Co je vivfin mojito? A fuutý meuoun? Uvažovali jste, jak byste zabili Trumpála vy? Jak dlouho už Brownie poslouchá? Co mají společného všichni studenti Střední školy karbanu a hazardu v Polné? Pokolikáté už navštívil Rob McKenna Polnou? Užijí si Garry, Von a Hormona vyjížďku v lodičce? Udělá si Garry volno 5. prosince v šest hodin večer?
Kapitola osmá:
Všemožné tajnosti
Malejfujovy tajnosti
„Kdo by se mohl snažit otrávit Trumpála?“ mudroval Garry,
když se usadili v kožených křeslech učitelské klubovny. „Mimochodem, to
mojito je super!“
„Díky,“ pousmála se Hormona, „kvůli Kvikuanově pondělní
večeři už ho trénuju dva týdny.“
„Možná by to chtělo trochu víc cukru,“ navrhl Von a podal jí
svou sklenici.
„Už jsem ti tam dala pět lžiček navíc! A kupovala jsem ho ze
svého!“ okřikla ho Hormona. „A na to, kdo by chtěl otrávit Trumpála, snad není
tak těžké přijít.“
„Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit!“ vykřikl Von.
„Ten ale těžko schoval dárek pro Trumpála na ženských
záchodcích u Sedmi kulí,“ zamračil se Garry. „Musí v tom mít prsty někdo,
kdo tam byl… hm… co Brownie?“
„Rozhodně, je to mrcha,“ přidal se Von.
„Podezíral jsem ji už loni na táboře,“ přikývl Garry. „A
Trumpál ty její fotky určitě ještě má. A teď si ji nevzal jako svoji sekretářku
a ona se mu snaží pomstít.“
Hormona si povzdechla: „Měla jsem ti udělat nealko mojito.“
„Říká se virgin mojito.“
„Trvalo mi čtyři dny, než jsem pochopila, co je vivfin
mojito,“ odfoukla si Hormona z čela pramen vlasů. „A Brownie to určitě
nebyla. Kdyby chtěla Trumpála zabít, tak to narafičí jako nehodu při
autoerotické asfyxii.“
„Cože?“ vyprskl Garry.
„Při autoerotickém škrcení.“
„Já vím, co to je,“ odbyl ji Garry, „ale jak jsi na to přišla?“
„Říkala mi to,“ řekla Hormona nevzrušeně.
„Vy se bavíte o tom, jak byste zabily Trumpála?“ děsil se
Garry. „Vždyť to tady musí být prošpikované štěnicemi!“
„Popravdě jsme se bavily spíš o té asfyxii a… tohle padlo
jen tak mimochodem,“ zčervenala Hormona. „Už jste četli dnešní Betl?“
„Píšou něco zajímavého?“ zajímal se Von.
„Nevím, nečetla jsem ho,“ řekla Hormona a rozhlédla se po
baru. „Ale někde by tady měl být… tady!“
„Do prdele!“ ulevil si Garry, když si nejčtenější karbanický
deník prolistoval.
„Co se stalo? Někoho zabili?“ hrklo ve Vonovi.
„Něco horšího!“ ukázal mu Garry poslední stránku. „Někdo
vystřihl obrázek Smějeme se s dívkou
Betlu,“ zaláteřil Garry a noviny zahodil.
„To dělá Zkrocený,“ obrátila Hormona oči v sloup.
„Řeknu ti, že být studentkou bylo lepší, člověk měl aspoň nějaké iluze.“
„Když to nebyla Brownie, tak to mohla udělat Cookie. Byla
tam taky,“ nadhodil po chvíli Garry.
„Cookie z toho vynech,“ zabručel Von.
„Přesně tak, mojí sestru z toho vynech,“ přerušil je
rozhořčený hlas zpoza jukeboxu. „A byla bych ráda, kdybys ji ze všeho vynechal
i ty, Vone!“
„Jak dlouho nás takhle posloucháš?“ nadskočila Hormona.
„Čtyři roky,“ odvětila netečně Brownie a přisedla si
k baru. „Máte ještě mojito?“
„To je v pohodě,“ uklidňoval ji Garry a poplácal ji po
koleni. „Von nechce mít s žádnou Levandulovou nic společného. Říkal, že ho
máme radši zabít.“
„Myslel jsem…“
„Ty jsi v první řadě vůbec nemyslel,“ zamračila se
Brownie. „A to zabití se dá snadno zařídit.“
„U Vona to na nehodu při přidušování neuhraješ, má silnější
svaly na krku než Trumpál, takže by při pitvě spíš odhalili, že mu někdo
pomohl,“ uvažoval Garry. „Navíc pochybuju, že by se i sebeotrlejší patolog
troufl podívat Trumpálovi pod plnovous.“
„Co kdybys, Pokerote, místo meditování o asfyxii radši
vybíral jiného podezřelého než mě nebo mou sestru,“ navrhla chladně Brownie a
napila se ze sklenice, kterou ji Hormona podala. „Stejně nechápu, proč je sem
pouštíš, copak nestačí, že tady všechno vychlastá Koumes?“
„V Húdlarech stálo všechno tak nějak za…“ mávla rukou
Hormona.
„Kde jsou vlastně ty brambůrky?“ vzpomněl si Vonův žaludek.
Hormona se natáhla do skříňky pod barem a hodila Vonovi tři
pytlíky Bohemia chipsů.
„Láska prochází žaludkem,“ uchechtla se Brownie.
„Víš, co taky prochází žaludkem?“ probodla ji Hormona
pohledem. „Nůž na citróny.“
„Hlavně si ho nespleť s nožem na pomeranče, nebo ti
Kvikuan zase vynadá,“ smála se Brownie dál.
Hormona pomalu odložila nůž na prkýnko. „Kvikuana mi ani
nepvipomínej. Nevíf, kde sefenu do ponděuí fuutý meuoun?“
„Fuutý meuoun je přece žlutý meloun,“ pokrčil rameny Garry.
„Já vím, co to je,“ řekla Hormona. „Ale potřebovala bych
vědět, kde najdu nejbližší obchod, který je vede.“
„Nora!“ přerušil ji Garry.
„Nora má žluté melouny?“
Brownie vyprskla a Garry se začal pohihňávat. „No… hm…
Vlastně… hm…“
Hormona vstala k baru a začala připravovat další várku
mojita. „Až vás ta pubertální chvilka přejde, tak to pak můžete vysvětlit
Vonovi, ať se taky zasměje.“
„Já to chápu, jen mi to nepřijde vtipné,“ zapojil se Von, zatímco
chroustal brambůrky. „Pan Nguyen má obchod s ovocem a zeleninou, takže by
ti je možná sehnala.“
Garry se znovu rozchechtal. „Ale budeš se divit, kvůli tomu
jsem si na ni nevzpomněl,“ řekl, když se uklidnil. „Celou dobu u toho byla taky
a nevíme, jak se to doopravdy seběhlo. Třeba chtěla Trumpála otrávit, akorát
přesvědčila svou kamarádku, aby mu ten balíček donesla.“
„Proč by chtěla Nora udělat něco Trumpálovi?“ nechápala
Brownie.
„To nevím,“ připustil Garry. „Třeba jí ukradl její
nejoblíbenější podprsenku.“
„Pokud by to stačilo jako motiv k vraždě, tak tady máme
víc než sto podezřelých,“ ušklíbla se Brownie. „Navíc aspoň mně vždycky všechno
vrátil, když jsem si řekla.“
Hormona překvapeně vzhlédla od máty. „Mně nikdy nic
nezmizelo.“
„Trumpál má jinou velikost.“
„Stejně je to nesmysl, aby to udělala Nora,“ opustila radši
Hormona úvahy o velikosti Trumpálova hrudníku. „Kdyby chtěla ublížit
Trumpálovi, tak nedovolí, aby – sakra, to fakt nikdo nevíte, jak se jmenuje? – ta
její kamarádka otevřela balíček na cestě do hradu!“
„Třeba se chtěla Nora ve skutečnosti zbavit svojí kamarádky
a ten balíček byl jen zástěrka,“ poškrábal se Garry na bradě.
„Já to stejně nechápu,“ kroutila hlavou Hormona, zatímco jim
nalila nové pití. „Kdo byl na těch záchodech taky? Koho podezíráš ze všeho,
pokud zrovna nepodezíráš Grapea?“
„Profesora Grapea,“
opravila ji Brownie jedovatě. „I když ty mu asi říkáš…“
„Už jste četli dnešní Betl?“ zvedla se Hormona rychle pro
odhozené noviny.
„Nechápu, proč si Zkrocený nemůže kupovat vlastní výtisk,“
zamračila se Brownie. „Ale řešili jsme…“
„Řešili jsme,“ navázala rychle Hormona, „kdo podstrčil Noře
a její kamarádce chloroform pro Trumpála. A je snad úplně jasné, že to byl…“
„Kčertu, co je to tady za sebranku?“ vyrušil je najednou
blonďatý hlas. „Copak nestačí, že tady všechno vychlastá Koumes?“
„Nechápu, co ti vadí, stejně si sem nosíš vlastní zásoby,“
ušklíbla se Brownie. „A vůbec, jak si to představuješ vtrhnout sem bez pozdravu
a ještě o nás říkat, že jsme sebranka?“
„Myslel jsem tyhle dva exoty,“ bránil se chabě Malejfuj a
ukázal na Garryho s Vonem. „Nechci je tady!“
„Tak snad, abys šel, ne?“ navrhla Brownie a seskočila
z barové židle. „A já asi taky poběžím, musím ještě… to…“
„Napsat McDonaldové přípravu na pondělní výuku?“ navrhla
Hormona.
„To taky,“ přikývla Brownie a rozeběhla se ke dveřím, u
kterých stál Cracko Malejfuj.
„Počkejte!“ zarazil je ještě Garry. „Malejfuji, ty jsi byl
přece u Sedmi kulí na dámských toaletách! Neviděls tam něco podezřelého? Vypadá
to, že Nora Nguyenová s kamarádkou odtamtud přitáhla balíček pro Trumpála,
v kterém byl místo parfému chloroform.“
„Cože?“ spadla Malejfujovi čelist.
„Vím, že nejsme zrovna nejlepší přátelé…“
Malejfuj ho okamžitě opravil: „Nejsme vůbec přátelé.“
„Kdyby sis to rozmyslel a na něco si vzpomněl, dej vědět. I
sebedrobnější maličkost může pomoct ve vyšetřování.“
„Děláš si ze mě prdel, Pokere?“ zúžil oči Malejfuj. „Co víš?
Nepleť se do mých věcí!“
„Jdeme,“ zavelela Brownie. „Musíš…“
„Připravit Grapeovi deset balíčků cinknutých karet na hodiny
s druháky,“ doplnila unaveně Hormona.
„Co to mělo znamenat?“ sledoval Garry zaraženě dveře,
v kterých Brownie s Crackem zmizeli. „Že by to nakonec skutečně
udělala Brownie? Malejfuj mi určitě chtěl něco prozradit a ona ho doslova
vyhnala pryč!“
„I,“ řekla důrazně Hormona.
„Ironie?“ zeptal se Von nejistě.
„Ne, idiot,“ opravila ho Hormona. „Tak strašný idiot, že se
to snad ani Támhleté nemůže líbit.“
„Stejně to nechápu, proč si moje sestra pořád vybírá samé
idioty,“ založil si Von na prsou mastné ruce od brambůrků.
„Všeobecně se má za to, že člověk si vybírá životní partnery
podle rodiče opačného pohlaví,“ řekla Hormona a raději nalila Vonovi další
mojito. „Takže pro Támhletu je vzorem, který podvědomě hledá, tvůj taťka.“
„Co?“
Hormona pokračovala: „A pokud tahle teorie platí, tak to
taky znamená, že by nám to spolu nikdy nevyšlo. Protože můj otec není nenažraný
zabedněnec a já…“
„Tvůj otec je arogantní pitomec a sadistický přívrženec
Ty-tušíš-koho se zálibou v růžovém oblečení?“ usmál se Garry.
„Ne,“ zamračila se Hormona. „Už jste četli dnešní Betl?“
„Nech toho!“ utnul ji Garry. „Stejně je to nesmysl. Co si
z toho mám vzít já, když jsem svou matku nikdy nepoznal?“
„Tak asi ani nepoznáš svou životní lásku,“ zauvažoval Von a
zamračeně přitom pozoroval Hormonu.
Garry dopil na ex svůj drink. „Co se dá dělat,“ vzdechl.
„Vezmu si Támhletu, a pak uvidíme.“
„Jak to myslíš, ‚vezmu si Támhletu, a pak uvidíme‘?“
rozčiloval se Von. „Mluvíš o mojí sestře!“
„Ty jsi o ní řekl, že je děvka!“
„Já si o ní můžu říkat, co chci!“ rozhorloval se Von. „Ale
ty se musíš rozhodnout, jestli ji chceš, nebo ne!“
„Chci,“ vyhrkl Garry. „Ale už mi pije krev, jak se pořád
tahá s tím idiotem Koumesem! Myslel jsem, že si to o prázdninách jen
vymyslela, abych žárlil!“
Hormona polkla. „Asi bych ti to neměla říkat, ale vlastně to
tak původně bylo. Když byl Dan na návštěvě v Brajglu, tak to bylo opravdu
jen proto, aby tě vyprovokovala. Ale pak přijeli oba do školy, a ty pořád nic,
tak… nad tím nějak ztratili kontrolu.“
„Takže za to ještě můžu já?“ vztekal se Garry.
„Támhleta si myslí, že když jsi kluk, tak bys měl udělat
aspoň nějaký krok. Nemusí být první, ani druhý, to už vzdala, ale aspoň
nějaký,“ povídala Hormona. „A když jí Dan Koumes přinesl první školní den
kytku, tak…“
„Začala s ním chodit kvůli blbýmu chroští?“ bručel
Garry. „Tohle já neřeším, jsem emancipovaný muž!“
„Ale Támhleta zjevně není emancipovaná žena,“ odtušila
Hormona. „Nebo chápe emancipaci jinak než ty.“
Garry si odfrkl. „Tak ať si nechá Koumese i s kytkou
a…“
Dveře klubovny se rozletěly.
„Hm, asi jdeme nevhod, co?“ rozesmála se Támhleta.
„Jo!“ okřikli ji Garry s Vonem.
„Zbyla tady nějaká tequilla?“ zajímal se Dan.
„Ne!“
…
„Já to nechápu,“ vrátila se ještě Hormona k sobotním
událostem, když se v pondělí odpoledne sešli v učebně před seminářem
rozdávání a míchání pro pokročilé. Hormona rovnala na katedru talířky, příbory
a ubrousky na plánovanou hodinu o etiketě stolování, zatímco Garry s Vonem
se jí pošklebovali.
„Co nechápeš?“ uchechtl se Von.
„Proč Garry najednou nepodezírá Malejfuje,“ zamávala Hormona
lžičkou na dezert. „Už o prázdninách tvrdil, že Malejfuj nic nechystá. A teď,
když se někdo pokusí omámit Trumpála chloroformem, a konečně to jednou vypadá,
že by v tom Malejfuj skutečně mohl mít prsty, Garry podezírá Brownie,
Cookie, Noru a snad i její kamarádku, která to tím chloroformem schytala!“
„Takže si myslíš, že to doopravdy udělal Malejfuj?“ zajímal
se Von.
„Určitě to dává větší smysl, než aby to udělala Cookie,“
řekla Hormona. „Ale je to celé divné. Jaký smysl má posílat Trumpálovi
chloroform v balíčku? I kdyby se omámil, tak by akorát upadl v ředitelně
na koberec a pár hodin si pospal.“
„Třeba má někdo pocit, že Trumpál trpí nedostatkem spánku, a
chtěl mu pomoct,“ zapojil se Garry. „Dobrý nápad, Hormono.“
Hormona otráveně narovnala vidličky, do kterých Von strčil,
podle pravítka do správné polohy.
„A proč by někdo posílal Trumpálovi balíček v době, kdy
tady ředitel není?“ přemýšlela dál.
„Třeba právě proto,“ uvažoval Garry. „Pachatel vytvoří
zmatek. Trumpál nebude vědět, od koho balíček byl, pak ho otevře a nikdo
nezjistí, jak se chloroform do ředitelny dostal. Navíc, jestli na lahvičce
zůstala cenovka od Bordellina, spousta lidí by si asi myslela, že si to koupil
sám.“
Hormona šokovaně položila Garrymu ruku na čelo.
„Co to děláš?“
„Zkouším, jestli nemáš teplotu,“ podívala se na něj
zkoumavě. „To co jsi říkal, dávalo smysl.“
„Suefno Denfvová, neofahávejte mi tady studenty, a věnujte
se svojí pváci,“ vyrušil je profesor Kvikuan. „Máte pvipvavené sevvívovací
ubvousky?“
Varrrleovy tajnosti
Ředitele až do pondělního večera nikdo na hradě nezahlédl,
přesto se Garry podle pokynů dostavil do jeho pracovny. Tentokrát jen jednoduše
zaklepal a na vyzvání vstoupil. Trumpál seděl vyčerpaně u stolu a mazal si
zkřivenou ruku koňskou mastí.
„Měl jsi opravdu napilno, zatímco jsem byl pryč,“ poznamenal
Trumpál.
„Není to jednoduché,“ přikývl Garry. „Brunhilda a její
kamarádky…“
Trumpál ho rázným gestem zastavil, ostatně dalo se
předpokládat, že veškeré podrobnosti již stejně věděl. „Myslel jsem nehodu
Nory Nguyenové a té druhé dívky.“
„Copak vy taky nevíte, jak se jmenuje?“
„Abych se přiznal, nemám potuchy,“ zabručel Trumpál. „Chtěl
jsem se na to podívat do spisů, ale zrovna ten její je celý politý kávou a nedá
se přečíst.“
„Jak jí vlastně je? Už ji pustili z ošetřovny?“
„Je trochu dezorientovaná,“ zamračil se Trumpál. „Ani ona
sama si nedokáže vzpomenout, jak se jmenuje. Což je dost ošemetná situace,
protože ani nemůžeme informovat její rodiče.“
„Kde jste vlastně byl o víkendu, pane profesore?“ zajímal se
Garry, který po tolika podrobnostech o záhadné peklospárské dívce vůbec netoužil.
„O tom bych teď raději nemluvil,“ usmál se záhadně Trumpál.
„Když o tom přemýšlím, já asi radši taky ne,“ hlesl Garry,
kterému mezitím klesl zrak k ředitelovým nablýskaným červeným lodičkám.
„Ale dřív nebo později ti to povím.“
„Později,“ vyhrkl Garry. „Mimochodem, potkal jsem
v Húdlarech Mamlase Fušera.“
Trumpál se zachmuřil. „Jde to se starým Mamlasem pěkně
z kopce. Dřív by se nenechal takhle hloupě nachytat.“
„Vy o tom víte?“ rozčílil se Garry.
„Já vím věcí, o kterých se ti ani nesnilo,“ broukal si
Trumpál pod nos, jako by se ho Garryho hněv vůbec netýkal. „A dobře víš, že
jsem ti říkal, ať si Pervertův soud odneseš co nejdřív.“
„Už je v bezpečí,“ usmál se Garry a vybavil si levou
stěnu jejich pokoje na ubytovně.
„Doslechl jsem se o tvých podezřeních,“ pokračoval po chvíli
Trumpál. „Je pravda, že sis myslel, že by mi posílala chloroform Brownie?
Cookie? Nebo dokonce Nora?“
„Byly na inkriminovaném místě v inkriminovanou dobu,“
zasyčel Garry.
„Zdá se, že Garrylock Pokrmes zapomíná na svou hlavní
zásadu,“ pohrozil mu Trumpál prstem. „Nejdůležitější je motiv, důkazy jsou
podružné.“
„To je zásada Garrycula Pokerota,“ opravil ho Garry. „A na
motiv právě nemůžu přijít. Kdo by chtěl zabít vás, nejlepšího, nejoblíbenějšího
a nejúžasnějšího ředitele, kterého Polná kdy poznala?“
„Namátkou třeba Doktor Vrdlmrsmrst,“ nadhodil Trumpál.
„Kvůli kterému jsme ostatně tady.“
Garry otráveně vydechl.
„Minule jsme opustili Toma Varrrleho v sirotčinci jako
mimino. Mehroma byla mrtvá a Tom Varrrle starší někam zmizel. První roky po
válce se poflakoval po Praze a zjevně zápasil s nedostatkem peněz.“
„Jak to víte?“ divil se Garry.
„Díky svědectví jistého Kaktuse Bordellina,“ odpověděl
ředitel, „který shodou okolností založil v Oblblé ulici rozkošný obchůdek,
který tam stojí dodnes.“
„Rozkošný obchůdek?“ vyprskl Garry.
„Dřív to tam vypadalo jinak,“ zasnil se Trumpál. „Omluv mě,
Garry, to jen starý muž vzpomíná na hříchy mládí.“
Garry se oklepal.
„K panu Bordellinovi se v létě 1946 dostavil jistý
pohledný černovlasý mladík v ošuntělém kabátě a roztrhaných kalhotách.
Představil se jako Thomas Barrel a nabídl panu Bordellinovi, otci dnešního pana
Bordellina, sadu ručně malovaných karet s erotickými motivy.“
„Ty byste v těch svých složkách asi neměl, co?“ natáhl
Garry krk k papírům rozloženým na ředitelově stole.
„Bohužel,“ zavrtěl hlavou Trumpál. „Pan Thomas Barrel
tvrdil, že kdysi patřily samotnému Zilvaru Uzlovi, ale… takových historek
slýchal pan Bordellin každý den desítky. A pan Bordellin mladší je poslouchá
dneska. Bordellin si karty pečlivě prohlédl a patrně objevil několik
poznávacích znaků, podle nichž karty kdysi skutečně nakreslil sám Zmizeluzel.
Thomas Barrel se spokojil s jedním zlatým žetonem a zmizel. Což opět
potvrzuje mojí domněnku, že byl Zmizeluzlovým potomkem.“
„Zaplatil mu jeden zlaťák?“ zakuckal se překvapeně Garry.
„Kaktus Bordellin nikdy nebyl známý pro své dobré srdce, ale
pro své dobré zboží, Garry,“ podotkl Trumpál. „Tom Smrdlot Varrrle starší se
podle všeho potuloval po Praze a zoufale potřeboval peníze. Možná ani nevěděl,
jaký poklad nosí v kapse.“
„Byl přece karbaník!“ nechápal Garry. „Mohl přece nějaké
peníze vyhrát!“
„Abys mohl něco vyhrát, musíš nejdřív něco vsadit. Přesně,
jak se to zpívá, svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč,“ vysypal Trumpál
z rukávu další moudro. „A pokud tě to uklidní, podle všeho Tom Varrrle
investoval svůj žeton víc než dobře. I když o jeho dalším životě nemáme žádné
zprávy, když nastoupil do polenské školy Tom Varrrle mladší, poslal nám nějaký
anonym, respektive nějaký ‚dobrosrdečný americký milionář Tommy Harley‘, na
účet školy velmi slušnou sumu. Když o tom přemýšlím, stipendia z ní
vlastně vyplácíme dodnes.“
„Tady se dá získat nějaké stipendium?“
„Tím se nezatěžuj,“ pokusil se Trumpál mávnout bolavou
rukou. „Stipendia jsou jen pro chudé a dobré studenty a ty nejsi, neuraž se,
ani jedno ani druhé.“
„Jak se vlastně malý Tom Varrrle dostal do Polné?“ napadlo
Garryho.
„Zvláštní, že se na to ptáš,“ mrkl na něj Trumpál. „Protože
to jsem ti zrovna chtěl povykládat! A tentokrát i s podrobnostmi, byl jsem
totiž přímo u toho.“
…
Z oblohy se líně snášel špinavý sníh. Nigrus Trumpál (s
krátkými tmavými vlasy a zastřiženou bradkou) otevřel skřípající železnou bránu
aspoň tak, aby se mohl protáhnout na zanedbaný dvůr. Znechuceně se podíval na
oprýskaný zámeček podepřený ze strany lešením, který se rozkládal před ním.
Došel k hlavním dveřím, na kterých se nacházely dvě cedule. První hlásala,
že se zde nachází dětský domov, druhá, že vchod je zezadu.
Trumpál obešel budovu po úzkém rozmláceném chodníčku, až
nalezl ošklivou betonovou přístavbu s otevřenými dveřmi, před kterými
pokuřoval nerudný pán s šedivým knírem.
„Čest práci,“ pozdravil Trumpál. „Mám tady schůzku
s jistou soudružkou Koulovou, ředitelkou.“
Muž mu beze slova pokynul cigaretou dovnitř. Nigrus Trumpál
chvíli bezradně bloudil po chodbách, několikrát se marně ptal pobíhajících
dětí, až se mu nakonec podařilo nalézt dveře s cedulkou ředitelna.
Zaklepal.
„Dále.“
„Dále od hradu dále, ať se nestane neštěstí nenadálé,“
zahlaholil Trumpál a vkročil do dveří.
„Soudruh je zjevně vtipálek, co?“ zamračila se na něj přísně
kostnatá žena, postávající za velkým stolem.
„Čest práci,“ pozdravil Trumpál s drobnou úklonou.
„Ostatně, čest je to jediné, co jsem ochoten práci obětovat. Jiřina Koulová?“
Paní Koulová zafuněla.
„Jmenuji se Nigrus Trumpál,“ řekl Trumpál. „Po mnoha
peripetiích se ke mně dostala vaše stížnost, kterou jste posílala na
ministerstvo školství. Prý se vám tady mezi chovanci rozmohly hazardní hry.“
„Konečně!“ vykřikla Jiřina Koulová. „Konečně si někdo
vzpomněl! Doufám, že s tím něco hned uděláte! Nechápu, proč sem někoho
neposlali dřív, poslala jsem snad stovky dopisů!“
„Patrně se vaše kozy zatoulaly špatným směrem,“ odtušil
Trumpál.
„Cože? Co si to dovolujete?“ vyjekla paní Koulová. „Přišel
jste si ze mě tropit žerty, soudruhu? Budu si na vás stěžovat!“
„Lidé, co si na mě stěžují, většinou nedopadnou dobře,“
varoval ji Trumpál. „Asi bych vás měl upozornit, že na svém hradě experimentuji
s lidožravými krokodýly.“
Ředitelka domova se ztěžka posadila a schovala si hlavu do
dlaní. Začínalo jí být jasné, že člověk, který ji navštívil, je blázen.
„Vím, kdo má celý ten problém na svědomí,“ nenechal se
rozhodit Trumpál. „Tom Smrdlot Varrrle.“
„Už jenom to jméno je problém!“ vyštěkla na něj Jiřina
Koulová. „Ostatní děti se mu pořád smějí! Nemine den, abych neřešila nějaký
incident. Včera mu Vilém Strup vylil do postele močůvku. A všichni na něj pořád
pokřikují: Smrdlote, Smrdlote, špinavý…“
„To by stačilo, dovedu si to představit,“ zarazil ji
Trumpál. „Tomu Varrrlemu bylo o Vánocích patnáct, nepletu se?“
„Ano,“ přikývla paní Koulová.
„Už jste přemýšleli, kam bude chodit na střední školu?“
vyzvídal Trumpál.
Paní Koulová si povzdechla. „Poohlížíme se po nějaké
internátní, ale nikde si ho nechtějí vzít.“
„Věděl bych o jedné,“ mrkl Trumpál a podal jí nějaké papíry.
„Tohle podepište a uvidíte Toma Varrrleho jen o prázdninách. Možná ani to ne,
pokud zrovna nebude ve školních sklepech řádit nějaká příšera.“
Přestože si ředitelka byla jistá, že muž v cylindru,
který se na ni tak otřesně zubí, nemůže být příčetný, vzala si od něj listiny a
pečlivě je prozkoumala.
„Střední škola karbanu a hazardu v Polné?“ zvedla
překvapeně zrak k Trumpálovi.
„Její existence je přísně tajná,“ prohodil Trumpál. „Pokud
něco prozradíte, budu vás muset zabít. No… zatím je ředitelem starý dobrák
Pipet, ale rozhodně se za vaši smrt přimluvím.“
Paní Koulová spěšně naškrábala na papíry potřebné podpisy a
hodila je zpátky Nigrusi Trumpálovi. „Doufám, že to není jen nějaký nepovedený
žert!“
„To rozhodně ne,“ zvedl se Trumpál z křesla, které mu
nikdo nenabídl, „všechny moje žerty jsou povedené. O prázdninách se tady pro
Toma někdo zastaví. Asi já, předpokládám, ale znáte to, cesty boží jsou
nevyzpytatelné.“
„Vy jste věřící?“ zadívala se na něj Koulová zkoumavě.
„Ne, mluvil jsem o sobě,“ smekl Trumpál cylindr a vyrazil ke
dveřím.
„To ho nechcete ani vidět?“ podivila se ředitelka.
Trumpál si povzdechl: „Když to musí být.“
Vyšla s ním z kanceláře a vedla ho po kamenných
schodech do posledního patra, kde se zastavili před dveřmi s číslem 213.
„Tady je to,“ oznámila paní Koulová. Dvakrát zaklepala a
běžela pryč.
„Nechoďte sem!“ ozvalo se z pokoje.
Trumpál otevřel dveře a usmál se. „Nazdar Tome!“
Pohledný chlapec s černými vlasy a ostře řezanými rysy,
který seděl na kovové posteli, se na něj zamračil. Trumpál si vzal starou
dřevěnou židli a přitáhl si ji naproti němu. Posadil se.
„Jsem profesor Trumpál.“
„A já jsem doktor Velrrras Drmlot,“ ušklíbl se Tom Varrrle.
„Lhát se nemá,“ pokáral ho Trumpál. „A to jméno zní divně.“
„Semldrat Vorrol?“
Trumpál zavrtěl rozhodně hlavou. Tom Varrrle na něj vyplázl
jazyk.
Trumpál se jen pousmál a vytáhl z náprsní kapsy
mariášové karty. „Zahrajeme si? O kolik?“
Mladý Smrdlot zvedl překvapeně obočí. „Tady se nesmí hrát o
peníze.“
Trumpál zkušeným pohybem sáhl k nočnímu stolku a
otevřel jeho vrchní šuplík, který by se běžnému šmátralovi jevil jako
beznadějně zaseklý. Na světlo vykoukla hromada pětadvacetníků, desetníků,
pětníků a haléřů.
„A ty se asi moc nestaráš, co se smí a co ne, viď?“
Tom Varrrle si odfrkl. „Nemůžete mě popotahovat za to, že
mám drobné. To nic nedokazuje.“
Trumpál se natáhl pod matraci postele a vylovil balíček
karet. Otevřel ho a chvíli si ho se zájmem prohlížel.
„Cinknuté? A ještě tak amatérsky… styď se!“ zpražil Toma
pohledem. „Plýtváš svým talentem, Tome. V Polné by ses naučil mnohem víc,
mohl bys své schopnosti rozvinout, mohl bys být jedním z nejlepších
karbaníků své doby. Obírání kamarádů o pár pěťáků je pod tvoji úroveň.“
„To nejsou moji kamarádi!“ zavrčel Tom Varrrle. „Nikdo mě
tady nemá rád. Všichni se mi akorát posmívají kvůli mému jménu!“
„O důvod víc, proč chodit na Střední školu karbanu a hazardu
v Polné,“ pohladil ho Trumpál po vlasech. „Tam se všichni jmenují jako
kreténi.“
Tom Smrdlot Varrrle se zasmál.
„Tak co, zahrajeme si?“ začal Trumpál míchat svoje karty.
„Radši hraju poker,“ ušklíbl se Tom Varrrle.
„Ta dnešní mládež,“ vzdychl Trumpál. „Ale máš smůlu.
Pokerové karty sebou nemám a ty tvoje jsou označené. I když mizerně. Budeš se
muset spokojit s lízaným mariášem.“
…
„Poslouchal jsi?“ šťouchl Trumpál do klimbajícího Garryho,
když skončil se svým vyprávěním. Garry váhavě přikývl.
„Co si o tom myslíš?“
„Napadlo vás už tehdy, co z něj jednou bude?“ zeptal se
Garry.
„Už tenkrát jsem byl přesvědčený, že ten kluk něco dokáže,“
přikyvoval Trumpál. „Jeho talent, rychlost, obratnost… hrál jsem s ním tři
kola a jedno jsem prohrál! Já, při vší skromnosti nejlepší hráč mariáše na
světě. Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom spolu hráli poker. Což se naštěstí
nikdy nestalo. Jenom jeden člověk dokázal porazit Doktora Vrdlmrsmrsta
v pokeru.“
„Kdo?“
„Přece ty, Garry,“ zatřepal mu Trumpál s hlavou, přičemž
mu do vlasů nalepil žvýkačku.
Garryho tajnosti
Během týdne se vyčasilo, vysvitlo slunce a vypadalo to na
poslední záblesky babího léta nebo možná první záblesky panenského podzimu. Ve
čtvrtek dopoledne se ale začalo zatahovat, v poledne začalo krápat a
odpoledne už zalévaly Střední školu karbanu a hazardu přívalové deště. Před
bránu školy tak mohl, nikým neviděn a neslyšen, přijet starý ušmudlaný kamion.
Věděli o něm jen dva studenti, kteří se proplížili kolem
spícího vrátného. Černovlasý podepsal řidiči nějaké papíry a zrzavý
s námahou vyložil z nákladního auta čtyři velké papírové krabice.
Černovlasý neochotně jednu převzal a oba rychle zmizeli zpátky do hradu. Kamion
se na úzké lesní silničce kupodivu obratně otočil a zmizel také. Celé setkání
brzy připomínaly jen vyjeté koleje vedle asfaltky a záznam z bezpečnostní
kamery, spolehlivě uložený v Trumpálově pracovně.
…
„Snídat tady není špatný nápad,“ usmála se Brownie na toust
s míchanými vajíčky a párkem, který před ní postavila Hormona. „Počkej,“
zarazila se, „jak dlouho tady byly ty vajíčka?“
„Klid, koupila jsem je včera,“ usmála se Hormona. „Jediné
pozitivum práce s Kvikuanem: nezkoumá účty za jídlo a pití. K večeři
bude grilovaný losos se zeleninovým salátem.“
„Kde na to bereš čas?“ divila se Brownie.
„Nespím,“ ukázala výmluvně na opuchlé oči.
„Taky moc nespím,“ přikývla Brownie s lehkým úsměvem.
„Ale není to vidět, protože jsem se nalíčila. Tak si říkám, jestli to stojí za
to?“
„Líčit se? Ne.“
„Nespat!“
„Stojí,“ řekla Hormona pevně.
„Ale stejně, to ti práce pro Kvikuana zabírá tolik času?“
uvažovala Brownie. „Kolik nakrájených citrónů může za týden potřebovat?“
„Není to zas tak hrozné,“ řekla Hormona. „Trochu víc času
zabere příprava na hodiny, protože mám podezření, že Kvikuan stejně akorát čte
moje podklady, jen tvochu vozvuáfně. Ale i tak mám většinou v devět,
nejpozdějc v deset večer hotovo.“
„Brr,“ otřásla se Brownie. „McDonaldová si naštěstí dělá
většinu věcí sama. A ten zbytek stihnu udělat o přestávkách mezi výukou.“
Hormona zaklela. „Tak proč nespíš?“
„Koumes taky nedělá nic, jenom Šutovi nosí věci do učebny. A
když je potřeba, tak ho zajde restartovat. Zato Grape pěkně dusí Malejfuje,“ ušklíbla se
Brownie. „Vůbec nestíhá, často u něj sedí v kabinetu až do půlnoci.“
Obě zaklely.
„Zdá se, že máme společný zájem,“ usmála se Brownie.
„Ne, máme přesně opačný zájem,“ opravila ji Hormona.
„Myslím na zkrácení Malejfujovy práce u Grapea,“ sykla
Brownie.
Hormona si bezmocně povzdechla. „Já za něj nic dělat nebudu,
z toho už jsem vyrostla.“
„Já jsem do toho ještě nedorostla,“ odtušila Brownie. „Ale
je pravda, že dostat se každý den do postele až ve tři je dost vyčerpávající.“
„Což o to, do postele bych se zvládla dostat už kolem jedné,
ale spát?“ zívla Hormona. „Myslela jsem, že ty to umíš rozlišit.“
„Bod pro tebe,“ mrkla Brownie.
„Vlastně, chtěla jsem se tě na něco zeptat. Stalo se něco
trochu… trochu dost zvláštního,“ vzpomněla si Hormona. „Včera totiž…“
„To se chlapům občas stane,“ odbyla ji Brownie. „Z toho si
nic nedělej.“
„Co?“ vyhrkla Hormona.
„Nebo cos myslela?“
„Na co myslíš ty?“ ohradila se Hormona, rudá až za ušima.
Brownie si místo odpovědi vzala z talíře párek a půlku ukousla.
„Jsi prase, Levandulová,“ zašklebila se Hormona. „Chtěla
jsem řešit něco úplně jiného! Garry včera na rozdávání a míchání přednesl svůj
referát na téma ‚Míchání jednou rukou‘, který Grapeovi dlužil od prváku.“
„Profesoru
Grapeovi,“ ušklíbla se Brownie.
„Nech toho!“
„Říkáš mu Grape? Nebo profesore Grape?“
„Sklapni!“ okřikla ji Hormona. „Chtěla jsem se tě jen
zeptat, co si myslíš o tom…“
„Nebo Australusi?“
„O tom, že Garry najednou udělal referát, který úspěšně
sabotoval čtyři roky, a…“
„Miláčku?“
„Dost!“ vyštěkla Hormona. „To, že dostal od Kvikuana
jedničku, mě nepřekvapuje, tu by asi dostal, i kdyby se na to zase vykašlal,
ale všechno, co říkal, bylo správně. Co to má znamenat?“
„Třeba si sehnal nějakou novou nesnesitelnou šprtku,“
nadhodila Brownie. „Nebo prostě jen pane?“
Hormona obrátila unaveně oči v sloup. „Asi bychom měly jít.“
Brownie se zvedla a zamyšleně se podívala na prázdný talíř
po snídani. „Jak dlouho to trvá
připravit? Hodinu?“
„Blázníš? Tousty jsou hotové za deset minut!“
„Vážně?“ zamrkala Brownie. „To bych mohla taky někdy zkusit.
Vstát o deset minut dřív, to bych ještě mohla zvládnout.“
„Nebo zkrátit o deset minut líčení,“ navrhla Hormona
nevinně.
„Jíst místo líčení? Takhle
omezovat základní životní potřeby?“
„To je nápad. Můžeš zkrátit o deset minut něco jiného.“
Brownie se zamračila. „Bez spánku se dá přežít.“
…
Ještě ten den odpoledne zastavila Brownie Hormonu na chodbě.
„Měla jsi pravdu!“
„Já mám vždycky pravdu,“ hlesla Hormona.
„Tohle je ale možná ještě podivnější!“ vychrlila Brownie a
podala jí nějaký papír. „Tohle je Vonův úkol ze stylu hry, co odevzdával minulý
pátek. Má to celé dobře, akorát mi vrtá hlavou, proč některá slova v textu
podtrhal. Hodinu jsem v tom hledala nějaký tajný vzkaz, ale nedává to
žádný smysl.“
Hormona zběžně prolétla umaštěný papír vytrhnutý ze sešitu.
„To jsou odkazy. Von je podtrhal, protože to opsal z internetu doslova, do
písmene a do čárky.“
„To by vysvětlovalo i tu čáru mezi prvním a druhým
odstavcem,“ přikývla Brownie. „To se mi snad zdá! Co s tím budeme dělat?“
„Dej mu pětku a nemaž se s ním.“
„A já jsem prý sadistka!“ postěžovala si Brownie.
Trumpálovy tajnosti
Teprve o víkendu si Garry a Hormona našli v nabitém
programu dostatek času, aby se sešli s Vonem, který obdobnými problémy
netrpěl, a probrali doposud získané poznatky z Garryho návštěv u ředitele.
Aby je nevyslechly nežádané uši, vypůjčili si v sobotu odpoledne jednu ze
školních lodiček a vypluli doprostřed Pekla.
Tam jim Garry, zachumlaný do svetru ‚Nejsem Vlezlej‘, přes
který si přehodil svůj černý gumový plášť po otci (byť si vlastně vůbec nebyl
jist, jestli je po otci), vylíčil, co se dozvěděl na prvních dvou setkáním
s Trumpálem.
„Co si o tom myslíte?“ zeptal se, když skončil.
„To je strašný,“ ošil se Von, zelený hrůzou. Jeho stav a
nálada ale nebyly vyvolány novými informacemi, ale rybníkovou nemocí, vyvolanou
chatrným kymácejícím se plavidlem. „Ty-tušíš-kdo jako kluk, hrozná představa.
K čemu ti je něco takového vědět?“
„Vždycky je dobré vědět co nejvíc,“ řekla Hormona, která se
choulila do bundy tak péřové, až skrývala veškeré detaily jejích předností,
stejně tak nadkolenky v kombinaci s dlouhou sukní. To mělo dvě
výhody: Hormona nenastydla a Von se mohl plně věnovat konverzaci. Ostatně právě
teď vyjádřil posměšným prsknutím nesouhlas s Hormoniným názorem.
„Víme, že Vrdly vyrůstal v dětském domově, to není nic
převratného,“ pokrčil rameny Garry.
„Aspoň si můžeme domyslet, proč si Vrdlmrsmrst vybral svou
životní dráhu,“ zamračila se na ně Hormona. „Vyrůstal bez rodičů, ostatní se mu
posmívali kvůli hloupému jménu, a jediné co uměl, byly karetní hry…“
„Takže příštím padouchem karbanického světa bude Debil
Dlouhý Z.?“ lekl se Von.
„Debil neumí pořádně hrát ani přebíjenou,“ řekl Garry.
„Takže… ty?“ polekal se Von ještě víc.
Hormona přeměřila Garryho přísným pohledem. „Garryho nikdo
nešikanoval. Spíš naopak!“
„Mnohem důležitější
mi přijde, že je původem Němec,“ rozumoval Garry. „Každý správný padouch
v literatuře a ve filmech je Němec.“
„Třeba?“ zajímala se Hormona.
„Frankenstein? Old Shatterhand?“
Hormona se ušklíbla. „A Doktor Dutošvarc, co?“[1]
Garry raději obrátil list. „Jak se vlastně povedl poslední
Kvikuanův večírek?“ zeptal se.
„Katastrofa! Kvikuan mě vyhodil dřív, než jsem stihnul dojít
ke švédskému stolu!“ zahuhňal nespokojeně Von.
„Ohledně té katastrofy se s Vonem shodnu,“ řekla
Hormona. „Ale mě Kvikuan bohužel nevyhodil, ani když jsem nechaua voztát
vfechen ued a pfinesua okovaué chuebífky!“
„Určitě jsi ho tam nechala na všechno samotného a šla si
zapálit…“ začal Garry, ale když Hormona rozkymácela loďku, raději zmlknul.
„Musela jsem si poslechnout podrobnosti o všech pěti báječných
strýčcích Kosmase Děkana. Dozvěděla jsem se asi padesát receptů na bábovku od
paní Bubé. Nebo Blbé, tím si pořád nejsem jistá. Díky večírku taky vím, že
Rubína Vroubková je dcera švagrové nevlastního bratra synovce prastrýce Bubuse
Vroubka. Jediné, co nechápu, je, že mají stejné příjmení. Taky bych ti mohla
vyjmenovat všechny exmanžely Jitrnice Ovarové. To je matka Prejta Zabitého a
jediné, co nechápu, je, že nemají stejné příjmení. A úplně nejhorší bylo, když
tam pozval tu namyšlenou krávu, co mě polila strawberry daiquri a ještě mi
vynadala, že to byla moje chyba. Měla strašně nevkusné minišaty a…“
„Jak se jmenovala?“ zpozorněl Garry.
Hormona se zamyslela. „Karolína Klepadlová… nebo tak nějak.“
„Karolína Křesadlová?“ vyjekl Garry rozčíleně. „Slavná Karolína Křesadlová? Kapitánka
Teplických tygřic?“
„Teplických tygřic?“ zpozorněl i Von a do jeho tváří se
začala vracet červená barva. „Měl jsem kdysi jejich kalendář.“
„Asi radši nechci vědět, kdo to je a co jsou Teplické
tygřice,“ usoudila Hormona.
„Teplické tygřice jsou jeden z nejlepších týmů ženské
extraligy ve svlékacím pokeru,“ vzdychl roztouženě Von.
„A Karolína Křesadlová je jejich současná kapitánka,“
doplnil Garry.
„Vraťme se radši k Vrdlmrsmrstově minulosti,“ navrhla
zoufale Hormona. „Nemáš z toho pocit, že před tebou Trumpál něco tají? Že
ti neříká všechno?“
„Samozřejmě, že přede mnou něco tají a že mi neříká všechno.
Je to Trumpál!“ rozhodil bezmocně rukama Garry.
„Nedává to žádný smysl,“ zabubnovala Hormona prsty po okraji
lodičky. „Jak dlouho to všechno ví? A proč si to nechává pro sebe?“
„Nenechává si to pro sebe. Říká to mně,“ opravil ji Garry. „Musím
to být já, kdo porazí Doktora Vrdlmrsmrsta, komu jinému by to měl říkat?“
Hormona se zamračila. „Proč myslíš, že Vrdlmrsmrsta musíš
porazit ty? Může ho přece porazit kdokoli, pokud bude dostatečně šikovný.“
„Věštba profesorky Tříhlavňové říká…“ začal Garry.
Hormona ho přehlušila: „Věštby jsou nesmysl, máš přece
svobodnou vůli, Garry! A kromě toho, ta tvoje slavná věštba nic takového
neříká! Říká, že jeden z vás nemůže zvítězit, pokud ten druhý prohrál.
Takže musíte buď oba vyhrát, nebo oba prohrajete. Asi. Proč ti Trumpál radši
nevysvětlí, co znamená tohle?“
„Možná Garry nemusí vědět všechno,“ uvažoval Von. „Kdyby to
věděl, třeba by se do boje proti zlu vůbec nechtěl zapojit.“
„Nejsem o tom přesvědčený, ani když nevím skoro nic,“
zašeptal Garry, když na břehu zahlédl Hybrida, přestože si byl jistý, že jejich
hlasy nemůže slyšet. „Vážně je zlo tak hrozné?“
„Když už mluvíme o hrozných věcech,“ navázala volně Hormona,
„Kvikuan má v úmyslu uspořádat mikulášský večírek. A z toho se
rozhodně nevykroutíš, Garry, mám se tě zeptat už teď, jestli máš ve středu
pátého prosince v šest hodin večer volno. A jestli nemáš, tak si ho
udělej! Nehodlám strávit další Kvikuanův večírek sama!“
„Sama? Myslel jsem, že tam chodí všichni Kvikuanovi
oblíbenci – Děkan, Bubý…“
Hormona se zaškaredila. „Nevěřila bych, že
v souvislosti s tebou něco takového řeknu, ale byla bych ráda, kdyby
tam byl taky někdo normální.“
„Můžeš si tam vzít jako doprovod mě,“ nabídl se Von.
„Bude se vám to zdát divné, ale i o tom jsem uvažovala,“
hlesla Hormona. „Ale Kvikuan říkal, že žádnou posilu nepotřebuju, že to musím
zvládnout sama.“
„Támhleta a Debil tam nebudou?“
Hormona zavrtěla hlavou. „Zdá se, že nakonec nesplnili
kádrové kvality pro vstup do Kvikova klubu.“
„Kvikova klubu?“ ušklíbl se Von. „Tak tomu říká?“
„No,
správně bych asi měla říkat Kvikův kuub, ale ano, tak tomu víká.“
[1]
Hormona tady tak trochu předjímá věci budoucí. První díl Phinease a Ferba byl sice
odvysílán v létě 2007, tedy před událostmi popisovanými v této
kapitole, ale v češtině běžel až v roce 2009, tedy až po událostech popisovaných v této kapitole.
5 komentářů:
Hormona a Brownie si pěkně rozumí. To by se jejich harrypotterovským předlohám asi stát nemohlo. Díky bohu, tam by asi jejich konverzace nebyly tak zajímavé.
Kvikuan mě nejdřív štval, myslela jsem, že si na jeho mluvu nezvyknu, ale začíná mě bavit. Vivfin mojito :D A má bod za to, že vytáčí suefnu Denfvovou. Garryho netřeba komentovat, ten je jako vždy dokonalý a určitě to o sobě ví, takže mu to nemusím připomínat. Vic (to je podpis, ale vlastně i žádost - víc Garryho!)
Konverzace jsou asi zajímavější, na druhou stranu, garrypokerovské kopie na sebe neposílají ptáky.
Vytáfení suefny Denfvové pokračuje i v další kapitole. A Garry, ten je v další kapitole samozřejmě ještě dokonalejší (pokud je něco takového vůbec možné).
Brownie se pomalu ale jistě propracovává mezi mé oblíbené postavy, i když ji ještě nemám ráda tolik, jako Kvikuana. Fuutý meuoun :-)
Garry taky perlí, poznámku o arogantním pitomci bych od něj opravdu nečekala, aspoň ne takhle pěkně zformulovanou.
Taky je mi moc líto, že Tom nepřestal s vymýšlením svého alias při jménu Semldrat Vorrol.
Díky za parádní kapitolu
denice
„O důvod víc, proč chodit na Střední školu karbanu a hazardu v Polné,“ pohladil ho Trumpál po vlasech. „Tam se všichni jmenují jako kreténi.“
:D to ma rozsekalo
martin
hlavní důvod, proč se malý Marvolo/Rojvol dal na cestu zla, odhalen... :)
Okomentovat