6-24: Pohřeb - teď už Trumpálův

Co se stane 13. června ve 13.13? A 14. června ve 14.14? Odmaturuje Garry s vyznamenáním? Kdo je TSF? Existuje Carribean Republico dos Cardos, nebo neexistuje? Co se Hormoně na Grapeovi nejvíc líbí? Kdo by vydržel živit se celý život jen palačinkami? A kam uloží Nigrus Trumpál svoji duši? A je to konec, nebo bude ještě nějaký sedmý díl?

Kapitola dvacátá čtvrtá:

Pohřeb – teď už Trumpálův

Maturantem snadno a rychle

Ráno se místo snídaně všichni shromáždili na hlavním nádvoří. Pod věží stálo improvizované pódium, stále obklopené květinami a jinými připomínkovými předměty. Garry si všiml, že některé studentky (nebo aspoň doufal, že studentky) zde na ředitelovu památku odložily i punčochy, podprsenky nebo kalhotky. Pokud ho zrak neklamal, zahlédl dokonce i jeden podvazkový pás.

Obrátil zrak nahoru, kde do vzduchu stále trčely zbytky rozbitého zábradlí. Připadalo mu, jako by od té doby, co se s Trumpálem vrátili z Kozákova, uplynula už celá věčnost. Když se vrátil po setkání s profesorkou McDonaldovou, Rohnem Lotkienem a Bubusem Vroubkem na pokoj, nešli spát, ale až do rána pořád dokola probírali včerejší události a jejich možné a nemožné následky. Jediná věc, na které se dokázali shodnout, bylo v půl páté objednání pizzy, takže ráno nebyli o nic moudřejší než večer.

Když dorazili všichni, ze dveří věže vyšla K. F. C. McDonaldová obklopená čtyřmi kolegy. Garry si domyslel, že se jedná o představené jednotlivých kolejí – profesor Zkrocený za Brzybol, profesor Pims za Peklospár, profesor Kvikuan (místo profesora Grapea) za Zmizeluzel a profesor Durch tedy musel nově zastupovat Poblilvír. Profesorka McDonaldová zatleskala a zjednala si klid. Studenti si posedali na zem.

Garry, Von, Támhleta a Cookie se usadili podél stěny, vedle sochy Růženy z Peklospáru, která střežila průchod k terase a skleníkům.

„Dobré ráno,“ pozdravila je profesorka McDonaldová tónem, který dobrost tohoto rána jednoznačně popíral.

„Určitě chápete, proč jsme se tu takhle sešli. Včera…“ vysmrkala se. „Včera se na naší škole odehrálo něco, co jsme si nedokázali představit ani v těch nejhroznějších snech.“

„Myslím, že trochu podceňuje naši představivost,“ neodpustil si Von.

„Ředitel… ředitel Nigrus Trumpál, který k této škole neodmyslitelně patřil více než padesát let, nás navždy opustil. Vím, že většina z vás, možná kromě pár brzybolských troubů nebo peklospárských šprtů, kteří chodí spát v devět, tohle samozřejmě ví. Ale včera ještě nikdo netušil, ani já ne, že se nejednalo o žádnou nehodu nebo sebevraždu, jak si tady troufali spekulovat i představitelé ministerstva. Ředitel Trumpál byl včera chladnokrevně zavražděn!“

Davem to zahučelo. Když se studenti zase utišili, zastupující ředitelka pokračovala:

„Na naši školu večer pronikli Smrtikibicové. Podle informací, které mám z důvěryhodného a spolehlivého zdroje, Nigruse Trumpála zabila nechvalně známá vězenkyně z Az-Karbanu, Barbecue Le Branžová.“

„Jaký důvěryhodný a spolehlivý zdroj?“ nechápala Cookie. „Myslela jsem, že jediný svěděk jsi ty, Garry.“

„A možná se divíte, proč tady teď se mnou není profesor Grape,“ zamračila se McDonaldová na zmizeluzelské. „Pravda je taková, že v noci zmizel neznámo kam. Přeberte si to, jak chcete.“

Žáci Střední školy karbanu a hazardu v Polné se opět začali dohadovat a překřikovat.

„Říkám vám, že Grape v tom měl prsty,“ obrátil se Garry na své kamarády.

Cookie si odfrkla: „A já ti říkám, že neměl. Podle toho, jak jsi nám to líčil, měl prsty úplně někde jinde.“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Von.

„O entitách,“ odsekla Cookie.

„Co?“

„Už nežárlím, čumáčku,“ pohladila ho Cookie. „Nemáš radost?“

„To, že Grape nebyl přímo u Trumpálovy vraždy, ještě neznamená, že s ní neměl nic společného,“ uvažovala Támhleta.

„Samozřejmě, že s tím měl něco společného. Trumpál ho přece požádal, ať ho zabije,“ řekl Von.

„A Grape se na něj vykašlal a utekl,“ sykl Garry.

„Vyčítáš Grapeovi, že nezabil Trumpála? Nebo mu vyčítáš, že sem dostal Smrtikibice, kteří ho zabili?“ vyzvídala Cookie.

„Obojí! Nevím! Dvacet pět hodin jsem nespal,“ zabručel Garry. „Za tu dobu jsem vypil tři sklenice kozákovského čaje, vykopával jsem podlahu, v jeskyni na mě zaútočila španělská inkvizice a bílá paní, viděl jsem Trumpála v bikinách, Hormonu v županu a Cracka v těch nemožných zelených kalhotách. Jediná jistota, kterou ještě pořád mám, je, že Grape je padouch a zločinec!“

Než mu stačil kdokoli odpovědět, zvýšený hlas profesorky McDonaldové jim připomněl, že jsou na jejím proslovu.

„Přestože profesor Trumpál již není mezi námi, neměli bychom zapomínat na jeho odkaz. Před svým náhlým odchodem stačil vydat ještě několik výnosů, s jejichž obsahem vás nyní seznámím.“

„Skoro, jako kdyby počítal, že umře,“ nadhodila Cookie.

„Nesmysl,“ nesouhlasila Támhleta.

„Zaprvé. Všechny závěrečné zkoušky včetně maturitních se letos ruší,“ procedila mezi zuby McDonaldová. „Všichni studenti obdrží vysvědčení s vyznamenáním.“

„Škoda, že tady není Hormona,“ povzdechl si Von. „Teda, myslel jsem to… chtěl bych jenom… rád bych…“

„Uklidni se, čumáčku, říkala jsem ti, že už nežárlím.“

„Zadruhé. Vyučování a celý školní rok letos mimořádně skončí o čtrnáct dní dříve. Odjezd vlaku z Polné bude 14. června v 14.14.

Zatřetí. Ředitelův pohřeb se bude konat v pátek, 13. června v 13.13. Přeje si, abyste všichni odložili truchlení a přišli v dobré náladě. Podávat se bude grilované maso a zelenina, hranolky, guláš, dvanáct druhů sýrů, chlebíčky,…“

„Nemohl by Trumpál umírat častěji?“ olízl se Von.

 „…špekáčky, exotické ovoce. K dispozici bude také stánek Honigstumu a bar profesora Kvikuana…“

Ozval se jásot.

„…s nealko koktejly.“

Ozvalo se bučení.

 „A v neposlední řadě nekonečná zásoba citrónové zmrzliny! Ke zpěvu a tanci zahraje částečně živá kapela The Headmaster and His Sorting Package. Vyvrcholením programu pak bude přehlídka letecké akrobacie a ohňostroj.“

„Mohli byste připustit aspoň teoretickou možnost, že Trumpál svoji smrt plánoval,“ zaculila se Cookie.

„Nejsi nějaká přemoudřelá?“ zabručel Garry. „Vůbec tě nepoznávám.“

„Když tady není Hormona ani moje sestra, tak někdo z nás musí být ten chytrý,“ odtušila Cookie.

Támhleta se nejistě podívala po Garrym a Vonovi. „Neměl by se někdo z nás urazit?“

„A konečně začtvrté. Na tento týden se vyhlašuje školní smutek a výuka již probíhat nebude. Náhradní program vám upřesní ředitelé kolejí.“

„Já jsem slyšel, že školu zavřou,“ ozval se Zachariáš Smil. Garry okamžitě zalitoval, že Smil nesedí hned vedle nich, protože takhle nebyla příležitost, aby ho Támhleta nakopla.

„To… to jste slyšel špatně,“ zalapala po dechu K. F. C. McDonaldová. „Takové úvahy nejsou na pořadu dne.“

„Bubus Vroubek, vedoucí karbanické sekce, něco takového včera naznačoval,“ mračil se Smil.

„Takové rozhodnutí není v jeho pravomoci,“ napřímila se zastupující ředitelka.

„Proč vlastně nemůžeme dostat rovnou vysvědčení a odjet?“ divil se ještě vysoký zmizeluzelský student s hranatou tváří, v kterém Garry matně tušil jednoho z členů fotbalového družstva.

 „Přesvědčit všechny kolegy, aby vám opravdu napsali na vysvědčení jedničku, jak si přál ředitel Trumpál, pár dní potrvá,“ podívala se na něj uštěpačně McDonaldová. „A to i teď, když je profesor Grape pryč. Kromě toho stále probíhá vyšetřování Trumpálovy smrti a inspektor Lotkien mě požádal, aby zatím nikdo neopouštěl školní pozemky. A v neposlední řadě je snad slušné zůstat do pohřbu nejlepšího ředitele, kterého Polná kdy měla.“

Studenti ocenili její slova vlažným potleskem. Hybrid se dojatě vysmrkal do obrovského černého kapesníku, načež ho začal navíjet na stožár. Profesorka McDonaldová nervózně pokynula, ať všichni vstanou a z reproduktorů za pódiem se začala linout hudba.

„To je skvělá muzika. Ty jo, co to je za muziku?“ uznal Von, který se postavil jako poslední.

„To je státní hymna, ty vole!“ strčila do něj Támhleta.

…

Těch několik dní do ředitelova pohřbu uteklo jako voda. Na škole panoval podivný klid, který byl přerušen jen několika incidenty s méně chápavými rodiči, kteří si chtěli odvézt svoje děti. Teprve poté, co v úterý odpoledne profesorka McDonaldová přerazila koště o Záviše Smila, Zachariášova otce, návštěvy zákonných zástupců ustaly.

Ve středu večer si Garry vzpomněl na kostkový medailon, který s Trumpálem přivezl z Kozákova. Vylovil ho u večeře z kapsy a položil doprostřed stolu.

„Bývá zvykem požádat o ruku s prstenem,“ prohlížela si Cookie s úšklebkem fialovou kostku.

„Taky nikoho nežádám o ruku,“ opáčil Garry.

„Bývá zvykem požádat o ruku před svatbou,“ založila si Támhleta ruce na prsou.

„Tenhle medailonek je symbol trustu, který jsme s Trumpálem odhalili na Kozákově,“ nenechal se vyvést z míry Garry.

„Proč ho máš pořád u sebe? Neměl bys ho vrátit původnímu majiteli? Teda, nějakým jeho příbuzným…“ divil se Von.

Garry si povzdechl. „S tím by mohl být problém. Tohle není pravý medailon, který tam uložil Doktor Vrdlmrsmrst. Někdo ho objevil, ukradl a nahradil touhle napodobeninou. Nechal tam vzkaz, to je asi jediná stopa, kterou máme,“ ukázal jim papír, který nalezl.

„Kdo je TSF?“ divila se Támhleta.

„Hm… třeba je to nějaká zkratka.“

„Vážně, Vone?“ vydechl Garry. „A já si myslel, že to napsal Tsf, Vrdlmrsmrstův pes, který přeběhl na naši stranu.“

„No, něco takového nemůžeš úplně vyloučit,“ mračil se Von. „Když někdo pojmenuje sám sebe Vrdlmrsmrst, proč by nemohl pojmenovat svého psa Tsf.“

„Psi neumí psát, čumáčku,“ sykla Cookie.

„Proč pořád říkáš mému bratrovi čumáčku?“ zeptala se ostře Támhleta.

Cookie se pousmála. „Takový interní vtip.“

„Spíš interní než vtip,“ odsekla Támhleta. „Ale co kdyby to opravdu nebyl podpis, ale nějaká zkratka? Třeba: tenhle symbol falešný?“

„TSF je napsáno úplně dole, podívej,“ zašermoval jí Garry papírkem před obličejem.

„Tvůj svěřenský fond?“ zkoušel to Von.

„Svěřenské fondy nemají právní subjektivitu, takže se nemůžou podepisovat,“ uvažovala Cookie. „Co na mě tak koukáte? Už jsem vám vysvětlovala, že někdo tady musí být za chytrou!“

„Hormona nebyla za chytrou, byla chytrá,“ poukázala Támhleta.

„Neštvi mě! Proseděla jsem kvůli tomu tři hodiny v knihovně. Bolí mě z toho záda!“ protáhla se Cookie. „A hodinu a půl jsem tu knihovnu hledala.“

„Proč mluvíš o Hormoně v minulém čase, Támhleto?“ nechápal Von.

„Mluví v minulém čase o její chytrosti,“ zdůraznil Garry. „Copak by někdo inteligentní utekl s Grapem někam do horoucích pekel? Kam to vlastně letěli?“

…

Hormona si pochybovačně prohlížela rybářskou bárku nesoucí hrdé jméno Trump of Thirteen Seas.

„Myslela jsem, že Caribbean Republico dos Cardos si vymysleli Ten a Onen. Teda Tenerifos Dredoín Numero Uno a Ounnenéz Afroman Sexybeast, abych byla přesná. No co, vždycky jsem chtěla strávit líbánky ve vymyšlené zemi.“

„Kam jinam na vymyšlené líbánky?“ ušklíbl se Grape.

„Víš, co se mi na tobě nejvíc líbí?“ obrátila se na něj s křivým úsměvem.

„Jsme na veřejnosti, to se nehodí rozvádět.“

Hormona vzdychla. „Jaký jsi romantik.“

„Berete nebo ne?“ přerušil je majitel lodi, černý stařík v pruhovaném triku.

„A pro tvoji informaci, stvořitelem Caribbean Republico dos Cardos není nikdo jiný než Hovacio Kvikuan.“

Hormona se zarazila na molu. „Moje ochota navštívit onu imaginární zemičku právě klesla zhruba o tvi sta tvicet tvi pvocent.“

„Nekecej a nasedej,“ ukázal Australus Grape na loď.

„Romantik a k tomu ještě gentleman,“ usmála se na lodníka. „Řekněte, dokázal byste mu odolat?“

…

Den před pohřbem dorazila do Polné užší delegace rodiny Vlezlejch, dá-li se za užší označit skupina čítající pana a paní Vlezlý, Toho, Onoho, Tadytoho, Támhletohohle, Tadytohohle, Tohohletoho, Tadytohohlenctoho, Heletytama, jejich partnerek a v případě Tadytoho, Tohohletoho a Tadytohohlenctoho také dětí. Všichni se ubytovali na mýtině kousek za Hybridovou hájenkou, kde si rozložili prostorný armádní stan, který si pan Vlezlej kdysi přivezl z vojny. Ostatně sehnat pár dní před Trumpálovým pohřbem ubytování v Polné bylo takřka nemožné i pro movité lidi, takže na poli za Húdlary a také nad Peklem, nedaleko železniční trati vyrostla obrovská stanová městečka, ukrytá ve vzrostlé kukuřici.

Když Garry Vlezlý ve stanu navštívil, zauvažoval, proč ve stanu nebydlí stále a místo toho se stále pokouší udržovat Brajgl. Stan se skládal ze dvou prostorných místností, z nichž jedna byla určená na nocování a druhá na hodování. Ukázalo se, že vidina obrovské hostiny na Trumpálově pohřbu pro Vlezlý rozhodně není pobídkou k půstu, ale spíš k tréninku.

Jinak setkání s Vlezlými probíhalo v poměrně hektickém duchu. Pan a paní Vlezlý byli zničení z Trumpálovy smrti a zbytek Vlezlejch se většinu času překřikoval mezi sebou, pobíhal kolem a dohadoval se, čí dítě komu co ztratilo, rozbilo nebo naopak dalo. Garry byl sice rád, že znovu viděl Palmu a Pastu, ale protože Támhleta mu celý čas dělala společnost, neměl ani příležitost promluvit si s nimi o samotě. A koneckonců ani Palma s Pastou nevypadaly, že by toužily po jeho diskrétním setkání s ním, a všímaly si téměř výhradně Toho a Onoho (Palma Toho a Pasta Onoho, nebo možná obráceně).

Přestože byla polovina června, panovalo poměrně chladné počasí, takže spolu s Támhletou, Vonem a Cookie rádi využili tepla polní kuchyně, která byla součástí stanu, a posadili se kolem ní. Pozorovali, jak paní Vlezlá peče na plotně palačinky a Floriana ošetřuje Tadytomuhle rameno, ktoré si namohol, keď niesol poľnú kuchyňu celú cestu z autobusovej stanice až sem.

Garry se podivil, že Vlezlý se vším vybavením zvládli přijet linkovým autobusem, ale raději to nijak nekomentoval.

„Máš obrovské šťastie, že si berieš práve ma,“ drmolila Floriana. „To je hrozne nezdravé, pchať sa stále dookola obilninami. Lepok vôbec nie je prospešný a ... kto to môže vydržať, živiť sa iba palacinkami?“

„Nejspíš se budu muset smířit s tím, že se s ní Tadytenhle doopravdy ožení,“ pozvedchla si Támhleta.

„Vždyť přece není tak hrozná,“ namítl Garry. „Teda... samozřejmě, je hrozně ošklivá, to je pravda! A nezdravě vychrtlá! A ze všech těch krémů má hrozně zničenou pleť, vypadá, jako by jí bylo třicet. Taky má malá prsa. A mezeru mezi zuby. A smrdí jí z pusy,“ chrlil Garry všechna možná i nemožná negativa Floriany Drevokocúrové.

Támhleta se rozesmála. „Nemusíš to tak přehánět.“

„Stejně jsme si všimli, jak na ni pořád civíš,“ podotkla Cookie. „A ty taky, čumáčku!“ strčila do Vona.

„Já... jen... snažím se pochopit, co na ní Tadytenhle vidí,“ vymlouval se Von. „A ať se dívám, jak se dívám, tak tomu pořád nerozumím.“

„No, když to překousne mamka, musím to nejspíš překousnout i já,“ zauvažovala Támhleta.

„Mluvíš o tom, že se Tadytenhle s Florianou ožení, nebo to, že na Florianu všichni zíráme?“ zeptal se Von a nenápadně přitom ukázal na pana Vlezlýho, který nehnutě seděl na lavici, obdivoval Florianiny křivky a z koutku úst mu začínala kanout slina.

„Já nezírám,“ upozornil Garry a rozložil si před obličejem noviny.

„Vidím ty díry pro oči,“ vyškubla mu noviny Támhleta. „A taky moc dobře vím, na jaké stránce máš ty noviny otevřené!“

„Žijeme v pohnuté době!“ bránil se Garry. „Zasmát se s dívkou Betlu je to jediné povyražení, které mi ještě zůstalo!“

Támhleta významně zdvihla obočí. „Vážně? Přinejmenším to asi bude jediné povyražení, které ti zůstane po dnešku.“

„Neumřel někdo, koho známe?“ pokusil se Von přerušil jejich debatu a natahoval se po Betlu.

„Umřel. Trumpál,“ řekla suše Cookie.

„Po Grapeovi bylo vyhlášeno pátrání. Zatím ho z ničeho neobvinili, ale Lotkien by ho rád vyslechnul,“ shrnula Támhleta hlavní zprávy dne.

„Je přece na Jamajce!“ rozhorlil se Garry.

„Podle informací jamajské imigrační policie nikdo toho jména nepřekročil hranice země. Uvedli, že v posledních dnech přicestovala na ostrov jen jedna osoba s českým občanstvím,“ ukázala Támhleta na stručnou zprávu na třetí straně Betlu.

„Hormona?“ hádal Von.

„Nejspíš,“ přikývla Támhleta.

„Ministerstvo financí vyslalo na Jamajku tým kynologů, aby sledovali aspoň Hormoninu stopu, ale ztratili ji hned na prvním rohu,“ vykládala Cookie. „Prý to vypadalo, jako by odešla snad do dvaceti stran současně. A ten dealer trávy, na tom rohu stál, si samozřejmě nic nepamatoval.“

„„Ale kde je teda Grape?“ nechápala Támhleta. „Přiletěl tam s Hormonou nebo ne?“

„Samozřejmě, že ano. Ale cestoval s australským pasem!“ vypálil Garry. „To je ono!“

„To je pravda, Australus Grape je původem z Austrálie,“ vzpomněl si Von.

Garry pokračoval: „Mluvila o tom i Hormona, když se mi asi snažila naznačit, že to Grape je ve skutečnosti hrabě dvojí barvy.“

„Grape je hrabě dvojí barvy?“ vyhrkl Von.

„Ano,“ povzdechl si Garry a zamyšleně zíral na svoje ruce. „Sahal jsem na tu knihu celý rok! A Hormona to celou dobu věděla a bavila se na můj účet.“

„Ale nakonec ti to teda řekla, ne?“ ujišťovala se Cookie.

„Ne, řekl mi to Grape, když prchal ze školy,“ přiznal Garry. „Chtěl jsem ho vyzvat na souboj pomocí triku z té knihy, a on se mi vysmál a vpálil mi to do očí.“

„Chudáčku,“ pohladila ho Támhleta. „Kdy se tvoje pýcha vrátí z ošetřovny?“

„Přitom ten parchant to taky musel vědět už dávno!“ zasyčel Garry. „Načapal nás s Malejfujem na záchodech, jak...“

„Jak co?“ vyprskla Cookie.

„Jak jsme hráli poker,“ zrudl Garry. „Mohl jsem tehdy nad Malejfujem vyhrát, kdyby nás nepřerušil. Když slyšel, co se stalo, chtěl po mně tu učebnici vidět. Prohlédl si ji a pak se jen chechtal... tehdy jsem to nechápal, protože mi ani neodečetl žádné body!“

„Hormona na něj má špatný vliv,“ odtušil Von.

„Vždycky mi přišlo, že ten hrabě dvojí barvy má poněkud zvrácený smysl pro humor,“ uvažovala Támhleta. „Na Grapea by to sedělo.“

„Grape je jenom zvrácený. Nemá smysl pro humor,“ mračil se Garry.

„Náhodou s Grapem byla při hodinách docela sranda,“ překvapila je Cookie. „Pokud teda zrovna nenadává tobě. Ale stačí nezapomínat úkoly a...“

„Příležitost poznat ho z této strany jsem asi za celé studium nedostal,“ ušklíbl se Garry.

„Aspoň se za celou hodinu nestihneš nudit,“ zastávala se Grapea dál Cookie. „A sem tam řekne něco vtipného. Třeba pokaždé, když si máme otevřít učebnici, tak huhlá: ‚Obraťte na stranu 394‘, bez ohledu na to, kde zrovna jsme. Průšvih je, když nevíš, kde jste minule skončili.“

„Říkám, že Hormona na něj má špatný vliv,“ zopakoval Von. „Měla jsi ho poznat loni. Vlastně předloni... nebo ještě líp předpředloni, pak bys o něm určitě takhle nemluvila!“

 Šest stop pod zemí

V pátek ráno se všichni studenti, učitelé, zástupci ministerstva a jiní vzácní hosté shromáždili na pozemcích před hradem. Mlčky vytvořili několikařadý špalír, který zářil všemi barvami, jak si profesor Trumpál přál. Většina studentů tak přišla ve svých kolejních uniformách, hosté pak doplňovali spektrum o fialovou, oranžovou, béžovou, tyrkysovou, bílou a několik odstínů šedi.  Takto vytvořená cesta vedla z hlavního nádvoří západním průchodem, pak širokým obloukem přes školní hřiště a pozemky, aby se všichni zúčastnění vůbec vešli, a nakonec ústila na molo u rybníka. Tam stála připravená rybářská lodička ozdobená fábory ve školních barvách.

„Co to má znamenat?“ nechápal Garry.

„Jedna z instrukcí, které Trumpál profesorce McDonaldové zanechal ohledně pohřbu,“ vysvětlovala informovaně Cookie. „Jeho poslední přání bylo skončit v Pekle.“

„Jsi si jistá, že to myslel takhle?“ zapochyboval Von.

Cookie zavrtěla hlavou. „Já ne. Ale McDonaldová si to nenechala vymluvit.“

Garry se rozhlédl po nesourodém shromáždění. Postavili se s Támhletou, Vonem a Cookie na strategické vyvýšené místo pod stromy na břehu Pekla, odkud bylo dobře vidět na celý průvod. Dole u mola stáli nejváženější hosté. Delegaci z ministerstva vedl Bubus Vroubek, ale Garry ke svému pohoršení zahlédl také Kamélia Fuče a Mercedes Bumbrlíkovou. Naproti nim stáli členové Neřádu – Piksley Pacholek, Pošuk Woody, Maybelline Toníková (na Trumpálovu počest si přebarvila vlasy na citrónovou žluť) držící se za ruku s Rohnem Lotkienem. Garry znechuceně odvrátil hlavu, protože vedle zahlédl stát také Dana Koumese. Dál podél cesty stála různorodá směsice lidí. Byla tam například Garryho sousedka Anima C. Giffová se svým kocourem Tracyho Tygrem, hostinský z Eso-baru v Oblé ulici, Ulf Ulička nedávno propuštěný z vazby, madam Ovečkinová, majitelka obchodu s oblečením, slečna, která ve školním vlaku roznášela občerstvení, Irrita Hrdličková v růžových plavkách, která si zuřivě psala nějaké poznámky.

Když si Garry všiml, že si Támhleta všimla jeho pohledu, nuceně pokračoval dál v prohlížení hostů. Slečna z vlaku, madam Ovečkinová, Ulf Ulička… uvědomil si, že jde zrakem zpátky. Ulf Ulička, madam Ovečkinová, slečna z vlaku, Irrita Hrdličková. Recepční z Karbanické banky, kterou sice viděl jenom jednou, ale její nohy by si s jinými rozhodně nespletl.

Zaregistroval, jak se na něj Támhleta pořád mračí, tak raději přeskočil k průchodu na nádvoří, kolem kterého byli shromážděni učitelé. Z té dálky rozeznával jen některé nezaměnitelné postavy, jako například profesorku Hookovou, která měla svůj hák obmotaný školními vlajkami, nebo kulatou profesorku Proutkovou, která si patrně poprvé za pět let Garryho studií vyprala svůj pracovní hábit, o kterém se Garry dosud domníval, že je šedohnědý, zatímco dnes zářil brzybolskou žlutí. Dále si všiml profesora Zkroceného, který seděl na zemi za truchlícími a něco cvičil na kytaru.

Většinu shromážděných tvořili samozřejmě studenti školy, ti ale Garrymu splývali v nerozpoznatelné barevné flíčky. Rozpoznal jenom Hanku Hatebadovou, která jediná nedbala ředitelovy prosby a přišla v černém. Garry si byl ale jistý, že to byla veselá čerň na zahradní párty a nikoli smutná pohřební černá. Stále se nic nedělo, tak chvíli ještě těkal očima po přítomných a snažil se přitom nezastavovat na vyzývavé trojici, kterou tvořila slečna z vlaku, Irrita Hrdličková a recepční z banky, jako na potvoru stojící přímo naproti němu.

Připadalo mu to jako věčnost, než se konečně rozezněly zvony oznamující začátek obřadu. Po chvíli se z průchodu vyšoural Hybrid, který před sebou v napřažených rukou nesl malou stříbrnou urnu. Kolem ramen mu poletoval Karkulín ze střechy s kapesníkem v ruce, kterým Hybridovi v pravidelných intervalech utíral slzy a nechával ho do něj smrkat. Hybrid šel pomaličku, sotva zvládal dávat nohu před nohu. Garry se obával, že několik dní nepil.

Uprostřed fotbalového hřiště se Hybrid zastavil a odbočil z vytýčené cesty směrem k tribuně. Garry se nejprve domníval, že je to Hybridův omyl způsobený střízlivostí, ale pak si všiml, že na tribuně již někdo stojí. Uprostřed poslední řady seděl profesor Kvikuan v zeleném kostýmu limetky, vpravo na kraji stál shrbený profesor Pims v červeném a vlevo žlutě zářil profesor Zkrocený s basovou kytarou v ruce. Hybrid obřadně postavil urnu dolů před tribunu a položil před ni připravenou kytaru.

Zpoza tribuny vyšla profesorka McDonaldová s mikrofonem.

„Dá-dámy a páni… pánové, po-po-poslední kon…smrk…cert kapely The Headmaster and His Sorting Package,“ zavzlykala přerývaně. Vypadalo to, že se chystá ještě něco říct, ale přehlušila ji hudba – podivné tóny, jež přicházely jakoby z jiného světa. Tento dojem se vzápětí umocnil tím, že se z reproduktorů ozval Trumpálův hlas.

Nemám rád pohřby, nemám rád pohřby,

a tak si říkám: Kdyby?

Kdybych jednou vlastní pohřeb měl,

tak bych na něj asi nepřišel.

Z nápěvu té písně se Garrymu ježily vlasy v zátylku, ačkoli nebyl prvoplánově nepříjemný. Spíš druhoplánově, protože Kvikuan i Pims měli nepochybně nejzářivější momenty své hudební kariéry za sebou, navíc nedokázali přemoct žal natolik, aby se soustředili na udržení společného rytmu a melodie. Jediný Krotitel se trochu snažil, ale ani při sebesilnější vůli nedokázal udržet tempo obou svých kolegů současně.

Nemám rád anděly, nemám rád anděly,

jsem alergický na peří!

Tak si říkám: To je v prdeli,

protože na peklo už nikdo nevěří.

„Pořád tak nějak čekám, kdy Trumpál vyskočí a vykřikne apríl!“ zavrtěl hlavou Von.

„Odkud? Z té urny?“ ušklíbla se Cookie.

„Nerušte, poslouchám!“ okřikla je Támhleta. „Taková krásná písnička. Smutná, ale krásná.“

„Před jídelnou se dá koupit cédéčko,“ řekla Cookie. „Jmenuje se Rekviem za 341 párů síťovaných punčoch.“

„Brr,“ otřásl se Garry.

A když to tak vezmu, nemám rád ani sebe,

proto taky dobře vím,

že na každý pád já nepřijdu do nebe.

Kam svou duši uložím?

Jak jsem řekl, já nemám rád ani sebe,

spalte mě, ať mě nic nezebe,

Zůstane po mně jen černý stín.

V něm já svou duši uložím.

Publikum začalo tleskat, patrně v domnění, že to byla první a poslední píseň dnešního vystoupení. Brzy se ale znovu rozezněla Krotitelova kytara a Pimsovy klávesy. Garry se zamyslel. Támhleta, dojatá z vystoupení Trumpálovy kapely se mu přitiskla k ruce.

Šest stop pod zemí je proklatě málo,

zůstat tak blízko vašeho světa,

bojím se, že by se mi něco stalo.

Šest stop pod zemí zoufale nestačí,

zůstat tak blízko vašeho světa,

co když mě vyhrabou hlídači?

Šest stop pod zemí je skoro jako tady,

zůstat tak blízko vašeho světa,

brouci a červy nebudou trpět hlady.

Spalte mě! Spalte mě!

Spalte mě na uhel!

A tím uhlem piš po všech zdech, lásko má:

Miluju tě, N. T.! Já.

Garry si nemohl nevšimnout, jak nezanedbatelná část publika dojatě vzdychla, včetně slečny z vlaku a recepční z banky (u kterých si toho všiml přesto, že se na ně vůbec nedíval). Ocenil tak praktickou stránku písně, když v ní nebylo použito žádné konkrétní jméno.

„Nebyla tady Trumpála škoda?“ přemýšlel Von. „Proč se nestal rockovou hvězdou?“

Hudba ředitele a jeho rozřazovacího balíčku uvedla Garryho do příjemné meditační dřímoty, v které mohl na chvíli odhodit starosti běžného dne, jako neodvratně se blížící nutnost vyklizení pokoje v Černém domku, obavy z toho, co přinese příští rok, jak dlouho mu zabere pátrání po svěřenských fondech, a především nejzásadnější dilema tohoto roku, jestli jsou lepší Teutoni nebo Peršani. Najednou sebou škubl, jak zaslechl svoje jméno.

Až obuju si ráno holinky Hello Kitty,

až i Garry Poker pochopí, že nejdu do roboty.

Támhleta to nevydržela a běžela do hradu koupit si poslední CD skupiny The Headmaster and His Sorting Package.[1] Prozkoumáním bookletu zjistili, že na programu dnešního částečně živého koncertu bude patrně celý playlist. Po Nemám rád pohřby, Šest stop pod zemí a Holinkách Hello Kitty přišly na řadu lehce monotematická sekvence písní Tam u pekelných bran, Až mě ďáblové a Klepání na pekelnou bránu.

Garry se opět rozhlédl po srocení významné části karbanického světa. Přepadla ho nostalgie, když si uvědomil, že jedna úžasná část jeho života právě končí. Začal přemýšlet nad tím, co všechno chtěl na škole dokázat, a nepodařilo se mu to. Se skromností sobě vlastní ale nakonec na nic podstatného nepřišel. Vybavoval si sice, že stále existuje jedno ustanovení školního řádu, které nikdy neporušil (zákaz předbíhání ve školní jídelně), nicméně neměl už příležitost ani chuť to dohnat. Rozhodl se ale, že si to vynahradí aspoň u některého stánku s občerstvením na dnešní zahradní slavnosti, dá-li se Trumpálův pohřeb tak nazvat.

Usilovně dumal nad tím, jaké další věci ve škole nezvládl. Jako první mu samozřejmě přišlo na mysl dostat na vysvědčení jedničku z rozdávání a míchání (potažmo z jakéhokoli jiného předmětu kromě péče o obyčejné tvory). Hned mu ale došlo, že na stole v pokoji mu snad stále někde leží jeho maturitní vysvědčení s vyznamenáním.

„Škoda, že tady není Hormona,“ pozvdechl si nahlas.

„Určitě by ráda viděla Trumpálův pohřeb,“ přitakala Támhleta.

„Navíc se s námi ani nestihla pořádně rozloučit,“ zahučel Von.

„Pořádala přece tu párty,“ utrhla se na něj Támhleta. „Kdybyste neproseděli celý večer u počítače, tak… bylo jí líto, že jste nedorazili!“

„Kdo tam vůbec byl? Kromě nás přece s Hormonou nikdo nekamarádí,“ bručel pochybovačně Garry.

„Já,“ připustila váhavě Támhleta. „Brownie. A Luďa.“

„Jaký Luďa?“

„Z Brzybolu. Nevím, neznám ho. Mám pocit, že tam zabloudil,“ pokrčila rameny Támhleta.

Ať statný jsi junák a svedeš za život tisíce dam,

Ať děláš, co děláš, na konci cesty zůstaneš sám,

Ať králem jsi večírku a esa v rukávu ti říkají pán,

Ať děláš, co děláš, na konci cesty zůstaneš sám.

„Vážně je to trochu depresivní,“ vysmrkala se Cookie. „Chtělo by to něco na obveselení.“

„Vždyť to říkám, škoda že tady není Hormona,“ usmál se Garry. „Rád bych viděl, jak pukne vzteky při pohledu na naše vysvědčení.“

„Slíbila, že se vrátí na svatbu,“ řekla pevně Támhleta.

„Prosím tě, za dva měsíce si na naše vysvědčení ani nevzpomene,“ pochyboval Garry.

„Za dva měsíce na Jamajce si ani nevzpomene, že existujeme,“ brblal Von.

„Není na Jamajce, je na Caribbean Republico dos Cardos,“ vyvedla ho z omylu Támhleta.

„Jak to víš?“ divila se Cookie.

„Poslala pohlednici,“ vytáhla Támhleta pestrobarevnou kartičku.

Pozdravy z Caribbean Republico dos Cardos

Posíuám pozdvavy z Cavibbean Vepubuico dos Cavdos!

Váje na zemi, ktevý pvý neexistuje.

V téhue zemi naufíf se ueccos,

Kdo tu nikdy nebyu, dodnes uituje.

„A kdo tu byl, lituje taky.“

Australus Grape zvedl hlavu. „Co?“

Hormona posunula sluchátko z levého ucha. „Poslouchám tu kazetu, co jsi mi dal.“

„Líbí?“

„Hm,“ zamyslela se Hormona. „Řekněme to tak, že teď vnímám Trumpála i Kvikuana v trochu lepším světle. Ale moje nejoblíbenější písnička je stejně Břetislav Rérych for president.“

Grape zvedl obočí. „Ta, v které Pims předčítá Historii polenské školy a přitom vrže na rozladěné housle? A Kvikuan zpívá refrén?“

„Bvetisuav Vévych fov pvesident! To je přesně ona,“ usmála se Hormona.

„Půjdeme na oběd?“

„Jen dopíšu pohledy.“

…

„Proč přišla zrovna tobě?“ divil se Garry.

„Napsala do adresy Támhleta, Cookie, Von a Garry Vlezlý,“ objasnila Támhleta.

Garry vrhl na pohlednici rozčílený pohled, jako by ji z něčeho vinil. „Jak to, že tam jsme všichni napsaní jako Vlezlý?“

„Protože všichni jsme Vlezlý,“ uculila se Támhleta. „Nebo brzo budeme.“

„Já jsem Poker!“ bránil se Garry. „Jsem hrdý na své jméno a svou rodinu!“

„Na jméno, které máš po otci, kterého jsi nikdy nepoznal a který navíc ani není tvůj otec?“ svraštil obočí Von.

Cookie se uchechtla. „Měl by ses vlastně správně jmenovat Garry Varrrle.“

„Chudák Kvikuan, na tom by si zlomil jazyk,“ vyprskla Támhleta.

„Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale to budu radši Vlezlej,“ povzdechl si Garry. „Nebo bych si mohl nechat obě jména! Garry Vlezlej Poker!“

„Píše Hormona něco?“ zajímala se Cookie.

Támhleta jí pohlednici podala.

 

„Musíme to dát Lotkienovi!“ vyškubl Garry pohlednici Cookie z ruky.

„Proč?“

„To je důkaz, kde Grape je!“ mával Garry zběsile pohledem z karibského ostrova.

„Není tam o Grapeovi ani zmínka. Je tam napsáno jen hrabě dvojí barvy,“ pochyboval Von.

„Kdo jiný by používal i na dovolené červenou propisku!“ ukázal Garry. „A kromě toho… Lotkien věděl, že hrabě dvojí barvy je Grape! Mluvil jsem s ním o tom o Vánocích… sakra, začínám mít pocit, že to věděli všichni, a ze mě si jen dělali legraci.“

„Je tady ještě jeden problém,“ uvažovala Cookie. „Caribbean Republico dos Cardos přece neexistuje.“

„Vymysleli si ji Ten a Onen,“ přikývla Támhleta. „Takže ta země nebude nic jiného, než hloupý vtip.“

„Vlastně ji vymyslel profesor Kvikuan,“ vyvedl je z omylu Garry. „Nebo vlastně…“

„Vlastně co?“ ptal se Von.

„Vlastně nic,“ mávl rukou Garry. „Vymyslel ji profesor Kvikuan, aby nemusel platit daně.“

Na závěr naladíme notu veselou,

pořád si říkám, co po mě vlastně zbude?

Otevřete šuplík  - a uvidíte!

Ano, já vím, že lépe vypadají, když mám je na nohou!

Nenechám po sobě peníze,

nenechám po sobě domy,

a tak se popravdě bojím, že

vyhodíte mezi staré krámy

tři sta čtyřicet jedna párů síťovaných punčoch.

Konec dobrý, všechno dobré

Rekviem za 341 párů síťovaných punčoch uzavřelo poslední desku i poslední vystoupení kapely The Headmaster and His Sorting Package. Hybrid obřadně zvedl urnu z lavice před tribunou a pokračoval v cestě k molu. Garry jen napůl vnímal, jak Hybrid pomalu nasedá do loďky a pádluje doprostřed rybníka. Tam povstal a hlasité žbluňk definitivně uzavřelo kariéru nejlepšího ředitele, kterého Střední škola karbanu a hazardu v Polné kdy poznala.

Opět se rozezněly zvony a vzápětí je přehlušilo burácení motorů. Od Dobroutova se nad hlavami návštěvníků objevila letka dvouplošníků. Předvedly několik vývrtek, obratů a dalších akrobatických triků. Poté několikrát obkroužily dokola Peklo, rozdělily se a začaly zběsile křižovat po obloze. Teprve po chvíli Garry pochopil, že píšou na oblohu Trumpálovo jméno. Jen zázrakem žádná letadla nespadla ani se nesrazila, takže si všichni mohli na pár vteřin přečíst jméno vytvořené barevnými kouři:

Nigrus Festival Woolfreak Life of Brian Kašpar Melichar Baltazar Wolfgang Amadeus Pankrác Servác Bonifác Být Bydlit Obyvatel Byt Příbytek Nábytek Dobytek Obyčej Bystrý Bylina Kobyla Býk Přibyslav Trumpál.

A pak už se jen jedlo, pilo a hodovalo. Bohužel však nikoli čtyřicet dní a čtyřicet nocí, ale vzhledem k přítomnosti vysokého počtu Vlezlejch zhruba čtyřicet minut. Garrymu to tentokrát bylo úplně jedno. S Támhletou, Cookie a Vonem ukořistili alespoň jeden tác chlebíčků, grilované kuře, krabici gumových medvídků z Honigstumu a talíř s pěti z dvanácti druhů sýrů. Všichni se usmívali, protože věděli, že kdyby něco, pořád je k dispozici nekonečná zásoba citrónové zmrzliny.

Garry se zadíval na své kamarády. Von kroutil obličejem, jak ho oslepovaly sluneční paprsky, odrážející se od hladiny Pekla. Támhleté se na tvářích stále leskly slzy a Cookie omastek z kuřete. Garry si povzdechl. Uvědomoval si, že musí vyslovit to, s čím bojoval od okamžiku Trumpálovy smrti.

Polkl. „Támhleto, musím ti něco říct,“ vypravil ze sebe ztěžka tu nejhorší část.

„Jsi těhotný?“ otočila se na něj se zájmem Cookie.

„Nejsem,“ zašeptal Garry. „Já už s tebou nemůžu chodit. Musíme se přestat stýkat. Nesmíme být spolu.“

Na tváři mu přistála štiplavá facka.

„Co to plácáš, ty idiote?!“

„Těch posledních pár týdnů s tebou jsem si připadal, že žiju v nějakém jiném světě,“ pokusil se jí to vysvětlit. „Tím nemyslím v špatném světě, naopak v hrozně hezkém světě. Nedovedu si představit nic lepšího, než strávit celý zbytek života s tebou.“

„Tak co to tady plácáš?“ nechápala Támhleta.

„Na to, co teď budu dělat, musím být sám,“ hlesl Garry.

Cookie málem zaskočil kousek propečené kuřecí kůže. „Co? Teď? To sám rozhodně nebudeš, vždyť kolem nás je možná tisíc lidí,“ rozhlédla se. „Netušila jsem, že jsi až takový exhibicionista. Navíc kvůli tomu se nemusíš hned s Támhletou rozcházet, spíš bych se bála, že se pak ona rozejde s tebou.“

„O čem to mluvíš?“

Cookie se zarazila. „Říká se, že jedinou činností, na kterou se osamělý člověk zmůže, je masturbace, tak jsem myslela, že…“

„Musím jít hledat svěřenské fondy,“ zamračil se Garry. „Sám.“

„Máme se přece brát!“ protestovala Támhleta.

„Vrdlmrsmrst využívá lidi, kteří jsou jeho nepřátelům blízcí. Uvědomuješ si, co by ti hrozilo, kdybychom spolu dál chodili? Natož, kdybychom se vzali?“

„Přestaň se vymlouvat na nesmysly!“ utrhla se na něj Támhleta. „Z té svatby nevycouváš! Obzvlášť ne pod nějakou trapnou výmluvou, že mně hrozí nebezpečí! Trumpál říkal, že se musíme vzít letos!“

„Trumpál je mrtvý,“ připomněl jí Garry.

„No a? Co to mění?“

„A pátrat po svěřenských fondech samotného tě taky nepustíme!“ přidal se Von. „Jsme přece jako Tři mušketýři! Jeden za všechny a všichni za jednoho!“

„Nemůžu vás takhle ohrožovat. Nemůžu dopustit, abyste se kvůli mně dostali do nebezpečí,“ zavrtěl hlavou Garry.

„Víš co, Garry? Jdi do prdele,“ ulevila si Támhleta, ale současně se k němu přitiskla.

Garry otočil svůj pohled k siluetě hradu, kterou právě ozářil barevný ohňostroj. V duchu připustil, že jeho kamarádi mají pravdu a srdce mu radostně poskočilo, Ještě mu zbývá jedna poslední, klidná noc, kterou si může vychutnat. Zasmál se. Když hrajete dva, nemá přece smysl přemýšlet nad tím, jestli jsou lepší Teutoni nebo Peršani.

 

---

[1] Vlastně i první, protože všechny předchozí desky kapely vyšly jako vinylové: Trump & Quick (1965), Trump & Quick & Pims (1967), Grog (1968), Pozdravy z Caribbean Republico dos Cardos (1970), Čtyři ze čtyř těst (1974), Co Poblilvír nepoblil (1976), Hazard ve jménu dobra (1977) a The Worst of THHSP (1984).

Mimo tyto desky ještě existuje nikdy nepublikova(tel)ná sbírka zhruba dvaceti písní, které kapela zpívala ve čtyřicátých a padesátých letech. Na žádné z desek také není zařazena píseň Celkem nic podstatného, kterou kapela v roce 2006 oživila svou kariéru.