6-18: Dortík pro Dana

Přijde Támhleta konečně na to, že je Garry idiot? Kdo komu snědl pizzu na dvojitém rande? Existuje lepší hra než flaška? Kolik nebezpečných známostí měla Brownie Levandulová v životě, vesmíru a vůbec? Kolik gramů ovocné složky na kilogram musí obsahovat džem, aby se mohl zvát džemem? Proč se Dan i Cracko tvářili při snídani tak nešťastně? Kdo by si kupoval na každou svatbu nové šaty? Koho zavřou na celé odpoledne do skladu s kokosovým masážním olejem a virusem sexuální přitažlivosti?

Kapitola osmnáctá:

Dortík pro Dana

Támhletin smutný vzkaz

Když Garry utíkal od Hybrida, pojal myšlenku, že by mohl Trumpálovi poslat vzkaz kozí poštou. Doběhl do stáje, kde si s hrůzou uvědomil, že Bloody už za Trumpálem vyslal se svým dopisem ohledně Cracka Malejfuje. Pokusil se k danému úkolu přesvědčit pár koz svých spolužáků a spolužaček, ale bez úspěchu.

Zklamaně se vrátil na kolej. Ve společenské místnosti narazil na Vona a Támhletu, kteří zdrceně seděli v křeslech a nepřítomně hleděli do míst, kde se do loňského roku nacházel krb.

„Co je?“ podíval se na ně. „Rozešli jste se?“

Oba se na něj zamračili.

„Nemyslím spolu, samozřejmě. Vím, že spolu nechodíte, jste přece sourozenci. A i kdyby Támhleta chtěla chodit se svým bratrem, tak má na výběr devatenáct lepších možností… no, možná ne devatenáct, ale aspoň pět určitě,“ opravoval se zmateně Garry.

„Ty jsi dneska pil?“ sledoval ho podezíravě Von.

„Jen pár loků pampeliškové šťávy, ale to nehraje žádnou roli,“ blábolil Garry. „A s tím rozchodem jsem to myslel samozřejmě, jestli ses ty nerozešel s Cookie, Vone? Pokud ano, tak tvůj počítač dostane ona! A vůbec, mohla by se nastěhovat k nám, zatímco ty by ses přestěhoval k Hormoně. A když myslím k Hormoně, tak nemyslím k Hormoně, ale do jejího pokoje, co už není její pokoj, takže vlastně k Brunhildě, Demenze a jen Trumpál ví, jak se jmenuje ta třetí holka. Platí?“

„Co to plácáš?“

„Možná bychom to tak mohli udělat, i kdybyste se nerozešli,“ uvažoval nepřítomně Garry. „Stejně teď vždycky hraje Cookie, protože je lepší než ty. A ty by ses mohl u Brunhildy v klidu učit na maturitu, tam tě nikdo nebude rušit.“

Támhleta rozzuřeně vyskočila ze svého křesla. „Von se s nikým nerozešel! Já jsem se rozešla s Danem, ty kreténe!“

Garry šokovaně obrátil oči k Támhleté. „Takže už nejsem idiot, ale kretén?“ poškrábal se nervózně ve vlasech. „To není dobré znamení…“

„Pitomče!“ odfrkla si Támhleta.

„Hm, co děláš zítra večer?“ poslal jí Garry vzdušný polibek.

„Ty jsi fakt i…mbecil,“ zaťala zuby. „Odcházím! Nechápu, proč tě Brownie dneska tak vychvalovala, když jsi ten největší…

„Idiot?“ navrhl Garry.

„…pod sluncem,“ uzavřela Támhleta.

„Brownie mě vychvalovala?“ obrátil se Garry nechápavě na Vona, když Támhleta oddusala ke schodišti.

„Když jsme se asi před dvěma hodinami vrátili z ministerstva, chtěli jsme si zajít na dvojité rande,“ vysvětloval Von. „Já a Cookie, Támhleta a Dan… a Brownie.“

„Brownie byla na vašem rande? Co tam dělala?“ divil se Garry.

„Nenechala se odbýt,“ vykládal Von. „Navíc se nabídla, že zaplatí jídlo. Seděli jsme si na terase nad skleníky a objednali si pizzu z města.“

Brownin veselý vzkaz

„Kde je vlastně Garry?“ otočila se Támhleta na Brownie, když dorazily krabice s pizzou.

Dan Koumes se na ni zamračil: „Proč se ptáš po Garrym?“

„Kdyby tady byla, tak by si tady Brownie aspoň nepřipadala tak sama.“

„To mi připomíná vtip z dnešního Betlu,“ zasmál se Von. „Přijde černokarbaník do přeplněného baru…“

„Já si tady vůbec nepřipadám sama,“ usmála se Brownie a otevřela si na klíně krabici s žampionovou pizzou. „I když je pravda, že Garry je milý, zábavný a sympatický společník.“

„…a všimne si, že u jednoho stolku sedí osamocená překrásná slečna…“

„To, že tady je Brownie sama ti připomnělo vtip s osamocenou překrásnou slečnou?“ zbystřila Cookie.

„Vždyť vypadáte obě stejně,“ zavrtěl hlavou Dan.

„…ale neví, jak by ji oslovil. Vytáhne…“

Nyní se Támhleta zaškaredila na Dana: „Co si máš co všímat, jak vypadají? Nekoukej po nich!“

„Dane, podal bys mi tu láhev trumfu, co schováváš za zády?“ natáhla Brownie ruku.

„…rukáv, ukáže všem svoje smrtikibické tetování, a…“

„Nešahej na něj!“ Támhleta si povzdechla. „Podáš mi tu moji pizzu, Dane?“

„Jakou jsi měla?“

„A když všichni utečou, přisedne si k té slečně a povídá…“

„Salámovou! To si nepamatuješ?“

„A Dan si dával quattro stagioni, že?“ dodala s úsměvem Brownie a podala mu obě dvě pizzy.

Pak se konečně přestala věnovat svému okolí a obrátila pozornost ke svojí krabici. Vypískla, když zjistila, že tam zůstalo jen pár kůrek, šmouhy od kečupu a velká mastná skvrna.

„Kdo mi sežral moji pizzu? Chlupáčku!“

„A co vy tady, slečno, tak sama? Co?“

„Pchomich,“ zrudla Cookie a odříhla si. „Jak tady zavoněla, dostala jsem na ni strašnou chuť.“

Brownie se úkosem podívala na Vona. „Máš na ni špatný vliv,“ ucedila.

„A teď by to chtělo něčím zapít,“ usmála se Cookie.

„Tady máš kolu,“ podala jí Brownie. Cookie zavrčela.

Chvíli jen mlčky seděli a jedli pizzu, zletilí pak popíjeli i něco jiného, než kolu. Pozorovali odraz zarudlého slunce v Pekle a rozjímali nad nesmrtelností chrousta, ale žádná idylka nemůže vydržet dlouho.

„Tady je nuda,“ prohlásila Brownie.

„Nikdo tě nenutil, abys s námi chodila,“ zašeptala Támhleta.

„Pojďme něco hrát,“ navrhla Brownie.

„Fotbal?“ napadlo Vona. „Skoro všichni hrajeme nebo jsme hráli za kolejní mužstvo. Družstvo. Na hřišti snad bude ještě vidět.“

„To je pitomost,“ zavrhla jeho nápad Támhleta.

„Flašku?“ nadhodila Cookie.

„Kam na ty nápady chodíš?“ zakoulela očima Brownie. „Vážně na ni máš špatný vliv, Vone.“

„Ty jsi mi přece vždycky říkala, že neexistuje lepší hra, než flaška,“ zašklebila se na ni Cookie.

…

„Když mi bylo dvanáct. Špehoval jsem klíčovou dírkou svoji sestřenici Takovoutu, když se převlíkala.“

Zčervenalý Von roztočil láhev a její hrdlo se zastavilo na Támhleté.

„Zeptej se na něco normálního, prosím tě,“ zasyčela Támhleta.

„Dobře,“ polkl Von. „Miluješ Garryho?“

„To má být normální otázka?“ protestovala Támhleta.

„Tak miluješ, nebo ne?“ dotírala Brownie.

„Je to idiot!“ zaťala zuby Támhleta.

Brownie natáhla vzduch mezi zuby. „Nevím, nevím, jestli nám to bude stačit jako odpověď. Dost to sice naznačuje, ale my to chceme slyšet přímo. Miluješ Garryho?“

„Dám fant,“ odfrkla si Támhleta a začala si sundávat boty.

„Jak to myslíš, že dáš fant?“ obořil se na ni Dan Koumes. „Proč nemůžeš normálně říct, že ho nemiluješ?“

„Protože to je hra na pravdu, flupáčku,“ poslala mu Brownie vzdušný polibek.

„Flupáčku?“

„Tak se řekne idiot… bulharsky,“ odsekla Brownie.

…

Dan uvedl flašku do pohybu.

„S kým teď chodíš?“ zeptal se, když hrdlo láhve skončilo u Brownie.

„Proč tě zajímá, s kým chodí?“ strčila do něj Támhleta.

Dan Koumes se raději napil trumfu. „Už nevím, na co se ptát!“

„S nikým,“ opáčila Brownie.

„Nekecej!“ vyštěkla na ni Cookie.

„Tak dobře, dám fant,“ loupla Brownie očima po svojí sestře.

„Nevím, jestli je ten systém fantů fér, když někteří z nás mají se svlékáním na veřejnosti mnohem menší morální problémy,“ zauvažovala Támhleta.

„Je,“ přikývli nepřítomně Dan s Vonem, zatímco pozorovali Brownie, jak si odkládá džíny.

…

 „Sakra, myslela jsem, že hrajeme na pravdu, ne na matematiku!“ rozčilovala se Brownie, zatímco se marně pokoušela počítat na prstech. Přestože to měla jednodušší tím, že už také neměla boty ani ponožky, stále se nemohla dobrat výsledku.

„Stačí nám to orientačně,“ zahučel Von.

„Plus mínus autobus,“ dodala Támhleta.

Brownie se na ně zoufale podívala. „Narvaný autobus, nebo jenom místa k sezení?“

„Dělá se mi špatně,“ vzdychla Támhleta.

„To bude tou pizzou,“ řekla Cookie. „Od té doby, co odešel Sir Anthony Flick, tak na pizzu vůbec nedávají kvalitní salám. Určitě to byla nějaká prošlá vysočina ze sámošky.“

„Teď se mi teprve dělá špatně.“

„Zajímají vás i známosti na jednu noc?“ ujišťovala se Brownie.

„Jenom řekni číslo a přestaň dělat machry!“ zavrčela na ni Cookie.

„Ti, které si pak vzal někdo ze secondhandu, se taky počítají?“ přejela Brownie pohledem z Cookie na Vona.

„Tohle mě začíná bavit. Příští otázka bude, ať nám je vyjmenuješ,“ zachechtal se Dan Koumes. „Nebo… vlastně…“ Pořádně se napil. „Radši ne.“

„Zajímá nás jen to číslo!“ sykla Támhleta, zatímco vrhala zkoumavé pohledy na zmlknuvšího Dana.

„Čtyřicet dva,“ vypálila Brownie. Zkušeně se chopila láhev, upřeně se podívala na Dana a roztočila ji. Láhev se točila neuvěřitelně rychle a dlouho, a když zpomalila, ukázala nezpochybnitelně právě na Dana Koumese. Brownie se vítězoslavně usmála.

„Šel bys se mnou do trojky, Dane?“

„Jak do trojky?“ zarazil se Dan. „Vždyť jsme dva.“

„To je vážně tvoje odpověď?“ vypěnila Támhleta. „Vždyť jsme dva?!“

„Myslíš s Támhletou?“ vzpomněl si Dan Koumes, zejména proto, že ho jmenovaná bušila pěstmi do zad.

„Třeba,“ protáhla Brownie. „Třeba s někým jiným.“

Dan Koumes nervózně polkl, zatímco marně bojoval s tím, aby jeho pohled stále nekončil na Brownině podprsence.

„Dám fant,“ hlesl nakonec odevzdaně.

„Jak to myslíš, že dáš fant?“ zarazila se Támhleta, až přestala Dana mlátit. „Zakazuju ti dát fant!“

Dan Koumes se tak ocitl v pasti, protože již beznadějně navázal oční kontakt, takže nedokázal lhát.

„Ano.“

„Odpovídáme celou větou,“ culila se Brownie, zatímco si pohrávala s ramínkem podprsenky.

„Ano, šel bych s tebou do trojky,“ připustil neochotně Dan Koumes.

„Tak si s ní běž klidně hned!“ vyskočila rozpáleně Támhleta. „Nikdy bych nevěřila, že jsi takový idiot!“

Garryho tajný vzkaz

„Támhleta pak utekla sem,“ řekl Von. „A my ostatní jsme se tak nějak pomalu rozpustili.  Nebo spíš rychle. Dan nejdřív běžel za Támhletou, ale seřvala ho na nádvoří tak, že to bylo slyšet až na hradby. Brownie to s úsměvem poslouchala, a pak vítězoslavně odkráčela k sobě. Cookie pospíchala za ní, tvářila se nějak nešťastně, nevím proč. Já už jsem pak jenom dojedl zbytek Támhletiny pizzy a taky jsem se vrátil sem.“

„Vypadá to, že jsem o hodně přišel,“ pokýval hlavou Garry.

„Kde jsi vlastně byl ty?“ zajímal se Von.

„Hned ti to povykládám,“ usmál se Garry. „Ale ještě předtím… vadilo by ti hodně, kdybych si nejdřív zatančil oslavný tanec vítězství?“

„Nejsem nijak odvázaný z toho, jak byla Támhleta nešťastná,“ pokrčil rameny nejistě Von, „ale byl to idiot. Jsem rád, že se ho zbavila.“

…

Jak bývá zvykem, když se navečer něco důležitého stane, musí následovat ranní scéna u snídaně, která umožňuje vše probrat i s postavami, které se večerního dění nezúčastnily. A to i tehdy, pokud si normálně snídani připravují samy a jídelně se snaží vyhýbat.

„Takže se ti podařilo zjistit, co řekl Kvikuan Vrdlmrsmrstovi o svěřenských fondech? Od Hybrida?“ sesumírovala si Garryho sdělení nevěřícně Hormona.

Garry se spokojeně usmál, což nad talířem sucharů s něčím, co pro zjednodušení nazveme džemem, byť podle korektní potravinářské terminologie může být jako džem označována jen hmota, která obsahuje nejméně 350 gramů ovocné složky na jeden kilogram.

„Přesně tak. Ale to je celkem jedno. Důležitější je, že se Támhleta rozešla s Danem.“

„Brownie?“ hádala Hormona.

„Jak to víš?“ divil se Garry.

Kdyby Brownie žila v renesanční Veroně, měli bychom o dva mrtvé a jedno klasické literární dílo míň,“ odtušila Hormona. „Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? A kdo se to tam s tebou schovává v křoví?“

„Ahoj, o čem se bavíte?“ přisedla si k nim znenadání Brunia, kurtizána, která svedla Romea, nechala si za to zaplatit od Kapuletů, vyspala se se starým Montekem a po krátkém románku s Merkuciem bez rozloučení zmizela.

„O tom, že se Támhleta rozešla s Danem,“ vysvětlil Garry.

„Tak proto se Dan tváří tak nešťastně,“ prohodila Brownie a ukázala ke stolu nedaleko výdejního okénka, kde Dan Koumes vytřeštěnýma očima pozoroval svůj toast (až ho ochutná, zjistí, že se jedná o suchar). „Nebo to bude tím, že si tu trojku představoval trochu jinak?“

Hormona vyprskla. „Co?“

„Jak bys mohla jít s Danem do trojky?“ uvažoval Garry. „Vždyť jste jenom dva.“

„Jak říká jeden můj starý známý: Je radost pracovat s intelektem tvého kalibru,“ pohladila ho Brownie po vlasech.

Hormona se rozhlédla po jídelně. „Už chápu, proč se tak zaraženě tváří Cracko.“

„Asi pořád nepřišel na to, jak dostat do hradu Smrtikibice,“ přemýšlel Garry. „Budu se na něj teď muset zaměřit, když už jsem vyřešil záhadu Kvikuanovy vzpomínky.“

„Jak jsi na tom s Támhletou?“ vyzvídala Brownie. „Je teď volná.“

„Blbě,“ postěžoval si Garry. „Řekla mi, že jsem kretén a pitomec. A imbecil.“

„Idiot ne?“ zajímala se Hormona.

Garry zavrtěl hlavou.

„Neměl bys váhat,“ prohlížela si Brownie nenuceně nehty. „Holky, jako je Támhleta, nikdy nezůstávají volné dlouho.“

„Co tím chceš říct?“ zamračil se na ni Garry. „Že je děvka?“

„Brownie nemá dost morálního kreditu na to, aby mohla kohokoli na téhle škole označit za děvku,“ zašklebila se Hormona. „Spíš chtěla říct, že…“

„Že je sympatická, oblíbená a temperamentní,“ dokončila Brownie. „A taky docela hezká. Samozřejmě není tak krásná jako já, ale spoustě kluků se zrzky líbí.“

„Máme se v létě brát,“ protestoval Garry. „Přece si teď nezačne s někým dalším!“

„Podívej se na ni,“ ukázala Brownie na Támhletu, která se u stolu v rohu živě bavila s Kamilem Křivým a Jiřím Plíškem o blížícím se zápase s Peklospárem.

„Proč se zahazuje s těmi idioty?“ zahučel Garry.

Brownie mlaskla. „Být tebou, vykašlu se na nějaké Malejfuje a jeho nekalé rejdy a pokusím se sbalit Támhletu dřív, než to udělá někdo jiný.“

„Ale… co Malejfuj a jeho nekalé rejdy?“ zoufal si Garry.

„Ty přenech mě,“ usmála se Brownie. „Jestli něco provede, tak si to odskáče. A tady jsem ti něco přinesla,“ podala Garrymu objemnou tašku.

„Co to má znamenat?“ nechápal Garry.

„Najdeš tam kytici růží se vzkazem od tajného ctitele napsaným tvým písmem, sbírku motýlů, dva lístky do kina na pátek, sobotu i neděli, jednu lahvičku virusu sexuální přitažlivosti a kokosový masážní olej,“ vychrlila Brownie a zvedla se od stolu.

„Proč to děláš?“

„Orlice končí. Přepínám.“

…

„Ahoj Támhleto,“ přitočil se Garry ke své spolužačce ve středu ráno před první vyučovací hodinou. „Něco jsem ti přinesl.“

„Nejsou trochu oschlé?“ zašklebila se Támhleta, když si prohlížela kytici zvadlých růží.

„Zapomněl jsem je od včera v tašce,“ mávl rukou Garry. „Ale jsou od srdce!“

„Tak díky,“ vzala si Támhleta kytici do ruky. „Proč se tady píše ‚Od tajného ctitele’?“ divila se.

„To neřeš,“ odbyl ji Garry. „Nechtěla bys se mnou zajít v pátek do kina?“

„V pátek si musím mýt vlasy,“ vymlouvala se Támhleta. „V sobotu máme zápas, tak nemůžu nastoupit s neumytými vlasy.“

„Tak v sobotu?“

„V sobotu si musím mýt vlasy,“ zamračila se Támhleta. „V sobotu máme zápas, takže je budu mít celé zpocené a zacuchané.“

„Tak v neděli?“

„To už radši v ten pátek,“ vzdala se Támhleta. „Aspoň před zápasem přijdeme na jiné myšlenky. Co dávají?“

„Nemám ponětí,“ přiznal Garry.

„A v kolik to začíná?“

„Snad v osm,“ hádal Garry. „Tak ve čtvrt u brány?“

„Dobře,“ mrkla Támhleta.

Garry radostně zakřepčil. Zbytek týdne strávil v lepší náladě a jediný problém, kterým se zaobíral, byl blížící se zápas s Peklospárem, který mohl rozhodnout o jejich šancích na zisk dalšího titulu školního mistra. Po březnové prohře s Brzybolem měli na kontě sedm bodů (za dvě výhry a jednu remízu z podzimních kol), tedy o tři body méně než Brzybol a o jeden bod více než Zmizeluzel. Poblilvír tedy v pátém ligovém kole nezbytně potřeboval bodovat proti beznadějně poslednímu Peklospáru (nula bodů) a zároveň se spoléhat na pomoc Zmizeluzlu proti Brzybolu, že uhraje aspoň remízu. Pokud by si Brzybol udržel stávající tříbodový náskok i před šestým kolem, tak by ho Poblilvír bez ohledu na výsledek posledních zápasů již nemohl předstihnout, protože měl horší bilanci vzájemných zápasů (2:2 a 2:5).

Zatímco s vítězstvím svého týmu proti Peklospáru si Garry skromně troufal počítat, ohledně šancí Zmizeluzlu proti rozjetému bryzbolskému družstvu měl své pochybnosti. Nekladl si příliš velké naděje, že by mladičký tým zmizeluzelské koleje, který na podzim deklasovali 5:0, dokázal udržet s Brzybolem krok. Nezbylo tedy, než doufat v odhodlání zmizeluzelských poprat se aspoň o teoretickou šanci na zisk titulu. Pokud by totiž Zmizeluzel zvítězil, mohl by o něj v posledním zápase sezóny bojovat právě s Poblilvírem. Byť je potřeba vzít v úvahu, že i tak by byl v závěrečném kole v nejlepší pozici Brzybol, kterému by bez ohledu na výsledek zápasu Zmizeuzlu s Poblilvírem stačilo vítězství nad slaboučkým Peklospárem.

Danův potměšilý vzkaz

„Bylo to hezké, ne?“ popotáhla Támhleta, když se v pátek pozdě večer vraceli z kina do hradu.

„Asi jo,“ zabručel Garry a v duchu proklínal Brownie Levandulovou. „Jen jsem nepochopil ten název filmu.“

„Ona byla na sedmadvaceti různých svatbách!“ vyjekla Támhleta. „A na každých měla jiné šaty! Byla tam přece scéna s tím šatníkem…“

„Ona se tolikrát vdávala a pokaždé si koupila nové šaty?“ nechápal Garry.

„Jako družička!“ vyprskla Támhleta. „Sledovals to vůbec?“

„Hm… měl jsem oči jen pro tebe,“ vybruslil Garry z ošemetné situace.

„Jsi sladký, ale nemusíš kvůli mně lhát,“ usmála se. „Chápu, že tě to nudilo. Ale je od tebe hezké, že jsi ten film vybral. Chtěla jsem na něj jít s… to je jedno.“

„Nechceš se jít podívat na mou sbírku motýlů?“ zeptal se Garry, když prošli po mostku kolem ramene Pekla a vystoupali na přístupovou cestu k hradu.

„Hm… ani ne,“ zamračila se Támhleta. „Ty máš sbírku motýlů?“

„Mám,“ přitakal Garry. „Ale sám jsem ji ještě neviděl.“

Támhleta se rozesmála. „Já tě nepoznávám, Garry! Kytka, kino, sbírka motýlů… co se s tebou děje?“

„Nejsem Garry. Jsem robot z budoucnosti, který tě přišel unést,“ zaskřehotal Garry, akorát když vcházeli do průchodu na hlavní nádvoří. „Přesně za deset vteřin nás můj časoprostorový paprsek přenese do roku 2108.“

„Jak to vypadá v roce 2108?“ zvedla k němu oči.

„Stojí to tam za prd, když tam nejsi,“ usmál se Garry a přitiskl se k ní.

Přesně za deset vteřin se před nimi rozblikalo modravé světlo. Zděšeně uskočili. Světlo se pomalu a nejistě zhmotnilo do podoby učitele.

„Garry Poker. Támhleta Vlezlá. Toulají se po večerce po školních pozemcích,“ odříkal strojově ŠUTA 2.0, školní učitel, technik a administrátor.

„To je jen Šuta,“ uklidnil se Garry a prošel skrz hologram na nádvoří. Támhleta rychle běžela za ním.

„Školní trest! Školní trest!“ vykřikoval Šuta. „Porušení večerky. Nedovolené procházení skrz učitele. Vaše prohřešky byly zaznamenány kamerou a budou oznámeny ředitelce vaší koleje.“

„Myslím, že tuším, kdo to spískal,“ zavrčela Támhleta.

„Váš školní trest bude spočívat v úklidu a inventarizaci skladu výpočetní techniky,“ deklamoval hologram. „Ke svému trestu se dostavte zítra v 12.00.“

„Ale od jedné hrajeme s Peklospárem!“ protestoval rozrušeně Garry.

„Invalid argument,“ zaskřípal Šuta. „Soubor rozpisfotbalovychzapasu.xls nebyl nalezen.“

„To bys nám přece neudělal, Dane!“ vyštěkla Támhleta. „Přece nechceš, aby školní ligu vyhrál Brzybol! Brzbybol!“

„Dane? Kdo je Dane?“ rozblikal se Šuta. „Školní trest byl udělen. Konec diskuze.“ Obraz školní učitel se rozostřil, ztmavnul a nakonec zmizel úplně.

…

Druhý den brzy ráno se Támhleta pokusila vypravit se za Danem. Částečně proto, aby mu vynadala, protože byla skálopevně přesvědčená o jeho vině v celé události, a částečně, aby ho přesvědčila, aby si to rozmyslel a Šutův trest vymazal ze systému. Nedostala však příležitost apelovat na jeho loajalitu k poblilvírskému fotbalovému týmu, protože Dan Koumes nebyl nikde k nalezení.

Obdobně dopadl Garry s profesorkou McDonaldovou. Ta měla jako kolejní ředitelka pravomoc změnit trest udělený studentovi její koleje, ale ani ona nebyla onoho smutného dubnového rána přítomna. Podle toho, co se Garrymu podařilo zjistit od Anety Alzheimerové, dostala v noci naléhavý vzkaz, kvůli kterému školu opustila. Bohužel, Aneta si nedokázala vybavit, kdo jí vzkaz předal a kam měla profesorka McDonaldová namířeno.

V poblilvírské kabině tak zavládla pochmurná nálada, Všichni členové družstva už o celé záležitosti věděli, takže nyní jen beze slova seděli v šatně, čekali na začátek zápasu a snažili se najít zbytky motivace k tomu, aby vůbec nastoupili na hřiště.

Brunhilda Mlejnová otráveně zahodila své kopačky do rohu šatny.

„Prohrajeme,“ povzdechla si.

„Takhle nemáme šanci,“ přidala se nešťastně Demenza Rovnicová.

Cookie rozčíleně vyskočila ze svého místa. „Když k tomu budeme přistupovat takhle, tak ne!“ vykřikla a bouchla pěstí do plechových skříněk. „Au!“

Ostatní zpozorněli a překvapeně na ni zírali.

„Když tady budeme sedět a vzdychat, tak skutečně nevyhrajeme! Všichni koukáte, jako byste se měli každou chvíli rozbrečet! Ještě jsme ani nevylezli na hřiště a v hlavě už prohráváme 2:0,“ křičela zaníceně. „Co je to s váma?“

„Támhleta je naše nejlepší střelkyně,“ vydechl Jiří Plíšek. „A Garry… vždycky ví, co udělat! A… je to přece chlapec, který vyhrál! Je vyvolený! Co zmůžeme bez něj?“

„Co zmůžeme bez něj?“ zopakovala Cookie. „Všechno, co budeme chtít! Tým přece netvoří jednotlivci, tým tvoří tým! Jsme Poblilvír! Přece se nevzdáme jen proto, že nám chybí naši nejlepší hráči!“

„Ale…“ mračila se pořád Brunhilda Mlejnová.

„Něco vám povím,“ slabikovala pomalu a důrazně Cookie. „Hráli jsme s Garrym proti čtyřem hardestům najednou a Garry zapomněl ucpat jednu cestu přes les a vtrhli na něj Aztékové a Keltové. Nestihl se ani rozkoukat a zničili ho do posledního vesničana!“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Kamil Křivý.

„A co jsem udělala já? Vzdala jsem se snad?“ hulákala Cookie na celou šatnu. „NE! Zesílila jsem hradby, postoupila jsem co nejrychleji do Imperial Age a postavila armádu. A se svými katapulty, rytíři a berserky jsem vyrazila do boje! To jsem udělala!“

Rubína Vroubková se postavila vedle ní a znalý pozorovatel by v jejích rysech rozpoznal odhodlaný výraz jejího vzdáleného příbuzného. „Má pravdu! Sice vůbec netuším, o čem to plácala, ale Cookie má pravdu! Musíme vtrhnout na hřiště a dát do toho všechno!“

 „Může se stát, že se nám nebude dařit. Že o nás řeknou, že jsme hráli mizerně a nezasloužili jsme si vyhrát,“ pokračovala Cookie. „Ale dneska to nebude! Dneska se budeme rvát! Budeme bojovat! Musíme vyhrát i pro Garryho a Támhletu!“

„Když rozumu se ti nedostává, jako beranidlo dá se použít tvá hlava!“ vykřikl Kamil Křivý.

„Banzai!“ přidal se i jeho bratr Kenny. „Kamikaze! Vyhrajeme, i kdybychom měli umřít!“

Když vycházeli za posměšného bučení na hřiště, ke Cookie se přitočil Von.

„Nějak jsi jim zapomněla říct, jak to dopadlo,“ ušklíbl se. „Vytáhlo proti tobě padesát válečných slonů a současně přišli z druhé strany ti Aztékové, co vyprášili Garryho, a z tvého krále taky zůstal brzy jen mastný flek.“

„Taky jsem jim zapomněla říct, že máme nejlepšího brankáře na světě,“ políbila ho Cookie. „Nemusí vědět všechno.“

…

„Tohle Dan úplně nepromyslel,“ ušklíbl se Garry. „Zavřít nás na celé odpoledne do skladu jen s hromadou starých počítačů, smetákem, lopatkou, soupisem inventáře a kokosovým masážním olejem.“ A virusem sexuální přitažlivosti, dodal v duchu.