Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pondělí 18. července 2016

6-19: Svěřenské fondy

Co mají Garry a Von vytetováno na hrudi? Proč chce Nigrus Trumpál poslat Dana Koumese do Jamného? Kdo umí lépe latinsky – Trumpál, nebo Kvikuan? Kde se vyrábí Three Dice rum? Z čeho se dělá cibetková káva? S kým letěl Trumpál na líbánky do Bangkoku? Porazil Vrdlmrsmrst vévodu z Kentu? Jaké má Garry zvláštní schopnosti? 

Kapitola devatenáctá:


Svěřenské fondy


Upovídaná Támhleta

To, že Garry Poker chodí s Támhletou Vlezlou, vzbudilo očividně zájem spousty lidí, především děvčat. Garry však během následujících týdnů zjistil, že ho kolující drby vůbec nevyvádějí z míry. Byl snad jen rád, že se celá záležitost provalila až po vítězném zápase s Peklospárem, protože motivace Brunhildy Mlejnové, Demenzy Rovnicové a Rubíny Vroubkové by určitě nebyla tak vysoká, pokud by věděly, že Garry je šťastně zadaný. Poblilvír díky obětavému výkonu zvítězil 3:0 a zůstával ve hře o titul, za což ale vděčil i vítězství Zmizeuzlu nad Brzybolem v poměru 2:1.
„Mohli by si už najít nějaké jiné téma,“ usoudila Támhleta, když večer seděla ve společenské místnosti Garrymu na klíně a četla si v Kartáři. „Tři útoky černých serifů během jednoho týdne a Brunhilda Mlejnová je zvědavá akorát na to, jestli máš na prsou vytetovaného kasuára.“
„Vždyť mě přece… a cos jí řekla?“ opravil se rychle Garry.
„Že tam máš vytetovaného Hybrida. A tvoje chlupy na hrudi vypadají jako jeho plnovous,“ vyprskla Támhleta. „Jenže mi bůhvíproč nevěřila. Ale podařilo se mi jí aspoň nakukat, že Von tam má McDonaldovou a Cookie kvůli tomu děsně žárlí.“
Von je přejel otráveným pohledem. „Nechápu, proč jsem chtěl, aby ses rozešla s Koumesem. Byl to sice idiot, ale aspoň jste se scházeli někde jinde.“
„To říkají ti praví,“ neodpustil si Garry. „Od prosince trávíte většinu času ve Vonově posteli a je vám úplně jedno, jestli jsem u toho.“
„Stejně se rád díváš, přiznej se,“ dorážela Cookie, která seděla na opěradle Vonova křesla a mořila se s jeho domácím úkolem.
„To není pravda! Vždycky mě to pohoršovalo!“ ohradil se Garry důrazně a pevně přitom Támhleté do očí, neboť při takovém očním kontaktu samozřejmě muži lhát dokážou. „Jednou jsem kvůli tomu odešel i do knihovny, Hormona je svědek!“
„Do knihovny?“ zamrkala překvapeně Támhleta.
„Jestli jsi doteď nevěděla, že je ve škole knihovna, tak tě miluju ještě víc, než předtím,“ políbil ji Garry na vlasy.
„Knihovna mi je ukradená. Spíš by to chtělo najít nějaké místo, kam bychom se mohli v klidu zašít a nikdo nás tam nerušil,“ zakřenila se Támhleta.
„Proč ne knihovna?“ řekl Von. „Knihovní řád přece výslovně nezakazuje…“
„Ale bude tam pořád strašit Hormona,“ zachmuřil se Garry. „A knihovnice je taky pěkně protivná, navíc na mě má spadeno kvůli hrabětově učebnici. Protože je počmáraná!“ šklebil se Garry.
„A co zakázaná chodba ve třetím patře?“ napadlo Cookie. „Brownie tam…“
„Zakázaná chodba?“ zopakoval zamyšleně Garry. „Tam přece chodí Malejfuj! Úplně jsem na něj zapomněl! Co když už dávno přišel na to, jak propašovat Smrtikibice do školy? A já, místo abych se ho snažil zastavit, tak…“
„Tak co?“ vyzvídala Támhleta.
„Miluju tě!“ políbil ji znovu Garry, ale nešetrně ji postavil na zem a vyskočil na nohy. „Ale teď musím, jako každý rok, zachránit školu před nebezpečím!“
Dveře společenské místnosti se otevřely a vešla Aneta Alzheimerová.
„Ahoj všichni,“ pozdravila je. „Nevěděla jsem, že jste se s Támhletou zase udobřili, Dane. Neviděli jste Garryho?“
„Já jsem Garry,“ zabručel Garry.
„Mám pro tebe vzkaz od ředitele,“ řekla Aneta. „Máš se ihned dostavit do ředitelny. Profesor Trumpál tě očekává.“
Garry překvapeně otočil svůj pohled k nástěnnému kalendáři. Omámený svým šťastným a veselým vztahem s Támhletou si vůbec neuvědomil, že už je desátého května. A popravdě, pohled do kalendáře mu v tomto uvědomění vůbec nepomohl, protože kalendář byl stále otočený na březnovou stránku (jelikož osobní kvality březnové dívky výrazně převyšovaly kvality té dubnové). Spěšně se rozloučil se svými kamarády a utíkal do ředitelny.
„Víš vůbec, kolik je hodin?“ zamžoural na něj Nigrus Trumpál, když Garry vpadl do jeho kanceláře. Ředitel seděl v pohodlném křesle před krbem oblečený ve fialové noční košili s čapkou, přikrytý prošívanou květovanou dekou.
„Poslal jste pro mě,“ pípl Garry. „Teď za mnou byla Aneta Alzheimerová.“
Trumpál se poškrábal v plnovousu. „Měla zajít za Danem Koumesem, aby za mnou přišel – ale až zítra!“ láteřil ředitel.
„Za Danem Koumesem?“
„Mám pro něj drobný úkol v Jamném,“ řekl Trumpál. „Má teď víc času, tak je potřeba toho využít. Mimochodem, mám radost, že tvojí svatbě už nic nebrání,“ mrkl.
„Zbývá už jen sehnat něco modrého,“ odtušil Garry.
Trumpál se usmál. „To rád slyším. Podej mi prosím ze stolu kakao a můžeš jít.“
„Není doufám od Grapea,“ zarazil se Garry při pohledu na zelený hrnek s nápisem PISS. „A je to vůbec kakao?“
„Ano, je od profesora Grapea. Jídelna je v tuhle hodinu už zavřená a profesor Grape je můj nejvěrnější a nejschopnější služebník,“ řekl klidně Trumpál. „Cracko Malejfuj mi ho donesl od Grapea před čtvrt hodinou.“
„Je otrávené!“ vykřikl v panice Garry a kakao chrstl do krbu. Oheň v krbu vyšlehl fialovými a zelenými plameny.
„Jsi paranoidní, Garry,“ zamračil se na něj Trumpál. „Profesor Grape mi tam přidal jen trochu tajné ingredience na klidné spaní.“
„Spíš na věčné spaní,“ zamumlal tiše Garry.
„Můžeš jít,“ pokynul mu Trumpál ke dveřím. „A zavři za sebou.“
„Proč vlastně spíte tady?“ uvažoval Garry. „Máte přece ve Zlatém domku vlastní byt.“
„Ano, ale ten nemá neprůstřelná skla, tajné únikové chodby, propadla s jámami škorpionů… vlastně máš pravdu,“ vyskočil Trumpál křepce z křesla, „vyspím se ve svém apartmánu. Jsi chytrý hoch, Garry. A zastav se za mnou šestého června na naši poslední lekci! Jestlii tedy ještě bude příležitost.“
„Ale… podařilo se mi zjistit, co řekl profesor Kvikuan Tomu Varrrlemu o svěřenských fondech,“ připomenul mu Garry.
Trumpál zvedl obočí. „Už jsem ani nevěřil, že to dokážeš, takže…“
„Takže jste si to zjistil sám?“
„Zatím ne, ale aspoň nemusím posílat Dana Koumese do Jamného,“ zablýskalo se Trumpálovi v očích.
„Co?“
„V Jamném učí Kvikuanova bývalá manželka Vosávie,“ osvětlil Trumpál. „Rozvedli se krátce potom, co náš Tom z Kvikuana vytáhl informace o svěřenských fondech. Můj čuch mi říká, že by mohla něco vědět.“
„A já se kvůli tomu půl roku dřu?“ rozhorlil se Garry.
„Dřeš?“ podíval se na něj přísně Trumpál. „Jak se ti vlastně povedlo Kvikuana přesvědčit?“
„Obchodní tajemství,“ zahuhlal Garry.

Upovídaný Kvikuan

V učitelský klubovně seděl seděl uprostřed ten starej tlusťoch. Teda, tehdy ještě nebyl tak starej, ale tlustej byl už tehdá. Kolem seděla ta jeho banda patolízalů a mezi nima i Tom Smrdlot Varrrle.
„Je pravda, že profesorka Měřidoudová odchází na odpočinek, pane?“ zeptal se tím svým úlisným hláskem.
„Uf to tak vypadá,“ zachmuřil se Kvikuan. „Zdá se, fe fpatně snáfí, kdyf jí někdo kafdý týden podstvfí do kabinetu hvabáka. Ať je to, co je to. Femu se smějef, Tome?“ ptal se, protože Smrdlot se začal chechtat jako pitomec.
„Ničemu,“ ztichl.
„A pvitom její hodiny studia nekavbaníků byuy tak pvínosné!“ řekl zase Kvikuan.
Tom Varrrle se snažil bejt hrozně vtipnej, protože mu na to řek: „Poznej svého nepřítele?“
Kvikuan pak blábolil něco o společenských a kulturních příležitostech, a pak všechny vyzval, aby vodešli. Le-Branžovi ještě připomínal nějakej úkol u McDonaldový.
Všichni se pak zdejchli, jen Tom Varrrle si počkal u dveří a zastoupil cestu vodcházejícímu profesorovi.
„Pospěfte si, Tome,“ popoháněl ho Kvikuan. „Vefevka puatí i pvo vás!“
„Chtěl jsem se jen na něco zeptat, pane profesore.“
„Jen se ptejte, dvahý chuapfe, jen se ptejte!“
„Zajímalo by mě,“ olízl si Tom Varrrle rty, „co víte o… svěřenských fondech.“
Kvikuan zblednul. „O zvěvinových hodech?“ vykrucoval se. „O zvěvinových hodech vím úpuně vfechno. Kdybyste chtěu…“
„O svěřenských fondech,“ ztvrdl Smrdlotův výraz. „Se mnou nemusíte hrát tuhle komedii.“
„Vfdycky vadfi hvaju komedie,“ zabrblal Kvikuan, „na tvagédie jsem nikdy nebyu. Pvof se o svěvenské fondy vůbec zajímáte?“
„Zajímá mě to čistě pro vědecké účely,“ řekl Tom Smrdlot Varrrle a nepřítomně přitom čučel do rohu klubovny, až sem se bál, že mě vodhalí. „Narazil jsem na to v jedné knize a úplně přesně jsem nepochopil, o co jde.“
„Jeftě aby! Fádná kniha, ktevá to svozumiteuně vysvětuuje, by ani existovat neměua!“ rozhorloval se Kvikuan tak, že vypadal, že každou chvilku praskne. „Vfechny byuy znifeny, kdyf se ministevstvo v voce 1937 v vámci návvhu vekodifikace kavbanického pváva vozhoduo ta takzvaná svěvenství zakázat.“
„Ano, něco takového jsem z dobového tisku také vyrozuměl. Je vidět, že jste skutečně jeden z nejerudovanějších polenských profesorů,“ mazal Smrdlot Kvikuanovi med kolem huby. „Ale jestli jsem hledal správně, formálně svěřenské fondy nikdy zakázány nebyly.“
„No… to sice… pvof vás to zajímá?“ štěkl Kvikuan.
„Čistě pro vědecké účely, samozřejmě,“ ujišťoval ho Tom Varrrle. „Chtěl jsem o tom napsat seminární práci z karbanického práva.“
„Vfdyť vy pvece kavbanické pvávo nemáte zapsané!“ divil se Kvikuan.
„Zatím ne, ale kdyby profesor Bubý odešel do důchodu a jeho místo jste zastal vy, možná bych se na něj přihlásil,“ řekl tajemně Smrdlot a vytáhl z kapsy nějaký sáček. „Dáte si lékořicový pendrek?“
„Hm, dobve víte, fe uékovicový pendvek nikdy neodmítnu,“ zamlaskal Kvikuan. „Pvof by pvofesov Bubý odcházeu do důchodu? Je mu tepve ftyvicet feft…“
„Pochybuji, že by psychicky vydržel, kdyby mu každý týden někdo strčil do kabinetu hrabáka,“ culil se Tom Smrdlot Varrrle jako psychopat. „Ať je to, co je to.“
„Nemám zájem vyufovat kavbanické pvávo,“ ušklíbl se Kvikuan. „Studovau jsem ho jen na VUMUu a doktovát jsem dostau ze stavé známosti. Takfe bych byu vád, kdybys dohuídnuu na to, aby nikdo ze studentů pvofesovu Bubému nikam nic nestvkau. Ostatně pvofesov Bubý je můj dobvý známý, místo na téhue fkoue jsme i s Nigvusem získaui huavně díky jeho pvímuuvě.“
„Nechce se mi věřit, že by karbaník vašeho kalibru potřeboval přímluvu, aby získal nějaké místo.“ Nechápu, že se přitom Tom Varrrle neroztekl, jak byl sladkej a slizkej. „Ostatně proto jsem se na svěřenské fondy šel zeptat vás. Jsem si jistý, že nikdo jiný by mi to tak fundovaně nevysvětlil. Kromě toho se obávám, že někteří jiní vyučující by si chybně vyložili můj zájem.“
„Tveba pvofesov Tvumpáu,“ přikývl Kvikuan.
„Třeba profesor Trumpál,“ zopakoval Tom Varrrle.
„Aue já vím, fe vás to zajímá fistě pvo věděcké úfeuy,“ poplácal ho Kvikuan po zádech. „Snad nemůfe být na fkodu, kdyf vás seznámím se zákuadními fakty. Abyste pochopiu o co jde. Pojem svěvenský fond se poufívá k oznafení pvedmětu, do něhof kavbaník ukvyje fást svého majetku.“
„Svěřenský fond je soubor majetku vyčleněný ke zvláštnímu účelu, je to tak?“
„Ano. Aue v kavbanickém pvávu je ten zvuáftní úfeu… opvavdu zvuáftní,“ povzdechl si Kvikuan. „Váfně si nejsem jistý, jestui bych vám to měu vysvětuovat.“
Tom Varrrle se natáhl k věšáku do svého kabátu a vytáhl zdobenou láhev se zaprášenou etiketou. Kdybych to tak věděl, že tam ta flaška je, tak mohlo všechno dopadnout ouplně jinak! Sakra!
„Už jsem se zmiňoval, že jsem pro vás sehnal láhev Three Dice Rumu z Caribbean Republico dos Cardos? Nechtějte vědět, jak cestovala přes hranice,“ podával láhev Kvikuanovi. V tu chvíli sem se fakt málem prozradil, ale zavřel sem voči a vydržel to.
„Cavibbean Vepubuico dos Cavdos?“ podíval se Kvikuan zamyšleně na láhev. „Taková země existuje?“
„Všechno, co si přejete, může existovat, když vynaložíte dost úsilí,“ řekl Tom Varrrle.
„V květnu oduétám na půuvofní stáf na Kubu,“ promnul si Kvikuan knír. „Pokud to půjde, tak se do té Vepubuiky dos Cavdos vád podívám. Kde to pvesně je?“
„Malý ostrůvek u jamajského pobřeží. Ani na mapách ho nenajdete,“ ošil se Tom Varrrle a nenápadně si stáhl láhev zpátky. „Jak je to tedy s těmi svěřenskými fondy,“ dorážel. „K jakému zvláštnímu účelu slouží?“
Kvikuan očima hypnotizoval flašku a rozhodně nebyl jedinej. „S pomocí svěvenství se můfete vyhnout nepvíznivým násuedkům souboje o vfechen majetek. Kavbaník, ktevý zvídí svěvenský fond, nemůfe násuedkem souboje pvijít o svou osobní svobodu.“
„Jak to?“
„Majetek, ktevý byu vyfueněn do svěvenství, není soufástí jmění daného kavbaníka, takfe se na něj nemůfe souboj vztahovat,“ vysvětloval zčervenalý a zpocený Kvikuan. „Úfeuem kavbanického svěvenského fondu je poskytnout kavbaníkovi nový kapitáu v pvípadě, fe v souboji pvijde o vfechen majetek. Kavbaníka někdo povazí, aue on můfe kuidně víct: ‚Smůua, zvídiu jsem si svěvenský fond! Moje osobní svoboda mi zůstává, pvotofe mám majetek v něm.‘ Majetek ze svěvenství mu je vypuacen a kavbaníkův soupev v souboji má smůuu.“
„Může ho přece vyzvat na souboj znovu,“ uvažoval Tom Varrrle.
„Nemůfe. Stavá zásada kavbanického pváva pvaví, fe hostiae non coquuntuv, tedy opuatky se nepefou,“ pokračoval Kvikuan. „Mezi dvěma kavbaníky můfe vfdy pvoběhnout jen jeden souboj o vefkevý majetek.“
Tom Varrrle usilovně přemýšlel. „To nezní nijak hrozně. Proč o tom všechny knihy mlčí? Proč svěřenské fondy nevyužívá každý?“
„Svěvenství je stavobyuý fevnokavbanický institut,“ vykládal pomalu a váhavě Kvikuan. „Pvo zvízení svěvenského fondu je nezbytné uskutefnit akt zua.“
„Akt zla?“
„Zuý pvávní úkon. Nebo zué pvávní jednání, jak chcef,“ mumlal Kvikuan. „A to by mysuím stafiuo.“
„Jakým aktem zla?“ zamračil se Tom Smrdlot Varrrle, zatímco ledabyle točil flaškou v ruce, až ji málem pustil. Už mu začala padat, ale v poslední chvíli ji zachytil prsty.
„Do svěvenského fondu je mofné vyfuenit jen ten majetek, ktevý je získaný předchozím soubojem o vfechno od jiného. Je tedy potveba nejdvív někoho o vfechno pvipvavit, a tepvve takhue získané pvostvedky se dají vuofit do svěvenství. A nejen to, podue kuasické stvedověké tvadice byuo potveba, aby se povafený kavbaník sám zabiu, aby byuo mofné jeho majetek poufít do svěvenského fondu. To pvoto, fe uf tehdy se vvchnost snafiua vfemofně zabvánit poufívání svěvenství; a sebevvafda byua tehdy spouefensky napvosto nepvípustná!“
„Byl za ni trest smrti?“ uchechtl se Tom Varrrle.
„Moc vtipné, Tome,“ zakašlal Kvikuan. „Kafdopádně to byu jeden z důvodů, pvof svěvenské fondy vyfuy z ufívání. Uf během devatenáctého stouetí se s nimi pvakticky nesetkáme. Jedná se o napvosto obsouetní pvávní institut!“
„Ale formálně zakázány nikdy nebyly,“ ujišťoval se Tom Varrrle.
„To ne,“ připustil neochotně Kvikuan. „Aue dneska uf bychom se jimi měui zabývat jen fistě pvo vědecké úfeuy.“
„To samozřejmě, čistě pro vědecké účely,“ usmíval se Tom Varrrle. „Jak jinak?“
Něco žuchlo, jak Kvikuanovi spadl kámen ze srdce. „Tak to by stafiuo, Tome. Bez té uahve bych měu dneska těfké spaní.“ V tu chvíli sem se fakt naštval, protože mi bylo jasný, že tam tu flašku nenechá.
„Ještě poslední věc,“ otravoval furt Smrdlot a nepouštěl láhev toho karibskýho rumu. „Může si jeden karbaník zřídit i více, než jen jeden svěřenský fond?“
„Víc nef jeden?“ rozklepal se Kvikuan. „Cofe?“
„Chci říct, není například třináctka nejmocnější karetní číslo? Nebylo by tedy třináct…“
„U vfech kvífových spodků, Tome!“ štěkl Kvikuan a vyškubl Tomu Varrrlemu rum z ruky. „Tvináct? Copak není dost fpatné… uf běfte! A na svěvenské fondy zapomeňte, vozumíte! A jestui by se vás na to někdo ptau…“
„Třeba Trumpál?“
„…tveba Tvumpáu, tak ode mě to nemáte! Ode mě teda vozhodně ne!“

Upovídaný Trumpál

„Byl profesor Kvikuan opilý, když ti to vykládal?“ zamračil se profesor Trumpál, když přerušil Garryho vyprávění.
„Myslím, že ne,“ řekl Garry nejistě.
„Vyprávíš to, jako bys celý příběh slyšel z druhé ruky od nějakého opilce,“ mumlal si Trumpál, spíš pro sebe než pro Garryho. „Ale to nevadí. To hlavní je jasné, Hovacio prozradil Vrdlmrsmrstovi v zásadě všechno, co věděl.“
„Což je dobře nebo špatně?“ znejistěl Garry.
„Což znamená, že jsem měl zase jednou pravdu. Souhlasí to totiž s teorií, kterou již ohledně Toma několik let mám. Takže to v první řadě znamená, že nás čeká ještě spousta práce…“ uvažoval nahlas Trumpál.
„Aha, takže špatně,“ ujasnil si věc Garry.
„Garry,“ pokračoval Trumpál, „nepochybně si uvědomuješ význam toho, co jsi mi právě – ať už více nebo méně smysluplně – převyprávěl. Když byl Tom Varrrle jen o několik měsíců mladší či starší… vlastně asi spíš mladší, protože tu nestudoval pět let jako ty, dělal vše pro to, aby zjistil, jak získat neporazitelnost.“
„Myslíte, že se mu to podařilo?“ pochyboval Garry. „Že dokázal stvořit svěřenský fond?“
„Je to pravděpodobné,“ přitakal Trumpál. „Ostatně to může být důvod, proč utekl, aniž by o všechno přišel, když s tebou jako malým robětem všechno prohrál v pokeru.“
„Myslel jsem, že je to proto, že v rámci rodiny se souboje o všechno konat nesmí,“ zamračil se Garry.
„Ano, to jsem si myslel taky,“ přikývl Trumpál, ale pak se plácl do čela. „Ale pak jsem si najednou uvědomil: Nigrusi! Ty jsi ale pitomec! Kdyby to tak bylo, tak Vrdlmrsmrst vůbec nepřijde o svou moc a bude vesele pustošit, plenit, loupit, vraždit a znásilňovat dál!“
„Takže… takže… jak se mnou tedy mohl prohrát?“ nechápal Garry. „Znamená to snad, že nejsem jeho syn?“
„Samozřejmě, že jsi jeho syn,“ neuklidnil ho Trumpál. „Biologický. Pokud jde o právní stránku, je tvým otcem stále Johnnie Poker, jak dokazuje tvůj rodný list,“ položil ředitel na stůl ohořelý papír.
„Já už to vůbec nechápu,“ vzdal se Garry. „Takže se mnou Vrdlmrsmrst mohl svést souboj o všechen majetek?“
„Ano.“
„A já jsem vyhrál?“ ujišťoval se Garry.
„Ano,“ přikyvoval Trumpál.
„Tím jsem zlomil Vrdlmrsmrstovu moc a osvobodil všechny karbaníky z jeho područí.“
„Ano.“
„Ale protože Vrdlmrsmrst měl zřízený svěřenský fond, nemusel mě poslouchat na slovo a zmizel neznámo kam.“
„Ano.“
„Takže náš příbuzenský vztah s tím nijak nesouvisí?“
„Náš?“ rozšířily se Trumpálovy oči překvapeně.
„Myslím mě a Toma Varrrleho,“ objasnil Garry.
„Aha. Ne.“
Garry se na ředitele nejistě podíval: „Hrajeme nějakou hru na ano-ne?“
„Ne.“
„Tak proč na všechno říkáte jen ano nebo ne?“ zoufal si Garry.
„Jen jsem samým úžasem přišel o své obvyklé rétorické schopnosti,“ hlesl Trumpál. „Říkal jsi, že to vůbec nechápeš, a přitom jsi vzápětí vše stručně, jasně a výstižně shrnul. Je radost s tebou pracovat a obrovská škoda, že máme tak málo času, abychom se lépe poznali.“
„Ehm,“ začervenal se Garry. „To, že dostuduji, přece neznamená, že se sem nezajedu občas podívat. Můžete mě pozvat na nějakou externí přednášku…“
„Asi jsem tě přechválil, vidím, že všechno jsi ještě nepochopil,“ uťal ho Trumpál. „Ale víš už toho dost, abychom mohli přejít k zjištěním, která jsem ohledně Tomových svěřenských fondů učinil v posledních letech, měsících, týdnech a dnech já.“
„Svěřenských fondů?“ lekl se Garry. „Zřídil jich víc?“
„To je víc než pravděpodobné. Jak vyplývá z jeho rozhovoru s Hovaciem, domníval se, že třináct bude ideální počet.“
„Třináct?“ děsil se Garry.
„Není to tak žhavé,“ mírnil ho Trumpál. „Ano, je sice nanejvýš pravděpodobné, že vytvořil třináct svěřenství, ale…“
„Ale ty v životě nedohledáme!“ panikařil Garry. „Ani nevím, jak se takové svěřenství hledá! A jak vypadá!“
„Neboj. Hned ti to vysvětlím,“ zašeptal Trumpál klidně. „Karbanický svěřenský fond je představován třemi složkami: zakládací listinou, symbolem a pokladem. Zakládací listina je právní dokument podepsaný zakladatelem, v našem případě Tomem Varrrlem, potvrzující existenci svěřenského fondu. Symbol je předmět, který stvrzuje, že zakladatel spáchal – slovy profesora Kvikuana – akt zla. Musí jít o nějakou věc, která patřila karbaníkovi, kterého zakladatel svěřenství porazil v souboji.“
„Ty karty!“ vypálil Garry. „Tom Varrrle porazil Zdislavu Smilovou, ona se oběsila a on jí šlohl Zmizeluzlovy karty! Určitě je použil k vytvoření svěřenského fondu!“
Trumpál zašátral v šuplíku svého masivního stolu. „Dneska mě omračuješ, Garry. Chceš za odměnu omalovánky? S mašinkou!“ lákal ho.
„Vždyť jsou vybarvené!“ rozčiloval se Garry.
„A co mám asi tak dělat během všech těch nudných porad?“ štěkl Trumpál. „Jestli je nechceš, vezmu si je zase zpátky.“
Garry odhodil sešit na ředitelův stůl.
Nigrus Trumpál po chvíli pokračoval ve výkladu: „Třetí složkou svěřenského fondu je poklad. Ten představuje samotnou majetkovou podstatu svěřenství: shromážděný a ukrytý majetek, který zakladatel získal v souboji a jehož původní majitel následně spáchal sebevraždu.
Zakládací listina, symbol a poklad budou ukryty. Tradice vyžaduje, aby každý z těchto předmětů byl ukryt na jiném místě. Zakládací listina obsahuje informaci o tom, kde je uložen symbol a poklad. A u symbolu by se měl nacházet klíč k pokladu.“
„A co potom?“ zajímal se Garry. „Kdyby se mi náhodou podařilo nějaký svěřenský fond vypátrat, co s ním mám udělat?“
„Zničit ho,“ řekl Nigrus Trumpál rázně.
„Jak?“
„Piš si,“ pokynul mu ředitel. „Budeš potřebovat černého kohouta, měsíční prach, knižní jízdní řád z roku Vrdlmrsmrstova narození a pupeční šňůru gorily. Kolem pokladu vysypeš kolečko měsíčním prachem, jízdním řádem rozděláš oheň, ale smíš používat jen stránky s tratěmi, jejichž číslo je dělitelné sedmi. Pokropíš poklad krví kohouta a…“
„Co?“ zašklebil se zhnuseně Garry.
„Dělám si legraci,“ poplácal ho Trumpál po rameni. „Popravdě jsem myslel, že mě zarazíš mnohem dřív. Stačí, když spálíš zakládací listinu a symbol vrátíš příbuzným jeho původního majitele.“
„A poklad?“
„S pokladem si můžeš dělat, co chceš,“ mávl rukou Trumpál. „Zničením zakládací listiny se z pokladu stává rex nubius, neboli věc ničí. Jejím právoplatným vlastníkem se tak může stát kdokoli, kdo se jí zmocní s úmyslem si ji přivlastnit. Můžeš poklady třeba rozdat chudým, jestli máš pocit, že máš prachů dost.“
„Von bude mít radost,“ odtušil Garry.
„Jen tě poprosím, abys poklad v žádném případě nenechával na místě. Klidně ho zakopej někde jinde, ale nejdůležitější je, aby se k němu nemohl dostat Doktor Vrdlmrsmrst,“ naléhal Trumpál.
„Takže budeme muset najít a zničit třináct svěřenských fondů?“ ujišťoval se Garry.
„Buď v klidu, čtyři už jsem zničil,“ nafoukl se Trumpál.
„Opravdu?“
„Co myslíš, že jsem dělal celý rok? Domníváš se, že jsem mizel celý rok pryč jen proto, abych sbíral bobky na cibetkovou kávu?“
„Cibetková káva se dělá z bobků?“ otřásl se Garry. „Ale já jsem tady minule… fuj!“
„Neboj se, Garry. Na tebe bych takovou vzácností neplýtval. Ty jsi dostal obyčejné presso z automatu na chodbě,“ ušklíbl se Trumpál.
„Uf,“ oddychl si Garry.
„Jak už jsem řekl, zlikvidoval jsem čtyři svěřenství. Kupodivu bylo docela snadné najít ten symbol a poklad, který Tom Varrrle ukryl kdysi ve Vietnamu. Využil jsem příležitosti a vypravil se na cestu s Albrechtem Hrablem, který tam před Vánoci odletěl kvůli fotografování tapírů.“
„Docela snadné? Byl jste tam déle než měsíc!“ poukázal Garry.
„Zbytek času jsem s Albrechtem Hrablem cestoval a věnoval se studiu tapírů. A sbíral trus cibetek,“ culil se Trumpál. „Měli jsme výhodnou společnou letenku do Bangkoku – první třídou! Jak se ale ukázalo, šlo o novomanželskou slevu, takže na palubě letadla to bylo trochu trapné. Ale co by člověk neudělal, aby ušetřil tři tisíce dolarů.“
Garry se zděšeně zajíkl a zaťal zuby, jak se usilovně snažil si nic nepředstavovat.
„Netvař se tak. Kdybychom letěli každý zvlášť, nedoplatili bychom se.“
„Jak jste se vůbec dozvěděl o svěřenském fondu ukrytém ve Vietnamu?“ přešel Garry raději k věci.
„Tom Varrrle si tam pravděpodobně pustil hubu na špacír a příliš vychvaloval kvality našeho karbanického vzdělávacího systému,“ řekl ředitel. „Jistého místního mladíka, Nonga Nguyena, to natolik oslovilo, že se rozhodl odjet do Československa.“
„Nong Nguyen? Otec Nory Nguyenové?“
„Inu svět je malý a o náhody tu není nouze,“ přisvědčil Trumpál. „Ostatně dozvěděl jsem se to od pana Nguyena také úplnou náhodou. Někdy začátkem školního roku se tady stavoval, protože vezl profesoru Kvikuanovi nějaké žluté melouny. Dali jsme se do řeči, protože – opět čirou náhodou – umím perfektně vietnamsky a pan Ngueyn zase perfektně česky. A najít úkryt ve Vietnamu už byla hračka. Místní si o pobledlém exotovi, který zakopal něco v džungli, vyprávějí dodnes. Naštěstí jsou pověrčiví a báli se k onomu místu byť jen přiblížit. Dokonce si odmítli vzít peníze z pokladu, který jsem tam vykopal. Musel jsem je nakonec hodit z mostu do řeky Kwai.“
„Řeka Kwai je přece v Thajsku,“ zamračil se Garry. „Viděl jsem ten film. Ustupující Němci měli vyhodit most přes řeku do povětří, ale kvůli evakuaci lidí na druhém břehu to nestihli. Nakonec ho ale zničil ten Frantík, co si pletl červený a zelený drátek.“
„To je Most u Remagenu. A Návrat Sedmé roty,“ opravil ho Trumpál. „Vážně by sis měl udělat pořádek ve svých znalostech filmové historie. A pokud jde o poklad nalezený ve Vietnamu, pohyboval jsem se s panem Hrablem po celé jihovýchodní Asii, včetně Thajska.“
„A ty další tři svěřenské fondy?“ zeptal se raději Garry.
„Jedním z nich bylo modré žaludové eso. To jsem získal už před pěti lety, ale teprve nedávno se mi podařilo odhalit jeho pravou podstatu. Jeho nálezce ho vykopal nedaleko Bečova nad Teplou. Nejtěžší bylo najít zakládací listinu a poklad, když jsem měl jenom symbol.
Druhý svěřenský fond byl korbel na dně pastvinské přehrady,“ vykládal Trumpál. „Ten mi dal skutečně zabrat. Jediné, co nechápu, je, jak se Vrdlmrsmrstovi podařilo dostat tam ten karavan. To bys musel vidět, Garry! Silnice, pod ní dvacetimetrový sráz zarostlý stromy a dole, na rovném plácku tři krát tři metry, stojí karavan. Jak se tam dostal?“
„Není to jedno?“ pokrčil rameny Garry.
„Není to jedno! Já to chci vědět,“ zahučel Trumpál. „Lodí? Jeřábem? Je karavan starší než les? Je starší než ta přehrada? Tolik otázek a žádné odpovědi.“
„A to poslední zničené svěřenství?“
Profesor Trumpál si odhrnul rukáv. „Určitě si domyslíš, o jaké hodinky jde, Garry. Nemám pravdu?“
„Nemáte,“ připustil Garry.
„To jsou hodinky Mehrwohla Kaunta, které Tom Varrrle nalezl se svými kamarády na svém výletě do Postoloprt,“ objasnil
„Ty pomočené? Vy je nosíte na ruce?“ nakrčil nos Garry. „A vůbec, říkal jste přece, že symbol svěřenského fondu se musí vrátit příbuzným původního vlastníka!“
Nigrus Trumpál si odepnul hodinky z ruky. „Obávám se, že v případě těch hodinek si Tom Varrrle trochu zašvindloval. Pokud datování zakládací listiny nelhalo, šlo o první svěřenský fond, který se pokusil vytvořit. Neměl ale ještě schopnosti a odvahu na to, aby si troufl vyzvat někoho na souboj o veškerý majetek, takže si chtěl pravděpodobně jen otestovat, jak by to mohlo fungovat. Zakládací listina byla napsaná na stránce ze sešitu rozdávání a míchání a poklad představoval jeden zlatý žeton. Určitě si domyslíš, o jaký zlatý žeton jde, Garry. Nemám pravdu?“
„Zase nemáte,“ přiznal neochotně Garry.
„Žeton, který zaplatil pan Bordellin Tomu Varrrlemu staršímu za Zmizeluzlovy karty,“ řekl přesvědčeně Trumpál.
„Jak se k němu dostal?“
„Dal jsem mu ho,“ zašklebil se Trumpál záhadně.
„Jak jste se k němu dostal vy?!“ vyhrkl Garry.
„To není podstatné. Ty si teď vezmi ty hodinky.“
„Já, proč?“ bránil se Garry.
„Protože jsi jediným žijícím potomkem původního majitele, Mehrwohla Kaunta,“ řekl Trumpál. „Byl to tvůj pradědeček.“
„Já je nechci!“ protestoval Garry. „Z nich vás určitě bolí ta ruka! Ty hodinky jsou prokleté!“
Ruku jsem si poranil při tenise,“ chytil se Trumpál za zápěstí.
„Vy hrajete tenis?“ divil se Garry.
„Kdepak. Byl jsem loni začátkem prázdnin jako divák ve Wimbledonu. A když jsem si chtěl po finálovém zápase mužské dvouhry vzít trofej pro vítěze, trochu jsem se nepohodl s ochrankou,“ vykládal ředitel. „A od té doby se té bolesti nemůžu zbavit. To víš, pohmožděnina v mém věku…“
„Trofej pro vítěze?“ divil se Garry.
„Myslel jsem, že by mohla být jedním z předmětů, které Tom Varrrle využil jako symboly pro svá svěřenství,“ osvětlil Trumpál. „Ale nakonec se ukázalo, že jsem se mýlil. Měl jsem z druhé ruky informaci, že porazil v bridgi vévodu z Kentu, ale ve skutečnosti to bylo tak, že porazil v kentu nějakého V. Bryčku. Inu, i mistr tesař se někdy utne.“
„Hm. A co tedy čeká mě?“
Ty se teď budeš muset soustředit na zbývající svěřenské fondy, “ odbyl ho Trumpál. „Jeden už jsi taky zničil, tak zvládneš i ty ostatní.“
„Jeden už jsem zničil?“ upadl Garry málem ze židle. „Kdy? Kde? Jak?“
„Ohnilý pohár,“ řekl Trumpál. „Vrdlmrsmrst v roce 1984 porazil Berta Blechovce, jeho prvního vítěze, výrobce a právoplatného majitele. A ty jsi původní exemplář Ohnilého poháru při svém vítězství zničil.“
„Ale Ohnilý pohár přece nebyl nikde ukrytý! A říkal jste, že symbol je potřeba vrátit příbuzným!“
„Symbol svěřenského fondu nemusí být skutečně schovaný. Důležité je, že nikdo neví, že se jedná o symbol,“ objasňoval Trumpál. „A všichni příbuzní Berta Blechovce jsou mrtví, takže pokud se Ohnilý pohár rozpadl v prach…“
„A co zakládací listina a poklad?“
„Tom Varrrle schoval obojí v Jamném. Shodou okolností se ti při táboráku podařilo vyhrabat zakládací listinu z hromady starých novin a rozdělat s ní oheň,“ vykládal ředitel. „Poklad jsem pak našel já pod podlahou na půdě správcovské budovy. Ostatně snad si nemyslíš, že jsi těch tisíc zlatých žetonů dostal z mých peněz?“
„Nedostal jsem je vůbec,“ zamumlal Garry. „Takže stačí už jen osm podobných náhod a shod okolností a Vrdlmrsmrst přijde o svou neporazitelnost?“
„Přesně tak,“ mrkl Trumpál. „Prostě příští rok vyraž do světa a dřív nebo později narazíš na Tomovy svěřenské fondy. Nebo bychom možná pro jednoduchost mohli říkat trusty. To pochází z latinského truxintus, což znamená sveřepý… intus. A sveřepý a svěřenský, to je skoro totéž. Aspoň je to nejpodobnější slovo, které jsem ve slovníku našel.“
„Takže celý příští rok strávím hledáním trustů?“ smiřoval se Garry se svým osudem. „Jak se vůbec hledá takový svěřenský fond? Mám začít hned, pane profesore?“
„Nebuď tak hrr,“ zarazil ho Trumpál. „Budeš na to opravdu mít celý příští rok. S pomocí zrzavého kolohnáta a nesnesitelné šprtky bys to snad mohl zvládnout.“
„Když jsem bojoval s Vrdlmrsmrstem v Tajemné stoce, poslal jste mi vypelichaného papouška a starý klobouk. A já si bláhově myslel, že nic méně užitečného mi na pomoc dát nemůžete,“ zabručel Garry.
Trumpál si odfrkl. „Pro tebe to bude hračka. Jsi přece vyvolený. A vyholený. A jen tak mimochodem, v tom klobouku byla schovaná šavle Patrika Poblilvíra.“
„Byl tam umělohmotný dětský mečík!“ zabručel Garry.
„Samozřejmě, protože Poblilvírova šavle je jen metafora,“ mluvil zamyšleně Trumpál, zatímco se pokoušel zavázat si na plnovousu kravatový uzel. „Nebo možná spíš alegorie, co já vím.“
„Nebo fantasmagorie?“ navrhl Garry.
„Patrik z Víru byl proslulý svou schopností kdykoli a kdekoli hodit šavli,“ řekl Trumpál. „Podle legendy se Patrikova šavle ukáže každému Poblilvírovi v nouzi, který je toho hoden.“
„Nevím, jestli chci být hoden něčeho takového,“ odtušil Garry. „A jsem rád, že jsem se do toho klobouku neodvážil sáhnout, ještě bych vylovil nějakou alegorii.“
„A když si nebudeš vědět rady, můžeš vždycky využít svoje zvláštní schopnosti,“ řekl Trumpál.
„Zvláštní schopnosti? Teutoni mají zvláštní schopnost, že je políčko stojí jen 40 kusů dřeva, ale jaké zvláštní schopnosti mám já?“ nechápal Garry.
„Pravda, láska, přátelství…“ mrkl na něj Trumpál.
„Cože? Moje zvláštní schopnosti jsou pravda, láska a přátelství?“ vyhrkl nešťastně Garry.
„Jak jsem vždycky hlásal, pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ zvedl Trumpál ukazováček a prostředníček. „A protože není pochyb o tom, že zvítězit musíš ty, není jiné vysvětlení, než že ty jsi pravda a láska, Garry.“
„Byl jste u Hybrida na pampeliškové šťávě?“ vyzvídal Garry.
„Ne, byl jsem u profesora Grapea na kakau,“ vysvětlil pobaveně Trumpál. „Vypil jsem u něj dva hrnky. Když jsem se vrátil do své kanceláře, dostal jsem na kakao ještě chuť, tak jsem pro něj poslal Cracka Malejfuje. A tys mi ten hrnek vylil do krbu,“ zamračil se ředitel.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Sveřepý intus? Trumpál mi bude chybět, vážně :D Vic

Anonymní řekl(a)...

Jízdní řád používaný k černé magii, s tím souhlasím...jízdní řády jsou magií prolezlé, obzvláště ty, co jsou dělitelné sedmičkou...

Garry Poker řekl(a)...

Takový intus je nebezpečný, zvlášť když je sveřepý... a úplně nejnebezpečnější jsou sveřepé intusy dělitelné sedmičkou!