Kolik vypije průměrný ministr financí? Kolik přispívá karbanické společenství do státního rozpočtu? Kdo tráví dovolenou v autokempu Komorník? Kdo je nejoddanější a nejschopnější služebník Pána falešných karet? Čte Garry Poker raději Kartáře nebo Betl? Kolik stojí pivo v nádražní restauraci v Praze-Bubenči?
Kapitola první:
Pár návštěv
Tak trochu zvláštní vedoucí
„Cože? Byl jmenován nový kdo?
Jaká posraná karbanická sekce?“ rozzuřil se ministr financí, zatímco pospíchal
po chodbě ministerstva do své kanceláře. „Kdo? Jaký Bubus Vroubek? U mě
v kanceláři? S žádným takovým kokotem schůzku určitě nemám!“
„Ale máte,“ usmál se vysoký muž s bohatou hřívou
zlatohnědých vlasů, který seděl v jeho kanceláři, za jeho stolem a
především pil jeho whisky. „Já jsem Bubus Vroubek! Nový vedoucí karbanické
sekce ministerstva financí.“
„Co je to za píčovinu? O tom bych snad musel něco vědět!“
rozčiloval se ministr a vykoukl k sekretářce. „Okamžitě vyhoďte toho
hajzla z mojí kanceláře!“
„Obávám se, že vaše sekretářka je momentálně indisponovaná,“
odtušil Vroubek. „Stejně jako kdokoli jiný v dosahu vašeho, byť mocného,
hlasu. Dáte si?“ nabídl ministrovi skleničku.
Ministra sice rozzuřilo, že mu nezvaný návštěvník nabízí
v jeho kanceláři jeho vlastní whisky, na druhou stranu byl mužem pevných
zásad a nikdy neodmítl nabízený alkohol. Navíc dnes ještě nepil, protože od
rána trčel na zcela zbytečném jednání vlády. S chutí si přitáhl sklínku a
hodil ji do sebe.
„Co se to tady kurva děje?“
„Musím se vám omluvit za svého předchůdce, Kamélia Fuče,“
začal obšírně Bubus Vroubek. „Jeho povinností bylo informovat vás o existenci
karbanické sekce a o všech výhodách a nevýhodách, které přináší. Bohužel,
poslední rok se naše sekce nacházela tak trochu v rozvratu. Schopní lidé
odešli, neschopní povýšili a do toho chodily nesmyslné příkazy, které se
navzájem popíraly.“
Ministr se na něj zamračeně podíval: „A čím se to liší od
zbytku ministerstva?“
„Koukám, že máte smysl pro humor,“ ušklíbl se Vroubek a
sundal nohy ze stolu. „Ale tohle je vážná věc. Ministerstvo bojuje
s největším ze zlých karbaníků všech dob, Doktorem Vrdlmrsmrstem a…“
Ministr ho přerušil, přitáhl si k sobě zbytek láhve a
kopnul ji celou do sebe. „Co říkáte, nedává sice vůbec smysl, ale to nevadí.“
„Tím se vůbec nezatěžujte,“ mávl rukou Vroubek, „s tím si
nějak poradíme. Jde jen o to, že jsem myslel, že by bylo vhodné informovat vás
o mém nástupu do funkce.“ Vroubek vstal a vyrazil ke dveřím. „To vám za celého
půl roku nebylo divné, co zabírá polovinu budovy ministerstva?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou ministr a odříhnul si. „Poslyšte,
chcete říct, že o té vaší karbanické sekci věděli všichni moji předchůdci?“
„Ano.“
„A nikdo z nich to nepráskl novinám? Žádný únik? Žádné
fámy?“
„Na stole máte složku, která snad pár věcí vysvětlí,“ ukázal
Vroubek na spis na stole označený Krutopřísně
tajné. „To nejdůležitější je na straně 3. Částka, kterou karbanické
společenství přispívá do státního rozpočtu.“
Ministr hbitě vytáhl příslušný papír ze složky a překvapeně
na něj zamrkal. „Fíha! Tolik nul pohromadě jsem neviděl ani na schůzi našeho
poslaneckého klubu!“
„Já věděl, že to pochopíte,“ poplácal ho Bubus Vroubek po
ramenou. „Jste jednička.“
Tak trochu zvláštní dovolená
Přestože byl červenec, cestu podél rybníka Komorník nedaleko
Kunžaku nebo Strmilova, podle toho, z které strany přijdete, obklopovala
hustá studená mlha. Široko daleko nebylo ani živáčka, pokud nepočítáme
vychrtlou lišku, která v příkopu olizovala tácek od klobásy
s hořčicí, odhozený nějakým nevychovancem.
V tom se z mírného kopce od silnice přiřítil velký
šedý taxík.
„Dál nejedu, těch pár metrů už si dojdete. Bude to za
patnáct set,“ řekl otráveně taxikář, zatímco se z auta vysoukaly dvě ženy.
Taxík se na místě otočil a zmizel.
Liška se na obě ženy se zájmem dívala.
„Co čumíš?“ křikla na ni ta vyšší, černovlasá ve výstředních
šatech. „Zmiz!“
„Tak dobrou noc,“ zaštěkala liška a zmizela v hustém
porostu na břehu.
„Dobrou noc?“ podivila se druhá žena, mírně obtloustlá
blondýna. „Vždyť je půl sedmé!“
„A to, že ta liška mluví, to tě nepřekvapuje, Fušo?“
poklepala si černovláska na čelo.
„Mě už nepřekvapí nic,“ povzdechla si blondýna.
„Nevím, na co si pořád stěžuješ,“ zabručela černovláska.
„Tvůj syn se našel, živý a zdravý…“
„Živý a zdravý?!“ rozčilovala se žena oslovená jako Fuša.
„Někdo ho surově zmlátil! Viděla jsem ty modřiny! Chápeš tu hrůzu, co jsem
prožila? Tři týdny byl pryč, a pak ho najednou vyhodili z dodávky přímo
před naším domem!“
„Tu hrůzu jsi prožila, když byl pryč, nebo když ti ho
vrátili zpátky?“
„Barbie, nerozčiluj mě!“ ječela Fuša, u níž si už i průměrný
čtenář Betlu musel domyslet, že se jedná o Marfušu Malejfujovou.
„Tak tady nestůjme a pojďme,“ ukázala Barbecue Le-Branžová[1] na
zpevněnou cestu mizející v mlze. „I když si pořád myslím, že bychom to
neměly dělat!“
„Proč?“
„Protože je to zrádce!“ dupla zlostně Barbecue. „Neměla bys
mu věřit!“
„Pán falešných karet, vládce náš, slunce naše jasné mu přece
věří, ne?“
„Pán falešných karet se mýlí,“ zasyčela Barbecue Le-Branžová
a vzápětí si vlepila silný políček. „Nikdo nesmí zpochybňovat úsudek Pána
falešných karet! Nikdo!“
„Jdeme,“ rozhodla se Marfuša Malejfujová. „Není už nic, co
bych nebyla schopná udělat!“
„Pán falešných karet přece říkal, že kdybys mu… hm… byla po
vůli, pověřil by tím úkolem někoho jiného,“ zamračila se Barbecue. „Proč sakra
ten slizký had nechce mě?“ zaklela a začala se opět fackovat.
„Dobře, tak všechno ne,“ povzdechla si paní Malejfujová.
„Ale tohle snad můžeme zkusit, ne?“
„Trmácet se přes půl republiky ano, ale… au!“ Barbecue větu
nedořekla, protože narazila do závory, která bránila průjezdu vozidel. Dorazily
do autokempu Komorník.
„On tráví dovolenou tady?“ zhrozila se Marfuša, zatímco
znechuceně procházely kolem řady latrín. „Proč?“
„Aby nás zničil,“ zavrčela Barbecue, která právě do něčeho
šlápla a neměla odvahu se podívat, co to je. „Určitě sem odjel jen proto, že
věděl, že za ním přilezeš škemrat!“
„Tady to je,“ ignorovala ji Marfuša a ukázala na karavan,
který se mezi ostatními na první pohled odlišoval. Zatímco zbylé karavany byly
vesměs bílé nebo stříbrné a měly okna zatažená záclonkami, tenhle byl sytě
růžovooranžový s černými okny a i v tomto nevlídném počasí zářil na
dobrou polovinu kempu.[2]
Marfuša Malejfujová zaklepala na dveře karavanu.
„Marfušo!“ hlesl muž ve žluté pláštěnce, který pootevřel
dveře. „Barbecue! Jaké příjemné překvapení!“ usmíval se, ale výraz jeho tváře
dával tušit, že se nejedná ani o příjemné, ani o překvapení.
„Grape, ráda tě vidím!“ zalhala Marfuša Malejfujová. „Šly
jsme náhodou kolem, tak jsme si řekly, že se zastavíme na kávu a nějaký ten
dortíček.“
„Náhodou kolem?“
„Máme tudy cestu do… do… do…“ lovila Barbecue marně
v paměti jméno některé z okolních vesnic.
„Strmilova?“ napověděl Australus Grape.
„To bude ono!“ zazubila se Barbecue Le-Branžová.
„S velkou radostí,“ pokynul jim Grape s křivým
úšklebkem. „Jen tu kávu a dortíček bohužel nemám. Je tady jen pytlíkový čaj a
možná bych vyhrabal nějaké suchary. Chystám se už třetí den zajít nakoupit, ale
v tomhle počasí…“
Vešly do obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v jednom.
Stísněný prostor karavanu neposkytoval příliš pohodlí, přesto se zvládly
nasoukat na polstrovanou lavici v rohu za malým sklápěcím stolkem. Grape
si vzal skládací rybářskou stoličku a přisedl si k nim.
„Tak co vás sem přivádí?“ zadíval se na ně pozorně. „Kromě
náhody, samozřejmě.“
Marfuša Malejfujová se nervózně rozhlédla po jednoduchém a
praktickém interiéru karavanu. Její pohled zaujala velká dřevěná skříň, kterou
se nějakým záhadným způsobem podařilo dostat ke stěně karavanu proti nim. Ve
skříni něco zavrzalo a žuchlo.
„Totiž… jsme tady sami, že ano?“ ujišťovala se.
„Ano,“ přikývl Grape a s omluvným výrazem zabouchal na
stěnu skříně. „Teda, tady ve skříni je schovaný Večerníček, ale ten se přece
nepočítá, ne?“
„Co by tam dělal?“ divila se Barbecue.
„Pán falešných karet mi ho sem poslal, aby mi pomáhal,“
odtušil Grape. „Ale zamknul jsem ho do skříně, protože byl strašně otravný.“
„Ty tvoje vtipy tě přivedou jednou do hrobu, Grape,“ bleskla
po něm očima Barbecue.
Grape se ušklíbl a na chvíli zmizel do té části karavanu,
která představovala kuchyni, tedy k malé lince vybavené dřezem, ponorným
vařičem a propan-butanovou bombou. Když se po chvíli vrátil, tvářil se
zklamaně.
„Nejde elektřina, takže si budete muset vystačit
s vodou,“ podal jim plastové pohárky s čirou tekutinou. „Je
z místní studánky. Jehličí mi prosím neplivejte na zem, ale můžete ho
odložit třeba sem na ten ubrousek.“ Pozvedl svůj kalíšek: „Na Pána falešných
karet!“
„Bavíš se dobře, Grape? Dělat si z nás blázny?“
vyštěkla Barbecue a odložila pohár na stolek.
„Špatně, Barbecue,“ osopil se na ni Australus Grape. „Když
někdo připije na Pána falešných karet, správná odpověď podle smrtikibické
etikety zní…“
„Ať mu padá karta a stojí…“ zamumlala Marfuša Malejfujová.
„A stojí co?“ bavil se
Grape.
„Nejsme tvoje žačky, abys nás takhle ponižoval!“ rozčílila
se Barbecue Le-Branžová. „Okamžitě s tím přestaň!“
Grape pokrčil rameny. „Důvěřuj, ale prověřuj, taková je
dnešní doba. Jak mám vědět, že nejste bystrokarti v přestrojení? Kontrolní
otázky, které nám pan továrník doporučil, mají svůj význam.“
„Já ti dám kontrolní otázku, Grape!“ vyskočila Barbecue
vztekle, až se praštila o strop karavanu. „Chceš, abych tě tady na místě
rozpárala, oběsila tvými vlastními střevy a tvými játry popsala celý karavan
sprostými vzkazy?“
„Uklidni se, Barbecue,“ usadil ji zpátky Grape. „Věřím, že jsi
to ty. Přejděme tedy raději k věci. Co po mně chceš, Marfušo?“
„Jak víš, že něco nechci já?“ zašklebila se Barbecue.
„Protože kdybys něco chtěla ty, přišla bys sama,“ otřásl se
Grape zhnuseně.
„Nikdy bych po tobě nic nechtěla, ty proradný zmetku!“
prskla mu Barbecue Le-Branžová do tváře jehličí. „Nevěřím ti!“
Marfuša si povzdechla a zoufale si položila hlavu do dlaní.
Grape odložil svůj pohárek, dolil si z pomačkané petláhve další vodu a
usmál se na obě sestry.
„Myslím, Marfušo, že bychom měli Barbecue vyslechnout.
Zřejmě ji trápí spousta otázek. Při troše štěstí si tím ušetříme její pozdější
přerušování, i když něčemu takovému nevěří ani takový nevyléčitelný optimista
jako já,“ řekl. „Tak prosím, Barbecue, z jakého důvodu mi nedůvěřuješ?“
„Z miliónu důvodů!“ zahřímala a vysoukala se ze svého místa,
aby se mohla na Grapea dívat svrchu. „Ani nevím, kde mám začít!“
„Co třeba od toho, kde jsem byl, když Temný hráč padl? Proč
jsem se ho nikdy nepokusil najít, když zmizel? Co jsem dělal celá ta dlouhá
léta, která jsem strávil pod Trumpálovou ochranou? Proč jsem nepomohl Pánovi
falešných karet, když se chtěl zmocnit Modrého žaludového esa? Proč jsem se
okamžitě nevrátil, když se vrátil on? Kde jsem byl před několika týdny, když
jste předvedli s Mufiusem tu strašnou blamáž na ministerstvu?“ Útrpně se
podíval na vzlykající Mufiusovu manželku. „Promiň, Marfušo, ale i Debil Dlouhý
Z., který celou akci na ministerstvu prospal, byl své straně užitečnější než
tvůj manžel.“
„Kdo je Debil Dlouhý Z.?“ zvedla k němu Marfuša
Malejfujová nechápavě uslzené oči.
„Šťastná to žena,“ povzdechl si Grape.
„A odpovíš mi aspoň na ty moje otázky, když už sis je zvládl
i sám položit?“ skřehotala Barbecue Le-Branžová. „K čemu tady vůbec
jsem?!“
„To je asi jediná otázka, na kterou ti odpovědět nedokážu,“
odsekl mrazivě Grape. „A pokud jde o ty zbývající, nenapadlo tě, že mi stejné
otázky položil i Pán falešných karet?“
„Je to důvěřivý blázen!“ praštila Barbecue svým pitím o
stůl. Vzápětí se začala sama škrtit. Grape ji chvíli pozoroval, jak zběsile
chroptí na zemi, ale nakonec se k ní sklonil a vytrhl jí ruku zpod krku.
Pak ji jakoby nic překročil a odešel ke kredenci.
Vrátil se po chvíli se zažloutlým papírovým pytlíkem. „Dáte
si ty suchary? Počkejte, možná bych tu našel ještě kousek čokolády, mám ji od…
hm… jedné staré známé.“
„Nechceme ani pitomé suchary ani žádnou plesnivou čokoládu!“
soptila Barbecue, která se mezitím sebrala ze země. „Pořád se jen vykrucuješ a
odpovědi žádné!“
Grape položil suchary na stůl, jeden si vytáhl a začal
křoupat. „Tak dobche… Zajímá tě, kde jsem byl, když Pán falešných karet padl.
Byl jsem tam, kde jsem podle jeho příkazu být měl, v polenské škole
karbanu a hazardu, abych tam špehoval Nigruse Trumpála. Předpokládám, že víš,
že jsem to učitelské místo přijal na jeho přání?“
„To je snad jasné, žes ho přijal na Trumpálovo přání! Vždyť
je to ředitel té blbé školy!“
Grape tiše zasténal. „Ptáš se, proč jsem se ho nepokoušel
najít, když zmizel. Patrně ze stejného důvodu, jako Améby, Karotovi, Mufius,
Svrab nebo Hnůj. Snad jen ty poslední dva omlouvá, že by nedokázali bez
nápovědy najít ani vlastní ponožky. A neměl jsem čas, který bych mohl jen tak
promrhat hledáním na vlastní pěst, když jsem pracoval v polenské škole.“
„Já jsem ho hledala!“ pištěla Barbecue.
„Ale v ženském křídle Az-Karbanu se Temný hráč asi
neschovával,“ ušklíbl se Grape.
„Pořád lepší strávit osmnáct let v Az-Karbanu, než
dělat Trumpálovi poskoka!“
Grape se odmlčel a svraštil obočí, snad jako by obě
alternativy v duchu porovnával. „Nemohl mít každý to štěstí strávit ten
čas v chládku a pohodlí,“ řekl nakonec. „Obětoval jsem se a přitom
v klidu pokračoval v zadaném úkolu. Špehoval jsem Nigruse Trumpála.“
„Obětoval? To musí být hrozné, být druhý nejlépe placený
učitel v Polné!“
„Po profesorce Tříhlavňové,“ zaskřípal zuby Grape. „A to
ponížení jsem musel snášet celou tu dobu.“
„Chudáčku!“ vysmrkala se mu Le-Branžová do ubrusu.
„Potom jsi blábolila něco o Modrém žaludovém esu,“
pokračoval Grape. „Bránil jsem pouze Urquellovi, aby Eso ukradl. Zprávy o tom,
že se kolem pohybuje někdo, kdo sprejuje vzkazy ‚Byl jsem tu, Doktor
Vrdlmrsmrst,‘ byly zmatené a nejasné – není divu, když je šířil Hybrid. Když se
pak Pán falešných karet vloupal do zakázané chodby, byl jsem bohužel zrovna na
pracovní cestě. Kdybych tam byl, určitě by nedošlo k tomu, že se do celé
věci přimotal Poker a neomylně všechno podělal.“
Barbecue si nesouhlasně odfrkla.
„Když se vrátil a svolal valnou hromadu, ty ses tam
neukázal!“
„Ty taky ne,“ odsekl Grape.
„Protože jsem byla v Az-Karbanu, tupče!“
„A já byl na letním táboře, má drahá Barbecue,“ řekl Grape
odměřeně. „A když porovnám počet útěků v posledních dvou letech, řekl
bych, že je jednodušší dostat se z Az-Karbanu.“
„A když jsme bojovali na ministerstvu, tak jsi tam taky shodou okolností nebyl!“
„To nebyla shoda okolností,“ zasyčel Grape. „Na Trumpálův
rozkaz jsem zůstával v sídle Neřádu. Ostatně jen díky mně se Pán falešných
karet dozvěděl o jeho existenci a fungování.“
„Kdybys tam byl s námi…“
„Tak byste pravděpodobně zvítězili, to je pravda,“ přikývl
líně Grape. „Ale to nic nemění na skutečnosti, že jste si neporadili
s bandou fakanů, kteří mají jinak problém chodit po škole, aniž by
naráželi do zdí. Poker, Vlezlej, Vlezlá, Hatebadová, Dangerová…“
Skříň nesouhlasně zavrzala.
„Opilá Dangerová,“ opravil se. „A Dlouhý Z.
v bezvědomí. Je ale pravda, že Debil Dlouhý Z. je v bezvědomí
nebezpečnějším protivníkem, než když je při smyslech.“
„Kdyby se tam Mufius nerozbrečel…“
„Neopovažuj se svalovat vinu na mého manžela!“ okřikla svou
sestru Marfuša.
„Chtěla jsem tam jít se svým mužem a s Hudrů,“ založila
Barbecue ruce na prsou. „Nechápu, proč mě neposlechl! Jsem jeho nejoddanější a
nejschopnější následovnice!“
„To ti někdy řekl?“ podivil se Grape. „Já slyšel něco
jiného. A já jsem obvykle velmi dobře informovaný.“
„Co jsi slyšel?“ zamračila se podezíravě Barbecue.
„Že jsi šílená megera,“ řekl Grape suše. „A že kdyby byl i
třeba jen na hodinu zamčený v jedné místnosti s Nigrusem Trumpálem,
Garrym Pokerem a tebou, a v pistoli měl dva náboje, střelil by tebe.
Dvakrát.“
„To zní jako něco, co by mohl říct,“ zamručela vztekle
Barbecue Le-Branžová. „Ale stejně ti nevěřím!“
„Mohla bys, když mi věří dva největší karbaníci dnešní
doby,“ odvětil Grape klidně. „A netvař se tak! Trumpál je jedním z nejlepších
karbaníků, ať si o něm myslíte, co chcete. Schopnost hrát mariáš a záliba
v podvazkových pásech se nevylučuje, ostatně ty jsi toho důkazem,
Barbecue.“
„To je snad něco jiného! Je to úchylný starý dědek! A já
jsem mladá a krásná!“
Grape se chvíli nervózně díval ke dveřím, jako by čekal, že
dovnitř někdo vtrhne. „Těch osmnáct let strávených v Az-Karbanu se ti do
věku počítá, ať se ti to líbí, nebo ne,“ řekl nakonec.
„Já jsem pořád mladá a krásná!“ vřeštěla Barbecue, až se
okna karavanu otřásla.
„Dobře, jsi mladá a krásná. Ostatně, není důležité, kým
člověk je, ale kým se cítí být, aspoň podle Trumpála,“ usmál se Grape nevinně.
„Zdá se, že to platí pro něj i pro tebe.“
„Nesrovnávej mě s tím prašivým gerontem!“
„Každý máte něco,“ zašilhal Grape znovu ke dveřím, „Trumpál
je chytřejší a tobě zase víc sluší černé punčochy.“
„A to ti máme věřit, že vůči tobě Trumpál nikdy nepojal
podezření, když je tak strašně chytrý?“ ušklíbla se Barbecue. „Že vůbec netuší,
komu skutečně patří tvá loajalita?“
„Sehrál jsem svoji roli dobře,“ ubezpečil ji Grape. „A
zapomínáš na Trumpálovu největší slabost – když jsem mu v Drážďanech na
vánočních trzích koupil dvacet párů punčoch s krajkou, přestal o mé
věrnosti jakkoli pochybovat.“
„Senilní pitomec!“ zabručela Barbecue a venku v tu
chvíli zaskřípaly větve, jak se vítr opřel do mohutného buku za řadou karavanů.
Trochu zalomcoval i s dveřmi, ty se ale ke Grapeově velké úlevě
neotevřely.
„Na tvém místě bych s těmi nadávkami přestal, pokud
nechceš být uškrcena dvouapůlmetrovým opilcem,“ hlesl Grape. Pak se podíval na
hodiny, zavěšené vedle kuchyňky. „Co kdybychom raději přešli k věci, byl
bych opravdu nerad, kdybyste tu uvízly a nedej bože tu musely přenocovat. Našel
bych sice snad nějaký stan, ale pro dámy vašeho věku a postavení se to nehodí.“
„Tvá starost o naše pohodlí je dojemná. Řekni prostě na
rovinu, že chceš, abychom co nejrychleji vypadly!“ odsekla Barbecue.
„Co tě tedy přivádí do mého příbytku, Marfušo?“ obrátil se
Grape na paní Malejfujovou a její sestru už ignoroval. „Přišla jsi mě požádat o
pomoc? S tím úkolem, který Pán falešných karet pověřil tvého syna Cracka?“
„Sakra, proč jsme sem
vůbec chodily, když ten parchant už všechno ví?!“ ulevila si Barbecue.
Grape pokrčil rameny. „Myšlenkové pochody obyčejných
smrtelníků jsou mi skutečně záhadou. Je snad pochopitelné, že jako nejoddanější
a nejschopnější služebník – neopovažuj se to zpochybňovat, Barbecue! –
velectěného pana továrníka jsem informován o většině jeho plánů a úvah. Jediné
s čím se mi nesvěřuje, je ten zpropadený ježek v kleci.“
„Australusi!“ zašeptala pobledlá Marfuša. „Je to můj syn!
Můj jediný syn! Nemůžu ho ztratit!“
„Jestli jsi doufala, že se u Pána falešných karet přimluvím,
aby změnil svůj postoj, obávám se, že něco takového není možné.“
„Není možné, aby změnil svůj postoj, nebo není možné, aby
ses přimluvil?“ loupla po něm očima výhružně Barbecue.
Grape si unaveně promnul čelo. „Obávám se, že dobře víš,
proč tím úkolem Temný hráč pověřil právě tvého syna, Marfušo.“
„Nemůže přece trestat mě a Cracka za to, že se Mufius nechal
na ministerstvu zatknout!“ vzlykla Marfuša. „Už tak nás osud potrestal dost!“
„S tím souhlasím,“ přitakal Grape mnohoznačně.
„Je to ještě dítě! Sotva mu bylo osmnáct!“
„V červnu mu bylo devatenáct, Marfušo,“ opravil ji Australus
Grape. „A pokud Cracko uspěje, dostane se mu poct jako nikomu jinému. Kromě mě,
protože já jsem samozřejmě nejoddanější a nejschopnější služebník Pána
falešných karet. Ale snad by se mohl posunout na druhé místo.“
Marfuša Malejfujová se dala do ještě silnějšího pláče. „Jak
by mohl uspět v něčem, co nesvedl sám Pán falešných karet?!“
„Jak říká staré karbanické přísloví,“ rozhodil Grape rukama,
„i rychtářovo prase vyhrálo, když dobré karty dostalo.“
„Baví tě hodně nás urážet?“ utřela si Marfuša zarudlé
uslzené oči.
„Už skoro týden je tohle nemožné počasí, že jsem nevytáhl
paty z karavanu,“ zamračil se Grape. „ Jsem tu sám, nemám do čeho praštit
a prosebníci žádající o pomoc sem příliš často nechodí. Jste první, když nebudu
počítat ty bludné Holanďany od vedle, kterým zapadlo zadní kolo karavanu do
bláta. Musíte pochopit, že využívám každou příležitost k rozptýlení.“
„Strašně ti vrže ta skříň, měl by s tím něco udělat,“
všimla si Barbecue.
„Hned jak odejdete, tak se do toho pustím,“ zabořil do ní
Grape chladný pohled.
„Život mého syna je v nebezpečí a vy se tady bavíte o
nějaké zpropadené skříni!“ okřikla je Marfuša. „Vzpamatujte se!“
„Měla bys být pyšná!“ osopila se na ni Barbecue. „Kdybych já
měla syny, bez váhání bych je obětovala pro Pána falešných karet!“
„To je něco jiného!“ ječela Marfuša. „Ty jsi vyšinutá
kráva!“
„Co tam vůbec máš?“ kopla Barbecue do těžkých dveří skříně.
„Různé haraburdí, co se jinam nevešlo,“ mávl rukou Grape.
„Nic důležitého.“
„Skoro, jako by s tím to haraburdí nesouhlasilo,“
přiložila Barbecue ucho ke dveřím skříně. „Pořád tam něco rachtá.“
„Je dost nevychované,“ přisvědčil Grape. „Ale pracuju na
tom.“
„Oni se fakt budou bavit o té pitomé almaře!“ kopla do sebe
Marfuša dalšího panáka vody ze studánky. „Já se zblázním!“
„Pokusím se udělat vše, co bude v mých silách, abych
Crackovi pomohl,“ řekl Grape odevzdaně.
„Pokusí… co bude v jeho silách… pche!“ zamumlala
Barbecue.
„Anebo nemusím dělat nic a všechno jen zpovzdálí sledovat,
jak si přeje Pán falešných karet,“ odtušil Grape.
„Australusi!“ zaječela zoufale Marfuša. „Slib mi, že
Crackovi pomůžeš, jak budeš moct! Že na něj dohlédneš, aby se mu nic nestalo!
Že splníš úkol místo něj, když to Cracko sám nedokáže! Přísahej!“
„Přísahám, že Crackovi pomůžu, jako budu moct, že na něj
dohlédnu, aby se mu nic nestalo a že splním úkol místo něj, když to Cracko sám
nedokáže,“ oddrmolil Grape. „Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.“
„To je vážná věc, Australusi!“ zasténala Marfuša.
„Zavaž se soubojovým slibem,“ přitočila se Barbecue ke
Grapeovi a podívala se mu zpříma do očí. „Když slib porušíš, je to totéž, jako
bys prohrál souboj v kartách o veškerý majetek.“
„Já vím, co je soubojový slib,“ odstrčil ji Grape.
„Takže budeš navždy sloužit rodině Malejfujů,“ zasyčela
Barbecue. „Tak co, troufáš si podepřít své chatrné kecy něčím solidnějším,
Aušusi?“
„Neříkej mi Aušusi,“ zamračil se na ni Grape vážně.
„Všichni, kdo si kdy troufli mi tak říkat, jsou mrtví.“
„Tak složíš ten soubojový slib, nebo ne?“ práskla Marfuša
Malejfujová pěstí do stolu. „Ty vaše hádky už mě nebaví!“
„Samozřejmě,“ kývl Grape po chvilce. „Svědek slibu by sice
měl být svéprávný,“ přejel pohledem Barbecue Le-Branžovou, „ale mně jeho právní
nevymahatelnost v žaludku ležet nebude.“
Vytáhl ze záňadří pikové eso, položil ho na stůl a překryl
ho celou dlaní pravé ruky. Marfuša Malejfujová a Barbecue Le-Branžová položily
svoje ruce na tu jeho.
„Karta leží a hra běží, když mě zradíš, už si neporadíš, propadneš
majetkem a staneš se mým otrokem,“ odříkala Marfuša.
„Karta leží a hra běží, když tě zradím, už si neporadím,
propadnu majetkem a stanu se tvým otrokem,“ pokračoval Grape.
„Karta leží a hra běží, ten kdo zradí, už si neporadí,
propadne majetkem a stane se otrokem… Trumpál smrdí a všichni to vědí!“
„Špatně,“ opravil ji Grape. „Brzybol
smrdí a všichni to vědí. Starý Nigrus Trumpál, má nohu jak Humpál.“
„A Tom Varrrle je příšera, co nás straší za šera,“ zašeptala
Barbecue a vrazila si facku.
Tak trochu zvláštní stařík
Počasí v Praze bylo o něco příznivější než
v jižních Čechách, dokonce dopřálo lidem navečer i trochu slunečního
svitu. Garry Poker proto seděl na zahrádce nádražní restaurace
v Praze-Bubenči a krátil si čas mezi jednotlivými půllitry čtením novin a
pozorováním vlaků.
Jak hodina pokročila, začalo se stmívat a čárky na účtu přibývaly,
takže mu nakonec nezbylo, než aby noviny odložil. Hosté u okolních stolů na tom
naštěstí byli se schopností koncentrace podobně jako on, takže nikoho neudivilo,
že složené noviny nesou jména Kartář a Betl. A už nikdo z přítomných na tom nebyl
tak dobře, aby dokázal zaostřit na titulky v obou plátcích.
Ať už
to byl Kartář s dovětkem Jediné seriózní noviny karbanického světa:
Nebo Betl, opatřený hrdým titulem Nejčtenější karbanický deník:
Garry dopil a znovu se rozhlédl kolem. Od Holešovic přijel motorový
osobní vlak směřující do Roztok. Byl téměř prázdný, jen ze zadních dveří se
vypotácel zarostlý bezdomovec. Za zpěvu neidentifikovatelné pijácké písně se
dokolébal k nádražní budově, lehl si na lavičku a začal okamžitě chrápat.
Garry raději zamžoural na leták vydaný ministerstvem financí, který byl vložený
jako příloha Kartáře.
Garry se uchechtl. Pak doporučení ministerstva odhodil a
začal se rozhlížet po servírce. Nakonec mu zrak zabloudil k ceduli
Zahrádka bez obsluhy, takže otráveně vstal a odpotácel se dovnitř.
„Štějedno,“ zabrblal.
Studentka na brigádě za výčepem však místo obsluhování
věnovala pozornost svému výstřihu. Garry s její volbou mlčky souhlasil, i
když to znamenalo, že zatím nedostane další pivo.
„Coje?“ zvedla k němu oči, když konečně narovnala lem
trička do ideálního kompromisu, který vyhovoval společenským konvencím i snaze
o maximalizaci spropitného. „Tak co je? Nemám tady jenom vás!“
„Škoda,“ zamračil se Garry. „Dám si ještě jednu desítku.
K támhletomu stolu,“ ukázal ven.
„Zahrádka je bez obsluhy,“ opáčila servírka.
Garry položil na špinavý pult vedle výčepu tři zlaté žetony.
„Snad byste kvůli mně mohla udělat výjimku.“
„Co to je?“ zvedla štítivě blýskavou minci k obličeji.
Garry jí ale neodpověděl. S úsměvem se elegantním
obloukem protáhl zase na zahrádku. Posadil se a dal se do čtení Betlu.
„Zvláštní noviny,“ vyrušila ho slečna po chvilce. „Takové
jsem ještě neviděla.“
„Chvíli jsem měl pocit, že se v nich ty obrázky
pohybují,“ sklopil noviny Garry, aby viděl vše podstatné. „Ale to bylo asi
pivem.“
„Kdo je ten Garry Poker?“ zajímala se servírka.
„Jeden sympatický mladík, který dneska nemá kde přespat,“ odtušil
Garry. „Chcete ho poznat blíž?“
„A je vyholený?“
„Je vyvolený,“ ukázal Garry na nadpis v Kartáři.
„Stačí?“
„To o sobě tvrdí devět a tři čtvrtě z deseti. Bude to dvacet
jedna padesát,“ odpověděla. „A zkuste najít nějaké skutečné peníze.“
Garry vylovil hromádku drobných a odpočítal peníze. „To je
dobrý,“ zabručel.
„To není dobrý, to je jen dvacet jedna!“ frkla servírka.
Garry otráveně obětoval ještě dvoukorunu.
„Zahrádka končí v deset,“ řekla mu ještě odměřeně, když
roztřídila hrst drobných do portmonky.
„A v kolik končíte vy?“
Servírka se otočila na podpatku a zmizela v útrobách
hospody.
Ve 21:59 Garry znuděně vstal. Rozhlédl se k autobusové
zastávce a pak ke kolejím. S překvapením si všiml, že bezdomovec, který
ještě před chvílí spal na lavičce, teď stojí mezi druhou a třetí (služebně mezi
první a druhou) kolejí. Po třetí (služebně druhé) koleji právě projížděl
nákladní vlak. Bezdomovec se zapotácel a vlak začal hlasitě houkat. Starý muž
se tedy předklonil dopředu a těsně před ním projel po druhé (služebně první)
koleji zpožděný osobní vlak z Kralup a se skřípotem zastavil.
Když se Garry odvážil otevřít oči, oba vlaky už byly pryč,
zatímco bezdomovec pořád stál na svém místě. Garry na něj zaostřil.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ zamračil se muž, když
k němu Garry došel.
„Pane řediteli?“ hlesl užasle Garry. „Co tady děláte? Psal jste
přece, že mě vyzvednete zítra od Drsoňů.“
„Tomu se rád vyhnu. Nevydržel bych s nimi ani pět
minut,“ usmál se Nigrus Trumpál přes své asymetrické brýle. Garry tiše zaklel.
„Navíc Doktor Vrdlmrsmrst se o mém plánu navštívit Drsoňovi dozvěděl, takže mám
obavy, že by to mohl chtít nějak zneužít. Někdy mám skoro pocit, že v mém
okolí se musí pohybovat nějaký smrtikibický špeh. Nenapadá tě někdo, Garry?“
„Grape?“ navrhl Garry automaticky.
„Profesor Grape,“
opravil ho Trumpál. „Můj nejoddanější a nejschopnější služebník, ten by mě
nikdy nezradil.“
„Má smrtikibické tetování.“
„Hříchy mládí,“ odvětil Trumpál zamyšleně. „Co bych byl zač,
kdybych neodpouštěl svým viníkům?“
„Rozumný a opatrný člověk?“ navrhl Garry.
Trumpál se znechuceně ošil. „No právě. Pak bych se na sebe
ani nemohl podívat do zrcadla.“
Teď se ošil Garry. „To mi ani nepřipomínejte! Z toho,
jak jsem vás viděl před zrcadlem, mám noční můry ještě teď!“
„Promiň, Garry,“ škytl Trumpál. „Pokazil jsem ti slibně
načatý večer a ještě ti připomínám děsivé zážitky z minulosti. Ale pokud
tě to uklidní, proti tomu, co tě čeká během příštího roku, je moje dámské
prádlo jen slabý čajíček.“
Garry se zapotácel.
„Chyť se mě za ruku, Garry,“ vyzval ho Trumpál. „Nebo jeden
z nás spadne. Takhle aspoň spadneme oba. Když spadne pod vlak jeden
opilec, je to tragédie, když spadnou dva, je to statistika.“
„Nepůjdeme tedy jinam?“ rozhlédl se Garry po úzkém perónu.
„Pojď, vrátíme se ještě na chvíli tady do hospody, ať se
posilníme. Musím ti něco povědět, a pak nás čeká ještě práce,“ řekl Trumpál
záhadně.
„Zahrádka zavřela v deset,“ upozornil ho Garry, když se
Trumpál posadil na opuštěnou lavici pod slunečníkem.
„Dám si zázvorové pivo, malinové mojito, sex on the beach a
zlou Jea,“ vyjmenoval Trumpál.
„Mají jenom desítku nebo dvanáctku,“ řekl Garry. „A hlavně
mají zavřeno.“
„Jedno zázvorové pivo, jedno malinové mojito, jeden sex on
the beach a jednu zlou Jea,“ zopakoval Trumpál tvrdohlavě svou objednávku.
„Mají zavřeno,“ broukl Garry, ale posadil se naproti
Trumpálovi. „Co je zlá Jea?“
„Koktejl pro pravé chlapy.“
‚Tak proč ho pijete vy?‘ blesklo Garrymu hlavou, ale nechal
si to na poslední chvíli pro sebe. „Co v něm je?“ zeptal se raději.
„Naplníš skleničku do poloviny barevným pepřem a zapálíš ho.
Počkáš, až trochu prohoří a pak ho zaleješ panákem vodky, přihodíš led.
Protřepat, nemíchat. Potom přidáš půl deci perlivé vody a dalšího panáka vodky.
Hladinu pak pokapeš pálivou omáčkou z čínské restaurace a přihodíš tři
olivy. A já osobně navrch nasypu ještě ždibíček rozemletého jalovce.“
Garryho žaludek se při tom líčení převracel naruby. „O tom
jsem nikdy neslyšel.“
„To je zvláštní, zpívá se o něm ve spoustě písní,“[3]
promnul si Trumpál svůj plnovous a zadíval se na noviny, odložené na stole.
„Koukám, že sis četl pokyny ministerstva, jak si dát pozor na černokarbaníky.“
Garry se zasmál. „Vždyť je to celé pitomost.“
„A vůbec jsme si nepoložili kontrolní otázky,“ olízl si
Trumpál ret. „Jaká je moje oblíbená příchuť zmrzliny?“
„Citrónová,“ vypálil Garry bez váhání.
„Citrónová? Rozhodně ne, je to malinová! Ale hodně lidí hádá
citrónovou,“ pokýval Trumpál hlavou, „nevím proč. Ale uvažuj, copak bych si dal
malinové mojito, kdybych měl nejradši citróny? Tak, teď se zeptej ty, Garry.“
Garry dlouho přemýšlel nad nějakou dostatečně těžkou, ale
současně publikovatelnou otázkou o své osobě. „Kolik žen jsem v životě
opravdu miloval?“
„Dvě, samozřejmě,“ podíval se mu Trumpál do očí.
„Jak to víte? No, to vlastně ani nechci vědět, jak to víte.
Spíš mě zajímá, co mi chcete říct, že jste za mnou kvůli tomu přišel sem. Jak
jste mě tu našel, to taky radši nechci vědět,“ blábolil Garry, zatímco Trumpál
se ohlížel ke dveřím lokálu a čekal na svoji objednávku.
Trumpál vytáhl odněkud ze svého kabátu srolovaný papír.
„Vyskytl se drobný problém, který pro nás – jak doufám – budeš schopen vyřídit.
A když říkám pro nás, myslím pro mě. Nejdřív ze všeho ti ovšem musím povědět,
že se našla Sirénusova poslední vůle, v které veškerý svůj majetek odkázal
tobě.“
Garry polkl. „Takže už nebudu nechutně bohatý, ale odporně
nechutně zvráceně bohatý?“
„Z valné části je to poměrně jednoduchá záležitost a veškeré
právní formality jsem za tebe už vyřídil s notářem. Děkuji, že jsi mi
k tomu dal plnou moc,“ mrkl pobaveně Trumpál. „Na tvoje konto přibude
slušná hromádka zlatých žetonů. Sirénus byl mezinárodně hledaný uprchlý vězeň,
takže neměl moc příležitostí své peníze utratit. A jako mezinárodně proslulý
šéfkuchař ještě něco přivydělal. Součástí dědictví je potom i veškerý ostatní
Sirénusův majetek, včetně rodinného sídla Fleků na Sezimově náměstí.“
„Odvezu si jen gobelín s Pervertovým soudem a ty sochy
karyatid,“ zamyslel se Garry. „Jinak dům asi prodám.“
„To právě nesmíš!“ vykřikl Nigrus Trumpál. „Používáme ho
jako hlavní štáb Neřádu!“
„Jak vysoké nájemné jste ochotní platit? Padesát? Sto
zlatých žetonů měsíčně?“ odhadoval Garry.
„Nechceš mě rozčílit, Garry, že ne?“ poklepal si Trumpál
nervózně na cylindr odložený na stole. „Už tak máme dost starostí
s Barbecue Le-Branžovou. Napadla dědické řízení a tvrdí, že čtvrtina domu
je její.“
„Jak mohla napadnout dědické řízení! Je přece vězeň na
útěku!“
„Všechno za ni vyřizuje její advokát, který ji nikdy neviděl
a kterému plnou moc poslala poštou.“
„Nemůže přece dostat Sirénusův dům! Zabila ho!“ rozčiloval
se dál Garry.
„Vyšetřovací tým ministerstva to posoudil jako nešťastnou
náhodu,“ povzdechl si Trumpál. „Navíc ona ten dům nechce zdědit po Sirénusovi,
ale po svých rodičích, respektive prarodičích.“
„Byl to přece Sirénusův dům!“
„To není tak jednoduché, Garry. Počkej, namaluju ti to,“
řekl Trumpál, naslinil si prst a začal něco čmárat po dřevěné desce stolu.
„Tohle je Cotangens Flek a jeho manželka Tangenta. Ti měli dva syny – Tyrénuse
Fleka staršího, což je otec Sirénuse, a Tympánuse, což je otec Barbecue později
Le-Branžové a Marfuši později Malejfujové. Rozumíš tomu?“
Garry nechápavě zíral na změť čar na stole. „Snažím se. Mám
takový matný dojem, že už jsem někde slyšel, že Sirénus a Barbecue jsou
bratranec a sestřenice.“
„Výborně, Garry, je radost pracovat s intelektem tvého
kalibru,“ poplácal ho Trumpál po tváři, ke Garryho zděšení právě rukou, kterou
doteď maloval po stole rodokmen famílie Fleků.
„Cotangens a Tangenta Flekovi zemřeli za záhadných okolností
v roce 1985, zrovna v době, kdy se Doktor Vrdlmrsmrst začal drát
k moci. Tyrénus a Tympánus se nedokázali na rozdělení majetku po rodičích
dohodnout, takže dědické řízení nebylo nikdy pravomocně uzavřeno. Panoval pak
určitý chaos, spousta dokumentů se ztratila… a mezitím došlo k tomu, že
Tyrénus zemřel také. Jeho syn Tyrénus mladší byl tou dobou nezvěstný a Sirénus
– ve snaze ochránit se před Vrdlmrsmrstem – daroval veškerý svůj majetek mně.
Pak byl Vrdlmrsmrst díky tobě, Garry,“ poplácal ho Trumpál i po druhé tváři,
„poražen a v rámci přerozdělování jeho majetku o dům Fleků několik let marně
usiloval Tympánus Flek. Tomu se mi podařilo zabránit, a když v roce 1997
Tympánus zemřel, byl klid. V tu chvíli však stále existovali tři
potenciální zájemci o Cotangensův majetek: Sirénus a Barbecue, kteří ale byli zavření
v Az-Karbanu, a Marfuša, která se podle všeho o svůj podíl nijak
neucházela. Čistě teoreticky má Sirénus nárok na polovinu po Tyrénusovi, když
budeme ignorovat Tyrénuse mladšího, a Barbecue s Marfušou by mělo
připadnout po čtvrtině, tedy Tympánusova polovina napůl. Ale co já vím, jak je
to správně?“ zahleděl se Trumpál zamyšleně na krempu cylindru. „Studoval jsem
práva jen jedno odpoledne.“
„Tak je ten dům teď můj, nebo není?“
„To nevím, Garry. Ale jestli chceš Pervertův soud a
karyatidy, odvezl bych si to co nejdřív,“ poradil mu Trumpál. „Myslíš, že nám
to někdy přinesou? Mám žízeň, že bych pil i vodu.“
„Já bych klidně pil i z louží,“ mlaskl Garry a rozhlédl
se po zemi.
„Ochutnáš, až mi ji přinesou,“ mrkl na něj Trumpál. „Doufám,
že tady do pohárů dávají ty malé slunečníky!“
„Pochybuju.“
„Potom je tady Nafolk,“ pokračoval Trumpál. „Od Sirénusovy
smrti se o něj stará Hybrid. Ale čistě právně je i Nafolk tvůj.“
„Rád ho Hybridovi nechám. Mám to někde podepsat?“ vyhrkl
Garry.
„Není třeba. Hybrid bude mít radost,“ zamnul si Trumpál
ruce. „Byl štěstím bez sebe, když si Nafolka zase přivedl k hájovně. Ale
měl bys vědět, že jsme ho kvůli větší bezpečnosti přejmenovali na Píšoldířka, i
když pochybuji, že se někdo bude starat o dva roky starý incident
s Malejfujem.“
„A co Popelín?“ vzpomněl si Garry na dalšího obyvatele
Flekova domu.
„Toho si vezmi určitě.“
„Já ho nechci!“ lekl se Garry. „Jen mě napadlo, co
s ním teď bude.“
„Vrátil se ke svému dřívějšímu životu, bloumá po chodbách,
rozbíjí věci a dělá nepořádek,“ řekl Trumpál.
„Proč ho nepustíte na svobodu?“ vyptával se Garry.
„Strávil celý rok v sídle Neřádu. Ví toho o něm víc,
než většina řadových členů,“ řekl Trumpál zamyšleně. „Nemůžeme dopustit, aby se
dostal ven a něco vyžvanil.“
„Hybrid si taky může chodit, kam chce,“ hlesl Garry.
Trumpál položil na stůl odhadovanou cenu zázvorového piva,
malinového mojita, sexu na pláži a zlé Jea a postavil se. „A my taky půjdeme.“
„Kam?“ vyzvídal Garry.
Trumpál rozhodně ukázal před sebe. „Vykročme do noci a
vydejme se za tou přelétavou pokušitelkou, za dobrodružstvím!“
„Jdeme za Brownie?“ zpozorněl Garry.
„Už
před tebou nikdy nebudu mluvit v metaforách, metonymiích, alegoriích,
hyperbolách ani oxymorónech,“ postěžoval si Trumpál pod vousy.
[1]
Zde platí totéž co u Marfuši Malejfujové.
[2]
Zlá polovina kempu se nacházela asi o 100 metrů dále podél vody, v temném
borovicovém lese.
[3]
Namátkou:
Hana Hegerová – Lásko má:
Už deset let nám láska
slouží
a nebo my sloužíme jí,
kdo žízeň má, ať pije
zlou Jea,
a kdo má hlad i kůru jí.
Hana Zagorová – Nebylo by kdyby:
Prý, když po tom tak
toužím,
jen, co naprší zlou Jea,
změníš se jak proutku
mávnutím,
já k lásce tě věrné
přinutím.
Jaroslav Hutka – Čtyři sloni:
Druhý slon má velké
břicho, pod kaluží hledá ticho,
roste z vody, zlou Jea
pije, Himaláje převyšuje.
6 komentářů:
Konečně, a super, nemohla jsem z vrzající skříně
A pozor, po drobné úpravě fungují i poznámky pod čarou! O:) (časem třeba dojde k opravě i ve všech předchozích kapitolách...)
Oh...zlá Jea je vážně drink, který musím co nejdříve vyzkoušet :-P
Tak jsem se dnes rozhodla, že si udělám druhé - vlastně letos první - Vánoce a začnu si konečně číst nový díl Garryho. Hned na začátku mě dostalo vyjadřování pana ministra a pak samozřejmě sytě růžovooranžový karavan! A s tajemnou skříní k tomu! Co mě na Australuse opravdu mrzí je, že byl k návštěvnicím tak nepohostinný - vodu na čaj jim přece mohl uvařit i na tom propan-butanu, ne?
Díky za skvělou kapitolu
denice
Tak kdyby chtěl, tak by určitě mohl, ale asi nechtěl. Asi měl důležitější věci na práci :)
Strašně mě mrzí, že v originále nemluvil mudlovský předseda stejně jako tady :'-D.
Okomentovat