Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

středa 16. března 2016

6-11: Tuze Vlezlé Vánoce

Co to znamená, když se řekne ‚do kelu‘? Ach, srdce mé ubohé, kam se jen poděly? Co kdo dostal od Hormony k Vánocům? A co dostala Hormona? Kde se dá na Štědrý den koupit rozpálený olej? Má Bubus Vroubek vroubek? Jak se dá nejrychleji poslat balíček z Brajglu do Polné? Zaujmou Cracka Malejfuje Vonovy přednosti?


Kapitola jedenáctá:

Tuze Vlezlé Vánoce


Hormona má vroubek

„Ou, jú ár loupen… sakra, jak se řekne nějak cizozemsky kapusta?“
„Kel,“ zabručel Garry a otráveně zvedl hlavu od tácu, na kterém loupal růžičkovou kapustu na bramborový salát, „aspoň Veverka tomu tak říká. A co vy dva tady vůbec děláte? Nebojíte se?“
„Ví jůs inkognito,“ poklepal si Tenerifos Dredoín Numero Uno na černé brýle.
„Vaše inkognito prokoukne každý,“ zamračil se na něj Von.
„Du frštést es after srí kvórters aňo,“ ušklíbl se Ounennéz Afroman Sexybeast.
„Vaše matka by mohla být v tomhle směru trochu bystřejší,“ zapochyboval Garry. „Copak jí nebude divné, že sem přijeli dva úplně cizí lidi?“
„Ví ár not úplně cizí lidi. Ví spend vajnachten mit Vlezlý familia last ír,“ zachechtal se Tenerifos.
„Nemůžete toho nechat a jít nám radši pomoct?“ podíval se na ně útrpně Garry.
„Nou,“ zavrtěli svorně hlavami oba bratři.
„Jů very gut arbajten. Bravo!“
„Jů hev surprajsing kvalitas,“ zatleskal jim Ounennéz. „Spíking of surprajsing kvalitas, nos haben informace ebout jů end una bella dona… Cookie Levandulová, is it rajt, Vonánku?“
Von zvedl hlavu od hromady kapusty. „Já jsem zase slyšel, že vás netušenými schopnostmi oslnily Palma a Pasta Patlalovy,“ zakřenil se.
„Tak to nebyly zas tak netušené schopnosti, když jsme viděli jejich striptýz každý den,“ zapomněl se Onen.
„Kdo s kým vlastně chodí?“ vyzvídal Garry.
„Já s Pastou a on s Palmou,“ řekl Ten.
„Ne, já s Pastou a on s Palmou,“ opravil ho Onen.
„To je vlastně jedno,“ mávl Garry rukou, v které držel nůž s nabodnutou kapustou. „Stejně vás dva od sebe nepoznám a Palmu s Pastou taky ne.“
„Co tady děláte vy dva?“ přerušila jejich rozhovor paní Vlezlá, která přišla ze spíže s obrovskou sklenicí majonézy.
„Loupeme kapustu,“ vzdychl otráveně Von, „vždyť jsi to po nás chtěla už dopoledne.“
„A je půl desáté večer,“ připomněla mu paní Vlezlá velejemně. „Ptala jsem se těchhle dvou expertů,“ ukázala na zahraniční studenty, kteří se nenápadně zubili u dveří.
„A ptáš se proto, že se divíš, co tady o Vánocích dělají dva záhadní cizinci, nebo proto, že jsi nás poznala, a divíš se, jak můžeme mít tu drzost sem přijít poté, co jsme si otevřeli v Oblé ulici striptýzový klub?“ zeptal se nenuceně Tenerifos.
„Tak vy jste si taky otevřeli v Oblé striptýzový klub?“ podívala se na ně překvapeně. „To je dobře, aspoň budou mít ti dva nevděčníci nějakou konkurenci! Snad zkrachují a najdou si nějakou slušnou práci!“
„Sí, sí,“ přikyvoval Ounennéz.
„Čemu se směješ?“ otočila se paní Vlezlá na Garryho.
„Ničemu, to je tou kapustou,“ otřel si Garry slzy z očí.
„Budete se muset vmáčknout k Vonovi a Garrymu do pokoje. Ten a Onen tu nejsou, takže jejich postele jsou volné,“ rozhodla paní Vlezlá, zatímco Garry zoufale schovával smějící se obličej za loupanou kapustu. „Floriana bude spát u Támhleté. A bude se k vám muset vejít ještě Tadytenhle, protože by měl přijet ještě Rohn.“
„Lotkien snad může spát v dívčím pokoji, ne?“ navrhl Garry nevinně.
„Co by tam profesor Lotkien dělal?“ začertila se na něj paní Vlezlá. „A kromě toho, k holkám se musí vejít ještě Toníková.“
„Já už to nevydržím,“ vstal s námahou Garry a držel se za břicho. „Omluvte mě, musím se jít vysmát ven. Nevadí, když použiju váš přístřešek na košťata?“
„Nemáme přístřešek na košťata!“ štěkl za ním Von.
„Tamten nou kommen?“ zajímal se Ounennéz, když se za Garrym zaklaply dveře.
Paní Vlezlá sevřela rty. „Ne, asi má na ministerstvu moc práce.“
„Ór, teoria alternativa,“ nadhodil Tenerifos, „hí is madrfaking bastard.“
„Son of ej bič,“ ulevil si Ounennéz.
„Nou ofens, kapišto?“ zacouval Tenerifos ke dveřím. „No, my stejně budeme muset ještě jít. Ve vesnici v hospodě pracuje jedna moc pěkná holka. Podle ní jsou naše karetní triky prostě úžasné… něco jako opravdová kouzla.“
„Parchanti,“ ulevil si Von. „Bez urážky,“ dodal spěšně.
Když se Garry ujistil, že paní Vlezlá odešla do spíže nebo jiné skrýše hledat další přísady na bramborový salát, vrátil se za Vonem, aby společně dokončili svůj dopolední kapustový úkol. Ke své nelibosti zjistili, že je nyní čeká ještě odpolední úkol – uklidit a vyzdobit kuchyň s jídelnou – a večerní úkol – nastrojit vánoční stromeček.
S pomocí Támhletiných balakrylů a Florianiných líčidel vypadala celá kuchyně brzy tak, jako kdyby tam vybuchla barevná bomba. Garry a Von byli díky tomu také jediní, kdo věděli, že anděl na špičce vánočního stromku je ve skutečnosti sádrový zahradní trpaslík, pomalovaný rtěnkou a posypaný zlatými flitry.
Rohn Lotkien, Maybelline Toníková a Tadytenhle dorazili až těsně před půlnocí společně s panem Vlezlym. Zjevně otrávený pan Nezdvořáček z ministerstva je vysadil z auta a okamžitě odjel pryč. V tu chvíli bylo půlnoci již na krátku a přede dveřmi Štědrý den, takže se všichni jen unaveně pozdravili a odebrali se na svá lůžka.
Příležitost promluvit si s panem Vlezlym se tak Garrymu naskytla až na Štědrý den odpoledne. Protože drželi půst, aby viděli zlaté prasátko, ploužili se už přinejmenším od jedenácté hodiny dopolední všichni Vlezlý jako mátohy a kolem druhé už jen odevzdaně seděli u kuchyňského stolu a toužebným pohledem pozorovali interiérové sluneční hodiny. Jediný, kdo byl v pohybu, byla paní Vlezlá, která nervózně chodila kolem plotny, střídavě dochucovala a odchucovala bramborový salát a pořád nahlas přemýšlela, jestli už má obalit kapra nebo ne a jestli ho bude dost. Odpovědí jí bylo jen sborové kručení břicha, které naznačovalo, že má kapra obalit hned a dost ho rozhodně nebude.
„Když tak můžete přidělat palačinky,“ pokusil se ji uklidnit Garry.
„Palačinky! Na Štědrý den!“ zalomila rukama paní Vlezlá.
„Čo máte stále s tými palacinkami?“ podivovala se Floriana. „Nechcete radšej pustiť nejakú hudbu? Trebárs koledy?“
„Dobrý nápad!“ souhlasila paní Vlezlá a vrhla se ke skříňce pod schodištěm. „Natočím gramofon!“

Pojď zamíchat můj balík,
vždyť víš, že už jsem pil dneska moc,
Můj horký silný grog
bude nás hřát celou noc!

„Na to jsme tancovali, když nám bylo osmnáct!“ roztesknila se paní Vlezlá. „Pamatuješ?“
„Cože?“ trhl sebou poplašeně pan Vlezlej. „To už bude večeře?“
„Říkám, že jsme na to tancovali celou noc!“
„Vážně?“ zatvářil se pochybovačně pan Vlezlej a zaposlouchal se do nemelodických zvuků vyluzovaných z gramofonu. „Na tohle se dá tancovat?“
„To je přece naše písnička!“ vzlykla paní Vlezlá. „Grog od The Headmaster and His Sorting Package! Jejich první oficiálně vydaný singl. Tehdy hráli ještě v původní sestavě – Trumpál, Pims, Kvikuan a Ovšemže.“
„The Headmaster and His Sorting Package bez Grapea,“ zasnil se Garry. „To musely být časy. Vůbec jsem nevěděl, že je to tak stará kapela.“
„Trumpál ji založil s Kvikuanem už za studií,“ poučila ho paní Vlezlá.
„Zvláštní, že se tak jmenovali už tehdy,“ zamyslel se pan Vlezlej. „Trumpál se přece stal ředitelem až v době, kdy jsme byli na škole.“
Deska zjevně neobsahovala pouze jedinou písničku ředitelovy kapely, protože po chvilce nadějného mlčenlivého chrčení se znovu ozvaly nezaměnitelné tóny. Kdyby si Garry přečetl booklet, zjistil by, že právě začala hrát pětiminutová rocková balada Moje srdce.
„Máte asi na ministerstvu spoustu práce, co?“ pokusil se překřičet Trumpála Garry.
„Hroznou spoustu,“ přikyvoval pan Vlezlej. „Nic proti tomu, kdybychom měli nějaké příplatky. Kromě toho dost pochybuji, že se za těch posledních pár měsíců podařilo zatknout nějaké Smrtikibice. Budeme rádi, když se nám podaří usvědčit Ulfa Uličku, a ten je nevinný.“
„Tak proč byste ho měli usvědčit?“ děsil se Garry.
„Chtějí po nás výsledky,“ otřel si pan Vlezlej zpocené čelo. „Celé dny musíme pátrat po sebemenších důkazech, abychom mohli odsoudit aspoň někoho. Celý týden jsem se hrabal ve starých dopravních záznamech a přišel jsem jen na to, že v roce 2005 projel Ulička křižovatku na červenou. Přitom všem, kdo Ulfa Uličku znají, musí být jasné, že je Smrtikibicem asi jako tahle mandarinka,“ ukázal na stůl.
„Když je Smrtikibicem Grape, proč by nemohla mandarinka?“ uvažoval Garry.
Pan Vlezlej zamžoural. „Protože to vůbec není mandarinka, vždyť je to… zlaté prasátko! Vidím zlaté prasátko!“
„To jsou jen halucinace, není opravdové,“ uklidňoval ho Garry. „Pane Vlezlej, pamatujete, co jsem vám říkal tehdy na nádraží, když jsme odjížděli do Polné?“
„Nic jsi mi neříkal,“ zavrtěl zmateně hlavou pan Vlezlej. „Jen jsme se rozloučili a ty jsi utíkal k vlaku.“
„Aha,“ zasmušil se Garry. „Kdybych byl co k čemu, tak bych vám řekl, že si Malejfuj nechal něco vyrobit u pana Bordellina a že byste u něj měli udělat domovní prohlídku!“
„Malejfuj je přece v Az-Karbanu.“
„Cracko Malejfuj,“ doplnil Garry.

Ach, srdce mé ubohé, kam se jen poděly?
Asi jsem je vyhodil…
Ach srdce mé ubohé, vždyť měl jsem postupku!
Asi jsem je vyhodil…

Zatímco se Trumpál pustil do kytarového sóla, Garry panu Vlezlýmu vylíčil obsah rozhovoru mezi Malejfujem a Grapem. Během řeči si všiml, že se k nim nenápadně přitočil Lotkien a poslouchá každé jeho slovo.
„Nenapadlo tě, Garry,“ ozval se pan Vlezlej, „že Grape prostě předstíral…“
„Grape pořád něco předstírá!“ nevydržel to Garry. „Jak může být členem Neřádu? Neměli bychom mu věřit!“
„Není na nás, abychom přemýšleli o tom, jestli můžeme věřit Grapeovi,“ vložil se do hovoru nečekaně Rohn Lotkien. „To je Trumpálova věc. Trumpál Australusovi věří, a podle toho bychom se měli zařídit i my.“
„Neříkejte mu Australus!“ zavrčel Garry. „Navíc i Trumpál se může splést!“
„Kam bychom se dostali, kdybychom nevěřili Trumpálovi?“ rozhodil rukama Lotkien. „V boji se zlem platí bez výjimky jen dvě věci: Nigrus Trumpál má vždycky pravdu a Garry Poker musí vždycky zvítězit.“
„I Trumpál přece může udělat chybu,“ nevzdával se Garry. „Vám osobně se snad Grape zamlouvá?“
„Na to nemohu odpovědět ano ani ne,“ prohlásil Lotkien po chvilce. „Grape a já nejspíš nikdy nebudeme opravdoví přátelé…“
„To je asi pravda, přátelství mezi mužem a ženou…“
„Garry!“ sykl Lotkien. „Chci říct, že po tom všem, k čemu mezi Johnniem, Sirénusem a Australusem došlo, je mezi námi příliš velký odstup. Ale jsme schopni spolu vyjít a nezabít se navzájem. Za celý rok, co jsem byl v Polné jako učitel, jsme se pohádali jen třikrát, a nikdy nešlo o nic vážného. Australus…“
„Neříkejte mu tak!“ rozběsnil se Garry. „A na to, že čirou náhodou prozradil, že jste vlkodlak, jste zapomněl?“
„Já nejsem vlkodlak,“ zamračil se na něj Rohn Lotkien. „Ty sis prostě umanul, že ho musíš nenávidět, Garry. Já to chápu, jsi přece Johnnieho… teda vlastně nejsi… ale jsi aspoň Sirénusův… ale to je vlastně jedno. Rozhodně pověz Trumpálovi všechno, co jsi pověděl tady Panovi a mně. Nečekej ale, že se na to bude dívat stejně jako ty. Asi bych ani nečekal, že ho tím nějak překvapíš. Jak je známo, Trumpál zpravidla o všem ví, a jak už jsem říkal, Australus má jeho plnou důvěru.“
„Sakra, vážně mu nemůžete aspoň přede mnou říkat Grape?!“ vztekal se Garry.
Profesor Grape,“ opravil ho Lotkien.
„Nechápu, co na Grapeovi vidíte,“ brblal Garry poté, co do jejich hovoru vtrhl závěrečný part profesora Kvikuana. „Je to nechutný, slizký, odporný růžový parchant. Nebo mi to dokážete vysvětlit? Z ženského pohledu?“
„Rohn ti to těžko vysvětlí z ženského pohledu, drahoušku,“ přerušila ho paní Vlezlá, která začala prostírat ubrousky. „Proč se nezeptáš Toníkové?“
„Říkejte mi Maybelline,“ ohradila se Toníková. „A… hm… profesor Grape… nevím…“

Mé svdce jsi mi tvumfem vzaua,
teď chci, abys mi je zpátky daua.

Profesor Kvikuan ukončil píseň podivným rachotem, jak si nasadil buben na hlavu. Z desky se ozvalo burácení fanoušků a paní Vlezlá se k němu nadšeně přidala.
„Už je koniec?“ zeptala se nahlas Floriana.
„Ještě to má druhou stranu!“ jala se paní Vlezlá nadšeně otáčet desku.
Niečo vánočné nemáte?“ zeptala se nahlas Floriana. „To bola strašná…“
„Nedáme si aspoň aperitiv?“ vyskočil pan Vlezlej kvapně. „Domácí vaječný koňak?“
„Co vlastně teď děláte?“ zeptal se Garry Lotkiena, když pan Vlezlej odběhl do spíže. Všichni ostatní upřeně sledovali pootevřené dveře této magické místnosti.
„Přidal jsem se k podzemnímu hnutí,“ odpověděl Lotkien. „Proto jsem ti taky nemohl psát, Garry. Kdybych ti posílal dopisy, riskoval bych, že se tím prozradím.“
„Proč byste mi psal?“ nechápal Garry. „Navíc to není žádná novinka, v Neřádu jste přece už víc než rok.“
„Podzemním hnutím nemyslím Neřád,“ zašeptal Lotkien. „Žiju teď mezi svými, mezi těmi, kteří jsou na tom stejně jako já. Jsou skoro všichni na Vrdlmrsmrstově straně. Trumpál potřeboval špeha, a tak jsem se toho ujal… jsem pro to jako stvořený.“
Garry překvapeně sykl. „Myslel jsem, že travesti skupiny jsou na Trumpálově straně! Jaktože se jim Vrdlmrsmrst líbí?“
„Většině je úplně jedno, jestli budou tancovat pro Trumpála nebo Vrdlmrsmrsta,“ vysvětloval Lotkien. „Ale poslední dobou se bohužel ukazuje, že Smrtikibicové za vystoupení líp platí.“

Mám tři esa a ty čtyři krále,
zase jsem prohrál. Ééé!

Zatímco se pan Vlezlej vrátil s lahví vaječného koňaku a plnou náručí malých sklínek, Garry si vzpomněl ještě na jednu věc.
„Neslyšel jste někdy o člověku, který si říkal hrabě dvojí barvy?“
„Jaký hrabě?“
„Dvojí barvy,“ zopakoval Garry a hledal v exprofesorově tváři sebemenší reakci.
Lotkienova tvář ale zůstala jako z kamene. „Chceš si tak snad začít říkat? Nestačí ti vyvolený? A vyholený?“
„Se mnou to nemá nic společného!“ bránil se Garry. „Hrabě dvojí barvy je někdo, kdo kdysi chodil do Polné. Mám jeho starou učebnici rozdávání a míchání, do které si psal různé poznámky, rady a triky…“
„Takže hledáš někoho, koho baví rozdávání a míchání? Dokonce tolik, že toho ví víc, než učebnice Rozdávání a míchání pro pokročilé?“ shrnul Lotkien. „Nikdo tě nenapadá?“
„Neřekl jsem, že to byla učebnice pro pokročilé!“ nadskočil Garry. „Ha! Takže jste to byl vy?“
Lotkien se záhadně usmál. „Mě rozdávání a míchání nikdy nebavilo. Ale možná jsem tu přezdívku zaslechl mezi svými spolužáky. Kdy ta učebnice vyšla?“
„To mě nenapadlo zjišťovat,“ mlaskl Garry. „Vím jen, že ji napsal Brutalius Líbák.“
„Z té učebnice jsme se učili už my,“ přikývl Lotkien. „Klidně by tím hrabětem mohl být někdo z našeho ročníku.“
„Můj otec? Teda, Johnnie Poker?“ navrhl Garry a přimhouřenýma očima sledoval šklebícího se Lotkiena.
„Kdepak. Někdo mnohem podezřelejší z mého ročníku,“ poškrábal si Lotkien bradku.
„Sirénus Flek!“ vypálil Garry. „Musím mu napsat a…“
„Sirénus je mrtvý,“ upozornil ho Lotkien. „Ses s tím ještě nesmířil?“

Už mám v ruce jen křížovou dvojku,
asi zase prohrajku,
a tohle není hajku,
a tak vytahuju z rukávku,
Trumfové eso! Trumfové eso! Trumfové eso!
Po večeři, kdy během půl hodiny zmizelo z kuchyně vše, co se dalo sníst, se Vlezlý a jejich hosté odkutáleli pod vánoční stromeček, aby si rozdělili dárky. Po chvilce zmateného přetahování o jednotlivé balíčky a luštění jmenovek se nakonec každý usadil v nějakém volném koutě se svojí hromádkou. Garry s Vonem si zabrali patu schodiště a začali rozbalovat.
„To si snad dělá srandu…“
Garry sebou polekaně škubl a otočil se na Vona, který v ruce nevěřícně přesypával řetízek z bílého zlata se zdobeným srdíčkem.
„Obyčejný řetízek, co má být?“ zeptal se.
„To je dárek od Cookie!“ vysvětloval vyděšeně Von.
„Není tak hrozný,“ uklidňoval ho Garry a prohlížel si řetízek zblízka. Na srdíčku byl vyražený nápis Property of Cookie.
„O to nejde, já jsem jí dal jenom ponožky,“ jektal Von.
„Klid,“ poplácal ho Garry po zádech. „Určitě bude ráda, že sis vůbec vzpomněl.“
Von se rozklepal ještě víc než předtím. „No právě! Zapomněl jsem jí je poslat! Teď se jí budu muset omluvit a ještě koupit něco lepšího!“
„Napiš jí, že ji miluješ, to jí bude muset stačit,“ radil Garry. „A pošli jí expresní kozou nějakou velkou kytici.“
„Kozy nejsou zrovna nejlepší na doručování kytek.“
„I snaha se cení!“ pokračoval Garry neúnavně v chlácholení. „Co tam máš dál?“
Von opatrně rozlepil zteřelý papír s modrými sněhuláky, neúnavně sloužící k balení dárků už patnáctý rok. Obsahem byl podle očekávání vlněný svetr s nápisem Jsem Vlezlej. Dalším dárkem byla obálka, v které k velké radosti nalezl volnou vstupenku na deset představení v klubu TOPLESS. V krabičce, kterou dostal od Brownie, byla vúdú panenka s jeho podobou, se špendlíkem zapíchnutým v těch nejdůležitějších partiích. Od Hormony dostal knihu receptů Brownies a cookies pro každou příležitost.
Garry se pousmál a pustil se do rozbalování svých dárků. Jako první rozbalil velký měkký balíček, aby se nemusel na svetr od paní Vlezlý celou dobu těšit. Od Toho a Onoho dostal DVD s výběrem jejich pěti nejúspěšnějších představení. Další dárek byl nepochybně od Hormony, protože v něm byla kniha. Znechuceně si ji prohlížel. Rozdávání a míchání pro pokročilé, 8. aktualizované vydání, které vyšlo právě před měsícem, od Brutaliuse Líbáka a Australuse Grapea.
„Cože?“ odtáhl Garry štítivě prsty od knížky. Po chvíli se odvážil opatrně nahlédnout dovnitř a jeho nejhorší obavy se potvrdily. Učebnice byla podepsaná od obou spoluautorů.
„Máte svěcenou vodu?“ zajímal se.
„Aspoň se nemusíš cítit provinile, žes jí nic nedal,“ ušklíbl se Von. „Nedal jsi jí nic, že ne?“
Garry zavrtěl hlavou.
„Já taky ne.“
Garry zabalil učebnici zpátky do papíru, aby na ni nesahal holýma rukama, a odložil ji na svůj vlezlý svetr. Raději se rozhlédl po ostatních. Všichni dostali podle očekávání také svetry od paní Vlezlý a oblékli si je, kromě Floriany, která si ten svůj s nápisem Zatial niesom Vtieravá odmítla vzít na sebe, a Maybelline, která měla proti nápisu Chci být Vlezlá také nějaké nepochopitelné výhrady.
Paní Vlezlá zmateně zpovídala Tenerifose s Ounennézem, jestli doživotní volná vstupenka na pánský striptýz je dárek od nich, nebo od Toho a Onoho. Tenerifos a Ounennéz se pokoušeli její otázky zamluvit lámanou angličtino-němčino-španělštino-češtinou.
„Vypadáš, jako by na tebe sáhla smrt,“ usmála se na Garryho Támhleta. „Jsi celý bledý.“
„Dostal jsem od Hormony učebnici podepsanou od Grapea,“ zakabonil se Garry.
Támhleta si povzdechla. „To je jí podobné. Já jsem od ní dostala Idiota od Dostojevského.“
„Ja som od nej dostala hento leporelo Život na vesnici,“ postěžovala si Floriana. „Nechápem. Budeme s Tadytímhle bývať v Prahe.“
„Jen dočasně, než se mi podaří dostavět dům tady na kraji lesa,“ zamračil se Tadytenhle. „Už jsou hotové základy, říkal jsem ti to před týdnem.“
„Čo?“
„Čo?“ protestoval i Garry. „Zase za moje peníze?“
„Samozřejmě, že Tadytenhle bude bydlet tady ve vesnici,“ vtrhla mezi ně nekompromisně paní Vlezlá. „Otázka je, s kým. Proč se nikdo nebavíte s Toníkovou? Sedí tady chudák tak sama,“ postrčila Tadytohohle ke křeslu v rohu, kde Maybelline Toníková nervózně ucucávala vaječný koňak. Ke smůle paní Vlezlý si k ní ale akorát přisedl Rohn Lotkien a přinesl jí talíř cukroví, který neznámo jak přežil až do teď. Kromě toho se znenadání ozvalo zabušení na dveře. Tadytenhle obloukem změnil směr chůze a otevřel. Pak překvapeně vykulil oči na nezvané návštěvníky.
„Proč jsme tady musely zůstat?“ brblala Cookie, zatímco Brownie seděla u baru v učitelské klubovně a marně luštila návod na krabici rybích prstů. Otráveně zvedla oči.
„Protože naši letěli letos za Applepie do Las Vegas. Nevíš, kde bych sehnala rozpálený olej? Má se to smažit na něm a tady je jenom slunečnicový.“
„Nevím. Máma je dělá vždycky ve fritéze.“
Brownie se opatrně otočila ke kuchyňské lince za barem a zmateně si prohlížela kuchyňské spotřebiče a náčiní. Na některé obzvláště nebezpečné nalepila Hormona před odjezdem cedulku NESAHAT!
„Asi si budeme muset vystačit se salátem,“ odtušila nakonec.
„Ty umíš udělat salát?“ podivila se Cookie.
Brownie vytáhla z ledničky velký kelímek a vyklopila ho na tácek. „Voalá,“ usmála se.
Cookie si zhnuseně prohlížela nevábnou šedožlutou hmotu. „Veselé Vánoce,“ ušklíbla se. „Proč jsi mě nepustila s Vonánkem?“
„Na to jsi ještě moc mladá, abych tě s ním pustila někam samotnou.“
Cookie si mnohovýznamně odfrkla, čímž chtěla vyjádřit v první řadě to, že s Vonem už o samotě nezanedbatelný čas strávila a rozhodně ne luštěním křížovek, v druhé řadě to, že takové starosti má ta pravá a že je to od Brownie dost pokrytecké, protože v šestnácti prováděla určitě mnohem divočejší věci, v třetí řadě to, že nic horšího než strávit Vánoce se svou sestrou v učitelském klubu ji potkat nemohlo, a za čtvrté, že to, že je moc mladá, je přesně to, co jí Brownie závidí.
„Nic se tu neděje! Nikdo tady není!“ protestovala dál.
„Já jsem tady,“ probral se z letargie Cracko Malejfuj, který seděl u stolu naproti Cookie a otráveně sledoval dialog sester Levandulových.
Cookie se na něj krátce a ošklivě podívala. „Akorát se spolu pořád někde zavíráte a nebavíte se se mnou!“
„Udělám ty prsty,“ zvedl se raději Malejfuj.
„Nespal se,“ ušklíbla se Brownie. „Byla bych nerada, kdyby sis ublížil. Sám.“
„Myslela jsem, že tady bude aspoň Hormona!“
„Chtěla letos ještě strávit Vánoce doma,“ vysvětlovala Brownie. „Její rodiče se stěhují v létě do Austrálie.“
„Někdo si to holt umí zařídit. Austrálie, Az-Karban,“ zabručela Cookie a ignorovala, jak Malejfuj vztekle praštil obracečkou o prkýnko. „Naši se vrací druhý týden v lednu.“
Po chvíli se Crackovi podařilo osmažit aspoň pár prstů do poživatelné podoby. Brownie rozdělila rybí kousky a salát na tři papírové tácky a rozdala plastové příbory.
„Proč nemůžeme jíst z normálního nádobí?“ divil se Malejfuj.
„A kdo by to pak myl?“ zamračila se Cookie.
„No jo, vlastně,“ plácla se Brownie do čela a sladce se usmála na Cracka. „Nedošlo mi, že bys to mohl umýt ty! A my si tady připíjíme šampaňským z kelímků!“
Po pár soustech všichni své porce stejně odložili a sváteční večeře putovala do koše i s nádobím.
„Rozbalíme si dárky?“ obrátila se Cookie k malému umělému stromečku na baru.
Brownie se protáhla. „Necháme si to radši do soukromí. Naše dárky bys stejně neměla ani vidět, do osmnácti let nepřístupno.“
Cookie se na ni zašklebila, ale stejně vyrazila ke stromku. „Tak si rozbalím aspoň dárek od Vonánka! Kde je?“
„Nic ti nedal,“ zakřenil se Malejfuj.
„Vy jste mi ho schovali!“ obořila se na ně Cookie. „Určitě mi dal něco úžasňoučkého a vy jste mi to někam zahrabali! Kde je?“
„Tady je něco s tvým jménem,“ všimla si Brownie.
Cookie dychtivě roztrhla balicí papír a nechápavě si prohlížela knihu, kterou z něj vytáhla.
Palačinky stokrát jinak?“ zašeptala nevěřícně. „Co to má znamenat?“
„To bude od Hormony,“ vysvětlila Brownie a začala se prohrabovat hromadou dárků. „Určitě od ní tady taky něco mám. Hm, Zkrocení zlého muže. Cos dostal ty, Cracko?“
Malejfuj neochotně rozbalil svůj balíček. „Jak dostat tatínka do polepšovny,“ pousmál se. „Trochu pozdě.“
„Vůbec jsem netušila, že mi dá nějaký dárek! Dali jste jí něco?“ zajímala se Cookie.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Brownie.

Tamten má vroubek

„Miláčku!“ vyjekla paní Vlezlá a šokovaně zírala na příchozí. „To je Tamten!“
„Tamten?“ ohlédl se nechápavě pan Vlezlej. „Jaký tamten?“
„Tamten náš syn!“ křičela paní Vlezlá. Všichni se otočili. Támhleta si dokonce stoupla, aby lépe viděla, přestože už vypila tři sklínky vaječného koňaku. „Tamten Vlezlej!“
„Příjmení svých dětí si ještě pamatuju,“ zabručel pan Vlezlej a vykročil ke dveřím. „Vítej zpátky.“
„Veselé Vánoce,“ řekl odměřeně Tamten.
„Ach, Tamtene!“ vydechla paní Vlezlá, objala svého syna a vtáhla ho dovnitř. „Dáš si kapra?“
„Kapr už není,“ odkrkl si omluvně Von.
„Nebo aspoň trochu salátu?“
„Nou salado, sorry,“ ušklíbli se Tenerifos s Ounennézem.
„Tak si s námi aspoň přiťukni vaječňákem!“ vrhla se paní Vlezlá ke kredenci a začala hledat čistou sklenku.
„Ups,“ začervenala se Támhleta.
„Horší než kobylky,“ hlesla odevzdaně paní Vlezlá a práskla se skleničkou o kuchyňskou linku.
„Tak udělejte palačinky,“ navrhl Garry.
Paní Vlezlá se na něj zlobně zamračila. Už se mu chystala něco říct, když si všimla, že na talíři cukroví, o který se dělí Toníková s Lotkienem zbývají ještě tři vanilkové rohlíčky, jedno linecké kolečko a nakousnuté vosí hnízdo. Okamžitě vytrhla talíř Lotkienovi z ruky a podala ho Tamtomu.
„Dej si a posaď se u nás,“ usmála se.
„Ehm,“ odkašlal si významně druhý muž, který dosud trpelivě postával ve dveřích, a vystoupil ze stínu.
„Vedoucí karbanické sekce! U nás! Na Štedrý den!“ zbledla paní Vlezlá, vyškubla talíř Tamtomu a podávala ho Bubusi Vroubkovi.
„Ne, děkuji,“ odmítl ji s úsměvem Bubus Vroubek a uhladil si hřívu vlasů. „Přece vás nebudu vyjídat. Stačí, že vás obtěžuji v tento sváteční den, jak jste správně poznamenala, paní Vlezlá.“
„Posaďte se, posaďte se,“ pokynula mu paní Vlezlá a vyšoupla svého manžela z jeho místa u stolu. Pan Vlezlej jen oněměle zíral na svého nejvyššího nadřízeného.
„Opravdu nebudu rušit,“ bránil se Vroubek. „Jeli jsme jen náhodou kolem a Tamten trval na tom, že vás chce vidět,“ vysvětloval Vroubek, zatímco Tamtoho zaražená tvář naznačovala pravý opak.
„Ach, Tamtínku!“ vysmrkala se dojatě paní Vlezlá.
„Nechám vás o samotě. Stejně jsem si chtěl prohlédnout vaši úžasnou zahradu,“ ukázal vedoucí karbanické sekce ministerstva financí za sebe. „Tady ten mladík mě určitě rád doprovodí.“
„Tadyten tady není, prosím,“ uklonil se co nejuctivěji pan Vlezlej. „Bydlí s manželkou v Českém Krumlově a přijedou nás navštívit až po Novém roce.“
„Myslel jsem tady toho mladíka,“ ukázal Bubus Vroubek nedbale na Garryho. Všichni se na představeného karbanického světa nevěřícně podívali. Ani nikdo z Vlezlejch zjevně nepovažoval za pravděpodobné, že by Bubus Vroubek neznal Garryho jméno nebo jeho podobu. Také se jim nezdálo, že by si na prohlídku jejich zahrady vybral právě jeho.
„Proč ne,“ pokrčil rameny Garry a zvedl se. Dokonce i jemu bylo jasné, co je pravým důvodem Vroubkovy návštěvy, přes řeči o tom, že se Tamten chtěl zajít podívat za rodinou.
„Výborně,“ pousmál se Vroubek a pustil Garryho do dveří. „Jenom se chviličku projdeme, vy si zatím užijte chvilku rodinného štěstí. Potom budeme muset s Tamtím pospíchat za dalšími povinnostmi.“
Garry s Vroubkem prokličkovali mezi zasněženými trpaslíky na zamrzlou lesní cestu, která spojovala Brajgl s místy, odkud se dalo dostat do civilizace jen s několika přestupy. Bubus Vroubek se zastavil u ministerské Tatry 613 a zamyšleně zaklepal prsty v rukavici na kapotu.
„Nechtěl jsem riskovat, že bychom cestou sem zničili nějaké nové auto,“ řekl na vysvětlenou.
„Jak mám věřit, že jste opravdu Bubus Vroubek, vedoucí karbanické sekce,“ mračil se Garry. „Neměli bychom začít bezpečnostními otázkami?“
„Posluž si.“
„Dobře,“ přikývl Garry. „Kolik žen jsem v životě doopravdy miloval?“
Vroubek odpověděl bez váhání: „Dvě. A jaký je můj příbuzenský vztah s Rubínou Vroubkovou?“
„Je to vaše dcera,“ vypálil Garry.
„Hm, budu věřit, že jsi to ty,“ zasyčel Vroubek.
Zafoukal vítr a ze stromů začal padat sníh. Garry se zachumlal do svého nového svetru a prohlížel si vedoucího karbanické sekce. Věděl, že je to bývalý šéf bystrokartů; ostatně vysoký a štíhlý Vroubek, zocelený mnoha karetními i jinými souboji se Smrtikibici, vypadal jako pravý opak svého předchůdce, otylého a šedého Fuče.
„Už dlouho se s tebou chci seznámit,“ pokračoval Vroubek po chvíli ve své samomluvě. „Věděls to?“
„Všichni se se mnou chtějí seznámit,“ nafoukl se Garry. „Jsem přece největší hrdina karbanického světa.“
„A taky syn největšího padoucha karbanického světa,“ přimhouřil Vroubek oči. Garry na to nic neřekl, tak Vroubek pokračoval: „Jak jsem říkal, toužím se s tebou setkat už delší dobu. Trumpál tě ale hrozně žárlivě střeží.“
„Žárlivě?“ škubl sebou Garry.
„Ode dne, kdy jsem nastoupil do funkce, neustále doufám, že se mi naskytne příležitost si s tebou pohovořit. Jenže Trumpál mi to zatím nechtěl umožnit.“
„Proč jste nenapsal Kamilu Křivému, předsedovi mého fanklubu?“ podivil se Garry. „Rozhovory poskytujeme celkem běžně za standardní taxu, čtyři červené žetony.“
„Chtěl jsem si s tebou promluvit osobně,“ odvětil Vroubek a v jeho hlase bylo možné rozpoznat náznak netrpělivosti. „Těch pověstí, které o tobě kolují! Ano, oba víme, jak bývají takové historky zkreslené… všechny ty věštby, boj na ministerstvu. Kolik setkání s Tím-jehož-jméno-neumíme-vyslovit jsi už vlastně přežil? Vyholený… nebo snad opravdu vyvolený?“
Konečně se dostáváme k tomu, proč Vroubek přišel, pomyslel si Garry. Kvůli tomu vyvolení, samozřejmě. Snad.
„Předpokládám, že s tebou o tom všem Trumpál mluvil?“
Garry zvažoval odpověď a zamyšleně přitom sledoval zmrzlý štěrkopísek pod nohama. Nakonec se rozhodl v rozporu s tradicí a svými životními postoji říct pravdu… nebo alespoň částečnou pravdu.
„Ano, mluvili jsme o tom.“
Vroubek přikývl a smetl rukou sníh z reflektorů auta. „A co ti Trumpál řekl, Garry?“ zeptal se jakoby nic a oprašoval přitom přední značku.
„Nic!“ vyštěkl najednou Garry. „Trumpál mi nikdy nic neříká!“
„To jsme na tom stejně,“ odtušil po chvilce zamračeně Vroubek. „Ostatně, možná na tom vlastně ani nezáleží, jestli jsi vyvolený, nebo ne.“
„Cože?“
„Pro tebe to samozřejmě důležité je,“ uklidňoval ho Vroubek, „ale pro karbanické společenství jako takové? Tam je to spíš otázka toho, čemu budou lidé věřit. Ale ve výsledku je úplně jedno, kdo Doktora Vrdlmrsmrsta porazí, ne? Jestli ty, Trumpál, ministerstvo… všem nám jde přece o stejnou věc. Důležité je, že mezi karbaníky znovu zavládne klid a mír.“
Garry neodpověděl a nasupeně zíral do větví nejbližšího smrku. Copak nestačí, že Vroubek předstíral, že nezná jeho jméno, ale ještě ho bude takhle ponižovat?
„Trochu jsem se hrabal věštbami profesorky Tříhlavňové,“ nadhodil Brousek. „A narazil jsem na dvě věci, které mi trochu nesedí.“
„Jen dvě?“ divil se Garry.
„Zaprvé ta nejotřepanější: Jeden nemůže zvítězit, pokud ten druhý prohrál,“ zadeklamoval Vroubek. „Snažíme se, aby se na ni zapomnělo, protože lidé ti věří, Garry! Věří, že jsi hrdina našeho společenství, že jsi vyvolený. Jsi pro ně symbolem naděje. Ale pak ta věštba nedává žádný smysl. Ty nemůžeš zvítězit, pokud Ty-tušíš-kdo prohrál? Ty-tušíš-kdo nemůže zvítězit, pokud jsi ty prohrál? Jak máme tohle lidem vysvětlit?“
Garry pokrčil rameny. „Mohl bych s ním schválně prohrát a Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit pak taky nebude moct vyhrát,“ navrhl.
Vroubek si povzdechl. „A zadruhé: proti moci Doktora Vrdlmrsmrsta uspěje jen mladík narozený na velký červencový svátek v přestupném roce, který začal v pátek.“
„Přestupný rok… pátek… co?“ nechápal Garry.
„Tím myslela rok 1988,“ vydoloval Vroubek poslední zbytky trpělivosti. „Pokud tedy pomineme možnost, že by se ten mladík narodil v roce 1960, nebo dokonce v roce 1932.“
„Já jsem se narodil v roce 1988!“ vykřikl Garry. „Já jsem ten mladík, to je snad jasné!“
„Vypadá to tak,“ pokýval hlavou Bubus Vroubek a vylovil z náprsní kapsy papíru nějaké pomačkané papíry. „I když, prošel jsem všechny dostupné záznamy a nejsi jediný, kdo by té věštbě vyhovoval. 14. července se narodil nějaký… Debil Dlouhý Z. Znáš ho?“
„Přijel jste mě urážet?“ nakopl Garry zlostně kamínek na cestě. Ten se s kovovým cinknutím odrazil od nárazníku tatrovky a zmizel v příkopu.
„Ne.“
„Tak co po mně chcete?“ zajímal se Garry.
„Opravdu by nebylo pro náladu veřejnosti dobré, kdyby se měla spoléhat na Debila Dlouhého Z. Ministerstvo stojí za tebou,“ řekl Vroubek pevně. „Proto bychom byli rádi, kdybys občas dal najevo, že taky ty stojíš za ministerstvem.“
„Podpořit ministerstvo?“
„Ujišťuji, že by tě to nijak nezatěžovalo,“ uklidňoval ho Vroubek. „Stačí, když se čas od času necháš spatřit na ministerstvu, jak přicházíš a odcházíš…“
„Nezatěžovalo? Posledně mi to trvalo skoro celý den, než jsem se na ministerstvo vůbec dostal!“ protestoval Garry.
„Poslal bych pro tebe auto,“ snažil se Bubus Vroubek. „Mohl by ses sejít třeba s Kahanem Chrobákem, mým nástupcem ve funkci vedoucího oddělení bystrokartů. Prý by ses sám rád stal bystrokartem. To by se dalo velice snadno zařídit…“
„Já nechci být bystrokartem!“ dupl Garry. „Chci být rozhodčím extraligy juniorek ve svlékacím pokeru!“
„Rozhodčími v ženských ligách svlékacího pokeru mohou být pouze ženy,“ upozornil ho Vroubek. „Moje žena pískala juniorskou extraligu deset let a je to prý pěkně nudná a mizerně placená práce.“
„Já jsem nechutně bohatý!“ rozčiloval se Garry. „Klidně bych to dělal i zadarmo! Klidně bych za to i platil! Klidně bych celou tu pitomou ligu sponzoroval, abych u toho mohl být!“
Vroubek se zachmuřil. „Není jednodušší a levnější pronajmout si VIP lóži?“
Garry otevřel pusu. „Ona se dá pronajmout celá lóže?“ vypravil ze sebe po chvilce.
„Prosklená,“ přikývl Vroubek. „Samozřejmě zrcadlovým sklem, takže zatímco ty vidíš výborně na hru, nikdo nevidí, co děláš ty.“
„Pět let vím o karbanickém světě a to nejdůležitější se dozvím až teď? Lóže za zrcadlovým sklem!“ dýchal ztěžka Garry. „Kde je nejbližší stadion, kde se hraje ženská juniorská extraliga?“
„Kdybych tak věděl, kde jsme,“ rozhlédl se Vroubek po hustém lese. „Na Kladně? Kladenské krasavice.“
„Hodíte mě tam?“
„Další kolo extraligy se hraje až v půlce ledna.“
„A někde poblíž Polné?“ naléhal ještě Garry.
„Nijak se o svlékací poker nezajímám,“ vykrucoval se Vroubek.
„No tak!“
 „1. ŽKSP Havlíčkův Brod,“ prozradil nakonec neochotně vedoucí karbanické sekce.[1] „Ale měli bychom se vrátit k věci. Mercedes Bumbrlíková mi říkala, že…“
„Mercedes Bumbrlíková pořád pracuje na ministerstvu?!“ rozlítil se Garry.
„Kamélius Fuč s ní sjednal konkurenční doložku,“ vysvětloval Vroubek. „Kdybychom ji chtěli propustit, museli bychom jí vyplatit dvanáctinásobek průměrného měsíčního výdělku.“
Garry nesouhlasně zamručel. „Když ale budu každou chvíli na ministerstvu, nebude to vypadat, že souhlasím s tím, co ministerstvo dělá?“
„Konečně to začínáš chápat!“ zaradoval se Vroubek.
„Zadarmo?“ mračil se Garry.
„No, mohli bychom ti vždycky dát oběd v ministerské kantýně.“
„Tak to by nešlo,“ odmítl Garry. „Nebudu zadarmo podporovat něco, s čím nesouhlasím. Ministerstvo dělá pěkné hova… dělá zvláštní věci,“ opravil se Garry. „Například jste zavřeli Ulfa Uličku.“
„Zavřeli jsme ho kvůli nějakým daňovým únikům, kterých se dopustil ve Švédsku. Tamní karbanické státní zastupitelství na nás kvůli němu tlačilo už několik let,“ objasňoval Vroubek. „Ta lapálie se smrtikibickým průvodem nám jen přišla vhod, aspoň to vypadá, že něco děláme. Žijeme v nebezpečné době a musíme přijímat výjimečná opatření. Tobě je teprve osmnáct let a…“
„Devatenáct,“ opravil ho Garry. „A Trumpálovi je asi pětkrát víc a taky si nemyslí, že by Ulička patřil do Az-Karbanu.“
„Co by tam dělal?“ mírnil ho Vroubek. „Vydáme ho do Švédska a tam dostane domácí vězení nebo veřejně prospěšné práce.“
„Tak proč to nenapíšete do novin? Proč z něj děláte Smrtikibice?“
„Žijeme ve svobodné zemi a nezávislý tisk si může psát, co chce,“ prohodil Vroubek, zatímco upřeně pozoroval pneumatiky svého vozu.
„A ze mě děláte svého maskota! Chcete předstírat, že pro vás pracuje vyvolený?“
„Chceš tedy říct, že nejsi vyvolený?“ vyštěkl Vroubek.
„Samozřejmě, že jsem! Chci tím říct, že pro vás nebudu pracovat. Ani předstírat, že pro vás pracuju. Ani předstírat, že mi nevadí, že vy předstíráte…“
„Chápu,“ zarazil ho Vroubek rázným gestem. „Raději bys tedy neměl s ministerstvem nic společného, jako tvůj hrdina, vzor, ochránce a mentor Trumpál?“
„Nigrus Trumpál,“ hlesl Garry.
„Co?“
„Ředitel se jmenuje Nigrus, ne Mentor.“
Vroubek se chytil za hlavu. „O co Trumpálovi jde?“ zeptal se raději. „Kde se toulá pokaždé, když zmizí z Polné?“
„Nemám tušení,“ opáčil Garry a vytáhl z kapsy zmuchlaný lístek z metra. „Máte tužku?“
Bubus Vroubek otevřel auto a vylovil z něj aktovku. Z ní pak vyňal diář v černé vazbě a pero. Garry naškrábal do diáře nějaké jméno.
„Třeba to bude vědět,“ ušklíbl se a bez rozloučení odkráčel zpátky do domu, pokud se tedy Brajglu dalo tak říkat.

Von má vroubek

„Stejně vám nevěřím, že mi Vonánek nic nedal!“ trvala Cookie zarputile na svém i na druhý svátek vánoční. „Kam jste mi ten dárek schovali?“
Brownie a Cracko se po sobě unaveně podívali. Popravdě, dopoledne začali uvažovat o tom, že by vykoupili celý Honigstum a vydávali to za Vonův dárek, ale Honigstum měl přes svátky zavřeno a ostatní obchody v dosahu na to nebyly o moc lépe.
„Třeba ti ho někam schoval sám Von,“ pokusila se Brownie podstrčit Cookie aspoň nějakou stopu, která by mohla sestru na chvíli zaměstnat. „Nemáte nějaké svoje oblíbené místo?“
„Do postele jsem se dívala už asi desetkrát,“ vzdychla Cookie.
„A co jeho postel?“ zamračila se nesouhlasně Brownie.
„Tam taky nic není, kromě dvou prázdných krabic od pizzy, zmuchlaného kapesníku, rozsypaných křupků a vytržené stránky ze sešitu stylu hry.“
„Ty máš klíče? Kde jsi je vzala?“ divila se Brownie.
„Kde asi?“ zaklepala si její mladší sestra na čelo. „V tvojí kabelce.“
Další pokračování hádky přerušilo zatrkání na dveře. Malejfuj se zvedl a šel otevřít. Do klubovny se vřítily dvě poštovní kozy. Jednou z nich byl Error, starý kozel patřící rodině Vlezlejch, který v tlamě pomalu žvýkal zbytek karafiátu.
„Poslal mi kytku!“ vypískla Cookie.
Černá koza, která měla na krku kovovou úřední známku ministerstva financí, se zastavila před Brownie a vyplivla obálku. Brownie ji zvedla, rozpárala umělohmotným nožem a začetla se do dopisu napsaného na ručním papíře.
„Co to je?“ natáhl se k ní Cracko. Brownie před ním ucukla.
„Bubus Vroubek mě zve na večeři,“ vydechla Brownie. „Dnes v sedm v pizzerii na Sezimově náměstí.“
„Co to má znamenat?“ divila se Cookie. „Můžu jít s tebou?“
Brownie zavrtěla hlavou. „Píše tady: Prosím o zachování diskrétnosti. O našem setkání se nikomu nezmiňujte, nikdy nevíte, jestli neposlouchá nějaký Smrtikibic!“ Vyslala Malejfujovi vzdušný polibek. „Asi jsem si to měla nejdřív přečíst celé.“
„Co peče ministerstvo, mě nezajímá,“ zívl Malejfuj. „Spíš nechápu, proč se s tebou Vroubek chce diskrétně scházet.“
„Každý by se chtěl se mnou diskrétně scházet. Ale ne každý má to štěstí.“
„Skoro každý jo,“ odfrkla si Cookie.
„A co mám dělat teď?“ obrátil se Von zoufale na Garryho, když rozbalil balíček doručený ranní kozí poštou. Naparfémovaný vzkaz s otiskem rtěnky děkoval Vonánkovi za nejhezčí kytku na světě a obrovské perníkové srdce vysílalo do celého chlapeckého pokoje vzkaz Z Honigstumu z lásky!
„Musíš jí poslat něco dalšího,“ pokrčil rameny Garry.
„Ale co?“
„Samsink tú šou jú amore mučačita,“ ušklíbl se Tenerifos.
„Haus, auto ór mindestens kabelku,“ navrhoval Ounennéz.
Von si schoval hlavu do dlaní. „Na nic z toho nemám!“
„Tak jí pošli něco, na co máš,“ odtušil Garry.
„Hm,“ obrátil Von kapsy naruby a vypadla mu z nich ztvrdlá žvýkačka, kousek barevného drátku a zrezlý klíček. „Můžu jí dát tak akorát sebe.“
Tenerifos s Ounennézem se rozchechtali.
„To není zas tak špatný nápad, jak by se mohlo na první, druhý nebo třetí pohled zdát,“ zamyslel se Garry. „Máte nějakou velkou krabici?“
„Floriana dostala od Tadytohohle masážní křeslo,“ vybavil si Tenerifos. „Do té krabice by se mohl vejít i Von.“
„Masážní křeslo?“ divil se Von. „Kde na to bere?“
Garry se zamračil. „Tuším. Ale jsem příliš líný na to, abych si zkontroloval výpisy z účtu. Do banky se dostanu až příští rok, až se vloupeme do trezoru Barbecue Le-Branžové. A to tam budu navíc ještě inkognito, takže se těžko budu moct vyptávat, jestli mi někdo nevybral peníze z účtu.“
„Cože?“ lekl se Von.
„Jen tak hádám, co budeme dělat za rok. To můžeme nechat stranou,“ řekl Garry. „Teď je důležitější vymyslet, jak tě zabalit do krabice a poslat Cookie.“
„Já nechci do krabice!“
„Kolik koz budeme potřebovat?“ obrátil se Garry na Toho a Onoho.
„Srí, mejbí quatro,“ odhadl Ounennéz.
„I kdybyste mě poslali dneska, dorazím až na Nový rok!“ bránil se Von.
„Dáme ti dovnitř jídlo na tři dny,“ uklidňoval ho Garry. „A nočník. A baterku.“
„Ta krabice není tak velká, aby se tam vešel Von i s jídlem na tři dny,“ zapochyboval Ten. „Navíc po svátcích tady žádné jídlo na tři dny není ani pro Támhletu, natož pro Vona.“
„Vidíš?“ zasupěl Von na Garryho. „Je to prostě nesmysl!“
Garry luskl prsty. „Pošleme tě na Silvestra jako expresní zásilku. Odbije půlnoc, za Cookie dorazí kurýr, ona celá dychtivá otevře krabici a tadá! Z krabice vyskočíš ty! Co může být romantičtějšího?“
„Cokoli?“ nadhodil Ounennéz.
„Ještě to potřebuje vylepšit,“ promnul si bradu Garry. „Přece nevyskočíš z té krabice jen tak.“
„Naopak!“ zasvítily Tenerifosovi oči. „To bude právě úplně nejlepší, když vyskočí jen tak. Vezmi si akorát papírový párty klobouček, Vone!“
„Na hlavu?“
„I to je možnost,“ připustil Tenerifos.

Garry má vroubek

„Co to děláš?“ zajímal se Ten. V Brajglu panovala silvestrovská podvečerní nálada, kdy bylo každým okamžikem nezbytné opustit příšeří ložnice a vydat se veselit do společnosti.
Garry zvedl nůž od krabice od masážního křesla. „Dýchací otvory,“ vysvětlil.
„Proč?“
„Jak proč?“ zahartusil Von, který seděl v trenkách a párty kloboučku na kraji postele a nedůvěřivě sledoval jejich počínání.
„Zmlkni a vlez dovnitř,“ usměrnil ho Onen a vytáhl lepicí pásku.
Von se neochotně nasoukal do krabice.
„Jo a vezmi si ještě psí známku,“ připomněl mu Garry.
„To není žádná psí známka, to je normální řetízek,“ vykoukl Von pohoršeně.
„Pojďte všichni dolů!“ zavolala najednou z kuchyně paní Vlezlá. „Musíte mi pomoct udělat chlebíčky!“
„Držte to víko!“ křikl Garry na Toho a Onoho, zatímco cpal Vonovu hlavu dovnitř. „Nesmí se dostat ven! Dělej, zalep to!“
„A jak ho chceš dostat do půlnoci do Polné?“ zajímal se Ten.
„Mám plán,“ usmál se Garry a otevřel okno. „NIGRUS TRUMPÁL JE STARÝ SENILNÍ KRETÉN! I PIMSOVY BAČKORY BY BYLY LEPŠÍM ŘEDITELEM, NEŽ JE ON!“
Neuplynula ani minuta a na schodišti se ozvalo hlasité dupání. Pak se ozval zvuk, jako kdyby se do místnosti přiřítil pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít dveře. Věta Onoho Vlezlýho ‚Hybrid je tady‘ byla v této situaci již nadbytečná.
„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“
„Ahoj Hybride, rádi tě vidíme!“ pozdravil ho vesele Garry. „Když už jsi tady, nemohl bys hodit tenhle balíček Cookie Levandulové?“
Na nádvoří polenského hradu vyšly tři postavy zachumlané v bundách a upřely zrak na hodiny na věži.
„Tohle je katastrofa,“ vzdychla otráveně Cookie a zvedla před obličej prskavku. „Kolik zbývá do půlnoci?“
„Půl minuty,“ odpověděl Cracko Malejfuj. „Mám už je zapálit?“
„Silvestr se sestrou, prskavkami a…“ vrhla na něj Cookie opovržlivý pohled. „Tak je zapálíme, ať můžeme jít spát.“
„Spát?“ zachichotala se Brownie.
„Nebo aspoň jít do postele,“ zafuněla Cookie. „Co tam budete dělat vy, je mi srdečně jedno.“
„Znáš to, jak na Nový rok, tak po celý rok,“ šklebila se Brownie.
Cookie zaskřípala zubama. „Myslela jsem, že tady bude aspoň nějaký školní večírek! S touhle školou to jde fakt z kopce.“
„Není divu, když to tady vede ten starý senilní kretén. I Pimsovy bačkory by byly lepším ředitelem, než je on,“ ulevil si Malejfuj.
Od lesní cesty vedoucí ke škole zaburácel dvoutaktový motor. Pak se ozval zvuk, jako kdyby se na nádvoří přiřítil pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít bránu. Věta Brownie Levandulové ‚Hybrid je tady‘ byla v této situaci již nadbytečná.
„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“ zakřičel na ně poloobr.
„Ahoj Hybride, rádi tě vidíme!“ pozdravila ho vesele Brownie.
„No, když už sem tady,“ zamračil se Hybrid, „mám tady balíček pro nějakou Levanduli Cookovou… nebo tak nějak.“
„Dárek od Vonánka!“ vyskočila Cookie a rozeběhla se ke krabici.
„Nechápu, co na něm vidí,“ odfrkl si Malejfuj. „Vždyť si ani nepamatuje její jméno.“
Brownie se jen pousmála, protože správně usoudila, že na vypočítávání Vonových skutečných či domnělých předností není vhodná chvíle. Hodiny na věži začaly odbíjet půlnoc. Víko krabice se roztrhlo. Ven vyskočil Von Vlezlej a smekl papírový kornout s třásněmi.
„Tadá!“
Cracko celý výjev zamyšleně sledoval.
„Na co tak civíš?“ všimla si Brownie.
Cracko se poškrábal ve vlasech. „Nikdy mě nenapadlo, že by se do školy dal někdo propašovat v krabici,“ zahučel.



[1] Extraliga juniorek ve svlékacím pokeru se hraje pravidelně od roku 1978 a mezi nejslavnější týmy patří Teplické tygřice (9 mistrovských titulů), Litvínovské lvice (8 mistrovských titulů), Holky z Holešovic, dříve KSP Rudá hvězda Praha (5 mistrovských titulů), WSPC Zábava v Brně, dříve KSP Ještě Rudější hvězda Brno (3 mistrovské tituly), Kladenské krasavice, dříve Závodní klub svlékacího pokeru Poldi Kladno (4 mistrovské tituly), Počestné paní Pardubice (3 mistrovské tituly), Cech panen Kutná Hora (1 mistrovský titul), Banikpeepshow Ostrava (1 mistrovský titul) a právě 1. ŽKSP Havlíčkův Brod (zatím bohužel bez titulu).

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Třikrát sláva Garrymu Pokerovi! Vánoce v Brajglu jsou přesně to pravé, co dá jedné zapomenout na všechno okolo. Vánoce v polenské škole mají koneckonců taky něco do sebe...
Nevím, koho mám vychválit dřív, všichni jsou perfektní a závěrečná Cracková věta zdárně završila povedenou kapitolu.
Díky.
denice

Garry Poker řekl(a)...

Denice: jenom třikrát sláva? To Garrymu Pokerovi rozhodně nestačí! ;)
PS: Pro ověření, že nejsem robot, mi Google dal vybrat všechny obrázky, na kterých jsou palačinky. Palačinky! Na Štědrý den!

Anonymní řekl(a)...

Ses s tim ještě nesmířil :-D Brečím....

A rozhodně bodíky za úžasnou větu o tom, že ve vesnici v hospodě pracuje taková pěkná holka :-))))

Garry Poker řekl(a)...

a kolik si člověk díky takovým pasážím ušetří práce! ;)

Blogger řekl(a)...

Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

Kolektivní rozum - Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60 % větší šance na výhru

227,651,647 - Otevřené obchody na eToro