6-22: Kulatá věž s červenou střechou a mírně nakloněným cimbuřím

Co se stane, když dědeček vyleze z vody? Kdy se objeví Australus Grape, když Trumpál řekne, aby přišel hned? Kdo si vysloužil mrkajícího smajlíka od Pána falešných karet? Jak dopadne oslava na věži? Nosil by s sebou nepříčetný člověk dýku s čepelí napuštěnou prudkým jedem?

Kapitola dvacátá druhá:

Kulatá věž s červenou střechou a mírně nakloněným cimbuřím 

Směr Polná

Garry opřel profesora Trumpála o bok auta a s úlevným vydechnutím se sesunul vedle něj.

„Budeš muset řídit, Garry,“ poplácal ho ředitel po rameni. „Já jsem pod vlivem.“

„A já nemám řidičák!“ opáčil Garry.

„To je svým způsobem výhoda. Aspoň ti ho nebudou moct sebrat, když něco provedeš,“ uklidňoval ho Trumpál. „A auto je psané na Kvikuana. Kdyby něco, hodíme to na něj.“

„Vážně mi svěříte svůj život?“ divil se Garry.

„Svěřuji svůj život pravidelně Hybridovi,“ řekl klidně Trumpál, zatímco se pokoušel nastoupit do auta víčkem od nádrže. „Občas si říkám, že je s podivem, že jsem ještě naživu.“

„Nechcete přes sebe nějakou deku?“ zaštrachal Garry na zadním sedadle, když se ředitel konečně usadil v autě. „Nastydnete a umřete.“

Trumpál se zabalil do deky, nastydnul a…

Třicet minut

„Měl byste jít na ošetřovnu. Nebo si aspoň lehnout,“ naléhal Garry, když otlučené audi zastavilo krátce před devátou hodinou večer před školní branou.

„Jak bych mohl, když… ech… kuck… ech… je škola v nebezpečí!“ vykřikl Trumpál a dramaticky ukázal na vrcholek Kulaté věže s červenou střechou a mírně nakloněným cimbuřím.

„V jakém nebezpečí?“ zamžoural Garry na obrys věže do tmy.

„Smrtikibické znamení! Kuck! Lebka s pikovým listem! Copak nevidíš ten zelený ohňostroj?“ šermoval Trumpál zuřivě prstem.

„Ne…“ začal Garry, když v tom je oslepila zelená záře. Světlice vytvořily nad hradem nechvalně známý obrazec. Když kosočtverec zhasl, někdo vypálil druhou dávku světel. Tentokrát již zobrazovala lebku s pikovým listem mezi zuby, symbol Smrtikibiců.

„Postarám se o to,“ vyskočil Trumpál z auta. „Ty dojdi pro Australuse, ať za mnou okamžitě přiběhne na věž! Řekni mu heslo: konečná, vystupovat!“

„Nechcete se aspoň převléknout?“ zeptal se rezignovaně Garry.

„Nesmysl,“ upravil si ředitel šňůrku od horního dílu plavek. „Takhle každý Smrtikibic uteče, jen co mě spatří.“

„Ale…“

„Slíbils, že mě poslechneš na slovo, Garry! Běž!“

Garry neochotně klusal do Zlatého domku. Po krátkém pátrání nalezl dveře bytu Australuse Grapea a po delším váhání na ně i zaklepal.

Dveře se po ještě delší pauze pomalu otevřely.

„Garry! Co tady děláš?“

„Hormono!“ lekl se Garry hřívy hnědých vlasů, která vykoukla na chodbu. „Co ty tady děláš?“

„A proč jsi v plavkách?“ nakrčila nos Hormona, která si ho mezitím stihla pořádně prohlédnout.

„Do toho ti nic není. Taky se tě neptám, proč jsi v županu,“ odbyl ji Garry.

„Protože jsem ti šla otevřít. Chtěl bys snad, abych se ukazovala na chodbě nahá?“ mračila se Hormona.

„Vůbec by mi to nevadilo,“ pokrčil rameny Garry. „I když popravdě, tohle je asi to poslední místo, kde bych tě chtěl vidět nahou. Ale vlastně i oblečenou. Nejradši bych tě tady totiž vůbec neviděl. I když, pořád tady radši vidím tebe, než…“

„Řečnická otázka, Pokere, vy všetečný idiote!“ ozval se nezaměnitelný hlas z hlouby bytu. „A doufám, že máte zatraceně dobrý důvod, abyste sem takhle vpadnul. Protože jestli ne, bude tým koronerů se psy sbírat vaše ostatky po celém hradě ještě týden!“

Garry polkl. „Posílá mě za vámi ředitel. Máte okamžitě přiběhnout na věž. Konečná, vystupovat!“

Hormona si povzdechla. „Tak já jdu balit. V kolik nám to letí?“

„Žádný spěch. Vyřiďte panu řediteli, že tam budu za deset minut, Pokere,“ štěkl Grape.

„Ale profesor Trumpál řekl okamžitě…“

„A já říkám za deset minut,“ odsekl Grape.

Teď se zamračila Hormona: „Deset minut?“

„Třicet minut,“ řekl profesor Grape a práskl dveřmi.

Místo činu

Když Garry celý zrůžovělý a udýchaný vylezl do předposledního patra Kulaté věže s červenou střechou a mírně nakloněným cimbuřím, zaslechl shora hlasy. Rozhodl se, že nejprve obhlédne situaci, vytáhl se mezi trámy a škvírou v podlaze pozoroval dění na vrcholu věže. S radostí se zaposlouchal se do rozhovoru nahoře, protože mu aspoň umožnil nemyslet na to, co se bude ještě dalších dvacet čtyři a půl minuty odehrávat v bytě profesora Grapea.

„Tohle… tohle jsem nechtěl!“ zaslechl hlas Cracka Malejfuje. Seděl nešťastně na židli pod nápisem Happy Birthday, obklopeným barevnými balónky. „Není to moje vina!“

„Už je pozdě s tím něco dělat,“ hlesl ředitel, opírající se o zábradlí nad nádvořím. Za Trumpálem zuřil vichr a zábradlí se povážlivě kývalo.

„Já… ale to… já jsem je sem… nechápu, jak se tady vzali!“ vzlykl Malejfuj.

„Měl jsi přece od Toho-jehož-jméno-neumíte-vyslovit jasné příkazy,“ mračil se Trumpál. „Byl to tvůj úkol, přivést Smrtikibice do Polné!“

„Když s tím o prázdninách přišel, myslel jsem si, že to bude zábava. Těšil jsem se! Ale teď? Nechci, aby se někomu něco stalo. Pochopil jsem… mám to tady rád,“ naříkal Cracko.

Trumpál ho pohladil po vlasech. „A Vrdlmrsmrst si pořád myslí, že láska nemá žádnou moc.“

„Myslel jsem, že mě někdo zastaví!“ zoufal si Cracko. „K čemu je ten váš slavný Neřád? Ba co hůř, když jsem vám prozradil, čím mě Vy-tušíte-kdo pověřil, přikázal jste mi, ať to udělám!“

Garry nevěřil vlastním uším. Pak si ale uvědomil, že uši jsou to jediné, co má po matce, takže by jim patrně věřit měl. Cože! Trumpál dává Crackovi rozkazy?

„Vysvětloval jsem ti to snad na každé naší letošní soukromé hodině, Cracko,“ řekl vlídně Trumpál. Cože! Cracko taky chodil na soukromé doučování k Trumpálovi? „Je nezbytně nutné, aby Vrdlmrsmrst ocenil tvoji práci.“

„Už mi poslal esemesku,“ vysmrkal se Cracko. „Blahopreju, agente C. Diky tvoji praci ovladnu karbanicky svet! Jsi muj druhy nejoddanejsi a nejschopnejsi sluzebnik! Mrkací smajlík! Chápete to? Pán falešných karet mi poslal mrkacího smajlíka!“

„Tak proč vypadáš, jako bys neměl radost?“ usmál se na něj Trumpál. „Vše jde podle plánu.“

„Ale já jsem žádný plán… těšil jsem se jen na oslavu narozenin! A místo toho sem vtrhnou Smrtikibicové a… já jsem je sem nepustil! Celý rok jsem se snažil ten úkol zdržovat, jak to jen šlo! Chtěl jsem je sem pustit až poslední den školy, až všichni odjedou!“ křičel Malejfuj.

„Zdá se ale, že ti někdo pomohl,“ podotkl Trumpál. „Patrně máš schopné a oddané přátele.“

„Ale jak?“

„Trezor. Dnes ráno mi přišel do kanceláře nový trezor od pana Bordellina,“ vysvětlil Trumpál.

„Kupujete si trezory u pana Bordellina?“ užasl Malejfuj.

„Dárek od přítele,“ objasnil ředitel. „Má tam VIP kartu, takže vyšel o dvě stě zlatých žetonů levněji. A přitom se v něm ukrýval dokonce dáreček navíc.“ Chvíli se zaposlouchal do zvuků, které přicházely zespoda. „Zdá se že, tví přátelé právě obsadili školní jídelnu.“

Cracko nevěřícně zavrtěl hlavou. „To nejsou mí přátelé. Nic z toho jsem nechtěl! Já chci být ten hodný!“

„Co jsem slyšel od slečny Levandulové, moc se ti to nedařilo,“ podotkl Trumpál s potutelným úsměvem.

„Chcete mě vyprovokovat?“ zamračil se Malejfuj.

„Smrtikibicové jsou už tady. Měl bys splnit i druhou a třetí část svého úkolu,“ vykročil Nigrus Trumpál proti němu.

„Proč?“ vyštěkl Malejfuj. „Nechci být ničí loutka! Nejsem nějaký otrok, který by slepě plnil všechny nesmyslné příkazy, které dostane!“

„Opět bych si dovolil podotknout, že slečna Levandulová říkala něco jiného.“

„Neštvěte mě!“ obořil se na něj Malejfuj. „Dobře víte, o čem mluvím!“

„Dostal jsi od Vrdlmrsmrsta za úkol přivést sem Smrtikibice. Porazit mě. A pak mě zabít,“ řekl Trumpál jakoby nic.

„Co?“ vytřeštil oči Malejfuj. „Zabít vás? Proč?“

„Jsem přece jediný karbaník, kterého se Vrdlmrsmrst kdy bál,“ zvedl prst Trumpál a přešel zpátky k chatrnému zábradlí. „Potřebuje se mě zbavit.“

„Zabít? Měl jsem… měl jsem za úkol vás jenom porazit! V karetním souboji!“ syčel Malejfuj.

„A zavraždit,“ doplnil Trumpál. „Netvař se tak překvapeně, o podstatě tvého úkolu mě samozřejmě informoval můj nejoddanější a nejschopnější služebník. Shodou okolností je totiž i nejoddanějším a nejschopnějším služebníkem Doktora Vrdlrmsrmrsta. Ano, mluvím o profesoru Grapeovi. To je ale překvápko, co?“

„Málem jsem z toho šoku oněměl,“ ucedil Malejfuj. „Ale pořád nechápu, kde jste přišel na tu vraždu.“

„Podíval ses na druhou stranu rozkazu, který ti Vrdlmrsmrst dal?“ zeptal se vesele Trumpál.

Cracko zalovil v kapse, odkud vytáhl zmuchlaný papír. „Bylo mi divné, proč to končí: potom, co ho porazíš…“ Obrátil list. „…se ho musíš zbavit nadobro. I poražený Trumpál je nebezpečný Trumpál.“

„Ale já vás nechci zabít!“ vyhrkl Cracko. „Ale to znamená… Pak to bude muset udělat… Slíbil mé matce… ach ne!“

„Sliby chyby,“ řekl Trumpál. „Nebyla by to první ani poslední chyba profesora Grapea.“

„Vy to nechápete! Profesor Grape jí dal soubojový slib, že mi pomůže, nebo splní úkol za mě,“ řekl Malejfuj. „Takový slib nemůže porušit. Kdyby ano, mělo by to stejné následky, jako porážka v karetním souboji o všechny peníze.“

„Já vím, co je soubojový slib, ty hlupáku!“ umlčel ho ředitel. „A každému, kdo má všech pět pohromadě, snad musí být jasné, že profesor Grape je dvojitý agent! A ve skutečnosti je na naší straně!“ obrátil se Trumpál do podlahy.

„To samozřejmě vím,“ povzdechl si Malejfuj. „A kvůli tomu vás bude muset zabít? Aby se neprozradil?“

„Hodiny s tebou jsou osvěžující. Garrymu musím vždycky všechno říkat desetkrát,“ usmál se Trumpál. Garry málem spadl z trámu a prozradil se. „Koukám, že tedy vše chápeš. Ale pro podlahu to raději ještě jednou zopakuju: Profesor Grape je dvojitý agent! Ve skutečnosti je na naší straně!“

„Jen nevím, co je v mém případě naše strana,“ utrousil Malejfuj.

„Nemůžeš si vybírat. Jsi na straně zla,“ upozornil ho Trumpál a ukázal na šachový stolek v rohu místnosti.

Cracko Malejfuj si se zájmem prohlédl rozestavení figurek. „Vypadá to vyrovnaně,“ utrousil.

„Zlo je bílé a dobro je černé,“ dodal ještě Trumpál a otočil šachovnici bílými figurkami k Malejfujovi. „Protože zlo vždycky začíná.“

„Pořád to vypadá vyrovnaně,“ ušklíbl se Malejfuj.

„Podívej, tenhle bílý střelec s černou hlavičkou, to jsi ty,“ ukázal nadšeně Trumpál.

„Já dávám šach?“ divil se.

„S tím si nějak poradíme,“ promnul si Trumpál vousy. „Budeme sice muset obětovat dámu, ale…“

„Proč dámu?“ nechápal Malejfuj. „Může mě přece vyhodit ten černý střelec s bílou hlavičkou.“

„A ty můžeš vyhodit jeho,“ pokýval hlavou Trumpál. „Ale to byste si přece neudělali, když se máte rádi. Takže co uděláš, když před tebe zčistajasna předstoupí černá dáma?“

„To je jasné, seberu ji,“ řekl Cracko.

„Už to chápeš, Cracko?“ ťukl Trumpál dámou o hrací pole. „Musíš mě porazit.“

„Vy jste blázen,“ špitl Malejfuj. „Kromě toho, ještě je tady ten bílý kůň.“

„Na toho přijde řada, když to ty nezvládneš. No tak, porazit bys mě přece mohl. A zabít koneckonců taky,“ gestikuloval zuřivě Trumpál. „Vždyť ses mě během roku dvakrát pokusil otrávit, proč s tím teď děláš takové cavyky?“

„Nechtěl jsem vás zabít. Chloroform i koňak vás měly jenom omámit, abych vás dokázal porazit v kartách,“ vysvětloval nešťastně Malejfuj. „Měl jsem plán! Musel byste mě poslouchat na slovo a…“

„To jsi měl pěkně hloupý plán,“ řekl Trumpál. „Kdybys mě chtěl opravdu otrávit, přinesl bys tu láhev na kteroukoli z našich setkání a nabídl mi skleničku.“

„Pak by si ale i detektiv Pokrmes domyslel, že jsem to udělal já,“ zaskřípal zuby Malejfuj. „Stejně mi není jasné, jak je možné, že to toho idiota nenapadlo. Podezíral i Noru Nguyenovou! Ale stejně se mi do toho pokaždé zamotal a všechno překazil.“ Garry ve svém úkrytu tiše pěnil vzteky.

„Obviňovat Garryho od tebe není spravedlivé. Poprvé to byla chyba té neznámé peklospárské studentky, a podruhé vše popletl profesor Kvikuan.“

Malejfuj si složil hlavu do dlaní. „Divím se, že ho vůbec napadlo, že asi něco chystám. Během jara mě pořád sledoval!“

„Už s tím přestal,“ přikývl Trumpál. „Nebyl moc nadšený z toho, co viděl v zakázané chodbě.“

„Co?“ zrudl Malejfuj.

„Pochopil jsem, že viděl něco krutého a bolestivého, ale smrt to nebyla,“ odtušil Trumpál. „A zdá se, že od té doby nesnese, když někdo říká slovo vodítko! Vodítko! Vodítko!“ Garry zaskřípal zuby.

„Chováte se jako malé dítě,“ odfrkl si Malejfuj.

Trumpál zavrtěl hlavou. „Neexistuje nic takového, jako dospělé a dětinské chování. Existuje jen chování mužské a ženské,“ uhladil si plnovous. „To, že se ženám podařilo nás přesvědčit, že jejich chování je dospělé, je ten největší zločin, kterého se na nás mužích dopustily.“

„Je pravda, že kdybych vás zabil, přestal bych poslouchat tahle moudra,“ zívl Malejfuj.

„Tak do toho!“ povzbuzoval ho Trumpál.

„Nechci vás zabít. Ani Smrtikibice jsem na hrad dostat nechtěl! Dokonce jsem zamořil školní podzemí, aby tamtudy neprošli!“

„Zahráváš si s ohněm, Cracko. Jestli se o tvém přístupu dozví Doktor Vrdlmrsmrst, nemusel bys dopadnout dobře,“ řekl vážně ředitel.

„Mně už je to všechno jedno!“ ječel Malejfuj.

„Když je ti všechno jedno, můžeš mě přece klidně zabít, ne?“ zvedl Trumpál ruce nad hlavu. „Podívej. Stojím tady před tebou, vzdávám se, podlaha je čerstvě navoskovaná, zábradlí se rozpadá…“

„Ale já vás nechci zabít! Copak to pořád nechápete?“

„Nechápu,“ zachmuřil se Trumpál. „Zabít někoho není zdaleka tak složité, jak se domnívají ti, kteří to nikdy nezkusili. Lidské tělo je velmi chatrná věcička, stačí jen drobné škub tady nebo křup támhle… Tak mi aspoň pověz, kdy se dočkáme tvých přátel?“ vrhl výmluvný pohled ke schodišti, kudy k nim doléhaly rány zespoda.

Cracko se podíval na hodinky. „Brownie s Cookie říkaly, že přijdou kolem desáté. Prejt by tu už měl být. Aneta taky slíbila, že dorazí, ale víte, jak to s ní je.“

„Nemyslel jsem tyhle přátele, Cracko,“ řekl mrazivě Trumpál. „Mám na mysli tvé kumpány, kteří právě…“ zaposlouchal se „…demolují učebnu stylu hry, pokud mě sluch neklame.“

„Už jsem vám říkal, že to nejsou moji přátelé,“ zaťal zuby Cracko. „Proč s tím vlastně nic neděláte? To jen tak dopustíte, aby přišli a zničil celou školu?“ zeptal se na otázku, kterou si Garry ve své skrýši kladl celou dobu.

„A ty jen tak dopustíš, aby přišli a viděli, jak tady brečíš? Místo aby ses zlověstně chechtal nad mojí chladnoucí mrtvolou?“ přistoupil k němu profesor Trumpál.

„Dejte mi pokoj,“ odstrčil ho Malejfuj. Trumpál se začal točit dokola, mávat rukama a přibližoval se přitom k zábradlí.

„Ztratil jsem rovnováhu! Asi spadnu!“

„Nechte toho!“ chytil ho Malejfuj za rukáv právě ve chvíli, kdy se Trumpál vrhal v předklonu na balkón.

Trumpál se sesunul na podlahu a posadil se do tureckého sedu. „Jak se zdá, zabít mě tedy nechceš, ale co kdybys zkusil zvládnout aspoň jednu část své práce? Porazíš mě? Doufám, že máš aspoň dost odvahy, abys mě vyndal na orloj!“

„Na tenhle starý trik vám neskočím,“ zamračil se Malejfuj.

„To je škoda,“ posteskl si Trumpál. „Pak mi tedy nezbývá, než hrát poctivě. Vyzývám na souboj já tebe!“

„Cože? Já s vámi nechci hrát o všechno! Mám toho dost, chci jít domů!“

„Výzvu k souboji nelze odmítnout,“ upozornil ho Trumpál. „Ale protože jsem souboj inicioval já, můžeš si vybrat hru.“

Malejfuj ho konsternovaně sledoval.

„Tak třeba poker,“ řekl po chvíli váhání. „Jen vás musím upozornit, že od té doby, co je otec v Az-Karbanu, nedostávám kapesné, takže vám z toho moc nekápne.“

„Já taky nehraju, abych vyhrál,“ usmál se Trumpál. „Hraju pro radost ze hry. Rozdávej.“

Škvírou v podlaze Garry neviděl, jak hra probíhá, takže využil odmlky v rozhovoru, aby ukočíroval několik myšlenek, které mu zběsile létaly hlavou.

Tak Malejfuj byl ten, kdo se pokoušel otrávit Trumpála! Ten proradný zmetek!  Obratně zamaskoval všechny stopy, takže se mu podařilo zmást i jinak pozorného Garrylocka Pokrmese. Co se dá dělat, asi je na čase, aby detektiv Pokrmes odešel do penze a uvolnil místo někomu jinému.

Mávnutím ruky vyřídil tu nejjednodušší úvahu a mohl se zaměřit na to, co ho mátlo celý rozhovor. Měl neodbytný pocit, že si obě strany nehorázně vymýšlejí. Malejfuj je přece zlý! Proč by sabotoval úkol od Vrdlmrsmrsta? Copak se vážně během roku snažil, aby se Smrtikibicové do hradu nedostali? A Trumpál je přece dobrý! Proč to vypadá, jako by se chtěl nechat zabít? A proč vyzval Malejfuje na souboj o všechen majetek? Skoro to vypadá…

„Ale ne!“ zvolal Trumpál a plácl se do čela. „Prohrál jsem!“

„Jak to, že máte jen dvě dámy? Jsem si jistý, že jsem vám při rozdávání dal tři,“ divil se Malejfuj.

„Asi jsem si musel jednu vyměnit ve snaze získat postupku,“ položil karty Trumpál. „Spletl jsem si to s pokerem.“

„Ale tohle je poker,“ připomněl zaražený Malejfuj.

„Jsem už starý. Oči mi neslouží, mozek mi vynechává,“ postěžoval si Trumpál. „Inu, užij si svou výhru, všechny mé věci jsou uloženy v bezpečnostní skříňce v polenské pobočce Karbanické banky.“ Vytáhl z podprsenky plavek malý klíček. „Heslo je citrónový bonbón.“

„To vážně?“ převzal Malejfuj užasle klíč.

„Vážně. Potřebuji nějaké heslo, které nikdy nezapomenu, Cracko,“ mrkl na něj Trumpál.

„To pitomé heslo je mi ukradené. To mi jen tak dáte veškerý svůj majetek?“ nechápal Malejfuj. „Nic proti tomu neuděláte?“

„To už není na mně. Musíš ale počítat s tím, že členové mé rodiny mají právo na odvetu,“ připomněl mu ředitel. „Jinak je všechen můj majetek nyní tvůj. Obávám se ale, že budeš nejspíš zklamán. V poslední době jsem většinu peněz utratil za cestování. A zbytek jsem rozdal na dobročinné účely.“

Malejfujovy se rozsvítily oči. „Vaše peníze mě nezajímají. Porazil jsem vás! Teď mě musíte poslouchat na slovo.“

„Pravda pravdoucí,“ přitakal Trumpál. „Udělám, co si budeš přát. O tomhle určitě snil každý Smrtikibic a tobě se to podařilo. Zastihls mě tady bezbrannějšího, než jsi mohl čekat i v tom nejbujnějším snu. Přesto jsi zatím vůbec nic neudělal! Chtěl bys, abych skočil z věže na nádvoří?“

„Ne!“

„Mám jít a vzdát se Doktoru Vrdlmrsmrstovi?“

„Ne!“ okřikl ho Malejfuj.

„Můj drahý chlapče, asi bych si měl v této věci přestat cokoli namlouvat, viď?“ zadíval se Trumpál na Cracka. „Kdybys byl opravdu připraven mě zabít, byl bys to udělal hned, jak bys měl příležitost. A místo toho jsi tady zabil akorát spoustu času nesmyslným tlacháním. Kdy konečně přijde Australus?“

 „Mlčte a poslouchejte mě! Teď odsud musíme rychle zmizet!“ křičel Malejfuj. „Musíte mi pomoct! Určitě byste zvládl poslat ještě dnes členy Neřádu za mou matkou, aby ji ukryli! Můj otec je v bezpečí v Az-Karbanu, o toho se zatím starat nemusíme… A se vším, co vím o Pánu falešných karet… chci se přidat na správnou stranu! A nechci vás zabít! Nejsem přece vrah!“

„Obávám se, že na takové úvahy je trochu pozdě,“ zastříhal Trumpál ušima ke schodům.

Na schodišti se rozlehly dunivé kroky a o chviličku později Malejfuje odstrčily stranou tři postavy v bílých hábitech a kápích ozdobených lesklými pikovými listy. Garry ochromeně sledoval, co se bude dít. S hrůzou zíral na tři neznámé, zjevné vítěze šarvátky, která probíhala pod věží.

Vyzáblý Smrtikibic si sňal kápi a odhalil nezdravě bledý pihatý obličej a krátce střižené zrzavé vlasy.

„Trumpál zahnaný do kouta!“ vykřikl a obrátil se k druhému štíhlému muži. Ten vypadal téměř k nerozeznání podobně, jen měl lehce nepřítomné vodnaté oči a odstáté uši. „Trumpál – docela sám a bezbranný! Dobrá práce, Cracko! Proč je v plavkách?“

„Mohu si je sundat, pokud na tom trváte,“ nabídl se rozzářeně Trumpál.

„Ne!“ vykřikli oba zrzaví Smrtikibicové.

„Karrotovi! Rád vás tu vidím, Ale nebuďte tak předpojatý, Amisi,“ culil se klidně Trumpál. „A přivedl jste i Amila, to je od vás milé. Pořád platí, že mezi Smrtikibici mohou být jen dva zrzaví? V Neřádu máme pro i pro takové podivíny už dávno vyhrazená čtyři místa.“

Amil se ošklivě zakřenil. „Myslíte, že vás ty vaše vtípky spasí dokonce na smrtelné posteli?“

„Posteli? Nikdy jsem neměl v úmyslu zemřít v posteli,“ vrtěl hlavou Trumpál. „I když nikdy neříkej nikdy. Ale jedině s krásnou dámou. Mohl bych zavolat pro… Cracko, zacpi si uši, prosím.“

„Vážně budeme poslouchat tyhle řeči?“ ozval se třetí neznámý, drobný shrbený chlapík s bílými vousy, které mu splývaly až k pasu. Z umouněných rukávů mu čouhaly dlouhé, špinavě zažloutlé nehty. „Přicházíme o drahocenný čas. Hm, čas… z kapsy nám nevypadne, ale přesto ho ztrácíme každý den.“

„To jste vy, Furo?“ otázal se Trumpál.

„Přesně tak,“ zasípěl Smrtikibic a sňal si z holé hlavy kapi. „Jste rád, že mě vidíte, Trumpále?“

„Vždycky jsem toužil poznat největšího myslitele mezi Smrtikibici,“ smál se Trumpál. „I když si nejsem jist, jestli je takové označení nějaký kompliment.“

Fura se ušklíbl a odplivl si. „Víte, v čem právě jste, Trumpále?“

„V nejvyšším patře Kulaté věže s červenou střechou a mírně nakloněným cimbuřím?“ hádal Trumpál.

„Kráva to přináší, však mléko to není. Na zemi to leží a nevábně voní.“

„Aha, vy si zřejmě myslíte, že jsem ve sračkách,“ rozesmál se Trumpál.

„To nepochybně,“ pokýval hlavou Fura. „Jste nám vydán na milost a nemilost.“

„Och, to se pletete. Vše teď záleží jen na mém milosrdenství, ne na vašem. Australus s vámi nepřišel?“

Ze stínů za trojicí Smrtikibiců se neslyšně vynořil čtvrtý a s ďábelským úsměvem si sejmul kápi.

„Ne! To jsem já!“ chechtala se Barbecue Le-Branžová.

„Tebe bych tu opravdu nečekal,“ koulel pomněnkovýma očima Trumpál.

„A koho bys čekal? Španělskou inkvizici?“

„Nebudeš tomu věřit, ale španělskou inkvizici už jsem si dneska užil. A neměli bychom recyklovat vtipy, zvlášť když ani nejsou naše,“ vykládal Trumpál žoviálně, jako by byl na setkání starých známých. „Jen nemohu uvěřit, že jste tady už dobrých pět minut a ty jsi vydržela být celou dobu zticha. Že ty nám stárneš, Barbecue?“

„Pokud mám soudit podle vás, tak se stářím mlčenlivost nepřichází,“ utrousil Amil Karrot.

„Je mi třicet pět!“ vrčela Barbecue.

„Vím,“ přikývl Trumpál. „Už celých patnáct let.“

„Co kdybychom se všichni uklidnili a dali si vodku a brambůrky?“ pokusil se navrhnout Cracko Malejfuj. „Nikdo další už asi stejně nepřijde. Byla by škoda to tady nechat,“ nabídl své tetě misku s chipsy.

„Ty se do toho nepleť, Cracko,“ odstrčila ho Barbecue Le-Branžová. „Teď už je to jen mezi dospělými.“

„Já jsem dospělý!“

„To víš, že jo, broučku,“ pohladila ho Barbecue. Cracko se znechuceně odtáhl.

„Neměli byste Crackovi upírat jeho zásluhy. Vždyť mě právě dokázal porazit. Musím ho teď na slovo poslouchat,“ řekl Trumpál. „Přikaž mi něco, Cracko!“

„To ne!“ zavrtěl hlavou Cracko. „To není pravda!“

„Když jeden říká ano a druhý říká ne, pak zdá se, z někoho tu lež kane,“ přejížděl zamyšleně pohledem Fura z jednoho na druhého.

„To je přece úplně jedno, jestli ho porazil nebo ne!“ vykřikla Barbecue Le-Branžová. „Copak jsme sem nepřišli toho starého páprdu zabít?“

„Já vlastně nevím,“ poškrábal se za uchem Amis Karrot. „Pan továrník říkal něco v tom smyslu, že Trumpál musí jít z cesty, ale bylo by dobré, kdyby ztratil věci ze své vesty.“

„To se ten pitomec nemůže vyjadřovat nějak normálně?“ vykřikla rozzlobeně Barbecue a vzápětí se praštila hlavou o trám. „Au! Kdo mu takové blbosti radí?“

„Ehm,“ odkašlal si Fura.

„A má vesta zůstala… spálil mi ji drak, zatímco jsem se koupal,“ pokrčil rameny Trumpál. „O tu si nemusíte dělat starosti.“

„Nebudu poslouchat tyhle bláboly!“ zavrčela Barbecue. „Proč ho prostě neodpravíme a nezmizíme? Na nádvoří jsou členové Neřádu! A posily z ministerstva můžou dorazit každou minutou!“

„Lépe bych to neřekl,“ přikývl Trumpál. „A to o tobě zlé jazyky šíří zvěsti, že jsi nepříčetná.“

„Nosil by s sebou nepříčetný člověk dýku s čepelí napuštěnou prudkým jedem? Pro všechny případy?“ vytáhla Barbecue Le-Branžová z výstřihu dlouhý blyštivý předmět.

„No… vážně to chceme udělat?“ znejistěl Amil Karrot.

„To si říkáte Smrtikibicové?“

„Nikoli podle jména, ale podle ovoce poznáte jich,“ zadeklamoval Fura.

„Což mi připomíná… neměl by tady být Grape?“ divil se Amis Karrot.

„Profesor Grape,“ vylétlo automaticky z Trumpála.

„Nikdy jsem mu nevěřila. Je to zrádce!“ štěkla Barbecue, vykročila proti Trumpálovi, který pomalu ustupoval k zábradlí, a přiložila si dýku před ústa.

„To bych nedělal,“ zastavil její ruku stále-ještě-ředitel. „Pokud je opravdu napuštěná prudkým jedem, byla by hloupost ji olizovat.“

„Vy jste opravdu blázen!“ odfrkla si Barbecue Le-Branžová, vytrhla se Trumpálovi a namířila mu dýku na srdce. Garry se klepal ve svém úkrytu a neodvažoval se ani mrknout.

„Ona ho snad doopravdy zabije!“ vyjekl Amil a zděšeně si zakryl oči.

Barbecue Le-Branžové zablýskalo v očích. „Co mi zbývá, když nikdo z vás na to nemá koule. Takhle bude muset starého Trumpyho zabít nejschopnější a nejoddanější služebník Pána falešných karet.“

„Australusi?“ vyhlédl Trumpál s nadějí v hlase za siluety Smrtikibiců, zatímco ustoupil o půl kroku dozadu a jeho záda se dotkla zábradlí.

Garry krátce zatěkal pohledem ke schodišti, ale profesor Grape nikde. Zavřel oči.

„Australusi, prosím!“

„Ááá! To snad ne! Ona ho podřízla jak podsvinče, a pak ho skopla z věže!“ ječel Amis Karrot, takže Garry i bez obrazu o nic nepřišel.

„Requiescat in pace,“ zašeptala Barbecue.

„Když je to nahoře, je to růžové, baňaté a nechutné. Když je to dole, je to červené, placaté a ještě nechutnější. Co je to?“ prohlásil dutě Fura.

„Nechutný jste vy, Furo!“ okřikl ho Amis. „Ta snad není pravda!“

Barbecue Le-Branžová se rozesmála: „Nic není pravda, vše je dovoleno!“