hlupáčku,“ prohrábla si vlasy. „Hm. Vadilo by ti, kdybychom měli doma otroka? Čistě teoreticky?“

„Vadilo!“

Brownie si nasadila zpátky helmu. „No nic, zkusit jsem to musela,“ zahuhlala přes ni a výhružně na něj ukázala prstem. „Ale děláš chybu, hlupáčku.“

„A neříkej mi hlupáčku!“ protestoval ještě Garry, ale jeho slova zanikla v burácení motorky, která odbočila na hrbolatou lesní cestu, která se neudržuje v zimě, v létě ani v jiném ročním období.

Za východem a záchodem

Pěchotní srub v kopcích za Náchodem vypadal již mnoho let opuštěně. Světlo vycházející z jedné ze střílen ale naznačovalo, že tomu tak není. Pokud by zbloudilý poutník nahlédl dovnitř, spatřil by skupinu mužů a žen v bílých kápích, jak sedí kolem dlouhého stolu. Prostá betonová místnost byla osvětlená blikajícími zářivkami.

Z temné chodby v pozadí se ozval rachot a výjev doplnil další muž, vysoký s drsným, ostře řezaným výrazem a krátkými tmavými vlasy.

„Miksley,“ zúžil červené oči holohlavý sedící v čele stolu. „Málem ses opozdil.“

„Omlouvám se, pane továrníku,“ sklopil nově příchozí oči. „Zdržel mě můj bratr, pořád měl nějaké všetečné dotazy. Obávám se, že pojal podezření, že jsem Smrtikibic.“

Skupina u stolu se rozchechtala.

„No, to má tak trochu pravdu, ne?“ usmál se holohlavý. Na první pohled vypadal jako Yul Brynner, ale už na druhý muselo být každému jasné, že se jedná spíše o nějakého banditu. „Sedni si tady vedle Doholova a prozraď nám, co je nového,“ povídá ten grázl a ukázal na muže naproti, který splňoval ohledně porostu hlavy i morálně volních vlastností stejnou charakteristiku jako on.

Miksley se zatvářil důležitě. „Pane továrníku, Neřád má v úmyslu přestěhovat Garryho Pokera z jeho domova ve čtvrtek sedmého srpna večer.“

„Ve čtvrtek sedmého srpna,“ zopakoval pomalu Doktor Vrdlmrsmrst, který byl tím lysým mužem v čele. Pak sklopil zrak k velkému kancelářskému telefonu, který měl před sebou. „Můj druhý zdroj tvrdí něco jiného.“

Z pravé strany stolu se ozvalo několik nesouhlasných odfrknutí. Pán falešných karet tím směrem jen šlehl zlostným pohledem a dál jejich protestující mumlání ignoroval. Zvedl sluchátko a zmáčkl tlačítko redial.

„Nemůžete ty mezinárodní hovory trochu omezit?“ zasténal zlatovlasý muž schoulený pod širokou kápí. „Minulý měsíc jsme dopláceli za telefon čtyři a půl tisíce!“

„Takhle mi projevuješ svou vděčnost, Mufiusi?“ zamračil se Doktor Vrdlmrsmrst. „Pomohl jsem ti z Az-Karbanu a ty mě teď budeš plísnit kvůli pár drobákům za telefon?“

Mufius Malejfuj se zatvářil ještě zkroušeněji, než předtím. „Nechal jsem vás zřídit si ve své chatě svůj hlavní štáb. Tím jsem snad ukázal dost vděku, pane továrníku,“ odvážil se. „A obchody už zdaleka nejdou tak, jak dřív, takže…“

„Ticho!“ okřikl ho Vrdlmrsmrst a zapnul hlasitý odposlech. „Už to zvoní!“

„Ano?“ ozval se z telefonu rozespalý hlas.

„Tady Doktor Vrdlmrsmrst,“ zaševelil Pán falešných karet. „Neruším?“

„Víte, kolik je hodin? Tady je noc!“ protestoval rozmrzele adresát hovoru.

„Mě neoblbneš! Já nejsem takový pitomec jako Večerníček, Grape,“ štěkl Doktor Vrdlmrsmrst. „Jamajka je na západ od nás, takže když je tady sedm večer, ty tam máš jednu odpoledne.“

„To by mě… ach… ani nenapadlo, pane továrníku!“ omlouval se přerývaně Grape. „O… o siestě jste slyšel? Není nad… hm… krátké zdřímnutí po obědě.“

„Dost výmluv,“ řekl úsečně Vrdlmrsmrst. „Můžeš mi zopakovat, jaké jsou tvoje informace o přepravě pana Pokera z  domova?“

Australus Grape vzdychl. „Přepraví ho tajně jeden z členů Neřádu. Tuhle neděli v devět a tři čtvrtě.“

„Dobře, dobře.“ poklepal Doktor Vrdlmrsmrst prsty po desce stolu. „A ta zpráva pochází…“

„Ze zdroje, o… hm… o kterém jsme mluvili,“ potvrdil Grape.

„Miksley Pacholek říká něco jiného,“ zamračil se Vy-tušíte-kdo.

„Dalglish, to je ten náš člověk na oddělení bystrokartů, se mezi řečí zmínil, že budou Pokera stěhovat až sedmého srpna. V předvečer jeho svatby.“

„Můj zdroj mi prozradil, že mají v plánu vypustit nějakou falešnou zprávu, a to je nepochybně ona,“ troufl si Australus Grape se ušklíbnout, protože výraz ve tváři naštěstí nebyl přes telefonní spojení vidět. „A Dalglish je snadno ovlivnitelný, nechá si nabulíkovat cokoli… au!“

„Jsi v pořádku, Australusi?“ znejistěl Vrdlmrsmrst.

„Ano… jen… ach… nejsem dneska ve své kůži,“ syčel Grape. „Špatně tady spím. Ta tropická vedra mi nedělají dobře.“

„Nevymýšlej si,“ zarazil ho Temný hráč. „Pokaždé, když ti volám, tak tě tahám z postele. A jsi přece z Austrálie!“

„Hm… ano!“

„Jsi to vůbec ty?“ zapochyboval Vrdlmrsmrst. „Kolik žen jsem v životě opravdu miloval?“

„Vážně si nechcete… hm… vymyslet jinou otáá… otázku?“

„Odpověz!“

„Dvě… ach!“

„Australusi, že ty tam někoho máš?“ vyzvídal Vrdlmrsmrst.

„Ne, pane továrníku!“ vyštěkl Grape rozechvělým hlasem. „To je všechno, co jste mi chtěl?“

„Poslední otázka,“ zklamal ho Vrdlmrsmrst. „Kde chtějí toho kluka schovat pak?“

„Doma u některého ze členů Neřádu,“ snažil se Miksley Pacholek přijít s další užitečnou informací. „Kdyby to náhodou bylo u mého bratra, tak dám samozřejmě vědět, ale…“

„Sakra, bude si brát Támhletu Vlezlou, tak kam ho asi odvezou?“ křikl do telefonu Grape. „K Bordellinovi?“

„Myslel jsem, že Bordellin je na naší straně,“ znejistěl jeden ze shromážděných Smrtikibiců.

„Do kouta, Améby!“ přikázal Doktor Vrdlmrsmrst. „A dneska už nedostaneš žádnou zmrzlinu! Proč musím pracovat s takovými nemožnými pitomci!“

„Jaký pán, takový kmán,“ zauvažoval telefon.

„Australusi! Co si to dovoluješ?“ zasyčel Vrdlmrsmrst.

„To jsem nebyl já, pane továrníku,“ bránil se Grape.

„Nelži! Poznám tvůj hlas. Pro dnešek už tě mám dost,“ řekl chladně Pán falešných karet a přerušil hovor. Mufius Malejfuj si hlasitě oddechl.

„Tuhle neděli,“ poškrábal se Vrdlmrsmrst na bradě. „Co ty na to, Miksley? Padne ministerstvo do neděle?“

Hlavy všech přítomných se otočily k Miksleymu Pacholkovi, který se lehce napřímil. „Pane továrníku, podařilo se mi podplatit Iva Pupkáče, vedoucího právního oddělení.“ Na ostatní Smrtikibice udělalo jeho prohlášení dojem. Vedle sedící Doholov ho pochvalně poplácal po zádech.

„To není špatné,“ připustil Doktor Vrdlmrsmrst. „Pupkáč je ale jen jeden člověk. Než přikročíme k akci, musí být Vroubek našimi lidmi obklíčen. Kdyby se to nepovedlo… a do neděle se nám to asi nepodaří, co? Miksley?“

Přihlásil se drobný Smrtikibic sedící z druhé strany vedle Doholova. „Pane… hm… dneska je neděle.“

„Cože?“ vyskočil Vrdlmrsmrst zlostně od stolu. „Co to říkáš, Knote? A kolik je?“

„Sedm patnáct,“ odvážil se Knot, „pane továrníku.“

„Takže Pokera mají převézt za dvě a půl hodiny a vy si tady válíte šunky?!“ rozlítil se Doktor Vrdlmrsmrst.

Z chodby se vynořil Večerníček s tácem plným zmrzlinových pohárů s čokoládovým posypem a barevnými paraplíčky.

„Jdu asi nevhod, že?“ zastavil se a znejistěl.

Vrdlmrsmrst mu ukázal cestu zpátky do chodby. „Nikdo nedostane zmrzlinu, dokud tady nebudu mít Garryho Pokera!“

„Do té doby asi roztaje. I kdybychom vyrazili hned a dostali ho bez boje, nebudeme zpátky dřív než za pět hodin,“ uvažoval Mufius Malejfuj.

„Ty radši mlč, Mufiusi!“ obořil se na něj Temný hráč. „Nebo tomu mám rozumět tak, že se ujmeš vedení výpravy, která se vydá Garryho Pokera zajmout?“

Mufius Malejfuj nešťastně svěsil ramena, ale bál se říct ne. Nicméně se bál říct i ano, takže raději neříkal nic. Přihlásila se ale tmavovlasá žena sedící vedle něj.

„Já se toho úkolu ráda ujmu, pane továrníku! Přivedu vám Garryho Pokera.“ 

Za dveřmi

„Někdo tam je,“ zafuněl vyčerpaně Mojmír Drsoň, notně vyčerpaný po tříkilometrovém stoupání lesní cestou.

„Tohle se mi nelíbí,“ zapištěla teta Otýlie. „Měli jsme radši zavolat policii!“

„Nesmysl,“ zabručel strýc Mojmír. „Tady se schovává Garryho úhlavní nepřítel z toho spolku. Dovedeš si představit, kolik nám zaplatí za informace o tom, kde Garryho schovávají? Budeme v balíku…“

Otýlie se nervózně kousla do rtu. „Nevím, jestli to bude tak jednoduché, Ten… doktor… měl přece pletky s mojí sestrou. A jestli je pravda, co Garry naznačoval, tak je přece jeho…“

„Tady za těmi dveřmi nás čeká zářivá budoucnost!“ trval na svém strýc. „Vyklopíme jim, kde schovávají Garryho, sebereme prachy a zmizíme.“

„Od kdy jsi ochotný vůbec mluvit s někým z toho spolku?“ zkusila to ještě teta Otýlie. „Vždycky jsi říkal, že to je jen banda budižkničemů. A vůbec nemyslí na vrtačky!“

Garryho bratranec David, který dosud jen zmateně poslouchal jejich výměnu názorů, zacouval. „Myslel jsem, že sem jdeme proto, abychom Garrymu pomohli!“

„Pomohli?“ vyprskl Mojmír Drsoň smíchy.

„Mně se to nelíbí,“ trval na svém David a couval po přístupové stezce zpátky dolů. Po několika škobrtnutích o kořen se otočil a pelášil zpátky do Náchoda.

„Jak chceš, Davide!“ křičel za ním strýc Mojmír. „Ale nepočítej s tím, že tě nechám bydlet ve své nové vile s bazénem a saunou! A jestli si myslíš, že za mnou pak přilezeš a já ti jen tak půjčím svoje pozlacené ferrari, tak to seš na omylu!“

„Oni jsou fakt zlí!“ přešla teta Otýlie o oktávu výš, zatímco těkala dlouhým krkem mezi funícím Mojmírem a mizejícím Davidem.

„Garry říkal, že se těch… Smrtikibiců,“ zahuhlal Mojmír Drsoň, který si ani sám nechtěl připustit, že si zapamatoval nějaké pojmenování týkající se toho spolku, „vůbec nemusíme bát, že si budeme výborně rozumět.“

„I.“

„Co?“ nechápal strýc Mojmír.

„R,“ pokračovala teta Otýlie a zoufale koulela očima.

„Cooo?“

„O.“

„Jaké zase O?!“ Mojmír Drsoň řval tak, že přeslechl skřípavý zvuk. Otevřely se tlusté železné dveře a vykoukla z nich kulatá olysalá hlava v papírové čepici.

„Můj pán vás očekává,“ pokynul manželům Drsoňovým. „Račte dál.“

Za třináctero moři

Hormona znuděně odložila leták akvaparku. „Co kdybychom se vrátili dřív?“ navrhla. „Támhleta určitě potřebuje pomoct s přípravou svatby.“

„Určitě na to má stovky ochotných sestřenic,“ mávl rukou Australus Grape. „A dřív než sedmého srpna se do Čech prostě vrátit nemůžeme. Zaprvé máme koupené letenky, které nejdou vrátit kvůli té novomanželské slevě, a za druhé…“

„…práva z porušeného soubojového slibu lze uplatnit pouze v prekluzivní dvouměsíční lhůtě, která počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy mohl být slib splněn naposledy,“ oddrmolila Hormona. „To už jsi říkal nejmíň desetkrát.“

„Když jsem ti to říkal desetkrát, tak co na tom pořád nechápeš?“ posteskl si Grape.

„Stará Malejfujová přece může podat žalobu i v tvojí nepřítomnosti,“ namítala Hormona. „A když budeš trčet tady, místo aby ses bránil, soud mezitím vydá kontumační rozsudek v její prospěch.“

„Těžko může k soudu přijít s tím, že jsem porušil slib, který mi ukládal zabít Trumpála,“ vysvětloval Grape. „Navíc svědkem toho slibu byla  Barbecue Le-Branžová. Mezinárodně hledaná vězenkyně na útěku.“

„Tím spíš je zbytečné tady trčet,“ protestovala dál Hormona. „Co nám brání se vrátit, když ten slib není soudně vymahatelný?“

„Nejde o soud. Oprávněný ze soubojového slibu má podle karbanické tradice právo zmocnit se povinného během oné dvouměsíční lhůty svépomocí,“ řekl Grape. „Nestojím o to, aby mě někde chňapli Malejfujovi pohůnci a zavřeli do sklepa.“

Hormona se zasmála.

„Možná je to zbytečná opatrnost, ale Trumpál trval na tom, abych po jeho smrti zmizel.“

„Trumpál přece předpokládal, že ho zabiješ ty!“ vyskočila Hormona. „A kdybys to udělal, tak bys svůj slib splnil. Nebylo by potřeba se skrývat.“

„Nebylo by potřeba se skrývat? Když bych někoho zabil?“ pousmál se hořce Australus Grape.

„Jsem ráda, že nejsi vrah. Kdybys někoho zabil, tak bych s tebou nikam neletěla,“ sykla Hormona.

Grape se posadil. „Myslím, že s tím ředitel taky nepočítal. Jeho původní plán byl, že uteču s Malejfujem.“

„S Malejfujem?“ vyprskla Hormona. „Na líbánky? Trumpál měl vážně zvrácený smysl pro humor.“

Grape přešel k ní a zvedl ji za ruku z jejího plážového lůžka. „Když už mluvíme o zvráceném smyslu pro humor, co to mělo znamenat včera při tom telefonátu?“

…

Když se Hormona vrátila na pláž, všimla si, že jen pár metrů před ní sedí na dece lehce dezorientovaná a těžce nešťastná zrzavá dívka, která jí připadala povědomá.

„Co ty tu?“ vyhrkla překvapeně.

Dívka se na ní otočila. „Ty mě znáš?“ zeptala se česky, ale to už Hormona pochopila, že to není Támhleta, jak se mylně domnívala.

„Promiň, to byl omyl,“ pokusila se o úsměv Hormona. „S někým jsem si tě spletla.“

„Spletla? Vždyť jsi říkala moje jméno!“

„Tvoje jméno?“ nechápala Hormona. „Počkej, ty se jmenuješ Cotytu? Nech mě hádat… Cotytu Vlezlá?“

Dívka ohromeně přikývla. „Jak to víš?“

„Jsem kamarádka jedné tvojí sestřenice… asi. Hormona Dangerová,“ představila se Hormona. „Radši mi ale vysvětli, jak ses tady vzala ty? Odkdy mají Vlezlý peníze na dovolenou v Karibiku?“

„Já tady nejsem na dovolené,“ popotáhla Cotytu nešťastně nosem. „Nebo vlastně jsem, ale… vyhrála jsem totiž týdenní pobyt v Caribbean Republico dos Cardos.“

„Blahopřeju,“ ušklíbla se Hormona. „Já vyhrála dokonce dvouměsíční pobyt.“

Cotytu fňukla. „Ale až tady jsem zjistila, že letenka byla jednosměrná a že jsem současně podepsala smlouvu, že tady budu dvacet let dělat servírku! A zadarmo!“ mrskla nešťastně nějaké papíry do písku.

Hormona si se zájmem prostudovala její dokumenty. „Cestovní kancelář Brown&Cook Travel… cestování s vůní levandule… Kde jsi ten zájezd vyhrála?“

„Když jsem chtěla vyrazit za svou sestřenicí… bude se v srpnu vdávat, víš… abych jí pomohla se svatbou,“ rozvykládala se Cotytu. „Přišly za mnou dvě jeptišky, na nic se neptaly a odvezly mě rovnou na letiště!“

„Jeptišky?“ vyprskla Hormona.

Za domem někoho z členů Neřádu

Brownie zastavila na dohled od Brajglu. Garry se s úlevou vysoukal ze sajdkáry a nervózně se na podíval na svou přítomnou zachránkyni (nebo únoskyni).

„Kde jsi vůbec vzala tu motorku?“ zeptal se, aby řeč nestála. Aby nestálo ani nic jiného, přinutil se sjet pohledem z černé kůže na jejím pozadí a usilovně civěl na chromování chladiče.

„To není motorka, to je chopper,“ rozesmála se Brownie.

Garry nechápal, tak raději změnil téma. „Nezlobíš se? Samozřejmě… vždycky… jsi mi hrozně sympatická… jako kamarádka… ale… slíbil jsem… svatba a…“ blábolil nesouvisle.

„Padej, ty idiote,“ ukázala mu směrem k obydlí Vlezlejch. „Rozhodl ses správně, vyklopila bych tě v další zatáčce. Dostala jsem totiž zajímavější nabídku,“ řekla, sundala si rukavici a ukázala drobný prsten z bílého zlata. Kovový kroužek byl na třech místech jakoby zauzlovaný a tyto uzly byly ozdobeny zelenými smaragdy.

„Sakra!“ zbledl Garry.

„Pozdě,“ stáhla Brownie ruku k tělu. „Svoji poslední šanci jsi promarnil, hlupáčku.“

„O to nejde! Až přijedu, musím Támhletu požádat o ruku, nebo mě paní Vlezlá zabije,“ děsil se Garry. „Dej sem ten prsten!“

„Ty jsi fakt idiot, Garry,“ zavrtěla Brownie neprůhlednou helmou, rozepnula si kombinézu a vytáhla z náprsní kapsy malou modrou krabičku. Aby předešla dalším nedorozuměním, raději ji před Garrym otevřela, a ukázala mu tak zlatý prstýnek s modrým kamínkem ve tvaru křížového listu. „Tady máš. A nezapomeň si svoje věci,“ ukázala mu na malou příruční tašku, která zůstala na sedadle. „Doufám, že jsem ti sbalila všechno, co jsi potřeboval.“

„Díky,“ kývl Garry a zběžně nahlédl dovnitř. „Asi jsi toho vzala i víc, k čemu mi bude kartáček na zuby?“

„Uvidíme se na svatbě,“ usmála se Brownie.

„Na mojí nebo na tvojí?“

„Na tvojí, ty idiote!“

….

„Garry!“ vykřikla Támhleta.

„Myslíš?“ zapochyboval Von. „Nemyslím, že by Garry dokázal napsat knihu o Trumpálovi. Vlastně pochybuju, že by dokázal napsat vůbec něco.“

„Garry je tady, ty zabedněnče!“ ukázala Támhleta rozrušeně na příjezdovou cestu, po které se k nim pomalu kolébalo nezaměnitelné individuum v černém triku a kalhotách. Odhodili noviny a rozeběhli se k němu.

Támhleta se mu radostně vrhla kolem krku, až ho málem porazila. Von k němu dorazil o něco později a lehce mu pokynul rukou na pozdrav. Garry se opatrně vyprostil z Támhletina sevření a vytáhl z kapsy tmavomodrou krabičku.

„Nehodlám podstoupit žádný výslech od tvojí mamky, proč jsem tě ještě nepožádal o ruku, takže,“ zaskočilo Garrymu lehce v krku, „vezmeš si mě, Támhleto Vlezlá?“

Támhleta si od něj převzala prstýnek a pomalu si ho navlékla na prst.

„Neměl bys při tom klečet?“ ušklíbla se.

„Víš, proč muži při žádání o ruku klečí?“ ozval se Von.

„Zmlkni, Vone!“ zarazila ho Támhleta. „To je zase nějaký vtip z té tvé strašné knížky?“

„Von napsal knihu?“ vykulil oči Garry.

„Ne, koupil si knihu,“ frkla naštvaně Támhleta. To Garrymu částečně vysvětlilo situaci, ale i tak ho to značně překvapilo. „Dvanáct absolutně spolehlivých způsobů, jak se zbavit karbanic. Proč sis vlastně něco takového pořídil? Cookie o tom ví?“

„Vlastně jsem ji nekoupil pro sebe, měl to být dárek pro tebe k narozeninám,“ vysvětlil Von a vytáhl z kapsy pomuchlaný útlý svazek.

„Proč bys něco takového pořizoval Garrymu?“ pohoršila se Támhleta.

„Abych se mohl snadněji zbavit všech možných obdivovatelek, které mě budou obtěžovat, když jsem teď šťastně zadaný?“ zkusil Garry jediný bezpečný únikový východ, který ho napadal. „A možná budu i šťastně ženatý, ale ještě jsem neslyšel odpověď na svoji otázku.“

„Hm,“ sjela Támhleta pohledem na svůj prst, ozdobený novým prstýnkem. „Možná vezmu, možná nevezmu.“

„Jak možná?“ zoufal si Garry, zatímco se usadili na rozkládací křesílka před Brajglem.

„Musíš mi nejdřív splnit přání,“ zamrkala Támhleta.

„Jenom jedno?“ podivil se Garry.

„Musíš…“

„Bacha, mamka!“ přerušil svou sestru Von, který měl ze svého místa výhled na vstupní dveře jejich obydlí.

„Já ti dám bacha!“ zakřičela paní Vlezlá, zatímco hrozila svým ratolestem válečkem na palačinky. „Už máte hotové ty pozvánky? Dneska je musíme poslat, vždyť svatba je už za měsíc!“

Von něco zabručel a vytáhl z pytle pod stolem několik obálek. „Lotkien, Rohn Joynald Jewel… sakra, proč mají všichni karbaníci tak ulítlá jména!“

„To jste teprve u L?“ zhrozila se paní Vlezlá. „Vždyť půlka pozvaných lidí začíná na V!“

„Jen půlka?“ divila se Támhleta.

„Ty si mě taky nepřej!“ zavrčela matka rodu Vlezlejch na svou dceru. Pak během milisekundy změnila výraz a otočila se na jejího nastávajícího: „Garry, chlapče drahý! Tak ráda tě vidím!“

„Já vás taky,“ vysoukal ze sebe Garry.

„Jsi strašně pohublý! Ti Drsoňovi tě museli trápit hlady,“ postěžovala si. „Dáš si…“

„Palačinky?“ usmál se černovlasý karbaník.

…

Po celý zbytek dne už měl Garry plnou pusu palačinek a Támhleta zase plné ruce práce s nadepisováním obálek, takže další příležitost, kdy by mu mohla sdělit své přání, už nedostali. Večer museli spát každý v jiné ložnici, protože přece ještě nebyla svatba a navíc na ně dohlíželo asi šedesát párů zelených očí, které patřily všem možným vlezlým tetičkám, pratetičkám, sestřenicím a neteřím. Vlezlý využili toho, že lesníci pokáceli část lesa za jejich domem a zřídili zde skromné stanové městečko.

Když si ho Garry celé prohlédl, zauvažoval, proč vůbec posílat nějaké pozvánky, když všichni Vlezlý jsou už tady.

„Zbláznil ses? Z každé větve Vlezlejch je tady jen pár sestřenic nebo tetiček, aby Támhleté pomohly se svatbou,“ vyvedl ho z omylu Von. „Děti, starci, nepostradatelné ženy v domácnosti a pracující lid dorazí až těsně před svatbou!“

Ráno je paní Vlezlá vzbudila v sedm hodin a hned je nahnala do roboty (nebo aspoň Támhletu), takže na zamilované rozhovory opět nebylo pomyšlení. Teprve v 9.45 měla Támhleta dovolenou desetiminutovou přestávku mezi drhnutím podlahy v kuchyni a mandlováním ubrusů na slavnostní hostinu.

Garry tou dobou naštěstí akorát lelkoval před vchodem do Brajglu.

„Tady jsi!“ vrhla se k němu Támhleta a objala ho. Byla by ho i políbila, ale v celém domě se najednou začaly otevírat okenice. Dvě příliš vlezlé tety dokonce vypadly do záhonu se zahradními trpaslíky.

„Nepůjdeme jinam?“ navrhl Garry a pokusil se Támhletu odvést za rámě aspoň za roh. „Zapomněla jsi mi včera odpovědět.“

„Nemám čas,“ zarazila ho Támhleta.

„Vždyť je teprve…“ pokusil se Garry podívat na zápěstí a zaklel. „Sakra! Nechal jsem… musím se vrátit! Vone, půjčíš mi auto?“

„Já mám auto?“ zvedl se lehce dezorientovaný Von ze zahradního lehátka, do kterého se uložil poté, co si při snídani údajně vykloubil zápěstí, a nemohl se tak zapojit do dopoledních domácích prací.

„Vaši přece mají toho starého žigulíka,“ trval na svém Garry.

„Toho, co jsme nechali na začátku druhého ročníku na dé jedničce?“

„No jasně, ale pak jsme si přece vzali místo něj to policejní auto.“

„A to jsme nechali v lese u školy…“

„Ale určitě jsme odsud ještě někdy jeli autem,“ nevzdával se Garry. „Musíte nějaké mít, vím to!“

„To muselo být půjčené služební auto z ministerstva. Nebo nás vezl taťkův podřízený, pan Nezdvořáček, ale my nemáme…“

„Půjč si moje,“ nevydržela to jedna z jeho sestřenic, která se opalovala na lehátku vedle něj. Měla svítivě červené vlasy, na obličeji obrovské černé brýle a velmi skromné fialové plavky. Jak si ji Garry pozorně prohlížel, připadala mu povědomá.

„Neviděli jsme se už?“ osmělil se, když mu hodila klíčky.

„Moje sestra je mi dost podobná,“ zachichotala se neznámá Vlezlá. „Možná se znáš s ní.“

„Pochybuju… doteď jsem znal jen dvě Vlezlý a ani jedna není zdaleka tak…“

„Padej!“ ukázala mu na růžového brouka, takže se jí podařilo přerušit jeho slovní průjem dřív, než jej stihla zaslechnout jeho budoucí zákonitá manželka. „A ne, že mi ho poškrábeš!“

Garry neměl čas přemýšlet a rozběhl se k autu. Po chvilce po něm zůstal jen obláček prachu a rozzuřená snoubenka. Vzhledem k tomu, že Garry byl pryč, rozhodla se vylít si zlost na svém bratrovi a jeho společnici.

„Vy jste ho nechali jen tak odjet? A ještě jste mu půjčili auto?“

„Ona ho nechala odjet. A ona mu ještě půjčila auto,“ bránil se okamžitě Von.

Támhleta si zuřivě odfrkla. „Co ty tu vůbec děláš? Nikdo tě sem nezval!“

Osočená si prohrábla rudé vlasy. „Pomáhám ti se svatbou, jak všechny ostatní sestřenice,“ čertila se.

„Nejsi žádná moje sestřenice! A celou dobu jsi nehnula ani prstem! Jsi tady jenom proto, aby ses mohla muchlovat s Vonem!“

„Támhleto!“ vykoukla z Brajglu paní Vlezlá. „Co to slyším? Žádné muchlování před svatbou!“

„Jenom si stěžuju, že… tady tahle… vůbec nepomáhá a jen tady vysedává s Vonem!“ ukázala Támhleta obviňujícím prstem.

„To není Tadytahle, ale Cotytu! Poprosila jsem ji, aby se starala o Vona, když ho teď bolí zápěstí! A mohla by sis snad pamatovat jména svých sestřenic! Máš jich snad tolik?“

Cotytu Vlezlá se medově usmála a zamával na paní Vlezlou prázdnými skleničkami. „Můžu poprosit ještě dvakrát to výborné kopřivové mojito? Vonánek má hroznou žízeň!“

„To víš, že jo, zlatíčko,“ usmála se paní Vlezlá. „A ty padej mandlovat, Támhleto, už jsi přetáhla přestávku o čtyři minuty!“

„Ty víš, proč Garry tak pospíchal?“ zeptal se Von, když s Cotytu osaměl.

Cotytu pokrčila rameny. „Jak to mám vědět, viděla jsem ho dneska poprvé v životě.“