6-17: Pohřeb - ještě ne Trumpálův

Co provede Garry s tím, že staříci na škole jsou v ohrožení? Bude mít někdo z nich pohřeb? A jak se Garry vypořádá se zkouškou z autoškoly? Bude každý den co slavit? Máte džus radši rozlévaný, z lahve, nebo z pitíčka v krabičce? A kdo bude mít vlastně pohřeb? Pomůže Garrymu virus štěstí? Proč se pak vypraví do temného lesa? Kdo má teda ten pohřeb? Co se podaří Garrymu vyzvědět od Hybrida? A kdo má sakra ten pohřeb?

Kapitola sedmnáctá:

Pohřeb – ještě ne Trumpálův

Úkol pro kozu

„Věděl jsem, že tady budeš!“ vlétl Garry rozrušeně do učitelské klubovny. „Konečně se mi podařilo zjistit, co dělá Cracko Malejfuj!“

Hormona a Brownie zvedly obličeje od večeře s takovým výrazem, jako by je rušil nějaký obtížný hmyz.

První se vzpamatovala Brownie. „Ale nevadí ti to, že ne? Jsou to skoro dva roky, co jsme se rozešli, a…“

„O čem to mluvíš?“ zarazil se Garry. „Malejfuj chce do školy propašovat komando Smrtikibiců!“

„Aha, tohle,“ mávla vidličkou Brownie. „Měla jsem za to, že na to už se dávno vykašlal.“

„Mluvil o tom na záchodě s Hroznou Hroznatou!“ líčil vzrušeně Garry. „Přikázal mu to Doktor Vrdlmrsmrst!“

„Cože?“ vyskočila Brownie. „On se zase scházel s tou starou ježibabou?“

„Tobě vadí, že se baví s paní Svrabovou, ale je ti úplně jedno, že sem chce přivést Smrtikibice?“ nechápal Garry. „A vůbec, přišel jsem za Hormonou!“

Jmenovaná odevzdaně odložila příbor. „Tak povídej. Co všechno jsi zažil za ty nesnesitelně krátké dvě hodiny, co jsme se neviděli?“

Garry jí a tím i Brownie do podrobna vylíčil své zážitky z večera, jak špehoval nejdříve u chodby v třetím patře, potkal Toníkovou, sledoval Malejfuje na hajzlíky Hrozné Hroznaty, vyzval ho na souboj a nakonec tam přiběhl Grape. Hormona zaymyšleně přikyvovala.

„Co na to říkáš?“ zeptal se Garry dychtivě, když skončil.

„Jsem ráda, že ti Australus nedal školní trest,“ řekla Hormona. „I když by sis ho zasloužil.“

„Tak já odhalím zločin a zasloužil bych si školní trest? To je všechno, co na to řekneš?“ brblal nespokojeně Garry, tak rozrušený, že ani nezareagoval na to, že Hormona mluvila o Grapeovi jako o Australusovi. „Ukázalo se, že jsem měl pravdu! Malejfuj je Smrtikibic a plánuje něco hrozného!“

„Neměl jsi pravdu. Ty jsi o prázdninách říkal, že Malejfuj je Smrtikibic na baterky a Vrdlmrsmrst by ho nikdy nepověřil žádným důležitým úkolem, protože k ovládnutí karbanického světa potřebuje tebe,“ připomněla mu Hormona.

„Nesnáším tvoji paměť,“ zabručel Garry.

„A taky jsi říkal, že mnohem víc bychom se měli bát toho, co si objednal u pana Bordellina.“

Brownie se zachechtala. „Vážně to objednával už o prázdninách? On je tak sladký! Myslela jsem, že kecal.“

„Záhadná objednávka u Bordellina s tím pořád může souviset,“ nevzdával se Garry. „Co když chce dostat ty Smrtikibice do Polné s jeho pomocí? Třeba pro něj Bordellin vyráběl převleky!“

„Ano, vyráběl pro něj převleky,“ přitakala Brownie.

„Vidíš! Měl jsem pravdu!“ radoval se Garry.

Hormona si povzdechla. „A co má to smrtikibické komando v Polné provést, to jsi náhodou nezjistil?“

„Z toho, co říkali, jsem pochopil, že mají spadeno na nějakého staříka,“ vykládal Garry. „Takže v úvahu připadá Pims, Wan nebo Kvikuan.“

Hormona s Brownie si vyměnily zoufalé pohledy.

 „Asi bych je měl varovat,“ uvažoval Garry dál.

„Radši ne, ještě by je mohl trefit šlak,“ odtušila Hormona. „Řekni o svých podezřeních Trumpálovi, on už si s tím nějak poradí.“

„Máš pravdu,“ přikývl Garry. „Ale pro jistotu budu pořád sledovat Malejfuje, abych přišel na to, jak chce dostat Smrtikibice na školní pozemky!“ zaťal pěst.

„Zbytečně si děláš starosti, já na něj dohlédnu, hlupáčku,“ nabízela se Brownie.

Garry rozhodně zavrtěl hlavou. „Nemůžu po nikom chtít, aby se obtěžoval sledováním Malejfuje. To zvládnu sám.“

„Jak myslíš,“ vstala Brownie. „Jdu promluvit Danovi do duše.“

„Chápeš to, Hormono?“ svraštil Garry obočí. „Nechci ji otravovat se špehováním Malejfuje a ona si jen tak bez rozloučení odejde za Koumesem?“

„Já to chápu. Ty to nechápeš.“

Garry vzdychl. „Tak já jdu za Trumpálem.“

Bohužel pro Garryho i pro bezpečí všech staříků na polenské škole, ředitel ten den odcestoval na další dlouhou a dalekou služební cestu. Aspoň podle toho, co mu v deset večer, o půlnoci, ve čtyři ráno, v sedm ráno, v sedm třicet ráno a za pět minut osm sdělila Aneta Alzheimerová.

Garry tedy všechna svá zjištění sepsal, zašel do stájí za Bloody a odeslal Trumpálovi dopis kozí poštou.

„Udělal jsem, co sem mohl,“ řekl, spokojený sám se sebou, zatímco oknem pozoroval Bloody, jak mizí v dáli.

…

Spokojenost vydržela Garrymu až do soboty, kdy se konaly praktické zkoušky z karbanické autoškoly. Garry bohužel neuspěl, protože mu při otáčení u autobusové zastávky v Nových Dvorech vypověděl motor. Když konečně naskočil, Garry zapomněl, že má stále zařazenou zpátečku, takže vylomil ze země zastávkový označník. Stihl sice vystoupit, naložit ho a vzít si ho s sebou jako trofej, ale ztratil tím drahocenný čas, takže zpátky do Húdlar dorazil za 3 minuty a 38 sekund, což k úspěchu nestačilo.

Von couvání neriskoval, objel v Nových Dvorech blok (ano, i v Nových Dvorech se dá objet blok) a před zkušebním komisařem, respektive přímo na jeho místě, odkud na poslední chvíli překvapivě hbitě uskočil, zabrzdil v postačujícím čase 2:41.

Zkoušku složila i Támhleta, která pro změnu nechtěla riskovat zajíždění do hlouby vsi, u cedule Polná – Nové Dvory zařadila zpátečku a odcouvala zpět před vrata Húdlar, kam dorazila akorát vteřinu před vypršením časového limitu.

Pak už jen počkali, až všichni dostanou protokoly o zkoušce a vyrazili k Sedmi kulím oslavovat.

…

„Na všechny úspěšné a neúspěšné řidiče!“ vykřikla Brownie a zvedla sklenici. „Kdo z vás mě hodí domů?“

„Proč tady je s námi? Myslela jsem, že to bude jenom studentská oslava,“ zabručela Támhleta na Garryho.

„Cookie ji s sebou přitáhla,“ vysvětlil Garry. „A nevím, proč ti vadí Brownie, když jsi sem vzala Dana.“

„To je něco jiného!“ ohradila se Támhleta. „S Danem chodím.“

„Zatím.“

„Cože?“ zavrčela Támhleta.

„Nic. Jestli ti tak vadí, že narušuju vaši studentskou oslavu, můžeme s Danem klidně odejít,“ nabídla se Brownie. „Dane, slyšela jsem, že profesor Kvikuan dokoupil do učitelské klubovny zlatou tequillu.“

„Vážně?“ zpozorněl Dan Koumes.

„A proč sis vlastně sedla mezi nás?“ dorážela Támhleta.

„Jinde nebylo místo,“ usmála se Brownie.

„Vedle Vona s Cookie je volno,“ ukázala Támhleta.

„Ne, není,“ opáčil Von a poklepal na židli vedle sebe. „Tady sedí můj protokol z praktické zkoušky.“

„Není rozkošný?“ rozplynula se Cookie a objala ho kolem krku. „Kam mě vezmeš na výlet, čumáčku?“

„Rio de Janeiro? Singapur? Johannesburg?“ navrhoval Garry. „Koupím vám auto, jestli vyrazíte ještě dneska.“

„S vámi není žádná legrace,“ napila se Brownie. „Dojdu ještě k baru pro pití. Pomůžeš mi, Dane?“

„Může ti přece pomoct Garry,“ zastavila vstávajícího Dana Támhleta. „Když už tady oba děláte křeny.“

Brownie otráveně zavzdychala. „Zvládnu to sama. Dvě piva, vodka, griotka, gin s tonikem a jablečný džus?“

„Já chci taky gin s tonikem!“ protestovala Cookie.

„Sorry, Cookinko, ale na té ceduli nad barem se píše ‚Nezletilým nenaléváme!‘, takže máš smůlu,“ uculila se Brownie na svou sestru.

„Je tam napsáno ‚Nezletilým a podnapilým nenaléváme‘,“ opravila ji Cookie, „takže by neměli nic dát ani tobě. A kromě toho, přímo pod tou cedulí sedí dva moji spolužáci a chlastají rum!“

„Prostě dostaneš džus,“ rozhodla Brownie. „Jestli chceš něco jiného, tak ti to musí přinést chlupáček. Odmítám se podílet na tvém mravním úpadku.“

„Odmítáš se… cože?“ zamrkala Cookie. „Dobře si pamatuju, jak jsi mě učila tančit u tyče! Bylo mi pět!“

„To se ti nějak plete, učila jsem tě skákat panáka,“ řekla Brownie.

„A dobře víš, že Vonánka nemůžu pouštět k baru, když je tam madam Roberta!“

„Pak si musíš vystačit s džusem. Chceš rozlévaný, v lahvičce, nebo pitíčko v krabičce?“

„Nesnáším tě!“ zasyčela Cookie. „A chci lahev, čertví co tady rozlévají za patok.“

Když se Brownie po chvíli vrátila s tácem plným nápojů a postavila ho na stůl, najednou vyjekla a sáhla si do kapsy.

„Pípá mi mobil! Přišla mi zpráva!“

„Já jsem nic neslyšela,“ divila se Támhleta.

Brownie mezitím zaujatě hleděla na displej svého telefonu.

„Hoří server! Šuta zamrznul!“ pištěla. „Dane, musíš okamžitě do školy!“

„Proč to píšou tobě?“ divil se Dan.

„A kdo ti to vlastně píše? Ukaž mi ten telefon,“ sledovala ji Támhleta stále podezíravěji.

„Nikdo,“ vrátila Brownie mobil zpátky do kapsy. „Byl to omyl.“

„Omyl?“ řekl Von.

„Špatné číslo, jiný server, jiný Šuta,“ drmolila Brownie. „Co kdybychom si radši připili?“

„Konečně rozumná řeč,“ souhlasil Garry. „Na autobusovou zastávku v Nových Dvorech!“ vykřikl a pohladil trubku označníku, který stál opřený o stěnu v rohu za ním.

Hančin smutný vzkaz

V objetí s bývalou novodvorskou zastávkou se Garry o několik hodin později probudil.  Opatrně vyklouzl z postele, aby ji neprobudil, když si všiml, že na logu ČSAD je přilepená černá obálka. Opatrně ji vzal a rozlepil. Uvnitř byl vzkaz na černém papíře, napsaný černou lihovkou.

Garry na dopis rozespale mžoural, ale nakonec se mu podařilo ho rozluštit.

 

„Podívej se na to,“ povzdechl si Garry a podal dopis Vonovi.

„Ach můj bože,“ vzdechla Cookie, která se pro něj natáhla jako první. Chvíli ostřila, pak jen zavrtěla hlavou a podala dopis Vonovi.

Von se ztěžka posadil na posteli a dopis si po vynaložení značného úsilí přečetl.

„Hanka je blázen!“ rozčílil se. „Za setmění u hrobu Anežky Hrůzové? Ani za milión!“

„Vy se s ní nějak znáte?“ vyzvídala Cookie. „Vážně čeká, že půjdete na pohřeb plyšového medvídka? Copak plyšáci můžou umřít?“

„Věř mi, že kdybys byla Hančin plyšák, tak umřeš ještě ráda,“ zahučel Garry. „Zvlášť, když bys byla jediná černočerná panda na světě a jmenovala se DaRkLovIiIsEk. Hm, škoda, že jsme neměli příležitost ho poznat.“

„Neuvažuješ doufám o tom, že bys tam šel,“ zhrozil se Von. „Já rozhodně ne!“

„Je to kamarádka,“ zaváhal Garry.

„Navíc zítra odpoledne budeš mít rozdávání a míchání pro pokročilé,“ vzpomněl si Von.

„Budu? Snad budeme?“

Von si odkašlal. „My, co jsme včera udělali autoškolu, jedeme zítra na ministerstvo vyřídit formality. Je dost možné, že na hodině u Kvikuana budeš sám.“

„Sám?“ zamyslel se Garry. „Mohl bych ho zkusit zpracovat ohledně té vzpomínky! Nechce se mi věřit, že bych mohl mít takové štěstí!“

„Štěstí! To je ono, Garry!“vyskočila Cookie z peřin. „Můžeš použít virus štěstí!“

Garry na ni překvapeně zíral. „Jak víš o virusu štěstí?“ zeptal se.

„Použil jsi jednu ampulku ve čtvrtek, když jsme bojovali proti šesti počítačům na nejtěžší obtížnost,“ vykládala Cookie. „Postavili div světa, museli jsme jim ho rychle zničit, tak…“

„Máš pravdu,“ vzpomněl si Garry. „Ale kdyby to nebyl Black forest, tak to asi stejně nezvládneme.“

„Říkal jsi, že teď už ti zbývá jenom poslední,“ dodala Cookie a Garry si to moc dobře uvědomoval. S poslední dávkou virusu štěstí spřádal neurčité plány, které zahrnovaly rozchod Dana s Támhletou, sérii nepříjemných a bolestivých zranění, které se Danovi náhodou přihodí, odlet s Támhletou do Las Vegas a svatba tamtéž, bez účasti Vlezlé rodinky (kromě Támhleté, samozřejmě).

„Garry, vnímáš nás vůbec?“ vytrhl ho Von ze snění.

„Jo, jasně,“ přikývl na půl úst. „Udělám to takhle: Zkusím Kvikuana přesvědčit na hodině svým důvtipem, šarmem a osobním kouzlem. A když to nevyjde, vezmu si virus štěstí a zajdu za ním znovu.“

„Samozřejmě, že to nevyjde,“ vyprskla Cookie. „Důvtipem, šarmem a osobním kouzlem?“

„Co ty víš o důvtipu, šarmu a osobním kouzlu?“ zabručel Garry. „Vždyť chodíš s Vonem.“

…

Jak Von předpokládal, na pondělní hodině rozdávání a míchání pro pokročilé byl Garry sám. Když profesor Kvikuan vešel do třídy, tak se zarazil a nervózně na Garryho zamrkal.

„Ach, co to má znamenat?“ rozhlédl se. „Kde jsou vfichni studenti?“

„Vyřizují si karbanický řidičský průkaz na ministerstvu,“ objasnila mu Hormona. „Říkala jsem vám to ráno. A v poledne. A teď o přestávce.“

„No jo,“ mávl rukou Kvikuan. „Povád na mě chvuíte spoustu infovmací, ktevé mě nezajímají, takfe to důuefité snadno zapadne!“

„Sám jste po mně minulý týden chtěl, abych vám v pondělí řekla výsledky čtvrtletních písemek,“ bránila se Hormona.

Kvikuan něco zabrblal. „Takhue jsem tu úpuně zbytefně. Pvece nebudu stvácet fas hodinami s jedním studentem!“

„Ani když jsem to já?“ usmál se na něj Garry a ukázal si na hlavu. „Mám uši po matce, podívejte!“

„Taky si myslím, že z hlediska ztráty času nemá na hodiny rozdávání a míchání pro pokročilé ve vašem podání počet přítomných studentů žádný vliv,“ přidala se Hormona.

Kvikuan chvíli zamyšleně pokyvoval hlavou, jak přemýšlel o její větě. „Kam chodíte na tyhu kompuikované savkasmy?“ bručel. „Aue dobve, pvipvav mi kokteju due vuastního veceptu, Gavvy. Ukaf, co v tobě je.“

Gary chvíli předstíral práci s vybranými likéry, a když Kvikuan upadl do dřímoty, přitočil se k Hormoně.

„Potřebuju tajnou ingredienci,“ zasyčel.

„Všechny ingredience jsou v kredenci,“ ukázala Hormona. „Tajné ingredience jsou v levé spodní poličce.“

„Dobře víš, jakou ingredienci myslím. Potřebuju dostat Kvikuana do veselé nálady,“ vysvětloval Garry. „Chci z něj dostat tu vzpomínku.“

„To nemůžeš říct rovnou, že chceš dolanské listí?“ vzdechla Hormona a vytáhla kovovou krabičku.

Garry si od ní vzal menší než malé množství marihuany a pustil se do práce. Inspiroval se receptem na Zlou Jea, ale místo pepře nechal prohořet něco úplně jiného. Zalil trávový základ panákem karibského rumu. Koktejl pak ještě dochutil kokosovým sirupem. Nakonec dozdobil sklenici plátkem ananasu a žlutozelenočerným paraplíčkem.

„Mám to!“ vykřikl radostně, čímž probudil profesora Kvikuana. Ten se nerudně odpotácel k jeho stolu a naklonil se k jeho nápoji.

„Vypadá to ceukem zajímavě,“ připustil Kvkikuan. „Jak tomu víkáf?“

„Jamaica Joint Happiness,“ představil svůj koktejl Garry. „Karibský rum, kokosový sirup a… máta.“

„Veku bych, fe tam cítím jeftě něco,“ uvažoval Kvikuan.

„Ještě tam je moje tajná přísada,“ přiznal Garry.

„Uáká mě to,“ olízl se profesor Kvikuan a chytil se za břicho. „Aue byu jsem v pátek u uékave a ten mi pvísně zakázau jakýkoui aukohou. Ach, ta játva mě tvápí! Budef si to muset vypít sám.“

„Tak na vaše zdraví,“ hlesl Garry rezignovaně a koktejl vypil. „Mohl bych si s vámi ještě o něčem promluvit?“ usmál se poté, co zamlaskal po posledním doušku.

Kvikuan mrkl na hodinky a začal si ve spěch sbírat věci z katedry. „Bohufeu, musím teď akutně za vediteuem. Aue vefkevé otázky ohuedně vozdávání a míchání vám zodpoví tady moje asistentka, suefna Denfvová.“

„Co víš o svěřenských fondech?“ udeřil na Hormonu Garry, když se Kvikuan vytratil z učebny.

„O zvěřinových hodech?“ opáčila mu Hormona. „O zvěřinových hodech vůbec nic nevím. Ale mají s tím údajně něco společného jeleni, divočáci a bažanti.“

Garry se s Hormonou otráveně rozloučil a zklamaně se vrátil na pokoj, aby si vzal poslední ampulku virusu štěstí. Bohužel se to neobešlo bez svědků.

„Jak dopadl tvůj důvtip, šarm a osobní kouzlo?“ zazubila se na něj Cookie, hned jak vešel.

„Co tady děláš?“ zeptal se Garry. „A kde jsou ti dva?“

„Oba se přede mnou stydí,“ culila se Cookie. Garry se vůbec nedivil, protože Cookie dávno považovala za inventář všechny obyvatele jejich pokoje, takže nepovažovala za nutné oblékat se před nimi víc než ve vlastní koupelně. „Uzenáč utekl do knihovny a Blbeček je dneska asi na ministerstvu.“

„Debil tu zkoušku udělal?“ smál se Garry. „To bych do něj neřekl. Debil, do toho! Debil, do toho!“

„Ne, máš pravdu, neudělal,“ připomněla si Cookie. „Tak jak si dopadl?“

„Mizerně,“ zasmušil se Garry, ale hned se zase rozsemál. „Ale vůbec mi to nevadí!“

„Takže to zkusíš s virusem štěstí?“ zajímala se.

Garry se dál pochechtával: „Ne, vždyť je to jedno, vzpomínka sem, vzpomínka tam. Trumpál mě zabije, ale hlavně, že svítí sluníčko!“

„Prší,“ vyhlédla z okna Cookie. „Ty sis něco šlehnul?“

„Vyrobil jsem Kvikuanovi koktejl s trávou,“ líčil Garry vesele. „Ale nakonec jsem ho vypil sám, protože Kvikuanovi jeho játra zakázaly pít lékaře.“

„A jak jsi na tom s reflexy a mířením?“ zeptala se Cookie.

„Mám reflexy jako zebra a mušku jako vorvaň,“ zašermoval Garry rukama.

„Tak pusť počítač,“ přikázala mu. „Havana?“

„Tu mapu miluju!“ vykřikl Garry a skočil ke klávesnici.

„Vážně nejsi v pořádku.“

…

„Tady jsou tři!“ vykřikl Garry. „A už je po nich. Ti pitomí teroristi se vůbec nebrání!“

„To byli rukojmí,“ zamračila se Cookie. „Nechceš se jít radši projít na vzduch, aby ses probral?“

Garry zavýskl a vyskočil na postel. „Hančin pohřeb! Jak jsem na něj mohl zapomenout?“

„Myslela jsem, že je to jen pohřeb jejího medvídka,“ zabručela ještě Cookie.

„Jak vypadám?“ zatočil se Garry kolem své osy. „Sluší mi to? Hodí se to na pohřeb?“

„Černá se hodí ke všemu. A vlastně jsem tě v ničem jiném ani nikdy neviděla,“ pokrčila rameny Cookie. „Když nepočítám fotbalový dres a pyžamo.“

„Pyžamo!“chytil se jejích slov Garry. „To je ono! Půjdu uctít Darkloviiiskovu památku v pyžamu. Byl to přece plyšák do postele!“

V temném lese

„Hanko?“ zavolal potichu Garry, když dorazil do míst, kde se podle jeho orientačního smyslu měla nacházet kamenná mohyla, označující místo vraždy Anežky Hrůzové.

„Garry?“ vykoukl zpoza nejbližšího smrku černý stín. „Tys přišel?“

„Jak bych si mohl nechat něco takového ujít?“

Sice neviděl Hance do obličeje, ale slyšel, jak se dojetím rozplakala.

„Proč jsi na mě tak hodný?“ zavzlykala.

„Protože jsi hrozně milá a chytrá holka,“ usmíval se na ni Garry. „A líbí se mi, jak se oblékáš. Černá nikdy nevyjde z módy,“ poklepal se na klopách svého modrého pyžama.

„Ale já nosím černou, protože je to out,“ popotáhla Hanka. „Jsem odpad společnosti! Nemůžeš o mně říkat, že jsem milá a chytrá!“

Garry ji místo odpovědi objal.

„Garry! Nech toho, nebo samým štěstím umřu!“ pištěla Hanka. „A to bych si nezasloužila. Já si zasloužím umřít jenom smutkem.“

„To by se ti mohlo dneska podařit, když je ten pohřeb,“ napadlo Garryho. „Kde je hrob Anežky Hrůzové?“

„Nenašla jsem ho! Zabloudila jsem v lese, a kdyby ses tu neobjevil ty, tak tady umřu,“ smrkala nešťastně Hanka, přičemž se svým jedním veřejnosti přístupným okem dívala tak, jako by nevěděla, zda má být Garrymu vděčná, nebo ho proklínat.

„Tak ho pohřbíme tady?“ ukázal Garry do vývratu po pařezu, zarostlého kapradím.

„To je příšerné místo. Líbí se mi,“ přikývla Hanka a sundala si batoh. Z něj vytáhla chomáče vaty a černé látky.

„Co se mu vlastně stalo?“ vyzvídal Garry.

„Začal si se SleCZiNkoU ÚpANejCzErNěJsHiIi. A její přítel, černý panter SmRtIiIsek, ho rozsápal,“ hlesla dutě Hanka.

„To je opravdu mocinky moc smutné,“ pokýval hlavou Garry.

„Líp bych to neřekla!“ vzdychla Hanka. „Nechceš pronést pohřební řeč?“

Garry se obřadně postavil nad jámu, kam Hanka náhazela chuchvalce Darkloviiiska.

„Buď sbohem, Darkloviiisku, králi všech plyšáků,“ zadeklamoval.

„Ty si pamatuješ jeho jméno!“ pípla Hanka.

„Na tvé dlouhé a věrné přátelství nikdo nezapomene, zejména ne Sleczinka Úpanejczernějshiii, které jsi teprve ty ukázal, co je pravá láska. A Smrtiiiska ať do konce jeho bytí stíhají výčitky svědomí za tu ukrutnost, kterou na tobě ze slepé žárlivosti spáchal!“

„Jako bys u toho byl,“ rozbulela se Hanka.

„Tvé tělo sice podlehne rozkladu, ale tvoje duše bude žít v srdci všech plyšových miláčků navždy. Kéž tvoje nejlepší přítelkyně Hanka nalezne útěchu ve ztrátě, kterou utrpěla.“

„To by… lo… tak… krás… né…“ vzlykala přerývaně Hanka. „Ale kdybych byla jeho nejlepší přítelkyně, tak bych ho dokázala zachránit! A já se jen dívala, jak ho Smrtiiisek cupuje na kousky!“

„No tak,“ konejšil ji Garry. „Koupím ti nového. Hezčího, většího, černějšího.“

„Žádný plyšák už nebude jako on!“

„Měli bychom ho zapít,“ rozhodl Garry. „Jdeme za Hybridem.“

„Ani demižon Hybridovy pálenky nemůže stačit na to, abych utopila svůj smutek.“

„Hybrid má skvělou pampeliškovou šťávu,“ usmíval se Garry.

Když dorazili do hájenky, Hybrid byl sice trochu překvapený, v jaké společnosti tam Garry dorazil a odkud, ale příležitost otevřít tři láhve žlutého a sladkého moku neodmítl.

„Neboj, nechal sem je všechny překontrolovat, esli v nich taky nejni jed,“ uklidňoval Garryho. „Po tom, co se přihodilo Vonovi, člověk nikdy neví.“

„Ale ty přece nejsi člověk, Hybride,“ připomněl mu Garry. „Proti jedům jsi imunní a tebe navíc ani nikdo otrávit nechce. Tu Kvikuanovu láhev otrávil Cracko Malejfuj, který chtěl zabít Trumpála.“

„To je nesmysl,“ zabručel Hybrid. „Trumpál Cracku Malejfujovi důvěřuje. Malejfuj je jeden z Trumpálovejch nejdůležitějších spolupracovníků v boji proti zlu.“

„Nepleteš si ho s Grapem?“ zamračil se Garry.

„No jo, máš pravdu,“ mávl Hybrid obří tlapou a napil se pampeliškové šťávy. „Ale Malejfuj dělá u Grapea. A spolupracovník mého spolupracovníka je i mým spolupracovníkem.“

„Mám Cracka Malejfuje ráda,“řekla Hanka. „Pořád courá po hradě a tváří se hrozně nešťastně. Minule jsem se ho zeptala, co dělá, a on mi řekl, že jsem pitomá emoslepice,“ rozzářila se Hanka.

„Chce dostat do hradu bandu Smrtikibiců, to dělá,“ zašklebil se Garry.

„Netušila jsem, že se o mě tolik zajímá, aby věděl, co jsem!“ zubila se Hanka.

„To se mu nikdy nemůže podařit, Garry!“ zvedl Hybrid svou sklenici. „Bezpečnostní vopatření jsou silnější, než kdykoli předtím! Na hrad neproklouzne ani medvěd!“

„Medvěd!“ zajíkla se Hanka. „Můj Darkloviiisek!“

„Na Darkloviiiska,“ pozvedl svou číši Garry.

„Na Darkloviiiska,“ přidala se i Hanka.

„Jak to vypadá, tak jsem jediný, kdo má z Malejfujových pokoutností strach,“ prohodil Garry, když dopili a Hybrid jim obratem nalil další várku.

„Škole by prospěla návštěva Smrtikibiců,“ zamyslela se Hanka. „Aspoň by to tady bylo trochu temnější.“

„Garry,“ chytil ho Hybrid kolem ramen. „Dokavad je tady Trumpál, nejni vůbec žádnej důvod se něčeho takovýho bát! Trumpál… Trumpál se vo tuhle školu vždycky dokázal postarat.“

Garry se vzdal a raději se znovu napil.

„Na Garryho Pokera!“ zaburácel náhle Hybrid a vyprázdnil celou láhev pampeliškové šťávy.

„Ano, na Garryho Pokera, nejhodnějšího člověka, kterého jsem na téhle škole poznala. Lovískuju tě, Garry!“ výskala Hanka. Po chvíli se jí ale vrátila plačtivá nálada. Vzala si Hybridovo vyšívané prostírání a s hlasitým zatroubením se do něj vysmrkala.

„Darkloviiiskovi je takhle líp,“ snažil se ji uklidnit Garry. „Sleczinka by ho jen citově vysávala, roky by se trápil a nakonec by zůstal sám.“

„Jo, lepší je umřít mladej,“ pohladil Hanku po vlasech Hybrid.

„Že je to tak!“ podívala se na něj Hanka uslzeným okem. „To říkám pořád! Ale udělat to nedokážu! Dokázala jsem zabít jen Darkloviiiska! Ano, to jsem byla já! To já jsem ho rozpárala! A chtěla jsem to hodit na Smrtiiiska! Jsem nestvůra!“

„Ne, jsi jen trochu pošahaná,“ mírnil její výlev Garry.

„Přestaň o mně mluvit tak hezky! Nevydržím to! Vybuchne mi hlava!“

„Chci ti jen pomoct!“

„Nezasloužím si to!“ ječela na něj Hanka. „Jdi ode mě pryč!“

„Asi bych měl teda radši jít,“ pokusil se Garry zvednout od stolu. „Stejně musím ještě z Kvikuana vytáhnout, co řekl Tomu Varrrlemu o svěřenských fondech.“

„Ty to nevíš?“ zasmál se Hybrid. „Esli chceš, můžu ti to kliďánko říct já.“

„Ty?“ užasl Garry.

„Jasně, že já,“ přitakal Hybrid. „Kdo jinej by ti měl prozradit to, co potřebuješ zjistit.“

„Jak to, že mě to nenapadlo dřív!“ plácl se Garry do čela. „Hybride! Ty přece vždycky vykecáš i to, co nevíš!“

„A tohle navíc náhodou vim,“ dolil jim Hybrid opět pampeliškový likér. „Jak si možná pamatuješ, chodil sem do stejnýho ročníku jako Tom Smrdlot Varrrle. Ten kluk mi byl vodjakživa podezřelej. Když mě kvůli němu vyrazili… hodil na mě tu věc s Tajemnou stokou, pamatuješ si to?“

Garry přikývl a jen napjatě poslouchal Hybridovo vyprávění.

„Když mě vyrazili, zapřisáhnul sem se, že se tomu zmetkovi pomstím,“ vykládal Hybrid. „Trumpál mi sehnal ve škole místo uklízeče, takže sem měl vod všeho klíče a nebyl pro mě problém Smrdlota sledovat a snažit se přijít na to, co má za lubem. Bohužel, ten parchant se dokázal skvěle krejt, a když už to vypadalo, že na něj něco mám, tak se ze všech lumpáren dokázal nějak vykecat.

Hodně často chodil na večírky, co pořádal profesor Kvikuan. Skoro pokaždý se ho vyptával na různý nesmysly vohledně historie školy, Zilvara Zmizeluzla, švindlování, prostě vedli takový černokarbanický pindy, ale když sem s tim šel za Pipetem, tak mě vždycky vodbyl, že to určitě řešej jen z čistě vědeckýho zájmu.

A jednou, pamatuju si to, jako by to bylo dneska, si počkal, až všichni vostatní vodejdou, a vytáhnul tu votázku na svěřenský fondy…“

„Jak se ti povedlo je vyslechnout? To si tě nikdo nevšiml?“ přerušil ho Garry.

„Byl to zrovna mikulášskej večírek,“ usmál se Hybrid. „Převlíknul sem se za čerta a nasadil sem tupej výraz, abych vypadal jako figurína.“

„To tě muselo stát spoustu úsilí,“ pokýval hlavou Garry.

„Měl ses přestrojit spíš za anděla, Hybride,“ ozvala se po delší odmlce Hanka. „Ty jsi přece taková dobrá duše!“

„Povídej dál, Hybride!“ vyzval ho Garry. „Musím se dozvědět, jak to bylo! A ještě dneska poběžím za Trumpálem, abych mu to mohl všechno říct,“ radoval se.

„Trumpál přece určitě ví, co sou svěřenský fondy, takovej chytrej člověk,“ divil se Hybrid. „A krom toho, je na služební cestě. Vrátí se až desátýho května.“ 

„Desátého května?“ zalapal Garry po dechu. „To je víc než za měsíc!“