Co se stane, když vesničan narazí na jaguára číhajícího v houští? Hraje Brownie šachy líp, než Támhleta luští sudoku? Kam zavede Garryho král rybář? K čemu bude dobrá mapa Šumavy z roku 1963? Proč Garry nikdy nebyl na škole v přírodě? Jaké vlasy měli staří Slované? Koho nikdo nečeká v podzemní jeskyni?
Kapitola dvacátá první:
Výlet v bouři
Archipelago
V pondělí Garry vyrazil na výuku, aby zjistil, že již
nastal svatý týden a žádná se již nekoná. Přestože si vůbec nedokázal vybavit,
že by měl uzavřené známkování, natož aby věděl všechno, co by vědět měl, týden
volna uvítal s nadšením. Zasedl s Vonem ke strojům a pustil se do
práce: protože počítače už poráželi na nejtěžší obtížnost na všech dostupných
mapách, přišel čas pustit se do boje proti sobě, a to na vodě i na souši.
Souboje v Age of Empires II jim většinou zabraly celý
den, jen po večeři si zpravidla na hodinu až dvě pustili Counter-Strike, aby si
trochu odpočinuli. Támhleta trávila většinu času s nimi. Seděla nebo
ležela na Garryho posteli, koukala mu přes rameno nebo si znuděně četla časopis
TýKa Girl. Občas se pousmála nad
rubrikou Smějeme se s TýKa Girl.
Garry si časopis jednou se zájmem vypůjčil, ale když zjistil, že tato
dvoustrana obsahuje pouze vtipy a žádnou dívku, zase ho zklamaně odložil.
Předmaturitní idylku rušily jen občasné návštěvy Hormony
s Brownie, které se rozhodly jim vytrvale připomínat zcela očividnou věc,
že je příští týden čekají zkoušky.
„Maturitu vám nedají jen tak pro nic za nic,“ rozumovala
Hormona. „Co už jste se naučili?“
„Postoupit do Imperial Age dřív než Garry,“ pochlubil se
Von.
„A já postavit tak důmyslné hradby, že přes ně Von nedokáže
projít,“ řekl Garry. „Postavím hrad u brány, věže podél cesty, které zničí
většinu jednotek dřív, než k bráně rovnou dojdou, a vedle mám pořád
rozbalené trebuchety. A kdyby to nestačilo, u hradu je neustále čtyřicet
paladinů připravených kdykoli vyjet.“
„Maturitu vám nedají jen tak pro nic za nic,“ zopakovala
Brownie Hormonina slova, zatímco odehnala Pavla Pečenáče, aby se mohla posadit
na jeho postel.
„To říká ta pravá,“ ušklíbla se Támhleta.
„To, že jsem se na maturitu nemusela učit, ještě neznamená,
že jsem ji dostala jen tak,“ řekla Brownie nedbale. „Ty máš možná příležitost
to zopakovat, ale Garrymu a Vonovi v tomhle směru moc šancí nedávám.“
„Nechápu, proč máte najednou tolik starostí o naše vzdělání,“
bručel Garry.
„Jste pro nás přece něco jako mladší sourozenci,“ odtušila
Hormona. „Teda aspoň pro mě, v případě Brownie by to bylo asi trochu
zvláštní.“
Brownie se pousmála. „Pro mě jste dva sladcí koblížci,
na které s láskou vzpomínám. Ale už jsem se dávno posunula o dům dál.“
„To mi ani nepřipomínej. Už tak jsem viděl víc, než jsem
chtěl,“ vzdychl Garry. „Ty a Malejfuj! Brr!“
„Tys nás špehoval?“ zeptala se Brownie. „Proč ses nepřidal?“
„Protože byl napasovaný v brnění a nemohl se pohnout,“
objasnila pobaveně Hormona.
„Tak to vůbec… chtěl jsem jenom… nikdy bych se…,“ bránil se
Garry.
„Koho jsi sledoval? Co jsi kde viděl?“ mračila se Támhleta.
„Chtěl jsem jen zjistit, co se chystá Cracko Maleujfuj
spáchat,“ vysvětloval Garry. „A zjistil jsem, že nic. Nebo aspoň nic, co by mě
zajímalo.“
„Chodíme hrát šachy do zakázané chodby a Garry nás tam
viděl, Támhleto,“ doplnila to Brownie.
„Šachy?“ vyprskla Támhleta. „Vážně si myslíte, že jsem tak
pitomá?“
„Jsi Vonova sestra, takže je celkem pochopitelné, když někdo…“
„A jak jsem podle tebe vyluštila tohle sudoku!“ strčila
Támhleta Brownie vítězoslavně do obličeje stránku z TýKa Girl.
„To je numerologická mřížka,“ podotkla Hormona. „A nechceš
se aspoň ty začít učit?“
„Času dost,“ odsekla Támhleta. „Ale abys věděla, dohodli
jsme se, že v pátek večer začneme.“
„Ale budeme to muset odložit na sobotu,“ ozval se Garry. „V
pátek mám poslední schůzku s Trumpálem.“
„To je dobře, v pátek jsme stejně chtěli jít
s Cookie tajnou chodbou do Honigstumu,“ ulevilo se Vonovi.
„To klidně můžete,“
přitakal Garry. „Aneta říkala, že si mám na Trumpála vyhradit celý den.“
„Celý den určitě ne,“ upozornila ho Brownie. „V devět hodin večer
musí být Trumpál na Červené věži s mírně nakloněným cimbuřím.“
„Proč?“
„Pořádá tam Crackovi narozeninovou oslavu.“
„Cože!“ vyhrkl Garry. „Trumpál pořádá Malejfujovi oslavu? Co
to má znamenat?“
„Rozžhav obvody, Pokrmesi,“ uchechtla se Brownie, „určitě na
něco přijdeš. Nebo potřebuješ nějaké vodítko?“
„Ty přede mnou žádné vodítko radši nezmiňuj,“ ošil se Garry.
„Ale mám to! Trumpál konečně přišel na to, že se Malejfuj snaží propašovat do
školy Smrtikibice, a rozhodl se ho vyhodit. A hodlá to udělat přede všemi na
jeho narozeniny, aby ho co nejvíc ponížil! Ha!“
„To by se Crackovi určitě líbilo, ale pleteš se,“ usmívala
se Brownie. „Jestli někdo v pátek poletí, tak to bude Trumpál.“
„Nesmysl,“ oponoval jí Von. „Trumpál by tuhle školu opustil
jen přes svou mrtvolu.“
„Stejně to není fér,“ postěžovala si Brownie. „Na poslední
schůzku s Garrym si Trumpál vyčlenil celý den, na Cracka dvě hodiny a na mě
dvacet minut zítra po večeři.“
Chata na konci světa
Dle pokynů, které obdržel od Anety, se Garry dostavil
v pátek v půl sedmé ráno do ředitelny, v pevných kotníkových
botách, šusťákových kalhotách a nepromokavém gumovém plášti, čímž o týden
nedodržel původní plán, že svůj plášť po otci do konce svých studií neuvidí. Usoudil,
že nic nezkazí tím, když si vezme i trenky, ponožky, triko a mikinu, i když o
nich se Trumpál výslovně nezmiňoval.
„Jsem rád, že jsi tady,“ řekl ředitel, který stál uprostřed
kanceláře. V maskáčovém oblečení, podivné hučce a vysokých holinkách byl
téměř k nerozeznání od starého venkovského rybáře. Jediný rozdíl byl
v tom, že většina rybářů nosí holinky spíš černé nebo zelené, než růžové. Kupodivu
to ale nebylo to nejpodivnější, co Garry v kanceláři viděl. Za ředitelem
stála dva metry vysoká a tři metry dlouhá papírová krabice.
Garry zahučel na pozdrav. „Co to je?“ zeptal se.
„Hned uvidíme,“ luskl prsty Trumpál a vytáhl z jedné
z kapes maskáčové vesty nůžky na nehty. Garry pak jen sledoval, jak
několik minut zápasí s kartonem a potom s bublinovou fólií. Když
skončil, vítězoslavně ukázal na blýskavou kovovou skříň.
„Můj nový trezor! Je tak velký, že se do něj vejde osm
živých lidí a přežije tam týden! Na pár dní se jich tam vmáčkne dokonce
jedenáct!“
„K čemu něco takového… zapomeňte na to, nechci to vědět,“
zmlkl Garry.
„Vyrážíme, nemáme na to celý den,“ řekl Trumpál a bez
dalšího vyběhl křepce z kanceláře a na schodiště. „Kdo bude první u auta,
řídí!“
„Nemám řidičák,“ upozornil ho Garry. „Neudělal jsem
zkoušky.“
„Chceš říct, že jsem toho kašpara Kolečka uplácel zbytečně?“
rozčílil se Trumpál. „Zkouška měla probíhat tak, že kdo dojede za tři minuty
z Húdlar do Nových Dvorů a zpátky, uspěje!“
„Přesně tak to bylo,“ přikývl zasmušile Garry. „Však to taky
většina lidí bez problémů udělala. Dokonce i Von, ale…“
„Hm, asi jsem s sebou teda měl vzít Vona Vlezlýho,“
zabručel Trumpál. „Ale teď už není čas, budeme to muset zvládnout spolu. Do
sedel, Garry!“ vykřikl a odemkl své (respektive Kvikuanovo) audi.
„Kam?“ divil se Garry.
„Dneska konečně pochopíš, proč jsem po tobě chtěl, abys celý
rok docházel k admirálce Hookové na hodiny bojových umění,“ vysvětloval
Trumpál.
Garry polkl. „Ale…“
„Nechceš mi doufám říct, žes nezvládl ani tohle, že ne?“
zamračil se na něj Trumpál. „Základy karate, juda a taekwonda by za ten rok
přece pochytil každý!“
„To je pravda,“ přikývl raději Garry, který nechtěl Trumpála
zklamat podruhé během tak krátké doby. „Však jsem taky zvládl všechno, co mě
profesorka Hooková tenhle rok chtěla naučit.“
„To rád slyším, protože dneska to možná budeš potřebovat,“
řekl Trumpál a posadil se za volant. „Připoutej se, vyrážíme za přelétavou
pokušitelkou!“
„Myslíte dobrodružství, že?“ usmál se Garry.
„Už jsem se bál, že to nepochopíš.“
„Dobře vím, že Brownie je na hradě,“ řekl Garry. „Viděl
jsem, jak vám mává z okna.“
„Jasně jsem jí včera řekl, že se loučíme navždy,“ zamračil
se ředitel.
…
„Co budeme dělat teď?“ odvrátila se Brownie od okna a
podívala se na Hormonu.
Hormona pokrčila rameny. „Následovat své muže, kam je osud
zavane. Jak by to udělala každá správná žena.“
„Pch,“ odfrkla si Brownie. „Ale já nejsem každá správná
žena.“
„Už máš sbaleno?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Brownie. „Pořád jsem doufala, že to
dopadne nějak jinak.“
„Vždycky to může dopadnout jinak,“ usmála se Hormona.
„Opravdu?“ povzdechla si Brownie. „Co bude k večeři?“
Hormona se začertila. „Kuřecí plátek na žampionech. Ale
dneska je to vážně naposled!“
…
O dvě a čtvrt hodiny později auto zastavilo. Garry se
dovážil otevřít oči. Stáli na parkovišti v nějaké malé vesničce.
„Tušíš, kde jsme?“ vyzvídal Trumpál.
„Jeli jsme přes dvě hodiny, můžeme být kdekoli mezi
Mnichovem a Varšavou,“ hádal Garry, když se rozhlédl po několika roubených
chalupách v dohledu. „Ale vypadá to, že jsme na konci světa.“
„To jsi vystihl docela přesně,“ souhlasil Trumpál. „Jsme
v Kozákově. Čeká nás výstup na kopec stejného jména.“
Když se Garry s ředitelem vyškrábali kolem Radostné
studánky k rozhledně a chatě na kozákovském vrchu, Garry rozhořčeně
upozornil na fakt, že přímo před rozhlednou se nachází parkoviště.
„Kdybychom přijeli rovnou sem, byli bychom moc nápadní,“
vysvětlil mu Trumpál. „Musíme vypadat jako turisté. Na, vezmi si mapu.“
Garry si od něj neochotně převzal rozdrbaný list. „Mapa
Šumavy z roku 1963?“ zapochyboval. „To budeme opravdu nenápadní.“
„A tady se za parkování platí,“ vytáhl ředitel ještě jeden
argument. „A já nemám peníze.“
„Co tady budeme dělat?“ vyzvídal Garry.
Trumpál mu pokynul k Riegrově chatě. „Pojď, dáme si
něco k pití. Je přesně jedenáct, takže právě otevírají.“
„Napít jsme se mohli i v Polné.“
„Neremcej a posaď se,“ řekl mu Trumpál, když vešli do
restaurace. „Dvě piva!“
„Jak chcete platit, když nemáte peníze?“
Trumpál ho ignoroval. „Proč myslíš, že jsme si vyrazili
právě na Kozákov? Čím je Kozákov pro karbaníky důležitý?“
„Kozy nosí karbaníkům poštu,“ přemýšlel Garry.
„Bravo!“ zatleskal Trumpál. „Proto se stal Kozákov významným
karbanickým poutním místem. Nachází se tu ústřední karetní pošta, v roce
1913 tady byl založen klub karbanických turistů, pravidelně se zde konají
výjezdní zasedání karbanické sekce a z Polné sem pravidelně jezdíme na
školu v přírodě.“
„Školu v přírodě?“ divil se Garry. „Jak to, že jsem na
žádné škole v přírodě nebyl?“
„Ale určitě byl,“ mručel Trumpál. „V prváku se jezdí na
školu v přírodě, v druháku na lyžák a v třeťáku na sportovní
soustředění.“
„Nebyl jsem ani na jednom.“
„Tak jsi byl asi nemocný,“ prohrábl si Trumpál plnovous. „Poblilvír
má na tyhle aktivity přiděleno 4 500 zlatých žetonů ročně, třikrát víc než
ostatní tři koleje dohromady!“
„Asi byste si měl promluvit s profesorkou
McDonaldovou,“ hlesl Garry a pomalu se napil právě doneseného piva.
„S profesorkou McDonaldovou jsem se viděl ve středu
odpoledne a pevně doufám, že to bylo naposledy,“ mávl rukou Trumpál. „Tu
čarodějnici už nechci v životě vidět. Jídelní lístek!“
Servírka bez slova donesla menu a položila ho před ředitele.
Ten ho se slovy podal Garrymu: „Pořádně si ho přečti, jestli tam najdeš něco
zvláštního.“
„Kozákovský čaj?“ navrhl po podrobném zkoumání lístku Garry.
„Co to je?“
„Něco jako tatranský čaj, jen třetinové,“ odpověděl Trumpál.
„Ale dobrý nápad. Ochutnáme. A ty zkoumej dál.“
„Přijde mi trochu zvláštní, že mají menu v češtině,
angličtině, němčině, polštině a albánštině,“ zarazil se Garry při pohledu na
zadní stranu přebalu.
Obsluha před ně opět mlčky postavila dva kozákovské rumy.
Trumpál oné dobré ženě vrátil jídelní lístek.
„Mohli bychom poprosit o menu v albánštině?“ mrkl.
Servírka pokrčila rameny a odešla.
„Jak si možná vzpomeneš, Vrdlmrsmrst se svého času ukrýval
právě v Albánii,“ vyjasnil Trumpál.
„To byl Ázerbajdžán. Nebo Arménie?“ zapochyboval Garry.
„Ukrýval se na více místech. Zdá se ale, že byl líný
listovat v atlase světa dál než k A,“ cucl si Trumpál kozákovského
rumu.
„Atlas světa podle abecedy?“ zvedl obočí Garry.
Před Garrym přistálo albánské menu.
„Co teď?“ zeptal se ředitele.
„Pátrej mezi řádky,“ vybídl ho Trumpál.
Garry prošel menu několikrát tam a zpátky, ale na nic
divnějšího, než je patate supë,
nenarazil. Albánština není tak složitá, pomyslel si. Pak ho něco napadlo.
Vytáhl papíry z desek a ukázalo se, že mezi shtojcat a ëmbëlsirat se
ukrývá ještě jeden vložený list.
|
„Jak jste věděl, že tady bude, pane profesore?“ zajímal se
Garry.
„Jak jsem říkal a jak bys měl vědět i ze své osobní
zkušenosti, Střední škola karbanu a hazardu sem jezdí každý rok na školu
v přírodě, takže tu kdysi byl i Tom Varrrle. A vážou ho k tomuto
místu nehezké vzpomínky,“ ozřejmil Trumpál. „Ve čtvrtém ročníku se tady ošklivě
pohádal se svým spolužákem z Poblilvíru. Byl z toho tehdy velký průšvih,
zdemolovali výčep a rozbili několik oken. Než se ale stačila celá věc vyšetřit,
náš Tom se beze stopy vypařil.“
„Říkal jste, že zmizel ze školy těsně před maturitou,“
přikývl Garry.
„Hodně lidí se domnívalo, že by ho stejně vyloučili, tak
prostě celou situaci neunesl a utekl,“ vyprávěl Trumpál. „Ale to byl naprostý
nesmysl, ten dobrák Pipet by nevyhodil ani někoho, kdo otevřel Tajemnou stoku a
pustil na hrad nebezpečnou nestvůru.“
Garry si lokl kozákovského čaje. „Copak nevyhodil Hybrida?“
Trumpál mávl rukou. „To bylo něco jiného, Hybrid otevřel
Tajemnou stoku a pustil na hrad nebezpečnou nestvůru.“
Na to Garry neměl co dodat. Raději tedy rychle dopil.
„Co nás čeká teď?“
„První den roku 1978 tady v pokoji číslo 13 našli
oběšeného Kartoslava Kozla. Podle svědků prohrál na Silvestra všechny peníze
s tajemným cizincem v bílé kápi.“
„To mi zní povědomě,“ zahučel Garry.
„A co víc, Kartoslav Kozel byl právě tím spolužákem,
s kterým se tady Tom Varrrle nějakých čtrnáct let předtím popral,“ dodal
Trumpál. „Kozel byl samotář, nemluva, a co je důležité, sběratel starožitností.
A na Kozákově se každý rok pořádá vánoční dobročinná aukce. V roce
1977 jsem tady při té příležitosti shodou okolností byl a právě Kartoslav Kozel
mi vyfoukl před nosem medailonek ve tvaru hrací kostky ze 17. století. Ta
kostka byla ručně vybroušená z místního ametystu! Krásná práce. Dost mě to
tehdy popudilo, takže jsem ještě na Štedrý večer odjel zpátky do Polné. Ironií
osudu jsem tím uvolnil pokoj, v kterém se pak mohl ubytovat Tom Varrrle.“
„Proč tohle musím poslouchat?“ zoufal si Garry. „Nemá smysl
ztrácet čas, na té listině je přece napsáno, kde je poklad a symbol.“
„Chtěl jsem, abys znal souvislosti,“ řekl lehce dotčeně
Trumpál. „Ale asi máš pravdu. Pojď, půjdeme se podívat do pokoje číslo 13.“
Zvedli se a přešli k výčepu.
„Klíče od třináctky,“ mrkl Trumpál na hospodskou. „Stačí na
hodinku, možná na dvě.“
„Tohle není hodinový hotel!“ štěkla na něj servírka a
znechuceně sjela oba pohledem.
„A já nejsem… není to tak, jak to vypadá!“ zrudl Garry.
…
„Podle zakládací listiny by se poklad měl nacházet pod
houpajícím se viselcem,“ rozhlédl se Garry marně po pokoji.
„Nečekal jsi snad, že tady Kartoslav Kozel pořád bude, že
ne?“ zasmál se Trumpál.
„Jsou tady tři trámy,“ hleděl Garry na strop. „Jak zjistíme,
na kterém se oběsil?“
„Nezjistíme,“ řekl lakonicky Trumpál a vytáhl zpoza opasku
dva horolezecké cepíny. „Prostě vylámeme celou podlahu.“
„Ale…“
„Ty začni u okna pod topením, já se pustím do toho rohu
vedle koupelny, tam je to stejně trochu prohnilé,“ rozhodl ředitel. „Tak hurá
do práce, máme na to hodinu a padesát minut!“
„Ale…“
„Klid, dal jsem na dveře cedulku nerušit,“ uklidňoval ho
Trumpál. „A pokoj je pronajatý na jméno Tom Varrrle, nepřijdou na to, kdo tu
byl doopravdy.“
„Jsme oba docela známí,“ zapochyboval Garry. „Existuje možnost,
že by nás ta servírka mohla poznat.“
Pustili se do práce. Po necelé hodině uprostřed pokoje, pod
posledním prknem, které vyrvali, nalezli malou kovovou pokladničku. Profesor
Trumpál ji zvedl a se zájmem si prohlížel její zdobení.
„Abychom se dostali dovnitř, musíme získat ještě symbol,“
připomenul. „U něj by měl být klíč.“
Garry vytáhl z kapsy složenou zakládací listinu a
rozevřel ji.
„U radosti proti prstenu. Píď před červenou,“ přečetl Garry.
„To je nějaká šifra?“
Trumpál otevřel mapu Šumavy a zamyšleně ji převracel doleva
a doprava. Nakonec ji otočil vzhůru nohama.
„Kousek odsud je Radostná studánka, šli jsme kolem ní. Když
se k ní vrátíme, měla by tam vést nějaká cesta doprava,“ chrlil Trumpál.
„Asi po čtyřech stech metrech se napojuje na červenou značku a jen kousek před
tím je jeskyně. To bude to místo, kde hledáme.“
„Jak to víte?“ žasl Garry.
„Jezdím sem často. Každé jarní prázdniny na školu
v přírodě,“ zasmál se Trumpál. „Znám to tady jako své boty.“
Garryho pohled sjel na ředitelovy růžové holinky.
„Nemyslím tyhle,“ zvedl koutky Trumpál. „Myslím ty černé
lakované lodičky s deseticentimetrovými podpatky.“
Jama
Po chvíli chůze se ocitli na místě. Cesta mírně stoupala a
les houstl. Nad hlavami jim zuřila atmosférická bouře.[1] Do rozhledny a vysílače na
Kozákově, který prosvítal v dáli mezi vrcholky stromů, se trefoval jeden
blesk za druhým. Po obou stranách cesty se nacházely obrovské balvany porostlé
mechem a kapradím, z jehož listů pomalu skapávaly kapky dešťové vody. Garry byl
poprvé v životě vděčný za svůj nepromokavý plášť. Trumpál odbočil mezi dva
kameny a pokynul Garrymu, aby ho následoval.
Za kameny se nacházela malá mítinka, která končila skalním převisem.
Profesor Trumpál se sklonil a vlezl pod něj. Garry kráčel váhavě za ním.
Jeskyně byla necelé dva metry vysoká a postupně se zužovala,
až se proměnila v úzkou chodbu, kroutící se do nitra skály. Na stěnách
byly uhlem nakreslené srdce a pikové listy.
„V těchto místech pobývali karbaníci už v mladší době
kamenné,“ ukázal Trumpál.
Garry prstem setřel trochu uhlu. „Hormona by vám určitě
vysvětlila, že je to pitomost. Karetní
hry se v Evropě rozšířily až ve čtrnáctém století prostřednictvím
arabských obchodníků, kteří… bla bla bla… nebo tak něco,“ šklebil se Garry.
Po několika desítkách metrů chodba končila těžkými dubovými
dveřmi zasazenými v hrubě opracovaném portálu. Ten byl lemován znaky,
které Garry neznal.
„Než se pustíme dál,“ zastavil se Trumpál, „musíš mi něco
slíbit, Garry. Ať se stane cokoli, uděláš všechno, co ti řeknu. A kdyby se mi
něco stalo, utečeš pryč a ani se neohlédneš! Rozuměl jsi?“
Garry překvapeně přikývl.
„Věřím, že to poslední ti nebude činit problémy,“ pousmál se
Trumpál. „Přesto bych byl rád, kdyby ses mi zavázal soubojovým slibem.“
„Soubojovým slibem?“
„To znamená, že kdybys ho porušil, přišel bys o všechen
majetek.“
„V-vím, co je soubojový slib,“ zakoktal se Garry. „Ale…“
„Je pravda, že bychom potřebovali svědka,“ zamyslel se
Trumpál, zatímco si točil křížovým esem, které vytáhl z jedné z mnoha
náprsních kapes své maskáčové vesty.
„Tak to asi necháme být. Zůstaneme u toho, že kdybys mě neposlechl, tak
tě vyrazím ze školy.“
Garry přistoupil ke dveřím a vzal za kliku. Klika zajiskřila
a elektrický výboj odmrštil Garryho několik metrů zpátky.
Trumpál mu pomohl na hohy a ukázal na nápis na portále.
„Musíme nejprve rozluštit ten nápis,“ objasnil. „Prozradí
nám, jak se dostaneme dál.“
„Autobusová zastávka, malé bé, týpý… to je zase nějaká
šifra?“ zkoumal otřesený Garry znaky lemující dveře.
Trumpál mu nahlédl přes rameno. „To je hlaholice. Vždyť jsem
ti právě říkal, že zde bydleli staří Slované!“
„Ne! Říkal jste, že tady bydleli jeskynní lidé v době
kamenné!“ bránil se Garry.
„To je jedno,“ mlaskl Trumpál a posvítil si na nápis
čelovkou. „P… ri… g… las‘ dru… ga i pod… něco… i?“
„A co to znamená?“ nestíhal se divit Garry.
„Přihlas druha a pojď?“ hádal Trumpál, naklonil se ke dveřím
a zavolal: „Garry se hlásí!“
Nic se ale nestalo a Garry odmítl pro ověření sáhnout na
kliku podruhé.
Trumpál se posadil na kámen vedle dveří. „Hm. Priglasiti by snad mohlo znamenat i…
Udej kamaráda a vejdi?“
„Za všechno může Von! Von to udělal,“ žaloval do dveří Garry,
ale ty zůstaly i tentokrát hluché.
„Že by to znamenalo pomluvit?“ mumlal si Trumpál. „Nebo
promluvit?“
„Promluv kamaráda a vejdi?“ brblal Garry. „Jak mám promluvit
kamaráda? Mám říct jeho jméno?“
„To není tak marný nápad, jaký bych od tebe čekal!“ vyskočil
Trumpál. „Hovacio Kvikuan! Emil Ovšemže! Australus Grape!“
„Von Vlezlej! Hormona Dangerová!“ zkoušel to Garry.
„Támhleta Vlezlá! Brownie Levandulová!“
„Říkal jsem ti, že na slečnu Levandulovou máš zapomenout,“
zamračil se Trumpál.
„Však jsme jenom kamarádi,“ zahučel Garry. „Cookie
Levandulová!“
„Ale počkat!“ zastavil ho Trumpál a ukázal na jeden ze znaků
na portále. Tohle přece není A! Že by to bylo U? Priglas‘ drugu i podi? Takže… promluv, druhu, a vejdi?“
„Mluvíme tady přece celou dobu,“ zoufal si Garry.
„Ale zdá se, že ty dveře nás nepovažují za kamarády, Garry,“
posteskl si Trumpál. „Bude to asi jeden z těch zabezpečovacích systémů,
které mají v sobě zabudovaný program na rozpoznávání hlasu. Otevře ty
dveře jen Tomu Varrrlemu nebo možná některým jeho blízkým přátelům.“
„Rodina by nestačila?“ navrhoval s nadějí v hlase
Garry.
„Obávám se, že ne. Jinak bychom už přece byli uvnitř,“
přemýšlel Trumpál. „Neumíš náhodou napodobit hlas profesora Grapea?“
„Ne!“ vyštěkl Garry. „Ale Hormona to umí.“
„Pan Vlezlej má řidičský průkaz, slečna Dangerová umí
napodobit hlas profesora Grapea… hm, proč jsem s sebou vlastně vzal tebe?“
„Protože já jsem ten, kdo má podle věštby profesorky
Tříhlavňové zachránit karbanický svět?“ nafoukl se Garry.
Trumpál zavrtěl hlavou. „Čert vem věštby profesorky
Tříhlavňové. Toma Varrrleho porazí každý, kdo má trochu fištrónu a odvahy!“
„Tak proč se to ještě nikomu nepovedlo?“ dorážel Garry.
„Protože je to nejmocnější černokarbaník všech dob. Není
snadné dostat se mu na kobylku,“ hlesl bezmocně Trumpál. „K jeho porážce bude
potřeba spojené usilí celé karbanické společnosti.“
„Co?“ hlesl Garry ještě bezmocněji. „Ale teď…“
„Teď musíme rozluštit tu hádanku!“ překřikl ho Trumpál
energicky.
„Priglas‘ drugu i podi,“
zopakoval Garry to, co si již přečetli několikrát. „Krleš! Krleš! Krleš! Priglas‘ drugu i podi!“
Ani po Garryho zvolání se nic nestalo.
„Priglas‘ drugu i podi?“
zašeptal Trumpál. „Co když je to dativ a ne vokativ?“
„Co?“
„Nemám potuchy, jestli drug‘
je u-kmenová nebo o-kmenová deklinace, ale… škoda, že jsem na hodinách
staroslověnštiny nikdy nedával pozor,“ přemýšlel Trumpál.
„Vy jste chodil na hodiny staroslověnštiny?“ divil se Garry.
„Ale co se divím, v době vašeho dětství to byl nejspíš spisovný jazyk.“
Trumpál se na něj přísně otočil. „Původní praslovanský tvar
vokativu by vlastně mohl být druzě,
zatímco drugu je jednoznačně dativ.
Nebo lokál, ale…“
„Jaký lokál?“ rozhlédl se zmateně Garry.
„Žádný lokál! Dativ. Takže se tu nepíše ‚Promluv, druhu, a
vejdi,‘ ale ‚Promluv druhu a vejdi,‘ chápeš ten rozdíl?“ rozzářil se Trumpál.
Garry jen zíral s otevřenou pusou. „Jaký rozdíl?“
„Přesnější překlad by samozřejmě měl znít spíš ‚Řekni druhovi
a vejdi,“ dodal ředitel.
„Ale co máme tomu druhovi říct?“ nechápal Garry.
„Na to právě musíme přijít,“ podrbal se Trumpál za uchem a
znovu začal zkoumat portál. „Určitě tady musí být ještě nějaké vodítko.“
„To slovo přede mnou neříkejte,“ vyjekl Garry. „Tu věc
nechci v životě vidět. Ani o ní slyšet.“
„Vodítko! Vodítko!“ prskal na něj ředitel.
„Nechte toho!“
„Vooodíííítkoooo,“ houkal Trumpál.
Garry si povzdechl. „A to jsem si myslel, že jste můj
přítel.“
Po jeho slovech se dveře se křípěním otevřely.
„No jasně! Jsem to ale pošetilý starý hlupák!“ plácl se
Trumpál do čela. „Tohle přece není žádné A ani U, ale nějaký blbý jer! A nejvýstižnější
překlad slova drug‘ je přítel! Řekni
přítel a vejdi! Nenapadlo mě, že by to mohlo být tak jednoduché! Tome, Tome,
zase jsi nás jednou podcenil.“
„Hormona říkala, že je dobře, když budeme po trustech pátrat
my s Vonem, protože se dokážeme vcítit do Vrdlmrsmrstova uvažování,“
podotkl Garry.
„Protože jste taky idioti?“ zeptal se Trumpál.
„Jak to víte?“
Trumpál se lehce uculil. „Znám vás všechny pět let. Nemyslím
si, že byste mě mohli něčím překvapit.“
„A já myslel, že jste nás odposlouchával.“
„To samozřejmě taky,“ přikývl Trumpál a vešel do dveří.
Po kamenných schodech vytesaných do skály sestoupili o
úroveň níž. V rozlehlé podzemní síni se zde nacházelo jezírko, nad kterým
výhružně visely stalaktity a jeden lehce dezorientovaný stalagmit. Celý prostor
slabě osvětlovaly zelené fluoreskující houby.
„Jsme tu správně,“ konstatoval Trumpál a ukázal na ostrov
uprostřed jezera. „Tam se musíme dostat. Vzal sis s sebou plavky?“
„Ale v té vodě jsou kostlivci!“ ukázal zděšeně Garry na
bílé obrysy rýsující se pod hladinou. Kostlivcům začaly zeleně a červeně blikat
oči.
„To jsou jen plastové atrapy,“ odvětil klidně Trumpál, který
se zatím začal svlékat. „Kde by Tom Varrrle sehnal několik desítek skutečných
koster?“
Garryho sice nenapadalo ani žádné rozumné vysvětlení, kdy by
Tom Varrrle vzal několik desítek falešných koster, přesto se neochotně převlékl
do plavek, přičemž upřeně hleděl na jezero, aby se nemusel dívat na Trumpála
v odvážných květovaných bikinách. Pak opatrně smočil nohu ve vodě.
„To studí!“ vyjekl.
„A co jsi čekal? Španělskou inkvizici?“
Zpoza obrovského krápníku pod schodištěm vyskočili dva muži
v červeném.
„Nikdo nečeká španělskou inkvizici! Naší hlavní zbraní je
překvapení! A strach! Naše dvě hlavní zbraně jsou překvapení a strach! A…“ dál
už bylo slyšet jen chrčení.
Garry se vylekaně zřítil do vody a kraulem plul co nejrychleji
na ostrov. Trumpál k mužům opatrně přistoupil.
„Jsou to jen figuríny!“ volal za Garrym. „A v tom
krápníku je ukrytý magnetofon. Je tady jen spousta strašidelných triků, které
by nás měly vyděsit.“
„Já se nebojím!“ zakřičel Garry, který se mezitím po
kluzkých kamenech vyškrabal na ostrůvek. „Chci to mít jen rychle za sebou!“
„Zůstaň na místě! Ani se nehni a čekej na mě!“ přikázal mu
Trumpál a sám skočil do ledové vody. Na starého muže překvapivě rychle doplaval
k hromadě kamenů navršené uprostřed jeskyně.
„Co teď? Bílá paní?“ rozhodil rukama Garry. Špičkami prstů
levé ruky přitom zavadil o lanko, natažené nad jejich hlavami. Otočil hlavu tím
směrem a viděl, jak se k němu ze stropu řítí bílá postava. V poslední
chvíli uskočil, figurína prosvištěla kolem něj a spadla do temné vody.
„Domnívám se, že Tom Varrrle svého času vyloupil Vrčící vilu.
V semdesátých letech z ní opakovaně zmizelo veškeré vybavení, takže
ji málem zavřeli. A v osmdesátých letech tam řádili Pubertové, a to už byl
její konec. Člověk by skoro řekl, že ten dům je prokletý,“ uvažoval Trumpál.
„Proto bych ocenil, kdybys neříkal nahlas nic, co by se mohlo nacházet
v domě hrůzy.“
„Proč?“
„Jsou tu evidentně nějaké hlasové senzory,“ vysvětloval
Trumpál. „Řekneš třeba drak a…“ Z výklenku ve stěně dvacet metrů od nich
vyšlehl obrovský plamen a spálil hromádky jejich oblečení na břehu.
„To je pěkně hloupá ochrana,“ mudroval Garry. „Koho by
napadlo lézt do tajemné jeskyně a vykřikovat tam věci jako ježibaba nebo
vodník?“
Přímo za nimi se otevřel otvor ve skále a vysunulo se
z něj velké dělo. S ohlušujícím rámusem vystřelilo a Trumpál jen tak
tak stihl strhnout Garryho k zemi. Proletěla nad nimi chechtající se čarodějnice
s blikajícíma červenýma očima a zamířila ke stropu. Tam srazila několik
krápníků a se žbluňknutím se zřítila pod hladinu. Sotva se stačili postavit na
nohy a oklepat se, když si Garry všiml, že po mechem porostlých kamenech se
k Trumpálovu kotníku plazí z vody zelená ruka. Sevřela řediteli nohu
a táhla ho pod hladinu.
Garry k ní skočil a zacloumal s ní, ale ruka byla
pevná a dál stahovala zmítajícího se Trumpála do vody.
„Přeraž ji!“ zamával rukou Trumpál. „Jako ses to učil na
karate!“
„Asi bych vám měl něco říct…“ zamumlal Garry.
„Na to teď není čas, Garry! Přeraž tu ruku! Na co čekáš!“
ječel Trumpál.
Garry skočil do vody a potopil se podél ruky sunoucí se do
hlubiny. Po krátkém hledání objevil kolo, které uvádělo tyč s rukou do
pohybu. Bylo poháněné řetězem, který vedl někam dál do podvodní temnoty. Garry
řetěz vytáhl z kola a ruka se zastavila. Celý zmrzlý se vrátil na hladinu.
Trumpálovi koukala z vody už jen hlava a ramena. Garry zaváhal, zda to tak
není lepší, ale nakonec mu pomohl vyškrabat se na ostrov. Společnými silami potom
vyprostili ředitelovu nohu z ocelového sevření.
„Už radši mlč, prosím,“ sevřel mu ředitel ramena. „Nemám
v úmyslu nechat se kvůli tobě zabít. No, vlastně… Klidně bych se kvůli
tobě zabít nechal, ale ne dneska! Teda… Prostě se ještě dneska musím vrátit
živý a zdravý do hradu!“
„Co to plácáte? Jak nechat zabít?“ vyprskl Garry vodní řasy.
„Jsi to nejdražší, co mám, Garry,“ podíval se mu Trumpál
upřeně do očí. „Udělal bych pro tebe cokoli.“
„Co kdybyste začal tím, že mě pustíte?“ sledoval Garry
nervózně profesorovy prsty zaryté do jeho ramenou.
Trumpál uvolnil stisk. „Měli bychom se porozhlédnout po tom
symbolu.“
Garry si dřepl a začal zkoumat kameny na zemi a škvíry mezi
nimi.
„Slyšel jsem, že večer pořádáte narozeninovou oslavu Cracku
Malejfujovi,“ prohodil, aby řeč nestála.
„Slyšel jsi správně,“ přikývl Trumpál, který zkoumal odlesky
zeleného světla na velkém kameni na břehu. „Ten chlapec to nemá jednoduché.
Jeho otec je ve vězení, jeho matka jednou nohou v blázinci a jeho
přítelkyně se k němu nechová právě nejlépe.“
„Něco jsem viděl. A zbytek radši jenom slyšel,“ odtušil
Garry, a pak se v něm probudila žárlivost. „Mně jste narozeninovou párty
nikdy neudělal! Moje matka je mrtvá a můj otec do blázince patří!“
„Protože máš narozeniny v červenci,“ odbyl ho Trumpál.
„Víc hledej, míň přemýšlej.“
Garry pozorně prohlížel vysoký kámen uprostřed ostrůvku.
„Tady kouká nějaká kovová trubka. Je na ní vyrytý pikový list,“ všiml si.
„Nehledáme vchod do Tajemné stoky, hledáme úkryt symbolu
svěřenského fondu,“ zavrčel Trumpál.
„Chcete říct, že ta trubka je tady jen úplnou náhodou a
nijak nesouvisí s Vrdlmrsmrstem?“ mračil se Garry.
„Dobře, podívám se na to,“ přisedl Trumpál ke kameni a se
zájmem si ho prohlížel. Opatrně na něj zaklepal. „Je to jasné. Uvnitř je nádoba
s tekutinou. A z té trubky je beze vší pochybnosti cítit kozákovský
čaj. To mě vede k jedinému možnému závěru: je potřeba ho vypít.“
„Cože?“ vyděsil se Garry. „Vážně chcete pít něco, co tady
hnije… čert ví, kolik let?“
„Ble! Ble! Ble!“ Ze stropu se strašlivým blekotáním slétl
obrovský plyšový čert a zasáhl Garryho do hlavy. Garry se zapotácel.
Trumpál zvedl čerta ze země a přiložil ucho k jeho
hrudníku.
„Jak primitivní,“ povzdechl si a odhodil figurínu do vody,
co nejdále od jejich ostrůvku. Vyvalily se vlny z dola a roztáhnuly se
v širá kola.
„Pro příště: třicet let. A není jiné cesty,“ řekl Trumpál,
jako by se nic nestalo. „Vypitím obsahu klesne uvnitř tlak a kámen se uvolní.
Pod ním by se měla nacházet skrýš se symbolem.“
„Není nějaká jiná možnost?“ zkoušel to Garry. „Mohli bychom
tu skrýš prostě vykopat!“
„Na to není čas. A cepíny jsem nechal na břehu,“ mávl
Trumpál rukou směrem ke vstupu do jeskyně. „U oblečení, které nám spálil drak.“
Pláž pod kamenným schodištěm znovu zalil oheň.
„Zvládneme přeplavat zpátky, když budeme opilí?“
zapochyboval Garry.
„Opilci mají štěstí,“ usmál se ředitel. „A neboj se, pít
budu jenom já. V nejhorším případě přeplaveš zpátky sám a zavoláš pomoc.“
„Ale…“
„Vlastně ani nemusíš
volat pomoc,“ mírnil ho Trumpál. „Stačí, když vyřídíš Australusovi, aby sem neprodleně
dorazil.“
„Grapeovi?“ divil se Garry.
„Profesoru Grapeovi,“ opravil ho profesor Trumpál.
„Nechci mluvit s Grapem! Profesorem Grapem!“ vyhrkl
rychle sám Garry, aby zbytečně neprodlužoval debatu.
„Slíbil jsi, že uděláš všechno, co ti nařídím,“ umlčel ho
Trumpál a sám se přicucl k trubce. „Trochu hořké, ale dobré!“
Garry si odplivl. „Mám dohlédnout, abyste to vypil celé, ať
se stane cokoli?“
„To nebude třeba,“ odříhl si Trumpál a vrávoravě vstal. „Byl
tam jenom litr. Smrt Smrtikibicům!“
Ve vzdáleném rohu jeskyně se ozvalo zavrzání. Garry tam vrhl
krátký vylekaný pohled a spatřil, jak se k nim nad hladinou pomalu
přibližuje smrtka a mává kosou.
„Asi bychom si měli pospíšit,“ připomněl. „Neříkal jste, že
by se ten kámen měl uvolnit?“
„Říkám spoustu věcí,“ zamumlal Trumpál a pověsil se za jeho
rameno. „Bleták! Vrkot! Cuket! Veš!“
„Co teda budeme dělat?“ zatřásl s ním Garry, který po
očku sledoval ostří kosy, které jim mávalo už jen pár metrů za zády.
„To v čem jsi nejlepší,“ mrkl na něj Trumpál.
„Budeme hrát poker?“
„Improvizovat!“ zvedl Trumpál prst a vší silou kopl do
patníku. V kameni něco zachrastilo a z trubky vypadlo pár drobných
předmětů.
„Co to je?“
„Posbírej to!“ přikázal Trumpál a bez dalšího skočil do
studené vody. Garry rychle popadl cetky, které kámen vydal, strčil si je do
plavek, a plaval za ním. Když vylézali na břeh, Trumpál se náhle otočil a
rozpažil ruce.
„Je tu zima! Trochu se zahřejeme! Drak! Drak! Drak!“
Garry ho instinktivně strhl do vody. Vzápětí vzduch nad
jejich hlavami pročísl rudý plamen.
„Tý jo!“ vydechl užasle Trumpál. „Upír! Zombie!“
Garry nečekal, co za další vymoženosti Varrrleova jeskyně
přinese, rychle popadl Trumpála jednou rukou kolem ramen, druhou mu ucpal ústa
a vlekl ho pryč. Po deseti minutách zoufalého boje se mu podařilo dotáhnout
Trumpála ven z jeskyně, kde ho vyčerpaně odstrčil do hromady šišek.
„Chci zpátky!“ protestoval Trumpál a vztekle zadupal.
„Zaplatil jsem za vstup do domu hrůzy dva bílé žetony a neviděl jsem všechno!“
„Poslouchejte mě, pane řediteli!“ křičel na něj unavený
Garry. „Musíme se dostat zpátky do Polné! Musíme k autu!“
„Já nechci k autu! Já chci cukrovou vatu!“ hrozil mu
Trumpál pěstí.
„Mám toho dost! Vlezte mi na záda!“
„Dobrý nápad,“ usmál se sladce profesor. „Jsi hodný, že mě
poneseš. Auto je tímhle směrem!“
„Máte vůbec klíčky?“
Trumpál ukázal rukou zpátky pod skalní převis.
„Děláte si ze mě legraci, že ano?“ chytil se Garry za hlavu.
„Samozřejmě.
Prozíravě jsem si je strčil do plavek. Hned ti je…“
[1]
Tím se myslí bouře, jejímž smyslem bylo dokreslení napínavé a dramatické
atmosféry. S tím, že se onen meteorologický jev odehrával
v atmosféře, to nijak nesouvisí.
4 komentáře:
Úžasné, absolutně úžasné. Člověk by řekl, že po skoro šesti dílech Garryho Pokera už ho nic nepřekvapí, ale toto...
kostlivci, inkvizice, bílá paní, drak, ježibaba, vodník, čert, smrt a pak i upír a zombie
:-) já fakt nemůžu.
Jestli někdo v pátek poletí, tak to bude Trumpál.“
„Nesmysl,“ oponoval jí Von. „Trumpál by tuhle školu opustil jen přes svou mrtvolu.“
:-) :-) :-)
P… ri… g… las‘ dru… ga i pod… něco… i?
"mellon!"
nic?
Anonymní: a co na to Trumpálova mrtvola, si řekneme v další kapitole!
Martin: jaký meloun? ;)
@Garry -- mellon
https://youtu.be/DgHCM68KkPY?t=1m42s
Okomentovat