6-13: Různá podivná překvapení

Podaří se Garrymu vytáhnout z profesora Kvikuana důvěrné informace? Co říká Klopotalův třetí zákon? Jak je možné, že se Garrymu i Vonovi zlepšily známky? Co na to velký blondýn s černými botami? Kde je bomba? Na áčku nebo na béčku? Od kdy vlastně umí táta péct? Co dostane Von k narozeninám? A umí profesor Kvikuan správně provést tracheotomii?

Kapitola třináctá:

Různá podivná překvapení

Stačí se zeptat

Následujícího dne se Garry svěřil s úkolem od Trumpála Vonovi i Hormoně. Musel to ale říct každému zvlášť, protože blížící se pololetní písemky naplnily Hormonin čas natolik, že neměla čas sejít se se svými kamarády. Kromě toho, jak si už všimli i Garry s Vonem, na snídaně a večeře do jídelny zpravidla nechodila.

Von byl přesvědčený, že úkol nebude pro Garryho žádný problém.

„Jsi jeho miláček,“ prohlásil přesvědčeně, zatímco krájel obzvlášť odolný lívanec, který až příliš připomínal včerejší buchtičku se šodó, akorát bez šodó a po přejetí parním válcem.

„Nemohl bys to vyjádřit nějak jinak?“ zaprotestoval Garry.

„Udělá pro tebe, co ti na očích vidí, ne?“ trval na svém Von. „Jsi jeho hvězda. Prostě se zdrž po hodině ve třídě a zeptej se ho.“

Hormona to viděla méně optimisticky.

„Kvikuan asi nechce, aby o tom kdokoli věděl. Dokonce kvůli tomu byl ochoten i riskovat život – vloupat se Trumpálovi do věcí a měnit jeho záznamy? To je přece šílené!“ syčela rozrušeně, když ji Garry přepadl na chodbě před učebnou rozdávání a míchání.

„Trumpál si myslí, že by mi to Kvikuan mohl prozradit,“ řekl Garry nejistě.

„Proč?“ zamračila se Hormona.

„Protože mě má rád,“ nafoukl se Garry.

„Trumpál nebo Kvikuan?“

„Oba, samozřejmě,“ napřímil se. „Všichni mě mají rádi. Kromě Grapea.“

„Profesora Grapea,“ mrkla Hormona.

Garry otráveně vzdychl. „Ty náhodou nevíš něco o svěřenských fondech?“

Hormona zavrtěla hlavou. „Zní to jako nějaký právní termín, ale nemám potuchy. A na rozdíl od Kvikuana nevím nic ani o zvěřinových hodech. Musí to nějak souviset s černokarbanictvím, proč by se na to jinak Vrdlmrsmrst vyptával? Nebude jednoduché dostat z Kvikuana aspoň něco, budeš si muset promyslet nějakou strategii, jak…“

„Von si myslí, že bych měl po hodině rozdávání a míchání prostě zůstat ve třídě a zeptat se ho.“

„Aha,“ sevřela Hormona rty. „Tak, když to říká Von… ale ocenila bych, kdybys to nedělal, už tak na mě Kvikuan v jednom kuse štěká kvůli těm pitomým testům, tak nemám zapotřebí, abys ho ještě víc rozzuřil. Prý jsou moc těžké, věřil bys tomu?“ ulevila si.

„Věřil,“ připustil Garry.

…

Garry doufal, že ho napadne něco lepšího, než Vonův plán přímého útoku, to se ale do středeční hodiny rozdávání a míchání nestalo. Garry se tedy rozhodl, že zkusí štěstí a zeptá se.

„Tak uf se ukuidněte, pvosím!“ tišil je Kvikuan, když si posedali ke svým stolům a okamžitě se dali do hovoru. „Máme dnes spoustu pváce! Kuopotauův tvetí zákon, kdo mi ho poví?“

Když už trapné mlčení trvalo příliš dlouho, pokusila se Hormona napovědět: „Klopotalův třetí zákon.“

„Nemusíte opakovat to, co víkám,“ zabrblal Kvikuan. „Kdybych to potvebovau, pofádám Tvumpáua, aby mi pviděuiu papoufka.“

Hormona si uraženě sedla ke katedře a začala něco zuřivě psát na papír.

„Nikdo?“ rozhlížel se Kvikuan nešťastně po třídě, až se jeho zrak zastavil u Garryho. „Ani ty, dvahý chuapfe?“ Garry začal zuřivě listovat v učebnici.

Hormona vstala a nenápadně odložila popsaný list na lavici před Vona a poklepala na něj.

„To mi váfně nikdo nepvozvadí, co veku Kuopotau o Fevném Petvovi? Ach, teď jsem vám tak stvafně napověděu!“

Hormona sykla na Vona, ale ten ji ignoroval, protože se snažil vpravit do úst kolečko salámu ze skrýše v lavici, aniž by ho Kvikuan zpozoroval.

„Klopotalův třetí zákon říká, že při Černém Petrovi je počet karet ve hře v každém okamžiku hry vždy lichý,“ nevydržela to už Hormona. „A nechápu, proč se na to ptáte, vždyť je to učivo pro první ročník. My jsme to dokonce i přeskočili, protože to je… až urážlivě primitivní formulace, na kterou by přišel i rozšlápnutý cvrček,“ nasadila Hormona Grapeův hlas, až sebou Garry škubl a upustil učebnici Rozdávání a míchání pro pokročilé na zem.

„Pveskofiui?“ podivil se Kvikuan. „Tak to máme co dohánět! Kafdý z vás si teď pvijde k mému stouu a vezme si jeden bauífek kavet Fevného Petva. Vafím úkouem je spuávně v něm identifikovat Fevného Petva na zákuadě vyuoufení dvojic totofných kavet. A ta uichá kavta, ktevá vám zbude, musí být nevyhnuteuně…“

„Cože?“ hlesla nevěřícně Hormona. „Nechcete po nich moc? V maturitním ročníku poznat dvojici stejných karet? Co jim takhle říct, že by si ten balíček karet měli nejdřív zamíchat… nebo to už by bylo přehnané?“

„Nechcete jít vadfi pvipvavovat ty písemky na pvíftí týden?“ zasupěl Kvikuan.

„Měla jsem je nachystané už v pondělí.“

„A já jsem po vás chtěu, abyste je zjednodufiua!“

„A já jsem vám je dala včera odpoledne.“

„Ty byuy povád moc těfké!“ funěl Kvikuan. „Jasně jsem víkau, fe chci u kafdé otázky výběv mofností, fádné vouné odpovědi.“

„Ráno jste dostal na stůl poslední opravenou verzi,“ mračila se Hormona.

„Ta byua taky nepviměveně návofná,“ řekl Kvikuan nespokojeně.

„Četl jste ji vůbec?“ zaskřípala Hormona zubama.

„Zběfně,“ mávl rukou Kvikuan. „Aue nebudeme tady vufit studenty nějakými mauichevnými spovy. Pusťte se do toho, máte na to jen tviftvtě hodiny!“

„Třičtvrtě hodiny?“ hlesla Hormona. „Tak to by snad měli zvládnout i bez otáčení karet lícem nahoru, ne?“

„Jak by poznaui, o jakou kavtu se jedná, kdyf by je nemohui otofit?“ nechápal Kvikuan. „Aue dobve, ať je vafem. Neobvacejte kavty, zkuste to poznat jenom podue vubu!“

Několik studentů v čele s Támhletou a Zabitým, kteří už stihli část balíčku roztřídit, rychle karty otočili. Hormona s vítězným úsměvem vyrazila po třídě, aby obhlídla jejich snažení. Po chvíli pobaveného bloumání, když Kvikuan upadl do tradiční dřímoty, se zastavila u Garryho a Vonovy lavice.

„Jak vám to jde?“

„Už mi zbývají jen poslední tři kolečka,“ zamlaskal Von.

Garry, který si pod lavicí četl Betl, se zamračil: „A já jsem si dneska svačinu zapomněl.“

„Co kdybyste se jednou aspoň zkusili snažit?“ naléhala Hormona. „Vone, vždyť jsem ti ten pitomý Klopotalův zákon napsala! Stačilo to jenom přečíst!“

„To bude možná ten problém,“ ušklíbl se Garry.

„Ty se moc nesměj,“ zpražila ho Hormona. „Nechceš se aspoň podívat do učebnice od hraběte? Třeba bys tam našel nějakou nápovědu. Nebo ještě líp, kdyby sis otevřel… kde máš tu novou učebnici, co jsem ti dala k Vánocům?“

„Tu jsem nechal u Vlezlejch,“ zamručel Garry. „Pan Vlezlej si pořád stěžoval, že nemají čím podpalovat v krbu.“

„Pitomče!“ odfrkla si Hormona. „Copak ty nechceš zjistit, kdo je hrabě dvojí barvy?“

„Jak by mi k tomu mohla být užitečná učebnice, kterou napsal Grape?“ nechápal Garry.

„Kdyby sis otevřel učebnici hraběte dvojí barvy a učebnici, kterou jsem ti dala, a porovnal by sis obsah, tak by ti možná došlo…“

„Že Grape je podvodník a od hraběte dvojí barvy něco opsal?“ vypálil Garry.

Hormona zauvažovala, že by Garryho uškrtila, ale profesor Kvikuan se zrovna zavrtěl ze spánku, takže od toho raději upustila.

„Navíc Trumpál mi radil, že nemám pátrat, kdo je hrabě dvojí barvy,“ vybavil si Garry. „Prý bych se nedozvěděl nic, co by mi mohlo udělat radost.“

„To má možná pravdu,“ připustila Hormona. „Tak hurá do práce, už máte jen deset minut.“

Garry v panice otevřel učebnici. Podařilo se mu nalézt kapitolu věnovanou Klopotalovým zákonům, bohužel prvních sedmnáct z celkového počtu dvaačtyřiceti považoval hrabě dvojí barvy za natolik jednoduché, že se ani neobtěžoval je okomentovat, pokud tedy Garry pominul drobnou noticku v zápatí stránky, že jsou to primitivní formulace, na které by přišel i rozšlápnutý cvrček.

Garry si poznámku překvapeně přečetl ještě jednou. Měl matný dojem, že tuhle větu už někdy zaslechl. ‚Hormona!‘ vyhrkl v duchu. ‚Je snad ona hrabětem dvojí barvy? Nebo se mu hrabala ve věcech a tuhle poznámku si z učebnice zapamatovala?‘

Z úvah ho vytrhl hlas profesora Kvikuana, který oznámil, že mají na splnění poslední dvě minuty. Garry usoudil, že zoufalá doba si žádá zoufalé činy a nalistoval v knize kapitolu věnovanou Černému Petrovi. Po chvíli pátrání objevil poznámku, kterou hledal:

Pokud nejsou karty zamíchané, bude Černý Petr úplně nahoře.

Garry akorát stihl radu dočíst a zaklapnout učebnici, když profesor Kvikuan s Hormonou nahlížející přes jeho rameno dorazili k jeho stolu.

„Vidíte!“ ukázal Kvikuan nešťastně na balíček pomačkaných karet před Vonem a s obžalujícím výrazem se otočil na Hormonu. „Kdyf mají ty kavty vubem navch, tak toho Fevného Petva nenajdou! Snad mofná aspoň Gavvy…“

Garry se na profesora usmál a ledabyle otočil vrchní kartu balíčku. „Vidíte?“

„To je pvincezna,“ nechápal Kvikuan.

„Jak to?“ podíval se Garry zmateně na otočenou kartu a začal se prohrabovat balíčkem. „To není možné?“

„Snad sis nemyslel, že jsem ty karty nezamíchala,“ ušklíbla se Hormona.

„Kafdopádně obdivuju tvojí odvahu, Gavvy!“ pochválil ho profesor. „Jsi doopvavdy podobný svojí matce! Ta vozdávání a míchání taky nevozuměua, ani co by se za nehet vefuo, ale nifeho se nebáua! Fevného Petva jsi sice nenafeu, aue jak bych se na tebe mohu zuobit? Pífu ti za jedna a pvifítám Pobuiuvívu deset bodů!“

„Ale ale ale ale…“ zmohla se Hormona jen na chabý protest.

Když hodina skončila, Garry s odchodem nijak nespěchal, předstíral, že si pečlivě skládá věci do batohu, dokonce zašel k odpadkovému koši vyhodit umaštěný papír od Vonova salámu, a když ostatní odešli, přitočil se ke Kvikuanovi.

„Pospěfte si, ať nepvofvihnete daufí hodinu,“ vybídl ho přátelsky Kvikuan, který právě zaklapl svůj zlatě kovaný kufřík z krokodýlí kůže. „Nechci na povadě posuouchat fádné stífnosti.“

„Chtěl jsem se jen na něco zeptat, pane profesore.“

„Jen se ptej, dvahý chuapfe, jen se ptej!“

„Zajímalo by mě,“ olízl si Garry rty, „co víte o… svěřenských fondech.“

Kvikuanovy brady se náhle rozkmitaly a přátelský výraz z jeho obličeje zmizel. Po pár vteřinách boje s tikem v levém oku ale znovu nasadil svůj vřelý úsměv, vyhrazený pro všechny, kteří mu mohli pomoci vylepšit či upevnit jeho společenské postavení.

„O zvěvinových hodech?“ ptal se Kvikuan a upřeně při tom hleděl na Garryho. „O zvěvinových hodech vím úplně vfechno. Kdybys chtěu, mohu bych ti sehnat pozvánku na hody, ktevé povádá pvíftí týden stavý Hevodotos Děkan… teda, ten uf to má vuastně za sebou, chudák. Aue i jeho syn Dauimiu povádá suufné fvanice. Zvěvinové hody u Děkanů jsou pvosuuué!“

„Asi jste mě špatně slyšel, ptal jsem se na svěřenské fondy,“ naléhal Garry.

Kvikuan se poškrábal prstem v uchu. „O zvěvinových hodech bych ti dokázau vykuádat ceué hodiny. Pokud je zvěvina tvůj obuíbený pokvm, měu bych ve spífi kousek vynikající zamveué jeuení kýty. Kdybys měu zájem ochutnat, není puobuém, uspovádau bych takovou menfí soukvomou vefevi…“

„Svě-řen-ské fon-dy,“ slabikoval Garry.

„Aue já tě suyfím, nemusíf to povád opakovat,“ hleděl mu Kvikuan stále do očí. „Kdyf tvváf na skutečných hodech, museu bych to domuuvit s Tvumpáuem a Hybvidem, snad se ve fkouním pouesí najde páv divofáků, svnek a bafantů, které nebude nikdo postvádat,“ pohladil si mlsně své objemné břicho.

„Svě…“

„Můfef to opakovat kouikvát chcef, aue já pokafdé usyufím zvěvinové hody,“ přerušil ho profesor. „Stejně jako kdyf se mě na to kdokoui ptau kdykoui v minuuosti.“

„Třeba Tom Smrdlot Varrrle?“ zeptal se nevinně Garry.

„Kdokoui,“ zopakoval pevně Kvikuan. „K tomuhue tě navedu Tvumpáu, co?“

„Narazil jsem na ten pojem při studiu a nikde jsem nemohl dohledat, co to je, tak jsem myslel, že kdo jiný by to mohl vědět, než nejstarší, nejzkušenější a nejmoudřejší člen profesorského sboru…“

„Pims i Wan jsou stavfí nef já,“ zavrčel Kvikuan. „Navedu tě Tvumpáu.“

„Ano,“ přiznal neochotně Garry.

„Pak ti k tomu uf nemám co víct,“ vyrazil Kvikuan do kabinetu. „Aue ta nabídka soukvomé vefeve povád puatí! Kdyby sis to vozmysueu, tak se stav!“

Teroristi vyhráli

Neúspěch Garryho odradil od toho, aby se v nejbližších dnech pokoušel profesora Kvikuana znovu oslovit.  Navíc nastal termín odevzdávání pololetních seminárních prací, takže i Garry měl navzdory svému přístupu méně času než obvykle. A když minul termín odevzdání, Garry už si na úkol zadaný Trumpálem téměř nevzpomněl.

Zato Garryho pololetní práce v zapomnění neupadly. Jednu lednovou neděli se v učitelském klubu, který se tak nazýval i přesto, že se tam jen málokdy vyskytovali skuteční učitelé, sešly čtyři postavy.

„Jak je tohle možné?“ položila jedna z nich na stůl nějaký štos papírů a pořádně se napila z lahve trumfu citrus, kterou držela v ruce. „Když to Šuta viděl, tak na půl dne spadl.“

Druhá postava se ušklíbla.

„A to není všechno, tohle mi dal Zkrocený!“ pokračovala první. „Vůbec tomu nemohl uvěřit!“

„Mysleli tím krotitele v cirkuse, ne Krotitele Zkroceného,“ namotala si druhá postava pramen blond vlasů na prst.

„O čem to mluvíš?“ zamračil se mladík s krátkými hnědými vlasy.

„O tom, že ten krotitel strčil krokodýlovi do tlamy… o čem mluvíš ty?“

„O Garryho a Vonově esejích o barvách používaných při malování karet ve středověku. O čem jiném.“

„Aha,“ polkla blonďatá. „Já myslela, že narážíš na ten vtip v dnešním Betlu. Zkrocený mi ho ukazoval u snídaně.“

„Prasák,“ ulevil si třetí člen společnosti, plavovlasý chlapec s kyselým výrazem.

„Ten vtip,“ zaculila se blondýna.

„Co jiného by ti taky měl ukazovat?“

Blondýna se rozesmála zvonivým smíchem. „Těžko by mi mohl ukázat něco, co jsem ještě neviděla.“

„Cože! Co tím chceš říct?“

Čtvrtá účastnice setkání líně zvedla hlavu od učebnice. „Nechcete si to nechat do soukromí?“

„Nechceme,“ odsekla blonďatá dívka. „V soukromí toho moc probrat nestihneme, už třeba jen proto, že s roubíkem se konverzuje dost těžko.“

Hnědovlasý otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak je raději využil k tomu, aby se znovu napil.

„Detaily můžeš vynechat,“ prohrábla si čtvrtá dívka (tedy vlastně druhá dívka, ale čtvrtá přítomná osoba) neposlušné husté hnědé vlasy. „Pojďme se radši bavit o něčem méně vulgárním. I v  rozdávání a míchání se musely odevzdávat seminárky. Garry i Von…“

„To má být méně vulgární?“ protestoval blonďák.

„Kupodivu,“ připustila dívka a zaklonila se, aby si provičila zatuhlý krk, čímž neúmyslně zvýraznila své už tak nepřehlédnutelné přednosti.

„To má být méně vulgární?“ zopakoval mladík svou otázku.

„Tak tam nečum!“ vlepila mu facku blondýna.

Druhý mladík si rychle cucnul trumfu. „Já se nikam nedíval!“ bránil se.

„Ty se dívej, kam chceš.“

Tmavovlasý si znovu loknul a opatrně obrátil zrak do míst svého zájmu. Rozcuchaná dívka výrazných osobních kvalit se ale mezitím shrbila nad mobilem.

„Co je?“ rozhlédla se a uchechtla se. „Píšu Támhleté.“

„Co jí píšeš?“ škytl mladík.

„Že se ti po ní hrozně stýská, že už půjdeš a že tě tu držíme násilím.“ Ostatní se rozechtali.

„Idioti,“ ulevil si brunet.

„Ty jsi idiot. Proto s tebou taky chodí,“ řekl pomalu velký blondýn s černými botami.

„Až se vrátíme k tématu, tak mi řekněte,“ zívla prsatá dívka a znova se začetla do učebnice.

„K jakému tématu?“ nechápala blondýnka. „Ten vtip s krotitelem už jsme si snad vysvětlili.“

„Ke Garryho a Vonovým seminárkám,“ hlesla hnědovlasá. „Oba dva odevzdali Kvikuanovi práce, které měly hlavu a patu, nebyly v nich faktické ani gramatické chyby, dokonce byly i napsané čitelně, takže je nemohli naškrábat o přestávce před odevzdáním… takže jediným kazem na kráse je kolečko od kakaa na první stránce Vonova díla. A oba dostali jedničku.“

„I z výpočetní techniky dostali oba jedničku,“ připojil se první mladík. „A dá se říct, že docela oprávněně. Některé věci, na které přišli, Šuta při hodině vůbec neříkal.“

 „Z obrany proti švindlování dostal Garry trojku a Von čtyřku,“ dodal plavovlasý.

„Takže ve všech předmětech k zázračnému zlepšení nedošlo, zvláštní,“ poškrábal se na bradě první, respektive vzhledem k tomu, že v předchozí větě je zmíněn plavovlasý, aktuálně druhý mladík. Prostě ten tmavovlasý.

„Jak nedošlo?“ zamrkal blonďák. „Vždyť říkám, že Garry dostal trojku a Von čtyřku. Trojka je u Grapea v podstatě nejlepší možná známka!“

„Ehm.“

„Když nepočítáme nesnesitelné šprty,“ dodal s úšklebkem.

„A průměrně snesitelné šprty,“ zvedla hnědovlasá dívka důrazně prst.

„Když už se teda musíme bavit o tomhle, průměrně snesitelná šprtko,“ vrhla blondýnka po brunetce otrávený pohled, „i ve stylu hry oba uspěli. Garry dostal jedna mínus a Von za dva. Mohl mít i jedničku, ale nepodepsal se,“ zakřenila se zlomyslně.

„Jak můžeš vědět…“

„Poznám jeho písmo, vždyť jsem s ním chodila! Víš, kolik mi za tu dobu poslal milostných dopisů?“

„Nula?“ hádal blonďák.

„Spočítals to správně na tři desetinná místa,“ zatleskala rozcuchaná.

Blondýnka zašátrala v kabelce a ukázala jim nějaký zmuchlaný lísteček. „To není pravda! Ty nejhezčí mám ještě schované… třeba tady: V púl šesté u mně!“

„Dojemné,“ otřela si druhá dívčina slzy z koutků očí. „A jen dvě chyby. Schováváš si veškerou milostnou korespondenci? To by vysvětlovalo tu obří kovovou almaru v našem pokoji.“

„Neurážel moji holku,“ zavrčel světlovlasý.

„A…“ začal tmavovlasý, ale pak raději dopil zbytek trumfu citrus.

„Měly bychom jít na průzkum,“ zvedla se blondýnka a gestem vyzvala brunetku k odchodu.

„Nepůjdu s tebou na záchod, byly jsme tam před půl hodinou,“ protestovala druhá dívka a zamávala učebnicí. „Chci to ještě večer dočíst!“

„Nechci jít na záchod. Jdeme se podívat za hlupáčkem a chlupáčkem.“

„Co?“ zamračil se blonďák.

„Neboj, tebe s sebou nebereme, ilupáčku.“

„Co?“

…

„Co to mělo znamenat s tím ilupáčkem?“ zeptala se Hormona, když s Brownie vyšly na nádvoří.[1]

„Takový interní vtip,“ zasmála se Brownie.

„Spíš interní než vtip, co?“ zašklebila se Hormona a vytáhla z kabátu připravený joint.

„Do Černého domku je to padesát metrů,“ stěžovala si Brownie.

Hormona mezitím vylovila zapalovač. „Půjdeme pomalu. A neříkej, že jsi před Garrym měla jen sedm známostí.“

„Proč bych říkala něco takového?“ nechápala Brownie a vykročila k poblilvírsko-zmizeluzelské ubytovně.

„Alupáček, blupáček, clupáček… Garry s Vonem mají dost štěstí, že na ně vyšla zrovna taková hezká písmena.“

„Jestli jsi počítala s tím, že půjdeme přes nádvoří tak dlouho, protože se budu celou cestu řezat smíchy, tak ses spletla,“ vzdychla Brownie. „Dělej, je mi zima.“

„Chceš zahřát?“ foukla jí Hormona kouř do obličeje. „Máš v plánu zužitkovat celou abecedu? Kdo bude zlupáček?“

„To je snad jasné, kdo má být zlupáček,“ zachichotala se Brownie zlověstně a zastavila se před vchodem do ubytovny.

…

„Počkej,“ zarazila Brownie Hormonu před dveřmi do pokoje 213. „Slyšíš to?“

Hormona přiložila ucho na dveře a zaposlouchala se do skřeků vydávaných z místnosti. „Cookie?“ hádala.

„Právě, že ne…“

„Můžeš jít po zadním schodišti, dělej!“ poznali Garryho hlas.

„Kde jsou ty zmrdi?“ ječel Von.

„Dva čekají u rukojmích a jeden se zasekl na žebříku, leze dolů na dvorek. Kde jsi?“

„Nad schodištěm, u výtahu.“

„Tak si dej bacha, jeden od rukojmích ti běží… dělej, hoď granát do té zahnuté chodby! A schovej se za roh!“

Hormona s Brownie se po sobě nechápavě podívaly.

„Schytal jsem to! Mám jen čtvrtinu života!“

„Běží k tobě! Toho dostaneš nožem… super! Ale… kurva, teď tam běží i ten druhej. Vytáhl pistoli a plíží se k rohu… super! Jeď, Vone! A rychle běž osvobodit rukojmí!“

„Klid, máme ještě čas. Co to sakra bylo? Schytal jsem headshot!“

„Terrorists win.“

„Promiň, zapomněl jsem na toho třetího. Zjevně už není zaseklej na žebříku.“

„Nedáme radši train nebo aztec?“ brblal Von. „Zneškodňování bomb mě baví víc.“

„Dobře, ale přidám boty,“ opáčil Garry.

„Rozumíš tomu?“ otočila se Brownie k Hormoně.

Ta jen pokrčila rameny. „Zaklepeme?“ navrhla.

„Ne,“ rozhodla Brownie. „Ještě chvilku počkáme a pak tam vtrhneme.“

„Na áčku je čisto!“ hlásil Von.

„Bomb has been planted.“

„Na béčku zjevně ne. Kudy tam půjdeme?“

„Ty to vezmi spojovací chodbou a já zadem,“ navrhoval Von.

„Minule jsme se rozdělili a všichni šli po mně! Musíme jít spolu, netoužím po tom, aby nás někdo překvapil zezadu!“ křičel Garry.

Brownie to nevydržela a otevřela dveře. „Ani kdybych to byla já?“

„Ahoj,“ vystoupila zpoza ní Hormona a rozhlédla se po pokoji. Vše tam bylo při starém, když pomineme gobelín s Pervertovým soudem a dva počítače, namačkané na chatrném stolku pod oknem.

Jak vstoupily, Garry a Von se otočili a omámeně zírali, protože na Brownie bylo pořád vidět, že jí byla na nádvoří zima. Z počítačů se ozvaly tlumené přerušované rány.

„Terrorists win,“ oznámily dvouhlasně.

„Co to je?“ vyzvídala Brownie.

„Pořídili jsme si studijní pomůcky,“ blekotal Garry. „Na učení, psaní seminárek a tak…“

„K dokonalosti chybí jenom tiskárna,“ postěžoval si Von. „Přepisovat to ručně je pěkná otrava. A jediný, kdo přijímá úkoly poslané mailem, je Šuta.“

„A pak ještě…“ vzpomněl si Garry. „Jak se jmenuje ten blbec, co učí mariáš?“

„Durch,“ odpověděla Hormona. „A měli byste být méně nápadní, o vašem náhlém zlepšení už se šušká ve sborovně. Trumpál si v pátek pochvaloval, jak je dobře, že jste se nad sebou konečně zamysleli a začali se učit.“

„McDonaldová si za to přivlastnila zásluhy. Prý je to tím, jak ti loni promluvila do duše v kariérní poradně, Garry,“ doplnila Brownie. „Hormonu to tak pobavilo, až jí Trumpál sebral prémie.“

„Prémie?“ divil se Garry. „Myslel jsem, že to neděláte za peníze.“

„Samozřejmě, nejsme přece…“

„On myslí, že tady nepracujeme za peníze,“ šťouchla do ní Hormona.

„Aha…“ zašeptala Brownie.

„Náš nejjasnější ředitel to myslel tak, že tenhle měsíc z toho budu mít méně dobrého pocitu a místo tří malých bezvýznamných plusů dostanu jen dva,“ zachechtala se Hormona. „Ale aspoň to vypadá, že jsem vyhrála další sázku.“

„Je snad jasné, že tě nechal vyhrát,“ odtušila Brownie. „Grape přece není takový idiot, aby si vážně myslel, že se Garry a Von začali učit.“

„To doufám, že není,“ zamračil se Garry. „Kdyby si s Grapem začala Támhleta, to už bych nepřežil. K neštěstí mi bohatě stačí, když vím, že…“

„Už jste četli dnešní Betl?“ nadhodila Hormona, zatímco předstírala, že ji zaujal Pervertův soud. „Je tam vtip o krotiteli.“

„Zkroceném?“

„Ne, o krotiteli v cirkuse,“ vysvětlila Brownie. „Strčí krokodýlovi do tlamy…“

„O krotiteli v cirkuse?“ zamračil se Von. „Tak to mě nezajímá. Pusť další kolo, Garry.“

To bude jízda!

Poslední lednový den seděl Garry u oběda v jídelně obzvlášť otráveně a nezvykle sám. Podpíral si ztěžklou hlavu a pomalu žvýkal chlupatý knedlík. Zalovil prstem v puse, aby vytáhl jeden z nestravitelných chlupů a odložil ho na kraj talíře.

„Co je příčínou té pohřební nálady?“ přisedla si k němu Hormona. „Dnešní menu nebo pololetní vysvědčení?“

„Ále…“ vzdychl Garry.

„Rozdávání a míchání za jedna,“ vzdychla Hormona, „styl hry za dva, mariáš za dva… vážně je to tvoje vysvědčení? Takže to je přece jen těmi knedlíky? Když z nich scedíš ten omastek a představíš si, že v tom zelí jsou nějaké vitamíny, není to tak strašné.“

„Kvikuan mě nepozval na svůj valentýnský večírek,“ prozradil Garry původ své pochmurné nálady. „Všichni už svoje pozvánky dostali, tentokrát dokonce pozval Támhletu, Debila a Kamila!“

„Profesor Kvikuan byl trochu rozrušen tvými dotěrnými dotazy,“ objasnila Hormona. „Říkal něco v tom smyslu, že vašemu vztahu jen prospěje, když si od sebe dáte na chviličku pauzu.“

„Vždyť mi sám říkal, že kdybych chtěl přijít na soukromé zvěřinové hody, tak můžu!“ nechápal Garry.

„A ty jsi nepřišel. A Kvikuan se teď bojí, že se mu ta jeho vzácná jelení kýta zkazí, nebo – a to by bylo ještě horší – se o ni bude muset podělit s Markem Bubým.“

„Chceš říct, že mám za Kvikuanem prostě jen tak zajít?“

Hormona pokrčila rameny a zakousla se do gumového knedlíku. „Byla jsem v knihovně,“ pokračovala, když se jí podařilo sousto strávit. „A nikde jsem nenašla jediné vysvětlení, co jsou ty svěřenské fondy zač. Ani v oddělení s omezeným přístupem.“

„Jak ses dostala do oddělení s omezeným přístupem?“

„Je mi devat… dvacet a dělám tady pomocnou pedagogickou sílu,“ zamračila se Hormona. „Proč by mě neměli pustit do oddělení s omezeným přístupem?“

„Chceš říct, že bych taky mohl jít jen tak do oddělení s omezeným přístupem?“ zpozorněl Garry.

„Přístup je tam omezený z jiných důvodů, než o kterých fantazíruješ, Garry,“ schladila ho Hormona. „Prošla jsem tam všechno, co se dalo najít o karbanickém právu, a o svěřenských fondech se tam nic nepíše. Ani v těch nejstrašlivějších knihách, jako jsou třeba Karbanické zákony s komentářem, 27. vydání, zpracováno dle aktuálního právního stavu k 1. 7. 2007, nic není. Jedinou související zmínku jsem našla v úvodu k Právu nejohavnějšímu z roku 1936, to si poslechni: ‚O svěřenství, onom nejzlořečenějším ze všech institutů karbanického práva zde mluviti nebudeme a rady žádné neposkytneme, ostatně ministerstvo financí již pilně pracuje na jejich zakázání, takže tento vřed snad bude brzy odstraněn z tváře našeho právního řádu. Doufejmež tedy, že svěřenství upadnou v zapomění, kam spravedlivě patří.‘ Tak proč se o tom vůbec zmiňují?“ rozčílila se a Právo nejohavnější zaklapla.

„Hledal jsem to na internetu,“ překvapil ji Garry. „Ale nenašel jsem nic, čím by to mohlo nějak souviset s kartami.“

„A co jsi teda našel?“ přeměřila si ho nevěřícně Hormona.

„Že svěřenství neboli svěřenský fond je soubor majetku vyčleněný ke zvláštnímu účelu, nebo tak něco,“ zahuhlal Garry s plnou pusou.

„Jak by něco takového mohlo být nebezpečné?“ zamyslela se Hormona. „A co to znamená v karbanickém právu? A jak to souvisí s Doktorem Vrdlmrsmrstem?“

„A od kdy vlastně umí táta péct?“ doplnil další záhadu Garry.

…

V pátek prvního února byly pololetní prázdniny. K nevoli studentů posledních dvou ročníků však tento den nemohl být využit k neproduktivní zahálce, protože se měla konat úvodní hodina karbanické autoškoly. Konala se na fotbalovém hřišti, přestože venku bylo mlhavo, sychravo, nevlídno a na zem se snášel ledový déšť, jak to tak na vysočině bývá (bez ohledu na to, jestli se jedná o Českomoravskou nebo Skotskou).

Když Garry dorazil na místo, pochopil, čím se karbanická autoškola liší od té standardní, a průběhy automobilových cest, které kdy absolvoval s některými členy karbanického společenství, mu najednou dávaly mnohem větší smysl.

Uprostřed fotbalového hřiště stál autodrom. Klasický pouťový autodrom s barevnými autíčky. Jako pedagogický dozor u něj nezúčastněně postávali profesoři a profesorky McDonaldová, Grape, Pims a Zkrocený, představení jednotlivých kolejí. Jako jejich doprovod byli přítomni ještě ti nejochotnější a nejschopnější dobrovolníci zřad pomocných pedagogických sil, tedy Hormona, Brownie, Dan Koumes a Cracko Malejfuj. Kromě těchto známých tváří stál u autodromu ještě obtloustlý muž s tmavými, ale notně prořídlými vlasy. Garry si domyslel, že jde o instruktora autoškoly, a pochybovačně se zadíval na seřazená autíčka. Nechápal, jak by se do jednoho z nich mohl nasoukat.

„Zdar, děcka,“ pozdravil je instruktor, když se všichni shromáždili před autodromem a ztišili se. Pak vyplivl žvýkačku a pokračoval: „Moje jméno je Vilík Kolečko a po příštích dvanáct týdnů, během nichž se snad občas i uvidíme, budu vaším instruktorem. Každý týden budete chodit jezdit sem na autodrom…“

„Malefuji, co to děláte?“ přerušila ho profesorka McDonaldová štěknutím.

„Nic,“ zamumlal Malejfuj, který se právě pro něco natahoval do pokladny autodromu. Všichni se ohlédli. Garry přejel pohledem na Grapea, který se tvářil pohoršeně, i když Garry měl pocit, že mu spíš vadí to, že si na Malejfuje dovoluje křičet i někdo jiný, než on.

„No a za těch dvanáct týdnů byste snad všichni měli být připravení ke zkoušce,“ pokračoval Kolečko.

„Nebudeme brát žádnou teorii? Pravidla, značky, zdravovědu…“ stihl se zeptat jeden z peklospárských studentů, než ho společnými silami umlčel hlouček brzybolských a zmijozelských kolegů.

Kolečko zavrtěl hlavou. „Nasedněte si do aut a rozmístěte se tak, aby měl každý kolem sebe dva metry volného prostoru.“

Nastal obrovský zmatek a tlačenice, jak všichni vyrazili obsadit ta nejhezčí autíčka. Ředitelé kolejí marně procházeli mezi nimi a snažili se tlumit hádky a pranice.

„Kam jdeš, Garry?“ divil se Von, který ukořistil auto v rohu a sledoval, jak Garry přeskočil další dvě volná auta a zamířil k pokladně. Následně vyhodil z auta přímo pod pokladnou Kamila Křivého a usadil se tam. Seděl tak přímo pod Malejfujem, který se mezitím nepozorovaně vplížil do pokladny a něco tam kutil se stříbrnou skříňkou.

Pak mu ale zazvonil telefon, takže byl nucen se z pokladny vyplížit. Přikrčil se vedle ní, aniž by si všiml Garryho, a hovor přijal.

„Co tím chceš říct, že to pořád nemá?“ obořil se na volajícího. „Ty už jsi odtamtud odešel? Svrabe, ty blbče! Jasně jsem ti říkal, že nesmíš odejít, dokud ti to nedá!“

Garry se natáhl, aby lépe slyšel.

„Výmluvy, že to trvá déle, ať si nechá pro sebe! Poslouchám je už tři měsíce! Jasně jsem mu říkal, že to má být hotové do Vánoc a teď je únor… okamžitě se tam vrať a… ne! Neřeknu ti, o co jde! Máš dělat, co ti říkám! Je to tak těžké, vyzvednout jeden balíček?“

„Kdybych já chtěl po svých kamarádech, aby za mě něco vyřídili, pověděl bych jim, co mám v plánu,“ prohlásil Garry nahlas a ani se při tom nezačervenal.

Malejfuj vyplašeně vyhlédl zpoza pokladny a zaklapl telefon. Už se chystal Garrymu říct něco od plic, ale v ten moment se k nim dopotácel Vilík Kolečko a nasoukal se do pokladny, kde se ukrýval i ovládací pult celé atrakce.

„Tak teď to pustím, děcka,“ zahlaholil Kolečko do mikrofonu. „Držte si klobouky, jezděte do kolečka…ha ha ha… jako na kruhovém objezdu a snažte se do sebe moc nenarážet. To je tak nějak podstata řízení auta.“

„A za tohle jsem zaplatit tři sta zlatých,“ zabrblal Garry.

„Jak to? Vždyť to stálo jen sto! A dá se to platit po částech, já zatím dal jen dvacet,“ divil se Kamil Křivý, který skončil ve vedlejším voze.

„Mám dobré srdce, takže to platím i za své nemajetné kamarády. Myslel jsem, že Támhleta ocení, že jsem takový idiot!“ zamračil se Garry, zamáčkl pedál k podlaze a napálil to do Kamilova auta.

„Říkal jsem žádné strkání!“ okřikl ho Kolečko. „A pustíme si k tomu hudbu, přece tu nebudeme jezdit jen tak potichu!“

Zmáčkl tlačítko na přehrávači a z reproduktorů rozmístěných po celém autodromu se začala linout hudba:

Sladké mámení,

chvíle závratí,

střípky zázraků,

které čas už nevrátí.

„Okamžitě to zastavte!“ rozeběhla se k němu rozzuřeně K. F. C. McDonaldová, přičemž kličkovala mezi autíčky a hrozila pěstí. „Co to má znamenat! Taková provokace!“

„Na mě nekoukejte,“ bránil se Kolečko a zastavil přehrávání. „Já tam dával cédéčko největších hitů Karla Gotta!“

Garry se ve svém autíčku postavil a obviňujícím prstem ukázal na Malejfuje. Než však stihl něco říct, jeho nepozornosti využili Kamil Křivý, Von, Támhleta, Evžen Šmikmilan, Hana Chobotová a dalších asi patnáct studentů, mezi kterými mírně převažovaly barvy Zmizeluzlu, a najeli do něj. Garry se zakymácel a zřítil se mezi Vonův a Evženův vůz.

Když vstal a oklepal se, všiml si, že Malejfuj mizí směrem k hradu. Spěšně se vymluvil, že ho bolí rameno a že půjde raději na ošetřovnu a zamířil za ním. Čekal, že Malejfuj poběží na učitelskou ubytovnu, ale překvapivě pokračoval na hlavním nádvoří rovně, proběhl přes vrátnici a opustil školní pozemky. Garry co nejnenápadněji postupoval za ním. Bohužel, pronásledovací akce netrvala dlouho, protože před vchodem do školy na Malejfuje čekala bílá limuzína. Malejfuj naskočil na zadní sedadlo a auto zmizelo po příjezdové cestě pryč.

Vlezlej má narozeniny

Obdobná situace se opakovala ještě několikrát. Na dalších lekcích autoškoly počet členů dozoru značně prořídl – obvykle tam chodila už jen profesorka McDonaldová, Hormona, Malejfuj a Brownie. Malejfuj ale vždycky několik minut po začátku jízd něco pošeptal kysele se tvářící Brownie a vytratil se. Když se Garrymu podařilo ho sledovat, dosáhl pokaždé stejného výsledku: za školní bránou si mohl prohlédnout červená světla odjíždějící limuzíny.

Nová záhada zaměstnala Garryho natolik, že úplně zapomněl na ostatní záležitosti, kterými se zabývat mohl a měl. Nechal tak bez povšimnutí minout Kvikuanův valentýnský karaoke večírek. To ho ale trápilo jen trochu a až potom, co mu Hormona vyprávěla, co se tam odehrálo.

Ukázalo se, že profesor Kvikuan má i svou mstivou stránku, takže aby Garryho naštval (alespoň jinak to Garry chápat nedokázal) pozval na valentýnské setkání i Vona s Cookie, Dana s Támhletou, Brownie a dokonce i Malejfuje. Že Dan Koumes zazpíval Támhleté píseň S úsměvem idiota, ho pobavilo i naštvalo zároveň. Vrcholem večera, jak mu Hormona se smíchem vykládala, ale bylo, když si vzal mikrofon Von a svůj výstup věnoval nikoli Cookie, jak všichni čekali, ale Brownie. Po doznění písně Ty a tvoja sestra ve Vonově podání se pak celá sešlost raději rozešla do svých postelí, popřípadě do postelí svých blízkých.

Únor se proměnil v březen, aniž by to bylo nějak patrné na počasí, což Garryho vůbec netěšilo, protože se blížil termín prvního jarního zápasu, tedy utkání mezi Poblilvírem a Brzybolem. Všeobecné rozladění pak způsobilo to, že byl o velikonočních prázdninách zrušen výlet do Húdlar, plánovaný na Velký pátek.

„A to mám zrovna zítra narozeniny!“ prskal Von. „Těšil jsem se, že oslavím narozeniny v Honigstumu! Je to můj sen už od pěti let!“

„Chceš slavit dvacáté narozeniny v cukrárně?“ vzdychl Garry.

„Ano! Co je na tom divného?“ čílil se Von. „Proč nás tam vůbec nechtějí pustit?“

„Potom, co se stalo té holce z Peklospáru se to asi dalo čekat, ne?“ pokrčil rameny Garry.

„Taťka říkal, že od té doby leží v nemocnici u svatého Dyndy a půlka ministerstva se snaží vypátrat, jak se vlastně jmenuje.“

„Nechápu, v čem je problém. Musí přece existovat nějaké seznamy přijatých, seznamy studentů jednotlivých kolejí, seznamy přihlášených na předměty…“

„Administrativu má na starosti ředitel koleje,“ vysvětlil Von, „a profesor Pims vedl záznamy trochu nepořádně.  Seznamy studentů Peklospáru se žádné nenašly a ukázalo se, že starosti s prezenčními listinami a kolejní knihou svěřil Pims jedné ze studentek.“

„Tak proč se někdo nezeptá jí?“ nechápal Garry.

„Tou studentkou je shodou okolností ona,“ uzavřel Von. „Skoro to vypadá, jako by se snažila svou totožnost utajit.“

„To zní jako další případ hodný intelektu Garrycula Pokerota,“ zívl Garry.

„Myslel jsem, že teď jsi zase Garrylock Pokrmes,“ divil se Von.

„No právě, proto mě to nezajímá,“ ušklíbl se Garry. „Jdeme spát.“

„Spát?“ vykulil oči Von. „Už jsem spustil hru a čekám, až se připojíš!“

Když ráno vstali… No, abychom byli časově exaktní, tak ráno nevstali, ale ráno, tedy 5.38, šli spát a kolem poledního, tedy 13.22, vstali, a to jen vinou Debila Dlouhého Z. a Pavla Pečenáče, kteří se tou dobou s nepřiměřeným hlukem vrátili z oběda.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ zabručel Garry, když se vyhrabal z peřin. „Tumáš dáreček.“

Vytáhl zpod postele objemný balík obalený vrstvou prachu a pod ním pravděpodobně i dárkovým balicím papírem.

„Díky,“ zamumlal rozespale Von a kýchnutím zbavil dárek většiny prachu a pokoj Debila a Pavla Pečenáče, kteří před šedým mrakem raději prchli do společenské místnosti.

„Máš zač,“ odpověděl Garry.

„To teda!“ vyhrkl Von užasle, když vytáhl z krabice nové brankářské rukavice.

„Koupil jsem je výhodně od Kosmase Děkana, pořád mě s nimi otravoval, že si je koupil a co s nimi teď bude dělat, když jsem ho nevzal do týmu… tak jsem si je od něj vzal, jen aby zmlknul,“ vysvětloval Garry. „Asi ti budou velké, ale aspoň dosáhneš o pár centimetrů dál.“

Von ho vnímal jen napůl, protože si mezitím všiml hromádky dalších dárků na stole, které sem pravděpodobně nanosili další gratulanti, zatímco Garry s Vonem ještě spali.

„Letos to stojí za to!“ prohlížel si zálibně zlaté hodinky. „Koukni, co jsem dostal od rodiny. Mamka, taťka, Tadytenhle a Floriana se mi na ně složili!“

„Nemusíš mi znova děkovat,“ mávl rukou Garry. „Jsou aspoň s vodotryskem?“

„A někdo mi napekl celou krabici cookies!“ radoval se dál Von. „Anonymně. Od tajné ctitelky. Nenapadá, kdo by to mohl být?“

„Brownie?“ rozhodil rukama Garry.

„Nesmysl,“ opáčil Von, zatímco si nacpal do úst tři sušenky najednou. „Od té doby, co jsem jí zazpíval: Kvôli tebe dýcham, no kvôli sestre žijem, tak se mnou nepromluvila ani slovo.“

„To se jí vůbec nedivím,“ pokýval soucitně Garry. „Jestli to zazpíváš ještě jednou, tak s tebou už taky nepromluvím.“

„Co budeme obědvat?“ zajímal se Von.

„Vždyť jsi právě spořádal celou krabici sušenek! A kde je ten vzkaz?“ nechápal Garry.

„Byl na jedlém papíře. Aspoň myslím,“ odříhl si Von. „Tak jak to uděláme? Oběd v jídelně jsme prošvihli.“

„Mám nápad,“ vyskočil Garry. „Jdeme.“

„Kam?“

„Ke Kvikuanovi na zvěřinu,“ usmál se.

Když se upravili aspoň tak, aby mohli vyrazit mezi lidi, aniž by způsobili veřejné pohoršení, vyrazili mezi lidi, aniž by způsobili veřejné pohoršení, přestože Von si zapínal poklopec až na schodišti. Naštěstí ale na nikoho nenarazili dřív, než vyšli z Černého domku na nádvoří.

„Vonánku, miláčku!“ vrhla se k nim Cookie a ublíženě našpulila rty. „Jdeš pozdě, měli jsme se přece sejít v jednu!“

„Dej mi pokoj,“odstrčil ji nevybíravě Von. „Garry mě jde představit jelení kýtě.“

„Promiň,“ snažil se Garry uklidnit vztekající se Cookie, zatímco Von mířil jako zombie ke vchodu do Zlatého domku. „Ještě neobědval. Odpoledne bude zase normální… nebo normální… prostě jako vždycky.“

Nechali dotčenou Cookie na nádvoří a vklouzli do učitelské ubytovny. Garry se trochu bál, že Kvikuan může být ještě na obědě, ať už ve městě nebo na nějakém jiném lákavějším místě, než ve školní jídelně, tedy v zásadě úplně kdekoliv. Díky těmto úvahám ho překvapilo, že dveře Kvikuanova bytu se otevřely hned po prvním zaklepání. Na sobě měl chlupatý zelený župan, v ruce držel velký hrnek kávy a rozespale na ně mžoural.

„Gavvy,“ zamumlal. „Na návftěvu je tvochu bvzo. V sobotu mívám ve zvyku si tvochu pvispat…“

Garry se na profesora rozdávání a míchání podíval s novými sympatiemi. Doteď nevěřil, že by někdo dokázal ve volný den vydržet v nočním úboru déle než on.

„Hm, je pátek,“ řekl jen.

„Ale neufí se,“ zabručel Kvikuan. „A jeftě jsem neměu svoje vanní kafe!“

„Nevymlouvejte se, prý máte jelení kýtu,“ zahučel Von nepřítomně.

„Omlouvám se, pane profesore,“ zašeptal Garry. „Můj kamarád ještě neobědval, a když jsem před ním zmínil, že máte zvěřinu… A říkal jste přece, že můžu přijít kdykoli!“

„Na soukvomou vefevi!“ zachrchlal Kvikuan. „Ne, fe mě tady takhue po vánu pvepadnete!“

„Jsou dvě,“ hlesl Garry bezděčně.

„Já vím, kouik je, navizovau jsem si na tviftvtě budíka,“ bručel nespokojeně Kvikuan. „No, tak pojď dáu, Gavvy, kdyf uf jsi tady…a vy, Zbueduej, pojďte teda taky, aue pofítejte s tím, fe to chviuku potvá. Zvěvina se pefe aspoň dvě hodiny!“

„O čem to mluví, Garry?“ zamračil se Von na Garryho, zatímco vešli dovnitř a usadili se ke stolu.

„Nic důležitého,“ chlácholil ho Garry. „Bude to každou vteřinkou. Nechceš si zatím dát předkrm?“ ukázal na misku piškotů na stole.

„Uf se to pefe!“ přikolíbal se k nim z kuchyně profesor Kvikuan a zmateně si prohlížel jídelní stůl. „Moje snídaně? Kam zmizeua moje snídaně?“

„Myši,“ vyhrkl Garry.

„Co se dá děuat,“ povzdechl si Kvikuan. „Tak si zatím pvipijeme. Byuo uf vám osmnáct, mám pvavdu?“

„Dneska mi je dvacet,“ odpověděl Von. „Mám narozeniny.“

„O důvod víc, pvof si pvipít,“ přistoupil profesor k starožitné almaře, odemkl ji mosazným klíčkem a vytáhl jednu z lahví. „Hm, Pikový kváu. Opvavdu vzácný koňak – Mauejfujovic uikévka vyvobí jen někouik desítek uahví kafdý vok. Chtěu jsem ji sice dát Tvumpáuovi k Vánocům…“

„Vánoce už byly,“ řekl Garry.

„Pvesně tak,“ usmál se Kvikuan. „A co ofi nevidí, to svdce nebouí! I kdyf tím neviděním si nejsem tak jistý,“ rozhlédl se pátravě po rozích místnosti. „Aue co, pojďme s touhue uahvinkou osuavit navozeniny pana Pvesuyho.“

„Vlezlýho,“ opravil ho Garry, ale snažil se přitom usmívat, protože pochopil, že dnešní setkání by mohlo být příležitostí pro získání vytoužené informace pro Nigruse Trumpála. Kdyby se mu podařilo udržet Kvikuana v dobré náladě a on by vypil co nejvíc koňaku…

„Takfe nejste pvíbuzný s Euvisem Pvesuym?“ zadíval se Kvikuan zklamaně na Vona.

„Člověk nikdy neví, že? Vonova babička je z Ameriky,“ uchechtl se Garry dřív, než stačil odpovědět Von.

„Co to plácáš?“ kopl ho Von pod stolem.

„Tak na zdraví všech vlezlých Presleyů!“ zvedl Garry skleničku k přípitku. „A napijte se hlavně vy, pane profesore, když jsme vás dneska tak nezdvořile přepadli.“

„Huavně, ať si dá tady Ven,“ pousmál se profesor Kvikuan a ke Garryho zklamání přistrčil svůj kalíšek před Vona, který ho ochotně vypil. „Mě vanní vstávání neděuá dobve, tvochu mě píchá v boku…“

„Na to je nejlepší si dát nějaký ten životabudič,“ posunul Garry nenápadně svou skleničku před profesora a sám si vzal sklenku, kterou Von mezitím ochotně vyprázdnil.

„Nechám si to af k jíduu,“ odmítl Kvikuan. „Zatím se napijte vy.“

Von se už už chystal zmocnit se i třetí sklenice koňaku, ale jeho pohyb zamrzl na půl cesty mezi stolem a ústy. Zatímco Kvikuan začal vykládat historku o původu jména koňaku, Garry si všiml, že Von jen nepřítomně hledí před sebe a z úst mu začínají téct sliny. Najednou začal chroptět a svalil se na desku stolu.

„Pane profesore!“ vykřikl Garry. „Dělejte něco!“

„…takfe původně se to vuastně jmenovauo Pikový spodek, aue potom, co… co?“ vzpamatoval se dezorientovaný Kvikuan a vylekaně se zvedl od stolu. „Co teď? Co budeme děuat? Pouof ho do stabiuizované pouohy, konfetinu mu zajisti duahou a já mu dám uměué dýchání! Masáf svdce se děuá na hvudi nebo na zádech?“

Garry panikařícího Kvikuana odstrčil a pokusil se Vonovi nahmatat tep.

„Dýchá,“ řekl s úlevou. „Vezmeme ho na ošetřovnu.“

„Asi máf pvavdu,“ připustil Kvikuan a odložil příborový nůž. „Stejně nevím, jestui bych si na tu tvacheotomii tvoufu.“

---

[1] Snad nikdo ze čtenářů neutrpěl trvalou škodu na duševním zdraví způsobenou nenadálou pointou, o koho se vlastně v předchozím rozhovoru jednalo.