7-0: Intro

Úvodní scéna před titulky

V plážové restauraci skládající se z proutěných sedaček umístěných pod palmovými slunečníky, které obklopovaly skromný bar, panovala líná letní atmosféra. Přesto, že už se stmívalo, panovalo nesnesitelné vedro. Návštěvníci spokojeně podřimovali, ti aktivnější se ovívali jídelním lístkem. Jen jeden pár byl zabrán do živého rozhovoru.
„Zapomeň na to, je to příliš riskantní. Do něčeho takového nejdu,“ řekl muž.
Ona se zamračila: „To říkáš pokaždé. Do toho nejdu, je to příliš nebezpečné…“

„Vím, že to říkám pokaždé. A také mám pokaždé pravdu.“
„Co je na tom nebezpečného? Byla by to jen hra! Nikdo tady za nic neplatí, nikdo s sebou nenosí peníze… takový plážový komunismus!“
Muž se rozhlédl a prstem nedbale ukázal na petrolejové lampy osvětlující bar. „Komunismus jsou sověty a elektrifikace. A tady nevidím ani jedno, ani druhé.“
„Víš, jak to zní, když takhle mluvíš?“ odfrkla si.
„Jako inteligentní, soudný a zároveň vtipný člověk se znalostí historie?“
„Ne,“ zašklebila se. „Jako kachna. Kva kva kva. Riskantní. Kva kva kva. Komunismus. Kva kva kva. Elektrifikace. Kva kva kva… Kromě toho, komunismus přece znamená, každý podle svých možností a každému podle jeho potřeb.“
„Co tím chceš říct?“
„Nudím se tady,“ postěžovala si.
Pokrčil rameny. „Varoval jsem tě, že se může stát, že mé možnosti přestanou stačit tvým potřebám.“
Lehce jí zrůžověly tváře. „To jsem nemyslela. Nudím se tady,“ rozhodila rukama. „Léto, pláže, palmy, piñacolada… a všude samý písek! Všechny knihy, co jsem si vzala s sebou, mám přečtené, a na tomhle ostrově není jediná pořádná knihovna!“
„Je tady…“
„Ano, je tady ‚knihovna‘ na ‚univerzitě‘,“ ukazovala prsty zuřivě uvozovky. „Carribean College of something. Má tři poličky – dvě prázdné a na té třetí mají Kapitál ve španělštině, cinknuté pokerové karty a tři desky Boba Marleyho.“
Znovu pokrčil rameny. „A řešením problému je podle tebe přepadnout restauraci, v které jsme si právě objednali večeři?“
K jejich stolu přistoupila servírka v sukni z palmových listů a podprsence z květin.
„Losos už došel,“ řekla omluvně. „A salát taky. Máme jenom steak, žebírka nebo chobotnice. A z příloh už jsou jenom hranolky.“
„Komunismus,“ ucedila dívka.
„Říkala jste něco?“
„My to ještě promyslíme,“ usmál se na servírku muž. „Donesete nám zatím aspoň pití?“
„Hm,“ zamračila se obsluha. „Vadilo by vám, kdybych vám to mojito dala s pomerančem místo citrónu? Totiž…“
„Do mojita přece patří limetky! Co takhle dát mi to rovnou s grepem?“ zavrčela mladá žena a zoufale si chytila hlavu do dlaní. „Rozčtvrtit, nacpat do sklenice a rozmačkat, co to jde!“
„Grepové mojito nabízíme jenom ve čtvrtek,“ nenechala se rozhodit servírka. „Počkám, až donesou nové citróny.“
„Opravdu by se tam nenašly nějaké limetky?“ zeptal se muž a položil na stůl červený žeton z rulety.
„Co to je?“ divila se servírka.
„To jsou peníze. Prostředek směny,“ usmála se křivě dívka.
„Nechápu,“ mávla rukou servírka. „Jestli nemáte další přání, tak já musím jít. Neplatí mě za to, abych se tu s vámi vybavovala.“
„Samozřejmě, že ne. Neplatí vás vůbec,“ poklepala si dívka na čelo.
„A nemůžeš si na ni ani stěžovat, protože pracuje podle svých možností,“ šklebil se muž.
„Tohle je absurdní. Nechápu, jak to může fungovat,“ vrtěla hlavou.
„Je to prostě malý kousek ztraceného ráje. Všichni nespokojení karbaníci z celého světa dřív nebo později utečou sem.“
„Stejně tomu nerozumím. Říkal jsi, že Caribbean Republico dos Cardos vymyslel profesor Kvikuan. Jak je možné, že je skutečná?“
„Jistě, že je skutečná,“ přikývl. „To ale neznamená, že se to neodehrává v něčí hlavě.“
„Brr,“ otřásla se. „Takže naše dovolená probíhá podle toho, jak si ji představuje profesor Kvikuan?“
„Pokud by tomu tak bylo, tak jídlo a pití máme dávno na stole,“ odtušil. „A rozhodně budeme trávit méně času…“
„Tak citróny už nebudou,“ objevila se u jejich stolu opět servírka s otráveným výrazem.
„Tak si dám Bloody Garry,“ odsekla dívka.
„Co to je?“
„To samé jako Bloody Mary, jen to není červené, ale modré,“ zavrčela. „Takže tam asi nepřijde protlak, ale něco jiného. Zkuste na to přijít, ale bojím se, že tady ostružiny stejně nemáte.“
„Dneska žádné spropitné nedostane,“ povzdychl si muž, když servírka otráveně odešla.
„Spropitné?“
„Úsměv,“ ušklíbl se. „Kdyby se hodně snažila, tak možná i dobré slovo.“
„Tady všechno funguje na dobré slovo,“ sykla dívka a položila na stůl dvě velké, svítivě žlutozelené vodní pistole.
„Miluju tě, Pumpkine.“
„Miluju tě, Honey Bunny.“
„Neříkej mi tak.“
On vstane a neochotně zvedne pistoli tak, aby ji všichni viděli. „Nikdo ani hnout, jste přepadeni,“ zavrčí.
Ona vyskočí na stůl. „A jestli se nějakej zkurvenej vocas jenom pohne, tak vás tu všechny voddělám do posledního kreténa!“
Servírka pomalu odložila tác s nápoji vedle baru a zvedla ruce. „A to je tady každý týden,“ povzdechla si.