6-21: Výlet v bouři

Co se stane, když vesničan narazí na jaguára číhajícího v houští? Hraje Brownie šachy líp, než Támhleta luští sudoku? Kam zavede Garryho král rybář? K čemu bude dobrá mapa Šumavy z roku 1963? Proč Garry nikdy nebyl na škole v přírodě? Jaké vlasy měli staří Slované? Koho nikdo nečeká v podzemní jeskyni?

Kapitola dvacátá první:

Výlet v bouři

Archipelago

V pondělí Garry vyrazil na výuku, aby zjistil, že již nastal svatý týden a žádná se již nekoná. Přestože si vůbec nedokázal vybavit, že by měl uzavřené známkování, natož aby věděl všechno, co by vědět měl, týden volna uvítal s nadšením. Zasedl s Vonem ke strojům a pustil se do práce: protože počítače už poráželi na nejtěžší obtížnost na všech dostupných mapách, přišel čas pustit se do boje proti sobě, a to na vodě i na souši.

Souboje v Age of Empires II jim většinou zabraly celý den, jen po večeři si zpravidla na hodinu až dvě pustili Counter-Strike, aby si trochu odpočinuli. Támhleta trávila většinu času s nimi. Seděla nebo ležela na Garryho posteli, koukala mu přes rameno nebo si znuděně četla časopis TýKa Girl. Občas se pousmála nad rubrikou Smějeme se s TýKa Girl. Garry si časopis jednou se zájmem vypůjčil, ale když zjistil, že tato dvoustrana obsahuje pouze vtipy a žádnou dívku, zase ho zklamaně odložil.

Předmaturitní idylku rušily jen občasné návštěvy Hormony s Brownie, které se rozhodly jim vytrvale připomínat zcela očividnou věc, že je příští týden čekají zkoušky.

„Maturitu vám nedají jen tak pro nic za nic,“ rozumovala Hormona. „Co už jste se naučili?“

„Postoupit do Imperial Age dřív než Garry,“ pochlubil se Von.

„A já postavit tak důmyslné hradby, že přes ně Von nedokáže projít,“ řekl Garry. „Postavím hrad u brány, věže podél cesty, které zničí většinu jednotek dřív, než k bráně rovnou dojdou, a vedle mám pořád rozbalené trebuchety. A kdyby to nestačilo, u hradu je neustále čtyřicet paladinů připravených kdykoli vyjet.“

„Maturitu vám nedají jen tak pro nic za nic,“ zopakovala Brownie Hormonina slova, zatímco odehnala Pavla Pečenáče, aby se mohla posadit na jeho postel.

„To říká ta pravá,“ ušklíbla se Támhleta.

„To, že jsem se na maturitu nemusela učit, ještě neznamená, že jsem ji dostala jen tak,“ řekla Brownie nedbale. „Ty máš možná příležitost to zopakovat, ale Garrymu a Vonovi v tomhle směru moc šancí nedávám.“

„Nechápu, proč máte najednou tolik starostí o naše vzdělání,“ bručel Garry.

„Jste pro nás přece něco jako mladší sourozenci,“ odtušila Hormona. „Teda aspoň pro mě, v případě Brownie by to bylo asi trochu zvláštní.“

Brownie se pousmála. „Pro mě jste dva sladcí koblížci, na které s láskou vzpomínám. Ale už jsem se dávno posunula o dům dál.“

„To mi ani nepřipomínej. Už tak jsem viděl víc, než jsem chtěl,“ vzdychl Garry. „Ty a Malejfuj! Brr!“

„Tys nás špehoval?“ zeptala se Brownie. „Proč ses nepřidal?“

„Protože byl napasovaný v brnění a nemohl se pohnout,“ objasnila pobaveně Hormona.

„Tak to vůbec… chtěl jsem jenom… nikdy bych se…,“ bránil se Garry.

„Koho jsi sledoval? Co jsi kde viděl?“ mračila se Támhleta.

„Chtěl jsem jen zjistit, co se chystá Cracko Maleujfuj spáchat,“ vysvětloval Garry. „A zjistil jsem, že nic. Nebo aspoň nic, co by mě zajímalo.“

„Chodíme hrát šachy do zakázané chodby a Garry nás tam viděl, Támhleto,“ doplnila to Brownie.

„Šachy?“ vyprskla Támhleta. „Vážně si myslíte, že jsem tak pitomá?“

„Jsi Vonova sestra, takže je celkem pochopitelné, když někdo…“

„A jak jsem podle tebe vyluštila tohle sudoku!“ strčila Támhleta Brownie vítězoslavně do obličeje stránku z TýKa Girl.

„To je numerologická mřížka,“ podotkla Hormona. „A nechceš se aspoň ty začít učit?“

„Času dost,“ odsekla Támhleta. „Ale abys věděla, dohodli jsme se, že v pátek večer začneme.“

„Ale budeme to muset odložit na sobotu,“ ozval se Garry. „V pátek mám poslední schůzku s Trumpálem.“

„To je dobře, v pátek jsme stejně chtěli jít s Cookie tajnou chodbou do Honigstumu,“ ulevilo se Vonovi.

 „To klidně můžete,“ přitakal Garry. „Aneta říkala, že si mám na Trumpála vyhradit celý den.“

„Celý den určitě ne,“ upozornila ho Brownie. „V devět hodin večer musí být Trumpál na Červené věži s mírně nakloněným cimbuřím.“

„Proč?“

„Pořádá tam Crackovi narozeninovou oslavu.“

„Cože!“ vyhrkl Garry. „Trumpál pořádá Malejfujovi oslavu? Co to má znamenat?“

„Rozžhav obvody, Pokrmesi,“ uchechtla se Brownie, „určitě na něco přijdeš. Nebo potřebuješ nějaké vodítko?“

„Ty přede mnou žádné vodítko radši nezmiňuj,“ ošil se Garry. „Ale mám to! Trumpál konečně přišel na to, že se Malejfuj snaží propašovat do školy Smrtikibice, a rozhodl se ho vyhodit. A hodlá to udělat přede všemi na jeho narozeniny, aby ho co nejvíc ponížil! Ha!“

„To by se Crackovi určitě líbilo, ale pleteš se,“ usmívala se Brownie. „Jestli někdo v pátek poletí, tak to bude Trumpál.“

„Nesmysl,“ oponoval jí Von. „Trumpál by tuhle školu opustil jen přes svou mrtvolu.“

„Stejně to není fér,“ postěžovala si Brownie. „Na poslední schůzku s Garrym si Trumpál vyčlenil celý den, na Cracka dvě hodiny a na mě dvacet minut zítra po večeři.“

Chata na konci světa

Dle pokynů, které obdržel od Anety, se Garry dostavil v pátek v půl sedmé ráno do ředitelny, v pevných kotníkových botách, šusťákových kalhotách a nepromokavém gumovém plášti, čímž o týden nedodržel původní plán, že svůj plášť po otci do konce svých studií neuvidí. Usoudil, že nic nezkazí tím, když si vezme i trenky, ponožky, triko a mikinu, i když o nich se Trumpál výslovně nezmiňoval.

„Jsem rád, že jsi tady,“ řekl ředitel, který stál uprostřed kanceláře. V maskáčovém oblečení, podivné hučce a vysokých holinkách byl téměř k nerozeznání od starého venkovského rybáře. Jediný rozdíl byl v tom, že většina rybářů nosí holinky spíš černé nebo zelené, než růžové. Kupodivu to ale nebylo to nejpodivnější, co Garry v kanceláři viděl. Za ředitelem stála dva metry vysoká a tři metry dlouhá papírová krabice.

Garry zahučel na pozdrav. „Co to je?“ zeptal se.

„Hned uvidíme,“ luskl prsty Trumpál a vytáhl z jedné z kapes maskáčové vesty nůžky na nehty. Garry pak jen sledoval, jak několik minut zápasí s kartonem a potom s bublinovou fólií. Když skončil, vítězoslavně ukázal na blýskavou kovovou skříň.

„Můj nový trezor! Je tak velký, že se do něj vejde osm živých lidí a přežije tam týden! Na pár dní se jich tam vmáčkne dokonce jedenáct!“

„K čemu něco takového… zapomeňte na to, nechci to vědět,“ zmlkl Garry.

„Vyrážíme, nemáme na to celý den,“ řekl Trumpál a bez dalšího vyběhl křepce z kanceláře a na schodiště. „Kdo bude první u auta, řídí!“

„Nemám řidičák,“ upozornil ho Garry. „Neudělal jsem zkoušky.“

„Chceš říct, že jsem toho kašpara Kolečka uplácel zbytečně?“ rozčílil se Trumpál. „Zkouška měla probíhat tak, že kdo dojede za tři minuty z Húdlar do Nových Dvorů a zpátky, uspěje!“

„Přesně tak to bylo,“ přikývl zasmušile Garry. „Však to taky většina lidí bez problémů udělala. Dokonce i Von, ale…“

„Hm, asi jsem s sebou teda měl vzít Vona Vlezlýho,“ zabručel Trumpál. „Ale teď už není čas, budeme to muset zvládnout spolu. Do sedel, Garry!“ vykřikl a odemkl své (respektive Kvikuanovo) audi.

„Kam?“ divil se Garry.

„Dneska konečně pochopíš, proč jsem po tobě chtěl, abys celý rok docházel k admirálce Hookové na hodiny bojových umění,“ vysvětloval Trumpál.

Garry polkl. „Ale…“

„Nechceš mi doufám říct, žes nezvládl ani tohle, že ne?“ zamračil se na něj Trumpál. „Základy karate, juda a taekwonda by za ten rok přece pochytil každý!“

„To je pravda,“ přikývl raději Garry, který nechtěl Trumpála zklamat podruhé během tak krátké doby. „Však jsem taky zvládl všechno, co mě profesorka Hooková tenhle rok chtěla naučit.“

„To rád slyším, protože dneska to možná budeš potřebovat,“ řekl Trumpál a posadil se za volant. „Připoutej se, vyrážíme za přelétavou pokušitelkou!“

„Myslíte dobrodružství, že?“ usmál se Garry.

„Už jsem se bál, že to nepochopíš.“

„Dobře vím, že Brownie je na hradě,“ řekl Garry. „Viděl jsem, jak vám mává z okna.“

„Jasně jsem jí včera řekl, že se loučíme navždy,“ zamračil se ředitel.

…

„Co budeme dělat teď?“ odvrátila se Brownie od okna a podívala se na Hormonu.

Hormona pokrčila rameny. „Následovat své muže, kam je osud zavane. Jak by to udělala každá správná žena.“

„Pch,“ odfrkla si Brownie. „Ale já nejsem každá správná žena.“

 „Už máš sbaleno?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Brownie. „Pořád jsem doufala, že to dopadne nějak jinak.“

„Vždycky to může dopadnout jinak,“ usmála se Hormona.

„Opravdu?“ povzdechla si Brownie. „Co bude k večeři?“

Hormona se začertila. „Kuřecí plátek na žampionech. Ale dneska je to vážně naposled!“

…

O dvě a čtvrt hodiny později auto zastavilo. Garry se dovážil otevřít oči. Stáli na parkovišti v nějaké malé vesničce.

„Tušíš, kde jsme?“ vyzvídal Trumpál.

„Jeli jsme přes dvě hodiny, můžeme být kdekoli mezi Mnichovem a Varšavou,“ hádal Garry, když se rozhlédl po několika roubených chalupách v dohledu. „Ale vypadá to, že jsme na konci světa.“

„To jsi vystihl docela přesně,“ souhlasil Trumpál. „Jsme v Kozákově. Čeká nás výstup na kopec stejného jména.“

Když se Garry s ředitelem vyškrábali kolem Radostné studánky k rozhledně a chatě na kozákovském vrchu, Garry rozhořčeně upozornil na fakt, že přímo před rozhlednou se nachází parkoviště.

„Kdybychom přijeli rovnou sem, byli bychom moc nápadní,“ vysvětlil mu Trumpál. „Musíme vypadat jako turisté. Na, vezmi si mapu.“

Garry si od něj neochotně převzal rozdrbaný list. „Mapa Šumavy z roku 1963?“ zapochyboval. „To budeme opravdu nenápadní.“

„A tady se za parkování platí,“ vytáhl ředitel ještě jeden argument. „A já nemám peníze.“

„Co tady budeme dělat?“ vyzvídal Garry.

Trumpál mu pokynul k Riegrově chatě. „Pojď, dáme si něco k pití. Je přesně jedenáct, takže právě otevírají.“

„Napít jsme se mohli i v Polné.“

„Neremcej a posaď se,“ řekl mu Trumpál, když vešli do restaurace. „Dvě piva!“

„Jak chcete platit, když nemáte peníze?“

Trumpál ho ignoroval. „Proč myslíš, že jsme si vyrazili právě na Kozákov? Čím je Kozákov pro karbaníky důležitý?“

„Kozy nosí karbaníkům poštu,“ přemýšlel Garry.

„Bravo!“ zatleskal Trumpál. „Proto se stal Kozákov významným karbanickým poutním místem. Nachází se tu ústřední karetní pošta, v roce 1913 tady byl založen klub karbanických turistů, pravidelně se zde konají výjezdní zasedání karbanické sekce a z Polné sem pravidelně jezdíme na školu v přírodě.“

„Školu v přírodě?“ divil se Garry. „Jak to, že jsem na žádné škole v přírodě nebyl?“

„Ale určitě byl,“ mručel Trumpál. „V prváku se jezdí na školu v přírodě, v druháku na lyžák a v třeťáku na sportovní soustředění.“

„Nebyl jsem ani na jednom.“

„Tak jsi byl asi nemocný,“ prohrábl si Trumpál plnovous. „Poblilvír má na tyhle aktivity přiděleno 4 500 zlatých žetonů ročně, třikrát víc než ostatní tři koleje dohromady!“

„Asi byste si měl promluvit s profesorkou McDonaldovou,“ hlesl Garry a pomalu se napil právě doneseného piva.

„S profesorkou McDonaldovou jsem se viděl ve středu odpoledne a pevně doufám, že to bylo naposledy,“ mávl rukou Trumpál. „Tu čarodějnici už nechci v životě vidět. Jídelní lístek!“

Servírka bez slova donesla menu a položila ho před ředitele. Ten ho se slovy podal Garrymu: „Pořádně si ho přečti, jestli tam najdeš něco zvláštního.“

„Kozákovský čaj?“ navrhl po podrobném zkoumání lístku Garry. „Co to je?“

„Něco jako tatranský čaj, jen třetinové,“ odpověděl Trumpál. „Ale dobrý nápad. Ochutnáme. A ty zkoumej dál.“

„Přijde mi trochu zvláštní, že mají menu v češtině, angličtině, němčině, polštině a albánštině,“ zarazil se Garry při pohledu na zadní stranu přebalu.

Obsluha před ně opět mlčky postavila dva kozákovské rumy. Trumpál oné dobré ženě vrátil jídelní lístek.

„Mohli bychom poprosit o menu v albánštině?“ mrkl.

Servírka pokrčila rameny a odešla.

„Jak si možná vzpomeneš, Vrdlmrsmrst se svého času ukrýval právě v Albánii,“ vyjasnil Trumpál.

„To byl Ázerbajdžán. Nebo Arménie?“ zapochyboval Garry.

„Ukrýval se na více místech. Zdá se ale, že byl líný listovat v atlase světa dál než k A,“ cucl si Trumpál kozákovského rumu.

„Atlas světa podle abecedy?“ zvedl obočí Garry.

Před Garrym přistálo albánské menu.

„Co teď?“ zeptal se ředitele.

„Pátrej mezi řádky,“ vybídl ho Trumpál.

Garry prošel menu několikrát tam a zpátky, ale na nic divnějšího, než je patate supë, nenarazil. Albánština není tak složitá, pomyslel si. Pak ho něco napadlo. Vytáhl papíry z desek a ukázalo se, že mezi shtojcat a ëmbëlsirat se ukrývá ještě jeden vložený list.

Se zájmem se do něj začetl.

„Jak jste věděl, že tady bude, pane profesore?“ zajímal se Garry.

„Jak jsem říkal a jak bys měl vědět i ze své osobní zkušenosti, Střední škola karbanu a hazardu sem jezdí každý rok na školu v přírodě, takže tu kdysi byl i Tom Varrrle. A vážou ho k tomuto místu nehezké vzpomínky,“ ozřejmil Trumpál. „Ve čtvrtém ročníku se tady ošklivě pohádal se svým spolužákem z Poblilvíru. Byl z toho tehdy velký průšvih, zdemolovali výčep a rozbili několik oken. Než se ale stačila celá věc vyšetřit, náš Tom se beze stopy vypařil.“

„Říkal jste, že zmizel ze školy těsně před maturitou,“ přikývl Garry.

„Hodně lidí se domnívalo, že by ho stejně vyloučili, tak prostě celou situaci neunesl a utekl,“ vyprávěl Trumpál. „Ale to byl naprostý nesmysl, ten dobrák Pipet by nevyhodil ani někoho, kdo otevřel Tajemnou stoku a pustil na hrad nebezpečnou nestvůru.“

Garry si lokl kozákovského čaje. „Copak nevyhodil Hybrida?“

Trumpál mávl rukou. „To bylo něco jiného, Hybrid otevřel Tajemnou stoku a pustil na hrad nebezpečnou nestvůru.“

Na to Garry neměl co dodat. Raději tedy rychle dopil.

„Co nás čeká teď?“

„První den roku 1978 tady v pokoji číslo 13 našli oběšeného Kartoslava Kozla. Podle svědků prohrál na Silvestra všechny peníze s tajemným cizincem v bílé kápi.“

„To mi zní povědomě,“ zahučel Garry.

„A co víc, Kartoslav Kozel byl právě tím spolužákem, s kterým se tady Tom Varrrle nějakých čtrnáct let předtím popral,“ dodal Trumpál. „Kozel byl samotář, nemluva, a co je důležité, sběratel starožitností. A na Kozákově se každý rok pořádá vánoční dobročinná aukce. V roce 1977 jsem tady při té příležitosti shodou okolností byl a právě Kartoslav Kozel mi vyfoukl před nosem medailonek ve tvaru hrací kostky ze 17. století. Ta kostka byla ručně vybroušená z místního ametystu! Krásná práce. Dost mě to tehdy popudilo, takže jsem ještě na Štedrý večer odjel zpátky do Polné. Ironií osudu jsem tím uvolnil pokoj, v kterém se pak mohl ubytovat Tom Varrrle.“

„Proč tohle musím poslouchat?“ zoufal si Garry. „Nemá smysl ztrácet čas, na té listině je přece napsáno, kde je poklad a symbol.“

„Chtěl jsem, abys znal souvislosti,“ řekl lehce dotčeně Trumpál. „Ale asi máš pravdu. Pojď, půjdeme se podívat do pokoje číslo 13.“

Zvedli se a přešli k výčepu.

„Klíče od třináctky,“ mrkl Trumpál na hospodskou. „Stačí na hodinku, možná na dvě.“

„Tohle není hodinový hotel!“ štěkla na něj servírka a znechuceně sjela oba pohledem.

„A já nejsem… není to tak, jak to vypadá!“ zrudl Garry.

…

„Podle zakládací listiny by se poklad měl nacházet pod houpajícím se viselcem,“ rozhlédl se Garry marně po pokoji.

„Nečekal jsi snad, že tady Kartoslav Kozel pořád bude, že ne?“ zasmál se Trumpál.

„Jsou tady tři trámy,“ hleděl Garry na strop. „Jak zjistíme, na kterém se oběsil?“

„Nezjistíme,“ řekl lakonicky Trumpál a vytáhl zpoza opasku dva horolezecké cepíny. „Prostě vylámeme celou podlahu.“

„Ale…“

„Ty začni u okna pod topením, já se pustím do toho rohu vedle koupelny, tam je to stejně trochu prohnilé,“ rozhodl ředitel. „Tak hurá do práce, máme na to hodinu a padesát minut!“

„Ale…“

„Klid, dal jsem na dveře cedulku nerušit,“ uklidňoval ho Trumpál. „A pokoj je pronajatý na jméno Tom Varrrle, nepřijdou na to, kdo tu byl doopravdy.“

„Jsme oba docela známí,“ zapochyboval Garry. „Existuje možnost, že by nás ta servírka mohla poznat.“

Pustili se do práce. Po necelé hodině uprostřed pokoje, pod posledním prknem, které vyrvali, nalezli malou kovovou pokladničku. Profesor Trumpál ji zvedl a se zájmem si prohlížel její zdobení.

„Abychom se dostali dovnitř, musíme získat ještě symbol,“ připomenul. „U něj by měl být klíč.“

Garry vytáhl z kapsy složenou zakládací listinu a rozevřel ji.

„U radosti proti prstenu. Píď před červenou,“ přečetl Garry. „To je nějaká šifra?“

Trumpál otevřel mapu Šumavy a zamyšleně ji převracel doleva a doprava. Nakonec ji otočil vzhůru nohama.

„Kousek odsud je Radostná studánka, šli jsme kolem ní. Když se k ní vrátíme, měla by tam vést nějaká cesta doprava,“ chrlil Trumpál. „Asi po čtyřech stech metrech se napojuje na červenou značku a jen kousek před tím je jeskyně. To bude to místo, kde hledáme.“

„Jak to víte?“ žasl Garry.

„Jezdím sem často. Každé jarní prázdniny na školu v přírodě,“ zasmál se Trumpál. „Znám to tady jako své boty.“

Garryho pohled sjel na ředitelovy růžové holinky.

„Nemyslím tyhle,“ zvedl koutky Trumpál. „Myslím ty černé lakované lodičky s deseticentimetrovými podpatky.“

Jama

Po chvíli chůze se ocitli na místě. Cesta mírně stoupala a les houstl. Nad hlavami jim zuřila atmosférická bouře.[1] Do rozhledny a vysílače na Kozákově, který prosvítal v dáli mezi vrcholky stromů, se trefoval jeden blesk za druhým. Po obou stranách cesty se nacházely obrovské balvany porostlé mechem a kapradím, z jehož listů pomalu skapávaly kapky dešťové vody. Garry byl poprvé v životě vděčný za svůj nepromokavý plášť. Trumpál odbočil mezi dva kameny a pokynul Garrymu, aby ho následoval.  Za kameny se nacházela malá mítinka, která končila skalním převisem. Profesor Trumpál se sklonil a vlezl pod něj. Garry kráčel váhavě za ním.

Jeskyně byla necelé dva metry vysoká a postupně se zužovala, až se proměnila v úzkou chodbu, kroutící se do nitra skály. Na stěnách byly uhlem nakreslené srdce a pikové listy.

„V těchto místech pobývali karbaníci už v mladší době kamenné,“ ukázal Trumpál.

Garry prstem setřel trochu uhlu. „Hormona by vám určitě vysvětlila, že je to pitomost.  Karetní hry se v Evropě rozšířily až ve čtrnáctém století prostřednictvím arabských obchodníků, kteří… bla bla bla… nebo tak něco,“ šklebil se Garry.

Po několika desítkách metrů chodba končila těžkými dubovými dveřmi zasazenými v hrubě opracovaném portálu. Ten byl lemován znaky, které Garry neznal.

„Než se pustíme dál,“ zastavil se Trumpál, „musíš mi něco slíbit, Garry. Ať se stane cokoli, uděláš všechno, co ti řeknu. A kdyby se mi něco stalo, utečeš pryč a ani se neohlédneš! Rozuměl jsi?“

Garry překvapeně přikývl.

„Věřím, že to poslední ti nebude činit problémy,“ pousmál se Trumpál. „Přesto bych byl rád, kdyby ses mi zavázal soubojovým slibem.“

„Soubojovým slibem?“

„To znamená, že kdybys ho porušil, přišel bys o všechen majetek.“

„V-vím, co je soubojový slib,“ zakoktal se Garry. „Ale…“

„Je pravda, že bychom potřebovali svědka,“ zamyslel se Trumpál, zatímco si točil křížovým esem, které vytáhl z jedné z mnoha náprsních kapes své maskáčové vesty.  „Tak to asi necháme být. Zůstaneme u toho, že kdybys mě neposlechl, tak tě vyrazím ze školy.“

Garry přistoupil ke dveřím a vzal za kliku. Klika zajiskřila a elektrický výboj odmrštil Garryho několik metrů zpátky.

Trumpál mu pomohl na hohy a ukázal na nápis na portále.

„Musíme nejprve rozluštit ten nápis,“ objasnil. „Prozradí nám, jak se dostaneme dál.“

„Autobusová zastávka, malé bé, týpý… to je zase nějaká šifra?“ zkoumal otřesený Garry znaky lemující dveře.

Trumpál mu nahlédl přes rameno. „To je hlaholice. Vždyť jsem ti právě říkal, že zde bydleli staří Slované!“

„Ne! Říkal jste, že tady bydleli jeskynní lidé v době kamenné!“ bránil se Garry.

„To je jedno,“ mlaskl Trumpál a posvítil si na nápis čelovkou. „P… ri… g… las‘ dru… ga i pod… něco… i?“

„A co to znamená?“ nestíhal se divit Garry.

„Přihlas druha a pojď?“ hádal Trumpál, naklonil se ke dveřím a zavolal: „Garry se hlásí!“

Nic se ale nestalo a Garry odmítl pro ověření sáhnout na kliku podruhé.

Trumpál se posadil na kámen vedle dveří. „Hm. Priglasiti by snad mohlo znamenat i… Udej kamaráda a vejdi?“

„Za všechno může Von! Von to udělal,“ žaloval do dveří Garry, ale ty zůstaly i tentokrát hluché.

„Že by to znamenalo pomluvit?“ mumlal si Trumpál. „Nebo promluvit?“

„Promluv kamaráda a vejdi?“ brblal Garry. „Jak mám promluvit kamaráda? Mám říct jeho jméno?“

„To není tak marný nápad, jaký bych od tebe čekal!“ vyskočil Trumpál. „Hovacio Kvikuan! Emil Ovšemže! Australus Grape!“

„Von Vlezlej! Hormona Dangerová!“ zkoušel to Garry. „Támhleta Vlezlá! Brownie Levandulová!“

„Říkal jsem ti, že na slečnu Levandulovou máš zapomenout,“ zamračil se Trumpál.

„Však jsme jenom kamarádi,“ zahučel Garry. „Cookie Levandulová!“

„Ale počkat!“ zastavil ho Trumpál a ukázal na jeden ze znaků na portále. Tohle přece není A! Že by to bylo U? Priglas‘ drugu i podi? Takže… promluv, druhu, a vejdi?“

„Mluvíme tady přece celou dobu,“ zoufal si Garry.

„Ale zdá se, že ty dveře nás nepovažují za kamarády, Garry,“ posteskl si Trumpál. „Bude to asi jeden z těch zabezpečovacích systémů, které mají v sobě zabudovaný program na rozpoznávání hlasu. Otevře ty dveře jen Tomu Varrrlemu nebo možná některým jeho blízkým přátelům.“

„Rodina by nestačila?“ navrhoval s nadějí v hlase Garry.

„Obávám se, že ne. Jinak bychom už přece byli uvnitř,“ přemýšlel Trumpál. „Neumíš náhodou napodobit hlas profesora Grapea?“

„Ne!“ vyštěkl Garry. „Ale Hormona to umí.“

„Pan Vlezlej má řidičský průkaz, slečna Dangerová umí napodobit hlas profesora Grapea… hm, proč jsem s sebou vlastně vzal tebe?“

„Protože já jsem ten, kdo má podle věštby profesorky Tříhlavňové zachránit karbanický svět?“ nafoukl se Garry.

Trumpál zavrtěl hlavou. „Čert vem věštby profesorky Tříhlavňové. Toma Varrrleho porazí každý, kdo má trochu fištrónu a odvahy!“

„Tak proč se to ještě nikomu nepovedlo?“ dorážel Garry.

„Protože je to nejmocnější černokarbaník všech dob. Není snadné dostat se mu na kobylku,“ hlesl bezmocně Trumpál. „K jeho porážce bude potřeba spojené usilí celé karbanické společnosti.“

„Co?“ hlesl Garry ještě bezmocněji. „Ale teď…“

„Teď musíme rozluštit tu hádanku!“ překřikl ho Trumpál energicky.

„Priglas‘ drugu i podi,“ zopakoval Garry to, co si již přečetli několikrát. „Krleš! Krleš! Krleš! Priglas‘ drugu i podi!“

Ani po Garryho zvolání se nic nestalo.

„Priglas‘ drugu i podi?“ zašeptal Trumpál. „Co když je to dativ a ne vokativ?“

„Co?“

„Nemám potuchy, jestli drug‘ je u-kmenová nebo o-kmenová deklinace, ale… škoda, že jsem na hodinách staroslověnštiny nikdy nedával pozor,“ přemýšlel Trumpál.

„Vy jste chodil na hodiny staroslověnštiny?“ divil se Garry. „Ale co se divím, v době vašeho dětství to byl nejspíš spisovný jazyk.“

Trumpál se na něj přísně otočil. „Původní praslovanský tvar vokativu by vlastně mohl být druzě, zatímco drugu je jednoznačně dativ. Nebo lokál, ale…“

„Jaký lokál?“ rozhlédl se zmateně Garry.

„Žádný lokál! Dativ. Takže se tu nepíše ‚Promluv, druhu, a vejdi,‘ ale ‚Promluv druhu a vejdi,‘ chápeš ten rozdíl?“ rozzářil se Trumpál.

Garry jen zíral s otevřenou pusou. „Jaký rozdíl?“

„Přesnější překlad by samozřejmě měl znít spíš ‚Řekni druhovi a vejdi,“ dodal ředitel.

„Ale co máme tomu druhovi říct?“ nechápal Garry.

„Na to právě musíme přijít,“ podrbal se Trumpál za uchem a znovu začal zkoumat portál. „Určitě tady musí být ještě nějaké vodítko.“

„To slovo přede mnou neříkejte,“ vyjekl Garry. „Tu věc nechci v životě vidět. Ani o ní slyšet.“

„Vodítko! Vodítko!“ prskal na něj ředitel.

„Nechte toho!“

„Vooodíííítkoooo,“ houkal Trumpál.

Garry si povzdechl. „A to jsem si myslel, že jste můj přítel.“

Po jeho slovech se dveře se křípěním otevřely.

„No jasně! Jsem to ale pošetilý starý hlupák!“ plácl se Trumpál do čela. „Tohle přece není žádné A ani U, ale nějaký blbý jer! A nejvýstižnější překlad slova drug‘ je přítel! Řekni přítel a vejdi! Nenapadlo mě, že by to mohlo být tak jednoduché! Tome, Tome, zase jsi nás jednou podcenil.“

„Hormona říkala, že je dobře, když budeme po trustech pátrat my s Vonem, protože se dokážeme vcítit do Vrdlmrsmrstova uvažování,“ podotkl Garry.

„Protože jste taky idioti?“ zeptal se Trumpál.

„Jak to víte?“

Trumpál se lehce uculil. „Znám vás všechny pět let. Nemyslím si, že byste mě mohli něčím překvapit.“

„A já myslel, že jste nás odposlouchával.“

„To samozřejmě taky,“ přikývl Trumpál a vešel do dveří.

Po kamenných schodech vytesaných do skály sestoupili o úroveň níž. V rozlehlé podzemní síni se zde nacházelo jezírko, nad kterým výhružně visely stalaktity a jeden lehce dezorientovaný stalagmit. Celý prostor slabě osvětlovaly zelené fluoreskující houby.

„Jsme tu správně,“ konstatoval Trumpál a ukázal na ostrov uprostřed jezera. „Tam se musíme dostat. Vzal sis s sebou plavky?“

„Ale v té vodě jsou kostlivci!“ ukázal zděšeně Garry na bílé obrysy rýsující se pod hladinou. Kostlivcům začaly zeleně a červeně blikat oči.

„To jsou jen plastové atrapy,“ odvětil klidně Trumpál, který se zatím začal svlékat. „Kde by Tom Varrrle sehnal několik desítek skutečných koster?“

Garryho sice nenapadalo ani žádné rozumné vysvětlení, kdy by Tom Varrrle vzal několik desítek falešných koster, přesto se neochotně převlékl do plavek, přičemž upřeně hleděl na jezero, aby se nemusel dívat na Trumpála v odvážných květovaných bikinách. Pak opatrně smočil nohu ve vodě.

„To studí!“ vyjekl.

„A co jsi čekal? Španělskou inkvizici?“

Zpoza obrovského krápníku pod schodištěm vyskočili dva muži v červeném.

„Nikdo nečeká španělskou inkvizici! Naší hlavní zbraní je překvapení! A strach! Naše dvě hlavní zbraně jsou překvapení a strach! A…“ dál už bylo slyšet jen chrčení.

Garry se vylekaně zřítil do vody a kraulem plul co nejrychleji na ostrov. Trumpál k mužům opatrně přistoupil.

„Jsou to jen figuríny!“ volal za Garrym. „A v tom krápníku je ukrytý magnetofon. Je tady jen spousta strašidelných triků, které by nás měly vyděsit.“

„Já se nebojím!“ zakřičel Garry, který se mezitím po kluzkých kamenech vyškrabal na ostrůvek. „Chci to mít jen rychle za sebou!“

„Zůstaň na místě! Ani se nehni a čekej na mě!“ přikázal mu Trumpál a sám skočil do ledové vody. Na starého muže překvapivě rychle doplaval k hromadě kamenů navršené uprostřed jeskyně.

„Co teď? Bílá paní?“ rozhodil rukama Garry. Špičkami prstů levé ruky přitom zavadil o lanko, natažené nad jejich hlavami. Otočil hlavu tím směrem a viděl, jak se k němu ze stropu řítí bílá postava. V poslední chvíli uskočil, figurína prosvištěla kolem něj a spadla do temné vody.

„Domnívám se, že Tom Varrrle svého času vyloupil Vrčící vilu. V semdesátých letech z ní opakovaně zmizelo veškeré vybavení, takže ji málem zavřeli. A v osmdesátých letech tam řádili Pubertové, a to už byl její konec. Člověk by skoro řekl, že ten dům je prokletý,“ uvažoval Trumpál. „Proto bych ocenil, kdybys neříkal nahlas nic, co by se mohlo nacházet v domě hrůzy.“

„Proč?“

„Jsou tu evidentně nějaké hlasové senzory,“ vysvětloval Trumpál. „Řekneš třeba drak a…“ Z výklenku ve stěně dvacet metrů od nich vyšlehl obrovský plamen a spálil hromádky jejich oblečení na břehu.

„To je pěkně hloupá ochrana,“ mudroval Garry. „Koho by napadlo lézt do tajemné jeskyně a vykřikovat tam věci jako ježibaba nebo vodník?“

Přímo za nimi se otevřel otvor ve skále a vysunulo se z něj velké dělo. S ohlušujícím rámusem vystřelilo a Trumpál jen tak tak stihl strhnout Garryho k zemi. Proletěla nad nimi chechtající se čarodějnice s blikajícíma červenýma očima a zamířila ke stropu. Tam srazila několik krápníků a se žbluňknutím se zřítila pod hladinu. Sotva se stačili postavit na nohy a oklepat se, když si Garry všiml, že po mechem porostlých kamenech se k Trumpálovu kotníku plazí z vody zelená ruka. Sevřela řediteli nohu a táhla ho pod hladinu.

Garry k ní skočil a zacloumal s ní, ale ruka byla pevná a dál stahovala zmítajícího se Trumpála do vody.

„Přeraž ji!“ zamával rukou Trumpál. „Jako ses to učil na karate!“

„Asi bych vám měl něco říct…“ zamumlal Garry.

„Na to teď není čas, Garry! Přeraž tu ruku! Na co čekáš!“ ječel Trumpál.

Garry skočil do vody a potopil se podél ruky sunoucí se do hlubiny. Po krátkém hledání objevil kolo, které uvádělo tyč s rukou do pohybu. Bylo poháněné řetězem, který vedl někam dál do podvodní temnoty. Garry řetěz vytáhl z kola a ruka se zastavila. Celý zmrzlý se vrátil na hladinu. Trumpálovi koukala z vody už jen hlava a ramena. Garry zaváhal, zda to tak není lepší, ale nakonec mu pomohl vyškrabat se na ostrov. Společnými silami potom vyprostili ředitelovu nohu z ocelového sevření.

„Už radši mlč, prosím,“ sevřel mu ředitel ramena. „Nemám v úmyslu nechat se kvůli tobě zabít. No, vlastně… Klidně bych se kvůli tobě zabít nechal, ale ne dneska! Teda… Prostě se ještě dneska musím vrátit živý a zdravý do hradu!“

„Co to plácáte? Jak nechat zabít?“ vyprskl Garry vodní řasy.

„Jsi to nejdražší, co mám, Garry,“ podíval se mu Trumpál upřeně do očí. „Udělal bych pro tebe cokoli.“

„Co kdybyste začal tím, že mě pustíte?“ sledoval Garry nervózně profesorovy prsty zaryté do jeho ramenou.

Trumpál uvolnil stisk. „Měli bychom se porozhlédnout po tom symbolu.“

Garry si dřepl a začal zkoumat kameny na zemi a škvíry mezi nimi.

„Slyšel jsem, že večer pořádáte narozeninovou oslavu Cracku Malejfujovi,“ prohodil, aby řeč nestála.

„Slyšel jsi správně,“ přikývl Trumpál, který zkoumal odlesky zeleného světla na velkém kameni na břehu. „Ten chlapec to nemá jednoduché. Jeho otec je ve vězení, jeho matka jednou nohou v blázinci a jeho přítelkyně se k němu nechová právě nejlépe.“

„Něco jsem viděl. A zbytek radši jenom slyšel,“ odtušil Garry, a pak se v něm probudila žárlivost. „Mně jste narozeninovou párty nikdy neudělal! Moje matka je mrtvá a můj otec do blázince patří!“

„Protože máš narozeniny v červenci,“ odbyl ho Trumpál. „Víc hledej, míň přemýšlej.“

Garry pozorně prohlížel vysoký kámen uprostřed ostrůvku. „Tady kouká nějaká kovová trubka. Je na ní vyrytý pikový list,“ všiml si.

„Nehledáme vchod do Tajemné stoky, hledáme úkryt symbolu svěřenského fondu,“ zavrčel Trumpál.

„Chcete říct, že ta trubka je tady jen úplnou náhodou a nijak nesouvisí s Vrdlmrsmrstem?“ mračil se Garry.

„Dobře, podívám se na to,“ přisedl Trumpál ke kameni a se zájmem si ho prohlížel. Opatrně na něj zaklepal. „Je to jasné. Uvnitř je nádoba s tekutinou. A z té trubky je beze vší pochybnosti cítit kozákovský čaj. To mě vede k jedinému možnému závěru: je potřeba ho vypít.“

„Cože?“ vyděsil se Garry. „Vážně chcete pít něco, co tady hnije… čert ví, kolik let?“

„Ble! Ble! Ble!“ Ze stropu se strašlivým blekotáním slétl obrovský plyšový čert a zasáhl Garryho do hlavy. Garry se zapotácel.

Trumpál zvedl čerta ze země a přiložil ucho k jeho hrudníku.

„Jak primitivní,“ povzdechl si a odhodil figurínu do vody, co nejdále od jejich ostrůvku. Vyvalily se vlny z dola a roztáhnuly se v širá kola.

„Pro příště: třicet let. A není jiné cesty,“ řekl Trumpál, jako by se nic nestalo. „Vypitím obsahu klesne uvnitř tlak a kámen se uvolní. Pod ním by se měla nacházet skrýš se symbolem.“

„Není nějaká jiná možnost?“ zkoušel to Garry. „Mohli bychom tu skrýš prostě vykopat!“

„Na to není čas. A cepíny jsem nechal na břehu,“ mávl Trumpál rukou směrem ke vstupu do jeskyně. „U oblečení, které nám spálil drak.“

Pláž pod kamenným schodištěm znovu zalil oheň.

„Zvládneme přeplavat zpátky, když budeme opilí?“ zapochyboval Garry.

„Opilci mají štěstí,“ usmál se ředitel. „A neboj se, pít budu jenom já. V nejhorším případě přeplaveš zpátky sám a zavoláš pomoc.“

„Ale…“

 „Vlastně ani nemusíš volat pomoc,“ mírnil ho Trumpál. „Stačí, když vyřídíš Australusovi, aby sem neprodleně dorazil.“

„Grapeovi?“ divil se Garry.

„Profesoru Grapeovi,“ opravil ho profesor Trumpál.

„Nechci mluvit s Grapem! Profesorem Grapem!“ vyhrkl rychle sám Garry, aby zbytečně neprodlužoval debatu.

„Slíbil jsi, že uděláš všechno, co ti nařídím,“ umlčel ho Trumpál a sám se přicucl k trubce. „Trochu hořké, ale dobré!“

Garry si odplivl. „Mám dohlédnout, abyste to vypil celé, ať se stane cokoli?“

„To nebude třeba,“ odříhl si Trumpál a vrávoravě vstal. „Byl tam jenom litr. Smrt Smrtikibicům!“

Ve vzdáleném rohu jeskyně se ozvalo zavrzání. Garry tam vrhl krátký vylekaný pohled a spatřil, jak se k nim nad hladinou pomalu přibližuje smrtka a mává kosou.

„Asi bychom si měli pospíšit,“ připomněl. „Neříkal jste, že by se ten kámen měl uvolnit?“

„Říkám spoustu věcí,“ zamumlal Trumpál a pověsil se za jeho rameno. „Bleták! Vrkot! Cuket! Veš!“

„Co teda budeme dělat?“ zatřásl s ním Garry, který po očku sledoval ostří kosy, které jim mávalo už jen pár metrů za zády.

„To v čem jsi nejlepší,“ mrkl na něj Trumpál.

„Budeme hrát poker?“

„Improvizovat!“ zvedl Trumpál prst a vší silou kopl do patníku. V kameni něco zachrastilo a z trubky vypadlo pár drobných předmětů.

„Co to je?“

„Posbírej to!“ přikázal Trumpál a bez dalšího skočil do studené vody. Garry rychle popadl cetky, které kámen vydal, strčil si je do plavek, a plaval za ním. Když vylézali na břeh, Trumpál se náhle otočil a rozpažil ruce.

„Je tu zima! Trochu se zahřejeme! Drak! Drak! Drak!“

Garry ho instinktivně strhl do vody. Vzápětí vzduch nad jejich hlavami pročísl rudý plamen.

„Tý jo!“ vydechl užasle Trumpál. „Upír! Zombie!“

Garry nečekal, co za další vymoženosti Varrrleova jeskyně přinese, rychle popadl Trumpála jednou rukou kolem ramen, druhou mu ucpal ústa a vlekl ho pryč. Po deseti minutách zoufalého boje se mu podařilo dotáhnout Trumpála ven z jeskyně, kde ho vyčerpaně odstrčil do hromady šišek.

„Chci zpátky!“ protestoval Trumpál a vztekle zadupal. „Zaplatil jsem za vstup do domu hrůzy dva bílé žetony a neviděl jsem všechno!“

„Poslouchejte mě, pane řediteli!“ křičel na něj unavený Garry. „Musíme se dostat zpátky do Polné! Musíme k autu!“

„Já nechci k autu! Já chci cukrovou vatu!“ hrozil mu Trumpál pěstí.

„Mám toho dost! Vlezte mi na záda!“

„Dobrý nápad,“ usmál se sladce profesor. „Jsi hodný, že mě poneseš. Auto je tímhle směrem!“

„Máte vůbec klíčky?“

Trumpál ukázal rukou zpátky pod skalní převis.

„Děláte si ze mě legraci, že ano?“ chytil se Garry za hlavu.

„Samozřejmě. Prozíravě jsem si je strčil do plavek. Hned ti je…“

---

[1] Tím se myslí bouře, jejímž smyslem bylo dokreslení napínavé a dramatické atmosféry. S tím, že se onen meteorologický jev odehrával v atmosféře, to nijak nesouvisí.