Kdo odlétá v červnu do Kingstonu? Jak dlouho trvá svatba? Co se Garry dozví v zakázané chodbě a jak se s tím vyrovná? A nebude nakonec lepší, když se zamyslí nad tím, z kterých předmětů chce maturovat? Čím se vůbec chce Garry stát? Bystrokartem nebo komikem? Chlemtat šampaňské z ústřic – není to trochu moc? A jak dopadne Garryho poslední fotbalový zápas?
Kapitola dvacátá:
Ticho před bouří
Válečná porada
„Truxintus?“ vyprskla Hormona. „Co Trumpál pije, u všech
es?“
„Kakao od Grapea,“ ozřejmil Garry.
„Hm… aha,“ hlesla Hormona. „Omlouvám se. A pak že prý
marihuana zpomaluje nástup demence. Takže abych napravila jeho a tvou
neinformovanost, svěřenství se latinsky řekne fiducie a se sveřepostí to nemá nic společného. Trust znamená sice totéž jako svěřenský
fond, ale je to z angličtiny a… proč já se vlastně namáhám?“
Garry, Von i Támhleta pokrčili rameny. Garry svolal na druhý
den večer do svého pokoje válečnou poradu, aby probrali, co je příští rok čeká
a nemine. Plynulost debaty a soustředění na věci příští narušovalo jen to, že
Garry s Vonem osvobozovali rukojmí ze skladu.
„Takže příští rok budeme hledat nějaké poklady?“ nadchla se
Támhleta. „Nemohli bychom vyrazit hned?“
Garry se schoval mezi bedny v rohu sklepa a riskoval
krátký pohled na svou přítelkyni. „Trumpál říkal, že musíme nejdřív
odmaturovat.“
„Tak já jdu,“ zvedla se Hormona. „Počítám, že tak pět až
šest svěřenských fondů bych mohla zvládnout sama. A s tím zbytkem si pak
snad nějak poradíte.“
„Nesmrdí tady něco?“ nakrčila Támhleta nos.
„Omlouvám se,“ zahuhlal Von. „To je těmi cibulovými brambůrky.“
Támhleta zavrčela: „Myslela jsem samochválu!“
„No, je hezké, že se Trumpál stará o vaše vzdělání,“
posadila se zase Hormona. „Proč jsou vlastně letos maturity tak pozdě? Vždycky
byly už v květnu a letos mají být 9. až 13. června. Což je vlastně dost
divné, protože na 7. června už máme koupené letenky do Kingstonu.“
„Máme?“ ujišťovala se Támhleta. „Snad ne s…“
„Výhodná společná letenka – první třídou!“ usmála se
Hormona.
„Novomanželská sleva?“ hádal Garry.
„Jak to víš?“ zarazila se Hormona.
„Cooo?!“ vypískla Támhleta. „A ani nic neřekneš?“
Vonovi z té zprávy explodovala hlava. Naštěstí ne ve
skutečnosti, ale jen na obrazovce. Krátká nepozornost umožnila botu Jamesovi,
aby ho trefil přímo doprostřed čela.
„Co?“ ozval se, když se mohl zapojit do konverzace.
„Nic!“ odsekla Hormona. „Nebudeme se brát, jen využíváme
novomanželskou slevu! Ty letenky stejně koupil Trumpál, prý je budeme nezbytně
potřebovat a bude to méně trapné, než kdyby tu slevu využil on
s Albrechtem Hrablem. A ještě říkal, že na Jamajce stejně žádní tapíři
nežijí. No, asi by vážně to kakao neměl pít. Je pravda, že Australus…“
„Grape.“
„Profesor Grape
jednou na poradě říkal, že až budeš maturovat, Garry, tak by raději byl na
opačné straně zeměkoule, ale… proč by Trumpál zčistajasna začal plnit přání
svých podřízených?“
„Takže ty odlétáš v červnu pryč?“ smrkla Támhleta. „A
kdy se vrátíš?“
„Musíme tam zůstat dva měsíce,“ vysvětlila Hormona. „Neptej
se mě, proč. Vracíme se 7. srpna.“
Támhleta šokovaně otevřela pusu. „Ale osmého budeme mít
s Garrym svatbu! Kdo mi uspořádá rozlučku se svobodou?“
„Brownie,“ mrkla Hormona.
„Brownie?“ zamračil se Garry. „A kdo uspořádá rozlučku se
svobodou mně?“
„Ty jsi chtěl, aby ti rozlučku se svobodou pořádala Brownie,
Garry?“ šlehla po něm Támhleta zlostným pohledem.
„Běž zadem, já ti budu krýt záda!“ křikl Von na Garryho.
Garry se v panice rozhlédl, kde se v jejich pokoji nachází zadní
východ, ale pak si zklamaně uvědomil, že Von mluví o dění na monitoru. Zapojil
se do hry a rozeběhl se k zadnímu schodišti. Támhleta neváhala a vypnula
jim prodlužovačku pod stolem.
„Ty jsi chtěl, aby ti rozlučku se svobodou pořádala
Brownie?“ zopakovala svou otázku.
„Ne. Samozřejmě, že ne,“ zavrtěl hlavou Garry, až mu málem
upadla. „Jak tě něco takového napadlo? Na svoji rozlučku se svobodou si najmu
profesionály v oblasti zábavy. Určitě je znáš, jmenují se Ten a Onen, jsou
to tvoji bratři a…“
„Ten a Onen budou mít dost starostí loučit se se svojí
svobodou,“ připomněl Von. „V srpnu se nebudete brát jenom vy.“
„To mi ani nepřipomínej,“ zabručela Támhleta. „Měl to být
můj den! Jenom můj!“
„Jako by k neštěstí nestačilo, že si bere tebe, Garry,“
utrousila Hormona.
„Vždyť je to jedno,“ mávl rukou Garry. „Jedna svatba nebo
devět.“
Támhleta si dupla. „Chtěla jsem být jediná nevěsta! A místo
toho budu jenom jednou z devíti!“
„Vadilo by ti, kdyby naše svatba přišla na řadu jako sedmá?“
zeptal se Garry, kterého její informace značně zaujala.
„Proč?“
Garry se uchechtl. „Abys byla sedmá z devíti.“
„Co?“ nechápala Támhleta.
„A vadilo by ti, kdyby ses vdávala v upnuté kombinéze?“
vyzvídal Garry dál.
„Hovorili mi, že si trochu zvláštny, Garry Poker,“ usmála se
Támhleta, ale dál se tvářila zmateně. „Jen nevím, co by na to řekla mamka.“
„A kdybys měla na levém obočí kovový implantát?“
„To už je trochu hodně zvláštní,“ mračila se Támhleta.
„A kdybych ti při obřadu řekl, že tě asi miluju?“ svíjel se Garry smíchy na posteli.
„Proč ne určitě?“ zacloumala s ním Támhleta.
„Veškerý odpor je marný,“ vypravil ze sebe ještě Garry, když
se mu podařilo se uklidnit.
„A co ty a Cookie, Vone?“ zeptala se raději Hormona.
„Nemáme souhlas soudu,“ zabručel Von. „A vlastně ani pana
Levandula.“
„Levandulovic holky snad dělají jen to, k čemu mají
souhlas pana Levandula?“ zhrozila se Hormona.
„To je jedno, jestli se budete nebo nebudete brát, hlavně
když svateb bude devět. Jestli kvůli tobě bude těch svateb osm nebo deset, tak
tě zabiju,“ zamračil se Garry na Vona.
„Já jen doufám, že líbánky už bude mít každý pár zvlášť!“
obrátila se Támhleta důrazně na Garryho.
„Líbánky?“ zvedl Garry překvapeně obočí. „Myslel jsem, že
devátého srpna ráno vyrazíme hledat trusty.“
„Klidně, jen když budeme spolu!“ přitulila se k němu
Támhleta.
„No,“ polkl Garry. „Trumpál říkal, že na hledání svěřenských
fondů si s sebou mám vzít zrzavého kolohnáta a nesnesitelnou šprtku. Takže
jestli chceš jít se mnou, budeš muset buď vyrůst, nebo se začít učit. Zkusil
bych to první, to zní jednodušejc.“
„Chceš mi říct, že jsi chtěl po naší svatbě někam zmizet
s Vonem a Hormonou?“ žasla Támhleta. „Budeme manželé, Garry! Nebudeš už
moct skákat, jak Trumpál píská, budeš…“
„Jen to dořekni, ať ví, co ho čeká,“ ušklíbla se Hormona.
„Budeš muset brát ohled na mě!“ odfrkla si Támhleta.
„Takže zatím na tebe ohled brát nemusím?“ znejistěl Garry.
„Tvoje schopnost použít cokoli, co řekneš, proti sobě, je
obdivuhodná,“ pokývala Hormona uznale hlavou. „Ale taky by mě zajímalo, jak sis
to představoval, když už nás s Trumpálem zahrnujete do svých ďábelských
plánů na ovládnutí karbanického světa.“
„Trumpál říkal, že je naprosto nezbytné, aby…“
„Nebe bylo blankytné?“ navrhla Hormona.
„Abych v červnu odmaturoval, v červenci byl u
Drsoňů, v sprnu se oženil, a pak hned vyrazil s Vonem a Hormonou
hledat svěřenské fondy.“
„A co se na něj vykašlat?“ naléhala Támhleta. „A udělat
jednou něco podle sebe?“
„Ty už nechceš, aby si tě Garry vzal?“ zamumlal tiše Von.
„Dokud bude Trumpál naživu, radši bych se jeho radami
řídil,“ zamyslel se Garry. „Až tady nebude, udělám všechno podle sebe, jak
budeš chtít.“
„A ředitelův osud je zpečetěn,“ usmála se Hormona.
„Stejně nechápu, jak by si to představoval,“ řekla Támhleta.
„To si myslím, že se budete celý rok plahočit se stanem po všech čertech a
hledat nějaké zakopané cetky?“
„Jen to ne!“ vyděsil se Garry. „Někde splašíme auto a během
týdne nebo dvou objedeme všechna podezřelá místa. Nechápu, proč Trumpál říká,
že by to mělo trvat celý rok.“
„Možná protože není tak nezdolný optimista, jako ty?“
zabručel pochybovačně Von. „Dal nám aspoň nějaké stopy?“
„Podle Trumpála si Vrdlmrsmrst při zřizování svých
svěřenských fondů schválně vybíral k soubojům karbaníky ze slavných rodů a
jako symboly, které použil, zase předměty, které mají souvislost
s karbanickou historií.
Myslí si, že proto tak usiloval o místo učitele v Polné
– aby tu mohl získat předměty, provázané s osobnostmi zakladatelů školy.
Víme, že měl karty Zilvara Zmizeluzla. A Trumpál mi prozradil, že ze školních
archivů záhadně zmizela holba Holby z Brzybolu. Patrně chybí i nějaká
památka na Růženu z Peklospáru, ale historické předměty spojené
s Peklospárem byly vždy uloženy v Pimsově kabinetu. A Pims už si
nepamatuje, co tam bylo a co ne. A už vůbec ne, jak to vypadalo.“
„A co Poblilvír?“ zajímal se Von.
„Šavle Patrika Poblilvíra,“ řekl Garry. „Ale ta je ztracená,
někam ji zahodil. A navíc je to nějaká alegorie.“
„To jsou čtyři,“ dopočítala se Támhleta. „A ostatních
devět?“
„Už jsme jich s Trumpálem zničili pět,“ nafoukl se Garry.
„Modré žaludové eso, Ohnilý pohár, nějaký korbel utopený v pastvinské přehradě, hodinky Varrrleova
dědečka Mehrwohla Kaunta a jeden, co Vrdlmrsmrst zakopal dokonce až ve
Vietnamu.“
„Korbel v Pastvinách?“ zopakovala Hormona. „Není to ta
holba Holby z Brzybolu?“
„Nevím,“ přiznal se Garry. „Netuším, co je korbel ani co je
holba. Takže by to asi mohlo být totéž.“
„Znát bys to ale mohl, protože obojí je nádoba na pivo.
Teda, přesněji řečeno, holba je stará objemová míra, ale přeneseně… já vím,
nemám se namáhat,“ vzdychla si Hormona. „Každopádně Brzybol je jen přezdívka,
spoluzakladatelka polenské školy se jmenovala Holba z Hanušovic.
Hanušovice jsou stejným směrem jako Pastviny, jen o kousek dál.“
„Třeba Tom Varrrle jel tu nádobu zakopat do Hanušovic, ale
z nějakého důvodu ji hodil cestou do přehrady?“ napadlo Vona. „Možná se mu
nechtělo trmácet takovou dálku, nebo zabloudil, nebo…“
„Zdá se, že to má své
výhody, když po svěřenských fondech budou pátrat idioti. Vzhledem k tomu,
že Vrdlmrsmrst je podle všeho taky idiot, aspoň se dokážete vcítit do jeho
uvažování,“ zašklebila Hormona.
„Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit je idiot?“ zajímala se
Támhleta.
„Ano! Ne!“ štěkl na ni Garry. „Jsem ale rád, že svěřenství
spojené s Brzybolem si můžu ze seznamu škrtnout. Divím se, že se Vrdlmrsmrst
obtěžoval z Brzybolu vůbec nějakou památku vybrat.“
„A ten symbol zakopaný ve Vietnamu?“ zajímal se Von. „S čím
souvisel?“
„Podle všeho s Norou Nguyenovou,“ usmál se Garry.
„Co když jsou další svěřenské fondy taky schované někde po
světě?“ děsil se Von. „Nechci se plazit nějakou džunglí a ještě chytnout třeba
malárii a…“
„Uklidni se, i malárie má svoji důstojnost,“ přerušila ho
Hormona. „Na rozdíl od tebe.“
„Tak kolik těch svěřenských fondů zbývá? A co o nich víme?“
„Zbývá jich osm,“ řekl Garry. „Z toho tři by měly nějak
souviset se zakladateli školy – Patrikem Poblilvírem, Růženou z Peklospáru
a Zilvarem Uzlem. U něj dokonce víme, že se jedná o karty s erotickými
motivy, bohužel ale nevíme, kde jsou,“ posmutněl. „Další by mohly souviset
s nejvýznamnějšími karbanickými rody současnosti i minulosti. Trumpálův
tip jsou například Malejfujové, Flekové nebo Pokerové.“
„Pokerové?“ řekl Von pochybovačně.
„Zapomínáš, že můj… hm… nepravý otec pocházel ze starého
karbanického rodu. A byl nechutně bohatý,“ usmál se Garry.
„Přemýšlel jsi někdy o tom, že ti ty peníze vlastně nepatří,
když jsi synem Doktora Vrdlmrsmrsta?“ zeptala se Hormona.
„Ne,“ přiznal Garry. „Každopádně Trumpál se domnívá, že Tom
Varrrle měl v úmyslu jedno ze svěřenství vytvořit tu noc, kdy porazil moje
rodiče. Teda moji matku a toho pána, co s ní bydlel, a podle rodného listu
je mým otcem. Je ale otázka, jestli se mu to povedlo, když byl od té doby na
útěku.“
„Pořád jich ještě pár zbývá,“ řekla Hormona.
„Další svěřenské fondy by mohly být vytvořeny s pomocí
významných předmětů karbanické historie. Podobně jako Ohnilý pohár,“
vysvětloval Garry. „Tady jsem myslel, že bys mohla být užitečná ty.“
Hormona se rozzářeně usmála. „Hurá! Známe se pět let a
konečně ti můžu být k něčemu užitečná! Už jsem myslela, že mě nikdy o nic
nepožádáš! Jak povznášející pocit!“
„Prostě si zas otevři ty svoje Dějiny karet a Polenskou
školu karet a…“
„To nejsou moje Dějiny
karet, to jsou Dějiny karetních her
od Jindřicha Peschichaka. A Polenská
škola karet je od Bořislava Rérycha,“ zívla Hormona.
„A najdi tam všechny možné historické cennosti, které by
mohl Tom Varrrle použít jako symboly pro své trusty,“ dokončil Garry.
„Významných karbanických relikvií ti můžu vyjmenovat
z hlavy třeba padesát,“ odfrkla si Hormona, „ale většina je uložená na
ministerstvu nebo v karbanickém muzeu, takže nepatří žádnému konkrétnímu
karbaníkovi, kterého by mohl Vrdlmrsmrst obehrát.“
„Určitě existuje spousta věcí v soukromých sbírkách,“
přemýšlel Von. „I my máme doma stříbrný žeton, vyražený v 15. století
v Kutné Hoře. Má větší cenu než celý Brajgl.“
„Tak proč ho neprodáte?“ divil se Garry.
Von si poklepal na čelo. „Kde bychom pak asi bydleli?“
„Ten žeton!“
„Aha,“ přikývl Von. „Je to přece rodinná památka! Navíc můj
dědeček Starej Vlezlej ho před svou smrtí ukryl neznámo kde.“
„A neumřel tvůj dědeček náhodou tak, že se oběsil potom, co
prohrál všechny peníze s tajemným cizincem v bílé kapuce?“ nadhodil
Garry.
„Babička něco takového vyprávěla,“ řekla Támhleta. „Ale vždycky
jsme si mysleli, že si vymýšlí. Že to je taková pohádka pro děti, aby nám
vysvětlila, proč jsme tak chudí.“
„Že je vás třiadvacet a žijete z jednoho platu ve
státní správě, vám jako vysvětlení nestačilo?“ podivovala se Hormona.
„Že je nás víc, než je v jiných rodinách běžné, jsem
pochopila až na základce,“ začervenala se Támhleta.
„Půlka osazenstva v chudožerské malotřídce byli vždycky
Vlezlý,“ odkašlal si Von. „Zavřeli ji hned potom, co odtamtud odešla Támhleta.“
Garry si tiše hvízdal. „Vážně chcete říct, že jeden ze
svěřenských fondů bude spojenej s Vlezlejma? To přece nedává smysl!
Podstatou svěřenského fondu je přece majetek! Co by tady dal Vrdly do pokladu?“
„Nic?“ navrhovala Hormona.
„Babička povídala, že děda tehdy prohrál v hospodě
svoje poslední peníze. A přesně si pamatovala, že to byl jeden modrý žeton, dva
bílé a čtyři zelené. A utržený zelený knoflík od kalhot,“ vybavila si Támhleta.
„Trumpál ale říkal, že svěřenské fondy budou spojeny
s nejvýznamnějšími karbanickými rody!“ bránil se Garry oné představě.
„Současnosti i
minulosti,“ připomněla mu Támhleta jeho předchozí slova.
„A Vlezlý patřili ve středověku mezi nejvýznamnější karbanické
rody. Ten stříbrný žeton vyhrál v Kutné Hoře rytíř Zaseten Vlezlej, krátce
předtím, než padl v bitvě u Lipan,“ vysvětloval Von. „Jeho syn Adalší
Vlezlej se podle rodinné legendy vplížil na bojiště a nalezl otcovo tělo.
Pohřbil ho a na památku si nechal jen jeho stříbrný žeton. Další generace
Vlezlejch pak schovávaly ten žeton jako cennou pamětihodnost.“
„Až budeme o prázdninách v Brajglu, tak to můžeme
prozkoumat,“ uvažoval Garry. „Stejně nebudeme mít co dělat.“
„Až budeme o prázdninách v Brajglu, tak se budeme
brát!“ připomněla mu Támhleta.
„Jak dlouho trvá svatba? Půl hodiny?“
„Garry!“
Strašlivé odhalení
Garry využil toho, že Támhleta s ním pár dní nemluvila,
a opět se zaměřil na rozlousknoutí záhady Malejfujových piklů. Všiml si, že Cracko
Malejfuj pravidelně odchází do zakázané chodby v třetím patře po večeři,
mezi šestou a sedmou hodinou. Po třech dnech pozorování se proto s lehkým
srdcem rozhodl vlastní večeři vynechat a místo toho v půl šesté vyrazit do
zakázané chodby.
Aby prošel přes hrad v utajení, rozhodle se použít svůj
gumový plášť po otci. Když ho vylovil ze skříně, tak se zarazil. Uvědomil si,
že ten plášť dostal v prvním ročníku k Vánocům spolu se vzkazem:
‚Tvůj otec si ho u mě uložil, než zemřel.‘ A poznámka pod tím hlásala: ‚Nepokoušej
se zjistit, od koho tenhle balíček máš, nebo Tě vyhodím ze školy.‘
Horečnatě uvažoval. Co když je pršiplášť skutečně od jeho
pravého otce a ne od jeho domnělého otce? Ale kdo ze školy od začátku věděl o
pravé identitě Garryho otce a při každé příležitosti se rád zasadil o to, aby
byl Garry vyhozen ze školy?
„Grape!“ vykřikl vyplašeně nahlas a plášť znechuceně zahodil
pod postel, takže už ho do konce svých studií neviděl.[1] Opravdu je možné, že by
plášť dostal od Grapea? Věřit té představě nechtěl, ale raději si na sebe vzal
jeden ze svetrů s nápisem ‚Nejsem Vlezlej‘, protože usoudil, že v něm
je zaměnitelný s 211 ze zbývajících 213 studentů.
Protože dveře od zakázané chodby byly beznadějně zamčené,
rozhodl se použít cestu, kterou úspěšně odzkoušel na konci prvního
ročníku. Přelezl přes věž na střechu jižního křídla hradu a po laně se spustil
do okna chodby v třetím patře. Protože Palma s Pastou předváděly své
umění na rohu Oblé a Oblblé ulice, musel pro odlákání pozornosti využít služeb
jejich zdatných následovnic – Brunhildy Mlejnové a Demenzy Rovnicové.
Pootevřeným oknem se protáhl dovnitř a schoval se do brnění na konci chodby,
z jehož hledí mohl snadno vidět vše, co se bude odehrávat.
A pak už nezbývalo, než čekat.
…
Když Garry nepřišel na snídani, na dopolední vyučování ani
na oběd, vydali se ho Von s Hormonou hledat. Po hodinovém pátrání ho
nalezli na lavičce na břehu Pekla, jak prázdnýma zarudlýma očima civí na
hladinu.
„Tady jsi, Garry!“ rozběhli se k němu.
„Co se stalo?“ zajímala se Hormona, když Garry na jejich
příchod nijak nezareagoval.
Ani teď se nedočkali žádné odpovědi. Von bezvýsledně zamával
Garrymu před obličejem nejprve rukou, pak dnešním Betlem (otevřeným na rubrice
Smějeme se s dívkou Betlu), pak včerejším Betlem (otevřeným na rubrice
Smějeme se s dívkou Betlu) a nakonec dnešní písemkou z obrany proti
švindlování, z níž Garry dostal jedničku za nepřítomnost. Marně.
Hormona se ztěžka posadila vedle Garryho. „Je to jasné,“
vzdychla. „Do pátku přece musíte nahlásit, z kterých předmětů chcete
maturovat. Garry si uvědomil, že maturita ho čeká už za čtyři týdny.“
„To mi ani nepřipomínej,“ zabručel Von.
„Všichni tam musíme,“ ušklíbla se Hormona. „A jen někteří si
mohou dovolit se neučit. Třeba já, protože už jsem všechno uměla. Nebo Brownie,
protože…“
„Ne… ne-vy-slo-vuj to jmé-no,“ zasípal Garry.
„Proč?“ divil se Von.
„Viděl jsem,“ chrčel Garry.
„Co jsi viděl?“ ptala se Hormona.
Garry vydechl. „Všechno. Potřebuju umřít, napít se a
zapomenout.“
„V tomhle pořadí?“ ujišťoval se Von.
Hormona se na Garryho zkoumavě zadívala. „Ty jsi byl
v zakázané chodbě, je to tak? A viděl jsi…“
„Měl jsem pravdu,“ řekl dutě Garry. „Vážně jsem se měl víc
bát toho, co si Malejfuj objednával u Bordellina, než toho, co chystá.“
„Co jsi teda viděl?“ ptal se Von.
Garry polkl. „Viděl jsem Brownie s Crackem.“
„Co je na tom divného? Vídáme je přece každý den,“ nechápal
Von.
„Tak povídej, přeháněj! Zajímal by mě popis od
nezúčastněného diváka. Vždycky jsem si myslela, že Brownie si to trochu
přibarvuje,“ vyzvídala Hormona.
„Nepřibarvuje,“ hlesl Garry. „Sice nevím, co ti říkala, ale
už vůbec nevím, jak by si to mohla přibarvit.“
„Brownie si barví vlasy?“
„Ne, Vone!“ odsekla Hormona. „Ale je fajn vědět, že když
Malejfuj konečně připravil závěrečné písemky a netráví tolik času u Grapea v
kabinetu, tak se jejich vztah zase obrací k lepšímu.“
„K lepšímu?“ sykl nevěřícně Garry.
„Jaký vztah?“ divil se pořád Von.
Brownie s Malejfujem
spolu spí!“ nevydržela to Hormona.
Garry se poprvé pohnul, když překvapeně pootočil hlavu
k Hormoně. „Oni spolu i spí?“
„Říkal jsi, že jsi viděl všechno,“ zamračila se Hormona.
„Od půlnoci jsem měl zavřené oči,“ vysvětlil Garry. „A
teprve v půl čtvrté konečně skončili a odešli.“
„To ale znamená, že od šesti do půlnoci ses díval,“
domyslela si Hormona.
„A lituju toho.“
„Já tě varovala,“ řekla Hormona. „To ses nemohl vyplížit
pryč, když tě to tak pohoršilo?“
„Schoval jsem se do brnění! Strávil jsem v něm deset
hodin, aniž bych se mohl pohnout,“ skučel Garry. „A celou dobu…“
„Co tě vlastně tak šokuje?“ nechápala Hormona. „U Brownie si
přece nemůžeš říct: ‚A přitom je to taková hodná, tichá a slušná dívka!‘,
takže…“
„Brownie s Malejfujem spolu spí?“ zopakoval se zpožděním šokovaný
Von.
„Kromě spousty jiných věcí, které spolu provádí,“ potvrdila
Hormona. „A které ti Garry určitě rád ochotně převypráví.“
Garry zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem jen vědět, co dělá
Malejfuj o samotě!“ zaúpěl.
Hormona se potutelně usmála. „Počkej, Brownie se mezi
desátou a půl jedenáctou stavovala v učitelské klubovně. Takže jsi to
přece viděl, ne? Ale nežaluj na něj, netušíš, co by mu provedla… teda, teď už
vlastně asi tušíš.“
Garry se otřásl. „Potřebuju se napít a zapomenout.“
„Umřít už ne?“ ohrnula Hormona zklamaně ret.
„Na to už je pozdě. To jsem měl udělat už včera,“ zahučel
Garry.
„Dojdu pro pampeliškovou šťávu,“ nabídl se Von.
„Potřebuju něco ostřejšího!“ ozval se Garry.
Von se na odchodu zastavil. „Jsem si jistý, že u Hybrida
najdu i něco ostřejšího.“
„Ne dost ostrého,“ zoufal si Garry. „Tohle až rozdýchám,
nezůstane v atmosféře žádný kyslík.“
„Nepřeháněj,“ uklidňovala ho Hormona. „V životě tě potkají
ještě mnohem horší věci.“
Garry se chytil za hlavu. „Co by mě mohlo potkat horšího?
Umře Trumpál? Ukáže se, že hrabě dvojí barvy je Grape?“
Hormona pohodila vlasy. „Neuvažovals náhodou o tom, že by
ses věnoval kurzovému sázení, Garry?“
„Ne, proč?“
„To je jedno,“ mávla rukou Hormona. „Teď je hlavní, aby ses
z toho strašného šoku nějak vylízal.“
„To slovo přede mnou neříkej, prosím,“ sykl Garry.
„Vzpamatuj se,“ ušklíbla se Hormona. „I z negativního
zážitku můžeš vytřískat pozitivní zkušenost.“
„Nech toho.“
„Jsi zbytečně svázaný konvencemi, Garry.“
„Třeskutě vtipné.“
„Tak tady neseď jako spráskaný pes a pojď se bavit,“ vyzvala
ho.
„Bavíš se dobře?“ zafuněl Garry.
„Výtečně,“ smála se Hormona. „A ty si to tak neber. Musíš se
prostě vybičovat a upnout se na nějakou pozitivní myšlenku.“
…
Blížící se maturita takovou pozitivní myšlenkou určitě
nebyla, takže v pátek se Garry dostavil před komisi složenou
z ředitelů jednotlivých kolejí značně zkroušeně. Na to, aby promyslel,
z jakých předmětů chce absolvovat maturitu, ani nepomyslel, takže nyní
nevěděl, co jim má oznámit. Když přišel, profesorka McDonaldová i profesor
Grape se na něj přísně zadívali. Profesor Pims tiše pochrupoval a profesor
Zkrocený se na něj usmál a optimisticky mu ukázal zvednutý palec.
„Pan Garry Poker,“ řekla – vcelku zbytečně – K. F. C.
McDonaldová a přiložila pero na seznam studentů Poblilvíru. „Tak to máme styl
hry, poker, rozdávání a míchání a obrana proti švindlování. Nebo se pletu?“
„Rozdávání a míchání? Obrana proti švindlování?“ ozval se
překvapeně Grape. „Vy snad chcete propadnout, Pokere?“
„Ne, pan Poker se chce stát bystrokartem,“ štěkla na něj
profesorka McDonaldová.
„Poker? Bystrokartem? Proč?“ mračil se Grape. „Vy chcete být
bystrokartem?“
„Ne!“ odsekl Garry. „Nechci! Budu maturovat z věštění
z karet a péče o obyčejné tvory!“
„První rozumný nápad, který jsem od vás za těch pět
nesnesitelně dlouhých let slyšel,“ řekl profesor Grape chladně.
„Nesnesitelně dlouhých?“ divil se Garry. „Myslel jsem, že
pro vás byly spíš průměrně snesitelné,
pane profesore.“
„Nejste vtipný,“ sevřel Grape rty. „Ale pořád máte větší šanci
stát se komikem, než bystrokartem. Kterou dutou hlavu proboha napadlo, že byste
jím mohl být?“
„Mně! A pana ředitele!“ praštila McDonaldová pěstí do stolu.
„Zapomeňte na to, Pokere,“ otočil se Grape na Garryho. „Na
to, abyste se stal bystrokartem, nemáte ani talent, ani výdrž, ani schopnosti.
Kromě toho, ani vaší slávě by to neprospělo. Oddělení bystrokartů má
v dnešní době příšernou pověst. Hodně lidí se domnívá, že bystrokarti jsou
akorát přeplacení lenoši, co z našich daní jezdí na pracovní cesty do Monaka,
kde chlemtají šampaňské z ústřicových skořápek, místo aby bojovali
s Doktorem Vrdlmrsmrstem“
„Proč nechcete, abych se stal bystrokartem?“ zamračil se na
něj Garry.
„Protože na to nemáte a nechci, abyste se zbytečně trápil,“
řekl Grape.
„Je to můj sen! Nikdy jsem o žádném jiném povolání ani
neuvažoval!“
„Ani o kariéře rozhodčího extraligy juniorek ve svlékacím
pokeru?“ zvedl obočí Zkrocený.
„Krotiteli!“ okřikla ho profesorka McDonaldová. „Dobře víte,
že rozhodčími extraligy juniorek mohou být jen ženy!“
Profesor Zkrocený se olízl. „Slyšel jsem, že se připravuje
nová směrnice o rovných příležitostech mužů a žen v karbanických
povoláních. Vyhrazovat některá zaměstnání jen pro muže nebo jen pro ženy pak
bude nepřípustné. Když to dobře půjde, bude platit už od nového roku.“
„No vida, to zní jako práce přesně pro vás, Pokere,“ usmál
se profesor Grape. „Pokud pod vás dají nějaký hadr.“
„Nebo se uvolní místo učitele tvorby karet, kdybyste měl
zájem,“ zamnul si ruce Zkrocený.
„Vy chcete, abych dělal rozhodčího extraligy juniorek ve
svlékacím pokeru?“ hleděl Garry nevěřícně na Grapea. „Chcete, abych kvůli
něčemu takovému zahodil nadějnou kariéru na ministerstvu? 2012 – vedoucí týmu, 2015
- vedoucí oddělení bystrokartů, 2020 – vedoucí karbanické sekce!“
„Zapomněl jste 2014 – první dovolená v Jugoslávii,“
uchechtl se Zkrocený.
„Žádnou nadějnou kariéru na ministerstvu nemáte,“ zchladil
Garryho Grape. „Nevím, proč byste vlastně vůbec chtěl pracovat. Nebylo by pro
vás jednodušší se jen flákat a utrácet svoje pohádkové dědictví?“
„Jak vás něco takového může vůbec napadnout! Chci být
užitečný karbanickému společenství,“ rozhorloval se Garry. „Stanu se
bystrokartem!“
„Dřív budu já ředitelem téhle školy, než vy bystrokartem,“
odtušil Grape.
„Bohužel to tak vypadá. Moji přihlášku do výběrového řízení
vyřadili pro formální pochybení,“ postěžovala si K. F. C. McDonaldová.
„Nemyslím si, že by to nějak podstatně měnilo moje šance,“
ušklíbl se Grape. „Ale teď bychom měli dořešit pana Pokera. Napište mu tam
věštění z karet a péči o obyčejné tvory nebo prší, kdyby se chtěl trochu
víc namáhat. Hlavně ať to zvládne a hrdě opustí naši školu středem. Souhlasíte,
Pokere?“
„To tedy nesouhlasím!“ křičel Garry. „Já chci maturovat
z rozdávání a míchání a obrany proti švindlování! Chci být bystrokartem.“
Profesorka McDonaldová s úsměvem zapsala jeho volbu do
seznamu. Když Garry odkráčel, Grape a McDonaldová si s úsměvem plácli.
„Bál jsem se, že s těmi ústřicemi to už bude trochu
moc,“ pokýval hlavou Grape. „Ale spoléhat na Pokerovu hloupost se zase jednou
vyplatilo.“
…
Cestou zpátky se Garry málem srazil s Crackem
Malejfujem. Škodolibě se uchechtl.
„Co na mě tak civíš, Pokere?“ zamračil se Malejfuj.
„Víš, nemohl jsem se srovnat s tím, co jsem viděl,“
začal Garry, „ale pak jsem se upnul na nějakou pozitivní myšlenku.“
Cracko otráveně vzdychl. „Nechápu, o čem mluvíš.“
Garry se k němu naklonil. „A tak jsem si uvědomil, že všude,
kde jsi byl, jsem byl dřív než ty,“ zašeptal.
„Pořád nechápu, o čem mluvíš,“ zavrčel Malejfuj.
„O dortících, Malejfuji, o čokoládových dortících.“
Fotbalová vsuvka
Zatímco jejich spolužáci se pilně učili na maturitu, myšlenky
Garryho, Vona a Támhleté se upínaly k poslednímu kolu školní fotbalové
ligy. Situace v tabulce byla více než dramatická, protože na titul mohly
stále myslet tři týmy. V nejlepší situaci byl Brzybol, který měl 10 bodů a
čekal ho papírově snadný zápas s Peklospárem, který dosud nezískal ani
bod. Poblilvír měl také 10 bodů, ale horší vzájemnou bilanci s Brzybolem,
takže mu nemusela stačit ani výhra v posledním kole. Bez šance nebyl ani
třetí Zmizeluzel s 9 body, který by musel pro zisk titulu porazit právě
Poblilvír a současně stejně jako on doufat v zaváhání Brzybolu.
Aby Garry nemusel myslet na blížící se závěrečné zkoušky,
nařídil tréninky poblilvírského týmu na každý večer v týdnu. Vzhledem
k tomu, že Dan Koumes se od incidentu se školním trestem u týmu neukázal,
odhodlal se Garry k riskantnímu trenérskému kroku. Zašel za profesorem
Kvikuanem a požádal ho, jestli by se nepřimluvil u Kosmase Děkana, aby zakopal
válečnou sekeru a přidal se k týmu, a to na jiném postu než v bráně.
S Támhletou pak na veřejnosti předstíral rozchod a na nejbližším tréninku
prohlásil, že jeho srdce si získá ta, která nejvíce přispěje k vítězství
nad Zmizeluzlem. Brownie sice odmítla jeho plán na vyvolání epidemie
mononukleózy v brzybolském týmu, když šokovanému Garrymu oznámila, že má
své hranice (jsou sice daleko, ale Brzybol se nachází až za nimi), přesto se
situace jevila nadějně. Útočník, jehož identita nebyla nikdy vypátrána, totiž
kopl Zachariáše Smila do rozkroku, a Smil ležel od té doby na ošetřovně.
Aby Garry soustředil veškerý tlak pouze na sebe, začal
vydávat do školních médií[2] sebevědomá prohlášení, že
je nejlepší hráč a trenér fotbalu na světě, že by Zmizeluzel porazil i sám a že
Brzybol se ho bojí. K tomu rozšířil pár drbů o tom, jak se ho brzybolští
pokusili uplatit, aby odstoupil, a jak ho někdo ve žlutém přepadnul na nádvoří,
když se večer vracel na ubytovnu. K tomu dodal, že by do zápasu nastoupil,
i kdyby ho zabili, zatímco Zachariáš Smil je ubrečený simulant. Své slovní
výpady proti brzybolské koleji pak korunoval slovy, že jediná dobrá věc na
Brzybolu je okno do dívčích sprch. Když po něm brzybolští požadovali omluvu,
tak se opravil, že jediná dobrá věc na Brzybolu je roleta na okně do dívčích
sprch.
Termín obou zápasů byl stanoven na sobotu 31. května. Výkop
zápasu mezi Poblilvírem a Zmizeluzlem přišel na řadu v 10.30, zápas mezi
Brzybolem a Peklospárem pak v 13.00.
Po neúspěšných experimentech se Zachariášem Smilem
a Hankou Hatebadovou se vedení školy rozhodlo, že závěrečné kolo bude
komentovat ten nejpovolanější a nejlepší ze všech – samotný Nigrus Trumpál.
„Vítám vás všechny v tento krásný slunečný den! Pojďme
dnes společně sledovat, jak Poblilvír získá třetí ligový titul v řadě. A
mohl být i čtvrtý, kdyby tehdy někdo nezrušil ligu kvůli pár záhadným útokům na
studenty,“ drmolil Trumpál do mikrofonu za bučení brzybolských a
zmizeluzelských fanoušků.
„A hráči už vstupují na hřiště!“ pokračoval veselým tónem
ředitel. „Poblilvír vede Poker, za ním Pokerová, za ní Vlezlá. Sice trochu
předbíhám, ale určitě si rozumíme. Pak jde pár dalších hráčů a jako poslední
nastupuje Von Vlezlej, nejlepší brankář, kterého tato škola poznala! A proti
nim nastupují… nevíte někdo, která kolej má zelenou barvu?“
„Všichni poslouchejte! Takhle se má komentovat!“ naklonila
se k mikrofonu K. F. C. McDonaldová.
…
„A Poker střílí gól! To je neuvěřitelné! Dneska se trefil už
podruhé!“ jásal Trumpál.
„To je Jiří Plíšek,“ upozornila ho McDonaldová. „A ten první
gól dala Támhleta. Nemusíte to zas tak přehánět, pane řediteli.“
Trumpál ji jemně odstrčil od mikrofonu. „Nekažte Garrymu
radost, K. F. C., vždyť Poblilvír vede Garryho zásluhou už 3:0! A nevymýšlejte
si, dobře jsem viděl, jak Garry kopl míč do brány!“
„Ano, to kopl. Ale do vlastní, takže je to 2:1,“ řekla jeho
zástupkyně.
„Vlastní, nevlastní, jaký je v tom rozdíl?“ mudroval
Trumpál. „Nekažte mi můj poslední víkend.“
„Poslední víkend? Máte přece smlouvu do konce června,“
divila se McDonaldová.
„Řekněme, že ji nehodlám dodržet,“ pousmál se Trumpál. „Mám
v plánu odejít do předčasného důchodu.“
„Do předčasného důchodu? V osmdesáti letech?“ žasla
profesorka McDonaldová.
„Je mi sedmdesát devět, K. F. C.,“ opravil ji důrazně
Trumpál. „Nemám v plánu strašit tady do osmdesáti. Vždycky jsem si myslel,
že takového věku se v životě nedožiji. A vida, zase jsem měl pravdu.“
„Ale dvanáctého přece máte narozeniny…“
Trumpál rozhodil ruce. „Za dvanáct dní se toho může stát.
Stačí se neopatrně opřít o zábradlí na věži a…“
U ředitele a jeho zástupkyně se náhle jako duch vynořil
profesor Grape a stiskl červený čudlík na pultu před Trumpálem.
„Nechtěl byste aspoň vypnout ten mikrofon, pane řediteli?“
…
„Píše se 79. minuta, máme před sebou poslední vteřiny zápasu
a…“
„Zápas má 90 minut!“ štěkla profesorka McDonaldová.
„Ale stará fotbalová moudrost praví, že co nestihnete do
osmdesátky, to už nestihnete vůbec,“ nenechal se zmást Trumpál. „Skóre zápasu
je 3:3 pro Poblilvír a Garry se chystá na přímý volný kop! Má jedinečnou šanci
potvrdit vedení svého týmu. Vypadá to, že si všiml, že zmizeluzelská zeď stojí
špatně a pokusí se ji obstřelit zleva! Brankář pak nebude mít šanci k míči
doskočit…“
„To jste neměl prozrazovat,“ syčela profesorka, zatímco
sledovala, jak se zmizeluzelští posouvají o dva kroky vedle.
„Krásná rána! Břevno! A od břevna se míč odrazil za čáru! Já
jsem to viděl! Míč byl za čarou! Admirálko Hooková, jestli to okamžitě
nepísknete, tak vám seberu prémie!“
…
„Vyhráli jsme!“ vykřikl Garry a pokropil šampaňským
profesorku McDonaldovou, která právě vešla do jejich šatny. „Dostanu trenérskou
smlouvu na příští rok?“
„Dělala jsem, co jsem mohla, ale ředitel trvá na tom, abyste
příští rok strávil hledáním nějakých zvěřinových hodů,“ povzdechla si
McDonaldová.
…
„Kolik to je?“ vzdychla otráveně Cookie, když se po krátké
oslavě vydali sledovat druhý zápas.
„2:0 pro Brzybol,“ zamračil se Von. „I když Trumpál tvrdil,
že je to 1:1.“
„Trumpál má vždycky pravdu,“ řekl Garry s nadějí
v hlase. „Moje poslední střela taky nešla za čáru, ale Trumpál řekl, že to
byl gól a hned platil!“
„Zmizeluzel má o důvod víc nás nesnášet,“ poznamenal Von.
„Nechtěl bych tady být příští rok, až Trumpál nebude ředitelem.“
Garry se na něj zle podíval. „Už i ty tomu věříš? Že Trumpál
skončí, je jen nepřátelská propaganda!“
„Vždyť to říkal sám Trumpál,“ připomněla mu Támhleta.
„Ale ne oficiálně! Neuvědomil si, že mluví do mikrofonu,
jinak by to nikdy neřekl!“
Cookie zavrtěla hlavou. „Tím spíš je to pravda, ne?“
…
Přes veškerou zjevnou snahu komentátora a nenápadnou snahu
rozhodčí dopadl zápas Brzybolu s Peklospárem dle očekávání. Žlutí zvítězili
4:1 a slavili první titul po dlouhých jedenácti letech.
A co hůř, podle průběžného stavu bodů to vypadalo, že má
reálnou šanci získat i školní pohár.
5 komentářů:
Zasten Vlezlej a Adalší Vlezlej, muhahahahá.
Víte, co by vylepšilo pochmurný začátek školního roku?
Další kapitola! :D
Souhlasím :-)
Jinak kapitola perfektní
roleta na okne Brzybolskych sprch :D
tak dobre som sa uz davno nezasmial
Garry Poker a všichni Vlezlí děkují za komentáře! Pochmurný začátek školního roku by určitě další kapitola vylepšila, bohužel Garry to zaregistroval až v říjnu.
Okomentovat