6-10: Kronika Kvikova klubu

Na co si musí Garry začít zvykat? Komu předpoví profesorka Tříhlavňová krutou a bolestivou smrt? Kdo dostane na Kvikuanově večírku školní trest? Ještě si pamatujete, co znamená soubojový slib? Vrátila se do školy Hroznata Svrabová? Jak často má Hormona dozor v jídelně? Hynku? Viléme? Jarmilo?

Kapitola desátá: 

Kronika Kvikova klubu

Dech mrtvé milenky

„Mohl jsi pozvat, koho jsi chtěl!“ žasl u oběda Von. „Kohokoli! A ty tam půjdeš s Hankou Hatebadovou? I kdybys pozval mě, vedlo by se teď míň řečí.“

Garry se zaposlouchal do bzučení u ostatních stolů a usoudil, že Von má asi pravdu. „A koho jsem měl pozvat, podle tebe? Nemám chuť se s někým seznamovat. Než bychom se pořádně poznali, už bych se musel oženit s Támhletou.“

Cinkla vidlička. „Já tady sedím a jím s vámi,“ vyštěkla Támhleta. „Vážně ti to není ani trochu blbé?“

„Když tobě není blbé chodit s Danem Koumesem,“ sykl Garry. „A půjdeme tam spolu jenom jako kamarádi!“

„Dělej si, co chceš. Zatím,“ řekla Támhleta výhružně.

„Ty si taky děláš, co chceš,“ bručel Garry.

„Na to si začni zvykat,“ varovala ho Támhleta.

„Na co si mám začít zvykat?“ zapíchl Garry nůž do ztvrdlé housky. „Že k nám bude chodit domů Dan Koumes a bude ti pít tequillu z pupíku?“

Támhleta se začervenala.

„Nechcete si nechat manželské hádky na později?“ objevila se u jejich stolu Hormona. „Třeba až se vezmete?“

„Zjevně si musíme začít zvykat už teď,“ zavrčel Garry.

„Slyšela jsem, koho jsi pozval, Garry,“ usmívala se Hormona jakoby nic. „Netušila jsem, že máš takový smysl pro humor. Hanka Hatebadová na Kvikuanově večírku, to vypadá, že se nebudeme nudit. A neboj se, radši rozdám jen plastové příbory.“

…

Když o pár hodin později vyšel na nádvoří, Hanka Hatebadová tam na něj už čekala. Garry to netušil, ale čekala venku už od tří a střídavě doufala, že umrzne, že Garry nepřijde a že na ni spadne podezřele se viklající chrlič. Ani jedno její přání se ale nesplnilo, takže pět minut před šestou se mohla ve zdraví potkat s Garrym. Měla na sobě šaty, které byly zjevně ušité ze záclon nabarvených na černo, na nohou měla černé punčochy a vysoké černé boty a na rukou černé návleky a černé rukavice. Na klíční kosti měla namalovaného lihovkou pavouka a stejný motiv zdobil i její náušnice. Hlavu jí zdobil černý klobouk s černou květinou. Bledý obličej měla špinavý od černých a červených šmouh od rozmazané řasenky a rtěnky.

„Hodíme se k sobě,“ prohlédla si ona jeho tradiční outfit, tedy černé kalhoty, černé tričko a černý svetr.

„Ale jen jako kamarádi,“ doplnil rychle Garry.

„Kde se to vlastně koná?“ zeptala se. „Jestli sis to pořád ještě nerozmyslel.“

Garry zaváhal, když si všiml hloučku chichotajících se dívek v průjezdu. „No…“

„Kde se to vlastně koná?“ zopakovala Hanka.

„V učitelské klubovně,“ vysvětlil Garry a rezignovaně vyrazil s Hankou do Zlatého domku.

„Přijde někdo zajímavý?“ vyptávala se ještě Hanka. „Že se ptám, všichni tam samozřejmě budou zajímavější než já.“

„To není pravda. Jsi divná a divní lidé jsou zajímaví,“ zabručel Garry, když přišli ke dveřím učitelské ubytovny. Jako správný emancipovaný muž počkal, až mu Hanka otevře, a vklouzl dovnitř. „Ale doufám, že přijde Karolína Křesadlová.“

„Ta slavná hráčka svlékacího pokeru?“ vzdychla Hanka Hatebadová. „Chtěla bych být jako ona, ale nemám na to odvahu.“

Garry polkl svůj názor o tom, co všechno na to ještě Hanka nemá, a pokračovali po schodech do sklepení, kde se nacházela klubovna.

Ta vypadala jinak než v době, kdy ji Garry navštívil minule. Pod klenbami visely barevné řetězy, podél stěn byly rozmístěny pytle s uhlím a bramborami a figuríny čertů a andělů. Nízké stoly s křesly byly pryč a místo nich stály po okrajích vysoké barové stoly s mísami s chlebíčky a ovocem. Nad barem byly zavěšeny čokoládové figurky. Jeden z andělů už neměl nohy, protože na jeho likvidaci začal pracovat Marek Bubý. Celým prostorem se linul pomalý gastrojazz.

„Je mi ctí přivítat vás na mikulášském večírku Kvikova klubu,“ pohnula se najednou figurína čertice vedle dveří. „Mohu vám nabídnout něco k pití? Máme andělskou piñacoladu, mikulášské mojito, čertovskou Bloody Mary…“

„Hormono?“ vyjekl Garry překvapeně.

„Doporučuju něco silnějšího,“ dodala Hormona a narovnala si blikající rohy, které jí padaly do čela. „Křížová vodka? Dvě křížové vodky?“

Hanka nelenila a hodila do sebe dva panáky. Garry si zatím vzal jen jeden.

„Musím zmizet, jde sem Kosmas Děkan,“ sykla Hormona a bez dalšího vysvětlení zmizela mezi figurínami.

Vzápětí se před nimi objevil vysoký mladík v bílém se zlatými křídly.

„Neviděl jsi tu čertici?“ mrkl na Garryho. Garry zavrtěl hlavou.

„Gavvy, chuapfe dvahý!“ zaburácel najednou hlas profesora Kvikuana. Děkana v kostýmu anděla vytěsnil tlustý Mikuláš s červeně zdobenou vysokou čepicí, dlouhým vatovým plnovousem a alobalem obalenou berlou.

„Aue heuouvín byu pved měsícem, dneska nám sem fádné stvafiduo tahat nemusíf!“

„Strašidlo?“ vypískla Hanka nadšením. „Dneska jsou na mě všichni tak hodní!“

„Pojďte dáu,“ vyzval je Kvikuan. „Je tady spousta uidí, s ktevými vás chci seznámit… no, teda spíf tebe, Gavvy. Jak se jmenuje tvoje půvabná spouefnice?“

„Ty jsi pozval ještě někoho dalšího?“ zamračila se Hanka.

„Ne, profesor Kvikuan myslel tebe,“ zašeptal Garry. „Jmenuje se Hanka Hatebadová a je to moje kamarádka.“

„Já to nevydržím!“ zakvílela Hanka. „Ještě jeden kompliment a přestanu se chtít zabít!“

Kvikuan popadl Garryho za ruku a táhl ho k baru. Garry v poslední chvíli zachytil Hanku, která tak za nimi vlála proti své vůli.

„To není Karolína Křesadlová!“ vykřikl Garry, když ho Kvikuan dovedl k postaršímu karbaníkovi s bradkou.

„Jsi vfímavý,“ zabublal Kvikuan. „To je můj bývauý student Aubvecht Hvabue, autov knihy Můj fivot mezi tapívy.“

„Jmenuji se Albrecht Hrable,“ považoval za nutné osvětlit muž.

Garrymu se zúžily oči. „Jmenujete se Hrable a píšete knížky. A jste Kvikuanův bývalý student. A máte rád tapíry. Tapíři jsou černobílí.“

„Vinen v plném rozsahu,“ zasmál se Hrable. „Mým nejoblíbenějším druhem tapírů jsou skutečně tapíři čabrakoví, kteří, jak jste správně podotknul, pane Pokere, jsou…“

„My bychom spíf vádi věděui, kde je fivotopis Gavvyho Pokeva, na ktevý vfichni tak netvpěuivě fekáme!“ přerušil ho Kvikuan.

„Napíšu ho, až definitivně porazím Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit,“ odtušil Garry.

„Jak je skromný!“ rozhodil rukama Albrecht Hrable. „Samozřejmě, s nesmírným potěšením bych váš životopis sepsal sám, ale bohužel za čtrnáct dní odjíždím na cestu po džunglích jihovýchodní Asie.“

„Ti vafi tapívi,“ mávl rukou Kvikuan a začal vyprávět historku o tom, jak se málem stal kmotrem tapířího mláděte v jihlavské zoo. Garry usoudil, že Karolínu Křesadlovou tady nepotká, takže využil Kvikuanovy nepozornosti a nenápadně odcouval pryč, přičemž se nevybíravě prodral mezi dvěma dívkami oblečenými v tričkách kapely The Headmaster and His Sorting Package. Jedna mu rozzlobeně nastavila nohu, takže by byl upadl, kdyby nenarazil do nečeho měkkého.

„Garry! Co to vyvádíš?“

„Hormono?“ hádal Garry. Pokusil se zvednout a pokračovat v cestě, ale přitiskla ho k sobě.

„Zůstaň takhle,“ zašeptala mu. „Jde sem Kosmas Děkan! Kdyby se tě ptal, tak spolu chodíme!“

„Cože?“ zakuckal se Garry. „Co…“

„Co je to za příšerného slizouna, že radši předstírám, že chodím s tebou?“

„My jsme jen kamarádi,“ zastavila přiblíživšího se Kosmase Hanka. „Jestli si s ním chceš něco začít, tak je volný. Ale teď předstírá, že chodí s ní, protože ona nechce mít nic s tebou. Je to dost smutné. Neměl bys vodku? Nejradši mám Gringelfaldovy slzy.“

Kosmas ji jemně odstrčil z cesty, ale to už Hormona stihla zmizet za bar. Garry se zazubil na Kosmase Děkana a spolu s Hankou šli raději pozdravit profesorku Tříhlavňovou.

„Smutný večer,“ hlesla Hanka.
„Dobrý večer,“ pozdravil Garry. „Co tady děláte?“

„Všichni, kdo na téhle škole něco znamenají, jsou tady,“ zaskřípala profesorka Tříhlavňová.

„Právě proto se ptám,“ rozhlédl se Garry. „Navíc tady nikde nevidím Trumpála.“

„Ředitel je na pracovní cestě,“ zahuhlala Sevilla Tříhlavňová tajemně. „Karty mu předpověděly, že tento týden je nejvhodnější pro náročnou a dalekou cestu.“

„Řekněte to támhletomu muži,“ ukázal Garry na Albrechta Hrableho, který si právě u baru objednával u Hormony mojito. „Má v plánu vyrazit do džungle, ale až za čtrnáct dní.“

„Pošetilec!“ vyjekla profesorka Tříhlavňová a rychle si před sebe na stoleček vyložila tři karty. „Ale to by ho čekala jasná smrt!“ Spěšně se rozloučila a vyrazila k baru.

Toho, že Albrecht Hrable získal novou společnici, využila Hormona. Když viděla, že za bar míří Kosmas Děkan, rychle se vytratila pod záminkou, že musí roznášet jídlo.

„Dáte si?“ přitočila se ke Garrymu s Hankou s tácem plným něčeho smaženého. Sama si rychle nacpala do pusy dva kousky.

„Co to je?“ zeptal se opatrně Garry, když k němu dorazila vůně pokrmu.

„Vech htvé uiechky,“ pokusila se odpovědět Hormona.

„Mluvíš jak Kvikuan,“ všimla si Hanka. „Určitě si výborně rozumíte.“

Hormona dožvýkala a vzala si do pusy ještě pár kousků syrové cibule, která ležela na talíři jako přízdoba.

„Dech mrtvé milenky,“ vysvětlila Hormona a napíchla si na vidličku další. „Syreček naložený v pivu, obalený v česneku a feferonkách, osmažený v bramboráčku.“

„Brr,“ zhrozil se Garry. „Proč něco takového jíš?“

Hormona kývla hlavou směrem ke Kosmasi Děkanovi u baru. Když si byla jistá, že se dívá, labužnicky se zakousla. Po chvíli odložila tác na stolek, nabrala si oběma rukama cibuli a nacpala si ji do pusy.

„Kdyby tohle viděl Von, tak už se ho nezbavíš,“ usoudil Garry.

Hormona zaváhala, ale nakonec si dala ještě poslední smažený syreček. Pak zmizela, protože ke Garrymu si to opět namířil profesor Kvikuan. Ke Garryho zděšení ho doprovázel profesor Grape.

„Pvestaň se mi schovávat, Gavvy!“ zarazil Kvikuan jakýkoli pokus o útěk, což ale dokázal už tím, že svým objemným tělem zabral tři únikové cesty a Grapea odstrčil do čtvrté. „Pvávě jsem muuviu tady s Austvauusem o tvém výjimefném nadání pvo vozdávání a míchání. Odmítá pvipustit, fe by to mohua být i jeho zásuuha, vfdyť tě tvi voky ufiu!“

„Čtyři,“ ucedil Grape, který byl ze své účasti na večírku zjevně nadšený ještě méně, než Hormona. „Garry v prvním ročníku propadl.“

„No, to se můfe stát kafdému,“ poplácal Kvikuan Garryho po zádech. „Aspoň jste ho naufiu o to víc!“

„Byl bych opravdu nerad, kdyby mi někdo přiznával zásluhy na vzdělání pana Pokera,“ řekl Grape důrazně. „To je stejné, jako kdybyste tvrdil, že jsem naučil slimáka běhat.“

„Aue suimáci neumí běhat, vy fpvýmavi! A Gavvy pvojevuje v mých hodinách exceuentní nadání!“

Grapeova tvář se malinko rozjasnila. „Aha, už to chápu, vy tady mluvíte o rozdávání a míchání pro pokročilé, že? Tomu, že pan Poker rozezná mojito od cuba libre bych samozřejmě věřil. Nadání pro rozdávání a míchání bych tomu ale, bez urážky… teda spíš s urážkou, neříkal.“

„I koktejuy je potveba namíchat a vozdat,“ zasmál se Kvikuan.

„Musím jít,“ omluvil se Grape prkenně. „Rád bych si ještě promluvil s profesorkou Tříhlavňovou o své budoucnosti.“

Garry využil uvolněné cesty k odchodu a porozhlédnul se po Hance, která mezitím někam zmizela. Garry obešel všechny ošatky s příborovými noži, ale nenašel ji.

Dveřmi do klubovny zatím pronikl šedý stín a plížil se mezi figurínami. V rohu málem porazil čertici s blikajícími rohy.

„Co tady děláš, Cracko?“ vylétl na něj z úst čertice oblak česneku a cibule.

„Hormono?“ podivil se Cracko Malejfuj. „Co to máš proboha na sobě?“

„Je to přece mikulášský večírek,“ řekla Hormona. „Mohla jsem si vybrat mezi andělem a čertem,“ zachrastila řetězy. „Dáš si?“

Cracko Malejfuj se zakousl do jednoho ze syrečků a zamyšleně ho žvýkal. „Co to je?“

„Dech mrtvé milenky. Syrečky, česnek, feferonky. Kdyby ti to přišlo moc silné, ta syrová cibule to docela zjemní.“

„Už jsem jedl horší věci,“ řekl Malejfuj rozvážně, když dojedl.

„Byl jsi někdy na návštěvě u Vlezlejch?“

Malejfuj se otřásl: „Ne!“

„A co ty tady vlastně hledáš?“ divila se Hormona. „Nepamatuju si, že by tě sem Kvikuan pozval.“

„Taky nepozval,“ zasyčel Cracko. „Ale nutně potřebuju mluvit s…“

Mezi dvěma anděly, za kterými se schovávali, se vynořil třetí, s obličejem až příliš připomínajícím profesora Grapea. „Se mnou?“ navrhl. „Dostal jste na dnešek tak jednoduché úkoly, že by je zvládl i Poker, tak neříkejte, že potřebujete s něčím poradit.“

„No vlastně, nejde o úkoly k obraně, ale jde o ten tajný úkol, kterým mě pověřil…“ začal Cracko Malejfuj, ale pak se najednou předklonil a vrátil dech mrtvé milenky mezi živé, konkrétně na špičky bot Australuse Grapea.

„Mínus padesát bodů pro pomocné pedagogické síly,“ vyštěkl Grape. „A do zítřka mi připravíte čtvrtletní písemky pro všechny ročníky!“

„Nebuď na něj tak tvrdý, Australusi,“ mírnila ho Hormona. „Je Mikuláš. Jestli myslíš, že nebyl hodný, můžeš mu dát brambory nebo uhlí…“

„Je to můj asistent,“ rozčiloval se Grape. „Sám rozhodnu o tom, jak tvrdý nebo naopak měkký na něj mám být.“

Hormona vyprskla.

„A koukejte odsud vypadnout! To nebylo na tebe, Dangerová!“ zachytil za zápěstí Hormonu, která se pokusila nenápadně vytratit.

Otočil se na ni a důkladně si ji prohlédl od hlavy k patě. Pak ji prozkoumal pohledem ještě několikrát shora dolů a zdola nahoru, ale zaměřil se jen na podstatné pasáže. Hormona si chytila ocas, aby si ho nepřišlápla, a zatočila s ním.

„Školní trest. Teď hned. U mě v kabinetu,“ ukázal  Grape směrem ke dveřím.

„Já?“ nechápal Malejfuj.

„Ne!“ zavrčel Grape. „S vámi si promluvím zítra. Přijďte v devět večer na hajzlíky Hrozné Hroznaty. Slyšel jsem, že navštěvování dívčích toalet je vaše specialita.“

Malejfuj ještě chvíli zaraženě stál na místě. „Copak učitelé si můžou navzájem dávat školní tresty?“ zamumlal a proplížil se zpátky ven z klubovny.

Za figurínou čerta opatrně vykoukla černá kštice. „Co? Co? Co? Co?“ opakovala si pro sebe nechápavě.

Zpoza těžkého hnědého závěsu se vynořily černé záclony. „Taky to nechápu. Ale je to moc smutné. Grape je vážně hrozně zlý. Hormoně dal trest za to, že je oblečená jako čertice, a chudák Cracko musí kvůli němu na holčičí záchodky. Chce se ti brečet jako mně?“

„To bude tou cibulí,“ ukázal Garry na opuštěný tác se zbytky naservírovaných dechů mrtvé milenky.

Soubojový slib

O tom, co si Garry vyslechl, nikomu neřekl. Celkem bystře usoudil, že zapřádat rozhovor na dané téma s Hormonou by bylo zbytečné, a Von měl momentálně, instrumentálně, experimentálně i mentálně jiné starosti.

„Řekni, jaké jsou tvoje nejoblíbenější sušenky?“ zapískala Cookie a štípla ho do břicha.

„To je složitá otázka,“ zamyslel se Von. „Nemám rád Be-be, protože do nich v poslední době dávají nějaké zrní. Mám rád klubky, zlaté oplatky… Ještě radši mám esíčka, ale vítězem jsou asi polomáčenky. S mléčnou čokoládou, samozřejmě.“

„Ty jsi tak sladký!“ zabušila mu pěstičkami do hrudi. „Ale dobře víš, co chci slyšet, Vonánku!“

„Mám rád všechno, klidně mi můžeš dát i bébéčka, já je sním,“ políbil ji Von.

Cookie ho jemně zatahala za ucho. „Ale já chci, abys řekl, jakou sušenku miluješ! Kterou bys samou láskou nejradši snědl!“

„Cookie! Řekni prosím Cookie,“ zasténal Garry a usoudil, že je nejvyšší čas opustit pokoj. Stejně měl v plánu vplížit se v předstihu na hajzlíky Hrozné Hroznaty. Bylo sice teprve půl šesté a Grape s Malejfujem se měli na místě sejít až v devět, ale když Von začal rozvíjet myšlenku, že mu chutnají víc brownie než cookie, protože je v nich víc čokolády, radši rychle popadl hrabětovu učebnici Rozdávání a míchání pro pokročilé a vytratil se.

Na záchodcích bylo liduprázdno, tak se Garry rozhodl, že si nejdřív ukrátí dlouhou chvíli jízdou na tobogánu.[1] Po čtyřiceti svezeních se už ale nudil tak, že zalezl do poslední kabinky a začetl se do knihy Brutaliuse Líbáka.

Objevil, že vzadu je ještě několik volných stránek, které hrabě nepopsal, tak se rozhodl, že si tam zaznamená seznam podezřelých, kteří by podle něj mohli být hrabětem dvojí barvy. Zamyšleně se zakousl do tužky.

Hildegarda Proutková, napsal po chvilce. Po bližším prozkoumání usoudil, že skvrna na ex-libris by nemusel být mušinec, takže by se podpis mohl přečíst také jako hrábě dvojí barvy. A Proutková používá dvoubarevné hrábě, jak měl možnost si důkladně prohlédnout, když ho Brownie s Hormonou přinutily zametat listí na školních pozemcích. Pro: hrábě. Proti: nevím, jestli umí psát.

Rohn J. J. Lotkien. Člen(ka) Neřádu rozhodně také přichází v úvahu. Na rozdíl od Fleka, Johnnieho a Petra měl ke vzdělání kladný vztah a studoval ve správné době. Pro: je muž i žena, proto dvojí barvy. Proti: Proč hrabě?

Albrecht Hrable, napsal si další jméno. Kvikuanův žák se zvláštní zálibou v tapírech. Pro: jméno. Proti: nejspíš ho už nikdy neuvidím a nechce se mi pátrat po jeho minulosti.

Přečetl si, co zatím napsal, a usoudil, že není odhalení pravdy ani o kousek blíž. Kdo by tak ještě připadal v úvahu? Garry marně uvažoval, koho by ještě mohl zařadit mezi podezřelé.

Nigrus Trumpál, doplnil na seznam po chvilce váhání. Trumpál má prsty ve spoustě věcí, takže nelze vyloučit ani to, že by zařídil, aby se Garrymu dostala do ruky jeho učebnice. Pro: Trumpál asi chce, abych se něco naučil. Proti: Kvikuan je mladší než Trumpál, tak ho asi těžko mohl učit. Učebnice je asi taky mladší než Trumpál. Existoval vůbec v Trumpálově mládí knihtisk?

Hovacio Kvikuan, napadlo najednou Garryho a naškrábal jméno tak zuřivě, až málem protrhl papír. Co když mu učebnici podstrčil on, aby mu zajistil dobré známky? Pro: umí se době přetvařovat, takže by si klidně mohl pyšně říkat hrabě dvojí barvy. Proti: Kvikuan mi dává dobré známky, i když triky z učebnice vůbec nepoužiju. Navíc… byl by schopný napsat sám o sobě takovou urážlivou poznámku?

Horečnatě přemýšlel dál, ale na nic dalšího už nemohl přijít.

Moji rodiče? Nakonec doplnil na seznam podezřelých i tuto možnost, respektive tyto dvě možnosti, byť s velkým otazníkem. Přestože o svých rodičích vlastně pořádně vůbec nic nevěděl, nepovažoval za pravděpodobné, že by si do učebnice psali vlastní tipy a triky a pomlouvali profesora Kvikuana za to, že ignoruje předepsané osnovy a učí je míchat koktejly.

Z usilovného přemýšlení ho probudil hluk od umyvadel. Rychle si sedl na mísu do tureckého sedu a odemkl dveře, aby to vypadalo, že v kabince nikdo není.

„Proč to děláš?“ zeptal se naštvaný dívčí hlas. „Je to pod tvojí úroveň!“

Garry čekal odpověď, ale místo toho se ozvaly jen kroky, které zamířily do vedlejší kabinky. Cvaknutí zámku ale neslyšel. Když se opatrně zkroutil tak, aby viděl na podlahu vedlejší kabinky, nespatřil nohy ani jinou část těla. Garry se rychle narovnal, protože zavrzaly hlavní dveře.

„Proč to děláš?“ zachichotal se další hlas, tentokrát vyšší. „Máš to zapotřebí?“

Ani tentokrát se Garry nedočkal odpovědi. Jak už předpokládal, další příchozí zamířila do první kabinky v řadě, tedy do té poslední volné. Garry si ani nenamáhal ověřit, že neuvidí žádné nohy.

„Nemůžeme si dovolit žádné chyby, pane Malejfuji, protože kdyby vás vyloučili ze školy…“ Garry vyplašeně poskočil, když zaslechl obávaný hlas. Profesor Grape zjevně uměl otevřít dveře bez zaskřípání.

„Neměl jsem s tím vůbec nic společného! Přísahám!“ bránil se zoufalý a nešťastný hlas, který nemohl patřit nikomu jinému, než Cracku Malejfujovi.

„Přísaháte? Na svou duši, na psí uši, na kočičí svědomí?“

Malejfuj zaskřípal zuby. „Někdy si říkám, jestli boj proti dobru berete vůbec vážně. Nebojíte se, že si stejnou otázku položí i Pán falešných karet?“

„Nemám co ztratit,“ utrousil Grape a z vedlejší kabinky se ozvalo rozhořčené zabublání. „Ale vy byste se měl mít víc na pozoru. Jste ještě mladý.“

„Taky nemám co ztratit,“ odfrkl Malejfuj a tentokrát projevila nesouhlas třetí kabinka.

„Zdá se, že nějaká rozbitá trubka s tím nesouhlasí,“ řekl Grape pomalu. „A má pravdu. To, co se stalo, bylo provedeno tak hloupě a amatérsky, že opravdu doufám, že s tím nemáte nic společného. Podezírají vás, Malejfuji.“

„Kdo?“ vystřelil Cracko. „Detektiv Pokrmes? Ten se mě ještě vyptával, jestli jsem tam neviděl něco podezřelého! Je to idiot!“

„To máte pravdu,“ připustil Grape. „Tak ho přenechte slečně Vlezlý a víc se jím nezabývejte. Ale uvědomte si, že co se dostane k pokeřím ouškům, může se dostat i k nějakým chytřejším ouškům.“

„Von Vlezlej je ještě větší idiot než Poker.“

Chvíli bylo ticho. „Co byste řekl tomu, že bych vašemu otci poslal do Az-Karbanu balíček? Určitě se mu po vás stýská, tak bych mu poslal kousek, který zjevně nebudete potřebovat – vaši hlavu!“

„Nechte toho!“

„Co je v tý krabici? Co je v tý krabici? Co je v tý krabici?!“ pitvořil se Grape.

„Jste zvrácený,“ rozčiloval se Malejfuj. „To není ani trochu vtipný!“

„Aspoň trošku vtipné to je, i kabinky to pobavilo,“ bránil se Grape. „Ale byl bych radši, kdybych od vás slyšel, že jste to opravdu neudělal. Co je to za pitomost posílat Trumpálovi chloroform?“

„Nic lepšího jsem… třeba nic lepšího ten záhadný útočník nesehnal.“

„Možná by to chtělo zkusit i jiné zdroje, než pana Bordellina. Můžete to panu neznámému nadhodit, jestli se někdy potkáte na dámských toaletách nebo na jiném místě, které s oblibou navštěvujete,“ ušklíbl se Grape.

„Nechcete ten úkol rovnou splnit za mě, profesore?“ rozkřikl se Malejfuj posměšně.

„Stejně to tak dopadne,“ vrčel Grape. „Zavázal jsem se vaší matce soubojovým slibem, že vám budu pomáhat a případně splním úkol místo vás.“

„Cože?“

„Soubojový slib znamená, že kdybych svůj soudružský závazek nesplnil, přijdu o veškerý majetek a osobní svobodu.“

„Já vím, co je soubojový slib!“ vypálil Cracko.

„Považoval jsem za vhodné to raději osvětlit, ne všechny kabinky musí být dobře informované.“

„To je všechno, co jste mi chtěl?“ řekl po chvilce Malejfuj otráveně a vykročil k nejbližší kabince. „Musím si ještě odskočit.“

„Tam bych nechodil,“ zarazil ho Grape. „Ani do té druhé. A do té třetí nejspíš také ne.“

„Proč?“

„Straší tady. Bubus Vroubek paní Svrabovou propustil z ministerstva, tak sem prý chodí po nocích pouštět hrůzu.“

„Ale Hrozná Hroznata je přece Smrtikibicka!“ hlesl užasle Malejfuj.

„No a?“

„Jak se sem dostala? Pokud je tak jednoduché, aby nějaký Smrtikibic proklouzl dovnitř, pak by přece bylo úplně nejjednodušší…“

„Ticho!“ zarazil ho Grape. „Nemusíme prozradit všechno. Navíc jsem si to o Hrozné Hroznatě vymyslel, abyste tady nechodil na záchod. Probuďte v sobě zbytky důstojnosti a padejte na chlapecký záchod!“

Když se za Grapem a Malejfujem zaklaply dveře, bylo dlouho ticho. Vypadalo to, že nikdo se neměl k odchodu. Po čtvrthodině už to Garry nevydržel.

„Můžu jít první?“

…

„Takže Grape se nabízel, že Malejfujovi pomůže? Doopravdy?“

„Jestli se zeptáš ještě jednou,“ vyhrožoval Garry, „nacpu ti ten rozbředlý hrášek…“

„Jen jsem se chtěl ujistit!“ bránil se Von. Seděli jako jedni z posledních v jídelně u oběda a marně se pokoušeli strávit aspoň tolik hrachové kaše, aby neumřeli hlady do večeře.

„Ano, Grape se nabízel, že mu pomůže!“ zopakoval Garry netrpělivě. „Povídal, že slíbil Malejfujově matce, že v případě nutnosti splní ten úkol za něj. Složil nějaký soubojový slib, nebo co…“

„Soubojový slib?“ vyhrkl ohromeně Von. „Ale to přece znamená, že kdyby ho porušil, propadne jeho majetek Malejfujům!“

„Já vím, co je soubojový slib,“ zavrčel Garry.

„Co s tím budeš dělat?“ zajímal se Von, zatímco znechuceně odložil zbytek luštěniny a pokusil se sníst aspoň třešňový kompot. „Řekneš to Trumpálovi?“

„Předpokládám, že Trumpál má na hajzlících Hrozné Hroznaty štěnici a všechno to slyšel,“ uvažoval Garry. „Na druhou stranu, pak asi ví, že jsem tam byl taky. A kdybych mu nic neřekl, mohl by si to špatně vyložit.“

„Ještě by si mohl myslet, že před ním něco tajíš,“ zasmál se Von.

„Povím o tom každému, kdo by to mohl zarazit a ty dva vředy poslat na doživotí do Az-Karbanu,“ zamračil se Garry. „Možná bych to vlastně mohl říct i tvému taťkovi, určitě zná na ministerstvu někoho, kdo zná někoho, kdo má nějaký vliv.“

Von se přestal smát. „Jen je škoda, že jsi neslyšel, co Malejfuj vlastně provádí,“ řekl.

„Málem to prozradil, ale ten bastard Grape ho zarazil!“

„Bastard profesor Grape,“ opravila ho Hormona, která akorát přišla k jejich stolu. „A měli byste si pospíšit, za deset minut vám začíná hodina.“

„Jak dlouho nás posloucháš?“ utrhl se na ni Garry. „Nemáš nic lepšího na práci?“

„Mám spoustu lepších věcí na práci, ale o téhle hodině mám dozor v jídelně,“ povzdechla si Hormona. „Ale říkala jsem si, že ty máš určitě taky lepší věci na práci, než žalovat na ministerstvu. Co kdybys tu záležitost pustil z hlavy? Já se o to postarám.“

„Jak?“ zafuněl Garry pochybovačně.

„To nech na mně,“ řekla klidně Hormona. „Když bych ti řekla, že Australus je na naší straně a celá ta záležitost s Crackem je součástí komplikované dlouhodobé strategie, jak porazit Doktora Vrdlmrsmrsta, uvěříš mi?“

„Ne!“ odsekl okamžitě Garry. „Grape je padouch! A byl bych rád, kdybys mu neříkala Australus, aspoň přede mnou… od kdy si vlastně tykáte? Myslel jsem, že spolu jenom…“

„Už jsi četl dnešní Betl?“ nabídla mu Hormona nejčtenější karbanický plátek.

„Nechci Betl,“ odhodil Garry otráveně noviny. „Zkrocený z něj určitě všechno podstatné vystřihl.“

Peklo zmrzlo aneb Antimág

Garry chtěl navštívit Trumpála hned druhý den, ale jak se mu nakonec podařilo zjistit po půlhodinové debatě s Anetou Alzheimerovou, ředitel sice ve škole včera byl, ale hovořil pouze s profesorkou Tříhlavňovou a poté obratem vyrazil na další cestu. Po dalších dvaceti minutách se Garrymu podařilo získat informaci, že se Trumpál vrátí až po Novém roce. Při té příležitosti si Aneta vzpomněla ještě na obálku, kterou měla Garrymu předat. V ní byl vzkaz, ať se Garry dostaví na další hodinu hned v neděli šestého ledna, po návratu z vánočních prázdnin.

Garry byl rozčarovaný, že si bude moct s Trumpálem o rozhovoru Grapea s Malejfujem promluvit až po tak dlouhé době, navíc se vcelku oprávněně domníval, že do té doby na celou věc zapomene. Chvíli dokonce uvažoval o tom, že by se pokusil poslat Trumpálovi vzkaz kozí poštou, ale nenašel tužku, papír a vlastně ani Bloody, tak i tuhle myšlenku zavrhnul.

…

„Proč ses vlastně rozešla s Vonem?“ vyzvídala Hormona, když se jednou sešly u večeře ve dvou.

Brownie zlostně napíchla fusilu[2] a vylovila ji ze smetanové omáčky. „Chtěl vidět tvůj striptýz. Ty bys snad něco takového dokázala ve vztahu odpustit?“

„Když by chtěl vidět můj striptýz? Rozhodně ne,“ zaškaredila se Hormona.

„Víš, jak to myslím.“

„Když by chtěl vidět tvůj striptýz?“ sevřela rty Hormona. „Bez urážky, ale každý, kdo se v posledních čtyřech letech mihl na téhle škole nebo v létě prošel Oblou ulici, ho viděl. No dobře, tohle se asi bez urážky říct nedá.“

„Kdybychom byly v jídelně, vysypu ti ty nudle do vlasů a budeš je vybírat až do Vánoc,“ odtušila Brownie.

„Ale nejsme v jídelně. A nejsou to nudle, ale fusili.“

Brownie zaskřípala zuby. „Prostě jsem přenechala Vona mladším a krásnějším.“

„Myslela jsem, že nikdo není mladší a krásnější než ty,“ zamrkala Hormona.

„Moje mladší sestra kupodivu je mladší,“ brblala Brownie, zatímco se pokoušela nabrat vidličkou kousek kuřecího masa. „A kdybych řekla, že jsem ho přenechala starším a ošklivějším, tak by sis mohla myslet, že jsem ho nechala tobě.“

„Nejsem…“

„Promiň, ty přece nejsi starší a ošklivější,“ vypískla teatrálně Brownie. „Ty jsi na starší a ošklivější.“

Hormona s cinknutím odhodila příbor do talíře. „Jaké to asi je večeřet s někým, kdo je schopný vést normální konverzaci?“

„Nevím,“ pokrčila Brownie rameny. „Nikoho takového tady neznám. Už nebudeš?“

„Budu,“ zahuhlala Hormona a přitáhla si talíř k sobě. „Nic prý není míň sexy, než žena, co nemá chuť k jídlu.“

„Na mně se nemusíš snažit udělat dojem,“ rozhlédla se Brownie po prázdné klubovně. „Ale je pravda, že jako učitelky můžeme být klidně tlusté a ošklivé. Líp zapadneme a přinejmenším McDonaldová by nás měla radši.“

Hormona příbor opět odložila. „Už nemám hlad, díky. Stejně nechápu, proč tady chceš zůstat, copak tolik toužíš být tlustá a ošklivá?“

Brownie se uculila: „Garry zestárne, Von zestárne, Cracko zestárne, ale studentům tady bude pořád patnáct až devatenáct, chápeš?“

„Jednou tě zavřou,“ opáčila s klidem Hormona.

Brownie se uculila a pohodila hřívou blonďatých vlasů. „Nikdo tomu neuvěří. A i kdyby, tak…“ mrkla.

„Tvůj případ může klidně dostat i nějaká soudkyně,“ upozornila ji Hormona.

„Podám námitku podjatosti,“ nehnula brvou Brownie. „Jsem krásná. Žena mě nikdy nemůže soudit objektivně.“

„Takhle podjatost asi nefunguje.“

„To je jedno,“ mávla rukou Brownie. „Tak či tak, chtěla jsem tím hlavně říct, že ne všichni mají potřebu vybírat si partnery ve veteránské kategorii.“

„Říká někdo, kdo měl pletky s Trumpálem?“

Brownie vyplašeně zamrkala. „Proč ten minulý čas?“

„Ahoj, jak se máte?“ přerušila je tmavovlasá dívka, která vstoupila do klubovny a odložila si tašku na nejbližší stůl.

„Ahoj, co ty tady?“ podivila se Hormona.

„Nenapíšete, nezavoláte, tak jsem se na vás musela přijet podívat,“ usmála se dívka.

„Jen tak, Petro?“ zatvářila se pochybovačně Brownie.

Petra Smutná přikývla. „Jen tak.“

„Co teď vlastně děláš?“ zajímala se Hormona.

„Rozhodčí v extralize juniorek ve svlékacím pokeru,“ nehnula Petra Smutná brvou. „Zatím jenom čárovou, ale od příštího roku budu moct dělat i hlavní.“

„Zastavíš se doufám za Garrym, že?“ zaprosila Hormona.

„Mám i nějaké volné lístky, kdyby chtěl,“ usmála se Petra.

„O těch mu neříkej!“ vyhrkla Brownie. „Nebo mu o nich řekni, ale rozhodně mu je nedávej!“

„Myslela jsem, že mu je dám v obálce se vzkazem: S láskou od profesora Grapea.“

„Ne!“ zamračila se Hormona.

„Máš pravdu, udělám to obráceně. Dám je Grapeovi se vzkazem: S láskou od Garryho Pokera.“

…

Byl pozdní večer, patnáctý december, žádné hlasy nikoho k ničemu nezvaly, a když Von dorazil k lavičce u mola, pochopil, proč zde zavání cos úplně jiného, než borový háj. Mech byl zticha a strom za lavičkou už dávno opustily květy, plody i listy. Jediné, co by se tedy dalo považovat za projev romantismu, bylo jezero hladké v křovích stinných, které zvučelo temně tajný bol a břeh je objímal kol a kol.

Za černočerného večera pod dubem sličná děva seděla, z lavičky na břehu daleko přes rybník hleděla. Ten se modro k nohoum nevine, spíš jen zeleně zakvítá. Navíc to ani nebylo vidět, protože hladinu Pekla přikryl led, co v dálce v bledé jasno splynul se zasněženými stromy.

Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírala, když v tom uslyšela kroky a vyplašeně sebou trhla.

„To jsi ty?“

Von opatrně přistoupil k lavičce. „Je tady volno?“ zeptal se.

Hormona se neochotně posunula na kraj lavičky, i když bylo vidět, že hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá a bolestný srdcem bije cit.

„Dáš si?“ nabídla Vonovi svůj joint, který byl příčinou absence borové vůně a prezence mlžného oparu, s kterým si větýrek jak s bílým šatem vlál. „Co tady vůbec děláš?“

„Co tady děláš ty?“ oplatil jí otázku zaraženě Von.

„Budeme se celý večer jen ptát? Žádné odpovědi?“ pousmála se Hormona.

„Proč?“

Chvíli seděli mlčky a hleděli na hladinu Pekla, jako by čekali, že se z ní vynoří loď. To ale nepřicházelo v úvahu, především kvůli již zmíněnému ledu. Neobjevil se ani čáp, ani holoubě, ani lílie vodní.

Von se zachoulil do objemné péřové bundy. „Chtěl jsem strávit jeden večer bez Cookie,“ prohodil.

„Můžu jít, jestli chceš být sám,“ navrhla Hormona.

„Neřekl jsem sám, řekl jsem bez Cookie,“ zamračil se Von.

Hormona se uchechtla. „Myslela jsem, že VV + CL = VSL. Viděla jsem to napsáno snad v každé lavici. Čekala bych, že to budete psát i na sloupy, ale tam jsem to kupodivu zatím neviděla.“

„Proč na sloupy?“

„Jména hloupých na všech… to je jedno,“ mávla rukou Hormona. „Chceš snad říct, že přišel čas na velký světový rozchod?“

Von zavrtěl hlavou. „Jen potřebuju jeden večer, kdy si budu moct dělat, co chci.“

„A to je?“

„Nic,“ usmál se Von a vytáhl z kapsy láhev Křížové vodky. „A taky se trochu opít.“

„Nemáš si začínat s nezletilými, pak s nimi nemůžeš pít,“ ušklíbla se Hormona. „A já si s tebou taky nedám, protože minule to skončilo vloupáním na ministerstvo.“

„A proč tady teda strašíš?“

Hormona si pořádně šlukla. „Řekněme, že mám opačný problém, než ty.“

„Chtěla bys strávit večer s Cookie?“ vyděsil se Von.

„Ty jsi fakt idiot, Vone,“ vyfoukla Hormona kouř. „Chtěla jsem strávit večer s někým, kdo má dneska něco strašně důležitého a nemá na mě čas, i když sobota je jediný den, kdy…“ A u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání.

„S Grapem?“

„S profesorem Grapem,“ opravila ho Hormona. Pak slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá. „Co všechno víš?“

„Brownie všechno řekla Cookie, Cookie všechno řekla mně,“ objasnil celkem zřejmý informační kanál Von.

„Myslela jsem, že kvůli tomu budete víc vyšilovat,“ pousmála se Hormona.

„Garry občas vyvádí,“ přikývl Von. „Ale v poslední době je to lepší, chytil se myšlenky, že jsi tajný agent Neřádu, nasazený na Grapea.“

„Grape je tajný agent Neřádu, nasazený na Vrdlmrsmrsta!“

„Nebo je tajný agent Řádu Smrtikibiců, nasazený na Trumpála,“ zašeptal Von. „Nebo obojí.“

„Ani jedno,“ zachechtala se Hormona. „Ve skutečnosti chce podrazit oba dva a ovládnout karbanický svět sám.“

Von se pořádně napil vodky. „Tak na tajné agenty!“ odříhnul si.

„Většinou se nejdřív říká přípitek, a pak až se pije,“ řekla Hormona.

…

Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda siný svit; bohužel přes mraky to nebylo vidět, takže si Von ani Hormona nemohli nic přát. Tak aspoň na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá lůny tvář.

„Támhleta o prázdninách naznačovala něco o tom, že…“ napadlo zničehonic Hormonu, „že když má být ta velká svatba… že by sis chtěl vzít… vážně jsi mě chtěl požádat o ruku?“

„Pokud by se nenašla žádná mladší a hloupější,“ řekl Von důrazně.

„A to se hádám našla. Chápu, že s takovými kritérii byly moje naděje minimální.“

„Naděje?“ divil se Von.

„I.“

„Aha.“

„Takže bude svatba s Cookie?“ vyptávala se ještě Hormona. „Nebo tě máme radši zabít?“

„Proč zabít?“ zaskočila Vonovi křížová vodka.

„Říkal jsi, že už nechceš mít s žádnou Levandulovou nic společného, že tě máme radši zabít,“ připomněla mu Hormona jeho vlastní slova.

„S žádnou Brownie Levandulovou,“ zamručel Von.

„Bude z ní tvoje švagrová. A tím pádem…“ Hormona zadusila rukou vyprsknutí.

„A tím pádem co?“

„A tím pádem nic,“ dusila se Hormona. „Stejně z té svatby asi nic nebude. Potřebovali byste přivolení soudu. A k tomu by bylo nejlepší mít nějaký důvod, na kterém doufám nepracujete.“

„Cože?“

„Brownie svého času používala tři antikoncepce najednou, tak doufám, že Cookie to bere stejně zodpovědně.“

„Cože?“

…

„Až budu mít děti, pojmenuju je Hynek, Vilém a Jarmila,“ prohlásila zničehonic Hormona.

„Chceš tři děti?“ hleděl Von nepřítomně na dno láhve.

„Proč ne, připadá ti to moc? Nebo málo?“ zasmála se.

Von pokrčil rameny. „Obojí. Ale hlavně jsou to divná jména.“

„Říká někdo, jehož bratři se jmenují Heletenhle, Tentononc a podobně.“

„Žádný z mých bratrů se nejmenuje Heletenhle,“ zamračil se Von. „A Tentononc je tak trochu divný, takže je dobře, že má divné jméno.“

„Hlavně, že vy ostatní jste napuosto uomáuní. Opravdu se jeden z tvých bratrů jmenuje Tentononc?“ vyprskla Hormona.

…

Ráno raníčko, ale protože v zimě, tak ještě v úplné tmě, Hormona vstala a vlasy si v uzel zavázala. Pak se opatrně odpotácela na molo.

„Ach nechoď, nechoď na jezero!“ zadržel ji Von. Přestože ji poháněl a nutil zákeřný cos, Hormona se zarazila a nedůvěřivě zaklepala špičkou boty o zpráchnivělá prkna mola.

„To musí něco vydržet, vždyť sem Hybrid chodí pravidelně na ryby,“ zamračila se, ale raději zacouvala zpátky. A na topole za Peklem zelený mužík sprostě zaklel. Pak si uvědomil, že se to zaprvé vůbec nerýmuje a zadruhé, že to sem vůbec nepatří, a zmizel.

…

Minula noc a ráno vzešlo zas, až mnohé minuty přenesl časů let. I když bez pohledu do kalendáře by si člověk nemohl být jist, zda dnů spěchem nemihlo se víc. Když si zapálíš, najednou vzuuum, oblohou proletí ohnivá koule, ani ji okem nespatříš.

To však nebyl tento příběh. Bylo ráno, šestnáctý december. V hlubokých mrákotách se bledý měsíc ploužil, aby uvolnil oblohu novému dni, časem zněl sovy pláč, což byl jediný zvuk, který by případně nahluchlému poutníkovi mohl připomínat hrdliččin hlas zvoucí kulásce.

A jen střepy láhve připomínaly,

co se tu v noci událo.

Nějací barbaři do dřeva vyryli:

Hynku! Viléme! Jarmilo!

---

[1] Od té doby, co byla Tajemná stoka přidána do brožury o škole jako jedna z jejích největších atrakcí, zájem studentů o návštěvu poklesl téměř na nulu.

[2] I když fusili se stejně jako ravioli určitě takhle neskloňují.