7-I/1: Sedm ráno

Garry krvácí, a způsobí tak své tetě Otýlii ošklivé trauma * Naštěstí ho v pravou chvíli vyzvedne dívka vonící meduňkou, rdesnem a skořicí * Irrita Hrdličková hanobí památku Nigruse Trumpála * Drsoňovi se dozvídají nové cenné informace o tom spolku * Starý muž odnáší velblouda z pouště

Kapitola první: Sedm ráno

Za mostem v Úzké ulici…

…se nenacházel krámek z dálky vonící, ale dům číslo 6, kde toho času přebývala rodina Mojmíra Drsoně, jeho ženy Otýlie, jejich syna Davida a členem domácnosti byl stále i Garry Poker, zvláštní černovlasý chlapec s jizvou na zadku, který právě krvácel na schodišti.

Levou rukou si přidržoval poraněnou pravačku, přičemž si cestou do přízemí dával pozor, aby tmavočervená kapka krve spadla na každičký schod.

„Co se ti stalo?“ vyděsila se teta Otýlie, když procházel kuchyní, a přidržela se kuchyňské linky, aby neomdlela.

„Menší nehoda,“ mávl rukou Garry, čímž ohodil sprškou krve čerstvě vycíděný sporák, a dřez. Teta Otýlie zasténala.

„Nesmíš masturbovat tak zuřivě,“ ušklíbl se David, který právě snídal a Garryho krev mu zjevně nijak nezkazila chuť k jídlu.

„Není to, jak to vypadá,“ zbledl Garry a zapnul si poklopec. „Šlápl jsem na hrnek od čaje.“

„A od toho máš pořezanou ruku?“

„Šlápl jsem na hrnek od čaje a upadl jsem na skleničku od koly,“ osvětlil Garry.

„Padej už si to umýt, než tady vykrvácíš!“ okřikla ho teta, ale Garry dobře věděl, že víc než o jeho život se stará o novou plovoucí podlahu.

Když se Garry vrátil se zafačovanou rukou do kuchyně, u stolu už seděl i pan Drsoň. „To je dobře, že jsi tady,“ zafuněl na Garryho, „chci si s tebou promluvit. Posaď se.“

Garry si otráveně vzal ze spíže housku, protože složitější jídlo si bez pravé ruky připravit nedokázal (ne, že by na tom s ní byl o tolik lépe) a posadil se ke kuchyňskému stolu.

„Copak máš na srdci?“ zeptal se co nejlhostejněji.

„Rozmyslel jsem si to,“ oznámil mu strýc Mojmír. „Nevěřím ti ani slovo. Zůstaneme tady a nikam nepojedeme.“

Garry odevzdaně pokrčil rameny. Mojmír Drsoň v uplynulých dvou týdnech měnil své rozhodnutí tak často, že ani neměl čas myslet na vrtačky. Přitom chtěl o prázdninách přidělat nové police do sklepa a na tamní solidní kamenné stěny potřeboval novou příklepovou vrtačku.

„Když vám nevadí, že vás přijde navštívit někdo z toho spolku,“ řekl důrazně.

„Proč by to dělal?“ čertil se Mojmír Drsoň. „Nemáme s tím spolkem nic společného!“

„Vy-tušíte-kdo… teda vlastně asi spíš netušíte,“ polkl Garry, „je schopen udělat cokoli, aby mě porazil. Nebude se štítit toho, aby někoho unesl, mučil či dokonce zabil. Kdokoli je mi nějak blízký, je v nebezpečí!“

„A proč by to mělo něco znamenat pro nás?“ ušklíbl se David.

„Doktor Vrdlmrsmrst…“

„Nevyslovuj to jméno!“ štěkla najednou zbledlá teta Otýlie a zavrávorala.

„Doktor Vrdlmrsmrst,“ zopakoval klidně Garry. „To on zabil moji matku. A tvoji sestru. A jejího muže, Johnnieho Pokera.“

„Proč říkáš svému otci takhle?“ nechápal Mojmír Drsoň.

„Protože…“ nadechla se paní Drsoňová a kousla se do rtu. Pak málem spadla, ale v poslední chvíli se chytila hrany linky.

„Je to složitější,“ řekl Garry a překvapeně se podíval na svou tetu.

„Moje sestra byla tak trochu děvka,“ sykla Otýlie.

Mojmír zrudl a sklopil zrak do talíře s párky a fazolemi. Poznámka jeho ženy mu příliš bolestivě připomenula, že byl do její sestry Lívie dlouhé roky zamilovaný.

„Což mi připomíná,“ zvedl se Garry, „budu se osmého srpna ženit. Přijdete na svatbu?“

„Co?“ vyprskl strýc Mojmír fazole po stole. Teta Otýlie definitivně ztratila oporu v kuchyňské lince a zřítila se k zemi.

„Budu si brát Támhletu Vlezlou,“ usmíval se Garry.

„Támhletu Vlezlou? Co je to za jméno?“ rozčiloval se strýc Mojmír. „Zní pěkně úchylně! Určitě jde o někoho z toho spolku!“

Garry ochotně přikývl a strýci Mojmírovi se rozsvítily oči porozuměním.

„Tak proto nás chceš vystěhovat! Chceš tady bydlet s tou svou… z toho…“ zuřil. „Tak to ti neprojde, hošánku!“

„Proč bych to dělal?“ zívl Garry. „Jsem nechutně bohatý. Můj… hm… otec mi zanechal pohádkové jmění a můj… hm… druhé. Jsem jeden z nejbohatších lidí karbanického světa, takže…“

„Cože?!“ rozlítil se pan Drsoň, až se mu naježily chlupy na krku. „Tak ty jsi milionář, nic neřekneš a necháš si od nás platit kredit do mobilu? A každý měsíc dostáváš pět stovek kapesného!“

„Nějak na to nepřišla řeč,“ zamumlal Garry.

„Nějak na to nepřišla řeč?“ zopakoval nevěřícně strýc Mojmír. „A ven! Mám toho dost! Vypadni!“

„Ale… co když… vážně vám hrozí nebezpečí, když tady zůstanete,“ bránil se chabě Garry. „Měli byste…“

„Jediné nebezpečí nám hrozí, když tady zůstaneš ty!“ ukázal na něj obviňujícím prstem Mojmír Drsoň. „Kliď se mi z očí!“

Garry se zoufale otočil na tetu Otýlii, jestli u ní nenajde zastání, ale ta ležela bezvládně na podlaze před sporákem. Otočil se tedy ještě zoufaleji na Davida. Ten se ale jeho pohledu vyhnul a předstíral, že ho zaujal vzor na prostírání.

Povzdechl si. „No, stejně by pro mě každou chvíli určitě někdo přijel. Můžu si aspoň sbalit?“

„Ne!“ zakřičel strýc Mojmír a šermoval rukou směrem na verandu. V tom se ozval domovní zvonek. „Jestli to bude nějaká koza, tak už tě uškrtím! A i kdyby nám psal ten tvůj slavný Trumpál, nezůstaneš tady ani minutu!“

„Trumpál je mrtvý,“ ozřejmil Garry. Tlumené cvaknutí dávalo tušit, že si příchozí právě poradil se zámkem domovních dveří.

„Konečně nějaká dobrá zpráva!“ ulevil si Mojmír Drsoň.

Na verandě byly slyšet tiché kroky. „Až si pro vás přijdou Smrtikibicové, tak se vlastně nemusíte bát. Budete si výborně rozumět,“ odtušil Garry, zatímco se otevřely dveře na verandu. Dovnitř vklouzla dívka v černé kožené kombinéze a motorkářské helmě.

„Pojď, Garry!“ zavelela. „Musíme zmizet.“

„To je ta Vlezlá?“ hlesl pan Drsoň, šokovaný z toho, jak snadno může někdo vniknout do jeho domu.

„Támhleta Vlezlá,“ opravil ho Garry. „A ne, není to ona.“

„Mě si nevšímejte, já jsem jen pošťačka,“ řekla dívka, sundala si helmu a v místnosti to zavonělo meduňkou, rdesnem, skořicí, ale hlavně…

„Ach jo,“ vydechl ohromený David.

„Brownie Levandulová, těší mě. Ahoj Davide, jak se máš?“

„V neděli pošta nechodí!“ zaburácel Mojmír Drsoň.

Garry pokrčil rameny. „Tak mi sbal to nejdůležitější a pojedeme,“ usmál se. „Co to, že jsi pro mě vlastně přijela ty? Čekal jsem spíš…“

„Ale, měla jsem cestu kolem. Vezla jsem jednu sestřenici na letiště, tak jsem si řekla: Proč nezajet pro Garryho?“ smála se Brownie a vyrazila ke schodišti.

„Můj pokoj je ten vlevo,“ snažil se být Garry užitečný.

„Já vím, hlupáčku!“

Za třináctero lesy

„Co píšou?“ zajímala se Támhleta, když nalezla Vona, jak sedí na pařezu za Brajglem a čte si Nedělní Betl.

„Víš jaký je rozdíl mezi The Beatles a The Headmaster and His Sorting Package?“ usmál se Von.

„Beatles se rozpadli kvůli Yoko Ono, zatímco Headmasters sešlostí věkem?“ hádala Támhleta.

Von zavrtěl hlavou. „Máš sice pravdu, ale ne.“

„Johna Lennona zastřelili, a Trumpála shodili z věže?“ zkusila Támhleta další tip.

„Samá voda. Teda technicky je to zase správně, ale dívka Betlu říká něco jiného.“

„Nevím, nechám se poddat,“ mávla rukou Támhleta. „Píšou i něco zajímavého?“

„Nad Trumpálovou mršinou se začínají slétat supi,“ ukázal Von své sestře titulní stranu. „Tenhle týden vyšly hned tři jeho životopisy.“

„Tři?“ podivila se Támhleta.

„Vzpomínka na Nigruse Trumpála od Emila Ovšemže, o které tady píšou: ‚Nudné, suché a nekritické shrnutí všech významných událostí života někdejšího polenského ředitele na nekonečných 896 stranách. Poznejte Trumpálovo dětství, dospívání, studijní a pracovní úspěchy, boj s Gringelfaldem i Tím-jehož-jméno-neumíme-vyslovit v tak nudném podání, jakého je schopen jen Emil Ovšemže.‘ To musí být příšernost,“ otřásl se Von.

„Můžeš to Emilu Ovšemže říct osobně, přijede na svatbu,“ ušklíbla se Támhleta.

„Cože?“

„Je to dobrý známý naší tetičky Odvedle,“ vysvětlila Támhleta.

„Ona přijede i teta Odvedle?“ zhrozil se Von. „Proč?“

„Je to mamčina starší sestra,“ zavrtěla hlavou Támhleta. „Starší, ošklivější, protivnější…“

„Já vím!“ hrozil se Von. „Ale má to přece hrozně daleko!“

„Psala, že kvůli nám by ráda přijela i ze Sibiře,“ ušklíbla se Támhleta.

Von zamumlal: „A já bych kvůli ní zase rád odjel i na Sibiř. Pokud ona dorazí sem.“

„Radši mi řekni, co ještě vyšlo o Trumpálovi,“ zasmála se Támhleta.

„Trumpál: padouch nebo hrdina? Napsala Irrita Hrdličková,“ ukázal Von na fotku další titulní strany. „Naše zuřivá reportérka našla odvahu podívat se zblízka na temné stránky minulosti Nigruse Trumpála. Je opravdu největším karbaníkem naší doby, nebo si systematicky přivlastňoval cizí výsledky a úspěchy? Skutečně víme všechno o Trumpálově minulosti? Jak to doopravdy bylo mezi Trumpálem a Gringelfaldem? A jaké tajemství Trumpál skrýval ohledně Toma Varrrleho? Je pravda, že se polenský ředitel rád oblékal do dámského prádla?“

„Irrita Hrdličková si to určitě všechno vycucala z prstu,“ zamračila se Támhleta. „Až na tu věc s dámským prádlem.“

„Ale úplně nejhorší bude ta třetí kniha,“ pokýval hlavou Von. „What happens in Polná stays in Polná. Odhalte ty nejšpinavější detaily z ředitelova života prostřednictvím jeho deníku! Prý je to necenzurovaná autobiografie, navíc to ten ubožák vydal anonymně. Napadá tě, kdo to mohl napsat?“

Támhleta se na chvíli rozesmála, ale pak zvážněla. „Grape?“ navrhla nakonec.

Za dvě a tři čtvrtě hodiny

V kuchyni pana a paní Drsoňových v domě číslo 6 v Úzké ulici se ozval zvuk, jako kdyby se do místnosti přiřítil pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít dveře. Věta ‚Hybrid je tady‘, by byla v této situaci zcela nadbytečná, proto negramotný obr nečekal, až ji někdo vysloví a promluvil jako první.

„Garry, seš tady?“ zahulákal. „Mám tě vodvýzt k Vlezlejm! A sbal se co nejrychlejc, je to přísně tajný! Musíme si pospíšit, než si pro tebe přijde Ty-tušíš-kdo!“

Odpovědí mu bylo jen ticho opuštěného domu. Hybrid proto přenechal volné pole působnosti své elokvenci. „Představ si, že se teďkonc skovává u Malejfujů na chatě. Je to jeden z těch vopuštěnejch bunkrů hned za Náchodem. Z Bělovsi se dáš po zelený do kopce a…“

Rezignovaně mávl rukou, čímž srazil na zem poslední kuchyňskou skříňku, která přežila jeho násilné vniknutí do domu. „Jak myslíš Garry,“ zabručel. „Ale já sem tě varoval! Já teď musim hm… něco zařídit… ale počítej s tim, že tě nahlásim Trumpálovi! Ředitel dělá všecko proto, abys byl v bezpečí a ty takhle!“

Když bylo půl hodiny ticho, ve výklenku pod schody se otevřely dveře do sklepa. Vzápětí se odtamtud vyvalili lehce otřesení a vyděšení Drsoňovi.

„Myslel jsem, že Trumpál je mrtvý!“ zamumlal nevěřícně Mojmír Drsoň a ztěžka se posadil na hromadu sutin.

Za třináctero horami

Horký vzduch byl téměř nehybný, jen se lehce chvěl. Obrovská žlutohnědá budova, která téměř splývala s všudypřítomnou pouští, nebyla fata morgánou, ale skutečnou stavbou z masa a kostí (tedy z cihel a malty). Zdálo se, že už neslouží svému účelu – nikde nebylo ani živáčka, jen vychrtlý velbloud si drbal hřbet o pootevřenou zrezlou branku, která tak hlasitě vrzala.

Náhle velbloud vyplašeně poodskočil a brankou prošel starý, zarostlý a zubožený muž. Rukou si zastínil oči od slunce a pokusil se mžouravým pohledem rozhlédnout. Pak vytáhl z kapsy pokladničku ve tvaru prasátka, zachrastil si s ní u levého ucha a zklamaně ji odhodil.

„Pořádné hodinky aby dneska člověk pohledal,“ povzdechl si a otočil svůj zrak na velblouda. Ten mu pohled nedůvěřivě oplatil.

„Čas pustit se do práce,“ tleskl muž a ukázal si na záda. „Nasedej, musíme se dostat do civilizace.“