Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pátek 13. května 2016

6-16: Crackova komnata

Umí Mongolové a Hunové bruslit? Jak se jmenoval prapraprapraprapraprapraprapraprapradědeček Sirénuse Fleka? Proč má srdce ve znaku Peklospár a ne Poblilvír? Co se stane, když vás někdo vycpe na postroj? Kdo dostane od Kvikuana angreštovou marmeládu? Také utíkáte, když zaslechnete Kroky? Co to znamená, když Brownie neustále touží po něčem novém? Kdo Malejfujovi vyhrožuje – Ten nebo Onen? Má vůbec Cracko Malejfuj pokerovou tvář? A kdy dostane Garry maturitní vysvědčení?

Kapitola šestnáctá:


Crackova komnata


Vyzdívám tě na sobol

Celých následujících deset minut si Garry lámal hlavu tím, jak přesvědčit Kvikuana, aby se mu svěřil se svou vzpomínkou. Pak dorazil do svého pokoje, vyhodil Cookie od svého počítače a usedl ke hře místo ní, po chvilce váhání vyhodil Vona od jeho počítače a usadil Cookie místo něj. Peršani a Saracéni se vrhli do boje proti Vikingům, Frankům, Mongolům a Hunům. A protože zamrzlé jezero je zrádné a obtížné, Garry už na profesora Kvikuana nevzdechnul.
Ráno se jen ztěží vyhrabal z postele, a aby toho neštěstí nebylo málo, na snídani bylo volné místo jen u Hormonina stolu.
„To zabíjení teroristů se na tobě začíná podepisovat,“ okomentovala jeho nezdravou šedou barvu, která vynikala dokonce i v porovnání s vajíčkovou pomazánkou na talíři.
„Jsi úplně vedle,“ odbyl ji Garry.
„Chceš snad říct, žes celou noc nespal kvůli Kvikuanově vzpomínce, autoškole, domácím úkolům nebo Malejfujovi?“ ušklíbla se Hormona. „Nebyl bys jediný, kdo se kvůli Malejfujovi nevyspal.“
„Jestli se kvůli němu nevyspal Grape, tak jen dobře,“ zabručel Garry.
„Australus se dneska vyspal do růžova,“ řekla medově Hormona.
Garry se chytil za čelo. „Podrobností mě ušetři. A zase se pleteš, v noci jsme s Cookie masakrovali mongolské lučištníky na zamrzlém jezeře.“
„Měl by ses míň starat o Cookie a víc o Támhletu,“ připomněla mu Hormona.
„Támhleta na to nemá buňky. Hrál jsem to s ní jednou – ona si tam staví farmičky, dává ovečky do ohrádek, a pak se diví, že stačí jeden trebuchet a deset teutonských rytířů, aby jí to všechno srovnali se zemí.“
„Nevím, o čem mluvíš, ale takhle jsem to nemyslela,“ vzdychla Hormona. „První máj je za měsíc.“
„Nech toho. Změň téma,“ zakousl se Garry raději do krajíce chleba.
„Už se učíš na maturitu?“
Garry chléb zase znechuceně odložil. „Možná bych ji mohl někam pozvat. Ale mám toho teď moc.“
„Můžu z tebe sejmout aspoň jedno břímě, které tak zatěžuje tvoji ztrápenou mysl,“ překvapila ho Hormona. „Byla jsem v…“
„No, kde jsi byla?“ zeptal se Garry, když její odmlka trvala příliš dlouho.
„V knihovně. Myslela jsem, že to dořekneš za mě,“ špitla. „Hledala jsem mezi absolventy za posledních sto let jméno Hrabě.“
„Vážně?“ zamrkal Garry.
„Hraběte jsem nenašla, ale v roce 1913 odmaturoval jistý peklospárský student Augustus Graf. Na škole o sobě rád prohlašoval, že je přímým potomkem Růženy z Peklospáru. Z rozdávání a míchání měl jedničku, jestli tě to zajímá.“
„Nezajímá,“ odvětil Garry.
„Ve dvacátých letech emigroval do Austrálie, kde si trochu změnil jméno. Oženil se s Aboriginkou a měli spolu syna Antabuse,“ pokračovala Hormona. „Ten si vzal emigrantku z Čech, Ylonu Pringlovou, která zase byla údajně potomkem… tipneš si?“
„Nějakého Pringla?“
„Zilvara Uzla, zakladatele Zmizeluzlu,“ řekla odevzdaně Hormona. „Antabus s Ylonou se ale rozhádali a Ylona se na jaře roku 1968 vrátila i se svým dvouletým synem zpátky do Československa.“
„No a?“
„A tenhle syn nastoupil v roce 1981 na Střední školu karbanu a hazardu!“ vyštěkla Hormona. „A on je tím hrabětem dvojí barvy! Graf – hrabě! Peklospár – červená, Zmizeluzel – černá! Dvě barvy! Chceš to ještě namalovat?“
„K čemu by to bylo, ty přece neumíš kreslit,“ uchechtl se Garry. „Stačí, když mi řekneš, jak se jmenoval.“
„Snaž se aspoň trochu sám,“ zamračila se Hormona.
„To všechno, co jsi říkala, se píše ve školních ročenkách?“ podivil se Garry.
Hormoně zacukal koutek. „Nemáš ani potuchy, co všechno jsem musela podstoupit, abych to zjistila.“
Garry pokýval hlavou. „Stejně je to zvláštní, že by ty dvě barvy měl představovat Peklospár a Zmizeluzel.“
„Proč?“
„Čekal bych, že s tím bude mít něco společného Poblilvír,“ uvažoval Garry. „Mezi Peklospárem a Zmizeluzlem přece není žádné napětí, není důvod, aby kvůli tomu hrabě zdůrazňoval, že je dvojí barvy. Poblilvír a Zmizeluzel, to by dávalo smysl!“
Hormona mrkla na nástěnné hodiny. „Do začátku vyučování zbývá jen sedmnáct minut. Ale nikdy neodmítnu možnost dát ti přednášku z dějin polenské školy.“
Garry zaskučel.
„Napadlo tě někdy, proč se Střední škola karbanu a hazardu člení na čtyři koleje?“ začala otázkou.
„Protože ji založili čtyři zakladatelé?“
„Ano i ne,“ řekl záhadně Hormona. „Každý ze zakladatelů sice vytvořil ve škole svoji kolej, ale první desetiletí a můžeme říct i staletí existence karetní školy v Polné byla poměrně bouřlivá a počet kolejí, jejich názvy a symboly se ustálily až na konci patnáctého století. Spoluzakladatelů, mecenášů a podporovatelů školy, kteří toužili mít ve škole svoji kolej, bylo totiž ve středověku spousta. Například na začátku 15. století existovala krátce i Flekova kolej, kterou založil prapraprapraprapraprapraprapraprapradědeček Sirénuse Fleka, Plusminus Flek.  Čtyři koleje, jak je známe dnes, tak máme trvale až od roku 1479, kdy Viktorin z Kunštátu udělil Polné řadu městských privilegií a současně vydal nový statut karetní školy, který všechny ostatní koleje zrušil. A ten počet čtyř kolejí nebyl zvolen bezdůvodně, kromě odkazu na zakladatele to má totiž i svůj skrytý význam a symboliku.“
„Myslíš, že když si nacpu pomazánku do uší, tak tě neuslyším?“
„Viktorin rozdělil koleje do dvojic podle toho, jaké hodnoty a myšlenky představují,“ ignorovala ho Hormona. „Každá kolej je tak nezaměnitelnou kombinací tří vlastností. Zaprvé podle účelu hry rozlišujeme takzvaně koleje ludikrální a pekuniární: pro Poblilvír a Peklospár je hra společenskou událostí a zábavou, zatímco pro Brzybol a Zmizeluzel je to především příležitost vydělat peníze.
Zadruhé podle morálního přístupu ke hře máme koleje beneficiární a maleficiární. Peklospár a Brzybol dodržují pravidla fair play a potěšením je pro ně hra samotná, pro Poblilvír a Zmizeluzel je důležitější vyhrát, i za cenu podvádění či nečisté hry.“
„Ale my jsme přece strana dobra!“ protestoval Garry.
Hormona se ušklíbla: „Nebuď naivní, Garry. A konečně zatřetí, podle přístupu, máme koleje kogitární a koleje perikulózní: Peklospár a Zmizeluzel preferují hry, které jsou založeny na uvažování a rozumu, takové které dokážeš vyhrát na základě svých schopností. Oproti tomu Poblilvír a Brzybol upřednostňují hazardní hry, popřípadě takové karetní hry, v kterých rozhoduje náhoda či odvaha. Když rozumu se ti nedostává…
…jako beranidlo dá se použít tvá hlava,“ doplnil Garry. „A proč mi to říkáš?“
„V takovémhle uspořádání může rivalita existovat mezi libovolnými kolejemi. Každé dvě koleje mají vždycky něco společného a něco odlišného. Od sedmnáctého století, kdy polenské panství připadlo Ditrichštejnům, byly nejvíce probírané spory mezi Poblilvírem a Peklospárem. Obě koleje se předháněly v tom, ukázat té druhé, kdo dokáže udělat z karetního turnaje větší, nákladnější a působivější setkání. Na poblilvírský masopustní turnaj v roce 1721 se živě vzpomínalo ještě celých patnáct let!“
„To musela být dost nudná doba,“ odtušil Garry. „Dneska, když uspořádáme pařbu, už za týden po ní nikdo ani nevzdechne.“
„V době osvícenství se do popředí zájmu karetní vědy dostal rozum, což vyvolalo zvýšené spory mezi Peklospárem a Zmizeluzlem. Učitelé i studenti obou kolejí sepisovali sborníky učených textů, pořádali přednášky nejznámějších karbrců, pravidelně soutěžili v logických hrách… rivalita mezi Poblilvírem a Zmizeluzlem, jak ji známe dnes, začala až po první světové válce a plně se rozvinula až po té druhé. Souvisí to se zvýšeným oceňováním vítězství jako hlavního životního úspěcu karbaníka. A Poblilvír a Zmizeluzel byly vždycky koleje, které si na auře vítězů zakládaly.“
„Už jsi skončila?“
„Ještě zajímavost na závěr,“ nenechala se zastavit Hormona. „Nepřemýšlel jsi nikdy o tom, proč je srdce ve znaku Peklospáru a ne Poblilvíru?“
„Nepřemýšlel,“ přiznal Garry. „Nechápu, jak jsem bez toho mohl do dneška žít.“
„V době, kdy koleje vznikly, se právě srdce považovalo za sídlo duše a tedy i rozumu. Mozek podle tehdejších poznatků sloužil jen k tvorbě nosních hlenů.“ Hormona se na Garryho dlouze zadívala. „Nechápu, jak na to přišli, když tě neznali.“
„Já zase nechápu, proč jsi nešla dělat pomocnou pedagogickou sílu k Pimsovi,“ zabručel Garry.
„Kdybych věděua, co mě feká s Kvikuanem, tak neváhám ani minutu,“ zakřenila se Hormona.
Garry se zvedl. „Kdybych věděl, co mě čeká s tebou, vynechám snídani,“ otřásl se Garry. „Měj se!“
Znovu se setkali odpoledne, o přestávce před hodinou rozdávání a míchání pro pokročilé. Garry seděl v lavici a zaujatě listoval učebnicí.
„Tam k domácímu úkolu nic nenajdeš,“ upozornila ho Hormona.
„Domácímu úkolu?“ lekl se Garry. „Nehledám nic k žádnému domácímu úkolu. Snažím se najít něco, co by mi pomohlo vymámit z Kvikuana tu vzpomínku.“
„V učebnici rozdávání a míchání pro pokročilé?“ divil se Von.
„Von má pravdu,“ připustila Hormona. „Je hezké, že jsi otevřel učebnici, ale jak by ti mohla pomoct přesvědčit Kvikuana, aby se ti svěřil s něčím, co odmítl prozradit samotnému Trumpálovi?“
„Doufal jsem, že hrabě znal nějakou Kvikuanovu slabost, kterou bych mohl využít. Že tu bude třeba nějaká poznámka jako: Profesor Kvikuan by za pytlík ananasových lupínků prodal i vlastní matku.“
„Jdeš na to špatně,“ přesvědčovala ho Hormona. „Trumpál ten úkol svěřil tobě, protože si myslí, že právě ty dokážeš z Kvikuana ty informace dostat. Kdyby se dal podplatit, zvládne to sám. Kdyby zabíralo fyzické násilí, zvládne to Hybrid. Kdyby bylo možné ho rozumně přesvědčit, zvládne to Grape.“
Von se kouslu do rtu. „No jo, ale co Garry umí, co by nikdo jiný nezvládl?“
Hormona pokrčila rameny. „Uznávám, že to je záhada.“
Garry práskl s otevřenou učebnicí o stůl. „Vzdávám to. Řeknu Trumpálovi, že jsem se snažil, ale vy dva jste mi do toho pořád kecali! Tady se nedá pracovat!“
„Co to je?“ všiml si Von červeně napsané poznámky v rozevřené knize. „Určeno nepřátelům?“
„Takový trik. Říkám tomu hraběcí bluf,“ vysvětlil Garry.
„Myslel jsem, že hraběcí blaf se jmenuje to maso na jehle s bramborem, co občas dělají v jídelně,“ mudroval Von.
„To je knížecí špíz,“ uvedla Hormona názvosloví na pravou míru. „S hraběcím blufem to má společného jen to, že obojí je nechutné.“
„Ty víš, co je hraběcí bluf?“ podivil se Garry a zakryl rukama stránku, aby na ni Hormona neviděla.
„Hraběcí bluf spočívá v tom, že zamumláš na protihráče něco, co si může vyložit jako výzvu k souboji o všechen majetek. Vtip je v tom, že ty řekneš něco jako: ‚Vylívám tě na postoj‘ nebo ‚Vyplývám tě na hoboj‘. Tvůj soupeř se rozčílí a začne mluvit o výzvě k souboji. Řekne třeba: ‚Co? Souboj o všechen majetek?‘ V ten moment musíš celou situaci otočit ve svůj prospěch a jeho výzvu přijmout.“
„Ve svůj prospěch? Jaký z toho budu mít prospěch, když budu s někým bojovat o všechno?“ nechápal Von.
„Ty samozřejmě žádný,“ ušklíbla se Hormona. „Ale vtip je v tom, že vyprovokuješ souboj, a přitom jsi to ty, kdo je vyzvaný k souboji a má právo volit si hru.“
„Proč se něco takového neučíme?“ zabručel Von.
„Protože je to nečestné a nesportovní,“ ohrnula Hormona ret. „A kromě toho, je to součástí osnov v obraně proti švindlování pro třetí ročník. Ale vy jste měli ve třeťáku Bumbrlíkovou, takže… ale i tak byste to mohli znát, Grape o tom mluvil zrovna minulý týden!“
Garry začal lovit v děravé paměti poslední hodinu obrany proti švindlování. „Blábolil něco o tom, že už od svých studií se věnoval zkoumání a vymýšlení různých psychologických triků, které mohou karbaníkovi pomoct, ale i uškodit, když…“
„Co jsi se tak zarazil?“ usmála se Hormona. „Neříkej, že ti to konečně došlo!“
„Co?“ vzpamatoval se Garry. „Víc si nepamatuju, pak jsem vypnul. Kreslil jsem si do sešitu strategie pro zápas s Peklospárem. Bude už za čtrnáct dní!“
„A tenhle týden máme praktickou zkoušku z autoškoly v Húdlarech. Konečně skutečný provoz na silnici!“ rozzářil se Von. „Kdo dojede z Húdlar do Nových Dvorů a zpátky za tři minuty, dostane řidičák. Kdo to nezvládne, má další pokus v červenci.“
„Fotbal, autoškola, Kvikuan, Malejfuj… nevím, na co mám myslet dřív,“ postěžoval si Garry.
„Co takhle na maturitu?“ připomněla Hormona.
Garry s Vonem otráveně zaprskali. V tom se zničehonic ozvalo hlasité prásk! Von si polil lavici limonádou a Hormona vyplašeně nadskočila. Otočili se ke dveřím. Tam, kde čekali zavalitý obrys Hovacia Kvikuana se sice zavalitý obrys nacházel, ale podstatně menší a špinavější.
„Popelíne!“ vydechl překvapeně Garry.
Mužíček se Garrymu nedbale uklonil. „Vaše blahorodí chtělo pravidelná hlášení o tom, co dělá mladý Malejfuj, tak Popelín přišel, aby…“
Prásk! Dveře učebny se znovu rozletěly a odmrštily Popelína ke katedře. Dovnitř vletěl s tichým bzučením druhý mužíček.
„Karkulín taky pomáhal! Drzý kluku! Jak sis mohl dovolit požádat o pomoc Popelína a nevzpomenout si přitom na svého dobrého kamaráda, Karkulína ze střechy? Dobře víš, že za sto koláčů bych pro tebe udělal cokoli!“
Garry zrudnul a snažil se ignorovat smích spolužáků z lavic za sebou.
„Co to má znamenat, Garry?“ vyptávala se Hormona.
„Totiž… nařídil jsem Popelínovi, aby pro mě sledoval Cracka Malejfuje,“ vysvětloval Garry neochotně.
„Nařídil? Nemůžeš s každým jednat, jako by byl tvůj sluha!“ zlobila se Hormona.
„Ale Popelín je můj sluha,“ bránil se Garry. „Zdědil jsem ho spolu s Flekovým domem a Trumpál říkal, že si ho musím nechat. Kdybych mu dal svobodu a nechal ho jen tak pobíhat venku, mohl by prozradit tajné informace Neřádu!“
„A proto jsi ho ho nechal, ať sleduje Malejfuje?“
„Drzá holka má pravdu!“ přistoupil Karkulín ke Garryho lavici. „Měl jsi to nechat na Karkulínovi. Ještě štěstí, že Popelín o tom úkolu Karkulínovi řekl, takže teď hlídáme Malejfuje společně.“
„Dnem i nocí,“ zívl Popelín.
„Karkulín už tři dny nespal!“ hlásil hrdě Karkulín.
„Jak to zvládáš?“ divil se Von.
„Piju deset kakaí denně,“ odříhl si Karkulín.
„A co se vám podařilo zjistit?“ zajímal se Garry.
„Cracko Malejfuj téměř netráví čas ve své komnatě,“ začal Popelín. „Naposledy přespal u sebe před sedmnácti dny.“
„A kde teda spí?“
„Většinou v pokoji H13,“ oznámil Popelín.
„H13? To už jsem někdy slyšel,“ zamyslel se Garry.
„Je to jeden z hostinských pokojů ve Zlatém domku. Jsou v nich ubytované pomocné pedagogické síly a další personál.“
„Takže chodí za Anetou Alzheimerovou,“ usoudil Garry. „To nám ale k ničemu není.“
 Měly by tam být ubytované dvě dívky, ale vcházet a vycházet jsem jich tam během týdne viděl nejméně deset,“ zamračil se Popelín. „Učitelku, zdravotní sestru, policistku, soudkyni, vězeňskou dozorkyni, čarodějnici, vodnici…“
„Možná by ses měl občas vyspat,“ usmála se na něj Hormona. „Třeba by sis všiml, že ta dívka byla jen jedna. Nebo možná vlastně dvě, pokojskou jsi viděl?“
„Dvě?“ divil se Garry. „Pokojskou? O čem to mluvíš?“
„Už jste četli dnešní Betl?“
Karkulín se zasmál: „Medvěd povídá: A jestli bude někdo podvádět, dostane přes tu svou zrzavou držku!“
„Co?“ probral se zmateně z polospánku Von.
„Přestaňte odbočovat a povídejte!“ utrhl se na ně Garry. „Každou chvíli může přijít Kvikuan. Už tady měl deset minut být.“
„Převážnou většinu času tráví Cracko Malejfuj přes den v kabinetu profesora Grapea, kam jsme se neodvážili,“ zašoupal nohama Karkulín. „A jinak se podezřele často toulá po hradě. Nejčastěji kolem zakázané chodby v třetím patře. A taky jsem ho párkrát viděl vycházet z dívčích záchodků v prvním patře.“
„Z hajzlíků Hrozné Hroznaty?“ zpozorněl Garry. „Tam, kde je vchod do Tajemné stoky? Víte, co dělal uvnitř?“
„Tam jsme se taky styděli vejít,“ pípl Popelín. „Jsou to holčičí záchody!“
„Odjel za tu dobu autem do Prahy?“ zajímal se ještě Garry.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Karkulín. „Ale jednou jsme ho slyšeli, jak říkal, že je rád, že už do Prahy nemusí jezdit. Doslova povídal: ‚Sice to tomu idiotovi Bordellinovi trvalo půl roku, ale stojí to za to‘ a spokojeně se přitom usmíval.“
„Bordellin je idiot?“ ozvala se Támhleta, která seděla za Garrym a celý rozhovor poslouchala.
„Ne!“ štěkl na ni Garry. „Je to milý, inteligentní, slušný a pracovitý člověk! Vůbec se o něj nestarej!“
„Jen jsem se zeptala,“ urazila se Támhleta. „Bylo mi divné, že by dokázal úspěšně provozovat tak velký podnik, kdyby byl idiot.“
Další pokračování rozhovoru přerušil opožděný příchod Hovacia Kvikuana.
„Omuouvám se,“ zasupěl. „Nějaký fpvýmav mi nakapau do zámku uepiduo a já se nemohu dostat ven ze svého bytu. A, koukám, fe máme náftěvu! Zdvavím tě Kavkuuíne!“
„Dobrý den, pane profesore,“ uklonil se Karkulín.
„Mám pvo vás tu angveftovou mavmeuádu, co jsem vám suibovau,“ sklonil se k němu Kvikuan. „Zastavte se po hodině v mém kabinetu. Ty Popeuíne, můfef samozvejmě pvijít taky, pvipijeme si a zavzpomínáme na stavé dobvé fasy!“

Chodí Garry okolo

Po skončení hodiny Garry nezamířil do svého pokoje jako obvykle, ale rozhodl se projít se ještě po hradě. Coural se chodbami, jestli náhodou nenarazí na Cracka Malejfuje, ale potkal jen jednu studentku v uniformě, která vůbec nepřipomínala uniformu Střední školy karbanu a hazardu. Prohlížela si ho ale tak nevraživě, že vůbec neměl příležitost, aby si ji prohlédl on. Navíc jí z ruky vypadla kovová pouta a nadělala takový randál, že se Garry raději vytratil. Když se odvážil vyhlédnout zpoza rohu, dívka byla pryč. Jediné místo, kam mohla zmizet, byla zakázaná chodba. Která už vlastně zakázaná dávno nebyla, protože krutá a bolestivá smrt v ní hrozila jen v Garryho prvním prvním ročníku. Ale i tak byla zamčená. Garry zabušil na dveře.
„Vím, že tam jsi, Malejfuji!“ zkusil zakřičet, ale nikdo mu neodpověděl.
Vytáhl kapesní nožík a pokusil se rozšroubovat panty, ale těžké železné šrouby byly beznadějně zarezlé. Pojal ještě nápad dveře zapálit, ale tento nápad mu zhatily kroky, které zaslechl zpoza rohu.

Poslouchej, Evičko,
co to máš za tričko?
No to je senzace,
já jen koukám.

Vyděšeně upustil nůž a běžel se schovat do nejbližšího výklenku. Hudba zesilovala. Po chvíli u Garryho zvítězila zvědavost nad strachem, takže se opovážil vykouknout ven. Před vchodem do zakázané chodby tančila Maybelline Toníková, s tmavě zelenými vlasy a malým kazetovým přehrávačem na rameni.
Vystoupil z výklenku a přišel k ní.
„Ahoj, Maybelline, co tu děláš?“ zeptal se nedbale.
Toníková ztuhla a leknutím upustila magnetofon, ten se rozbil o zem a přestal hrát. Zklamaně fňukla: „Jdu za Trumpálem.“
„Trumpál je tady?“ ukázal Garry na dveře chodby.
Toníková zavrtěla hlavou. „Ne, jen jsem šla kolem a přišlo mi, že odtamtud slyším nějaké divné zvuky. Přitom tu chodbu jsme o prázdninách zabezpečovali s celým týmem bystrokartů, aby se dovnitř nikdo nedostal.“
„Chodí tam Cracko Malejfuj s Anetou Alzheimerovou,“ prozradil Garry. „Snažím se zjistit, co tam provádějí.“
„To je snad celkem zjevné, co tam provádějí,“ usmála se Maybelline Toníková, když přiložila ucho na dveře.
„Malejfuj chystá nějakou špatnost,“ nenechal se zmást Garry. „Určitě si tam jen pouštějí porno, aby zmátli náhodné kolemjdoucí. S Vonem to taky tak děláme, když nechceme, aby nás při Counter-Striku někdo rušil.“
„Hm,“ polkla Toníková. „Jsi si jistý, že je tam s Anetou?“
„S kým jiným?“
„Ty nečteš oběžníky Neřádu?“ zvedla obočí Toníková.
Garry zaťal pěsti. „Nejsem členem! A nikdo mi nic neříká!“
„Navíc, teď jsem byla u Trumpála a Aneta byla normálně ve své kanceláři.“
„Vždyť jsi právě říkala, že teprve jdeš za Trumpálem,“ zúžil oči Garry.
„Aneta mě vyhodila, že prý ředitel dneska žádné schůzky nemá a navíc je na služební cestě,“ vysvětlila Toníková. „Tak to chci za půl hodiny zkusit znovu. A zatím jsem se šla trochu projít po hradě a zavzpomínat na staré dobré studentské časy. Staré studentské časy,“ opravila se vzápětí dutým hlasem. „No nic, půjdu se podívat ještě na ošetřovnu a do jídelny.“
„Počkej, půjdu s tebou!“ křikl nahlas Garry, ale zůstal stát přede dveřmi a posunky odháněl Maybelline Toníkovou pryč.
Ani tahle lest ale nevedla k úspěchu, takže se odhodlal k dalšímu využití svého švýcarského nožíku a pomocí vývrtky se pokoušel vytvořit ve dveřích pozorovací otvor. Dosáhl ale jen toho, že jeho nůž zůstal beznadějně uvězněný v masivním dubovém dřevu. Vztekle do něj kopl, ale tím zase dosáhl jen toho, že si nabodl nástavec se šroubovákem do palce. S řevem a na jedné noze odhopsal za roh, kde se svalil na kamennou lavici.
Neuplynula ani minuta a bez povšimnutí ho minula dívka v cizí uniformě. Garry se zvedl a s bolestivým zaskučením se schoval za brnění, protože si uvědomil, že každou chvíli může jít i Malejfuj.
Jeho předpoklad se vyplnil. Malejfuj pomalu vešel do chodby s brněním, krátce se rozhlédl a nepřítomně zamířil na schodiště vedoucí dolů. Garry ho pronásledoval tak nenápadně, jak mu zraněná noha dovolovala. Cracko Malejfuj sešel až do prvního patra, kde po krátkém kroužení sem a tam zaplul na hajzlíky Hrozné Hroznaty.
Garry hvízdl a po chvilce se pokusil proklouznout tam za ním.
Brownie otráveně vešla do učitelské klubovny, odhodila paruku do kouta a přisedla si k baru.
„Nalej mi něco, mám v puse jak v polepšovně.“
Hormonina ruka s láhví se zastavila nad sklenicí. „To je doufám jen přirovnání. Nemyslíš to doslovně, že ne?“
Brownie se na ni nechápavě podívala: „Jak bych to proboha mohla myslet doslovně?“
„No,“ začervenala se Hormona. „Třeba, že ti tam chodí delikventi.[1] Nebo aspoň jeden.“
„Jsi prase, Dangerová,“ odfrkla si Brownie.
„To mám z toho života, jakej vedu. Ale to je taky z toho, jaký lidi ty si vybírám. S jakejma lidma se stýkám,“ odvětila Hormona a napila se.
„Cože?“
„Máš na mě špatný vliv,“ pokrčila rameny Hormona.
„Já?“ šklebila se Brownie.
„Mimo jiné,“ připustila Hormona a napila se znovu. „Občas si připadám, že nad tím nějak ztrácím kontrolu.“
„U barmanů je alkoholismus nemoc z povolání,“ ušklíbla se Brownie a vyškubla jí sklenici z ruky.
„Dobře víš, co myslím,“ řekla Hormona a začala si nalévat další sklenici.
„Nevím, na tvém místě bych se vážně spíš bála toho pití,“ sledovala Brownie nevěřícně, jak si nalévá plnou sklenici.
„To je sodovka,“[2] objasnila Hormona.
Brownie znechuceně položila svou sklenici. „A mně se zdálo, že ten gin s tonikem chutná nějak divně. Nalej mi něco pořádného a povídej. Přeháněj!“
„U milenek lihovarníků je alkoholismus taky nemoc z povolání,“ utrousila Hormona, ale vytáhla zpod baru láhev Gringelfaldových slz. „A nevím, proč bych se ti měla s něčím svěřovat.“
„Proč ne? Stejně si všechno zjistím,“ naléhala Brownie.
Hormona se k ní naklonila a něco jí chvíli přerušovaně šeptala, přičemž si nervózně pohrávala s prameny vlasů v obličeji.
„No a?“ řekla na to nakonec Brownie lhostejně. „Je to jen vosk.“
Hormona si povzdechla. „Chci tím říct… trochu se toho bojím. Na spoustu těch věcí bych třeba před rokem ani nepomyslela. A kdybych pomyslela, tak si řeknu… nikdy v životě!“[3]
„Člověk pořád touží po něčem novém,“ usmála se Brownie.
„Ale jak to skončí? To přece nemůže trvat věčně!“ uvažovala Hormona nešťastně.
„Tvoje problémy bych chtěla mít,“ řekla Brownie. „Já jsem na tom momentálně přesně opačně.“
„Jak, opačně?“ nechápala Hormona.
„Dá se říct, že my jsme s Crackem začali poměrně extrémním způsobem.“
„Je příjemné slyšet, že někoho unést a držet ho dva týdny ve sklepě je extrémní i na tebe,“ ušklíbla se Hormona.
 „Zatímco poslední dobou naše společné večery většinou skončily tak, že jsme si zalezli pod deku a koukali na nějaký film,“ vzdychla Brownie.
Hormona vyprskla. „Člověk pořád touží po něčem novém, co? Kdy se začnete držet za ruce? Nebo spolu vyrazíte na večeři?“
Brownie dopila svoji vodku. „Moc vtipné. Mysleli jsme, že se to zlepší, když Cracko opatřil ty kostýmy, ale… Když to dneska konečně zase vypadalo slibně, tak nám nějaký idiot pořád bušil na dveře, škrábal do nich nožem a pouštěl za nimi nějakou šílenou hudbu.“
„Garry. Chápu, že Garry nedokáže přijít na to, že to ty chodíš s Malejfujem, ale tobě by mohlo dojít, že on chodí za Malejfujem.“
„Já vím, že to byl Garry, proto taky říkám nějaký idiot!“ zavrčela Brownie. „Nechtěl by se konečně dát dohromady s Támhletou a přestat obtěžovat slušné lidi?“
„Pochybuju, že Garry chápe špehování Malejfuje jako obtěžování slušných lidí,“ neodpustila si Hormona. „Ale máš pravdu, že kdyby začal s někým chodit, neměl by na takové pitomosti čas.“
„Proč s někým?“ zasyčela Brownie. „Garry si v létě musí vzít Támhletu! Nemá už čas zahazovat se s někým jiným!“
„Zaprvé: nemít čas na zahazování se s někým jiným zní od tebe přinejmenším legračně,“ uchechtla se Hormona. „Zadruhé: Trumpál to zjevně výborně vysvětlil tobě, dobře Garrymu, ale zcela nedostatečně Támhleté. A ta vypadá spokojeně s Danem Koumesem.“
„Vždyť se pořád hádají!“
„A kdo ne?“ pokrčila rameny Hormona.
„My se nehádáme,“ odsekla Brownie a rozesmála se. „Zkoušela ses hádat s roubíkem v puse?“
Hormona se pousmála.
„Odpověz! To nebyla řečnická otázka,“ dorážela Brownie.
„Zkoušela,“ přiznala Hormona. „Jde to dost těžko. Ale dokud nemáš svázané ruce, pořád můžeš vyjádřit svůj názor,“ ukázala názorně několik gest.
„Takže myslíš, že kdyby se Garry dal dohromady s Támhletou…“ poškrábala se Brownie na bradě. „Asi by stačilo počkat, až se pohádají, využít příležitosti, promluvit do duše…“
„Támhleta se nenechá snadno ukecat. Má svoji hlavu,“ zavrtěla hlavou Hormona.
„Támhleta?“ vyhrkla Brownie. „Ta nemusí o ničem vědět. Když říkám využít příležitosti a promluvit do duše, tak myslím…“
„Vím, co myslíš,“ ošila se Hormona.
Garry vklouzl do dívčích umýváren a plížil se předsíňkou.
„No tak,“ zaslechl nepříjemný ženský hlas. „Nebreč! Řekni, co ti je, pomůžu ti!“
„Nesmím to nikomu říct,“ zaslechl vzlykající Malejfujův hlas. Ozvala se rána, jako kdyby někdo praštil něčím kovovým do umyvadla. „Kdyby se to provalilo, tak mě zabije. Ať už ten nebo onen.“
„Ten nebo Onen?“ zabručela žena. „Myslela jsem, že ten úkol ti zadal Pán falešných karet.“
„A já po kom je Vítek tak důvtipný,“ odkašlal si Malejfuj. „Samozřejmě, že mi ho zadal Pán falešných karet! A co je ještě horší, chce to…“
„Můžu ti přece pomoct,“ nabízela se žena, která nemohla být vzhledem k okolnostem nikým jiným, než paní Svrabovou, tedy Hroznou Hroznatou. „Když se dovnitř dostanu já, tak…“
„Ale vy jste prošla přes kanály pod školní jídelnou!“ zakvílel Cracko. „Zkoušeli jsme to už několikrát a jediný, kdo to dokáže projít ve zdraví, jste vy, váš muž a pan Hnůj.“
„Tři snad na jednoho staříka stačíme, ne?“
Garry napjatě poslouchal a od Malefuje s paní Svrabovou ho dělila jen tenká zeď. Nyní se mu orosilo čelo. Horečnatě přemýšlel, co může Cracko chystat. Chtějí snad něco provést Kvikuanovi? Není žádným tajemstvím, že na něj Smrtikibicové měli spadeno.
„Pán falešných karet potřebuje, aby se dovnitř dostal i někdo schopný,“ vzdychl Malejfuj. „Proto si přeje… žádá… přikazuje, abych sem propašoval celé komando. Dal mi i seznam. Jak dostat do hradu bez povšimnutí jedenáct lidí najednou?“
„Co třeba jako fotbalový tým?“ vystoupil Garry na světlo.
„Co tady děláš, Pokere?“ vyštěkl Malejfuj a zvedl mokrý a bledý obličej od umyvadla. Hrozná Hroznata výhružně zvedla smeták.
Garry zachrchlal. „Přišel jsem tě vyznat na soubod, Malejfuji.“
Malejfuj zaťal zuby a vykročil proti němu. „Co jsi říkal? Vyzvat na souboj?“
„Ty mě vyzýváš na souboj?“ ušklíbl se Garry. „Výzvu přijímám.“
„Co?“ hlesl Malejfuj zmateně.
„Teď, abych si vybral hru,“ poškrábal se Garry ve vlasech. „Hm… tak co bychom si mohli zahrát? Chtělo by to nějakou napínavou hru. Co třeba… hm…“
„Aspoň to neprotahuj,“ zavrčel Malejfuj. „Řekni poker, ať to máme za sebou. Jen tě musím upozornit, že od té doby, co je otec v Az-Karbanu, nedostávám kapesné, takže ti z toho moc nekápne.“
„Poker! To je nápad,“ šklebil se Garry. „Zahrajeme si poker.“
„Paní Svrabová, dejte nám svoje karty,“ požádal Malejfuj.
„Proč?“ divila se Hrozná Hroznata, která stále držela smeták v bojové poloze.
„Ani jeden z nás by nevěřil, že karty toho druhého nejsou falešné,“ vysvětlil Malejfuj.
„Ale…“
„Dejte nám ty karty a vypadněte,“ zavrčel na ni Garry. „Chcete snad být svědkem toho, jak Malej Cracko dostane výprask?“
„Tak to by musela přijít o hodinu dřív do chodby v třetím patře,“ odtušil Malejfuj.
Malejfuj si otřel pot z čela. „Dorovnávám a přihazuju dalších pět,“ zasípal.
Garry si ho přeměřil pohledem. „Proč se pořád tváříš jako ten úplně nejposlednější ubožák těsně před zdechnutím?“ zazubil se na Malejfuje.
„Snažím se o Pokerovu tvář,“ ušklíbl se Malejfuj.
„Já taky dorovnávám a přihazuju deset,“ hodil Garry zlaté žetony na hromádku na podlaze. Žetony zacinkaly.
Malejfuj vrhl na svoje karty ještě znechucenější pohled, než který předtím upíral na Garryho.
„P… po…“
„Tak to řekni,“ culil se Garry.
Cracko Malejfuj pomalu položil karty před sebe. Než stihl cokoli říct, dveře záchodků se otevřely a dovnitř vplul muž v grepovém hábitu.
„Co se to tu, u všech křížových spodků, děje?“ zavrčel.
„Nic,“ zašeptal Cracko Malejfuj a vstal. Nenápadně se přitom pokusil odkopnout hromádku žetonů.
„Mezi studenty jsou hry o peníze zakázané!“ přejížděl profesor Grape pohledem z jednoho na druhého.
„Ale já nejsem student,“ narovnal se Malejfuj.
„Vaše místo je formálně vedeno jako nástavbové studium.“
„To je jedno, stejně jsme nehráli o peníze,“ dušoval se Malejfuj.
 A tohle jsou čokoládové mince z Honigstumu?“ ukázal Grape na zem.
„Ano?“ zkoušel to Malejfuj.
Profesor Grape zvedl jednu ze země a dlouze si ji prohlížel. „Samozřejmě nemohu vyloučit, že byste mohl mít pravdu,“ protahoval. „Nejsem odborník na numismatiku ani na cukrovinky, takže co kdybychom udělali malý pokus? Ukážeme ty žetony panu Vlezlýmu, co vy na to? Buď omdlí, nebo je sní. A uvidíme.“
„Samozřejmě, že jsme hráli o peníze!“ nevydržel to Garry. „Dokonce o všechny peníze! Vyzval mě na souboj!“
„Vy jste takový nemožný imbecil,“ zavrčel na Malejfuje Grape. „Dochází vám, co se mohlo stát?“
Malejfujovi zacukalo víčko v levém oku. „Já za to nemůžu! On mě podvedl!“ ukázal na Garryho. „Řekl, že mě chce vyslat do Sopot, nebo něco takového…“
„Cože řekl?“ zpozorněl Grape.
„Řekl jsem vyznat na soubod,“ považoval za nutné osvětlit Garry. „A není to žádný podvod, je to…“
„Já vím, co to je,“ obrátil profesor Grape svou pozornost na něj. „Kde jste na to přišel?“
Garry polkl. „Mluvil jste o tom minulý týden na hodině,“ vzpomněl si na informaci od Hormony.
„A taky moc dobře vím, že jste neposlouchal!“ syčel Grape. „A nebyl jste jediný, že?“
„Co?“ zpozorněl Malejfuj, když si všiml, že pozornost učitele obrany proti švindlování se upírá na něj.
„Já to vzdávám,“ mávl Grape rezignovaně rukou a ukázal na Malejfuje: „Vy! Okamžitě vypadněte a aspoň týden mi nechoďte na oči!“ Pak ukázal na Garryho: „A vy mi okamžitě ukažte svoji učebnici Rozdávání a míchání pro pokročilé.“
„Já… žádnou nemám,“ bránil se automaticky Garry.
„Nedělejte ze sebe ještě většího hlupáka, než jakým jste,“ řekl Grape a vzal do ruky Garryho aktovku. „Ukážete mi tu učebnici? Našel bych si ji ve vaší tašce sám, ale nemám s sebou gumové rukavice.“
Garry neochotně rozepnul aktovku a vyndal z ní učebnici Brutaliuse Líbáka. Grape po ní okamžitě chňapl. Otevřel ji a s pobavením jí prolistovával, zatímco Garry ho nechápavě sledoval.
„Doufám, že jste se od hraběte dvojí barvy aspoň něco naučil,“ ušklíbl se Grape a učebnici mu vrátil. „Rozdávání a míchání budete v životě potřebovat. Chcete ji podepsat?“
„Ne!“ vyštěkl Garry. „Proč bych měl chtít váš podpis? Chci, aby se mi do ní podepsal hrabě dvojí barvy! Čemu se smějete? A to jen tak odejdete? Jste to vůbec vy?“ volal zmateně za odcházejícím profesorem Grapem.
Ten se jen uchechtl a vyšel na chodbu.
„Kolik žen jsem v životě opravdu miloval?“ volal za ním Garry.
„Nevím a je mi to jedno,“ odbyl ho Grape.
„Ha! Věděl jsem, že to nejste vy!“ vyskočil vítězoslavně Garry. „Jste ten nejhorší učitel, který kdy v Polné učil, abyste věděl! Od hraběte dvojí barvy jsem se naučil za jeden rok víc, než od vás za celé tři… čtyři!“
„Budete mě sledovat až do ložnice?“ otočil se profesor Grape rozmrzele.
„To ani nedostanu školní trest? Byl jsem na dívčích záchodech a hrál jsem tam karty o peníze! A řekl jsem vám, že jste nejhorší učitel! Na škole, kde učí Tříhlavňová a Hybrid!“ křičel Garry.
„Víte, co je tohle?“ vytáhl Grape z kapsy krejčovský metr.
„Metr?“ projevil Garry svou bystrost.
„Přesně tak,“ natáhl profesor Grape řečený předmět Garrymu před očima. „Stříhám si metr. A do okamžiku, kdy dostanete maturitní vysvědčení a zmizíte z téhle školy, zbývá už jen… 75 dní! Nebudu si kazit ani jeden z nich tím, že bych ho dobrovolně trávil s vámi a vaším trestem.“
„Sedmdesát pět?“ divil se Garry. „Jenom?“
„Mohlo to být i dřív, ale pan ředitel zcela nepochopitelně přesunul maturitní zkoušky na týden od 9. do 13. června,“ zamračil se profesor Grape.
„Já mám dostat maturitní vysvědčení v pátek třináctého?“ vyděsil se Garry.



[1] A je to tady zase. Některé repliky jsou prostě v anglickém originále vtipnější.
[2] Protože tu dlouho nebyl žádný překlad pro Moraváky, sodovka je sifon. Protože Polná leží sice těsně, ale pořád ještě v Čechách, sifon je tam jen ta zahnutá trubka pod umyvadlem.
[3] Podrobnosti v trilogii Fifty Shades of Grape, Fifty Shades of Danger a Fifty Shades Hogfield.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Lekcia historie Polnej od Hormony bola super!
A Pevel Hornak ma v nasich srdciach tiez svoje miesto :)
tesime sa na dalsiu kapitolu
Martin

Anonymní řekl(a)...

Hormona can't draw, Hormona can't draw, Hormona cannot draw! She only reads books and she cannot draw even if she's reading a how-to-draw book! Nevím, jestli někdo pochopí, ale já musím využít každou příležitost, při které si můžu tuhle píseň zazpívat :D Jestli se dnes trochu vyspím, napíšu lepší komentář, slibuju ;) Vic

Anonymní řekl(a)...

Hormona can´t draw! Toníková can´t sing! Jo chápu to :-)) Boží píseň a sem se hodí.

Perfektní kapitolka! Skvěle zlepšila náladu před maturitou ...

Anonymní řekl(a)...

Já jsem poslední dobou v komentářích i v osobní konverzaci opatrná. Už několikrát jsem si byla stoprocentně jistá, že lidi naráží na nějakou kultovní hlášku a pak jsem byla za blbce :D Ale tohle to opravdu je, žejo? Protože jestli ne, jdu se už vážně vyhodit z okna! (Naštěstí sídlím v přízemí....) Vic

Garry Poker řekl(a)...

Martin: díky! (a nová kapča už je tu, tentokrát už bez Pavla Horňáka :))
Vic#1: lepší písnička je už jenom Granger Danger :D
Anonym: před maturitou je lepší číst 5. díl, i když je pravda, že v 6. díle čeká maturita Garryho!
Vic#2: Samozřejmě není potřeba vyhazovat se z okna. UmRzHiIiT krUtOu a bOlesTiWoOu SmRtIiI si zAslOuzHiIi jen HaNkA!

Blogger řekl(a)...

Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

Kolektivní rozum - Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60 % větší šance na výhru

227,651,647 - Otevřené obchody na eToro