Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

neděle 17. dubna 2016

6-14: Ošetřovna, domov můj



Co se stane, když se Garrymu začne plést do cesty nový detektiv? Opravdu existuje Vlezlej, který si vydělává na živobytí poctivou prací? Na co si stěžují v Moravské zemské karetní škole v Jamném? Proč se Trumpál rozčílil na Grapea? Od koho dostane Garry nabídku, která se neodmítá? Kdo bude v noci chodit kanálama? Kdo bude komentovat zápas mezi Poblilvírem a Brzybolem? A bude to veselé? Kdo všechno ještě skončí na ošetřovně?

Kapitola čtrnáctá:

Ošetřovna, domov můj


Má tuhý kořínek

„Tyhle Vonovy narozeniny se zrovna moc nevydařily, co?“ poznamenal Ten.
Byl večer a na ošetřovně panoval klid – v rámci možností situace, kdy se zde nacházel početný hlouček Vonových kamarádů a příbuzných. Ale kromě Vona tu zrovna žádný pacient neležel, takže aspoň nikoho nerušili.
Garry, Hormona a Támhleta seděli na kovových židlích, které si sem přes protesty madam Pommes-Fritesové přinesli z předpokoje, odkud je za Vonem pustila až před chvílí, v osm hodin. Deset minut po osmé pak dorazili Ten s Oním.

„Takhle jsme si tedy předání našeho hodnotného daru nepředstavovali,“ položil Onen na noční stolek obrovskou krabici.
„Vlastně jsme si ho vůbec nepředstavovali,“ dodal Ten. „Poslali bychom mu akorát esemesku, ale byli jsme zrovna v Húdlarech, když nám Támhleta napsala, takže…“
„Vy jste byli v Húdlarech?“ vzhlédla udiveně Támhleta.
„Uvažovali jsme o tom, že bychom koupili Vrčící vilu,“ vysvětlil Ten. „Otevřeli bychom tam novou pobočku, publikum by bylo zajištěno a studentky by si aspoň mohly slušně přivydělat…“ zarazil se, když si všiml Hormonina pohledu.
„Ale stejně z toho asi sejde, když vás tam už nechtějí pouštět ani o prázdninách,“ zamračil se Onen. „Jak k tomu vlastně došlo?“
Garry zavrčel: „Všechno kvůli té holce z Peklospáru. Otevřela dárek určený pro Trumpála, otrávila se chloroformem a…“
„Tohle samozřejmě víme,“ zadržel ho Ten. „Čteme oběžníky Neřádu. Jak se to stalo Vonovi?“
Garry podal Tomu a Onomu svoji verzi událostí a neopomněl přitom zdůraznit svou roli při záchraně Vona před oživovacími pokusy profesora Kvikuana.
„Měli jsme minulý týden zdravotnické školení,“ objasnila Hormona. „Obávám se, že se to starému Kvikovi trochu pomíchalo.“
„Vědí o tom mamka s taťkou?“ zeptal se Onen Támhleté.
„Psala jsem jim stejně jako vám,“ podívala se Támhleta na hodiny na stěně. „Měli by tu být každou chvíli.“
Nějakou dobu mlčeli, ti otrlejší pak sledovali či poslouchali, jak Von přerývaně dýchá a mumlá si něco ze spaní.
„Or-mo…“
„Takže jed byl v tom koňaku?“ přerušil ticho Ten.
„Nejspíš,“ přikývl bez váhání Garry. „Kvikuan nám všem nalil a…“
„Myslíš, že mohl Vonovi hodit něco do sklenice tak, abys to neviděl?“
„Nedovedu si představit, že by mě ošálil. Sledoval jsem ho celou dobu ostřížím zrakem Garrylocka Pokrmese,“ prohlásil Garry a ignoroval Hormonino odfrknutí. „Ale je pravda, že v míchání nápojů je dobrý,“ připustil pak raději.
„A proč by chtěl Kvikuan otrávit Vona?“ mračila se Támhleta.
„Proč ne?“ zašklebil se Onen. „Za těch dvacet let, co ho známe, mě napadá spousta dobrých důvodů… nemohlo se to stát omylem? Nechtěl třeba otrávit tebe, Garry?“
Garry se zamračil a uvažoval nahlas: „To těžko. Je ale pravda, že sám se napít nechtěl, pořád opakoval, že mu není dobře. Svou sklenici nabídl Vonovi. Já jsem pak zase tu svojí nabídl jemu, nakonec ji chtěl taky vypít Von, ale už to nestihl. Takže jed musel být ve Vonově nebo Kvikuanově sklenici. Počítám, že sebe otrávit určitě nechtěl.“
„Mohl blufovat,“ přemýšlela Támhleta. „Ale ani to, že by chtěl otrávit Garryho nedává smysl. Je to přece jeho oblíbenec!“
„Tím vyptáváním na svěřenské fondy jsem si to u něj trochu rozházel,“ zašeptal Garry.
„Existuje spousta lidí, kteří by Garryho rádi otrávili, nemyslíte?“ nadhodil Ten. „Je přece vyvolený.“
„A vyholený,“ doplnil Onen. „Teda aspoň podle knížky Sto a jedna nejdůležitějších faktů o Garrym Pokerovi.“
„Myslíte snad, že by snad Kvikuan mohl být Smrtikibic? To se mi nezdá,“ mračil se Garry.
„Nic není nemožné,“ řekl temně Onen. „Že je Ty-tušíš-kdo tvůj otec, jsi přece taky nečekal.“
„Kvikuan se celý rok před Smrtikibici ukrýval,“ poťukávala si Támhleta botou do Vonovy postele. „Navíc by se ho Ty-tušíš-kdo rád zbavil. Je to přece důležitý svědek, který ví, že se ho Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit vyptával na zvěřinové hody.“
„Svěřenské fondy,“ zašeptala automaticky Hormona.
„Co když byl jed přímo v té lahvi?“ napadlo Támhletu. „Co když měl být tou obětí právě Kvikuan?“
„Slečno Vlemplová, nepleťte se mi do vyšetřování!“ plácl Garry rozčíleně do židle, až se Von ze spaní zazmítal. „Jediný detektiv jsem tady já, Garrylock Pokrmes. Nebo Garrycule Pokerot, to je jedno.“
Támhleta ho ignorovala a přemýšlela dál: „Říkal jsi ale, že Kvikuan měl původně v úmyslu dát tu láhev Trumpálovi k Vánocům. Takže je taky docela dobře možné, že pachatel měl v úmyslu otrávit Trumpála.“
„Pak ten pachatel Kvikuana moc dobře neznal,“ ozvala se Hormona. „Kvikuan se láhve kvalitního alkoholu jen tak nevzdá, leda by tím získal nějakou protislužbu. Co to vlastně bylo za pití?“
„Pikový král. Prý nějaký vzácný koňak z Malejfujovic palírny. Kvikuan povídal něco o tom, že vyrobí jen desítky lahví ročně,“ rozvzpomněl si Garry.
„Dostat se k něčemu takovému asi nebude úplně jednoduché. Člověk musí být pekelně bohatý nebo mít kontakty u výrobce,“ řekla Támhleta.
„Napadá vás někdo?“ zatápal Garry. „Třeba měl jednu z těch lahví Malej Cracko! Že by mu ji někdo ukradl a podstrčil Kvikuanovi?“
„Na co ještě čekáš, Támhleto?“ zasténala Hormona. „Vrhni se mu kolem krku a polib ho!“
„Proč?“
„Protože je to idiot,“ procedila Hormona mezi zuby.
„Možná to někdo dělá proto, aby oslabil poblilvírský fotbalový tým,“ mudroval Garry. „Teď Von, předtím ta holka…“
„Jestli je Vonova absence oslabení, je dost diskutabilní,“ řekla tvrdě Támhleta. „A ta holka byla přece z Peklospáru! A ani nehrála fotbal!“
„To je škoda, pak by aspoň všichni věděli, jak se jmenuje,“ napadlo Garryho. „Ale já a Von jsme tehdy byli skoro u toho, utrpěli jsme emoční újmu…“
„Emoční újmu?“ zakuckala se Hormona. „Jak by mohly pařezy utrpět emoční újmu?“
„Máš ale možná pravdu v tom, že mezi těmi dvěma případy existuje spojitost,“ připustila Támhleta. „Obojí byl pokus o vraždu, byť to tehdy ani teď nevyšlo. A když se zamyslíme nad společným jmenovatelem, je zřejmé, že cílem obou útoků byl velmi pravděpodobně Nigrus Trumpál. A teď: nějaké indicie, které by směřovaly k jednomu pachateli?“
„Slečno Vlemplová! Vyšetřování vedu já!“ umlčel ji zase Garry. „Osoba pachatele zatím zůstává zahalena neproniknutelnou mysteriózní mlhou. A je na bdělém a neúnavném Garrylocku Pokrmesovi, aby ji rozfoukal svým intelektem a kouřem své dýmky!“
Garryho monolog už naštěstí nepokračoval, protože se otevřely dveře ošetřovny a dovnitř se nahrnuli pan a paní Vlezlý. Sotva se stačili ujistit, že jejich syn bude v pořádku, a už pospíchali ke Garrymu a začali ho mačkat v náruči.
„Trumpál nám pověděl, jak si Vonovi zachránil život!“ vzlykala paní Vlezlá. „Jak ti jen máme poděkovat, Garry?“
„Pro začátek bude stačit, když mě pustíte,“ zasípal Garry.
Paní Vlezlá uvolnila objetí a začala si otírat uslzené oči. „Ach, Garry! Zachránil jsi Támhletu, zachránil jsi Pana a teď jsi zachránil i Vona!“
„Ehm,“ odkašlal si rozpačitě Garry.
„Když o tom tak přemýšlím,“ poplácal ho dojatě po zádech pan Vlezlej, „když si tehdy Von v polenském rychlíku vybral místo zrovna v tvém kupé, tak to byl nejšťastnější den pro v celé historii rodu Vlezlejch!“
„Líp bych to neřekl,“ řekl se svou typickou skromností Garry. „Jak se má Tadytenhle? Slyšel jsem, že už pokládají střechu… a to se ani neptám, kde jste vzali na zlaté hodinky pro Vona.“
„Proč zmiňuješ Tadytohohle?“ divila se paní Vlezlá. „Chceš snad říct, že tu práci v bance získal díky tobě?“
„Práci možná ne, ale beze mě by určitě nenosil domů tolik peněz,“ odtušil Garry.
„Jak se ti jen odvděčíme?“ dojímala se dál Vonova matka. „První Vlezlej, který vydělává dost peněz poctivou prací!“
„Ehm,“ ozvali se důrazně Ten a Onen.
„Poctivou prací!“ okřikla je paní Vlezlá. „Provozování bordelu není poctivá práce!“
„Neprovozujeme bordel,“ ohradil se Ten. „Provozujeme exkluzivní zábavní podnik.“
„Navíc je to v podstatě rodinný podnik,“ mrkl Onen. „Už jsme se ti zmínili, že já a Pasta a Ten a Palma…“
„Ne, já a Palma a Onen a Pasta se budeme v létě…“
Garry s Hormonou usoudili, že nechají Vlezlou rodinku s Vonem o samotě a kvapně se vytratili ven. Na chodbě před ošetřovnou je málem porazil nejprve odporný zápach a vzápětí neopatrný hromotluk.
„Ahoj Hybride,“ podařilo se Garrymu dostat z hrdla sípavý pozdrav. Hormona raději jen zamávala.
„Ahoj,“ pozdravil je zachumřeně Hybrid. „Tak sem slyšel, co se událo. Je to pravda?“
Garry mu vylíčil celou historii, nic nevynechal, ba naopak sem tam něco přidal. „Teď jsme ho tam nechali o samotě s rodinou. A radši bych tam nechodil, Von možná nebude jediný, kdo stráví na ošetřovně noc,“ usmál se Garry.
„Je to příšerný,“ bručel do vousů Hybrid, když společně scházeli po schodišti do přízemí. „Tolik šílenejch bezpečnostních vopatření, člověk se kvůlivá tomu ani pořádně nedostane do hospody, a stejně se dějou takovýhle věci. Už i Trumpál je z toho celej špatnej, je to na něm vidět. Kdybych ho neznal, tak bych si myslel, že musí každou chvíli samejma starostma umřít,“ vysmrkal se.
„A nenapadá ho něco, Hybride?“ vyptával se zoufale Garry.
„Počítám, že má stovky nápadů, možná tisíce,“ prohlásil Hybrid s důvěrou v hlase. „Pokaždý, když mi zadává nějaký úkoly, tak vidim, jak mu to v hlavě šrotuje a přemejšlí přitom o spoustě dalších věcí najednou. Kdo mu ale poslal ten chloroform a kdo dal do toho koňaku jed, to neví…“
„Neví?“ divila se Hormona.
„Kdyby to věděl, tak už by toho parchanta přece chytil, ne?“ zaťal Hybrid zuby i pěsti. „Trumpál nejni z těch, co by jen tak seděli a čekali, až je někdo vodkrágluje.“
„Takže Trumpál si taky myslí, že cílem těch útoků je on?“ ptal se Garry.
„A kdo jinej?“ rozhodil rukama Hybrid, až roztříštil vitráž vedle dveří. „Copak je na týhle škole někdo jinej, kdo by byl tak důležitej, že by ho někdo chtěl vodstranit?“
„No… třeba já?“ navrhl Garry.
„Kdepak, tohle je namířený na Trumpála, na to já mám čuch,“ řekl Hybrid přesvědčeně. „Někdo má spadeno na naši školu. Jak dlouho myslíte, že teď zůstane votevřená, jestli ty útoky na žáky nepřestanou? Je to ouplně stejný, jako to bylo s Tajemnou stokou… začne se šířit panika, rodiče budou brát děti ze školy a za chvíli se tady vobjeví Mufius Malejfuj s tím, že sdružení rodičů a přátel školy si přeje Trumpálův konec.“
„Mufius Malejfuj je v Az-Karbanu,“ připomněla mu Hormona.
„Trumpál byl taky loni v Az-Karbanu a najednou se vrátil,“ opáčil Hybrid.
„Střední školu karbanu a hazardu v Polné přece nemůžou jen tak zavřít,“ protestovala Hormona. „Kam by pak šli všichni studenti… a učitelé?“
„Do Jamnýho,“ řekl Hybrid. „Tam si studenti už čtvrtej rok stěžujou, že se u nich nic neděje. Dokonce sepsali petici, ať jim tam ministerstvo nasadí nějakou psychopatickou výchovnou poradkyni, ať se nenuděj. Ale Bumbrlíková už byla zabraná, tak z toho sešlo.“
„I tak, nemůžou přece zavřít Polnou,“ trvala na svém Hormona.
„Musíte se na to podívat jejich vočima,“ hlesl dutě Hybrid. „Jasný, poslat dítě do Polný byla vždycky trochu nebezpečná věc. Když je někde zamčeno sto puberťáků, těžko tam může bejt čisto, klidno a bezpečno, vobčas se stane nějaká nehoda, zranění, neplánovaný těhotenství, to je všechno v pohodě… ale pokus vo vraždu? Není divu, že se Trumpál rozčílil na Gr…“ Hybrid se najednou zarazil, zmlkl a raději se zabral do rozčesávání plnovousu.
„Cože?“ vyhrkl Garry. „Trumpál se rozčílil na Grapea?“
Profesora Grapea,“ ušklíbla se Hormona.
„Nic takovýho sem neřek,“ mumlal Hybrid a podíval se na chlupy na levém zápěstí. „Hm, to už je tolik? Musim běžet nakrmit Fifinku…“
„Hybride! Proč se Trumpál naštval na Grapea?“ dotíral Garry.
Profesora Grapea,“ usmívala se Hormona.
„Trumpál se nenaštval na Grapea. Nenechals mě to doříct: Povídal sem, že se Trumpál rozčílil na gr…émiu.“
„Nevymýšlej si, Hybride!“ vyjel na něj Garry. „Vždyť slovo grémium ani neznáš!“
„No dobře, ale vode mě to nevíte!“ zahrozil jim Hybrid prstem. „Vracel sem se nedávno nad ránem z hospody a slyšel sem je, jak se spolu bavěj… teda, spíš hádaj. Nechtěl sem je poslouchat, ale křičeli dost nahlas. Byli voba dost nasraný.“
„A dál?“ pobízel ho Garry
„Jen sem slyšel Grapea říkat, že Trumpál moc věcí považuje za samozřejmost,“ prozradil Hybrid. „A pak dodal, že některý věci dělat nechce. Pak ještě zavrčel: Nechci vás zabít! To už sem nevydržel a vylezl sem z úkrytu, aby mě viděli, protože sem se fakt bál, aby Grape Trumpálovi neublížil. Znělo to jako vyhrožování!“
„Říkal přece, že nechce Trumpála zabít,“ bránila Grapea Hormona.
„Jo, ale říkal to dost výhružně,“ zamračil se při té vzpomínce Hybrid.
„Že by se Trumpála snažil otrávit Grape?“ navrhl Garry.
Profesor Grape,“ opravila ho Hormona a vzápětí jeho hypotézu nemilosrdně odmítla: „A je to samozřejmě nesmysl. Grape říkal, že kdyby chtěl někdy zabít Trumpála, tak ho strčí z věže, a hodí to na profesorku Tříhlavňovou.“
„S kým vším ses bavila o tom, jak zabít Trumpála?“ zadíval se na ni Garry podezřívavě.
„Už s nikým,“ bránila se Hormona. „S Danem Koumesem. Ten by to prý nedokázal. S Hankou Hatebadovou. Ta by ho umlátila černým plyšovým králíčkem. A s Crackem Malejfujem. Ten by ho prý zkusil otrávit. Nebo by propašoval na hrad Smrtikibice, ať to udělají za něj, ale to jsem mu neuznala, když by to neudělal sám.“
„Když už ste zmínili Malejfuje,“ přetrhl její úvahy Hybrid, „vo něm mluvili Trumpál s Grapem taky. Trumpál Grapeovi vynadal, že Malejfuj nedokáže splnit svůj úkol, a prosil Grapea, aby na něj dohlídnul. A kdyby to Malejfuj sám nezvládnul, že to má Grape udělat místo něj.“
„Cože?“ vykulila oči Hormona. „Ale ten úkol přece zadal Malejfujovi… musím…“
„Do knihovny?“ nadhodil poťouchle Garry.
„Ne, za Grapem!“ odsekla Hormona a bez rozloučení běžela pryč.
Profesorem Grapem!“ zavolal za ní ještě Garry a pak se znovu obrátil na Hybrida: „O jaký úkol šlo?“
„Asi vo to, co Malejfuj dělá jako pomped,“ uvažoval Hybrid. „Malejfuj to nějak nestíhá, protože furt jezdí na nějaký služební cesty do Prahy. Proto asi Trumpál chtěl, aby na něj byl Grape víc dohlížel. Dobře víš, jak Trumpálovi leží na srdci kvalita vzdělávání na týhle škole.“
„Kdyby Trumpálovi záleželo na kvalitě vzdělávání na téhle škole, tak tady přece nenechá učit tebe,“ rozporoval jeho tvrzení Garry.
„Hm, to je taky pravda,“ uznal Hybrid.
„Proč jezdí Malejfuj do Prahy?“ došlo Garrymu, co mu z Hybridových úvah vrtalo hlavou.
„Prej se přimlouvá na ministerstvu, aby jeho otce pustili z Az-Karbanu,“ řekl Hybrid. „Ale moc tomu nevěřim, minulej tejden sem ho potkal u Bordellina.“
Garry se s Hybridem rozloučil a zamířil do svého pokoje. Cestou se mu v hlavě vířily myšlenky o tom, co by asi mohl Malejfuj provádět. V létě si něco objednával u pana Bordellina! Mělo to být hotové do Vánoc, ale v únoru to pořád ještě nebylo. A teď tam jezdí osobně, aby na to dohlédl. Marně uvažoval nad tím, co by to tak mohlo být. A je možné, že by tím Malejfuje pověřil Trumpál? Tu myšlenku okamžitě zavrhl, nedokázal si představit, že by Trumpál mohl Malejfujovi v něčem důvěřovat, i kdyby to mělo být jen vyzvednutí radši nepřemýšlet čeho od pana Bordellina. Ale proč tedy Trumpál chtěl po Grapeovi, aby na Malejfuje dohlédl? Starost o kvalitu výuky? Pche!
‚Co když Trumpál prostě jen tuší, co Malejfuj páchá, ale chce počkat na vhodnou chvíli, aby ho chytil při činu?‘ napadla Garryho spásná idea. Oslněn svou genialitou si ani nevšiml, že mu v průchodu společenskou místností překáží hora svalů a narazil do ní.
„Tady jsi, Pokere!“
Garry vylekaně odskočil a schoval se za křeslo. „Nezabíjej mě! Jsem bohatý… zaplatím ti, když…“
„Co to plácáš, Pokere? Že ty jsi byl někdo s tou svou zhulenou kamarádkou, co mi pokazila konkurz!“
„Aha, to jsi ty, Děkane,“ vylezl Garry ze svého úkrytu a nonšalantně si oprášil kolena. „Co mi chceš?“
„Čekal jsem, až se vrátíš,“ vysvětloval Kosmas Děkan. „Doneslo se mi, že Vlezlej leží na ošetřovně. Nevypadá to, že by se dal do soboty dohromady.“
„To asi ne,“ připustil Garry. „Proč se ptáš?“
„F-O-T-B-A-L,“ vyhláskoval Kosmas Děkan. „Už jsi přemýšlel, kdo bude chytat místo Vlezlýho?“
„Přemýšlel,“ řekl líně Garry. „Čech mě poslal někam, van der Sarovi jsem se nedovolal, Casillas… nevíš, co znamená pendecho? Jediný, s kým byla rozumná řeč, byla Šeredová, ale prý stejně chtějí zůstat s Buffonem v Turíně. A to bys nevěřil, co jsem ji všechno sliboval, kdyby ho přesvědčila. Takže asi zbýváš jedině ty.“
„Výborně,“ rozzářil se Děkan a pyšně vypjal už tak rozložitou hruď. „Kdy je trénink?“
„V pátek.“
„Dneska je pátek.“
„Aha, tak to jsem ho asi prošvihnul,“ zamračil se Garry. „Snad to Koumes nějak zvládnul sám. Ostatně není to jediná moje záležitost, do které strká… hm… do které se plete.“
„Takže se uvidíme zítra před zápasem.“
„Zápas je v jedenáct. My máme sraz v půl desáté u šaten,“ doplnil Garry.
Kosmas přikývl: „Možná by bylo fajn, kdybychom se sešli ještě o hodinu nebo dvě dřív, připravil jsem si pár nápadů, jak vylepšit naši strategii. Kdyby…“
„Kdyby si nech pro sebe, nebo nechám místo tebe chytat Kennyho Křivého, který má asi 120 cm! Trenér jsem tady já!“ okřikl ho Garry a prchal do svého pokoje. Dosáhnout vytouženého klidu a míru, tedy pozabíjet pár teroristů a uložit se ke spánku, mu ale nebylo ještě dopřáno. Před dveřmi na něj číhalo dva metry vysoké perníkové srdce.
„Kde je Vonánek?“ zahartusilo.
Garry se odvážil nahlédnout za marcipánem zdobený okraj.
„Na ošetřovně,“ polkl, zatímco stále koukal na Cookie Levandulovou, která objímala srdce zezadu, a kromě průsvitné růžové košilky to bylo také to jediné, co měla na sobě.
„Cože?“ vyhrkla. „Co se mu stalo?“
„Otrávil se koňakem u Kvikuana,“ vysvětloval Garry. „Zachránil jsem mu život.“
„To je sice krásné, ale nenapadlo tě, že bys mi to mohl říct?“ rozčilovala se Cookie, zatímco opatrně opřela srdce o stěnu. „Čekám tady s tím pitomým srdcem už od čtyř! Mělo to být narozeninové překvapení!“
„Kde jsi ho vůbec sehnala?“ divil se Garry a usilovně se snažil dívat se na Cookie tak, aby si nevšimla jeho pohledu.
„V Honigstumu.“
„Ale výlet do Húdlar byl přece zrušený,“ nechápal Garry. „Neříkej, že jsi to srdce protáhla tajnou chodbou.“
„To by bylo nepochybně romantičtější, ale… nechceš na mě přestat zírat?“
„Ne,“ odvětil popravdě Garry, protože muži nedokážou lhát, když navážou přímý oční kontakt. „Ale neber si to osobně, dívám se na tebe čistě z vědeckých účelů.“
„Z jakých vědeckých účelů?“ vlepila mu Cookie facku plnou cukru a drobků. „To má být nějaká urážka?“
„V žádném případě. Dělám takový výzkum ohledně… vizuální… podobnosti… sourozenců…“
„Nechceš aspoň odemknout a jít dovnitř?“ přerušila ho Cookie.
„Dobrý nápad,“ přitakal Garry a začal zápasit s klíči.
„Kdyby ses na ten zámek díval, šlo by ti to líp,“ navrhla mu jedovatě.
Garry přikývl. „Já vím, ale…“
„Dej to sem,“ vytrhla mu klíče z ruky. „Chlapi jsou všichni stejní.“
„Levandulové očividně taky,“ oplatit jí kompliment Garry. „Chceš tady to srdce nechat?“
„Půjdu na ošetřovnu,“ rozhodla se Cookie.
„Jídlo se tam nosit nesmí,“ řekl jí Garry. „A Von je stejně pořád v bezvědomí. Seděli jsme tam s Támhletou a Hormonou několik hodin a…“
Cookie rozčíleně rozhodila ruce. „Takže Hormona tam s ním byla celou dobu a mně ani nedáš vědět? Já s ním chodím!“
Když se nedočkala žádné reakce, založila si ruce na hrudi a otázku zopakovala: „Takže Hormona tam s ním byla celou dobu a mně ani nedáš vědět? Já s ním chodím!“
„Promiň,“ řekl Garry. „Seběhlo se to tak rychle, že jsem stihl dát vědět jen Támhleté. Hormona se tam dostala jen úplnou náhodou! Řekl jí to Kvikuan, pracuje přece jako jeho asistentka,“ vymlouval se. „Snad na ni nežárlíš? Jsou jen kamarádi!“
Cookie výhružně zúžila oči. „Ty věříš na přátelství mezi mužem a ženou?“
„Ne,“ připustil Garry. „Ale… Hormona je pro nás něco jako čestný muž, prostě ji s Vonem vůbec nebereme jako holku. Samozřejmě, až na prsa,“ odmlčel se, „ale ta prostě chápeme jako samostatnou entitu, která se jen shodou okolností vyskytuje ve stejném časoprostoru, jako Hormona. Takže, i kdybys náhodou měla pocit, že Von kouká Hormoně do výstřihu, tak on vlastně kouká jen na ta prsa a s Hormonou to nijak nesouvisí.“
„Co to blábolíš?“
„Úplně zjednodušeně řečeno: To, že Von komukoli kouká na prsa, neznamená, že by se mu líbila ta osoba, která je nosí, natož aby si s ní chtěl začít. Proč se ho vůbec zastávám? Jsem přepracovaný. Bolí mě hlava,“ chytil se za čelo.
„Myslela jsem, že to je jen ženská výmluva,“ uchechtla se Cookie. „Navíc nechápu, z čeho bys ty mohl být přepracovaný. Jen se celé dny poflakuješ po hradě.“
„Snažím se zjistit, co má za lubem Cracko Malejfuj,“ zabučel Garry. „Každou chvíli se někam vypaří. Občas jezdí do Prahy, ale občas se prostě jenom někam zašije. A já bych chtěl vědět, co dělá.“
„Ne nechtěl,“ řekla rozhodně Cookie. „Taky jsem chtěla vědět, kam pořád mizí moje sestra a teď toho lituju.“
„Mezi tím, co dělá potajmu Malejfuj a co tvoje sestra, bude trochu rozdíl,“ sykl Garry.
„Ach, hlupáčku…“
„Vážně jste úplně stejné,“ hlesl Garry. „Nebýt té pihy pod levým prsem, tak bych ani nevěděl, že nemluvím s Brownie.“
Cookie sklonila hlavu. „Já přece nemám žádnou…“
„Ty ne,“ usmál se Garry a posadil se na postel. „No nic, zítra nás čeká těžký zápas. Je čas jít spát.“
„Tak proč pouštíš ten počítač?“ divila se Cookie.
„Potřebuju se před spaním ještě trochu odreagovat,“ vysvětlil Garry. „Ale bez Vona to není ono.“
„Mluvíš mi z duše.“

Kulový debakl

„Nechoď kanálama, ty krávo blbá! Maj to tam obšancovaný!“
„Ty mi budeš radit, co mám dělat? Třikrát za sebou ses nechal zastřelit ve vratech! Jako totální kretén… Kuk, pic! Třikrát po sobě!“
„Myslel jsem, že tam znova nepůjdou! A podej mi ty chipsy, teď je nebudeš potřebovat.“
„Sežer si je! Vždyť jsem ti říkala, že běží k béčku, jseš hluchej?“
„Já si to nepamatuju, co je áčko a co je béčko! Radši hraj! Právě pokládaj bombu na áčko. Pět jich tam sedí kolem a dva ti běží naproti do kanálů, takže máš co dělat!“
„Super. Jen mi připomeň: kolik jsi jich stihl zabít ty, než jsi to schytal kalašnikovem mezi oči?“
„Jednoho, ale vylízal se z toho.“
„Vždyť tady nikdo není! Říkals, že jsou na áčku, co to má zase znamenat?“
„A taky jsem říkal, že si nepamatuju, co je áčko a co béčko.“
„Debile!“
„Co je? Nechte mě spát!“
„To nebylo na tebe! Kolik vůbec je?“
„Za deset deset. Dohrajeme tuhle hru a půjdeme spát. Nečekal bych, že to stihneme před desátou.“
„Nezdá se ti, že měsíc dneska svítí nějak moc?“
„To je jedno… neslyšíš něco?“
„To jenom jeden terorista jménem bot Carlos přišel o hlavu. Už zbývají jenom tři, nechtěl bys mi říct, kde jsou?“
„Ne, někdo buší na dveře. Kdo sakra může otravovat v tuhle hodinu?“
„Kurva, dostali mě! Jdu otevřít.“
„Nechceš si něco obléct?“
„Klid, mám Vonovo tričko. Oblíkla jsem si ho už před půlnocí, když přijela ta pizza… jak může být za deset deset?“
„Už je jenom za pět deset.“
„Sakra otevři, Garry!“ přerušila je Támhleta a začala znovu mlátit do dveří.
„Co tady děláš?“ otevřela jí Cookie neochotně dveře.
„Co tady děláš ty? A proč máš na sobě Vonovo tričko?“
„Já s ním chodím, tak proč bych nemohla nosit jeho tričko. Mám si ho sundat?“ nabídla Cookie.
„Když s ním chodíš, tak proč jsi za ním nebyla na ošetřovně? Já jsem odtamtud teď přišla!“ mračila se Támhleta.
„Sám jsem jí říkal, ať tam nechodí,“ mírnil napětí Garry a ukázal na obří růžový předmět. „Chtěla donést Vonovi tohle obří perníkové srdce, ale na ošetřovnu se jídlo nosit nesmí a Von je stejně v bezvědomí, tak jsem… sakra, proč se tě zastávám?“
„Protože jsi bábovka,“ odfrkla si Cookie. „Proto jsi taky zabil půlku teroristů, co já.“
„Aspoň umím zneškodňovat bomby. Když si někdo nekoupí defusal kit a pak stejně ani nenajde tu bombu, tak…“
„Jednou jsem nestihla zneškodnit bombu! Jednou!“
„Byla na tom vagóně! Říkal jsem ti to stokrát!“ rozhonil se Garry.
„Nešlo mi na něj vyskočit,“ vzdychla Cookie. „Nechápu, proč z toho děláš takovou vědu.“
„Nechci vědět, co se tady celou noc dělo,“ řekla užasle Támhleta.
„Celou noc?“ otočil se Garry k oknu. „Takže je opravdu deset ráno?“
„Vážně to nechci vědět,“ vrtěla hlavou Támhleta. „Kde jsi sehnala to srdce?“
„U Bordellina,“ zavrčela Cookie.
„Nebylo ti přece ještě osmnáct, jak…“
„V Honigstumu! Kde jinde,“ řekla odevzdaně Cookie. „Měl to být narozeninový dárek pro Vonánka, ale vy jste se ani neobtěžovali mi říct, že se mu něco stalo.“
„A jak ses dostala do Honigstumu? Výlet do Húdlar přece zrušili,“ vyzvídala Támhleta.
„Mají rozvoz. Bylo to sice o dva červené žetony dražší, ale nemohla jsem odolat.“
„Rozvoz z Honigstumu?“ nadskočil Garry. „Neřekneš o tom Vonovi, že ne?“
„Jestli mu to prozradíš, tak…“ přejela si Támhleta prstem po krku.
„Proč vy dva vlastně nejste spolu?“ divila se Cookie.
„Protože Garry je idiot!“ odsekla Támhleta.
„Vážně?“ vykulil Garry teatrálně oči. „Já myslel, že právě proto, že nejsem! Roháč, Hlodštajn, Koumes a já nevím, kolik ještě idiotů ti prošlo rukama… a se mnou nechodíš, protože jsem idiot?! “
„Nepřišla jsem, abych se nechala urážet,“ našpulila rty Támhleta.
„No jo, proč jsi sem vlastně přišla?“ došlo Cookie.
„Fotbal!“ vypálila Támhleta. „Sraz před zápasem byl v půl.“
Garry zbledl, zrudl a zase zbledl. „Zápas!“ vykřikl a v panice začal ve skříni hledat svůj dres.
„Teď to tam koučuje Děkan,“ oznámila mu Támhleta. „Dan se ho snažil krotit, ale… je strašně otravný! Mohl jsi nás aspoň varovat, že jsi ho vzal do týmu místo Vona.“
Víc říct nestihla, protože Garry konečně vylovil z hromady kalhot svůj dres a tretry a pelášil na hřiště.
„Dnešní zápas bude asi moc smutný, cítím to ve svých jinak úplně neužitečných kostech,“ natáhla Hanka Hatebadová. „Ti žlutí pořád drží míč a nechtějí k němu modré vůbec pustit. A já mám přitom modrou radši než žlutou. Žlutá mi připomíná slunce a ze slunce se mi chce brečet. Ale já vlastně ráda brečím, takže bych tím pádem mohla mít žlutou ráda, ale já si ani brečet nezasloužím, jak jsem strašně nemožná, takže…“
„To teda jste!“ křikla do mikrofonu profesorka McDonaldová. „Máte komentovat, co se děje na hřišti!“
„Na hřišti je… 22 hráčů, půlka je žlutá a půlka je modrá,“ zahlásila Hanka. „Mám pocit, že v jejich chování existuje určitý vzorec. Žlutí se snaží dostat míč doprava, zatímco modří… teď se strašně omlouvám všem divákům na protější tribuně. Moc vás lovískuju a teď jsem vás takhle zmátla. Z vašeho pohledu se samozřejmě žlutí snaží dostat míč doleva. Já jsem to úplně pomotala! Už nechci žít!“
„Míč má Smil! Běží k poblilvírské bráně, vyhýbá se Kamilu Křivému… Levandulová, vy tam snad chrápete, nebo co?! Co jste dělala celou noc?“ zmocnila se mikrofonu znovu McDonaldová.
„I ti nejlepší mohou být občas unavení,“ prohlásila dutě Hanka. „Podívejte se třeba na Garryho, jak si ustlal u postranní čáry. Sladké sny, Garry!“
Z komentáře ani nebylo možné zjistit, že právě probíhala 34. minuta zápasu a Zachariáš Smil právě vstřelil gól na 2:0 pro Brzybol. Družstvo Poblilvíru působilo rezignovaným dojmem a nezlepšilo se to ani po přestávce. Garry a Cookie se ploužili po hřišti jako mátohy, pokud byli zrovna vůbec vzhůru, a Támhleta s Jiřím Plíškem, kteří jediní projevovali trochu snahy, nemohli uběhat všechno. Brunhilda a její kamarádky působily bez Garryho průběžných pokynů značně rozhozeně, ale největším nepříjemným překvapením zápasu byl nepochybně brankář. Kosmas Děkan nastoupil do zápasu s obrovským fialovým monoklem na pravém oku, přes který nemohl nic vidět. Přesto se odmítl nechat vystřídat, takže musel ze své sítě vylovit celkem pět úspěšných zásahů namotivovaného brzybolského týmu. Jen díky jednomu podařenému sólu Támhleté a jedné nepříliš zasloužené penaltě, kterou proměnil Kamil Křivý, neskončil zápas až takovou ostudou, ale jen 5:2.
Garry nečekal na vyhlašování nejlepšího hráče utkání a vyplížil se podél šaten k hradu, aby se mohl konečně pořádně vyspat. Zjevně ale nebyl jediný, kdo se snažil odejít z hřiště co nejrychleji. V průchodu mezi hlavním a vedlejším nádvořím ho dostihl Cracko Malejfuj. Doprovázela ho nějaká dívka s výrazným líčením a nepřirozeně svítivě zelenými vlasy s červenými mašlemi. Když spatřila Garryho, stydlivě si ukryla obličej do zmizeluzelské uniformy.
„Tvá pověst vyvoleného kapitána a trenéra dostala dneska trhliny. Jak se o tobě teď asi bude mluvit? Hm, co takhle chlapec, který neskóroval?“ uchechtl se Malejfuj.
„Já jsem skóroval už před dvěma lety,“ odbyl ho Garry. „S Brownie.“ Dívka se zelenými vlasy se zachichotala.
„Snažíš se mě provokovat?“ přivřel Malejfuj oči.
„Ne, jen jsem se chtěl pochlubit,“ mlaskl Garry. „Běž si po svých. A neotáčej se.“
„Přestaň se plést do mých věcí, Pokere,“ zasyčel Malejfuj. „Jestli uvidím, že mě špehuješ, zpřerážím ti hnáty tak, že si sám nedojdeš ani na záchod!“
„To nebude třeba,“ vynořil se za rohem Kosmas Děkan a vyhrnul si rukávy kašmírového svetru. „Mám s ním nějaké vyřizování.“

Tři lazaři

„Kde to jsem?“ zamžoural Garry, když se mu podařilo rozlepit opuchlé oči.
„Na ošetřovně,“ ozval se z vedlejší postele Vonův hlas. „Přinesli tě včera odpoledne, krátce potom, co jsem se probudil.“
„Takže je neděle?“ ujišťoval se Garry.
„Jo,“ potvrdil Von. „Co se ti stalo? Pommes-Fritesová říkala, že tě našli ležet na nádvoří.“
„Trochu jsem se nepohodl s Kosmasem Děkanem,“ zasténal Garry a pokusil se obhlédnout své zafačované tělo. „Dal jsem mu před zápasem pěstí do oka. A on mi to po zápase vrátil i s úroky. To už mě mohl zmlátit rovnou před výkopem, aspoň bych… už jsi slyšel, jak jsme dopadli?“
„Slyšel,“ přikývl Von. „Hančin komentář byl to, co mě probudilo z bezvědomí. Musel jsem prostě vstát a jít zavřít okno.“
„A pak jsi hned zase usnul! Kdybys vydržel v bdělém stavu, nemusela jsem tady být já,“ obvinil ho hlas z třetí postele. Garry se neúspěšně pokusil otočit.
„Hormono? Jak ses tady vzala ty?“ zvedl se Von, který nebyl pohybově limitován jako Garry.
Hormona zjevně také ne, protože se posadila na posteli, čímž odhalila obvaz, který jí kryl krvavý šrám na čele. „Mohla bych na tebe mít prosbu, Vonánku?“ zamračila se. „Nikdy už nešeptej ze spánku moje jméno! Obzvlášť ne, když je u toho Cookie! Kdyby u toho nebyla i Brownie, Támhleta a Pommes-Fritesová, dopadla bych mnohem hůř,“ chytila se za čelo. „Praštila mě do hlavy bažantem a křičela přitom něco o tom, ať si strčím svoje entity do jiného časoprostoru. Dokážeš mi aspoň vysvětlit, co to mělo znamenat?“
„To bude asi moje chyba,“ přiznal se Garry. „Byla v noci u mě a já se jí snažil vysvětlit, že jste s Vonem jenom kamarádi.“
„Cookie byla celou noc u tebe? Co tam dělala?“ vztyčil se Von nad jeho lůžkem s hrozivým výrazem ve tváři.
„Zastávala tvoje místo v boji proti zlu!“ bránil se Garry. „A mnohem úspěšněji, než ty. Zaprvé se nám podařilo vyhrát i Itálii, což s tebou nikdy nešlo, protože jsi v těch uličkách po cestě zabloudil, a zadruhé je na rozdíl od tebe ochotná skočit o půlnoci ven, když přivezou pizzu.“
„Ty necháš holku, aby ti v noci nosila pizzu,“ hlesla Hormona. „Ty jsi fakt idiot!“
„Viď?“ nafoukl se Garry. „Snažím se, ale Támhleta to nějak pořád nechce docenit. Ach jo, myslíte, že nás dneska pustí?“
„Pommes-Fritesová říkala, že si tu poležíš minimálně týden,“ řekla pobaveně Hormona. „Dneska pustí jenom mě, je to jen škrábnutí.“
„Mně už je přitom taky dobře,“ zabrblal Von. „Ale jed prý může mít nějaké opožděné účinky, takže tu musím zůstat na pozorování až do čtvrtka.“
„Ale já musím jít!“ pokusil se Garry neúspěšně zvednout. „Musím zjistit, co dělá Malejfuj, když má volno.“
„Australus říkal něco v tom smyslu, že se postará, aby Malejfuj neměl nikdy volno,“ ušklíbla se Hormona.
„Každou chvíli někam zmizí… mezi hodinami, před obědem, po obědě… chci vědět, co dělá!“ stál si za svým Garry. „A neříkej Grapeovi Australus.“
Profesoru Grapeovi. A věř mi, že co dělá Malejfuj ve volném čase, vědět nechceš,“ odvětila rezolutně Hormona. „A jestli ti to tak vrtá hlavou, můžeš se poptat Brownie.“
„Brownie sice ví o spoustě věcí, ale pochybuju, že by se jí Malejfuj svěřoval, kam se zašívá,“ sykl Garry. „Zrovna teď po zápase někam spěchal s takovou divnou holkou se zelenými vlasy.“
„To byla paruka,“ řekla znuděně Hormona. „Kostýmové hrátky.“
„Jaká paruka? Jaké hrátky?“ nerozuměl Garry.
„Přísná vodnice a zlobivý kapr, vážně chceš vědět podrobnosti?“
„Kapr?“
Malej kapříček, fuj, zlobivej!“ zasmála se Hormona.
„Mluvíš z cesty, jak ses praštila do hlavy,“ řekl Von.
„Já se nepraštila do hlavy, praštila mě tvoje šílená stíhačka!“ utrhla se na něj Hormona. „Nemůžu za to, že jsi mumlal ze snu moje jméno.“
„To byla noční můra!“ bránil se Von.
„Chceš taky přetáhnout bažantem?“ durdila se Hormona.
„Nehádejte se,“ uklidňoval je Garry, především proto, že ležel na prostřední posteli a nebavilo ho poslouchat křik z obou stran. „Teď bychom se měli soustředit na důležitější věci. Musíme přijít na to, co páchá Malejfuj. A já ho těžko můžu sledovat, když budu celý týden na ošetřovně.“
„Já až do čtvrtka taky!“ vyhrkl Von.
„A na mě zapomeň,“ zamítla jeho prosbu Hormona. „Mám důležitější věci na práci, i kdyby to mělo být krájení ananasu pro Kvikuana.“
Garry nespokojeně zamručel. „Tak to vypadá, že tím budu muset pověřit svého sluhu.“

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Tak já mám s Hankou něco společného, kdo by to byl řekl?

„Na hřišti je… 22 hráčů, půlka je žlutá a půlka je modrá,“ zahlásila Hanka. „Mám pocit, že v jejich chování existuje určitý vzorec. Žlutí se snaží dostat míč doprava, zatímco modří…“

Jako bych to komentovala já. Až na to, že já si nepřipadám nemožná, naopak se cítím být možná, ba dokonce velmi pravděpodobná.

Kapitolu samozřejmě chválím a těším se na další.

Vic

Garry Poker řekl(a)...

HanKa Se ZdaAa nEmoZHnAaA, a prZiToM eXisTuJe... a TO yE to úÚpLŇe moCiNky neeYsMutNyEjshiIi!!!

Anonymní řekl(a)...

Další kapitola plná kouzelných rozhovorů, Baví mě úplně všichni, ale jasně vede Hanka a její komentování fotbalu.
Díky
denice

Garry Poker řekl(a)...

Hanka je jediná vedlejší postava, která určitě přežije závěrečnou bitvu, protože je to to nejhorší a nejsmutnější, co se jí může stát.

Appreciate Dr Odia řekl(a)...

O MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jmenuji se Hellen Koger, jsem z Skotska, chci se podělit o skvělé zprávy o mém životě všem a těm, kteří potřebují pomoc i v jejich životě. Po dobu 6 let trpím, můj manžel mě opustil a šel dál vzít jinou ženu jen proto, že jeho rodina mě nemiluje, také proto, že jsem mu nedokázala dát dítě, byla jsem v slzách po dobu 6 let trpí, protože když se můj manžel rozvedl, hledal jsem kouzelník, který mi pomohl on-line setkali se tolik kouzelníků, ze mě všechny shromáždili, aniž mi pomohli, ale 14. května 2018 jsem viděl místo ženy online, která sdílí dobrou práci kouzelníka s názvem Dr. Odia, musím odvahu kontaktovat ho, když jsem ho kontaktoval, řekl mi, že můj problém byl vyřešen, protože jsem se s ním spojil, po jeho kouzelném odlévání mi řekl, že se můj manžel vrátí ke mně za necelých 24 hodin, což mi se stalo překvapivě, Řekla mi, že můj manžel říkáme, abych se mi omluvila. ihned poté, co mi to všechno řekl, můj manžel mi zavolal telefonem a začal mě prosit, abych ho přijal zpět po 6 letech rozvedení. dnes sděluji tuto zprávu, protože chci, aby svět věděl o něm a jeho dobré práci. Jsem také velmi ráda, že jsem těhotná teď po svém těhotenském kouzlení a pro ty z vás, kteří potřebují nějaký druh pomoci, problém s penězi, problém s penězi, pojmenujte ji, rád kontaktujete Dr Odia dnes a máte problém vyřešen tady jsou jeho kontaktní údaje Email: odiasolutioncenter@gmail.com, pro WhatsApp a Viber chat: +27638836445