6-12: Další dýchánek s direktorem

Co se stane, když někdo změní heslo k poblilvírské ubytovně? Trávily všechny páry vánoční svátky spolu? Je možné, že by se Garry dobrovolně přihlásil na nějaký kurz? Kdy přestane Nigrus Trumpál mluvit v hádankách? Jsou Pamela Anderson a Carmen Electra členkami Neřádu? Je moudré si zahrávat se vzkazy od ducha postoloprtského lesa? Kdo je Serwiet? Co řekl profesor Kvikuan Tomu Varrrlemu o zvěřinových hodech? Jak se Nigrus Trumpál dostal z Az-Karbanu?

Kapitola dvanáctá:

Další dýchánek s direktorem

Kurz přemisťování

„Co se děje?“ divil se Garry, když po příjezdu do školy dorazili ke dveřím ubytovny, kde nalezli houf zmatených spolužáků bojujících s dveřním alarmem.

„Heslo,“ postěžoval si jeden z druháků. „Heslo nefunguje.“

„Určitě jste ho jenom přes Vánoce zapomněli,“ prohlásil sebevědomě Garry a protlačil se ke dveřím. „Heslo je přece 12345,“ zaťukal si na čelo a naťukal příslušnou číselnou sekvenci.

Alarm nesouhlasně zabručel a zablikal červeným světlem.

„Máme nové heslo?“ vyjekl další z Garryho kolejních spolužáků. „Trvalo mi dva měsíce, než jsem si zapamatoval tohle!“

„Garry! Támhleto!“

Celá zrůžovělá k nim spěchala Hormona v kabátu, šále a rukavicích.

„Přijeli jsme s… vrátila jsem se před pár hodinami,“ vyhrkla. „Podle toho, co jsem slyšela, tady bylo na Silvestra a Nový rok docela veselo. Už jste…“

„Nefunguje nám heslo,“ přerušil ji Garry úsečně.

„O tom právě mluvím,“ zasmála se Hormona. „Von ho změnil.“

„Von umí změnit heslo k alarmu?“ vykulila oči Támhleta.

„Za střízliva ne,“ objasnila Hormona. „Trochu to na Nový rok přehnal s alkoholem. Prý závodil s Malejfujem, kdo toho vypije víc.“

„Kdo vyhrál?“ zajímal se Garry.

„Hybrid. Nad ránem došlo k menšímu skandálu, protože opilý Von zjevně není schopen na první pohled rozlišit Brownie od Cookie. A opilý Cracko na tom nebyl o moc líp. Naštěstí se všechno vysvětlilo dřív, než…“

„Odkud to víš?“ zeptala se Támhleta. „Nám Von nenapsal ani čárku.“

„Mně samozřejmě taky ne,“ uklidnila ji Hormona. „Vím to od očitého svědka, opilé Brownie. Teda, teď už je samozřejmě střízlivá.“

„A co to heslo?“ naléhal jeden z prváků, kterého vyprávěné eskapády pranic nezajímaly.

„Opilá Brownie řekla opilé Cookie, že opilý Von je pedofil. Opilá Cookie s opilým Vonem se s ní pohádali a odešli do Černého domku. Aby za nimi nemohla opilá Brownie jít, tak opilý Von změnil heslo.“

„To je mi u prdele. Už vybal to heslo!“ nevydržel to prvák.

„Odečítám Poblilvíru padesát bodů,“ zpražila ho Hormona. „A padej na vrátnici, tam si vezmi koště a zameť sníh z nádvoří.“

Když zkroušený student odkráčel, Garry se na Hormonu zamračil. „Opravdu bychom to heslo rádi věděli.“

„Já ho nevím!“ zalomila rukama Hormona. „Mluvila jsem zatím jenom s Brownie.“

„Říkala jsi, že jsi přijela už před pár hodinami.“

„A Brownie jsem potkala v průjezdu. Ještě jsem nebyla ani na pokoji,“ řekla Hormona. „Jestli chcete vědět heslo, musíte sehnat Vonánka.“

„Nebo můžu zkusit štěstí,“ zamyslel se Garry a zalovil v batohu. Vytáhl malou ampulku s průhledně modrou tekutinou a napil se. Znovu přistoupil k alarmu a zkusil první kód, který ho napadl. Bliklo zelené světlo a dveře se otevřely.

„Jak jsi to udělal?“ zadržela ho Hormona, když se ostatní nahrnuli dovnitř.

„Vivus ftěstí od Kvikuana,“ zazubil se Garry.

„Myslela jsem, že jsi ho nalil Vonovi před zápasem se Zmizeluzlem,“ vzpomněla si Támhleta.

„Dostal jsem od Kvikuana celou sklenici,“ vykládal Garry. „Vyšlo mi to na patnáct zkumavek. No, asi půlka se mi rozbila o prázdninách ve vlaku, pár jsem jich použil na písemky, jednu jsem dal do bramborového salátu vaší mamky, abych to přežil… au! Ale jedna nebo dvě mi ještě zůstaly.“

„A jaké je teda nové heslo?“ zívla Hormona.

„54321,“ řekl Garry.

„Takže jsi to prostě jen tak zkusil,“ ušklíbla se Hormona.

 …

Druhý den se všichni potkali u snídaně, byť ne u jednoho stolu. Brownie s Crackem seděli u učitelského stolu v družném hovoru s profesorem Zkroceným, který jim ukazoval nějaké novinové výstřižky. Těla Vona a Cookie splynuly v jedno u stolu v rohu. Poblíž dveří seděli mlčky Garry, Támhleta a Dan a mračili se na sebe. Hormona, která si právě nesla vařené vajíčko s chlebem, zaváhala. Nakonec zamířila k Vonovi s Cookie.

„Pojď k nám,“ zamával na ni Garry. „Přece jim nebudeš dělat křena.“

„Přišlo mi zbytečné si sedat k vám, když tenhle stůl už zjevně svého křena má,“ zašklebila se na něj.

„Pravda,“ zamračil se Garry na Dana. „Nechceš vypadnout, Koumesi?“

„Jak ses měla o Vánocích? Povídej! Přeháněj!“ vychrlila na Hormonu Támhleta, aby předešla jakékoli výměně názorů mezi Garrym a Danem.

„Docela fajn,“ pokrčila rameny Hormona. „Nic zvláštního. A co vy?“

„My byli s Šimkem Fňukalem v Peci,“ odpověděl Dan Koumes. „Skvěle jsme si zalyžovali.“

„Tebe se nikdo na nic neptal,“ zavrčel na něj Garry. „Ale koneckonců, všechny šťastné páry by měly trávit Vánoce spolu. Já s Támhletou, Tadytenhle s Florianou, Lotkien s Toníkovou, ty s Šimkem a… ty jsi byla doufám sama doma, Hormono?“

Hormona si povzdechla. „Ano, byla jsem přes Vánoce u rodičů,“ připustila. „Ale na Silvestra…“

„To už je jedno,“ umlčel ji Garry, a pak se zarazil. „Brownie byla celou dobu tady?“

„Ano.“

„A s kým?“ vyptával se Garry.

„S Cookie. A pak tady samozřejmě zůstával i Cracko,“ doplnila Hormona. „Počkej, Lotkien s Toníkovou?“ vyprskla vaječné drobty.

„Oba byli celé svátky taky u Vlezlejch,“ vykládal ochotně Garry. „A protože si tam zjevně ani jeden neměli s kým chytře a zajímavě popovídat…“

Hormona se pousmála. „To je mi jasné… au!“

„Kromě mě, au!“ pokračoval Garry. „Ale já jsem se jim těžko mohl věnovat celý den. Pořád spolu chodili na procházky a před Silvestrem odjeli. Paní Vlezlou to dost rozlítilo, protože teď už se Floriany asi nezbaví.“

S námahou zadržovaným smíchem se Hormona zahleděla napříč místností, takže jí do zorného pole akorát padla Cookie, která šimrala Vona pod tričkem. „No… a jak se daří Lotkienovi?“

„Žádná sláva,“ ušklíbl se Garry a vylíčil jí Lotkienovo poslání.

„Lotkien je opravdu jeden z nejoddanějších členů Neřádu,“ okomentoval to Dan Koumes, „takhle se obětovat a převlékat se za ženu. To bych nikdy nezvládl. Mně teda v Neřádu zatím zadávají jenom drobnější úkoly, ale Trumpál mi sliboval, že v novém roce…“

„Cože! Ty jsi členem Neřádu?“ vykřikl Garry.

„Neřád přece dělal v červnu mezi maturanty náborovou kampaň. Ale to ty vlastně asi nevíš, Garry,“ zahuhlala Hormona.

Garry zaskřípal zubama a nebylo to proto, že musel v ústech rozdrtit střípek skořápky. „Co? Chceš snad říct, že ty jsi taky v Neřádu a nic jsi nám neprozradila?“

„Neřekla jsem, že jsem členkou Neřádu, řekla jsem, že dělali náborovou kampaň,“ řekla rozvážně Hormona. „A kromě toho, kdybych ti řekla, co je Neřád a kdo je členem, musela bych tě pak zabít.“

Garry rozzlobeně odstrčil talířek se zbytkem vajíčka. „A teď mi řekněte, naprosto upřímně: Kdybyste byli na mém místě, přidali byste se ke svému otci, který by vám slíbil, že spolu ovládnete karbanický svět, nebo na stranu toho starého dědka, který vás nevezme ani do přiblblé organizace poskoků?“

Než stihl kdokoli z nich odpovědět, přistoupila k jejich stolu Aneta Alzehimerová a usmála se na Dana Koumese.

„Ahoj, Garry,“ pozdravila ho a hodila před něj na stůl dva papíry. „Mám pro tebe dva vzkazy: jeden od pana ředitele a jeden od Hybrida.“

„Já jsem Garry Poker!“ utrhl se na ni Garry a natáhl se pro vzkazy.

„Jestli by ta záměna mohla někoho urazit, tak jsem to já,“ zvedl se Dan Koumes a otočil se na Támhletu. „Jdeme?“

Támhleta tak dlouho těkala zrakem mezi Garrym a Danem, až se nakonec zoufale podívala na Hormonu.

„Rozmysli si, Támhleto, rozmysli,“ mrkla na ni Hormona. „Na své štěstí dobře pomysli.“

„Musím zůstat,“ řekla Támhleta nakonec. „Máme za chvíli hodinu.“

Když Dan Koumes nakvašeně odkráčel, začali se postupně zvedat i ostatní, přestože zmiňovaná výuka začínala až za dvacet minut. Čas nazbyt nicméně utratili hned po odchodu z jídelny, kde je zarazil hlouček čumilů shromážděný kolem nástěnky. Protlačili se dopředu a všiml si velkého oznámení.

Garry se natáhl po tužce, aby se zapsal na předběžný seznam zájemců, ale Von, který se mezitím protlačil z druhé strany, byl rychlejší. Zezadu se k němu ale přikradla Cookie, zakryla mu oči a zavrněla: „Hádej, kdo jsem, Vonánku!“

Garry obratně využil toho, že Von jednak nic neviděl a jednak se urputně zamyslel, a vytrhl mu tužku z ruky. Rychle naškrábal svůj podpis a vycouval, protože netoužil po tom, zůstat s Vonem a Cookie o samotě, a to ani uprostřed dvacetihlavého davu spolužáků. Vyrazil tedy spolu s Támhletou směrem k učebně a překvapilo ho, když je Von po pouhých pár metrech doběhl.

„Takže budeme chodit do autoškoly,“ poznamenal Von nenuceně. „To by měla být legrace, co říkáš?“

„No já nevím,“ zapochyboval Garry. „Jel jsem zatím autem s čtyřmi karbaníky, když budu počítat i sebe, a pokaždé jsem se bál o život! Takže si nejsem jistý, jestli karbanická autoškola je dobrý nápad. A jsem si jistý, že normální autoškola by byla i levnější.“

„Tři sta zlatých žetonů tě snad nezruinuje,“ uklidňovala ho Támhleta.

„Tři sta? Na tom letáku psali sto.“

„A my jsme tři,“ usmála se Támhleta.

Falešná stopa

Když Garry dorazil večer do Trumpálovy pracovny, uvítaly ho lampy, které mířily už od dveří do jeho obličeje. Trumpál stál za stolem, otočený ke krbu čelem a ke Garrymu zády. Hrozivou atmosféru rušilo jen to, jak si ředitel za zády masíroval bolavou ruku koňskou mastí a skučel při tom.

„Slyšel jsem, že ses o vánočních prázdninách setkal s vedoucím karbanické sekce ministerstva financí,“ otočil se.

„Ano,“ připustil Garry. „Nepotěšil jsem ho.“

„Ani já ho nepotěším,“ zaskřehotal Trumpál a vytáhl ze stolu nějaké lejstro. „Myslíš, že Bubus Vroubek uvěří tomu, že jsem byl s Albrechtem Hrablem v Laosu a pozoroval tam tapíry?“

Garry se ušklíbl.

„Chtěl, abych všude rozhlašoval, jak skvělou práci na ministerstvu odvádí.“

„To jsi klidně mohl,“ mávl rukou Trumpál, „aspoň by si na ministerstvu mysleli, že jsme na jejich straně.“

„Copak my…?“

„Ministerstvo je na Malé Straně, zatímco my jsme na správné straně, Garry,“ řekl Trumpál a zamyšleně se začetl do dalšího papíru. „Ale tohle se mi vůbec nelíbí. Můj informátor na ministerstvu mi píše… co jsi Vroubkovi prozradil?“

„Naprosto nic, pane řediteli,“ řekl pevně Garry.

„A jak tedy zjistil, že jsem byl… hm… že jsem byl tam, kde jsem byl?“ zamumlal Trumpál.

„Jak bych mu to mohl říct, když to sám nevím,“ stěžoval si Garry. „Nikdy mi nic neřeknete. A to nemluvím o tom, že přijímáte do Neřádu takové pochybné existence, jako je Dan Koumes…“

„…Šimek Fňukal, Petra Smutná a Markéta Flanelová?“

„Proč nemůžu být členem Neřádu já?“

„Pochop, Garry,“ podal mu Trumpál kousek čokolády, „že tvoje role v boji proti zlu je docela jiná. Neřád je organizace pěšáků, kteří s mravenčí pílí pracují jako včelky, jako chrobáci neúnavně kutálejí kuličky svých úkolů a… to bys chtěl dělat, Garry?“

Garry na ředitele nechápavě hleděl.

„Nikdy jsem ti nenabídl členství v Neřádu, protože jsem si myslel, že by něco takového bylo pro tebe urážlivé,“ povídal klidně Trumpál. Pak se na chvíli odmlčel, protože rozbaloval citrónový bonbón. „Připadalo by mi to, jako nabízet letadlové lodi členství v pobřežní hlídce.“

„Chtěl bych být v pobřežní hlídce, pokud by tam byly Pamela Anderson a Carmen Electra,“ vzdychl Garry.

„To je pochopitelné,“ pohladil ho Trumpál po vlasech, „ale musím ti s politováním oznámit, že Pamela Anderson ani Carmen Electra nejsou členkami Neřádu. A to jsem jim to nabízel aspoň desetkrát.“

„Tak aspoň Brownie?“

„Slečna Levandulová je šťastně zadaná,“ informoval ho Nigrus Trumpál.

„Slečna Levandulová je pořád zadaná. Každá holka někoho má, dokud není se mnou,“ mávl rukou Garry. „A jak to souvisí s tím, jestli je členkou Neřádu?“

„Víc, než si myslíš,“ zahleděl se Trumpál z neprůstřelného okna.

„Kdy přestanete mluvit v hádankách?“

Trumpál vrhl rychlý pohled na kalendář a ušklíbl se. „Obávám se, že to už do konce života asi nestihnu, Garry.“

Garry se na chvíli odmlčel. „Takže nejsem členem Neřádu, protože jsem důležitý?“ zeptal se nakonec.

„Tak nějak,“ přikývl Trumpál. „Ale jestli si nepřeješ, aby byl v Neřádu Dan Koumes, tak stačí slovo a…“

„Děsíte mě,“ připustil po pravdě Garry.

„A propustím ho,“ dodal radši Trumpál. „Stejně je to takový neužitečný idiot. Co na něm ta Támhleta vidí, Garry?“ zamračil se.

„To netuším,“ svraštil Garry obočí. „S nikým ještě takhle dlouho nevydržela.“

„Pěkně divoká dívka, co?“ uchechtl se Trumpál. „Ostatně víš, co se říká?“

„Že je děvka?“ zabručel Garry.

„Ne,“ zarazil ho Trumpál stroze, až by si člověk, který polenského ředitele nezná, mohl myslet, že pohoršeně. „Měl jsem na mysli to půvabné rčení, které praví, že kdo neměl zrzku, nepoznal lásku.“

„A-aha,“ zakoktal Garry.

„Asi bychom měli přestat žvanit a pustit se do práce,“ podíval se na něj Trumpál přísně přes své asymetrické brýle. „Nebo si o nás nezaujatý pozorovatel pomyslí, že jsme pavlačové drbny.“

„Tady jsou nějací nezaujatí pozorovatelé?“ rozhlédl se Garry po stínech v kanceláři.

„Máš nějaké věcné otázky, Garry?“ přešel jeho poznámku Trumpál. „Ke své minulosti, přítomnosti, budoucnosti? K našemu Tomovi? K tomu, co nás čeká a nemine?“

„Mám spoustu otázek,“ přikyvoval horlivě Garry a šáhl do kapsy kalhot. „Dokonce jsem si napsal seznam.“

„Ještě jedno setkání a z tebe vyroste plně funkční dospělý člen společnosti,“ zamrkal překvapeně Trumpál. „Což bys mi doufám neudělal! Pořád doufám, že budeš kráčet spíše v mých stopách.“

Garry se podíval na první bod na svém papírku. „Měl bych otázku, nebo spíš… informaci… ohledně Malejfuje a Grapea,“ řekl.

„Profesora Grapea,“ upozornil ho Trumpál. „A pedagogického asistenta Malejfuje.“

„Ano, přesně tyhle dva myslím,“ ušklíbl se Garry. „Poslouchal jsem je na hajzlících Hrozné Hroznaty, teda… byl jsem tam samozřejmě úplnou náhodou, zašel jsem si na tobogán do Tajemné stoky a…“

Trumpál poslouchal Garryho vyprávění s kamennou tváří. Když Garry dovykládal, vytáhl si pecky sluchátek z uší a zmáčkl na svém walkmanu tlačítko pause. Chvíli jen tak mlčky seděl a teprve pak promluvil.

„S tím si nelam hlavu, Garry.“

„Nemám si s tím lámat hlavu?“ zopakoval Garry nevěřícně. „Dva největší parchanti na škole něco kují a já si s tím nemám lámat hlavu?“

„Můžu tě ujistit, že profesor Grape a Cracko Malejfuj nejsou ani zdaleka dvěma největšími parchanty na škole,“ řekl Trumpál klidně. „Aspoň pokud to budeme poměřovat délkou trestního rejstříku.“

„Ale, domlouvali se…“

„Moc dobře vím, o čem spolu mluvili,“ utnul ho ředitel. „Možná tě to překvapí, ale nejsi jediný zdroj důvěrných informací, který na této škole využívám. Spokoj se s vysvětlením, že Australus Grape i Cracko Malejfuj jsou pověřeni svými vlastními úkoly, do nichž ti vůbec nic není.“

„Ale… Co kdyby se domlouvali na tom, jak vás zabít?“ zasténal zoufale Garry.

Trumpál jen rozhodil rukama. „Věř mi, že o něčem takovém bych se určitě dozvěděl jako první. Co tam máš dál?“

Garry rezignovaně přesunul zrak ke druhému bodu na svém seznamu.

„Bubus Vroubek se mnou mluvil o věštbě profesorky Tříhlavňové.“

Trumpál sykl. „Jeden nemůže prohrát, když druhý… nebo tak něco?“

„Jiná věštba,“ zavrtěl hlavou Garry. „Je pravda, že profesorka Tříhlavňová předpověděla, že moc Vy-tušíte-koho zlomí ten, kdo se narodí na velký červencový svátek v roce, který začal v pátek?“

„Hezká věštba, že? Dokonce se to i rýmuje, to se Seville málokdy podaří,“ prohrábl si Trumpál plnovous.

„Takže jsem opravdu vyvolený?“

„I tak to můžeš chápat, jestli chceš,“ řekl ředitel. „S touhle věštbou se pojí nejedna zajímavá historka, Garry.“

„Které mi určitě neřeknete, co? Jako vždycky…“

„Samozřejmě, že řeknu a rád,“ překvapil ho Trumpál. „Profesorka Tříhlavňová pronesla svou věštbu o rok dříve, o červencovém úplňku roku 1987. Paní Vlezlá to oplakala.“

„Proč?“

„Protože tou dobou akorát zjistila, že je těhotná. Takže si záhy spočítala, že ji nepotká to štěstí povít vyvoleného. Ale vzhledem k dalšímu vývoji událostí by to asi žádné štěstí nebylo,“ hlesl Trumpál nepřirozeně přiškrceným hlasem, až si Garry nechtě vybavil debatu o asfyxii.

„Mnoho mladých karbanických párů se ale do… jak to nazvat… honu na vyvoleného zapojilo,“ pokračoval ředitel. „Nebo spíš chtělo zapojit, protože Smrtikibicové se samozřejmě snažili o pravý opak. Začali podnikat noční přepady, hlídkovali v barech a zákoutích parků, aby k ničemu nedošlo, šířili dezinformace, že se mezi karbaníky šíří pohlavní choroby, dokonce uspořádali osvětovou kampaň o AIDS a rozdávali kondomy.

Malejfujovi v té souvislosti upadli u Doktora Vrdlmrsmrsta ve velkou nemilost. Marfuša v říjnu otěhotněla a náš Tom zuřil. Ostatně i z toho stresu asi nakonec porodila předčasně a Cracko se narodil o měsíc dřív, než měl, 6. června.“

„A jakou šílenou ironií osudu se přihodilo, že tím vyvoleným jsem se stal já? Vrdlmrsmrstův syn!“ nechápal Garry.

„To je záhada, jejíž rozřešení se asi nikdy nedozvíme,“ řekl Trumpál. „Leda by ses na to zeptal našeho Toma, až se tě někdy zase bude pokoušet zabít, porazit, přetáhnout na svoji stranu nebo co s tebou má za úmysly. A pak už jen doufej, že to vysvětlení zabere aspoň dvacet minut a mezitím tě někdo zachrání.“

„A je tedy pravda, že podmínkám té věštby vyhovuje i Debil Dlouhý Z.?“

„Když byla věštba vyslovena, všichni si mysleli, že onen vyvolený se má narodit 6. července, na výročí upálení Jana Husa,“ vysvětloval Trumpál. „Tím se oháněl i Doktor Vrdlmrsmrst, když pak pyšně prohlašoval, že věštba byla lež a není nikdo, kdo by ji mohl naplnit. Ale proč se omezovat na domácí svátky? Den nezávislosti, Pád Bastily… obojí má ve vztahu k porážce Vrdlmrsmrsta pěknou symboliku.“

„Den nezávislosti je samozřejmě lepší,“ hájil svou čest Garry. „Už jen kvůli tomu filmu! Naftaři letěli poprvé v životě do vesmíru a stejně se jim podařilo Zemi zachránit! A hrál tam Bruce Willis a Ben Affleck! Taky si myslíte, že jsem mu trochu podobný?“

„Ne,“ zklamal ho Trumpál. „A obávám se, že si to pleteš s Armageddonem.“

„To určitě ne. Vždyť v tom filmu se na Zemi řítí Wolf-Biedermanova kometa, větší než Mount Everest, to bych si s ničím nepopletl,“ stál na svém Garry.

„To je zase Drtivý dopad,“ upozornil ho Trumpál. „Nechme světovou kinematografii spát a podívejme se raději na něco z mojí sbírky,“ poklepal prsty po kazetě, která už byla připravená na stole.

„Ještě na něco bych se v té souvislosti rád zeptal,“ osmělil se Garry. „Když je Vrdlmrsmrst můj otec, je moje matka vůbec moje matka?“

Trumpál ho poplácal po rameni. „Jak se říká, mater temper carta est. Matka je vždy jistá, Garry.“

„Copak… ona… myslel jsem, že bojovala proti Vy-tušíte-komu!“ nechápal Garry.

„Přestože obvykle vím všechno, tady musím přiznat, že mám ve svých vědomostech mezeru. Tví rodiče, tedy tvoje matka a Johnnie Poker, se ukrývali před Vrdlmrsmrstem, tedy tvým otcem, na různých místech, která měnili tak často, že jsem o tom někdy neměl přehled ani já. Jediný, kdo věděl, kde se nacházejí, byl Sirénus Flek. A Petr Pětihrob, ale toho tehdy nikdo nepočítal. Bohužel,“ vykládal Trumpál. „Naštěstí jsem dost inteligentní na to, abych si věci, které nevím, dokázal domyslet.“

„Potkali se na maškarním plese?“ hádal Garry.

Trumpál se zasmál, až se rozkašlal. „Něco podobného. Jak už jsem říkal, Smrtikibicové v té době podnikali různé razie, páchali výtržnosti, rušili noční klid a vtrhávali do domácností počestných karbaníků, aby všemožně zabránili početí Toho-který-zlomí-moc-toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit,“ drmolil. „Je známo, že náš Tom se toho občas účastnil osobně. Domnívám se, ale je to čistě jen moje spekulace, i když skromně dodávám, že moje spekulace bývají zpravidla správnější než očitá svědectví běžných lidí, že při té příležitosti narazil na úkryt Pokerových, pravděpodobně zrovna ve chvíli, kdy Johnnie nebyl doma. Můžeme pak jen hádat, jestli tvou matku poznal nebo nepoznal, ale k čemu došlo, je celkem zjevné,“ mrkl na Garryho.

„Moje matka nebyla žádná…“ Garry se zarazil. „No, Hormona říká, že člověk si vybírá partnery podle rodiče opačného pohlaví, a je pravda, že jediné dvě ženy, které jsem kdy v životě opravdu miloval, byly tak trochu děvky.“

„Proč ten minulý čas?“ zajímal se Trumpál.

„Támhleta chodí už půl roku s Danem Koumesem. A sám jste říkal, že Brownie je šťastně zadaná.“

„To se přece nevylučuje,“ řekl Trumpál a podíval se nervózně na hodinky. „Měli bychom skutečně přejít k tomu, s čím tě chci dnes seznámit. Minule jsme opustili osudy Toma Varrrleho v okamžiku, kdy se dozvěděl, že se stane žákem Střední školy karbanu a hazardu.

Přišel začátek školního roku a do Polné dorazil i Tom Smrdlot Varrrle, zasmušilý chlapec v hábitu z druhé ruky. Moudrý balíček ho takřka bez zaváhání zařadil do Zmizeluzlu,“ pokračoval Trumpál. „A měj na paměti, že tehdy jsem rozřazování ještě neměl na starosti já, ale profesor Pipet, který až trestuhodně ponechával řadu věcí náhodě.

Záhy se ukázal Tomův talent. Navenek se dokázal projevovat nebývale mile, slušně a přátelsky. Navíc byl mimořádně pohledný a jako sirotek si snadno získal pozornost a soucit všech polenských učitelů.“

„Taky jsem sem přišel jako sirotek a žádný soucit učitelů jsem si nezískal!“ rozhorlil se Garry.

„Řeknu to ještě jednou,“ mírnil ho Trumpál. „Tom Varrrle se dokázal projevovat nebývale mile, slušně a přátelsky. Navíc byl mimořádně pohledný…“

Garry opovržlivě zabučel.

„Byl zkrátka mistrem přetvářky, protože dnes dobře víme, že…“

„Mistrem přetvářky?“ zpozorněl Garry. „Neříkalo se o něm náhodou, že je dvojí barvy?“

 „Nikdy jsem tuhle přezdívku v souvislosti s Vrdlmrsmrstem neslyšel,“ odvětil Trumpál. „Přestože by se na něj docela hodila. Zatímco na učitele působil příznivým dojmem, vůči svým spolužákům se choval právě opačně. Byť je pravda, že to bylo do značné míry i tím, jak se oni chovali k němu. V Polné se mu samozřejmě mohl málokdo posmívat kvůli jménu, takže většina na něj hleděla skrz prsty, protože byl šprt a ve vztahu k učitelům se choval, slušně řečeno, jako zkušený rektální alpinista.

Část jeho zmizeluzelských kolegů ale postupem času zjistila, že přátelství s Tomem má i své výhody. Vytvořil si tak kolem sebe skupinku oddaných následovníků, takových předchůdců pozdějších Smrtikibiců. Tahle skupinka si ve škole vysloužila dost špatnou pověst, ale nikdy se je nepodařilo při ničem chytit a usvědčit. I proto, že Tom Varrrle měl pověst premianta a bezproblémového hocha. A navíc ředitelem byl stále ten starý hlupák…“

„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“ zakymácela se výhružně temná almara v rohu místnosti, a Garry tak pochopil, kdo je tím zmiňovaným nezaujatým pozorovatelem.

„Hybride,“ zašeptal ředitel trpělivě, „to jsem říkal já. A navíc, mluvil jsem o Pipetovi.“

„Aha, tak to jo,“ zahuhlal omluvně obr a přikrčil se zpátky na své místo.

„Za ty čtyři roky, které tu Tom Varrrle strávil, se přihodila řada ošklivých a nevysvětlitelných událostí, z nichž nejvážnější bylo samozřejmě otevření Tajemné stoky.“

„To sem nebyl já!“ zaburácel opět Hybrid. „Přísahám! Nemám s tim nic společnýho!“

„Uklidni se, Hybride. Víme, že jsi Tajemnou stoku neotevřel,“ zasténal Trumpál. „I když podle událostí posledních let to svede ledaskdo, věřím, že ty bys to nedokázal ani teď, kdy tam necháváme otevřeno.“

„Díky, pane profesore,“ utřel si dojatý Hybrid uslzené oči.

Trumpál se lehce pousmál jeho směrem, vrátil se ke Garrymu a navázal nit svého vyprávění: „Jen minimum z Vrdlmrsmrstových tehdejších spolužáků bylo ochotno podat nějaké svědectví. A z těch ochotných jich ještě méně dokáže podat nějaké smysluplné. Přesto se mi podařilo zjistit, že Tom Varrrle byl od svého příchodu do Polné posedlý otázkou svého původu. Pochopitelně, celý dosavadní život vyrůstal v dětském domově a najednou se stal součástí úžasného karbanického světa. Dychtil zjistit, jestli karbaníky byli i jeho rodiče. Marně pátral po Tomu Varrleovi starším na plaketách v pamětní síni, ve starých ročenkách, v seznamech studentů… marně, podle všeho před ním žádný Tom Smrdlot Varrrle nikdy nestudoval.“

„Nestudoval?“ podivil se Garry. „Ale… vždyť jste říkal, že to byl karbaník! Byl v Oblblé ulici, prodal panu Bordellinovi svou sbírku karet…“

„Tom Varrrle, Thomas Barrel, Tommy Harley,“ vyjmenoval suše Trumpál, „všechno to byla falešná jména. Což si patrně domyslel i náš Tom, na svoje pravé jméno zanevřel a začal si natrvalo říkat Doktor Vrdlmrsmrst.

Pak začal pátrat po rodu svojí matky. Moc informací do začátku neměl, protože jeho padělaný rodný list se o matce nezmiňoval. Tady zafungovalo jeho osobní kouzlo. Tomu Varrleovi se podařilo udělat dojem na profesora Kvikuana, ten prohodil pár slůvek na správných místech a Tom se dozvěděl o osudu rodiny Kauntů. Když mu bylo osmnáct, nevrátil se v létě do dětského domova, ale vypravil se se svými kamarády pátrat po opuštěných samotách v okolí Postoloprt.“ Trumpál skončil a vložil kazetu do přehrávače.

„A natočili si to?“ divil se Garry.

„Nebylo lehké tu nahrávku získat,“ pokýval hlavou Trumpál.

Záhada postoloprtského karbaníka

Roztřesená kamera chvíli bloudila po rozespalých tvářích v přeplněném stanu. Poté se otevřel zip dveří a pohled vykoukl ven. Najednou kamera zamrzla na objektu, který se nacházel přímo před vchodem.

„Co to je?“ vykřikl někdo.

„Jen hromádky kamení,“ řekl klidně druhý hlas.

„Večer to tady nebylo!“

„Je jich sedm! A nás je taky sedm!“

„Uklidněte se,“ umlčel všechny ledový hlas Toma Varrrleho. Vzápětí se dotyčný objevil i v zorném poli kamery. Ušklíbl se a všechny malé mohylky rozkopal.

„Nevím, jestli to bylo moudré,“ zapochyboval někdo.

„Jdeme,“ zavelel Tom Varrrle a ukázal na kameru vojenskou mapu. „Zbývá nám prozkoumat poslední samotu, tady za tím lesíkem.“

„Ale ve vesnici říkali, že tam straší,“ zašeptal opět nejistě jeden z přítomných.

„Snad se nebojíš, Popkorne,“ uchechtl se pohrdavě Tom Varrrle.

„N-ne.“

„Neobejdem to po silnici?“ pokusil se ještě navrhnout někdo, když sbalili stan a vyrazili. Tom Varrrle už je ale vedl po úzké pěšině přímo přes les.

Po chvíli cesty se z okolního lesa začalo ozývat dupání. Mezi Varrrleovými kamarády se rozhostila panika a všichni pospíchali vpřed. Zastavili se po několika minutách běhu na břehu říčky.

„Kde jsme? Kudy teď?“

„Nevím,“ zamračil se Tom Varrrle do mapy. „Tady žádný potok být nemá.“

„Cože?“

„Dělám si legraci, sto metrů odsud je lávka.“

Na lávce je čekalo další překvapení. Uprostřed stála podivná dřevěná konstrukce.

„Co má znamenat zase tohle?“

Najednou se obraz zakymácel a kamera spadla na zem. Chvíli zabírala boty mladíků prchajících přes most, a pak se vypnula. Po několika vteřinách temnoty video pokračovalo, tentokrát na zarostlém dvoře. V pozadí se dala matně tušit rozpadlá cihlová stavba.

„Jsi idiot, Popkorne,“ zlobil se Tom Varrrle. „Málem jsi tam tu kameru nechal!“

„Lekl jsem se!“

„Byla to jen srnka,“ povzdechl si Tom Varrrle. „Jdeme.“

Vyrazil k chátrající stodole. Pohled kamery ho ale nenásledoval, místo toho zamířil na zvláštní dřevěnou konstrukci uprostřed dvora.

„T-tady je úplně stejná dřevěná věc, jako byla na tom mostě,“ zahučel někdo. „Vypadá to jako nějaká postava.“

„Vzal jsem ji s sebou, uděláme potom táborák,“ vysvětlil Tom Varrrle a vstoupil do stodoly. Nedobrovolník s kamerou se za ním odvážil až po několika minutách. Stěny stodoly byl špinavé a plné tmavých otisků rukou. Tom Varrrle stál v koutě a zaujatě zíral do zdi.

„Co tam děláš?“

„Je tady něco napsáno,“ vysvětlil Varrrle a přikrčil se. „Serwiet ist ein Ochse. Co to má být za pitomost?“

Kamera se zatočila dokola. Popkorn při tom škobrtl, takže otočka nabrala trochu dramatický rozměr.

„Co tady vlastně hledáme?“

„Stopy po rodině Kauntů,“ objevil se Tom Varrrle před kamerou jako duch. „Pokračujeme do domu.“

Do stodoly se s křikem přiřítil další z Varrrleových následovníků. „Dalglish zmizel! Je pryč!“

Kamera se roztřásla.

„Neměli bychom radši vypadnout?“

Všichni vyběhli ven. Z křoví za stodolou vylezl další mladík a překvapeně se na ně podíval.

„Co je?“

„Mysleli jsme, že ses ztratil!“

„Byl jsem si odskočit,“ objasnil Dalglish. „Vymočil jsem se tam na nějaké rozbité hodinky.“

Kamera opět spadla na zem, protože Tom Varrrle odstrčil Popkorna a rozběhl se proti Dalglishovi.

„Ty zatracený pitomče! Hledáme tady památky po mých předcích, a co uděláš ty?! Vychčiješ na první staré hodinky, které najdeš! Okamžitě mi je přines!“

…

„Proč to najednou skončilo?“ zeptal se Garry, když profesor Trumpál vyňal kazetu z přehrávače.

„Kamera už zjevně další pád nerozchodila,“ řekl Trumpál. „Ale pro ukázku to stačí. Vrdlmrsmrst se svými kamarádíčky putoval po okolí Loun a podařilo se mu získat i památku na svého dědečka Mehrwohla Kaunta, kterého nikdy nepoznal, staré rozbité hodinky.“

„Kaunt… Kaunt,“ opakoval zamyšleně Garry. „Anglicky se přece hrabě řekne count! Takže hrabě dvojí barvy je přece jen…“

Trumpál se na něj zamračil. „Jestli ti mohu poradit, přestaň pátrat po tom, kdo je hrabě dvojí barvy. Nemůžeš zjistit nic, co by se ti líbilo. Soustřeď se raději na to, k čemu Tom Varrrle potřeboval dědečkovy hodinky.“

„K čemu Tom Varrrle potřeboval dědečkovy hodinky?“

Trumpál se otočil ke stěně. „To se dozvíš až po přestávce,“ zašeptal záhadně.

„Cože?“

„Nelam si s tím hlavu,“ tišil ho Trumpál. „Hodina pokročila, já na tebe nemám celý večer a chci ti ukázat ještě jednu vzpomínku,“ sáhl na stůl po druhé přichystané kazetě.

…

Po krátké sekvenci zrnění se na obrazovce objevila místnost, kterou Garry ihned poznal. Byla to učitelská klubovna ve Zlatém domku. Uprostřed seděl v koženém křesle tlustý muž s knírem. Byť byl o řadu let mladší, nemohl v něm Garry neidentifikovat učitele rozdávání a míchání Hovacia Kvikuana. Kolem bylo na židlích shromážděno několik mladých chlapců a dívek ve školních uniformách. Garry zaostřil na nekvalitní obraz a odtušil, že vysoký tmavovlasý mladík uprostřed bude Tom Smrdlot Varrrle.

To se ostatně potvrdilo, když vzápětí promluvil: „Je pravda, že profesorka Měřidoudová odchází na odpočinek, pane?“

„Uf to tak vypadá,“ zachmuřil se Kvikuan. „Zdá se, fe fpatně snáfí, kdyf jí někdo kafdý týden podstvfí do kabinetu hvabáka. Ať je to, co je to. Femu se smějef, Tome?“

„Ničemu,“ ztichl Tom Varrrle.

„A pvitom její hodiny studia nekavbaníků byuy tak pvínosné!“ vzdychl Kvikuan.

„Poznej svého nepřítele?“ nadhodil Tom Varrrle.

„Aue vůbec ne,“ zamračil se Kvikuan. „Je obvovská fkoda, fe se jako kavbaníci tak izouujeme od zbytku spouefnosti. Pvícházíme tak o spoustu spouefenských, kuutuvních a daufích pvíuefitostí! Kdybychom netajiui, fe existujeme, tveba bych se dokázau dostat i na vecepci k pvezidentovi! Och, uf se pvipozdívá,“ podíval se na hodinky. „Vaději byste uf měui jít. Ue-Bvanfi, zítva od vás bude pvofesovka McDonaudová chtít esej o etiketě pvi pokevu, tak si koukejte sehnat nějakého fpvta, co to za vás do pves noc napífe! Nechci zase na povadě posuouchat, fe bychom vás měui vyuoufit.“

Přítomní se začali zvedat a odcházet, jen Tom Varrrle se zastavil u dveří, počkal, až ostatní projdou, a obrátil se na profesora.

„Pospěfte si, Tome,“ vyzval ho Kvikuan. „Vefevka puatí i pvo vás!“

„Chtěl jsem se jen na něco zeptat, pane profesore.“

„Jen se ptejte, dvahý chuapfe, jen se ptejte!“

„Zajímalo by mě,“ olízl si Tom Varrrle rty, „co víte o… svěřenských fondech.“

Obraz se náhle rozkmital a přerušil. Záběr kamery pak přeskočil na obličej profesora Kvikuana. Na první pohled bylo patrné, že tento profesor již není tak mladý, jako v předchozím záznamu, byť se to snažil maskovat parukou a líčením.

„O zvěvinových hodech?“ ptal se Kvikuan a upřeně při tom hleděl do kamery. „O zvěvinových hodech vím úplně vfechno. Kdybyste chtěu, mohu bych vám sehnat pozvánku na hody, ktevé povádá pvíftí týden stavý Hevodotos Děkan. Zvěvinové hody u Děkanů jsou pvosuuué!“

Pak se v záběru vynořila Kvikuanova buclatá ruka a vypnula kameru.

…

„Co to mělo znamenat?“ zamrkal Garry.

„Jak jsi možná pochopil i ty, ten záznam byl upravený,“ odpověděl Trumpál. „Profesor Kvikuan se mi hrabal ve věcech.“

„Ten zatracený Belgičan!“ zaklel Garry.

„Belgičan? Profesor Kvikuan je Fech jako poueno! Tedy, Čech jako poleno!“

„Ale vždyť má knír a mluví tak divně!“

Trumpál se pousmál. „Má vadu řeči. Ale to není podstatné. Důležité je, co doopravdy prozradil Tomu Varrrleovi o svěřenských fondech.“

„Co jsou svěřenské fondy?“ zeptal se zmateně Garry.

„Tím se vůbec nezatěžuj, to tě taky bude trápit až příští rok,“ odbyl ho Trumpál a opět zatěkal pohledem na hodinky. „Tvým úkolem je zjistit, co o nich řekl profesor Kvikuan Tomu Varrrleovi. Spoléhám na tebe, že se ti podaří to z něj dostat. Ale bez násilí, jestli tě můžu poprosit, přeci jen je to můj spolužák a starý přítel.“

„Proč to nezkusíte sám, pane?“ nechápal Garry.

„Profesor Kvikuan zjevně nechce, abych já věděl, co Tom ví od něj,“ pokrčil rameny Trumpál. „Proto to z něj musíš vymámit ty. Použij lsti, lži, lichotky, osobní kouzlo… co uznáš za vhodné. A teď už běž, mě ještě čeká rande s přelétavou pokušitelkou.“

Garry vykulil oči. „Vyrážíte ještě někam za dobrodružstvím?“

„Ne, myslel jsem… to je jedno, běž už!“ strkal ho ředitel ke dveřím.

„Ještě poslední otázku!“ chytil se Garry zárubní. „Jak jste se dostal z Az-Karbanu?“

„Nevím, o čem to mluvíš, Garry,“ vystrčil ho Trumpál ven.

„Odvezli vás přece do Az-Karbanu! A v červnu jste se najednou objevil na dvoře ministerstva, jako by se nechumelilo.“

„Taky se nechumelilo. V červnu obvykle nechumelí,“ odsekl Trumpál a zabouchl za Garrym dveře. Pak je ještě přiotevřel a vykoukl škvírou za Garrym. „A samozřejmě se pleteš. Já jsem se z Az-Karbanu nedostal!“