Co mají Garry a Von vytetováno na hrudi? Proč chce Nigrus Trumpál poslat Dana Koumese do Jamného? Kdo umí lépe latinsky – Trumpál, nebo Kvikuan? Kde se vyrábí Three Dice rum? Z čeho se dělá cibetková káva? S kým letěl Trumpál na líbánky do Bangkoku? Porazil Vrdlmrsmrst vévodu z Kentu? Jaké má Garry zvláštní schopnosti?
Kapitola devatenáctá:
Svěřenské fondy
Upovídaná Támhleta
To, že Garry Poker chodí s Támhletou Vlezlou, vzbudilo
očividně zájem spousty lidí, především děvčat. Garry však během následujících
týdnů zjistil, že ho kolující drby vůbec nevyvádějí z míry. Byl snad jen
rád, že se celá záležitost provalila až po vítězném zápase s Peklospárem,
protože motivace Brunhildy Mlejnové, Demenzy Rovnicové a Rubíny Vroubkové by určitě
nebyla tak vysoká, pokud by věděly, že Garry je šťastně zadaný. Poblilvír díky
obětavému výkonu zvítězil 3:0 a zůstával ve hře o titul, za což ale vděčil i
vítězství Zmizeuzlu nad Brzybolem v poměru 2:1.
„Mohli by si už najít nějaké jiné téma,“ usoudila Támhleta,
když večer seděla ve společenské místnosti Garrymu na klíně a četla si v Kartáři. „Tři útoky černých serifů během
jednoho týdne a Brunhilda Mlejnová je zvědavá akorát na to, jestli máš na prsou
vytetovaného kasuára.“
„Vždyť mě přece… a cos jí řekla?“ opravil se rychle Garry.
„Že tam máš vytetovaného Hybrida. A tvoje chlupy na hrudi
vypadají jako jeho plnovous,“ vyprskla Támhleta. „Jenže mi bůhvíproč nevěřila.
Ale podařilo se mi jí aspoň nakukat, že Von tam má McDonaldovou a Cookie kvůli
tomu děsně žárlí.“
Von je přejel otráveným pohledem. „Nechápu, proč jsem chtěl,
aby ses rozešla s Koumesem. Byl to sice idiot, ale aspoň jste se scházeli
někde jinde.“
„To říkají ti praví,“ neodpustil si Garry. „Od prosince
trávíte většinu času ve Vonově posteli a je vám úplně jedno, jestli jsem u
toho.“
„Stejně se rád díváš, přiznej se,“ dorážela Cookie, která
seděla na opěradle Vonova křesla a mořila se s jeho domácím úkolem.
„To není pravda! Vždycky mě to pohoršovalo!“ ohradil se
Garry důrazně a pevně přitom Támhleté do očí, neboť při takovém očním kontaktu
samozřejmě muži lhát dokážou. „Jednou jsem kvůli tomu odešel i do knihovny,
Hormona je svědek!“
„Do knihovny?“ zamrkala překvapeně Támhleta.
„Jestli jsi doteď nevěděla, že je ve škole knihovna, tak tě
miluju ještě víc, než předtím,“ políbil ji Garry na vlasy.
„Knihovna mi je ukradená. Spíš by to chtělo najít nějaké
místo, kam bychom se mohli v klidu zašít a nikdo nás tam nerušil,“
zakřenila se Támhleta.
„Proč ne knihovna?“ řekl Von. „Knihovní řád přece výslovně
nezakazuje…“
„Ale bude tam pořád strašit Hormona,“ zachmuřil se Garry. „A
knihovnice je taky pěkně protivná, navíc na mě má spadeno kvůli hrabětově
učebnici. Protože je počmáraná!“ šklebil se Garry.
„A co zakázaná chodba ve třetím patře?“ napadlo Cookie.
„Brownie tam…“
„Zakázaná chodba?“ zopakoval zamyšleně Garry. „Tam přece
chodí Malejfuj! Úplně jsem na něj zapomněl! Co když už dávno přišel na to, jak
propašovat Smrtikibice do školy? A já, místo abych se ho snažil zastavit, tak…“
„Tak co?“ vyzvídala Támhleta.
„Miluju tě!“ políbil ji znovu Garry, ale nešetrně ji
postavil na zem a vyskočil na nohy. „Ale teď musím, jako každý rok, zachránit
školu před nebezpečím!“
Dveře společenské místnosti se otevřely a vešla Aneta
Alzheimerová.
„Ahoj všichni,“ pozdravila je. „Nevěděla jsem, že jste se
s Támhletou zase udobřili, Dane. Neviděli jste Garryho?“
„Já jsem Garry,“ zabručel Garry.
„Mám pro tebe vzkaz od ředitele,“ řekla Aneta. „Máš se ihned
dostavit do ředitelny. Profesor Trumpál tě očekává.“
Garry překvapeně otočil svůj pohled k nástěnnému
kalendáři. Omámený svým šťastným a veselým vztahem s Támhletou si vůbec
neuvědomil, že už je desátého května. A popravdě, pohled do kalendáře mu
v tomto uvědomění vůbec nepomohl, protože kalendář byl stále otočený na
březnovou stránku (jelikož osobní kvality březnové dívky výrazně převyšovaly
kvality té dubnové). Spěšně se rozloučil se svými kamarády a utíkal do
ředitelny.
„Víš vůbec, kolik je hodin?“ zamžoural na něj Nigrus Trumpál,
když Garry vpadl do jeho kanceláře. Ředitel seděl v pohodlném křesle před
krbem oblečený ve fialové noční košili s čapkou, přikrytý prošívanou
květovanou dekou.
„Poslal jste pro mě,“ pípl Garry. „Teď za mnou byla Aneta
Alzheimerová.“
Trumpál se poškrábal v plnovousu. „Měla zajít za Danem
Koumesem, aby za mnou přišel – ale až zítra!“ láteřil ředitel.
„Za Danem Koumesem?“
„Mám pro něj drobný úkol v Jamném,“ řekl Trumpál. „Má
teď víc času, tak je potřeba toho využít. Mimochodem, mám radost, že tvojí
svatbě už nic nebrání,“ mrkl.
„Zbývá už jen sehnat něco modrého,“ odtušil Garry.
Trumpál se usmál. „To rád slyším. Podej mi prosím ze stolu
kakao a můžeš jít.“
„Není doufám od Grapea,“ zarazil se Garry při pohledu na
zelený hrnek s nápisem PISS. „A je to vůbec kakao?“
„Ano, je od profesora Grapea. Jídelna je v tuhle hodinu
už zavřená a profesor Grape je můj nejvěrnější a nejschopnější služebník,“ řekl
klidně Trumpál. „Cracko Malejfuj mi ho donesl od Grapea před čtvrt hodinou.“
„Je otrávené!“ vykřikl v panice Garry a kakao chrstl do
krbu. Oheň v krbu vyšlehl fialovými a zelenými plameny.
„Jsi paranoidní, Garry,“ zamračil se na něj Trumpál.
„Profesor Grape mi tam přidal jen trochu tajné ingredience na klidné spaní.“
„Spíš na věčné spaní,“ zamumlal tiše Garry.
„Můžeš jít,“ pokynul mu Trumpál ke dveřím. „A zavři za
sebou.“
„Proč vlastně spíte tady?“ uvažoval Garry. „Máte přece ve
Zlatém domku vlastní byt.“
„Ano, ale ten nemá neprůstřelná skla, tajné únikové chodby,
propadla s jámami škorpionů… vlastně máš pravdu,“ vyskočil Trumpál křepce
z křesla, „vyspím se ve svém apartmánu. Jsi chytrý hoch, Garry. A zastav
se za mnou šestého června na naši poslední lekci! Jestlii tedy ještě bude
příležitost.“
„Ale… podařilo se mi zjistit, co řekl profesor Kvikuan Tomu
Varrrlemu o svěřenských fondech,“ připomenul mu Garry.
Trumpál zvedl obočí. „Už jsem ani nevěřil, že to dokážeš,
takže…“
„Takže jste si to zjistil sám?“
„Zatím ne, ale aspoň nemusím posílat Dana Koumese do
Jamného,“ zablýskalo se Trumpálovi v očích.
„Co?“
„V Jamném učí Kvikuanova bývalá manželka Vosávie,“ osvětlil
Trumpál. „Rozvedli se krátce potom, co náš Tom z Kvikuana vytáhl informace
o svěřenských fondech. Můj čuch mi říká, že by mohla něco vědět.“
„A já se kvůli tomu půl roku dřu?“ rozhorlil se Garry.
„Dřeš?“ podíval se na něj přísně Trumpál. „Jak se ti vlastně
povedlo Kvikuana přesvědčit?“
„Obchodní tajemství,“ zahuhlal Garry.
Upovídaný Kvikuan
V učitelský klubovně seděl seděl uprostřed ten starej
tlusťoch. Teda, tehdy ještě nebyl tak starej, ale tlustej byl už tehdá. Kolem
seděla ta jeho banda patolízalů a mezi nima i Tom Smrdlot Varrrle.
„Je pravda, že profesorka Měřidoudová odchází na odpočinek,
pane?“ zeptal se tím svým úlisným hláskem.
„Uf to tak vypadá,“ zachmuřil se Kvikuan. „Zdá se, fe fpatně
snáfí, kdyf jí někdo kafdý týden podstvfí do kabinetu hvabáka. Ať je to, co je
to. Femu se smějef, Tome?“ ptal se, protože Smrdlot se začal chechtat jako
pitomec.
„Ničemu,“ ztichl.
„A pvitom její hodiny studia nekavbaníků byuy tak pvínosné!“
řekl zase Kvikuan.
Tom Varrrle se snažil bejt hrozně vtipnej, protože mu na to
řek: „Poznej svého nepřítele?“
Kvikuan pak blábolil něco o společenských a kulturních
příležitostech, a pak všechny vyzval, aby vodešli. Le-Branžovi ještě připomínal
nějakej úkol u McDonaldový.
Všichni se pak zdejchli, jen Tom Varrrle si počkal u dveří a
zastoupil cestu vodcházejícímu profesorovi.
„Pospěfte si, Tome,“ popoháněl ho Kvikuan. „Vefevka puatí i
pvo vás!“
„Chtěl jsem se jen na něco zeptat, pane profesore.“
„Jen se ptejte, dvahý chuapfe, jen se ptejte!“
„Zajímalo by mě,“ olízl si Tom Varrrle rty, „co víte o…
svěřenských fondech.“
Kvikuan zblednul. „O zvěvinových hodech?“ vykrucoval se. „O
zvěvinových hodech vím úpuně vfechno. Kdybyste chtěu…“
„O svěřenských fondech,“ ztvrdl Smrdlotův výraz. „Se mnou
nemusíte hrát tuhle komedii.“
„Vfdycky vadfi hvaju komedie,“ zabrblal Kvikuan, „na
tvagédie jsem nikdy nebyu. Pvof se o svěvenské fondy vůbec zajímáte?“
„Zajímá mě to čistě pro vědecké účely,“ řekl Tom Smrdlot
Varrrle a nepřítomně přitom čučel do rohu klubovny, až sem se bál, že mě
vodhalí. „Narazil jsem na to v jedné knize a úplně přesně jsem nepochopil,
o co jde.“
„Jeftě aby! Fádná kniha, ktevá to svozumiteuně vysvětuuje,
by ani existovat neměua!“ rozhorloval se Kvikuan tak, že vypadal, že každou
chvilku praskne. „Vfechny byuy znifeny, kdyf se ministevstvo v voce 1937
v vámci návvhu vekodifikace kavbanického pváva vozhoduo ta takzvaná
svěvenství zakázat.“
„Ano, něco takového jsem z dobového tisku také
vyrozuměl. Je vidět, že jste skutečně jeden z nejerudovanějších polenských
profesorů,“ mazal Smrdlot Kvikuanovi med kolem huby. „Ale jestli jsem hledal
správně, formálně svěřenské fondy nikdy zakázány nebyly.“
„No… to sice… pvof vás to zajímá?“ štěkl Kvikuan.
„Čistě pro vědecké účely, samozřejmě,“ ujišťoval ho Tom
Varrrle. „Chtěl jsem o tom napsat seminární práci z karbanického práva.“
„Vfdyť vy pvece kavbanické pvávo nemáte zapsané!“ divil se
Kvikuan.
„Zatím ne, ale kdyby profesor Bubý odešel do důchodu a jeho
místo jste zastal vy, možná bych se na něj přihlásil,“ řekl tajemně Smrdlot a
vytáhl z kapsy nějaký sáček. „Dáte si lékořicový pendrek?“
„Hm, dobve víte, fe uékovicový pendvek nikdy neodmítnu,“
zamlaskal Kvikuan. „Pvof by pvofesov Bubý odcházeu do důchodu? Je mu tepve
ftyvicet feft…“
„Pochybuji, že by psychicky vydržel, kdyby mu každý týden
někdo strčil do kabinetu hrabáka,“ culil se Tom Smrdlot Varrrle jako psychopat.
„Ať je to, co je to.“
„Nemám zájem vyufovat kavbanické pvávo,“ ušklíbl se Kvikuan.
„Studovau jsem ho jen na VUMUu a doktovát jsem dostau ze stavé známosti. Takfe
bych byu vád, kdybys dohuídnuu na to, aby nikdo ze studentů pvofesovu Bubému
nikam nic nestvkau. Ostatně pvofesov Bubý je můj dobvý známý, místo na téhue
fkoue jsme i s Nigvusem získaui huavně díky jeho pvímuuvě.“
„Nechce se mi věřit, že by karbaník vašeho kalibru
potřeboval přímluvu, aby získal nějaké místo.“ Nechápu, že se přitom Tom
Varrrle neroztekl, jak byl sladkej a slizkej. „Ostatně proto jsem se na
svěřenské fondy šel zeptat vás. Jsem si jistý, že nikdo jiný by mi to tak
fundovaně nevysvětlil. Kromě toho se obávám, že někteří jiní vyučující by si
chybně vyložili můj zájem.“
„Tveba pvofesov Tvumpáu,“ přikývl Kvikuan.
„Třeba profesor Trumpál,“ zopakoval Tom Varrrle.
„Aue já vím, fe vás to zajímá fistě pvo věděcké úfeuy,“
poplácal ho Kvikuan po zádech. „Snad nemůfe být na fkodu, kdyf vás seznámím se
zákuadními fakty. Abyste pochopiu o co jde. Pojem svěvenský fond se poufívá
k oznafení pvedmětu, do něhof kavbaník ukvyje fást svého majetku.“
„Svěřenský fond je soubor majetku vyčleněný ke zvláštnímu
účelu, je to tak?“
„Ano. Aue v kavbanickém pvávu je ten zvuáftní úfeu…
opvavdu zvuáftní,“ povzdechl si Kvikuan. „Váfně si nejsem jistý, jestui bych
vám to měu vysvětuovat.“
Tom Varrrle se natáhl k věšáku do svého kabátu a vytáhl
zdobenou láhev se zaprášenou etiketou. Kdybych to tak věděl, že tam ta flaška
je, tak mohlo všechno dopadnout ouplně jinak! Sakra!
„Už jsem se zmiňoval, že jsem pro vás sehnal láhev Three
Dice Rumu z Caribbean Republico dos Cardos? Nechtějte vědět, jak cestovala
přes hranice,“ podával láhev Kvikuanovi. V tu chvíli sem se fakt málem
prozradil, ale zavřel sem voči a vydržel to.
„Cavibbean Vepubuico dos Cavdos?“ podíval se Kvikuan
zamyšleně na láhev. „Taková země existuje?“
„Všechno, co si přejete, může existovat, když vynaložíte
dost úsilí,“ řekl Tom Varrrle.
„V květnu oduétám na půuvofní stáf na Kubu,“ promnul si
Kvikuan knír. „Pokud to půjde, tak se do té Vepubuiky dos Cavdos vád podívám.
Kde to pvesně je?“
„Malý ostrůvek u jamajského pobřeží. Ani na mapách ho
nenajdete,“ ošil se Tom Varrrle a nenápadně si stáhl láhev zpátky. „Jak je to
tedy s těmi svěřenskými fondy,“ dorážel. „K jakému zvláštnímu účelu
slouží?“
Kvikuan očima hypnotizoval flašku a rozhodně nebyl jedinej.
„S pomocí svěvenství se můfete vyhnout nepvíznivým násuedkům souboje o vfechen
majetek. Kavbaník, ktevý zvídí svěvenský fond, nemůfe násuedkem souboje pvijít
o svou osobní svobodu.“
„Jak to?“
„Majetek, ktevý byu vyfueněn do svěvenství, není soufástí
jmění daného kavbaníka, takfe se na něj nemůfe souboj vztahovat,“ vysvětloval
zčervenalý a zpocený Kvikuan. „Úfeuem kavbanického svěvenského fondu je
poskytnout kavbaníkovi nový kapitáu v pvípadě, fe v souboji pvijde o
vfechen majetek. Kavbaníka někdo povazí, aue on můfe kuidně víct: ‚Smůua,
zvídiu jsem si svěvenský fond! Moje osobní svoboda mi zůstává, pvotofe mám
majetek v něm.‘ Majetek ze svěvenství mu je vypuacen a kavbaníkův soupev
v souboji má smůuu.“
„Může ho přece vyzvat na souboj znovu,“ uvažoval Tom
Varrrle.
„Nemůfe. Stavá zásada kavbanického pváva pvaví, fe hostiae non coquuntuv, tedy opuatky se
nepefou,“ pokračoval Kvikuan. „Mezi dvěma kavbaníky můfe vfdy pvoběhnout jen
jeden souboj o vefkevý majetek.“
Tom Varrrle usilovně přemýšlel. „To nezní nijak hrozně. Proč
o tom všechny knihy mlčí? Proč svěřenské fondy nevyužívá každý?“
„Svěvenství je stavobyuý fevnokavbanický institut,“ vykládal
pomalu a váhavě Kvikuan. „Pvo zvízení svěvenského fondu je nezbytné uskutefnit
akt zua.“
„Akt zla?“
„Zuý pvávní úkon. Nebo zué pvávní jednání, jak chcef,“
mumlal Kvikuan. „A to by mysuím stafiuo.“
„Jakým aktem zla?“ zamračil se Tom Smrdlot Varrrle, zatímco
ledabyle točil flaškou v ruce, až ji málem pustil. Už mu začala padat, ale
v poslední chvíli ji zachytil prsty.
„Do svěvenského fondu je mofné vyfuenit jen ten majetek,
ktevý je získaný předchozím soubojem o vfechno od jiného. Je tedy potveba
nejdvív někoho o vfechno pvipvavit, a tepvve takhue získané pvostvedky se dají
vuofit do svěvenství. A nejen to, podue kuasické stvedověké tvadice byuo
potveba, aby se povafený kavbaník sám zabiu, aby byuo mofné jeho majetek poufít
do svěvenského fondu. To pvoto, fe uf tehdy se vvchnost snafiua vfemofně
zabvánit poufívání svěvenství; a sebevvafda byua tehdy spouefensky napvosto
nepvípustná!“
„Byl za ni trest smrti?“ uchechtl se Tom Varrrle.
„Moc vtipné, Tome,“ zakašlal Kvikuan. „Kafdopádně to byu
jeden z důvodů, pvof svěvenské fondy vyfuy z ufívání. Uf během
devatenáctého stouetí se s nimi pvakticky nesetkáme. Jedná se o napvosto
obsouetní pvávní institut!“
„Ale formálně zakázány nikdy nebyly,“ ujišťoval se Tom
Varrrle.
„To ne,“ připustil neochotně Kvikuan. „Aue dneska uf bychom
se jimi měui zabývat jen fistě pvo vědecké úfeuy.“
„To samozřejmě, čistě pro vědecké účely,“ usmíval se Tom
Varrrle. „Jak jinak?“
Něco žuchlo, jak Kvikuanovi spadl kámen ze srdce. „Tak to by
stafiuo, Tome. Bez té uahve bych měu dneska těfké spaní.“ V tu chvíli sem
se fakt naštval, protože mi bylo jasný, že tam tu flašku nenechá.
„Ještě poslední věc,“ otravoval furt Smrdlot a nepouštěl
láhev toho karibskýho rumu. „Může si jeden karbaník zřídit i více, než jen
jeden svěřenský fond?“
„Víc nef jeden?“ rozklepal se Kvikuan. „Cofe?“
„Chci říct, není například třináctka nejmocnější karetní
číslo? Nebylo by tedy třináct…“
„U vfech kvífových spodků, Tome!“ štěkl Kvikuan a vyškubl
Tomu Varrrlemu rum z ruky. „Tvináct? Copak není dost fpatné… uf běfte! A
na svěvenské fondy zapomeňte, vozumíte! A jestui by se vás na to někdo ptau…“
„Třeba Trumpál?“
„…tveba Tvumpáu, tak ode mě to nemáte! Ode mě teda vozhodně
ne!“
Upovídaný Trumpál
„Byl profesor Kvikuan opilý, když ti to vykládal?“ zamračil
se profesor Trumpál, když přerušil Garryho vyprávění.
„Myslím, že ne,“ řekl Garry nejistě.
„Vyprávíš to, jako bys celý příběh slyšel z druhé ruky
od nějakého opilce,“ mumlal si Trumpál, spíš pro sebe než pro Garryho. „Ale to
nevadí. To hlavní je jasné, Hovacio prozradil Vrdlmrsmrstovi v zásadě
všechno, co věděl.“
„Což je dobře nebo špatně?“ znejistěl Garry.
„Což znamená, že jsem měl zase jednou pravdu. Souhlasí to
totiž s teorií, kterou již ohledně Toma několik let mám. Takže to
v první řadě znamená, že nás čeká ještě spousta práce…“ uvažoval nahlas
Trumpál.
„Aha, takže špatně,“ ujasnil si věc Garry.
„Garry,“ pokračoval Trumpál, „nepochybně si uvědomuješ
význam toho, co jsi mi právě – ať už více nebo méně smysluplně – převyprávěl.
Když byl Tom Varrrle jen o několik měsíců mladší či starší… vlastně asi spíš
mladší, protože tu nestudoval pět let jako ty, dělal vše pro to, aby zjistil,
jak získat neporazitelnost.“
„Myslíte, že se mu to podařilo?“ pochyboval Garry. „Že
dokázal stvořit svěřenský fond?“
„Je to pravděpodobné,“ přitakal Trumpál. „Ostatně to může
být důvod, proč utekl, aniž by o všechno přišel, když s tebou jako malým
robětem všechno prohrál v pokeru.“
„Myslel jsem, že je to proto, že v rámci rodiny se
souboje o všechno konat nesmí,“ zamračil se Garry.
„Ano, to jsem si myslel taky,“ přikývl Trumpál, ale pak se
plácl do čela. „Ale pak jsem si najednou uvědomil: Nigrusi! Ty jsi ale pitomec!
Kdyby to tak bylo, tak Vrdlmrsmrst vůbec nepřijde o svou moc a bude vesele
pustošit, plenit, loupit, vraždit a znásilňovat dál!“
„Takže… takže… jak se mnou tedy mohl prohrát?“ nechápal
Garry. „Znamená to snad, že nejsem jeho syn?“
„Samozřejmě, že jsi jeho syn,“ neuklidnil ho Trumpál. „Biologický.
Pokud jde o právní stránku, je tvým otcem stále Johnnie Poker, jak dokazuje
tvůj rodný list,“ položil ředitel na stůl ohořelý papír.
„Já už to vůbec nechápu,“ vzdal se Garry. „Takže se mnou
Vrdlmrsmrst mohl svést souboj o všechen majetek?“
„Ano.“
„A já jsem vyhrál?“ ujišťoval se Garry.
„Ano,“ přikyvoval Trumpál.
„Tím jsem zlomil Vrdlmrsmrstovu moc a osvobodil všechny
karbaníky z jeho područí.“
„Ano.“
„Ale protože Vrdlmrsmrst měl zřízený svěřenský fond, nemusel
mě poslouchat na slovo a zmizel neznámo kam.“
„Ano.“
„Takže náš příbuzenský vztah s tím nijak nesouvisí?“
„Náš?“ rozšířily se Trumpálovy oči překvapeně.
„Myslím mě a Toma Varrrleho,“ objasnil Garry.
„Aha. Ne.“
Garry se na ředitele nejistě podíval: „Hrajeme nějakou hru
na ano-ne?“
„Ne.“
„Tak proč na všechno říkáte jen ano nebo ne?“ zoufal si
Garry.
„Jen jsem samým úžasem přišel o své obvyklé rétorické
schopnosti,“ hlesl Trumpál. „Říkal jsi, že to vůbec nechápeš, a přitom jsi
vzápětí vše stručně, jasně a výstižně shrnul. Je radost s tebou pracovat a
obrovská škoda, že máme tak málo času, abychom se lépe poznali.“
„Ehm,“ začervenal se Garry. „To, že dostuduji, přece
neznamená, že se sem nezajedu občas podívat. Můžete mě pozvat na nějakou
externí přednášku…“
„Asi jsem tě přechválil, vidím, že všechno jsi ještě
nepochopil,“ uťal ho Trumpál. „Ale víš už toho dost, abychom mohli přejít
k zjištěním, která jsem ohledně Tomových svěřenských fondů učinil
v posledních letech, měsících, týdnech a dnech já.“
„Svěřenských fondů?“ lekl se Garry. „Zřídil jich víc?“
„To je víc než pravděpodobné. Jak vyplývá z jeho
rozhovoru s Hovaciem, domníval se, že třináct bude ideální počet.“
„Třináct?“ děsil se Garry.
„Není to tak žhavé,“ mírnil ho Trumpál. „Ano, je sice
nanejvýš pravděpodobné, že vytvořil třináct svěřenství, ale…“
„Ale ty v životě nedohledáme!“ panikařil Garry. „Ani
nevím, jak se takové svěřenství hledá! A jak vypadá!“
„Neboj. Hned ti to vysvětlím,“ zašeptal Trumpál klidně.
„Karbanický svěřenský fond je představován třemi složkami: zakládací listinou,
symbolem a pokladem. Zakládací listina je právní dokument podepsaný
zakladatelem, v našem případě Tomem Varrrlem, potvrzující existenci
svěřenského fondu. Symbol je předmět, který stvrzuje, že zakladatel spáchal –
slovy profesora Kvikuana – akt zla. Musí jít o nějakou věc, která patřila
karbaníkovi, kterého zakladatel svěřenství porazil v souboji.“
„Ty karty!“ vypálil Garry. „Tom Varrrle porazil Zdislavu
Smilovou, ona se oběsila a on jí šlohl Zmizeluzlovy karty! Určitě je použil
k vytvoření svěřenského fondu!“
Trumpál zašátral v šuplíku svého masivního stolu.
„Dneska mě omračuješ, Garry. Chceš za odměnu omalovánky? S mašinkou!“
lákal ho.
„Vždyť jsou vybarvené!“ rozčiloval se Garry.
„A co mám asi tak dělat během všech těch nudných porad?“
štěkl Trumpál. „Jestli je nechceš, vezmu si je zase zpátky.“
Garry odhodil sešit na ředitelův stůl.
Nigrus Trumpál po chvíli pokračoval ve výkladu: „Třetí
složkou svěřenského fondu je poklad. Ten představuje samotnou majetkovou
podstatu svěřenství: shromážděný a ukrytý majetek, který zakladatel získal
v souboji a jehož původní majitel následně spáchal sebevraždu.
Zakládací listina, symbol a poklad budou ukryty. Tradice
vyžaduje, aby každý z těchto předmětů byl ukryt na jiném místě. Zakládací
listina obsahuje informaci o tom, kde je uložen symbol a poklad. A u symbolu by
se měl nacházet klíč k pokladu.“
„A co potom?“ zajímal se Garry. „Kdyby se mi náhodou
podařilo nějaký svěřenský fond vypátrat, co s ním mám udělat?“
„Zničit ho,“ řekl Nigrus Trumpál rázně.
„Jak?“
„Piš si,“ pokynul mu ředitel. „Budeš potřebovat černého
kohouta, měsíční prach, knižní jízdní řád z roku Vrdlmrsmrstova narození a
pupeční šňůru gorily. Kolem pokladu vysypeš kolečko měsíčním prachem, jízdním
řádem rozděláš oheň, ale smíš používat jen stránky s tratěmi, jejichž
číslo je dělitelné sedmi. Pokropíš poklad krví kohouta a…“
„Co?“ zašklebil se zhnuseně Garry.
„Dělám si legraci,“ poplácal ho Trumpál po rameni. „Popravdě
jsem myslel, že mě zarazíš mnohem dřív. Stačí, když spálíš zakládací listinu a
symbol vrátíš příbuzným jeho původního majitele.“
„A poklad?“
„S pokladem si můžeš dělat, co chceš,“ mávl rukou Trumpál.
„Zničením zakládací listiny se z pokladu stává rex nubius, neboli věc ničí. Jejím právoplatným vlastníkem se tak
může stát kdokoli, kdo se jí zmocní s úmyslem si ji přivlastnit. Můžeš
poklady třeba rozdat chudým, jestli máš pocit, že máš prachů dost.“
„Von bude mít radost,“ odtušil Garry.
„Jen tě poprosím, abys poklad v žádném případě
nenechával na místě. Klidně ho zakopej někde jinde, ale nejdůležitější je, aby
se k němu nemohl dostat Doktor Vrdlmrsmrst,“ naléhal Trumpál.
„Takže budeme muset najít a zničit třináct svěřenských
fondů?“ ujišťoval se Garry.
„Buď v klidu, čtyři už jsem zničil,“ nafoukl se
Trumpál.
„Opravdu?“
„Co myslíš, že jsem dělal celý rok? Domníváš se, že jsem
mizel celý rok pryč jen proto, abych sbíral bobky na cibetkovou kávu?“
„Cibetková káva se dělá z bobků?“ otřásl se Garry. „Ale
já jsem tady minule… fuj!“
„Neboj se, Garry. Na tebe bych takovou vzácností neplýtval.
Ty jsi dostal obyčejné presso z automatu na chodbě,“ ušklíbl se Trumpál.
„Uf,“ oddychl si Garry.
„Jak už jsem řekl, zlikvidoval jsem čtyři svěřenství.
Kupodivu bylo docela snadné najít ten symbol a poklad, který Tom Varrrle ukryl
kdysi ve Vietnamu. Využil jsem příležitosti a vypravil se na cestu
s Albrechtem Hrablem, který tam před Vánoci odletěl kvůli fotografování
tapírů.“
„Docela snadné? Byl jste tam déle než měsíc!“ poukázal Garry.
„Zbytek času jsem s Albrechtem Hrablem cestoval a
věnoval se studiu tapírů. A sbíral trus cibetek,“ culil se Trumpál. „Měli jsme
výhodnou společnou letenku do Bangkoku – první třídou! Jak se ale ukázalo, šlo
o novomanželskou slevu, takže na palubě letadla to bylo trochu trapné. Ale co
by člověk neudělal, aby ušetřil tři tisíce dolarů.“
Garry se zděšeně zajíkl a zaťal zuby, jak se usilovně snažil
si nic nepředstavovat.
„Netvař se tak. Kdybychom letěli každý zvlášť, nedoplatili
bychom se.“
„Jak jste se vůbec dozvěděl o svěřenském fondu ukrytém ve
Vietnamu?“ přešel Garry raději k věci.
„Tom Varrrle si tam pravděpodobně pustil hubu na špacír a
příliš vychvaloval kvality našeho karbanického vzdělávacího systému,“ řekl
ředitel. „Jistého místního mladíka, Nonga Nguyena, to natolik oslovilo, že se
rozhodl odjet do Československa.“
„Nong Nguyen? Otec Nory Nguyenové?“
„Inu svět je malý a o náhody tu není nouze,“ přisvědčil
Trumpál. „Ostatně dozvěděl jsem se to od pana Nguyena také úplnou náhodou.
Někdy začátkem školního roku se tady stavoval, protože vezl profesoru
Kvikuanovi nějaké žluté melouny. Dali jsme se do řeči, protože – opět čirou
náhodou – umím perfektně vietnamsky a pan Ngueyn zase perfektně česky. A najít
úkryt ve Vietnamu už byla hračka. Místní si o pobledlém exotovi, který zakopal
něco v džungli, vyprávějí dodnes. Naštěstí jsou pověrčiví a báli se
k onomu místu byť jen přiblížit. Dokonce si odmítli vzít peníze
z pokladu, který jsem tam vykopal. Musel jsem je nakonec hodit
z mostu do řeky Kwai.“
„Řeka Kwai je přece v Thajsku,“ zamračil se Garry.
„Viděl jsem ten film. Ustupující Němci měli vyhodit most přes řeku do povětří,
ale kvůli evakuaci lidí na druhém břehu to nestihli. Nakonec ho ale zničil ten
Frantík, co si pletl červený a zelený drátek.“
„To je Most u Remagenu.
A Návrat Sedmé roty,“ opravil ho
Trumpál. „Vážně by sis měl udělat pořádek ve svých znalostech filmové historie.
A pokud jde o poklad nalezený ve Vietnamu, pohyboval jsem se s panem
Hrablem po celé jihovýchodní Asii, včetně Thajska.“
„A ty další tři svěřenské fondy?“ zeptal se raději Garry.
„Jedním z nich bylo modré žaludové eso. To jsem získal
už před pěti lety, ale teprve nedávno se mi podařilo odhalit jeho pravou
podstatu. Jeho nálezce ho vykopal nedaleko Bečova nad Teplou. Nejtěžší bylo
najít zakládací listinu a poklad, když jsem měl jenom symbol.
Druhý svěřenský fond byl korbel na dně pastvinské přehrady,“
vykládal Trumpál. „Ten mi dal skutečně zabrat. Jediné, co nechápu, je, jak se
Vrdlmrsmrstovi podařilo dostat tam ten karavan. To bys musel vidět, Garry!
Silnice, pod ní dvacetimetrový sráz zarostlý stromy a dole, na rovném plácku
tři krát tři metry, stojí karavan. Jak se tam dostal?“
„Není to jedno?“ pokrčil rameny Garry.
„Není to jedno! Já to chci vědět,“ zahučel Trumpál. „Lodí?
Jeřábem? Je karavan starší než les? Je starší než ta přehrada? Tolik otázek a
žádné odpovědi.“
„A to poslední zničené svěřenství?“
Profesor Trumpál si odhrnul rukáv. „Určitě si domyslíš, o
jaké hodinky jde, Garry. Nemám pravdu?“
„Nemáte,“ připustil Garry.
„To jsou hodinky Mehrwohla Kaunta, které Tom Varrrle nalezl
se svými kamarády na svém výletě do Postoloprt,“ objasnil
„Ty pomočené? Vy je nosíte na ruce?“ nakrčil nos Garry. „A
vůbec, říkal jste přece, že symbol svěřenského fondu se musí vrátit příbuzným
původního vlastníka!“
Nigrus Trumpál si odepnul hodinky z ruky. „Obávám se,
že v případě těch hodinek si Tom Varrrle trochu zašvindloval. Pokud
datování zakládací listiny nelhalo, šlo o první svěřenský fond, který se
pokusil vytvořit. Neměl ale ještě schopnosti a odvahu na to, aby si troufl
vyzvat někoho na souboj o veškerý majetek, takže si chtěl pravděpodobně jen
otestovat, jak by to mohlo fungovat. Zakládací listina byla napsaná na stránce
ze sešitu rozdávání a míchání a poklad představoval jeden zlatý žeton. Určitě
si domyslíš, o jaký zlatý žeton jde, Garry. Nemám pravdu?“
„Zase nemáte,“ přiznal neochotně Garry.
„Žeton, který zaplatil pan Bordellin Tomu Varrrlemu staršímu
za Zmizeluzlovy karty,“ řekl přesvědčeně Trumpál.
„Jak se k němu dostal?“
„Dal jsem mu ho,“ zašklebil se Trumpál záhadně.
„Jak jste se k němu dostal vy?!“ vyhrkl Garry.
„To není podstatné. Ty si teď vezmi ty hodinky.“
„Já, proč?“ bránil se Garry.
„Protože jsi jediným žijícím potomkem původního majitele,
Mehrwohla Kaunta,“ řekl Trumpál. „Byl to tvůj pradědeček.“
„Já je nechci!“ protestoval Garry. „Z nich vás určitě bolí
ta ruka! Ty hodinky jsou prokleté!“
Ruku jsem si poranil při tenise,“ chytil se Trumpál za
zápěstí.
„Vy hrajete tenis?“ divil se Garry.
„Kdepak. Byl jsem loni začátkem prázdnin jako divák ve
Wimbledonu. A když jsem si chtěl po finálovém zápase mužské dvouhry vzít trofej
pro vítěze, trochu jsem se nepohodl s ochrankou,“ vykládal ředitel. „A od
té doby se té bolesti nemůžu zbavit. To víš, pohmožděnina v mém věku…“
„Trofej pro vítěze?“ divil se Garry.
„Myslel jsem, že by mohla být jedním z předmětů, které
Tom Varrrle využil jako symboly pro svá svěřenství,“ osvětlil Trumpál. „Ale
nakonec se ukázalo, že jsem se mýlil. Měl jsem z druhé ruky informaci, že
porazil v bridgi vévodu z Kentu, ale ve skutečnosti to bylo tak, že
porazil v kentu nějakého V. Bryčku. Inu, i mistr tesař se někdy utne.“
„Hm. A co tedy čeká mě?“
Ty se teď budeš muset soustředit na zbývající svěřenské
fondy, “ odbyl ho Trumpál. „Jeden už jsi taky zničil, tak zvládneš i ty
ostatní.“
„Jeden už jsem zničil?“ upadl Garry málem ze židle. „Kdy?
Kde? Jak?“
„Ohnilý pohár,“ řekl Trumpál. „Vrdlmrsmrst v roce 1984
porazil Berta Blechovce, jeho prvního vítěze, výrobce a právoplatného majitele.
A ty jsi původní exemplář Ohnilého poháru při svém vítězství zničil.“
„Ale Ohnilý pohár přece nebyl nikde ukrytý! A říkal jste, že
symbol je potřeba vrátit příbuzným!“
„Symbol svěřenského fondu nemusí být skutečně schovaný.
Důležité je, že nikdo neví, že se jedná o symbol,“ objasňoval Trumpál. „A všichni
příbuzní Berta Blechovce jsou mrtví, takže pokud se Ohnilý pohár rozpadl
v prach…“
„A co zakládací listina a poklad?“
„Tom Varrrle schoval obojí v Jamném. Shodou okolností
se ti při táboráku podařilo vyhrabat zakládací listinu z hromady starých
novin a rozdělat s ní oheň,“ vykládal ředitel. „Poklad jsem pak našel já
pod podlahou na půdě správcovské budovy. Ostatně snad si nemyslíš, že jsi těch
tisíc zlatých žetonů dostal z mých peněz?“
„Nedostal jsem je vůbec,“ zamumlal Garry. „Takže stačí už
jen osm podobných náhod a shod okolností a Vrdlmrsmrst přijde o svou
neporazitelnost?“
„Přesně tak,“ mrkl Trumpál. „Prostě příští rok vyraž do
světa a dřív nebo později narazíš na Tomovy svěřenské fondy. Nebo bychom možná
pro jednoduchost mohli říkat trusty. To
pochází z latinského truxintus,
což znamená sveřepý… intus. A sveřepý a svěřenský, to je skoro totéž. Aspoň je
to nejpodobnější slovo, které jsem ve slovníku našel.“
„Takže celý příští rok strávím hledáním trustů?“ smiřoval se
Garry se svým osudem. „Jak se vůbec hledá takový svěřenský fond? Mám začít
hned, pane profesore?“
„Nebuď tak hrr,“ zarazil ho Trumpál. „Budeš na to opravdu mít
celý příští rok. S pomocí zrzavého kolohnáta a nesnesitelné šprtky bys to
snad mohl zvládnout.“
„Když jsem bojoval s Vrdlmrsmrstem v Tajemné
stoce, poslal jste mi vypelichaného papouška a starý klobouk. A já si bláhově
myslel, že nic méně užitečného mi na pomoc dát nemůžete,“ zabručel Garry.
Trumpál si odfrkl. „Pro tebe to bude hračka. Jsi přece vyvolený. A vyholený. A jen tak mimochodem, v tom klobouku byla schovaná
šavle Patrika Poblilvíra.“
„Byl tam umělohmotný dětský mečík!“ zabručel Garry.
„Samozřejmě, protože Poblilvírova šavle je jen metafora,“
mluvil zamyšleně Trumpál, zatímco se pokoušel zavázat si na plnovousu kravatový
uzel. „Nebo možná spíš alegorie, co já vím.“
„Nebo fantasmagorie?“ navrhl Garry.
„Patrik z Víru byl proslulý svou schopností kdykoli a
kdekoli hodit šavli,“ řekl Trumpál. „Podle legendy se Patrikova šavle ukáže
každému Poblilvírovi v nouzi, který je toho hoden.“
„Nevím, jestli chci být hoden něčeho takového,“ odtušil
Garry. „A jsem rád, že jsem se do toho klobouku neodvážil sáhnout, ještě bych
vylovil nějakou alegorii.“
„A když si nebudeš vědět rady, můžeš vždycky využít svoje
zvláštní schopnosti,“ řekl Trumpál.
„Zvláštní schopnosti? Teutoni mají zvláštní schopnost, že je
políčko stojí jen 40 kusů dřeva, ale jaké zvláštní schopnosti mám já?“ nechápal
Garry.
„Pravda, láska, přátelství…“ mrkl na něj Trumpál.
„Cože? Moje zvláštní schopnosti jsou pravda, láska a
přátelství?“ vyhrkl nešťastně Garry.
„Jak jsem vždycky hlásal, pravda a láska musí zvítězit nad
lží a nenávistí,“ zvedl Trumpál ukazováček a prostředníček. „A protože není
pochyb o tom, že zvítězit musíš ty, není jiné vysvětlení, než že ty jsi pravda
a láska, Garry.“
„Byl jste u Hybrida na pampeliškové šťávě?“ vyzvídal Garry.
„Ne,
byl jsem u profesora Grapea na kakau,“ vysvětlil pobaveně Trumpál. „Vypil jsem
u něj dva hrnky. Když jsem se vrátil do své kanceláře, dostal jsem na kakao
ještě chuť, tak jsem pro něj poslal Cracka Malejfuje. A tys mi ten hrnek vylil
do krbu,“ zamračil se ředitel.
3 komentáře:
Sveřepý intus? Trumpál mi bude chybět, vážně :D Vic
Jízdní řád používaný k černé magii, s tím souhlasím...jízdní řády jsou magií prolezlé, obzvláště ty, co jsou dělitelné sedmičkou...
Takový intus je nebezpečný, zvlášť když je sveřepý... a úplně nejnebezpečnější jsou sveřepé intusy dělitelné sedmičkou!
Okomentovat