6-20: Ticho před bouří

Kdo odlétá v červnu do Kingstonu? Jak dlouho trvá svatba? Co se Garry dozví v zakázané chodbě a jak se s tím vyrovná? A nebude nakonec lepší, když se zamyslí nad tím, z kterých předmětů chce maturovat? Čím se vůbec chce Garry stát? Bystrokartem nebo komikem? Chlemtat šampaňské z ústřic – není to trochu moc? A jak dopadne Garryho poslední fotbalový zápas?

Kapitola dvacátá:

Ticho před bouří

Válečná porada

„Truxintus?“ vyprskla Hormona. „Co Trumpál pije, u všech es?“

„Kakao od Grapea,“ ozřejmil Garry.

„Hm… aha,“ hlesla Hormona. „Omlouvám se. A pak že prý marihuana zpomaluje nástup demence. Takže abych napravila jeho a tvou neinformovanost, svěřenství se latinsky řekne fiducie a se sveřepostí to nemá nic společného. Trust znamená sice totéž jako svěřenský fond, ale je to z angličtiny a… proč já se vlastně namáhám?“

Garry, Von i Támhleta pokrčili rameny. Garry svolal na druhý den večer do svého pokoje válečnou poradu, aby probrali, co je příští rok čeká a nemine. Plynulost debaty a soustředění na věci příští narušovalo jen to, že Garry s Vonem osvobozovali rukojmí ze skladu.

„Takže příští rok budeme hledat nějaké poklady?“ nadchla se Támhleta. „Nemohli bychom vyrazit hned?“

Garry se schoval mezi bedny v rohu sklepa a riskoval krátký pohled na svou přítelkyni. „Trumpál říkal, že musíme nejdřív odmaturovat.“

„Tak já jdu,“ zvedla se Hormona. „Počítám, že tak pět až šest svěřenských fondů bych mohla zvládnout sama. A s tím zbytkem si pak snad nějak poradíte.“

„Nesmrdí tady něco?“ nakrčila Támhleta nos.

„Omlouvám se,“ zahuhlal Von. „To je těmi cibulovými brambůrky.“

Támhleta zavrčela: „Myslela jsem samochválu!“

„No, je hezké, že se Trumpál stará o vaše vzdělání,“ posadila se zase Hormona. „Proč jsou vlastně letos maturity tak pozdě? Vždycky byly už v květnu a letos mají být 9. až 13. června. Což je vlastně dost divné, protože na 7. června už máme koupené letenky do Kingstonu.“

„Máme?“ ujišťovala se Támhleta. „Snad ne s…“

„Výhodná společná letenka – první třídou!“ usmála se Hormona.

„Novomanželská sleva?“ hádal Garry.

„Jak to víš?“ zarazila se Hormona.

„Cooo?!“ vypískla Támhleta. „A ani nic neřekneš?“

Vonovi z té zprávy explodovala hlava. Naštěstí ne ve skutečnosti, ale jen na obrazovce. Krátká nepozornost umožnila botu Jamesovi, aby ho trefil přímo doprostřed čela.

„Co?“ ozval se, když se mohl zapojit do konverzace.

„Nic!“ odsekla Hormona. „Nebudeme se brát, jen využíváme novomanželskou slevu! Ty letenky stejně koupil Trumpál, prý je budeme nezbytně potřebovat a bude to méně trapné, než kdyby tu slevu využil on s Albrechtem Hrablem. A ještě říkal, že na Jamajce stejně žádní tapíři nežijí. No, asi by vážně to kakao neměl pít. Je pravda, že Australus…“

„Grape.“

„Profesor Grape jednou na poradě říkal, že až budeš maturovat, Garry, tak by raději byl na opačné straně zeměkoule, ale… proč by Trumpál zčistajasna začal plnit přání svých podřízených?“

„Takže ty odlétáš v červnu pryč?“ smrkla Támhleta. „A kdy se vrátíš?“

„Musíme tam zůstat dva měsíce,“ vysvětlila Hormona. „Neptej se mě, proč. Vracíme se 7. srpna.“

Támhleta šokovaně otevřela pusu. „Ale osmého budeme mít s Garrym svatbu! Kdo mi uspořádá rozlučku se svobodou?“

„Brownie,“ mrkla Hormona.

„Brownie?“ zamračil se Garry. „A kdo uspořádá rozlučku se svobodou mně?“

„Ty jsi chtěl, aby ti rozlučku se svobodou pořádala Brownie, Garry?“ šlehla po něm Támhleta zlostným pohledem.

„Běž zadem, já ti budu krýt záda!“ křikl Von na Garryho. Garry se v panice rozhlédl, kde se v jejich pokoji nachází zadní východ, ale pak si zklamaně uvědomil, že Von mluví o dění na monitoru. Zapojil se do hry a rozeběhl se k zadnímu schodišti. Támhleta neváhala a vypnula jim prodlužovačku pod stolem.

„Ty jsi chtěl, aby ti rozlučku se svobodou pořádala Brownie?“ zopakovala svou otázku.

„Ne. Samozřejmě, že ne,“ zavrtěl hlavou Garry, až mu málem upadla. „Jak tě něco takového napadlo? Na svoji rozlučku se svobodou si najmu profesionály v oblasti zábavy. Určitě je znáš, jmenují se Ten a Onen, jsou to tvoji bratři a…“

„Ten a Onen budou mít dost starostí loučit se se svojí svobodou,“ připomněl Von. „V srpnu se nebudete brát jenom vy.“

„To mi ani nepřipomínej,“ zabručela Támhleta. „Měl to být můj den! Jenom můj!“

„Jako by k neštěstí nestačilo, že si bere tebe, Garry,“ utrousila Hormona.

„Vždyť je to jedno,“ mávl rukou Garry. „Jedna svatba nebo devět.“

Támhleta si dupla. „Chtěla jsem být jediná nevěsta! A místo toho budu jenom jednou z devíti!“

„Vadilo by ti, kdyby naše svatba přišla na řadu jako sedmá?“ zeptal se Garry, kterého její informace značně zaujala.

„Proč?“

Garry se uchechtl. „Abys byla sedmá z devíti.“

„Co?“ nechápala Támhleta.

„A vadilo by ti, kdyby ses vdávala v upnuté kombinéze?“ vyzvídal Garry dál.

„Hovorili mi, že si trochu zvláštny, Garry Poker,“ usmála se Támhleta, ale dál se tvářila zmateně. „Jen nevím, co by na to řekla mamka.“

„A kdybys měla na levém obočí kovový implantát?“

„To už je trochu hodně zvláštní,“ mračila se Támhleta.

„A kdybych ti při obřadu řekl, že tě asi miluju?“ svíjel se Garry smíchy na posteli.

„Proč ne určitě?“ zacloumala s ním Támhleta.

„Veškerý odpor je marný,“ vypravil ze sebe ještě Garry, když se mu podařilo se uklidnit.

„A co ty a Cookie, Vone?“ zeptala se raději Hormona.

„Nemáme souhlas soudu,“ zabručel Von. „A vlastně ani pana Levandula.“

„Levandulovic holky snad dělají jen to, k čemu mají souhlas pana Levandula?“ zhrozila se Hormona.

„To je jedno, jestli se budete nebo nebudete brát, hlavně když svateb bude devět. Jestli kvůli tobě bude těch svateb osm nebo deset, tak tě zabiju,“ zamračil se Garry na Vona.

„Já jen doufám, že líbánky už bude mít každý pár zvlášť!“ obrátila se Támhleta důrazně na Garryho.

„Líbánky?“ zvedl Garry překvapeně obočí. „Myslel jsem, že devátého srpna ráno vyrazíme hledat trusty.“

„Klidně, jen když budeme spolu!“ přitulila se k němu Támhleta.

„No,“ polkl Garry. „Trumpál říkal, že na hledání svěřenských fondů si s sebou mám vzít zrzavého kolohnáta a nesnesitelnou šprtku. Takže jestli chceš jít se mnou, budeš muset buď vyrůst, nebo se začít učit. Zkusil bych to první, to zní jednodušejc.“

„Chceš mi říct, že jsi chtěl po naší svatbě někam zmizet s Vonem a Hormonou?“ žasla Támhleta. „Budeme manželé, Garry! Nebudeš už moct skákat, jak Trumpál píská, budeš…“

„Jen to dořekni, ať ví, co ho čeká,“ ušklíbla se Hormona.

„Budeš muset brát ohled na mě!“ odfrkla si Támhleta.

„Takže zatím na tebe ohled brát nemusím?“ znejistěl Garry.

„Tvoje schopnost použít cokoli, co řekneš, proti sobě, je obdivuhodná,“ pokývala Hormona uznale hlavou. „Ale taky by mě zajímalo, jak sis to představoval, když už nás s Trumpálem zahrnujete do svých ďábelských plánů na ovládnutí karbanického světa.“

„Trumpál říkal, že je naprosto nezbytné, aby…“

„Nebe bylo blankytné?“ navrhla Hormona.

„Abych v červnu odmaturoval, v červenci byl u Drsoňů, v sprnu se oženil, a pak hned vyrazil s Vonem a Hormonou hledat svěřenské fondy.“

„A co se na něj vykašlat?“ naléhala Támhleta. „A udělat jednou něco podle sebe?“

„Ty už nechceš, aby si tě Garry vzal?“ zamumlal tiše Von.

„Dokud bude Trumpál naživu, radši bych se jeho radami řídil,“ zamyslel se Garry. „Až tady nebude, udělám všechno podle sebe, jak budeš chtít.“

„A ředitelův osud je zpečetěn,“ usmála se Hormona.

„Stejně nechápu, jak by si to představoval,“ řekla Támhleta. „To si myslím, že se budete celý rok plahočit se stanem po všech čertech a hledat nějaké zakopané cetky?“

„Jen to ne!“ vyděsil se Garry. „Někde splašíme auto a během týdne nebo dvou objedeme všechna podezřelá místa. Nechápu, proč Trumpál říká, že by to mělo trvat celý rok.“

„Možná protože není tak nezdolný optimista, jako ty?“ zabručel pochybovačně Von. „Dal nám aspoň nějaké stopy?“

„Podle Trumpála si Vrdlmrsmrst při zřizování svých svěřenských fondů schválně vybíral k soubojům karbaníky ze slavných rodů a jako symboly, které použil, zase předměty, které mají souvislost s karbanickou historií.

Myslí si, že proto tak usiloval o místo učitele v Polné – aby tu mohl získat předměty, provázané s osobnostmi zakladatelů školy. Víme, že měl karty Zilvara Zmizeluzla. A Trumpál mi prozradil, že ze školních archivů záhadně zmizela holba Holby z Brzybolu. Patrně chybí i nějaká památka na Růženu z Peklospáru, ale historické předměty spojené s Peklospárem byly vždy uloženy v Pimsově kabinetu. A Pims už si nepamatuje, co tam bylo a co ne. A už vůbec ne, jak to vypadalo.“

„A co Poblilvír?“ zajímal se Von.

„Šavle Patrika Poblilvíra,“ řekl Garry. „Ale ta je ztracená, někam ji zahodil. A navíc je to nějaká alegorie.“

„To jsou čtyři,“ dopočítala se Támhleta. „A ostatních devět?“

„Už jsme jich s Trumpálem zničili pět,“ nafoukl se Garry. „Modré žaludové eso, Ohnilý pohár, nějaký korbel utopený v pastvinské přehradě, hodinky Varrrleova dědečka Mehrwohla Kaunta a jeden, co Vrdlmrsmrst zakopal dokonce až ve Vietnamu.“

„Korbel v Pastvinách?“ zopakovala Hormona. „Není to ta holba Holby z Brzybolu?“

„Nevím,“ přiznal se Garry. „Netuším, co je korbel ani co je holba. Takže by to asi mohlo být totéž.“

„Znát bys to ale mohl, protože obojí je nádoba na pivo. Teda, přesněji řečeno, holba je stará objemová míra, ale přeneseně… já vím, nemám se namáhat,“ vzdychla si Hormona. „Každopádně Brzybol je jen přezdívka, spoluzakladatelka polenské školy se jmenovala Holba z Hanušovic. Hanušovice jsou stejným směrem jako Pastviny, jen o kousek dál.“

„Třeba Tom Varrrle jel tu nádobu zakopat do Hanušovic, ale z nějakého důvodu ji hodil cestou do přehrady?“ napadlo Vona. „Možná se mu nechtělo trmácet takovou dálku, nebo zabloudil, nebo…“

 „Zdá se, že to má své výhody, když po svěřenských fondech budou pátrat idioti. Vzhledem k tomu, že Vrdlmrsmrst je podle všeho taky idiot, aspoň se dokážete vcítit do jeho uvažování,“ zašklebila Hormona.

„Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit je idiot?“ zajímala se Támhleta.

„Ano! Ne!“ štěkl na ni Garry. „Jsem ale rád, že svěřenství spojené s Brzybolem si můžu ze seznamu škrtnout. Divím se, že se Vrdlmrsmrst obtěžoval z Brzybolu vůbec nějakou památku vybrat.“

„A ten symbol zakopaný ve Vietnamu?“ zajímal se Von. „S čím souvisel?“

„Podle všeho s Norou Nguyenovou,“ usmál se Garry.

„Co když jsou další svěřenské fondy taky schované někde po světě?“ děsil se Von. „Nechci se plazit nějakou džunglí a ještě chytnout třeba malárii a…“

„Uklidni se, i malárie má svoji důstojnost,“ přerušila ho Hormona. „Na rozdíl od tebe.“

„Tak kolik těch svěřenských fondů zbývá? A co o nich víme?“

„Zbývá jich osm,“ řekl Garry. „Z toho tři by měly nějak souviset se zakladateli školy – Patrikem Poblilvírem, Růženou z Peklospáru a Zilvarem Uzlem. U něj dokonce víme, že se jedná o karty s erotickými motivy, bohužel ale nevíme, kde jsou,“ posmutněl. „Další by mohly souviset s nejvýznamnějšími karbanickými rody současnosti i minulosti. Trumpálův tip jsou například Malejfujové, Flekové nebo Pokerové.“

„Pokerové?“ řekl Von pochybovačně.

„Zapomínáš, že můj… hm… nepravý otec pocházel ze starého karbanického rodu. A byl nechutně bohatý,“ usmál se Garry.

„Přemýšlel jsi někdy o tom, že ti ty peníze vlastně nepatří, když jsi synem Doktora Vrdlmrsmrsta?“ zeptala se Hormona.

„Ne,“ přiznal Garry. „Každopádně Trumpál se domnívá, že Tom Varrrle měl v úmyslu jedno ze svěřenství vytvořit tu noc, kdy porazil moje rodiče. Teda moji matku a toho pána, co s ní bydlel, a podle rodného listu je mým otcem. Je ale otázka, jestli se mu to povedlo, když byl od té doby na útěku.“

„Pořád jich ještě pár zbývá,“ řekla Hormona.

„Další svěřenské fondy by mohly být vytvořeny s pomocí významných předmětů karbanické historie. Podobně jako Ohnilý pohár,“ vysvětloval Garry. „Tady jsem myslel, že bys mohla být užitečná ty.“

Hormona se rozzářeně usmála. „Hurá! Známe se pět let a konečně ti můžu být k něčemu užitečná! Už jsem myslela, že mě nikdy o nic nepožádáš! Jak povznášející pocit!“

„Prostě si zas otevři ty svoje Dějiny karet a Polenskou školu karet a…“

„To nejsou moje Dějiny karet, to jsou Dějiny karetních her od Jindřicha Peschichaka. A Polenská škola karet je od Bořislava Rérycha,“ zívla Hormona.

„A najdi tam všechny možné historické cennosti, které by mohl Tom Varrrle použít jako symboly pro své trusty,“ dokončil Garry.

„Významných karbanických relikvií ti můžu vyjmenovat z hlavy třeba padesát,“ odfrkla si Hormona, „ale většina je uložená na ministerstvu nebo v karbanickém muzeu, takže nepatří žádnému konkrétnímu karbaníkovi, kterého by mohl Vrdlmrsmrst obehrát.“

„Určitě existuje spousta věcí v soukromých sbírkách,“ přemýšlel Von. „I my máme doma stříbrný žeton, vyražený v 15. století v Kutné Hoře. Má větší cenu než celý Brajgl.“

„Tak proč ho neprodáte?“ divil se Garry.

Von si poklepal na čelo. „Kde bychom pak asi bydleli?“

„Ten žeton!“

„Aha,“ přikývl Von. „Je to přece rodinná památka! Navíc můj dědeček Starej Vlezlej ho před svou smrtí ukryl neznámo kde.“

„A neumřel tvůj dědeček náhodou tak, že se oběsil potom, co prohrál všechny peníze s tajemným cizincem v bílé kapuce?“ nadhodil Garry.

„Babička něco takového vyprávěla,“ řekla Támhleta. „Ale vždycky jsme si mysleli, že si vymýšlí. Že to je taková pohádka pro děti, aby nám vysvětlila, proč jsme tak chudí.“

„Že je vás třiadvacet a žijete z jednoho platu ve státní správě, vám jako vysvětlení nestačilo?“ podivovala se Hormona.

„Že je nás víc, než je v jiných rodinách běžné, jsem pochopila až na základce,“ začervenala se Támhleta.

„Půlka osazenstva v chudožerské malotřídce byli vždycky Vlezlý,“ odkašlal si Von. „Zavřeli ji hned potom, co odtamtud odešla Támhleta.“

Garry si tiše hvízdal. „Vážně chcete říct, že jeden ze svěřenských fondů bude spojenej s Vlezlejma? To přece nedává smysl! Podstatou svěřenského fondu je přece majetek! Co by tady dal Vrdly do pokladu?“

„Nic?“ navrhovala Hormona.

„Babička povídala, že děda tehdy prohrál v hospodě svoje poslední peníze. A přesně si pamatovala, že to byl jeden modrý žeton, dva bílé a čtyři zelené. A utržený zelený knoflík od kalhot,“ vybavila si Támhleta.

„Trumpál ale říkal, že svěřenské fondy budou spojeny s nejvýznamnějšími karbanickými rody!“ bránil se Garry oné představě.

„Současnosti i minulosti,“ připomněla mu Támhleta jeho předchozí slova.

„A Vlezlý patřili ve středověku mezi nejvýznamnější karbanické rody. Ten stříbrný žeton vyhrál v Kutné Hoře rytíř Zaseten Vlezlej, krátce předtím, než padl v bitvě u Lipan,“ vysvětloval Von. „Jeho syn Adalší Vlezlej se podle rodinné legendy vplížil na bojiště a nalezl otcovo tělo. Pohřbil ho a na památku si nechal jen jeho stříbrný žeton. Další generace Vlezlejch pak schovávaly ten žeton jako cennou pamětihodnost.“

„Až budeme o prázdninách v Brajglu, tak to můžeme prozkoumat,“ uvažoval Garry. „Stejně nebudeme mít co dělat.“

„Až budeme o prázdninách v Brajglu, tak se budeme brát!“ připomněla mu Támhleta.

„Jak dlouho trvá svatba? Půl hodiny?“

„Garry!“

Strašlivé odhalení

Garry využil toho, že Támhleta s ním pár dní nemluvila, a opět se zaměřil na rozlousknoutí záhady Malejfujových piklů. Všiml si, že Cracko Malejfuj pravidelně odchází do zakázané chodby v třetím patře po večeři, mezi šestou a sedmou hodinou. Po třech dnech pozorování se proto s lehkým srdcem rozhodl vlastní večeři vynechat a místo toho v půl šesté vyrazit do zakázané chodby.

Aby prošel přes hrad v utajení, rozhodle se použít svůj gumový plášť po otci. Když ho vylovil ze skříně, tak se zarazil. Uvědomil si, že ten plášť dostal v prvním ročníku k Vánocům spolu se vzkazem: ‚Tvůj otec si ho u mě uložil, než zemřel.‘ A poznámka pod tím hlásala: ‚Nepokoušej se zjistit, od koho tenhle balíček máš, nebo Tě vyhodím ze školy.‘

Horečnatě uvažoval. Co když je pršiplášť skutečně od jeho pravého otce a ne od jeho domnělého otce? Ale kdo ze školy od začátku věděl o pravé identitě Garryho otce a při každé příležitosti se rád zasadil o to, aby byl Garry vyhozen ze školy?

„Grape!“ vykřikl vyplašeně nahlas a plášť znechuceně zahodil pod postel, takže už ho do konce svých studií neviděl.[1] Opravdu je možné, že by plášť dostal od Grapea? Věřit té představě nechtěl, ale raději si na sebe vzal jeden ze svetrů s nápisem ‚Nejsem Vlezlej‘, protože usoudil, že v něm je zaměnitelný s 211 ze zbývajících 213 studentů.

Protože dveře od zakázané chodby byly beznadějně zamčené, rozhodl se použít cestu, kterou úspěšně odzkoušel na konci prvního ročníku. Přelezl přes věž na střechu jižního křídla hradu a po laně se spustil do okna chodby v třetím patře. Protože Palma s Pastou předváděly své umění na rohu Oblé a Oblblé ulice, musel pro odlákání pozornosti využít služeb jejich zdatných následovnic – Brunhildy Mlejnové a Demenzy Rovnicové. Pootevřeným oknem se protáhl dovnitř a schoval se do brnění na konci chodby, z jehož hledí mohl snadno vidět vše, co se bude odehrávat.

A pak už nezbývalo, než čekat.

…

Když Garry nepřišel na snídani, na dopolední vyučování ani na oběd, vydali se ho Von s Hormonou hledat. Po hodinovém pátrání ho nalezli na lavičce na břehu Pekla, jak prázdnýma zarudlýma očima civí na hladinu.

„Tady jsi, Garry!“ rozběhli se k němu.

„Co se stalo?“ zajímala se Hormona, když Garry na jejich příchod nijak nezareagoval.

Ani teď se nedočkali žádné odpovědi. Von bezvýsledně zamával Garrymu před obličejem nejprve rukou, pak dnešním Betlem (otevřeným na rubrice Smějeme se s dívkou Betlu), pak včerejším Betlem (otevřeným na rubrice Smějeme se s dívkou Betlu) a nakonec dnešní písemkou z obrany proti švindlování, z níž Garry dostal jedničku za nepřítomnost. Marně.

Hormona se ztěžka posadila vedle Garryho. „Je to jasné,“ vzdychla. „Do pátku přece musíte nahlásit, z kterých předmětů chcete maturovat. Garry si uvědomil, že maturita ho čeká už za čtyři týdny.“

„To mi ani nepřipomínej,“ zabručel Von.

„Všichni tam musíme,“ ušklíbla se Hormona. „A jen někteří si mohou dovolit se neučit. Třeba já, protože už jsem všechno uměla. Nebo Brownie, protože…“

„Ne… ne-vy-slo-vuj to jmé-no,“ zasípal Garry.

„Proč?“ divil se Von.

„Viděl jsem,“ chrčel Garry.

„Co jsi viděl?“ ptala se Hormona.

Garry vydechl. „Všechno. Potřebuju umřít, napít se a zapomenout.“

„V tomhle pořadí?“ ujišťoval se Von.

Hormona se na Garryho zkoumavě zadívala. „Ty jsi byl v zakázané chodbě, je to tak? A viděl jsi…“

„Měl jsem pravdu,“ řekl dutě Garry. „Vážně jsem se měl víc bát toho, co si Malejfuj objednával u Bordellina, než toho, co chystá.“

„Co jsi teda viděl?“ ptal se Von.

Garry polkl. „Viděl jsem Brownie s Crackem.“

„Co je na tom divného? Vídáme je přece každý den,“ nechápal Von.

„Tak povídej, přeháněj! Zajímal by mě popis od nezúčastněného diváka. Vždycky jsem si myslela, že Brownie si to trochu přibarvuje,“ vyzvídala Hormona.

„Nepřibarvuje,“ hlesl Garry. „Sice nevím, co ti říkala, ale už vůbec nevím, jak by si to mohla přibarvit.“

„Brownie si barví vlasy?“

„Ne, Vone!“ odsekla Hormona. „Ale je fajn vědět, že když Malejfuj konečně připravil závěrečné písemky a netráví tolik času u Grapea v kabinetu, tak se jejich vztah zase obrací k lepšímu.“

„K lepšímu?“ sykl nevěřícně Garry.

„Jaký vztah?“ divil se pořád Von.

 Brownie s Malejfujem spolu spí!“ nevydržela to Hormona.

Garry se poprvé pohnul, když překvapeně pootočil hlavu k Hormoně. „Oni spolu i spí?“

„Říkal jsi, že jsi viděl všechno,“ zamračila se Hormona.

„Od půlnoci jsem měl zavřené oči,“ vysvětlil Garry. „A teprve v půl čtvrté konečně skončili a odešli.“

„To ale znamená, že od šesti do půlnoci ses díval,“ domyslela si Hormona.

„A lituju toho.“

„Já tě varovala,“ řekla Hormona. „To ses nemohl vyplížit pryč, když tě to tak pohoršilo?“

„Schoval jsem se do brnění! Strávil jsem v něm deset hodin, aniž bych se mohl pohnout,“ skučel Garry. „A celou dobu…“

„Co tě vlastně tak šokuje?“ nechápala Hormona. „U Brownie si přece nemůžeš říct: ‚A přitom je to taková hodná, tichá a slušná dívka!‘, takže…“

„Brownie s Malejfujem spolu spí?“ zopakoval se zpožděním šokovaný Von.

„Kromě spousty jiných věcí, které spolu provádí,“ potvrdila Hormona. „A které ti Garry určitě rád ochotně převypráví.“

Garry zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem jen vědět, co dělá Malejfuj o samotě!“ zaúpěl.

Hormona se potutelně usmála. „Počkej, Brownie se mezi desátou a půl jedenáctou stavovala v učitelské klubovně. Takže jsi to přece viděl, ne? Ale nežaluj na něj, netušíš, co by mu provedla… teda, teď už vlastně asi tušíš.“

Garry se otřásl. „Potřebuju se napít a zapomenout.“

„Umřít už ne?“ ohrnula Hormona zklamaně ret.

„Na to už je pozdě. To jsem měl udělat už včera,“ zahučel Garry.

„Dojdu pro pampeliškovou šťávu,“ nabídl se Von.

„Potřebuju něco ostřejšího!“ ozval se Garry.

Von se na odchodu zastavil. „Jsem si jistý, že u Hybrida najdu i něco ostřejšího.“

„Ne dost ostrého,“ zoufal si Garry. „Tohle až rozdýchám, nezůstane v atmosféře žádný kyslík.“

„Nepřeháněj,“ uklidňovala ho Hormona. „V životě tě potkají ještě mnohem horší věci.“

Garry se chytil za hlavu. „Co by mě mohlo potkat horšího? Umře Trumpál? Ukáže se, že hrabě dvojí barvy je Grape?“

Hormona pohodila vlasy. „Neuvažovals náhodou o tom, že by ses věnoval kurzovému sázení, Garry?“

„Ne, proč?“

„To je jedno,“ mávla rukou Hormona. „Teď je hlavní, aby ses z toho strašného šoku nějak vylízal.“

„To slovo přede mnou neříkej, prosím,“ sykl Garry.

„Vzpamatuj se,“ ušklíbla se Hormona. „I z negativního zážitku můžeš vytřískat pozitivní zkušenost.“

„Nech toho.“

„Jsi zbytečně svázaný konvencemi, Garry.“

„Třeskutě vtipné.“

„Tak tady neseď jako spráskaný pes a pojď se bavit,“ vyzvala ho.

„Bavíš se dobře?“ zafuněl Garry.

„Výtečně,“ smála se Hormona. „A ty si to tak neber. Musíš se prostě vybičovat a upnout se na nějakou pozitivní myšlenku.“

…

Blížící se maturita takovou pozitivní myšlenkou určitě nebyla, takže v pátek se Garry dostavil před komisi složenou z ředitelů jednotlivých kolejí značně zkroušeně. Na to, aby promyslel, z jakých předmětů chce absolvovat maturitu, ani nepomyslel, takže nyní nevěděl, co jim má oznámit. Když přišel, profesorka McDonaldová i profesor Grape se na něj přísně zadívali. Profesor Pims tiše pochrupoval a profesor Zkrocený se na něj usmál a optimisticky mu ukázal zvednutý palec.

„Pan Garry Poker,“ řekla – vcelku zbytečně – K. F. C. McDonaldová a přiložila pero na seznam studentů Poblilvíru. „Tak to máme styl hry, poker, rozdávání a míchání a obrana proti švindlování. Nebo se pletu?“

„Rozdávání a míchání? Obrana proti švindlování?“ ozval se překvapeně Grape. „Vy snad chcete propadnout, Pokere?“

„Ne, pan Poker se chce stát bystrokartem,“ štěkla na něj profesorka McDonaldová.

„Poker? Bystrokartem? Proč?“ mračil se Grape. „Vy chcete být bystrokartem?“

„Ne!“ odsekl Garry. „Nechci! Budu maturovat z věštění z karet a péče o obyčejné tvory!“

„První rozumný nápad, který jsem od vás za těch pět nesnesitelně dlouhých let slyšel,“ řekl profesor Grape chladně.

„Nesnesitelně dlouhých?“ divil se Garry. „Myslel jsem, že pro vás byly spíš průměrně snesitelné, pane profesore.“

„Nejste vtipný,“ sevřel Grape rty. „Ale pořád máte větší šanci stát se komikem, než bystrokartem. Kterou dutou hlavu proboha napadlo, že byste jím mohl být?“

„Mně! A pana ředitele!“ praštila McDonaldová pěstí do stolu.

„Zapomeňte na to, Pokere,“ otočil se Grape na Garryho. „Na to, abyste se stal bystrokartem, nemáte ani talent, ani výdrž, ani schopnosti. Kromě toho, ani vaší slávě by to neprospělo. Oddělení bystrokartů má v dnešní době příšernou pověst. Hodně lidí se domnívá, že bystrokarti jsou akorát přeplacení lenoši, co z našich daní jezdí na pracovní cesty do Monaka, kde chlemtají šampaňské z ústřicových skořápek, místo aby bojovali s Doktorem Vrdlmrsmrstem“

„Proč nechcete, abych se stal bystrokartem?“ zamračil se na něj Garry.

„Protože na to nemáte a nechci, abyste se zbytečně trápil,“ řekl Grape.

„Je to můj sen! Nikdy jsem o žádném jiném povolání ani neuvažoval!“

„Ani o kariéře rozhodčího extraligy juniorek ve svlékacím pokeru?“ zvedl obočí Zkrocený.

„Krotiteli!“ okřikla ho profesorka McDonaldová. „Dobře víte, že rozhodčími extraligy juniorek mohou být jen ženy!“

Profesor Zkrocený se olízl. „Slyšel jsem, že se připravuje nová směrnice o rovných příležitostech mužů a žen v karbanických povoláních. Vyhrazovat některá zaměstnání jen pro muže nebo jen pro ženy pak bude nepřípustné. Když to dobře půjde, bude platit už od nového roku.“

„No vida, to zní jako práce přesně pro vás, Pokere,“ usmál se profesor Grape. „Pokud pod vás dají nějaký hadr.“

„Nebo se uvolní místo učitele tvorby karet, kdybyste měl zájem,“ zamnul si ruce Zkrocený.

„Vy chcete, abych dělal rozhodčího extraligy juniorek ve svlékacím pokeru?“ hleděl Garry nevěřícně na Grapea. „Chcete, abych kvůli něčemu takovému zahodil nadějnou kariéru na ministerstvu? 2012 – vedoucí týmu, 2015 - vedoucí oddělení bystrokartů, 2020 – vedoucí karbanické sekce!“

„Zapomněl jste 2014 – první dovolená v Jugoslávii,“ uchechtl se Zkrocený.

„Žádnou nadějnou kariéru na ministerstvu nemáte,“ zchladil Garryho Grape. „Nevím, proč byste vlastně vůbec chtěl pracovat. Nebylo by pro vás jednodušší se jen flákat a utrácet svoje pohádkové dědictví?“

„Jak vás něco takového může vůbec napadnout! Chci být užitečný karbanickému společenství,“ rozhorloval se Garry. „Stanu se bystrokartem!“

„Dřív budu já ředitelem téhle školy, než vy bystrokartem,“ odtušil Grape.

„Bohužel to tak vypadá. Moji přihlášku do výběrového řízení vyřadili pro formální pochybení,“ postěžovala si K. F. C. McDonaldová.

„Nemyslím si, že by to nějak podstatně měnilo moje šance,“ ušklíbl se Grape. „Ale teď bychom měli dořešit pana Pokera. Napište mu tam věštění z karet a péči o obyčejné tvory nebo prší, kdyby se chtěl trochu víc namáhat. Hlavně ať to zvládne a hrdě opustí naši školu středem. Souhlasíte, Pokere?“

„To tedy nesouhlasím!“ křičel Garry. „Já chci maturovat z rozdávání a míchání a obrany proti švindlování! Chci být bystrokartem.“

Profesorka McDonaldová s úsměvem zapsala jeho volbu do seznamu. Když Garry odkráčel, Grape a McDonaldová si s úsměvem plácli.

„Bál jsem se, že s těmi ústřicemi to už bude trochu moc,“ pokýval hlavou Grape. „Ale spoléhat na Pokerovu hloupost se zase jednou vyplatilo.“

…

Cestou zpátky se Garry málem srazil s Crackem Malejfujem. Škodolibě se uchechtl.

„Co na mě tak civíš, Pokere?“ zamračil se Malejfuj.

„Víš, nemohl jsem se srovnat s tím, co jsem viděl,“ začal Garry, „ale pak jsem se upnul na nějakou pozitivní myšlenku.“

Cracko otráveně vzdychl. „Nechápu, o čem mluvíš.“

Garry se k němu naklonil. „A tak jsem si uvědomil, že všude, kde jsi byl, jsem byl dřív než ty,“ zašeptal.

„Pořád nechápu, o čem mluvíš,“ zavrčel Malejfuj.

„O dortících, Malejfuji, o čokoládových dortících.“

Fotbalová vsuvka

Zatímco jejich spolužáci se pilně učili na maturitu, myšlenky Garryho, Vona a Támhleté se upínaly k poslednímu kolu školní fotbalové ligy. Situace v tabulce byla více než dramatická, protože na titul mohly stále myslet tři týmy. V nejlepší situaci byl Brzybol, který měl 10 bodů a čekal ho papírově snadný zápas s Peklospárem, který dosud nezískal ani bod. Poblilvír měl také 10 bodů, ale horší vzájemnou bilanci s Brzybolem, takže mu nemusela stačit ani výhra v posledním kole. Bez šance nebyl ani třetí Zmizeluzel s 9 body, který by musel pro zisk titulu porazit právě Poblilvír a současně stejně jako on doufat v zaváhání Brzybolu.

Aby Garry nemusel myslet na blížící se závěrečné zkoušky, nařídil tréninky poblilvírského týmu na každý večer v týdnu. Vzhledem k tomu, že Dan Koumes se od incidentu se školním trestem u týmu neukázal, odhodlal se Garry k riskantnímu trenérskému kroku. Zašel za profesorem Kvikuanem a požádal ho, jestli by se nepřimluvil u Kosmase Děkana, aby zakopal válečnou sekeru a přidal se k týmu, a to na jiném postu než v bráně. S Támhletou pak na veřejnosti předstíral rozchod a na nejbližším tréninku prohlásil, že jeho srdce si získá ta, která nejvíce přispěje k vítězství nad Zmizeluzlem. Brownie sice odmítla jeho plán na vyvolání epidemie mononukleózy v brzybolském týmu, když šokovanému Garrymu oznámila, že má své hranice (jsou sice daleko, ale Brzybol se nachází až za nimi), přesto se situace jevila nadějně. Útočník, jehož identita nebyla nikdy vypátrána, totiž kopl Zachariáše Smila do rozkroku, a Smil ležel od té doby na ošetřovně.

Aby Garry soustředil veškerý tlak pouze na sebe, začal vydávat do školních médií[2] sebevědomá prohlášení, že je nejlepší hráč a trenér fotbalu na světě, že by Zmizeluzel porazil i sám a že Brzybol se ho bojí. K tomu rozšířil pár drbů o tom, jak se ho brzybolští pokusili uplatit, aby odstoupil, a jak ho někdo ve žlutém přepadnul na nádvoří, když se večer vracel na ubytovnu. K tomu dodal, že by do zápasu nastoupil, i kdyby ho zabili, zatímco Zachariáš Smil je ubrečený simulant. Své slovní výpady proti brzybolské koleji pak korunoval slovy, že jediná dobrá věc na Brzybolu je okno do dívčích sprch. Když po něm brzybolští požadovali omluvu, tak se opravil, že jediná dobrá věc na Brzybolu je roleta na okně do dívčích sprch.

Termín obou zápasů byl stanoven na sobotu 31. května. Výkop zápasu mezi Poblilvírem a Zmizeluzlem přišel na řadu v 10.30, zápas mezi Brzybolem a Peklospárem pak v 13.00.

Po neúspěšných experimentech se Zachariášem Smilem a Hankou Hatebadovou se vedení školy rozhodlo, že závěrečné kolo bude komentovat ten nejpovolanější a nejlepší ze všech – samotný Nigrus Trumpál.

„Vítám vás všechny v tento krásný slunečný den! Pojďme dnes společně sledovat, jak Poblilvír získá třetí ligový titul v řadě. A mohl být i čtvrtý, kdyby tehdy někdo nezrušil ligu kvůli pár záhadným útokům na studenty,“ drmolil Trumpál do mikrofonu za bučení brzybolských a zmizeluzelských fanoušků.

„A hráči už vstupují na hřiště!“ pokračoval veselým tónem ředitel. „Poblilvír vede Poker, za ním Pokerová, za ní Vlezlá. Sice trochu předbíhám, ale určitě si rozumíme. Pak jde pár dalších hráčů a jako poslední nastupuje Von Vlezlej, nejlepší brankář, kterého tato škola poznala! A proti nim nastupují… nevíte někdo, která kolej má zelenou barvu?“

„Všichni poslouchejte! Takhle se má komentovat!“ naklonila se k mikrofonu K. F. C. McDonaldová.

…

„A Poker střílí gól! To je neuvěřitelné! Dneska se trefil už podruhé!“ jásal Trumpál.

„To je Jiří Plíšek,“ upozornila ho McDonaldová. „A ten první gól dala Támhleta. Nemusíte to zas tak přehánět, pane řediteli.“

Trumpál ji jemně odstrčil od mikrofonu. „Nekažte Garrymu radost, K. F. C., vždyť Poblilvír vede Garryho zásluhou už 3:0! A nevymýšlejte si, dobře jsem viděl, jak Garry kopl míč do brány!“

„Ano, to kopl. Ale do vlastní, takže je to 2:1,“ řekla jeho zástupkyně.

„Vlastní, nevlastní, jaký je v tom rozdíl?“ mudroval Trumpál. „Nekažte mi můj poslední víkend.“

„Poslední víkend? Máte přece smlouvu do konce června,“ divila se McDonaldová.

„Řekněme, že ji nehodlám dodržet,“ pousmál se Trumpál. „Mám v plánu odejít do předčasného důchodu.“

„Do předčasného důchodu? V osmdesáti letech?“ žasla profesorka McDonaldová.

„Je mi sedmdesát devět, K. F. C.,“ opravil ji důrazně Trumpál. „Nemám v plánu strašit tady do osmdesáti. Vždycky jsem si myslel, že takového věku se v životě nedožiji. A vida, zase jsem měl pravdu.“

„Ale dvanáctého přece máte narozeniny…“

Trumpál rozhodil ruce. „Za dvanáct dní se toho může stát. Stačí se neopatrně opřít o zábradlí na věži a…“

U ředitele a jeho zástupkyně se náhle jako duch vynořil profesor Grape a stiskl červený čudlík na pultu před Trumpálem.

„Nechtěl byste aspoň vypnout ten mikrofon, pane řediteli?“

…

„Píše se 79. minuta, máme před sebou poslední vteřiny zápasu a…“

„Zápas má 90 minut!“ štěkla profesorka McDonaldová.

„Ale stará fotbalová moudrost praví, že co nestihnete do osmdesátky, to už nestihnete vůbec,“ nenechal se zmást Trumpál. „Skóre zápasu je 3:3 pro Poblilvír a Garry se chystá na přímý volný kop! Má jedinečnou šanci potvrdit vedení svého týmu. Vypadá to, že si všiml, že zmizeluzelská zeď stojí špatně a pokusí se ji obstřelit zleva! Brankář pak nebude mít šanci k míči doskočit…“

„To jste neměl prozrazovat,“ syčela profesorka, zatímco sledovala, jak se zmizeluzelští posouvají o dva kroky vedle.

„Krásná rána! Břevno! A od břevna se míč odrazil za čáru! Já jsem to viděl! Míč byl za čarou! Admirálko Hooková, jestli to okamžitě nepísknete, tak vám seberu prémie!“

…

„Vyhráli jsme!“ vykřikl Garry a pokropil šampaňským profesorku McDonaldovou, která právě vešla do jejich šatny. „Dostanu trenérskou smlouvu na příští rok?“

„Dělala jsem, co jsem mohla, ale ředitel trvá na tom, abyste příští rok strávil hledáním nějakých zvěřinových hodů,“ povzdechla si McDonaldová.

…

„Kolik to je?“ vzdychla otráveně Cookie, když se po krátké oslavě vydali sledovat druhý zápas.

„2:0 pro Brzybol,“ zamračil se Von. „I když Trumpál tvrdil, že je to 1:1.“

„Trumpál má vždycky pravdu,“ řekl Garry s nadějí v hlase. „Moje poslední střela taky nešla za čáru, ale Trumpál řekl, že to byl gól a hned platil!“

„Zmizeluzel má o důvod víc nás nesnášet,“ poznamenal Von. „Nechtěl bych tady být příští rok, až Trumpál nebude ředitelem.“

Garry se na něj zle podíval. „Už i ty tomu věříš? Že Trumpál skončí, je jen nepřátelská propaganda!“

„Vždyť to říkal sám Trumpál,“ připomněla mu Támhleta.

„Ale ne oficiálně! Neuvědomil si, že mluví do mikrofonu, jinak by to nikdy neřekl!“

Cookie zavrtěla hlavou. „Tím spíš je to pravda, ne?“

…

Přes veškerou zjevnou snahu komentátora a nenápadnou snahu rozhodčí dopadl zápas Brzybolu s Peklospárem dle očekávání. Žlutí zvítězili 4:1 a slavili první titul po dlouhých jedenácti letech.

A co hůř, podle průběžného stavu bodů to vypadalo, že má reálnou šanci získat i školní pohár.

---

[1] Vzhledem k pořádku v Garryho a Vonově pokoji a k faktu, že Garrymu zbýval necelý měsíc do maturity, to nebylo nic zvláštního.

[2] Emotay, nástěnka před jídelnou, nástěnky v ubytovnách.